Archive for category: Můj příběh

Ahoj všichni.Mám radost, že můžu konečně někam napsat.Pročetla jsem většinu vašich článků.Možná se budu v leččem opakovat.<p> Jsem Veronika.Je mi už skoro dvacet.Před rokem sem začla hubnout.Mám 168 cm a momentálně vážím v rozmezí od 50 do 53 kg.Narovinu.Mám bulimimi a i když uz to nechci dělat a dost se za to stydim, i když to vědí jenom dva lidi, tak musim.Prostě se ve me vždycky něco zlomí.A když opravdu nechci a neudělám to, tak ale skoro nejim.Sem dost na dně.Vědí to jen dva kámoši.Mám přítele ten o tom neví.Jenže ti dva si myslej, že když mu to řeknou tak mi pomůžou.Možná tak do hrobu, protože on to nepochopí.Je moc hodnej ale já měla už tolik problémů, že tenhle už asi neunese.<p> Nevim jak to dopadne.Vím, že se musím léčit ale nesmesu přibrat.Prostě ne!!!! To snad radši…..<p> Do p……, kam sem se to jenom dostala? Přiblblí jídlo.

Už jsem tu poněkolikáté,ale dnes je to jiné§Když jsem tu byla porvé,bylo to z důvodu,abych pomohla,aby získala informace pro svou seminární práci!Teď sedím u PC a tečou mi slzy!Už nevím jak dál:(! <p> Začnu od začátku§Naši se před 4 roky rozvedli§Byl to šílený rozvod a ještě to všechno neskončilo§S otcem nemluvím a nenávidím ho!Těžce jsem to nesla,ale nepřiznávala si to§Moje první láska semnou chodila jen tak ,druhá taky a to byl ten zlom!Dostala jsem druhé kopačky o kluka,kterého jsme milovala a který mě měl jen pro zábavu§hubla jsem a hubla!Moje mamina si toho během 4měsíců všimla!domlouvala mi,křičela na mě,vyhrožovala anic nepomáhalo!Já hubla a bylo mi dobře§V srpnu pře dvěma lety mě odvezla na dětskou psychiatrii a od té doby tam jezdím§Ze začátku to bylo v normě,ale začala škola,kamarádky se na mě vykašlaly a já během 14dnů zhubla 3 kila!Od té doby jsem trpěla!nechtěla jsem ze začátku bojovat,ale díky moji mamince a mé rodině + mé skvělé kamarádce jsem se ztoho pomalinku dostávala!Jediné co mě drželo, byl strach z nemocnice,která mi hrozila!Po Vánocích už to bylo lepší a já byla jakštak v normě!Byla jsem v depresích,ale váha dólu nešla a to bylo postatné!V létě jsem se rozešla se svou láskou (po roce) a já do toho spadla znovu!Najednou se objevili ti nejlepší kamarádi a pomohli mi!Našla jsem si nového přítele a začala být konečně zas šťastná!Dostala jsem se na 55kg,což je pro mě nejnižší ideální váha podle BMI!BUUUM,najednou se objevil můj bývalý,ve škole to dřelo a já začala zas hubnou!Teď mám o pár kilo míň a nevím,co dál!nemám tu slu a nemám proč bojovat!Kamarádka se na mě vykašlala,bývalý je….který mi zničil kus života a já už nevím jak dál!Nemám v sobě tu sílu,co před rokem! <p> Jdu po městě a porovnávám se s každou holkou,kterou vidím:(!Když vidím nějakou „hubeňourku“ tak se mi chce brečet! <p> Proč mě to potkalo!?Copak má cenu bojovat,když se stejnak vrátí?Nemám!

Přečti si svůj příběh očima někoho jinýho, Marcelo, leccos tě napadne.<p> V poslední větě píšeš: „Ztratila jsem hodně kamarádek, ale já nemůžu mít přece anorexii…….“<p> Koho chceš přesvědčit, někoho jinýho, nebo sebe? Nebo chceš, aby tě někdo jinej uklidnil? Říká se, že se pozná, jak je něco závažný, podle toho, jestli tím necháš vo něco připravit. A jak je cenný to, vo co se necháš připravit. Ať ti ta ztráta vadí, nebo je ti fuk, znamená to, žes třeba nerada ztratila tu věc kvůli něčemu jinýmu. Tedy, že pro tebe to něco jinýho znamená víc. Jestli tě napadla odpověď typu: „Ale to je jenom teď, než to či vono udělám“, nemám pro tebe dobrou zprávu. Já se takhle vymlouvám před jinejma a před sebou.<p>

