Archive for category: Můj příběh

Tak, a jsem v posledni fazi sveho vypraveni. Ztratila jsem lidi, o kterych jsem si myslela, ze jsou mymi nejlepsimi kamarady. Kvuli zavisti. Ze dne na den se na me vykaslaly jedny z nejlepsich kamaradek – protoze jsem zacala chodit se spoluzakem, ktery vseobecne plati za idola divcich srdci. Spousta divek by ho neodmitla. <p> Nastesti mam ale nase, nejlepsi kamaradku, na kterou nedam dopustit, dale particku nejuzasnejsich lidi v Praze, ktere mam moc rada, a v neposledni rade take nektere holciny ze tridy, ktere mam moc moc rada. Vsichni tito lide pro me moc znamenaji.<p> Jenze…ja nejsem stastna. V nejmensim pripade. Jsem na dne. Je mi ze sebe spatne, chci zvracet a nejde mi to. Asi je to lepsi, ale…ale.<p> Tolik moc si preju zhubnout na 52kg! Ted jsem tak zoufala, ze by mi stacilo i 60…pak uz to nejak preci musi jit…Pri vysce 1,62 mam 65kilo a jsem jak koule. Alespon se tak vidim. <p> Lukas mi v utery napsal…Ze jsme se dlouho nevideli a ze se musime nekdy sejit…Copak takhle muzu? Takhle se ponizit? Radeji ani nechodim do mesta, abych ho nekde nepotkala. Ne, takhle me nesmi videt…<p> Tak jsem tyden jedla extremne malo. Byla jsem na sebe moc pysna, zlepsilo se i uceni, bylo mi do breku hlady, mela jsem „depku“(umyslne toto slovo pouzivam, protoze deprese-to je POJEM, to jsem zazila tak 3x v zivote, je to peklo), ale ja se v te depce citim fajn…Pripomina mi to doby anorexie…Tenkrat jsem byla stastna…<p> Ted tady skoro anorexii propaguju…HOLKY, NE NE NE A NE!!!! Nesmite se tomu poddavat, mohly byste skoncit jako ja…a to nechci, je to peklo. Pokud to jeste jde, dejte se do kupy, zajdete za nekym, kdo tomu rozumi, nauci vas znovu normalne jist a uvidite, ze se vam aspon trochu ulevi… Me hodili do viru jidla a „porad si“. A pak to takhle dopadlo. Jsem nestastna, nenavidim se, stranim se spolecnosti, stridave placu hlady a pak, ze jsem se hodne najedla….<p> Chci se sejit s Lukasem. Na konci skolniho roku…Prosim, drzte mi palce, at tech zatracenych 10-13kg shodim!!! Pak budu stastna…vazne. Vim to. <p> Dnes rano jsem si stoupla na vahu. Tyden cvicim, skoro nejim a zhubla jsem zatracene pulkilo! Tak supky dupky do lednicky a skoro vybilit…Takhle to preci nejde! A tak si svatosvate slibuji, ze uz se neprejim…<p> Bude to dlouha cesta….Ale jednou to preci musim zvladnout.<p> Vite, nejvic se bojim toho, ze pak spadnu zase do anorexie. Ja jinou moznost zhubnuti u sebe neznam:( Vcera vecer jsem se divala na sve fotky z dob, kdy jsem mela 39 kilo a bylo mi strasne….Mne se ty fotky libi! Proc jsem to dohnala tak daleko…. <p> A ted bych se mela ucit, misto toho sedim ale u pocitace a je mi hrozne zle…Odpoledne jsem se predavkovala oxazepamem. Vzala jsem si misto pulky prasku dva a je mi zle…SIce jsem se z toho vyspala, ale doted se mi mota hlava…Nasi na to prisli a jsou nestastni, nevi, co se mnou je. Copak tohle vsechno ale muzu nekomu rict? Kdo mi porozumi?<p> Nerozumi mi nikdo….Nikdo, kdo nezazil anorexii ci bulimii, pochopit nemuze. Jediny, s kym si muzu popovidat, je ma nejlepsi kamaradka, ktera ma zatracenou bulimii….Je na tom bidne…Copak ji muzu obtezovat svymi problemy, kdyz jich ma sama nad hlavu? Je to bludny kruh…. <p> Ted bych pouzila slova z pisne od Ready Kirken „Mesice-den co den, uprostred svyho zivota prazdnyho, uveznen do ctyr sten-snazim se myslet na neco jinyho….od budnoucnosti, od pritomnosti, NECO ME TAHNE DO MINULOSTI…“ <p> Citim se prazdna.

