Ad Potřebujeme pochopení

Nechci Ti do ničeho šťourat, jen bych chtěl pár věcí podotknout. <br> Jsem na Tvý straně. Buď tam taky, je pro to spousta důvodů: <p> 1) Jsi zklamaná a smutná duše a proto máš právo bejt přecitlivělá. Všichni jsme někdy dostali přes kušnu a bylo nám smutno. A měli jsme právo na to, abychom to dali najevo. To, že člověka nějaká nespravedlnost (a to dokonce i proti němu samému) rozhořčí, je správně. Bylo by divný, kdyby nás měla křivda nechat v klidu, ne? <p> 2) Jak moc perfektní jsou Tvoji kritici? Já jen, že s křivákem bych se neradil o tom, co je morální. Z čeho vyplývá jejich autorita? <p> 3) Jestli se Tvůj přítel rozčiluje, že usneš, když s Tebou chce spát, mám pro něj radu: Ať s Tebou spí, až spolu budete chtít spát oba (v civilizovaných zemích se to tak dělá). <p> Navíc: když s Tebou chce spát, ať spí taky, ne? (vtip) <p> 4) Něco o mým manželství: Má žena vypadá úplně jinak, než jsem si představoval „PRINCEZNU“. Miluju ji už 11 let, z toho 5 jsme spolu chodili a 6 jsme manželé. Líbí se mi. Je KRÁLOVNA.<p> Jel jsem jednou tramvají. Sedí tam taková ošklivá babi. Tak si říkám, co když má žena bude po 30 letech vypadat takhle. No, a ta babi se mi začala líbit. Fakt byla hezká. Nelíbí se mi krásný lidi. Mám rád hezký. A to je v duši a ne v metabolismu. Ten Tvůj taky asi není horolezec, a zdá se mi, že to, co Ti na něm vadí, není změna vizáže. Začla jsi s ním chodit, přestože je prcek. (Moje žena je taky vyšší, než já -to jenom aby se Prcek nezlobil, já jsem taky prcek) Problémy hledej jinde. <p> 5) Jestli ses někdy najedla ze smutku a měla jsi potěšení z toho jídla, tak jako co? Bylo by lepší něco rozmlátit? (Někdy mám pocit, že kušnu příslušného hejhuly, ale to sem asi nepatří..) <p> 6) Jako malej harant jsem si nechal nabulíkovat, že jsem lempl na ruce, a až po svatbě jsem zjistil, že umím spravit vodu, elektriku …. Normálně jsem byl vydřenej, když jsem zjistil, že ten člobrda neměl pravdu. Fakt jsem mu to věřil. Není dobrý se nechat bulíkovat. Moh jsem bejt instalatér, a všichni by mě měli rádi. Takhle jsem musel jít na vysokou… <p> 7) Píšeš: „Nevím jak mu to říct, nevím, jak s tím skončit.“ Jestli si o sobě myslíš, že za moc nestojíš, promysli si tohle : <p> Kdyby Ti ten Tvůj řekl, že vyhazuje večeře, dala bys mu kopačky? Že ne? Bojíš se, že Tě ten Tvůj nechá? Že jo? Tak sis právě dokázala, že jsi lepší, než on. A z toho, že na Tebe dělal tak dlouho oči, usuzuju, že by na Tebe klidně dělal oči i někdo jinej. <p> Jestli mu to povíš, a on Tě nenechá, ale pochopí tím Tvou zmiňovanou únavu, tak je to fajn a máš slušnou šanci. <p> A teď hypoteticky: (nelekej se, teď to přijde) Dejme tomu, že by Tě chtěl nechat. (Hu, ta hrůza…) Přišla bys o někoho, komu se bojíš svěřit, kdo (a teď Tvá vlastní slova): „pořád mu něco vadí. Křičí na mě kvůli každý kravině. Na všechny dokola se směje a mně odsekává. Rozčiluje se, že pokaždý usnu, když se mnou chce spát.“ Tedy, pokud je takovej, tak jestli Tě nechá, tak máš docela slušnou šanci, že budeš míň nervózní a že najdeš někoho lepšího. <p> Hlavně ať si nikoho potom nehledá on. Protože tak, jak ho popisuješ (a to jsi do něj zabouchnutá), tak by z něj dostal bulimii i vrtulník. <p> 8) Ty si nadáváš? Já bych tedy nadával tý nemoci, když už někomu. Do tohodle kola Tě dostal nějakej pubertální eroplán, tj z toho se obviňovat nemůžeš. Nervózní jsi z tý nemoci, tedy furt nevidím za co si chceš nadávat. Vynadej puberťákovi a bulimii. A jestli jsi sama sobě protivná .. no, já jsem taky vo sobě VĚDĚL, že jsem nešika. Nebyl jsem… <p> Mám pocit, že rozumně uvažující člověk bude na Tvý straně. Mám pocit, že Ti někdo párkrát lhal, a Ty to vodnášíš za něj. To je nespravedlnost, a to mě, jak uvedeno výše, dost pobuřuje. <p> 9) Nevím, jestli Ti já něco můžu radit. Chceš bejt normální. Mám za to, že kdokoli jinej na Tvým místě (kdyby zažil, co Ty) by na tom byl velmi pravděpodobně stejně jako Ty. Tedy, dle mého, jsi normální. Takže taky víš, že nechceš bulimii. <p> Takže co radit? Co bych udělal, kdybych byl normální já?Odstranil bych to, co mě shazuje do bulimie a začal si držet to, co by mi mohla vzít. Není to nic než nemoc, jako třeba spalničky. A moc je víc než nemoc. Pomoc je taky víc než nemoc. <p> Ale poněvadž jsem študoval řeči, a ne bulimii, tak Ti doporučuju zeptat se nějakýho Dr Voštěpa. (Kdybys chtěla angličtinu, tak se zeptej mě) <p> 10) Bacha na mě, mám spousty keců a banální rady. (fakt je, že mi ty banálnosti zatím vždycky zafungovaly – s botama k ševci, s penězma do banky a s nemocema k doktoru… ) <p> BUBák

