Archive for category: Můj příběh

Díky!!! I když nejsi „študovanej“(jak píšeš), tak máš víc než psychologický sklony. Tvůj nápad mě zaujal a donutil hodně přemýšlet! I když mi to dalo hodně práce, tak jsem nakonec došla k názoru, že perfektní tělo asi fakt nebude všechno a v životě jsou daleko důležitější hodnoty, než to jak člověk vypadá. <p> Zjistila jsem totiž, že dobrej vzhled má i svý nevýhody(i když to možná zní divně!). Po shození těch „přebytečnejch“ kil se o mě začlo zajímat mnohem víc kluků(to by nebylo to nejhorší:-), ale o co se zajímali? Normálně jen o můj vzhled, o nic jinýho jim nešlo! A protože se nepovažuju za až tak omezenyho tvora, tak mi to začalo vadit a kladla jsem si otázku, jak poznám, že tomuhle zrovna nejde jen o to jak vypadám?!!! <p> Možná i tohle může souviset s tím, proč jsem se sebou nespokojená, nedokážu se se s tím smířit jinak a tak to řeším tím, že chci pořád hubnout!! Přiznávám je to trošku podivný, ale bohužel nejde si říct, je to blbost a vyhnat to z hlavy- věř mi, udělala bych to strašně ráda, kdyby to bylo tak jednoduchý!!! <p> Ale fakt díky Ti Bubáku, aspoň jsem na to získala úplně novej náhled. Tvoje myšlenky jsou fakt zajímavý a nejsou to jen kecy, který jsem slýchala doposud:) Danes P.S.Miluju vtipný přirovnání a to tvoje mě doslova dostalo- hubená jak tuberkulózní žebřík-super, jen nevím, jak si takovej žěbřík představit!!!

Náhodou jsem narazila na tyhle stránky a musím říct, že je to hrozně fajn,když si holky mohou přečíst, že vtom nejsou samy….Já jsem bulimií trpěla tak 3 roky,přišlo to náhle,nijak jsem nebyla zakomplexována ze své váhy, dokonce na stř. škole jsem byla oplácaná a vůbec mi to navadilo, pak jsem nastoupila do zam.měla jsem okolo 60kg na 172 cm, což jde.Jednou jsem se přejedla, bylo mi těžko,tak jsem si jen chtěla ulevit,strčila prst do krku a bylo mi líp,další den jsem to zkusila znovu aznovu a už jsem v tom jela.A až mi došlo. že vlastně bych mohla být hubenější a ještě se neomezovat vjídle.Nastalo hrozné období přetvářky jak jí zdravě,cvičím a pak únik do samoty, nákup všeho zakázanýho-zákusky, koblihy majonéz.saláty…,a likvidace všeho směrem do žaludku,zapíz honě vody a šup na WC.Nevěděla jsem jak dál,lačně jsem hledala podobné příběhy,koupila jsem si knížku,která pomáhá léčit tyto poruchy,nic nepomáhalo, vydržela jsem to pár dní as pak stačilo projít kolrm potravin a bylo to zpátky.Pak přišlo období, kdy jsem se přestěhovala a neměla příležitost na zvracení(stále někdo byl v domě….), nastal zlom zvracení se mi už dařilo udržet na uzdě, i když jsem stále jedla málo.Pak (za další tři roky) přišlo těhotenství, porod, mateřství,kojení a návrat absolutně do normálního stravování.Dokonce jsem po porodu měla 58 kilo jako před otěhot. a pak za 8 měs. kojení jsem měla 54kg a přitom jsem si dopřávala až moc.Byla jsem ale až moc vyhublá.Když jsem přestala kojit, vrátila jsem se na svyých 58-60 a musím říct, že jsem za 6let dospěla k názoru, že své tělo musíme brát takové jaké je,prostě každý nemůže vypadat jako vychrtlá modelka, ale musíme své přednosti ukázat jinak.Dnes si občas stoupnu na váhu, ale pokud to v jídle přeženu poznám to ihnmed na oblíbených džínách,pak stačí jeden odlehčovací den s ovocem a je to OK.

