Archive for category: Můj příběh

Ani si nepamatuju, kdy to začalo. Ta léta se jakoby vypařila z mého života… mohly to být jedny z nejštastnějších roků. Jako malá jsem nikdy tlustá nebyla. Od narození dost veliká, ale ne tlustá. Mezníkem se stala nečekaná nemoc jater (příběh sám o sobě). Dieta byla cesta k uzdravení. Nijak mi to nevadilo (sama se divím, co jsem to byla za dítě:o), problém přišel když dieta skončila. Já, milovník všeho čokoládového, jsem v průběhu pár dni slupla celého Mikuláše (a že ho bylo… rodiče jsou v tomhle štědří až až:o). Tak to vesele pokračovalo a kilíčka nevesele naskakovala, šaty se „zmenšovaly“ a blbých narážek (do dneška podobný kecy nemám ráda, at už jsou adresovány komukoliv) na můj účet přibývalo. Pamatuju se, jak jsem s redukcí váhy začínala… méně sladkého, méně tučného apod. Bylo mi asi 10 a o dietách jsem věděla velký prd. Jenomže ono to fungovalo a váha šla dolů (co jsem nevěděla, to jsem jednoduše zjistila), narážky vystřídaly pochvaly a to se mi MOOC LÍBILO. Představa znovunabrání kil byla nepředstavitelná. Prostě jsem naprosto zapoměla normální zdraví stravovací režim. Pak už si jen pamatuju neustálou zimu, samotu (dost přátel jsem ztratila), neustálé přemýšlení o jídle, strašnou chut na jídlo, strašný strach z jídla, každodenní prohlížení kuchařských časopisů, vypadávání vlasů, nepříjemné pohledy…. atd… toho ošklivého je opravdu hodně. V nejkrušnějším období ručička váhy ukazovala 36 kg při výšce 168cm. Vyhrabala jsem se z toho… karta se obrátila a já se řítila do druhého extrému. Přejídání. Není to ani rok, kdy jsem si naposledy zahrávala s projímadly a zvracením. A dnes?? Se svou váhou nejsem spokojena, ale budu někdy??? Stále prahnu po vytoužené postavě, ale jsem už v pohodě. Věřím, že jednou se budu mít ráda se vším všudy… at už za pomoci nějaké (normální, zdravé) změny ve stravování. Držím Vám všem a sobecky i trochu sama sobě palečky… držte se:o)

Zdravím vás. Nejprve jsem ráda, že tyto stránky existují a že vím, že je nás takových víc. <p> Takže jak to začalo u mě? Vlastně ani pořádně nevím. Pamatuji si ale pár postřehů. Byla jsem vždycky štíhlé dítě. Ale pohyb mi moc neříkal. Neměla jsem ráda vybíjenou, která se neustále hrála ve družině, kam jsem musela chodit. Takže jsem si spíš kreslila. Začala „chipsová“ doba. A já jsem začala často konzumovat tyto nezdravé pochoutky – chipsy, čokolády,… Ale byla jsem pořád štíhlá!!! Asi ve 4. třídě jsem jela autem s mojí kamarádkou (která byla asi o hlavu menší než já). Pamatuji si ten pohled jako dnes. Seděly jsme na zadní sedačce a já jsem si poprvé všimla mých rozpláclých, širokých stehen a začala je porovnávat se stehny mojí kamarádky, které byly štíhlejší. Možná to byl prvotní impuls. Ale to jsem ještě hubnout nezačala. Hubnutí začalo asi až v 6. tříde. Ani nevím proč. Začala jsem vyhazovat svačiny, nechodila jsem na obědy, potom jsem přišla domů a jedla jsem jenom jogurty s rohlíky a čokoládu. Ale hlavně ty rohlíky a jogurty. Tahle doba trvala vážně velice dlouho. A nejhorší na tom je, že si toho nikdo doma vevšiml (a to nikdy)! Začala jsem se stranit i kolektivu ve třídě, protože se mi posmívali, jak jsem hubená…Asi se ptáte, jak jsem to dělala o víkendech, kdy jsme jedli celá rodina pohgromadě? To jsem vždycky přehazovala brambory na jiný talíř (aby si toho nikdo nevšiml), maso jsem odmítala (mamka mi začala sama dávat miniaturní