Peklo jménem anorexie

Dne 5.1.jsem vážila 68kg asi ze dva dny jsem zhubla na 63kg a tak to poktačovalo dál rodiče si ničeho nevšimly protože já jsem úspěšně vyhazovala jídlo babička mi věčně říkala že jsem moc tlusta což jsem asi byla s výškou 173 cm a vážila jsem 68kg a tak jsem začala hubnout byla jsem velmi ráda že se mi to docela daří já jsem ale chtěla být ještě štíhlejší tak jsem tšeba po jednom jablku šla cvičit až na dvě hodiny pila jsem nejdříve nízkotučné mléko ale potom jsem snížila na džusy a v pslední fázi jsem pila jen čistou vodu tak kamarádky maminka mě říkala že mám přestat hubnout ale to se jen tak řekne ale to je velmi těžké nakonec jsem zhubla na 40. kilo kdy jsem se ve škole nemohla soustředit mamka mě poslela na psychijatrii kde mě moc nepomohli tak mě dědská lékařka poslala do nemocnice kde se už o mě postarali no nabrala jsem na spět 54 kilo a s tím jsem spokojená . no ale bylo to peklo!!!!!!!!!!!!!!

JE TO NA NIC!!!

Ahojda děvčata.Rozhodla jsem se,že sem taky musím něco přidat.Když to tak čtu chce se mi brečet!Je hrozný,co ta mrcha s nama dělá!Mě je 15 a anorexii jsem měla 2 roky.Byla jsem na léčení v Motole a můžu ríct,že mi to dost pomohlo a otevřelo oči!!!!!Hlavní ale je-CHTÍT!!!!!Bez vašeho pevného rozhodnutí vám nikdo nepomůže!!!!Já vím,je to těžký,ale stojí to za to!Každy asi chce byt zase normální a užívat si života!!Jsem hrozně ráda,když se tu objeví někdo jako já-to je tn,který už má ty hrůzy skoro za sebou!Všem vám přeju hodně štěstí,ZDRAVÍ a pohody!!!!Když budete chtít,klidně se ozvěte na:dominika.ipserova@centrum.cz PA!!!!

