Problemy mam od 15 let,nyni je mi 29.Nebudu popisovat,co bylo na zacatku,myslim,ze u vetsiny je to podobne.Jen jsem chtela rict,ze behem nemoci jsem zhubla z 68kil na 43,pri 176cm.Nekolikrat jsem pobyvala na psychiatrii(celkem asi 2 roky),mam za sebou pokus o sebevrazdu,vim uz o teto nemoci fakt mnoho.Nyni vazim 53kg a vubec nemuzu rict,ze jsem se z toho dostala.Kdyby jste si chtely pokecat,tak piste na xkocickai@seznam.cz.Drzim vam vsem palce..
Už jako malá jsem byla oplácaná.Sestra,se kterou jsme se nenáviděly,mi s radostí dávala „roztomilé“ přezdívky-od vyžraného prasete až po tlustoprdku.Postupem času se moje problémy horšily-proti spolužákům jsem si připadala méněcenná,nenáviděla jsem sport a stále víc se uzavírala do sebe a problémy řešila tím,že jsem si dala něco „na zub“.Tak to šlo až do mých 17,kdy se ručička váhy nebezpečně pohybovala kolem 100..Byla jsem nešťastná a zamindrákovaná.Doma to taky moc neklapalo,zamilovala jsem se do někoho,kdo nebyl zrovna ideálem mojí mamky.Všechno šlo od desíti k pěti.Všechno se změnilo,když jsem šla do nemocnice na vyšetření štítné žlázy.Doktor mi řekl,ať se pokusím zhubnout.Chtěla jsem to pusti jedním uchem dovnitř a druhým ven,ale pak se ve mně něco zlomilo a já si řekla,že to přece musím dokázat.Za týden úplného haldovění jsem zhubla 5 kilo.Obrovská radost a pochvala doktora způsobila,že jsem takhle pokračovala dál.Kila šla dolů,ale já jsem jednoho dne selhala.Místo půlky jablka jsem snědla celý oběd a šla se poprvé vyzvracet.Připadalo mi to úžasné-můžu sníst,kolik chci a pak se toho tímhle jednoduchým způsobem zbavím.Od té doby jsem zvracela nesčetněkrát.Několikrát denně přejídání a následné zvracení.Takhle už to pokračuje 8 měsíců a občas to prokládám několikadenním totálním hladověním.O stavu vlasů,nehtů,pleti,ale hlavně duše,nemusím vám určitě nic říkat.Jsem na dně.Odmítám pomoc,myslím na sebevraždu a netuším,jak to všechno bude dál.Radost z toho,že za osm měsíců takového života jsem lehčí o 51 kilo je fuč a teď trávím čas jen s depresemi.Nic pro mě nemá cenu a jediné,na co můžu myslet,je jídlo.Nenávidím jej a zároveň bezmezně miluju.Přeju si,abych to dokázala zvládnout a zároveň nechci začít normálně jíst.Netuším,co bude dál…..