Ahoj holky.<p> Vím,že můj příspěvek nebude nic extra,ale chci se svěřit.Na svých 165cm vážím v průměru 47,5 do 49,5 kilo.Chci zhubnout tak na 47 kilo.Vedu si o všem malé záznamy.Když jsem však jednoho dne s hrůzou stoupla na váhu zjistila jsem,že ta potvora ručička ukazuje 49 a půl kila,byla jsem zděšena.Zhubnout chci, a to na 45,46 max.47 kilo.Ve třídě máme totiž samé hubené holky a já nebudu a ani nechci bejt výjimka.Chodím do osmičky a je mi 14.Anorexii ani bulimii nemám a jsem si jistá,že mít nikdy nebudu.Okolí mě však stále varuje,abych jedla.Moje nejlepší kamarádka ví o mé touze zhubnout.Jestli prý totiž budu mít 44 a méně kilo,tak dojde ve škole za výchovnou poradkyní,která tohle se mnou už řešila.Vím,že se o mě bojí,ale vím to na 100%,že se mi tyto nemoce vyhnou.<p> Nemám ani potuchu o tom,co bude dál,ale jedno vím jistě: Pokud se mi podaří zhubnout na 47 kilo,už nepřiberu ani kilo a udržím si štíhlou postavu.<p> Kdyžtak mi někdo napiště na Tereza123@seznam.cz

Všechno začalo,už když jsem byla malá.Vždycky jsem málo jedla a máma pořád nadávala.Když mi bylo 9 let začala jsem se cítit špatně ve svým vlastním těle!Máma si pořád na něco stěžovala a já byla jen její malá,nedokonalá a strašně špatná holka,která si snad nezaslouží nic dobrýho!Táta nikdy nebyl doma,měl svý ženský a to mu dokonale vyhovovalo.Domů se vracel jen vyspat a najíst.Nikdy jsme spolu o ničem vážném nemluvili,kromě toho kolik komu dluží,kde by se dalo něco ukrást,nebo jakej zase vymyslel skvělej podvod.Kamarádku jsem měla jen jednu a ta odešla na jinou školu.Od té doby jsem celý odpoledne trávila u televize a jedla,to mi bylo 11.Byla jsem trošku kulatější,ale né nějak moc.Chtěla jsem být zase s kámoškou,a tak jsem odešla na stejnou školu jako ona-osudová chyba!!!Na tý škole si mě kámoška vúbec nevšímala,ba naopak dělala si ze mě srandu,jako ostatní!A právě tady to všechno začalo.Na škole byla šikana jak blázen a obět jsem samozřejmě musela být já!Ten kluk mi zničil život!Nikdy mu to neodpustím,nikdy!Nadával mi,vyhrožoval smrtí,kopal do mě,plival po mě atd.Celý 4 roky!Jenže se ho všichni bály,a tak se k němu většina přidala!Nikdo s tím nic nedělal,i když to každý věděl,i moje máma!Nejdřív jsem ze strachu a stresu přestala jíst svačini,ale pak přišli první letní prázdniny,který jsem trávila sama doma a neměla jsem co dělat.Začala jsem pořád uklízet a pomalu zjistovala,že toho hodně udělám a nepotřebuju tolik jíst.Strašně se mi to zalíbylo!Pak už to takhle jelo dál!Každej den strach,co se mi zase ve škole stane hnusnýho,ale já přece měla svou anorexii!Byla něco jako moje kámoška,která mě zbavovala bolesti!Strašně jsešm se za to styděla,protože jsem si myslela,že dělám něco,co nikdo na světě!Najednou jsem, se omezila jen na potřebu přežít,a tak jsem přežívala.Měla jsem pocit,že každou chvílí musím umřít,ale smrt nepřicházela!Všechno mě bolelo,už jsem nemohla ani sedět!Pak ale základka skončila a já byla volná!Myslela jsem,že všechno skončilo!Ale začaly problémy na jedný stř. škole,pak na druhý,a ted už jsem na třetí!O fobiích,depresích a uzkostech tady ani psát nebudu!Na tý škole,kde jsem ted by bylo všechno fajn,kdybych zase nezačla hubnout!Začala jsem chodit s jedním klukem,ale když jsme se rozešli,chtěla jsem se zabít!Byl jediná krásná věc,která mě v životě potkalaTed mám 3 skvělý kámoše a za žádnou cenu je nechci ztratit!Jednoho z nich dokonce miluju!Jenže já si ani žádnej další vztah dovolit nemůžu-brání mi v tom můj přítel i nepřítel zároven,má nemoc!Všechno by se dalo přežít,ale ty problémy-strašně mi padaj vlasy,bolej mě klouby,když jdu jen po schodech,blbě se mi dejchá atd. je toho strašně moc!Je mi 19 a poprvé za 8 let jsem vyhledala pomoc,ale nevím jak to dopadne.Mám dojem,že bez týhle nemoci fakt nemůžu žít!Vždyt co by země pak bylo?Jen obyčejná Monika,který si nikdo ani nevšimne!To se mi na mý nemoci líbí asi nejvíc,že jsem tím alespon trochu vyjímečná!Nikdy jsem v ničem nebyla tak dobrá,jako v tomhle!!!Ani nevím,proč to sem píšu,rozhodně jsem nechtěla zbuzovat nějakou lítost,jen jsem se potřebovala vykecat.Tady nikdo neví,kdo jsem,neznámá Monika z netu…