Aleno, to urveš

Nechci mít budovatelský hlody, ale mám z tebe pocit, že máš inštrumenty na to nakopat anorexii do zadní části anorexie. (Bacha ať si nenarazíš nárt o vyčnívající pánev… I když anorexie je asi dost objemná, když si pomyslím, co lidem pobrala svaloviny.)<p> Mám na to tydle argumenty:<p> 1) Jestli si pamatuješ, že to bylo dřív lepší, tak máš, co si vodpovědět: Když jsem vypadala, jak se líbilo mně, bylo to ve finále blbý i pro mě. (Ne?)<p> 2) Asi sis vyzkoušela, že stejně nebudeš spokojená se svou vizáží. (Jesli se ti líběj konkávní tvary, tak sorry, ale ty se taky musí zužovat VODNĚKUD, ne?)<p> 3) Reklama. No to jsou akorát ti, kterejm budu věřit. Na Viktora Koženýho byla taky reklama. Nehledě k tomu, že usmívat se třicetinu vteřiny, po kterou to exponovali, zvládne každej. Třeba jsou ty holky eště nešťastnější, než ty… Co třeba reklama na Marlbora? Budu sedět na koni, kdyš si dám čouda? Na koni bude Filípek Morrisovic. 4) Máš skvělýho chlapa. <p> Já mám skvělou ženu a protože nerozumim hadrům, necham si vod ní poradit, a kolikrát se voháknu i do věcí, který by mě samotnýmu přišly divný. Ale věřim jí, páč má lepší vkus. Ty řikáš, že ti zrcadlo lže. No tak věř tomu chlapovi, a neptej se svejch pocitů. Je skvělej, a když ti slíbí, že nebude lhát, tak mu můžeš věřit víc, než svýmu pocitu, vo kterym víš, že je nemocnej. Já bych taky asi nevěřil, že se udržim na zlomenej ruce. <p> 5) Máš ho ráda. A to je motivace jako Liberec. Je vidět, že ti nejde jenom vo sebe samu. Díváš se radši na něj, než do zrcadla, co? No, mě teda zvedne sebevědomí, když vidim, že je moje žena spokojená, a že má klid. Klidně bych kvůli tomu nosil pleš. Tak co… Používej ho místo zrcadla. <p><p> No prostě si myslim, že to rozchodíš. Jenom to chce furt zkoušet. Chyby nevaděj, jedinej způsob, jak začít, je s chybama-bez chyb to je jenom, když se nezačne vůbec. <p> Jo, ještě k těm špekum. Nemůžu se hádat, ale: Kámoš má nádhernej bejvák. Design jako bejk. Akorát bydlet se v tom nedá. Babička měla starej vošumělej. Ale ta pohoda… <p> Radši budu mít tělo, kde se dobře bydlí….<p>

Jsem po léčbě….

Nemocnice na Karlově mi pomohla. Dala mi jistý směr, o to těžší je, ho dodržovat, myslím, že lidé, kteří tam byli pochopí. Doma, je to horší. Tady tápu. Stálé překrmování od ostatních, kteří to se mnou myslí dobře, mi vadí. Nese to sebou totiž konflikty, nechtěné konflikty. Uvědomuju si, že čím méně Tvých blízských o tomhle problému ví, tím je to lepší. Nestarají se, a ty máš čas, starat se sama o sebe. Jsem bulimička. To je můj názor. Všem přeju hodně štěstí při zdolávání svého já.