Já jsem se k tomuto tématu dostala vlastně úplně nevině.Jednou jsem se mojí kamarádky (říkejme jí třeba Anča) zeptala,jak si udržuje svou postavu,protože Anča je opravdu hezky štíhlá.Chtěla jsem vědět její fintu,abych si udržela hezky ploché bříško.Řekla mi,že cvičí a omezuje se v jídle.Potom jsem jí o hodinu (psaly jsme si o vyučování,nijak zvlášt o tom mluvit nechtěla),jak se v jídle omezuje.Odepsala mi,že každý den v 16:00 vyzvrací všechno jídlo,co za tu dobu snědla, to jest svačina a oběd.Večer prý sní ještě večeři a za chvilku už utíká na záchod,aby se toho zbavila.Docela mě to překvapilo.Zajímala jsem se ještě více.Musela jsem jí však slíbit,že to nikomu neřeknu.Byla jsem jediná,komu o tom řekla.Hubnout se rozhodla poté,když zjistila,že při svých cca 162 centimetrech váží 52 kilo.Chtěla zhubnout na 42 kilo.Ted váží 48 kilo a stále se jí to zdá mnoho.Ted má perfektní postavu,ale zvrací stále.Říká,že má vše pod kontrolou.Na veřejnosti jí před ostatními,chová se normálně,jako by se nic nedělo.Bojím se,že se jí to všechno vymkne z rukou.Nevím přesně,jak jí pomoct,ale doufám,že přestane blbnout.Zkusím jí to vymluvit,ale určitě to bude dost těžký,protože Anča chce zhubnout za každou cenu.Tak nevím,doufám jen,že ostatní zdravý holky nepodlehnou těmto nemocem a že tyhle příspěvky je od drastických diet odradí..

Už jako malá jsem byla oplácaná.Sestra,se kterou jsme se nenáviděly,mi s radostí dávala „roztomilé“ přezdívky-od vyžraného prasete až po tlustoprdku.Postupem času se moje problémy horšily-proti spolužákům jsem si připadala méněcenná,nenáviděla jsem sport a stále víc se uzavírala do sebe a problémy řešila tím,že jsem si dala něco „na zub“.Tak to šlo až do mých 17,kdy se ručička váhy nebezpečně pohybovala kolem 100..Byla jsem nešťastná a zamindrákovaná.Doma to taky moc neklapalo,zamilovala jsem se do někoho,kdo nebyl zrovna ideálem mojí mamky.Všechno šlo od desíti k pěti.Všechno se změnilo,když jsem šla do nemocnice na vyšetření štítné žlázy.Doktor mi řekl,ať se pokusím zhubnout.Chtěla jsem to pusti jedním uchem dovnitř a druhým ven,ale pak se ve mně něco zlomilo a já si řekla,že to přece musím dokázat.Za týden úplného haldovění jsem zhubla 5 kilo.Obrovská radost a pochvala doktora způsobila,že jsem takhle pokračovala dál.Kila šla dolů,ale já jsem jednoho dne selhala.Místo půlky jablka jsem snědla celý oběd a šla se poprvé vyzvracet.Připadalo mi to úžasné-můžu sníst,kolik chci a pak se toho tímhle jednoduchým způsobem zbavím.Od té doby jsem zvracela nesčetněkrát.Několikrát denně přejídání a následné zvracení.Takhle už to pokračuje 8 měsíců a občas to prokládám několikadenním totálním hladověním.O stavu vlasů,nehtů,pleti,ale hlavně duše,nemusím vám určitě nic říkat.Jsem na dně.Odmítám pomoc,myslím na sebevraždu a netuším,jak to všechno bude dál.Radost z toho,že za osm měsíců takového života jsem lehčí o 51 kilo je fuč a teď trávím čas jen s depresemi.Nic pro mě nemá cenu a jediné,na co můžu myslet,je jídlo.Nenávidím jej a zároveň bezmezně miluju.Přeju si,abych to dokázala zvládnout a zároveň nechci začít normálně jíst.Netuším,co bude dál…..

Ahoj všichni,<p> můj dotaz bude asi jako každý jiný. Mám sestru, které je 16 let. Měří 173 cm a váží 44 kg. Je hubená. Moc hubená. Je to strašně ošklivé. Nevím, jestli si ona připadá strašně tlustá, každopádně si ve své hubenosti libuje. Nosí vyzývavé oblečení a má dobrý pocit z toho, když může přijít za naší mamkou s tím, že by potřebovala zmenšit šaty do taneční, protože zase zhubla, atd. Nevíme, co si s ní počít. Je velice vzpurná, jde si svou vlastní cestou a na nikoho nedá. I když jí můj manžel říkal, že to jak vypadá vůbec není hezké a mužům se spíš líbí ty ženy, které jsou tak akorát do ruky, jenom se zašklebila a jede si dál podle sebe.<p> Ještě ke všemu několik let dost kouří. Jídlo vyhazuje a různě schovává. Co je nám ale divné je to, že co se sladkostí týče, rozhodně se neomezuje. Je schopná sníst i několik tyčinek najednou.<p> Tyto stránky jsem si přečetla poté, co mi dnes sestra poslala sms, kde mě žádá o stáhnutí některých informací o bulimii. Nevím, jestli to má do školy (studuje zdrávku) nebo pro sebe. Absolutně s námi odmítá komunikovat o čemkoliv.<p> Chtěla bych vás poprosit o radu, co máme dělat. Zkoušeli jsme všechno. řekněte mi, co taková holka může cítit a jak jí přesvědčit o tom, že je ve své kráse opravdu ošklivá. Všem vám velice děkuji.<p> Radka R.