mozna se divite ze pisi i kdyz nejsem ani anorektičky ani bulimička. Ve skutečnosti jsem na tom o hodne hur. Anorexie i bulimie se daji za pomoci psychologu nebo psychiatru a trochy vule lecit. Ale ja jsem nevilecitelna. <p> Co mi vlastne je:<br> jiz 7 let trpim chronickym zanetem zaludku, helikobakterem a nevim cim jeste. na zacatku kdy se to projevovalo jenom obcasnym zvracenim nebo teplotou se to lecit dalo tehdy to balo jenom psychycke ale ted uz je to hozsi nez stin. <p> Jak to vlastne zacalo a proc to zustalo?<br> zacalo to jak jsem jiz rekla pred 7 lety tehdy se rozvedly mí rodiče, reknete si ze je to nic ale ja jsem to nesla jenom tezce, protoze se porad jenom hadali a kriceli na sebe. jednou vecer se muj otec stavil pro nejake veci ktere tu nechal a jak by nevyslisel svou malou holcicku ktera nic nevedela a nechapala a ve ktere jeji matka trorila hlod ze ode mne odchazi. chtela jsem si s nim jenom chvilku hrat a to se me matce natolik nelibilo ze ty veci vyhodila na chodbu a chtela vyhodit i jeho po krytsi hadce se uz muj tata neudrzel, a to bylo uz co rict protoze to je a byl mirimilovny clovek, a jednu ji vrazil ale takovou ze padla na zrcadlo. rekli mi ze jenom upadla ja jsem videla co se stalo ale nic jsem nerekla pak jsem dlouho mela strach co se mnou bude. soud me dal do vlastnictvi mace tehdy jsem si rekla re soud proste dava dite zene, nevedela jsem ze se tak domluvili kvuli praci kterou delal uj tata. prvni dva roky jsem mela obcasne nevolnousti atd. doktorka mne tehdy poslala k mori kvuli tomu prostredi ze mi udela lip. pomohlo to ale ne na dlouho. mu tata zatim bydlel ve stejnem meste jako ja ale pak prisel prvni sok aniz by mi to predem rekl zovu se ozenil ja se to dozvedela az skoro mesic po te. druha rana ma matka si nasla prítele, dnes ho mam radla ale tehdy jsem tu vinu svadela ne nej a na tatkovu zenu.a pak ta posledni ze vsech nejhozsi tata se stehoval. doted jsem za nim mohla kdy se mi chtelo ale ted musim nad tim brcet.<br> zak to pokracovalo az do me prvni hospitalizece na chirurgii . mela jsem zant slepeho streva a bylo mi teprve 9 let. pak jsem tam byla kazdy rok nekdy i dvakrat kvulimim potizim se zaludkem. vzdy na jare a na odzim. a uz je to tu zase prichazi jaro a ja lezim doma a tak trikrat do hodiny chodim zvracet leky uz neberu nestihli by se vstřebat a taj jen tise a v bolestech lezim a doufam ze uz to prejde. hedam nekoho kdo by vedel jake to je jenom se bezmocne divat jak se zachodova misa porad dokola plny zvratky pomoc kdykoliv na mne muzou prijid vredy tem se pry podle doktoru uz nemam sanci vyhnout. a ja hladam a verim ze najdu nekoho kdo me podpori a pomuze mi ten kazdodenni teror prezit. <p> Napiste ne muj e-mail: oveckakachora@centrum.cz kamaradkakamila¢rum.cz angiecepeda@atlas.cz jkanda@seznam.cz

Mylím,že po čtyřech letech jsem teď ve stadiu, kdybych toho chtěla opravdu přestat. Dokonce mám pocit, že ta snaha je maximální, ale ono to pořád nějak nejde.<p> Hrozné na tom všem je, že zjišťuji, že kolem mě není nikdo, komu bych se mohla svěřit, komu se vybrečet na rameno. Aby nepřicházely žádné otázky, proč, proč, proč? Závidím lidem kolem sebe. Nají se,a když mají dost, tak prostě přesranou. Já to tak asi neumím. Dokonce závidím malým dětem, které musí maminky do jídla nutit. Dokážou říct, to svoje ne.<p> Už si ani nevzpomínám, kdy to bylo normální. Kdy jsme se najedla a byla v pohodě. a do té doby než jsme měla zase hlad, normálně fungovala.<p> Nejspíš je tohle stádium o tom, že bych si měla uvědomit, že to prostě sama nezvládnu. A přitom bych tolik chtěla. Jsme ráda, že v tom nejsem sama a byka bych ještě radši, kdybych si mohla s někým pokecat(j.knizkova@email.cz). Budete-li mít někdo chuť, ozvěte se mi.