Strepiny

podívám se do zrcadla a vidím prázdnou tvář, kruhy pod očima a velké modré smutné oči v pobledlé tváři.Člověk, kterého si moc vážím mi řekl, že oči jsou odrazem mé duše a měl pravdu…Tvář se směje a oči pláčou…už nesvítí jako dvě hvězdy uprostřed noci.Jsou to oči bulímičky…Nevím, kdy se to stalo, nevím, kdy jsem si poprvé uvědomila, že jsem nemocná, nevím .Každým dnem si do deníčku nakreslím tluistou čáru a říkám si, začnu znovu, od zítra s tím skončím, není to problém, dokažu to…a pár minut poté do sebe vpravím neskutečné hordy jídla a začínám znova.Podívám se do zrcadla, nejsem tlustá, mám normální míry, tak proč,Proč zrovna já?Ptám se při pohledu do záchodové mísy, kde se hromadí potrava z mého těla.Za poslední peníze si kupuju jídlo, v obchodě ujídám, nevydržím to, a ty věčné otázkyy. kde se v tobě bere tolik místa.Moje mámá to ví, ví to brácha.tuhle na mě v sobotu u oběda zařval, at tolik nejím, že to stejně zase vyklopím…jak trapné a ponižující.Utekla jsem a zvracela uprostřed pole…potrava, oběd…Jak ještě dlouho, kdy bude konec, nevydržím to, nesnesu, čekám, až naši usnou, dojím pizzu a pujdu si odskočit na záchod a udělám čáru v deníčku…asi už poslední…nebo ne…Chci ven z toho kruhu, je to šílená závislost, kde brát sílu, točí se mi hlava, jsem unavená sama sebou, nahá stojím hodiny před zrcadlem a povídám si se svým tělem, směju se a tečou slzy.Ostatne není to poprvé a a si ne naposled…

Snad i já? …nevím!?

Náhodou jsem se dostala na tyto stránky a poprvé jsem se zamyslela nad tím, co mi již nějakou dobu říkají moji blízcí.Prý jsem na svou výšku moc hubená(180 cm-63 kg). Vše začalo asi před rokem, přestupovala jsem ze základní školy na SŠ, byla jsem hodně nervózní z nového prostředí a začala jsem postupně omezovat jídlo(menší porce, po 17. hod. jsem uz nejedla nic). V tu dobu jsem měla opravdu dost-80 kg a Za rok jsem tedy tímto způsobem zhubla 17 kg. S jídlem teď v podstatě problémy nemám, jen si vůbec nepřipadám ani zdaleka tak štíhlá, jak mi všichni vnucují a o dobrém pocitu ze štíhlého těla se nedá mluvit ani při troše nadsázky!Pořád chci hubnout, ale vím, že můžu shodit třeba dalších 20 kilo, ale dokud se sama nebudu cítit v pohodě a hezká, nepomůže ani to. Znovu chci podotknout, že s jídlem větší problémy nemám, nezvracím a ni se nepřejídám, ale má touha hubnout je stále stejně velká jako když jsem začínala na 80 kg. Proto se ptám- je možné, aby toto byla psychická porucha?Pokud ano, rada bych s tím začla něco dělat!!! Díky

