Už jsem tu přečetla hafec Vašich příběhů, spousta z nich daleko závažnější, než je ten můj…původně jsem ho sem psát nechtěla, ale nakonec jsem si to rozmyslela a taky se s Vámi podělím o svoji zkušenost s ppp. Takže začalo to asi ve druháku na gymplu, táhlo mi na 17. Upozorňuji, že jsem vůbec, ale vůbec nebyla tlustá a ani oplácaná…při 166cm jsem měla 49kg!!! a už tento údaj sám o sobě vypadá, jako by patřil anorektičce…omyl, já tehdy jedla vše na co měla chuť, kdykoli a v jakémkoli množství, milovala jsem sladké a nejvíc čokoládu:) Sport? Ten jsem znala leda z 2 hodin týdně tělesné výchovy ve škole a nikdy mi neimponoval. Ve druháku, tuším že někdy v únoru 2003 mi ale najednou bez okolků „hráblo“ a já začala mít pocit, že jsem hrozně tlustá (pitomost) a ten okamžik dodneška proklínám. Začalo to asi jako u většiny z Vás – nejdřív že budu jíst zdravě, žádný sladký, postupně jsem zmenšovala porce, obědy jsem si zásadně „jedla“ ve svém pokoji a vyhazovala je do připravených pytlíků a pokud jsem to už nemohla vydržet a „přecpala“ jsem se (nemyslím tím, že bych vyjedla celou spíž, ale třeba jen jsem snědla rohlík), uchýlila jsem se i ke zvracení, naštěstí mi to přišlo tak odporný, že jsem to praktikovala opravdu zřídka. A na rotopedu jsem doma jezdila denně jak šílená. Samozřejmě si toho všimla rodina, babička brečela, vždycky jsem byla její milovaná vnučka, která snědla vše co babi napekla a uvařila, podstrkovala mi vždycky nějakou sladkost a já byla spokojená. Najednou ze mě byla uzavřená holka, naštvaná na celej svět kolem sebe, měla jsem vztek, že mě všichni nutí do jídla a hlídají mě jako hlídací psi. I ve škole už na mě všichni divně koukali, padaly mi vlasy, byla mi pořád zima a psychika na bodu mrazu… Moje nejnižší váha tehdy byla asi 43 kg, tudíž jsem celkem zhubla jen 6 kilo, jenže už samotná moje přirozená váha byla dosti nízká, takže to takhle dopadlo. Naši mi vyhrožovali, že mě vezmou k doktorce (obvodní), nakonec i přes mé protesty mě tam mamka dotáhla, ale doktorka mě jen zvážila, změřila a pak řekla, že bych měla víc jíst a ještě mě poslala na krevní testy. Byla jsem ráda, že mi nevyhrožovala léčebnou nebo tak nějak. A jak se tak říká, že všechno zlé je k něčemu dobré, v krevních testech mi přišli na šíííleně vysoký cholesterol. Rodiče si mysleli, že to mám následkem nejezení, po čase se ukázalo, že to tak mám geneticky od narození, ale nikdy žádnýho doktora nenapadlo dělat testy na cholesterol u hubenýho dítěte, takže už celoživotně na to budu brát prášky. Jenže to jsem tehdy ještě netušila, a tím cholesterolem jsem se zalekla a začala zase jíst. Jenže jsem už neznala míru, jedla jsem daleko víc než před hubnutím, až jsem se dostala na váhu 56kg. Leckdo by si řekl, ideální váha na 167cm výšky, jenže mně hubnutím zmizela velká část svalové hmoty a místo toho nastoupil tuk, celulitida děs a kondičkou jsem na tom nebyla nejlíp. Navíc díky cholesterolu jsem musela a musím držet dietu s minimálním množstvým živočiš. tuků, což jsem v podstatě uvítala řekla jsem si, že aspoň něco zhubnu…jenže ouha, ačkoli jsem pak jedla a jím dietně, váha se dolů nehla a já měla stále těch 56 kg a to jsem nejedla sladké kromě ovoce, ovocné jogurty výhradně se sladidly apod. Takhle to bylo ještě zhruba před 9ti měsíci. V současné době studuji VŠ a před těmi 9ti měsíci jsem se doslova zbláznila do návštěvy fitness centra, cvičením a úpravou jídelníčku jsem se dopracovala na váhu +/- 51kg, jím hodněkrát denně (jak já říkám, jím 1x denně, ale celodenně:)), sportuji 3-4x týdně, hodně se mi zpevnila postava a lehce pracuji na nabrání svalové hmoty, postupně zvyšuju i kalorický příjem. Takže by se mohlo zdát, že vše dobře dopadlo, jenže stejně někdy ve mě ten červík zahlodá, pořád mám tendenci koukat na energetické tabulky u potravin a závidět bezstarostné ládování se sladkostmi u ostatních lidí. Taky se bojím, že až jednou nějak radikálně budu muset omezit cvičení, že zase naberu, i když si možná říkáte „no bóže, co je to mít 56 kilo?“, ale mně to zkrátka nevyhovuje. Bohužel se s tím asi budu muset smířit, že už nikdy nebudu stejná jako před 17. narozeninama a pořád bude ve mě ten hnusnej strašák ppp.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.