Celá tahle stránka je plná příspěvků od nešťastných holek. Jsou to hlasy, které volají o pomoc, chtějí, aby je konečně někdo slyšel, aby je někdo pochopil… Jenže nejdůležitější je pochopit sebe sama. Jenom když chápeme, co děláme, můžeme vyhrát. Musíme si věřit, chce to klid… Já vím, lehce se to řekne, ale realita je jiná. <p> Holky, kolikrát už jsem si říkala, že na jídle nezáleží, nezáleží na postavě, vlastně na ničem. A v tom je možná ta chyba. Mně totiž opravdu asi na ničem nezáleží, bohužel ani na mně samotné! Mám strašně ráda jednoho kluka, už asi 5 let!!! Ale on mě bere jen jako kamarádku a měla bych být vlastně vděčná za jeho trpělivost, že mě pořád ještě snáší! <p> Nikdo o mých problémech neví.. Jen se tím pořád zabývám já sama, trpím depresemi, někdy si říkám, jestli to má vůbec nějaký význam.. proč to sakra dělám?!!! <p> Můj příběh začal v létě 2001. Tehdy jsem při výšce 170 vážila 59kg. Byla jsem docela spokojená, nijak jsem to neřešila. Jenže pak jsem, bůhví proč, začala držet dietu. A to docela přísnou. Ale byla jsem na sebe hrdá, do Vánoc jsem vážila 45kg. Po Novým roce jsem shodila další 3kg a to už jsem si sama řekla, že už to přeháním. Ostatní mi taky dávali najevo, že vypadám jak smrtka! (I když mi zezačátku moje hubnutí schvalovali!!!) Tak jsem asi týden jedla normálně. Pak to ale teprve začalo!!! Začala jsem se nehorázně přejídat. Samozřejmě všechno tajně, takže jsem si jídlo kupovala za své peníze. Brzo jsem se dostala do finanční krize, tak jsem dokonce začala kvůli jídlu krást! No s malými přestávkami, kdy se mi podařilo i něco zhubnout, se přejídám vlastně pořád. Takže není divu, že teď vážím 67Kg!!!! Jsem naprosto zoufalá! Nemám peníze, jsem tlustá, nemám lásku… ale s takovým tělem ani žádnou nikdy nezískám! Chci zhubnout! Ale nemám najednou žádnou vůli, najednou mi to prostě nejde! <p> Nevím co mám dělat! Nejjednodušší by bylo smířit se se svou postavou, jenže to je zároveň to nejtěžší. To prostě nedokážu. Navíc neumím normálně jíst. Stejně se dřív nebo později znovu přejím. Ale nezvracím, protože mi to nejde. Jsem srab, ani zvracet neumím!!! Brala jsem projímadla, ale to se mi hnusí! Sport mě baví, ale s plným břichem to prostě nejde! <p> Je to jako začarovaný kruh! Jsem ve stresu, najím se, mám výčitky, deprese, na nervy se zase najím atd. Pak nemám peníze, tak je někde „seženu“, mám výčitky, najím se … <p> O prázdninách mi bude 19, odmaturovala jsem se samými jedničkami, dostala jsem se na vysokou, můj život se zdá navenek naprosto spokojený…………..

Ahoj, no, nevim, jak mam zacit… Jako kazda holka v puberte jsem se zacala divat do zrcadla a zjistila jsem, ze jsem dost nespokojena se svou postavou… Pro ostatni jsem byla asi normalni a asi i jsem, ale co jsem si zde precetla, ¨tak skoro vzdycky maji deprese ze sve vahy holky, ktere jsou spis pro ostatni normalni vahy ke sve vysce. No, ja se timto zaobiram uz delsi dobu, ma vyska je 176 cm a vaha (zatim) 58 kg. Normalne jim, ale obcas mivam stavy, kdy pro mne neni problem pribrat 10-15 kg a do tydne to vsechno shodit. Jsou dny, kdy jim k prasknuti a kdy snim na co prijdu, ale zase dny, kdy se mi vsechno hnusi a nedokazu se k jidlu prinutit. Vse se vyvrcholioo smrti me babicky, kterou jsem hrozne milovala… zemrela pred 2 lety na rakovinu po dlouhem boji a ja se ji dva dny pred smrti, kdy jsem u ni byla na navsteve a tusila jsem, ze to s ni uz bude asi opravdu spatne, nedokazala podivat do oci nebo si k ni lehnout a rict ji, ze ji mam silene rada…Misto toho jsem ji cetla clanky z casopisu. Doted nepochopim sve jednani a doted kvuli ni brecim a povidam si s ni. Podle sveho jidla, kdy s sebou svihnu malem i v metru a podle toho co jsem napsala si pripadam jako blazen a bojim se, ze t bude jeste horsi. Driv me zachvaty zrani byvaly tak tyden a nejezeni tak dva, ale ted se doba zrani zkracuje a nejezeni probluzuje….ted trva mesic. Nevim, jak dlouo to jeste potrva, ale vim, ze namam na to, abych to ovlivnila….nechci to ani nikomu z pratel rikat, protoze nechci byt nikomu na obtiz, ale vy jste pro me … zachrana …