porcičky). <p> Potom přišel gympl. To už jsem sice nejedla rohlíky (protože byly moc kalorické a nezdravé), vypustila jsem všechno pečivo a jedla jsem 1x denně a to večer. Potom to došlo tak daleko, že jsem pořád pila kávu a večer jsem (když už teda mám něco jíst, tak ať mi to chutná) snědla pytlík bonbonů (aby to dýl vydrželo). Moje postava nehubla a spolužáci byli zvyklí, že jsem odjakživa hubená (178cm/49-50kg) a že jsem modelka. Ale měla jsem hrozně povadlý zadek, na bříšku jsem měla špíček…. Nevím, co mě to najednou popadlo, ale řekla jsem si, že musím aspoň trochu přibrat. Možná to bylo tím, že jsem si připadala mezi ostatníma holkama úplně hrozně – hrozně šeredná, že jsem si říkala, co tam dělám. Prostě najednou jsem si připadala strašně hubená. Jsou to asi 2 měsíce, co jím opravdu pravidelně (každé 2 hodiny)a myslím si, že i zdravě (snídaně:miska vloček s mlékem+nějaké ovoce, svačina:ovoce, oběd:ryba+nějaká příloha (nesnesu smažená jídla – z toho mám pořád fobii a asi se jí už nezbavím), svačina:tvaroh+ něco sladkého (čokoláda), svačina2:musli tyčinka, večeře: sýr+ tmavý chléb+ zelenina+rybičky večer ještě asi čtvrt litru mléka). Postava se mi krásně vytvarovala, špíček z břicha zmizel – bříško samý sval, zadeček kulatý, mezi nohama už nemám ten hroznej fuk, lýtka vytvarovaná. Moje dnešní váha je 54kg. Holky, já jsem se strašně bála, že už nikdy nemůžu jíst normálně (že bych byla samej špek), ale to vůbec není pravda!!! Přibrala jsem pouze svaly a odstranila tuk. Holky – anorektičky – nebojte se jídla!! Zkuste to jako já. možná nejím ideálně, ale myslím, že jsem z nejhoršího venku, když dokážu jíst sama takto pravidelně. Dokonce se hlídám a když mám třeba půl kila méně, tak si dám ještě nějaké jídlo, abych vše vyrovnala. Asi jsem nebyla nikdy zas taková úplně zapřisáhlá anorektička a nidky jsem vlastně ani nijak nehubla – jenom jsem nechtěla přibírat, když jsem byla ve vývinu. Ale vím, že to je blbost a že krásné tělo nezávisí na kilogramech!

Ahoj všichni,<p> mám pocit, že máme doma problém, který si nechtějí rodiče připustit, hlavně mamina. Je mi 27 let a mám sestru která je o 13 let mladší(15 let – kritický pubertální věk). Při své výšce 160 cm váží +,- 40 kg. Už od malička byla drobná, v naší rodině žádný tlouštík není, ale v současné době začíná tropit hlouposti. Nemá – pokud se jí to nepřipomene – potřebu jíst, pocit hladu jí začíná být cizý. Pokud začnu na téma anorexie mluvit, je podrážděná až agresinví. Nevím proč, ale rodiče, hlavně mamča, stojí na její straně. Náš rozhovor končí větou..starej se o sebe!Táta se přiklání k tomu, aby jela na ozdravný pobyt ‚třeba jí tam vykrmí‘, ale sestra reaguje výhrůžkou, že raději uteče z domova .Mamina stojí při ní, a nechce si připustit, že takový problém může v naší rodině nastat.Nevím co mám dělat. Mám o ní strach, do 13 let jsem byla jedináček a po přečtení několika článků na téma anorexie vím, jak nemocní mouhou skončit.Do této doby byla pod dohledem, chodila do školy v místě bydliště.Od září začíná do školy dojíždět, ráno brzy vstávat, cesta autobusem, pozdní návraty domů…..myslím , že půjde s váhou ještě dolů ….a co teď?<p> Mimo jiné má i zdravodní problémy, už rok bere hormonálníléky Provera, protože nemá pravidelnou menstruaci, stěžuje si na vypadávání vlasů, lámání nehtů a únavu. Jak mám jí a mamině vysvětlit nebezpěčí které ji hrozí. <p> Děkuji

