Archive for category: Můj příběh

nejak jsem se dostala sem, fakt je, ze jsem nic o techcto nemocech nehledala. Vlastne ani nevim, proc sem neco pisu, rikam si, to se me vubec netyka, jenze to je asi ten omyl. Je mi 23, od 15 jsem brala drogy, zacala jsem pervitinem a skoncila s heroinem. To trvalo asi do 20. Prosla jsem ustavni lecbou se zavislosti na pervitinu, jak jsem se tam odtud dostala, zacla jsem s opiaty a pak se tak potacela. Silnejsi zavislost stridala slabsi zavislost, sem tam abstinence. Asi potrebuju k zivotu nejake potize, nebo nevim. Kdyz jsem byla na pervitinu, tak jsem opravdu byla hodne hubena, pak jsem se na vanoce predavkovala a odvezli me na ARO, odtamtud do blazince, kde jsem opet nabirala na vaze. Zjistila jsem, ze spousta holek nechce skoncit, ze strachu pred vahou. No, ve me to zacalo taky nejak korenit, bala jsem se prestat uplne, abych neztloustla. Citila jsem se docela dobre, ve skole jsem byla velmi oblibena(ted to vidim jinak), mela jsem hromadu „kamaradu“, bydlela jsem v byte sveho pritele(byvaleho), kde se schazelo spousta lidi, s nimiz jsem brala, nebo tak proste byla. Jenze pak uz jsem toho mela plny zuby, vecny psychologie, zadnej vysledek. Jeden psycholog si opisoval moje slangovy nazvy ruznejch drog a atributu, od druhyho jsem chodila rovnou na srazy s dealerem. Kolikrat jsem potkala nekoho na ulici, kdo se ke me hlasil se slovy:nazdar smazko. Vazne uz jsem toho mela plny zuby, rodice nestastny, ja trapna ve svym presvedceni, jak jsem zajimava a pritom jsem byla v depresich. Jednou jsem si rekla, ze chci vazne skoncit a ze si musim najit neco, co by me drzelo venku. V detstvi jsem jezdila na koni, fajn, jela jsem za Prahu, kde jsem si nasla statek a zacla jezdit na koni. Z pocatku to bylo stejne hrozny, sice jsem celej vikend byla u koni, ale jezdili tam za mnou kamaradi s drogama, ja jsem si je tam taky vozila. Ale casem se to nejak ztratilo, obcas jsem jeste neco vzala, ale cim dal, tim min. Potkala jsem tam spoustu lidi, ruzne zalibi, ale nikdo nic nebral a do ted jsem si jista, ze by me spousta novych kamaradu odsoudila. Jinej svet, jen se tam vic pilo. Par lidi mi hodne pomohlo, nejak nebyli slepi, ale ze o tom vedeli, jsem se dozvedela pred par mesici.<p> V te dobe jsem hodne cestovala stopem po svete, nechtela jsem za zadnou cenu zustat v Praze. Bylo to fajn, v podstate jsem porad utikala sama pred sebou. Jenze jsem tim blahodarnym zivotem pribrala, takze jsem uz nevazila svych 58-63 (175), ale skoro 70. Majitel statku byl takovej debilek, porad neco kritizoval(ja v ty dobe byla pomerne dost podrazdena, takze slzy nebyly daleko a stejne tak sprosty slovo) a jednou mi naznacil, ze by mi sluselo byt hubenejsi. Par dni na to, jsem videla jakysi film a holce, co trpela bulimii. Dobra rada. Pri heroinu clovek ziska bohate zkusenosti se zvracenim, tak mi to nedelalo zadny potize. Za tyden jsem zhubla tak, ze si toho vsimnul uplne kazdej. Oblikla jsem se do jezdeckyho a holky zacaly vykri9kovat at koukam ztloustnout, ze mam hubeny stehna, ze to neni hezky……kluci same uznani, jaka jsem to pekna slecna. Jenze od te doby se to nejak tahne, uz jsem nikdy nezhubla, to bylo jen poprvy. Pak jsem se ocitla v nejakem stavu, kdy jsem mela zkratka zatmeno pred ocima, otevrela lednici, nebo sla nakoupit horu jidla, to pak snedla(ohromna rychlost) a kdyz uz jsem byla tak nacpana, ze jsem se nemohla ani pohnout, pak jsem vsechno vyzvracela a samozrejme pokracovala celej den s tim, ze je to naposledy. To mi bylo asi 18, takze jsem pomalu koncila s drogama a zacala mit potize se stravovanim. Asi za rok jsem si na snowboardu zlomila ruku pri uplne malinkym narazu, myslim, ze to byl vysledek me rocni zivotospravy. Pak jsem mela ledvinovou koliku a zaludecni vredy a jakesi nalezy v jicnu, zkazilo se