Tak tedy…

Tak tedy píši i já. Po přečtení několika smutných příběhů z téhle stránky člověk ani nemůže jinak, než se taky nesvěřit. <p> Brzy mi bude 20 let a jídlo mě trápí od sedmnácti. Tedy tři předlouhé roky. <p> Ve druháku na gymplu jsem byla normální, spokojené děvče. Vážila jsem 54 kg při výšce 170cm. Pohoda. Jenže přišly taneční, to neustálé zkoušení si šatů před zrcadlem, poznámky švadleny, že už je ze mě ženská a její pohledy na můj zadek a boky. Prostě se to rozjelo. Chtěla jsem jen shodit pár kilo…to přece znáte. Takže jsem se během půl roku dostala na 42. Přišla preventivní prohlídka, výhružná slova lékařky a první návštěvy psychologů. A hned špatně: dostala jsem radu počítat kalorie. Nemůže být přece větší hloupost!!!Samozřejmě jsem si začala vymýšlet, kolik že toho nesním, ale opak byl pravdou. Nejedla jsem víc než 2000 kJ denně. Vážila jsem 40 kg a náhle se to začalo obracet. Zhlediska bulimie je to směšné: ale po dnech, kdy jsem nejedla nic, byla najednou tabulka 200g čokolády katastrofou. Jenže to už se naši nemohli dívat na mé kostnaté tělíčko a já nastoupila do nemocnice. Tam mě však moc nehlídali…jednu noc se mi udělalo neskutečně zle, průjem, zvracení, omdlívala jsem…umírala jsem. Okamžitě mě převezli na JIPku, kde se jim při mých 37 kg podařilo udržet mě při životě.<p> Nastoupila 3 měsíční léčba na psychiatrické klinice – bez možnosti telefonátů, návštěv, jen jídlo 6krát denně. Nepřibírala jsem, takže klec a Vánoce v nemocnici.<p> Sakra, o tomhle období jsem vždycky schopna se rozepsat, snad to není proto, že si závidím tehdejší hubenost?!<p> Kliniku jsem opouštěla se 47 kg a ujišťováním všech lidiček okolo, že jsem moc hubená a že musím jíst, že můžu jíst kolik chci a co se mi zamane. A taky, že jo. Máti mi nosila bonboniéru na svačinku a svítily jí očička, když viděla, jak dlabu. A já se mazlila s čokoládkou, byla tak dobrá a já tak hubená…A tak to šlo den za dnem, víc a víc. Najednou tu bylo léto, mé osmnáctiny a mých 59 kg. UF! Nevěděla jsem, co dál. Prostě jsem se jen přejídala, ale nezvracela, takže jsem byla nešťastná, že už budu jen tlustší a tlustší. Začínal maturitní ročník a já byla na dně. <p> JENŽE… V té době se se mnou rozešel kluk, který se mnou byl už od oněch tanečních. Pochopila jsem, že musím začít něco dělat…zhubnout. Podařilo se: o Vánocích jsem měla opět 54 a úsměv na tváři. Přítel se vrátil a já byla jako sluníčko. Ale tělo si zase začlo žádat, oč jsem jej okrádala, prostě jo-jo efekt. Květen, maturita, 58 kg. Pohodička. Byly tu zase prázdniny, spousta volného času, úspěšná maturita a přijímačky na výšku za mnou, nic mě netrápilo…takže jsem se doslova mazlila se svými orgiemi. Přejídala jsem se téměř každý den, ale nezvracela. To jsem poprvé udělala až v září, kdy jsem zjistila, že vážím 61 kg. <p> V té době jsem se taky stěhovala k příteli. Chyba!!! Není nic horšího než začít bydlet bez rodičů. Přítel nebyl doma tak často, jak by se mi líbilo a já jedla…a zvracela.<p> No, prostě…Přišel na to, vše řekl našim, rozešel se se mnou. Klesla jsem na to nejhlubší dno, kdy mě i naši chtěli vyhodit z domu a MUSELA něco začít dělat. Hubnout.<p> Vánoce. Já mám 56 kg, jsem zase to milé sluníčko, poměrně spokojené samo se sebou a tulící se ke svému milému. Zase jsem to dokázala.<p> Jenže jak už to bývá, jednou nahoře, jednou dole. To je prostě můj život. Po zkouškách nastalo zase volno, spousta času a žádné starosti. Takže hupky do koutku se spoustou dobrot a všechno nacpat do svých útrob.<p> No, a co teď? Začala škola, takže bych se teoreticky měla zase uklidnit. Jenže to zatím moc nejde. Vlastně teď sedím na internetu, abych zabila čas. Čas, kdy bych mohla jíst. Domů ale zase nemůžu, protože by mě tam čekala večeře… SAKRA, NENÍ TO POSTAVENÉ NA HLAVU? <p> Já už nechci, už nemůžu. Proto se chci zeptat…je vůbec nějaká nadějě, že to skončí? A je možné být natolik silná a dokázat se vyléčit pomocí vlastní vůle a svépomocné příručky? Asi jo, jsem jen slabá s tím začít. Vzdát se těch svých slastných chvilek, začít něco podnikat proti té zlé, která ve mně přebývá…