Na tyhle stranky jsem dnes rozhodne nezavitala poprve, ale teprve dnes jsem dostala odvahu napsat…<p> Díky za uveřejnění článku o kulečníku a pravidlech „osmičky“. Ti, kteří to dosud nevěděli, si snad konečně všimli, že černá koule se na závěr hry umisťuje do JAKÉKOLIV díry, nikoliv tedy do protilehlé, kam spadla poslední hráčova koule. Zbývá snad ještě připomenout, že pokud během hry spadne do díry bílá koule, protihráč hraje jen JEDNOU, nikoliv dvakrát, jak se to hojně praktikuje v našich hernách. Já osobně dávám přednost karambolu, ale osmičku si také někdy dám. Kulečníku zdar! <p> Je mi 21 let, 3. rokem studuji vysokou skolu a se svym zivotem bych byla celkem spokojena, kdyby nebylo PPP. V prvaku na stredni jsem absolvovala v Motole hodne narocnou operaci a pan doktor postavil rodice pred tu skutecnost, ze neni stoprocentne jiste, jestli to preziju. Prezila jsem a nyni jsem „uplne“ zdrava, jenze od te doby me rodice zacali moc a moc hlidat, sledovat, bat se o me. I o segru (19), kdyz treby neprisla domu v presne stanovenou hodinu, nasi meli takovy strach, ze treba ve 3 v noci obvolavali jeji kamarady…No nevim, jestli je to uplne normalni.<p> Pak jsem se seznamila s 2 holkama, ktere se staly mymi „kamoskami“. Jenze, holky mely porad problem, ze jsou tluste a ze musi drzet diety…A ja, koza blba, jsem se pridala, abych netrhala partu! Nejdrive jsem prestala jist maso, pak prilohy, syry, pecivo,…Nakonec jsem jedla maximalne jablko, trochu melounu ci nejaky zeleeninovy salat denne.<p> Nebylo to dlouho a rodice si zacaly vsimat, ze se nejak „zmensuju“. A zacali, neuspesne, zasahovat. Musim podotknout, ze po celou dobu mych problemu,mam pritele (25), ktery si, jako kazdy chlap, niceho nevsiml. Prosla jsem si obdobim vareni, chystani jidla,…presne si pamatuji na ten moment, kdy se to zvrtlo a ja zacala zvracet, je tomu sice jen rok, ale ja osobne si myslim, ze pro me telo je i to dost!<p> Nikdo to nepoznal, ale ja se po urcite dobe zacala bat toho co delam, nenavidela jsem se!!!Nejdriv jsem to rekla priteli. Nepochopil me, ale snazil ( ci spise snazi) se mi pomoct. Pak jsem to vyklopila rodicum, mamka se zhroutila, hystericka scena, jak vysita! Tatka byl nestastny, po cely zivot na me dost lpi.<p> Co vam budu povidat, chodila jsem k psychologovi, psychiatrovi, brala prasky…Jenze oni nic nevedeli, pan psychiatr mi rekl, ze na nej pusobim velice sebevedome… Pak jsem k nim sama od sebe prestala chodit, zjistila jsem, ze to stejne nema smysl…Stejne mi nikdo nedokaze pomoci, je JA, JA SAMA.<p> Pritel mi poridil pejska, anglickeho kokrika. Ja ho miluji, nekdy si myslim, ze nejvic nez vsechny lidi. Vite jak je to skvele chodit s nim na vychazky, hrat si s nim!!! Je to doslova a do pismene balzam pro moji dusi. Nasi mi rikaji, ze bych se mela lecit, ze na nem az nezdrave lpim. Ja vim, ale…<p> No po urcitou dobu jsem to diky Andikovi zvladala, je pravda, ze se ted snazim nezvracet, ale nekdy to nejde. Muj jidelnicet je ted asi takovy : 5 kafi s 1 umelym sladidlem, 3 jablka, vecer zeleninovy salat se syrem. Vim ze to neni uplne nejhorsi, ale stejne vim, ze uplne normalni to neni! Zase hubnu,… zase si pripadam tlusta…Zase chci byt sama…<p> Ale ja uz nechci zase vsechny klamat a nakonec zklamat! Miluji sve rodice, miluji pritele, nechci jim lhat, ale.. Mam to porad v hlave! Jak se toho mam zbavit! Jak to z te zatracene hlavy mam dostat? PORADTE!