mi snad pet zubu najednou a ja byla porad stejna. Hodne jsem sportovala. jezdila na kole do skoly, ze skoly, pak do prace o prazdninach, denne asi 20 km, vecer do hospody, kde jsem mela srazy s kamaradama, jez taktez sportovali. Domu jsem jezdila tak unavena, ze jsem nemela silu a cas nacpat se a jit zvracet. O vikendech jsem jezdila lizt, nebo na vodu, nebo zkratka nekam. Nejlepsi na tom bylo, ze jsem o vikendech jedla uplne normalne. Byla jsem venku, hodne sportovala a nemela cas na nic jinyho. Obcas jsem si jeste neco dala, ale bylo to uz zanedbatelne. Hodne jsem pracovala, delala jsem sochy a malovala, v atelieru jsem kolikrat delala az do rana , nekdy jsem tam byla tri dny. Moc jsem nespala, za tyden jsem kolikrat naspala sotva 25 hodin. V zime jsem jezdila na snowboardu a zucastnovala se horskych tur na bezkach. Jakmile jsem byla naprosto vycerpana sportem, citila jsem se dobre, klidne jsem neco snedla a vubec nemela vycitky svedomi. Nakonec jsem to uz nemohla vydrzet a odjela do ciziny pracovat. No, to nebylo moc chytry, chybeli mi pratele, sport, aktivity a tak jsem bud nejedla, nebo zvracela, sice jsem opet zhubla, ale zkazila se mi plet, byla jsem unavena a nemela jsem vubec energii. Pak jsem si tam nasla hodne prace(samozrejme podradne, nemela jsem papiry), tak jsem kazdej den chodila, nebo jezdila na kole do rozlicnych mist, jezdila jsem na koni, nekdy dvakrat dennem, chodila plavat a tak. Drogy uz jsem nebrala zadne. Zato jsem vsak snedla tuny jidla a pak zvracela.<p> Pak jsem odjela nzpatky do Cech a nasla si pritele, s kterym hodne cestuju a delame spoustu ruznych sportu. Na cestach jsem celkem v pohode, vetsinou o jidle nepremyslim a jim normalne. V Asii jsem zhubla asi deset kilo za dva mesice, asi to bylo tim, ze jsem jedla jen kdyz jsem mela hlad a hlavne jsem nemela po ruce vahu. Hrozne bych chtela normalne zit, jist, kdyz mam hlad a necpat se tak bezmyslenkovite, nepocitat kalorie a tak. Ale asi to nejak neumim. Mama trpi nadvahou, kolikrat mi nekdo rekne, ze si mam dat pozor, abych neztloustla. Z domova nejsem absolutne zvykla na pravidelne jidlo. U nas se nikdy nevarilo a kazdej obedval rohliky s necim, nebo neco instantniho. Je mi moc lito lidi, co se ocitli v hodne spatny situaci a preju vsem, aby se naucili „abstinovat“. Ja asi budu celej zivot stredni cesta.

Ahoj,<p> tyto stránky jsem objevila až dnes a přiznám se, že mě docela mrzí, že jsem o nch nevěděla dřív… Jsem asi netypický návštěvník: PPP (anorexií) totiž netrpím (naštěstí) já, ale moje o necelé dva roky mladší sestra (25). Táhne se to už přes 10 let, z nejhoršího se dostala v Motole a od té doby má MA v chronické podobě. Asi to znáte – rozhozený metabolismus, problémy s pletí, ale hlavně psychické problémy a hrozná osamělost. Její chorobu podle mě nevyvolal ani tak kult štíhlosti, jako nefungující vztahy v naší rodině. Bohužel až její onemocnění nás upozornilo na to, že něco není v pořádku. Ale o tom se tady nechci vykecávat. Samozřejmě o ni všichni máme starost i teď, kdy už bydlí ve vlastním bytě a pracuje. Moc a moc bychom jí přáli, aby našla kamarádku, která by chápala její problémy, mohla s ní trávit aspoň část volného času a dokázala by jí být oporou. To je podle nás to, co sestra teď nejvíc potřebuje. Sice pravidelně navštěvuje výbornou psychoterapeutku, ta jí však takový vztah nenahradí. Proto se obracím na všechny čtenářky těchto stránek: Pokud bydlíte v Pardubicích a okolí a myslíte si, že byste mojí sestře mohly pomoci svým přátelstvím (možná ji i znáte) nebo víte o možnosti, jak by se mohla s někým seznámit, napište mi na adresu:<p> vera.nec@centrum.cz. Moc dík!!! Věra