Dne 7/3/2003<p> Milé holčiny, které máte zkušenosti s psychickým nezvládnutím „papkání“, poraďte mi prosím!!! Nevím jak často je „v provozu“ tato stránka, ale doufám, že se mi dostane brzké odpovědi.<p> Mám sestru (23 let). Její problémy na toto téma začaly kolem jejích 14 let (kdo ví, jestli to nebylo dřív, v tomhle jsou holky opatrné, aby nic nevylezlo na povrch, jak na tom vlastně jsou). Když si tak vzpomínám, měla obavy o svou postavu už od školky (po každém jídle skákala, aby to jídlo „vyhopsala“ jak říkávala), ale na štěstí v tomto raném věku nepřišla na „blinkání“ – to až později – bohužel. Od mala byla hubeňoučká a bleďoučká…. V už zmiňovaném 14 věku, začala dělat tyhle vylomeniny. Nechodila na obědy, peníze, za které si je měla kupovat „šetřila“, doma nejedla vůbec, že je „přejezená“ ze školního oběduˇ… Kupovala si jen zeleninu, ne moc sladké ovoce, „polystyrenovej chleba“, později přišla na dělenou stravu (buď jedla jen přílohu nebo omezeně to ostaní), pak jídlo schovávala, vyblinkávala, byla ještě více hubenější, bledší, nervóznější, protivněší, nekomunikativnější, nikam nechodila, žádná chuť do života, myslím, že měla i pořádné zdravotní problémy, žádné přátelé, kamarádky, koníčky, nic….. Ve svých 20 letech vážila „příšerných“ 39 kg, měřila cca 176 cm, byla odporně průhledná… Musela jsem zakročit, nevím jestli vhodně, ale práskla jsem to rodičům. Táta „drsňák“ zakročil. Zmlátil jí za to!!! Nechtěli jsme jí dát do „léčebny“ to by psychicky „nepřežila“. Byl čas Velikonoc, dal jí ultimátum, že do Vánoc přibere nebo jí vezme zpátky byt, který jí koupil a bude bydlet zpět u rodičů a pod tvrdou kontrolou. To na sestru platilo, z táty měla „vítr“. Snažila se jíst pořádně a normálně. Do Vánoc přibrala asi 10 kg, jenže na jejím vyhublém tělíčku to nebylo ani znát. Nyní má asi 50 kg, což je na její výšku malonko. Moc mě to trápí, ale bohužel jí nedokážu pomoc. Nikdy jsme spolu neměly takový vztah, aby jsme se navzájem svěřovaly a mentálně pomáhaly. Já jsem pravý opak mé sestry, ale to je jiná kapitola:-))) Byla bych Vám moc vděčná za rady, jak jí mám pomoc, jak „nenásilně“ s ní obnovit komunikaci, aby to neprokoukla… Chtěla bych to vyřešit jen v rámci rodiny a ne přes nemocnici. Měla jsem tu čest vidět holky „anorektičky“ na Karláku, když tam byla mamka v nemocnici jako pacientka kvůli jiným problémům…. <p> Všem předem děkuji, přeji všem hodně zdravíčka, spokojenosti a pocitu vyrovnanosti, hodně sil do dalšího boje s touto nepříjemností. e-mail: vinee@atlas.cz <p> P.S. ADMINISTRÁTOR: Nepište prosím odpovědi sem, ale přímo na mail nebo do pokecu. Díky.
Ahoj všichni,<p> můj dotaz bude asi jako každý jiný. Mám sestru, které je 16 let. Měří 173 cm a váží 44 kg. Je hubená. Moc hubená. Je to strašně ošklivé. Nevím, jestli si ona připadá strašně tlustá, každopádně si ve své hubenosti libuje. Nosí vyzývavé oblečení a má dobrý pocit z toho, když může přijít za naší mamkou s tím, že by potřebovala zmenšit šaty do taneční, protože zase zhubla, atd. Nevíme, co si s ní počít. Je velice vzpurná, jde si svou vlastní cestou a na nikoho nedá. I když jí můj manžel říkal, že to jak vypadá vůbec není hezké a mužům se spíš líbí ty ženy, které jsou tak akorát do ruky, jenom se zašklebila a jede si dál podle sebe.<p> Ještě ke všemu několik let dost kouří. Jídlo vyhazuje a různě schovává. Co je nám ale divné je to, že co se sladkostí týče, rozhodně se neomezuje. Je schopná sníst i několik tyčinek najednou.<p> Tyto stránky jsem si přečetla poté, co mi dnes sestra poslala sms, kde mě žádá o stáhnutí některých informací o bulimii. Nevím, jestli to má do školy (studuje zdrávku) nebo pro sebe. Absolutně s námi odmítá komunikovat o čemkoliv.<p> Chtěla bych vás poprosit o radu, co máme dělat. Zkoušeli jsme všechno. řekněte mi, co taková holka může cítit a jak jí přesvědčit o tom, že je ve své kráse opravdu ošklivá. Všem vám velice děkuji.<p> Radka R.