Nápad od bubáka (Snad i já)

No, tak holt zas něco pronesu: Danes,<p> Fakt nevím, jestli máš psychickou poruchu (nejsem na to študovanej)<p> Jen mě napadlo:<p> Píšeš o touze hubnout, která nezávisí na váze, kterou máš. Touha HUBNOUT, to znamená touha po procesu a ne po výsledku. Je to to, co chceš?<p> Mňága zpívá, že „cesta může být cíl“.<p> To ale znamená jít a nikdy nepřijít.<p> Hledání pravdy nemůže bejt cíl, to by znamenalo, že bychom ji více či méně vědomě museli opustit, když k ní třeba dorazíme, jenom, abychom ji mohli dál hledat.<p> Když víš, že hubnout víc ti nepomůže, zkus, jestli ti nepomůže třeba něco jinýho. Ten pocit radosti, nebo spokojenosti se sebou přeci nevyplývá z toho, v jakým těle bydlím, ale KDO tam bydlí. <p> Možná jsi se sebou nespokojená. To může mít důvod. Třeba ti nesedí ta SŠ či co. Nebo něco jinýho. Je dobře vědět, jestli to, co tě neuspokojuje je podstatný a důležitý. Jestli jo, tak to napravuj tam, kde je potřeba. Nejde nahradit jedno druhým. Pokud ti ve skutečnosti vadí, že si třeba, já nevím, nerozumíš se ségrou, nebudeš spokojená ani kdybys byla hubená jako tuberkulózní žebřík. Bude ti fajn, až si porozumíš se ségrou.<p> Jen tak mimochodem, je dobrej pocit ze štíhlýho těla něco jinýho, než dobrej pocit ze zdravýho těla? Nebo dobrej pocit z kamarádství, bruslení, kocoura ….? Hele, nechci dělat kázání, jsou to jenom nápady. Jestli jsou ti k ničemu, tak jako bych nic neřek’ BUBák<p>