Vrcholově jsem sportovala,o svou váhu jsem se nikdy moc nezajímala,protože jsem všechno spalovala tak automaticky,že mi nikdy nikdo nevytýkal nadváhu.Ve sportu,který jsem dělala jsem byla na slušné úrovni,a tak si mě zanedlouho všiml jistý trenér a navrhl mi,abych šla do páru.Byla to lákavá nabídka párů bylo zoufale málo,ale ještě mi nebylo ani 15 let a už jsem musela být 400 km od domova,rodiny a hlavně přátel.Ze začátku mi to ani nepřišlo,trénovali jsme opravdu hodně a tak jsem ani nevnímala lidi z nové třídy,s nikým jsem se moc nebavila.Mou opravdovou přítelkyní byla jen moje spolubydlící.Po pár měsících si mě trenér zavolal,protože moje výkonnost kolísala,ba se spíše snižovala.Tehdy jsem zažila největší potupu svého života,musela jsem si stoupnout před očima svého kostnatého trenéra na váhu.Dokonce mi dal vybrat mezi digitální a normální.Vážila jsem necelých 45 kg.Ptal se jak je to možné,že od jara jsem přibrala 4 kg,že to není žádní sranda.Že by se mohlo jednat o hormonální změny,ho ani ve snu nenapadlo.S pláčem jsem vyšla z kanclu,na pokoji jsem vzala peněženku a ve večerce jsem si nakoupila tatranky,zákusek,rohlíky,sušenky.Všechno jsem snědla a už předem jsem věděla jak tohle skončí.Zárověň jsem si vůbec neuvědomila,že tohle je začátek nejhoršího roku mého života-roku bulimie.Od té doby bylo přejídání na denním pořádku,zvracení také.Říkala jsem si,že když omezím zvracení na jednou denně můj organismus si na to zvykne a všechno bude O.K.Jak jsem mohla být tak hloupá!!Všechno se zhoršovalo zvracela jsem i 8x denně,ale nikdy nikdo na mě nic nepoznal.Od té doby,co mám bulimii jsem vydržela nejdéle týden nezvracet,ale zase jsem si nahradila tím,že jsem zvracela i 12x denně,všechno co jsem naschvál zkonzumovala.Je mi 16 let,menstruaci nemám,zuby mi zežloutly,nehty jako papírky a hlavně deprese,pocity viny a to,že už nevím,jak dál.Bulimii Mám stále a je už to dva roky.Po každém zvracení přísahám,že dnes je to naposled,ale už nikdy nebude nic,tak jako dřív.Už nesportuju,díky neustálému přejídání,shánění peněz na jídlo a zvracení nemám na nic čas.Už nikdy nebudu taková jako dřív,ne dokud budu v zajetí bulimie.A to jsem pořád.Stydím se za to,a proto ani nemohu nikoho požádat o pomoc.Mrzí mě to,ale nedokážu bojovat,natož zvítězit.

Mé problémy začaly kolem 17 let. Vždy jsem byla drobná a štíhlounká dívka, cvičila jsem gymnastiku do 15 let. Pak přišla puberta, lítání za klukama, sport šel stranou. Začala se mi tvarovat postava, vytáhla jsem na 162 cm a vážila 52 kg. Váha ideální, jenže problém byl v proporcích. Horní část těla mám štíhlou, nikdy jsem neměla bříško, vždy bylo ploché a vypracované, ale narostl mi zadeček a zesílila stehna. Stačilo pár poznámek a já se rozhodla, že to změním. Nebylo nic lehčího, než dieta, snížila jsem přísun kalorií o polovinu, tedy z 2500 jsem jedla denně 1200 ? 1300 kalorií, vše jsem si psala. Za prázdniny jsem zhubla na 42 kg. Jenže jsem strašný požitkář a miluju dobrá jídla, takže hladovění dlouho nevydrželo, také tělo si žádalo své. Nastoupila bulímie, která se střídala se dny hladovění. Tím, že jsem si psala kalorický příjem, jsem se hrozně deptala. Když jsem přesáhla 1300 kalorií, tak jsem spořádala vše, abych, když už půjdu zvracet, nešla zbytečně. Dělala jsem vše nemožné, co dělají bulimičky, cpala se projímadly, vysledovala, která jídla se nejlépe zvrací, naučila jsem se zvracet tak, že stačilo se jen naklonit nad mísu a vše ze mě vyjelo, nemusela jsem si dávat ani prsty do krku ani nic jiného, jen se ohnout. Ven šlo všechno, dokud jsem necítila hořké žaludeční šťávy. Stávala jsem se nervóznější a nesnesitelnější, utápěla se v depresích, každou chvíli lezla na váhu, zavírala se doma, nic mě nebavilo, na každého jsem se utrhovala, představa, že mám někam jet autobusem mě vždy odrovnala na celý den. Přerušila jsem školu. Pod 42 kg jsem se nikdy nedostala. Tuto hranici jsem držela rok. Pak jsem musela jít pracovat, co jiného se