Mám něco, co ostatním chybí a mě to dodává sílu. Nechci se toho zbavit. Nene, chybí ti něco, co ostatní mají. Chtěj to získat
Radko, napiš mi na sebe kontakt, moje adresa je cerinka@centrum.cz, ráda bych se Ti ozvala. Mám skoro stejný problém s kamrádkou jako Ty se sestrou. Budu ráda, když napíšeš! <p> VZKAZ ADMINISTRÁTORA – TAKOVÉ ZPRÁVY PIŠTE PROSÍM DO POKECU, SEM PATŘÍ PŘÍBĚHY.
Píšeš:<p> Přiznávám je to trošku podivný, ale bohužel nejde si říct, je to blbost a vyhnat to z hlavy- věř mi, udělala bych to strašně ráda, kdyby to bylo tak jednoduchý!!! <p> Znamená to, že bys to udělala ráda pouze v případě, že by to bylo lehký? <p> Určitě ne. (prosím)<p> Takže fakt, že to není lehký neznamená, že nechceš. Jestliže chceš, tak se to povede, i když to bude těžký, ne? Jenom to bude dlouho trvat a bude to namáhavý. Což není až takovej průšvih. Řekni chlápkovi bez nohy, že mu naroste, akorát to bude dlouhý a namáhavý. Určitě z toho nebude skolenej. (Nota bene, když nemá tu nohu, tak je spíš bezkolennej) <p> V prvním svým psaní ses ptala, jestli máš problém. V tom druhým jsi říkala, že ten problém, co máš, nejde vyřešit jen tak, a že bys chtěla. Takže hurá!!!<p> Zjistila jsi, že máš problém, kterej chceš řešit a že to jde, ačkoli těžko. To jsou samý dobrý zprávy. Co s tím uděláš?<p> To se mi to hezky ptá, co?<p> To je tím, že moje problémy jsou jiný, ne tím, že by nebyly…<p>
Netrpím anorexií ani bulimií, ale přesto se mě to týká. Moje nejlepší kamarádka trpí anorexií přes dva roky. Dva roky se snažím přivést ji k myšlence, že je nemocná, že je něco v nepořádku. Marně. Nikdy jsem neztratila víru, že se zase vrátí do života, do normálního života, kde musí existovat i jídlo. Ale stále více lidí mě varuje, odrazuje, opouští, odepisuje spolu s ní. Jo, asi jsem se hodně změnila, ptám se sama sebe, kdo by se vlastně nezměnil, ale byla bych ráda, kdyby konečně někdo pochopil, že se na ni prostě nedokážu vykašlat. Ani pořádně nechápu, jak to může někdo po mně může chtít. Copak vážně není jiná možnost než totální selhání organismu, váha 30 kg a odvoz na metabolickou jednotku? Tohle nemůže být pravda. Její touha zemřít narůstá, od života nechce vůbec nic, snad jen aby našla odvahu to tady skončit. Proč to tady píšu? No snad proto, že to čte spousta holek, co mají anorexii, těm bych chtěla říct, že být přítelem anorektika není jednoduchý, neodhánějte nás, opřete se o nás a bojujte. A možná to taky čte pár lidí, jejichž blízcí anorexií nebo bulimií trpí. Těm bych chtěla popřát moře trpelivosti, víry a tolerance. Neopouštějte je, oni za svou nemoc nemohou, aspoň myslím…
Ahoj, <p> doufam, ze se mnou bojuje ted vice lidi. Ja mam stastny den, nebot bojuju uspesne. Takze vydrzela jsem ctvrtek jist podle planu, podobny byl dnesek – akorat mam trosku hlad, ale neni se cemu divit,protoze muj zaludek je po tech preziracich dnech ted pekne roztahnuty. Posledni jidlo jsem mela v sest a za chvilku jdu spat s krasnym pocitem, ze jsem to uz druhy den zvladla. <p> Holky, musime to zvladnout. Snazim se byt co nejmene doma, ikdyz jsem mohla mit dneska volno, radsi jsem sla s rodinkou nakupovat, jen abych nebyla sama doma. Uvidim jak zvladnu zitrek. Bude taky