Je mi 29 let…

Je mi 29 let a také bych ráda přispěla svou „troškou do mlýna“. I když si velice dobře uvědomuji, jak rozsáhlý je můj problém, s anorexií více či méně úspěšně bojuji už 7 let. Na první pohled by asi nikdo neřekl, že je se mnou něco v nepořádku, protože jsem po babičce zdědila poměrně robustní kostru, a díky tomu má vychrtlost není zřejmě až tak alarmující. Troufla bych si tvrdit, že jsem nikdy nedošla až do stadia, kdy by mne začaly sužovat zdravotní potíže- buď mám příliš tuhý kořínek, anebo jsem se vždy zastavila těsně před. Jak to začalo? Asi na základní škole, no a pak na střední. Jako dítě jsem byla léčena pro jaterní onemocnění, a proto jsem celou školní docházku doháněla určitou motorickou neohrabanost. Sport mě bavil, ale bohužel mi příliš nešel. Navíc jsme měli vždy z tělocviku chlapy, kteří trénovali atletiku nebo míčové hry a toho, kdo nepodával výkony, prostě zesměšňovali. Byla jsem premiantka třídy, ale nikdo se mnou dvakrát nekamarádil, protože jsem si nikdy neoblíbila ani popíjení ve společnosti spolužáků, ani kouření, diskotéky mi připadaly úděsně pitomé. Prostě jsem přeskočila jedno období. Rodiče se nebránili, zřejmě jim mé chování nepřipadalo zvláštní. Mému sebevědomí nijak neprospěl ani fakt, že mi všichni stále připomínali, že bych mohla něco shodit… V 18ti jsem odešla na intr a zamilovala se do kluka, který (sám značně zakomplexovaný) mi sdělil, že jsem sice sympatická, ale že jsem příliš „při těle“. Dlužno podotknout, že studoval konzervatoř (balet). Místo co bych se tomu zasmála, samozřejmě jsem se zatvrdila a začala „na sobě pracovat“- podrobný popis zřejmě nemusím uvádět, protože to, holky, jistě dobře znáte. Byly doby, kdy jsem zcela bez problémů spotřebovala lahvičku Guttalaxu za tři dny. Sice jsem se cítila příšerně, ale byla jsem konečně IN (180 cm, 60 kg). Tou dobou jsem už pracovala jako rehabilitační sestra a znovu se zamilovala.I tentokrátjsem si vybrala s vkusem sobě vlastním. Dnes se sama sebe ptám, jak jsem mohla být tak tupá. Dotyčný měl mimo mne ještě 2-3 poměry, což mě vyburcovalo jedině k tomu, že jsem se sužovala ještě víc, poněvadž mi připadalo, že jsem pro něj zřejmě málo atraktivní- tj. nedostatečně hubená. Odmítala jsem pochopit, že při své stavbě kostry skutečně nemohu být jako ona stvoření ze stránek módních časopisů. Když jsem si šla koupit oblečení, rozčilovalo mě, že do nohavice kalhot vsoukám tak ruku, avšak rozhodně ne nohu. Nemohu říct, že bych se denně vážila, pouze jsem dodržovala soubor velmi tvrdých dietních opatření (neselhala jsem, mám bohužel velmi pevnou vůli), no a když se mi přece jen zdálo, že jsem nebezpečně „tlustá“, nastoupil kamarád Guttalax… Výsledkem čehož bylo, že jsem vypadala jako opice, byla jsem roztěkaná, nervozní, věčně unavená… NAŠTĚSTÍ se mi podařilo najít muže, který pro mě už 2 roky dělá první poslední. Nenadává mi jako ostatní, že když nebudu jíst, tak…, a já kupodivu jím- plus mínus. Rodiče samozřejmě nejsou z tohoto vztahu nadšeni (partner je o 25 let starší), ale já tvrdím, že mě nemohlo nic lepšího potkat. K mému naprostému úžasu mě má rád takovou, jaká jsem, a předkládá mi nutnost přiměřeného stravování tak nenásilnou formou, že jsem schopna když nic, tak alespoň zcela vynechávat ze svého života laxativa a jíst to, co tělo potřebuje. Čímž vůbec nechci říct, že by můj jídelníček byl normální. Velice přepečlivě si vybírám, co pozřu, a mohu říct, že občas trpím i pocity provinilosti (to když sním o víkendu normální oběd). Přes týden se pak značně omezuji. Abych si vzala sladkosti nebo bílé pečivo, to nepřipadá v úvahu. Asi mě čeká ještě hodně dlouhá cesta… Pokud- a toho se obávám, mne to nebude provázet celý život. Svou váhu si nyní udržuji na 65ti kg, což není moc, protože i tak jsem dle mínění okolí až příliš hubená. Nyní jsem, dá se říci, spokojená, z nejhoršího jsem venku, ale vím, že ta potvůrka v mozku dřímá- a není problém ji kdykoli probudit- když už se tam jednou zahnízdila. Pak jde zřejmě hlavně o to, aby se ti to celé nevymklo z rukou. Pokud to dokážeš držet pod kontrolou, bravo! Nakonec ještě něco- současný trend v módě- vychrtlé modelky v časopisech, které často připomínají spíše kluky než ženy, až nezdravá pozornost, která je v naší společnosti věnovaná fyzickému vzhledu, dietám apod., samozřejmost, s jakou známé osobnosti prezentují své nesmyslné návody na hubnutí, celý ten zpropadený kult štíhlosti je skutečně zhoubný. Mělo by se s tím něco dělat, než bude pozdě, fakt.