mnou, hrozně se mi příčilo, zvracet jinde než doma. Takže jsem v práci jedla málo, ale aspoň něco, doma jsem to pak doháněla. Nicméně snad díky tomu, jsem přibrala, dokonce na maximum 58 kg. Nervíky se obalily, stále jsem zvracela, ale už jsem byla schopná rozumně uvažovat a plánovat život, měla jsem chuť žít a dělat různé věci, mít zase koníčky a kamarády a radovat se z hezkého dne, najít si přítele, znovu studovat. Šla jsem znovu do školy v 19 letech jsem nastoupila do 1. ročníku SŠ. Naštěstí vypadám mladší, tak rozdíl znát nebyl a holky byly moc fajn. Jako kdybych chtěla dohnat ty dva ztracené roky, měla jsem najednou spousty zájmů a kamárádů a neměla na nic jiného čas, myslela jsem na nové lásky, takže mě jídlo nezajímalo. Zvracení se omezilo na doby, kdy jsem byla doma a neměla co dělat. Upravila jsem jídelníček, zhubla na 52kg, jedla normálně. Byla jsem v pohodě. Přesto mi trvala bulímie ještě 5 let. Dokázala jsem být měsíc v pohodě a pak jsem týden prozvracela. Začala jsem se aktivně věnovat aerobiku, odmaturovala se samými jedničkami, našla si dobrou práci, přítele, udělala řidičák. Vše bylo v pohodě, jen ty občasné záchvaty. Časem se mi začaly dělat rudé skvrnky, jako krupička, kolem očí, vždy po zvracení. Zmizely tak za dva až tři dny. Bylo to těžké, ale svěřila jsem se příteli. Řekla jsem mu vždy po mém záchvatu, byl smutnější než já. Nakonec jsem chodila zvracet spíše ze zvyku. Pak jsem se rozhodla, že budu trenérkou aerobiku. Je to moje vášeň, úplně mě pohltila. Nakonec jsem si řekla, že je úplně zbytečné chodit zvracet, prostě natáhnu trénink a je to. Dneska jsem již vyléčená, tréninky natahovat nemusím, jím vše, co mi chutná, ale upřednostňuji zdravou výživu, vážím stejně, jako před tím 52 kg, jen ty proporce vypadají jinak. Vše je pevnější, zadek a stehna štíhlejší. Když jsem měla o 10 kg méně, neměla jsem tak hezkou postavu, byla jsem hubená, ale to neznamená, že jsem byla pevná! Také jsem měla trochu celulitidu, kterou dnes nemám. Stálo mě to hodně sil, uvědomit si, že takhle člověk nemůže žít věčně, jednou to skončit muselo, jen jsem musela sama sebe přesvědčit, že jsou na světě důležitější věci a smysl samotného života je úplně někde jinde, než ve štíhlé postavě. Život se má prožít a člověk by měl za tu krátkou dobu vychutnat vše krásné, co mu nabízí. Neměl by živořit a vzdát se dobrovolně všeho skvělého. Když si napíši na jednu stranu + bulímie a na druhou stranu -, tak dnes už i to + přeřadím do sloupce -. Nebudu naříkat nad tím, co mi vzala, zase díky ní mám možná spousty dobrých věcí a poznání, které bych bez ní neměla. Možná bych si dnes nevážila tolik sama sebe, vždyť já jsem ten nejbližší člověk a mám se ráda, proč se ničit. Nebudu se tím trápit, dnes už si ani nedovedu vybavit ty pocity a to zoufalství, je to věc, na kterou chce člověk zapomenout. Vždy je šance něco změnit, jen se jí člověk musí chopit. Udělala jsem to a dnes mohu říci na 100%, že už nikdy více, dělala jsem to kvůli sobě, ne kvůli nějakým špatným životním zkušenostem, ale právě kvůli sobě už to dělat nebudu, na to se mám moc ráda. Vše ostatní se dá přežít, rodinné problémy, neúspěchy, vždyť co člověka nezabije, to jej posílí, tak proč si ubírat síly anorexií či bulimií.

ahojky holky,teda cist si tyhle hrozny veci je moc smutny…ted uz to vim.jednu dobu mi to prislo uplne normalni.Kazdodenni realita, nekonecny zoufalstvi, neresitelnej problem…ted je to za mnou.Jde to. verte tomu, fakt ze jo.Zase budete mit radost ne ze shozeni deseti deka,ale z pokecu s kamaradkou, z pusy od kluka, z bezvadnyho filmu.Proste ze zivota.Ted si mozna myslite, ze to nikdy nemuze byt zas dobry.taky sem si to myslela,ale MUZE A BUDE!!!:o)je spousta lidi, ktery vam pomuzou.Spis nez doktori stejne’nemocny“holky!drzim vam palecky,vy to zvladnete!!!:o):o):o)