hodne narocny. Nejhorsi je, ze vecer jdu pracovat do jine rodiny a tam je vzdycky hrozne moc jidla a zmrzlin a vsech „hroznych“ pochoutek a ja se tam vzdycky prejedla. Teda jednou jsem to vydrzela. Musim to zvladnout. MUSIME TO ZVLADNOUT. <p> Snazim se ted premlouvat k tomu, ze neni hrozne, kdyz snim neco „nezdraveho“. Napriklad bile pecivo, jogurt s vetsim obsahem tuku, … Vzdycky kdyz jsem neco takoveho treba jenom okusila, okamzite jsem mela vycitky a pak se prejedla. Dneska jsem teda mela s rodinou sandwich s kurecim masem a troskou majonezy v bile housce. Celou dobu co jsem jedla, jsem si rikala, ze to nevadi, ze je to v poradku, ze nad tim nesmim premyslet. Je to hodne tezke, ale musim si to vbit do hlavy. Musime se naucit, ze nemuzeme existovat jen na salatech a nizkotucnych jogurtech a syrech apod. <p> Mam ted tolik optimismu, a tak hrozne rada bych chtela, aby jsme se z toho vsechny dostaly a mohly si dat vecer normalni veceri a mit ten pocit, ze jsme najezene, ale ne prezrane. Proste byt nasycene jako kdyz jsme byly mladsi a „zdrave“. Chtela bych, abychom si vsechny mohly dat treba zmrzlinu bez vycitek nebo umely snist jen kousek cokolady a zbytek odlozit na jiny den. (Ja vzdycky jak snedla kousek, tak mela hned vycitky a pak to jelo, cela cokolada i dve a k tomu navic dalsi kvanty jidla). <p> Musime bojovat, nesmime to vzdat. Holky ZVLADNEME TO, prece nemuzume porad jen brecet a nicit se. Kdyz si predstavim svoji naladu po prejidani tak mam pocit, ze je to nekdo uplne jiny nez ja. Vzdycky jsem byla vesela, oblibena v kolektivu a kdyz se prejim, tak jsem jak silena. Kolikrat premyslim i o sebevrazde. Copak z toho nejde ven? Urcite ano. Uvnitr kazde z nas jsou 2 osoby. Jedna se chce vylecit a je vesela a jedna nas tyra, nici a pomalu zabiji. Musime vyhrat. <p> Tak dobrou noc, zvladneme to. At uz anorekticky nebo bulimicky, tohle je ten nas nejtvrdsi boj v zivote a my ho musime zvladnout. <p> Hodne stesti a zkuste byt mezi lidma, hodne pryc z domu, nebyt samy, abychom se nemohly schovavat. Zkusme jist bez vycitek, uvnitr nas musi vyhrat ta „zdrava“ osubka, ta vesela, ne ta vrazedkyne. <p> Pa pa, drzte se.
Ahojky Rio. <p> Jsem moc ráda, že jsi tak super. Sama moc dobře vím, jak je těžké s anorektičkou vyjít. Sama jí jsem a uvědomuji si, jak musí být pro lidi těžké sledovat, jak jim jejich milovaný člověk mizí před očima a to svou „vlastní“ vinou. Ale nenech se odradit. Přestože Ti to tvá přítelkyně nedává najevo, zřejmě jsi člověk, který ji drží nad vodou. Věř, mi. <p> Také vím, že spoustu lidí od sebe odháním a to proto, neboť je nechci otravovat se svými problémy. Ale od čeho tedy ti přátelé jsou? Jsou tu přeci od toho, aby nás pohladili po vlasech, když budeme mít pocit, že se nám hroutí svět,nebo ne? <p> Vím, že to bude pro Tebe velice těžké to nevzdát, a chápu, že už od toho budeš mít chuť utéct, i to je přirozené. Vím, že často už nebudeš moci unést to, jak chřadne. Ale zkus to. <p> Budu Ti držet pěstičky (a hlavně tvojí kamarádce). <p> Kdybys někdy něco potřebovala, tak napiš, já bych se ozvala. <p> <p> Hodně sil !!!!!!!!!! <p> <p> *** Valentýnka ***
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.