nejak jsem se dostala sem, fakt je, ze jsem nic o techcto nemocech nehledala. Vlastne ani nevim, proc sem neco pisu, rikam si, to se me vubec netyka, jenze to je asi ten omyl. Je mi 23, od 15 jsem brala drogy, zacala jsem pervitinem a skoncila s heroinem. To trvalo asi do 20. Prosla jsem ustavni lecbou se zavislosti na pervitinu, jak jsem se tam odtud dostala, zacla jsem s opiaty a pak se tak potacela. Silnejsi zavislost stridala slabsi zavislost, sem tam abstinence. Asi potrebuju k zivotu nejake potize, nebo nevim. Kdyz jsem byla na pervitinu, tak jsem opravdu byla hodne hubena, pak jsem se na vanoce predavkovala a odvezli me na ARO, odtamtud do blazince, kde jsem opet nabirala na vaze. Zjistila jsem, ze spousta holek nechce skoncit, ze strachu pred vahou. No, ve me to zacalo taky nejak korenit, bala jsem se prestat uplne, abych neztloustla. Citila jsem se docela dobre, ve skole jsem byla velmi oblibena(ted to vidim jinak), mela jsem hromadu „kamaradu“, bydlela jsem v byte sveho pritele(byvaleho), kde se schazelo spousta lidi, s nimiz jsem brala, nebo tak proste byla. Jenze pak uz jsem toho mela plny zuby, vecny psychologie, zadnej vysledek. Jeden psycholog si opisoval moje slangovy nazvy ruznejch drog a atributu, od druhyho jsem chodila rovnou na srazy s dealerem. Kolikrat jsem potkala nekoho na ulici, kdo se ke me hlasil se slovy:nazdar smazko. Vazne uz jsem toho mela plny zuby, rodice nestastny, ja trapna ve svym presvedceni, jak jsem zajimava a pritom jsem byla v depresich. Jednou jsem si rekla, ze chci vazne skoncit a ze si musim najit neco, co by me drzelo venku. V detstvi jsem jezdila na koni, fajn, jela jsem za Prahu, kde jsem si nasla statek a zacla jezdit na koni. Z pocatku to bylo stejne hrozny, sice jsem celej vikend byla u koni, ale jezdili tam za mnou kamaradi s drogama, ja jsem si je tam taky vozila. Ale casem se to nejak ztratilo, obcas jsem jeste neco vzala, ale cim dal, tim min. Potkala jsem tam spoustu lidi, ruzne zalibi, ale nikdo nic nebral a do ted jsem si jista, ze by me spousta novych kamaradu odsoudila. Jinej svet, jen se tam vic pilo. Par lidi mi hodne pomohlo, nejak nebyli slepi, ale ze o tom vedeli, jsem se dozvedela pred par mesici.<p> V te dobe jsem hodne cestovala stopem po svete, nechtela jsem za zadnou cenu zustat v Praze. Bylo to fajn, v podstate jsem porad utikala sama pred sebou. Jenze jsem tim blahodarnym zivotem pribrala, takze jsem uz nevazila svych 58-63 (175), ale skoro 70. Majitel statku byl takovej debilek, porad neco kritizoval(ja v ty dobe byla pomerne dost podrazdena, takze slzy nebyly daleko a stejne tak sprosty slovo) a jednou mi naznacil, ze by mi sluselo byt hubenejsi. Par dni na to, jsem videla jakysi film a holce, co trpela bulimii. Dobra rada. Pri heroinu clovek ziska bohate zkusenosti se zvracenim, tak mi to nedelalo zadny potize. Za tyden jsem zhubla tak, ze si toho vsimnul uplne kazdej. Oblikla jsem se do jezdeckyho a holky zacaly vykri9kovat at koukam ztloustnout, ze mam hubeny stehna, ze to neni hezky……kluci same uznani, jaka jsem to pekna slecna. Jenze od te doby se to nejak tahne, uz jsem nikdy nezhubla, to bylo jen poprvy. Pak jsem se ocitla v nejakem stavu, kdy jsem mela zkratka zatmeno pred ocima, otevrela lednici, nebo sla nakoupit horu jidla, to pak snedla(ohromna rychlost) a kdyz uz jsem byla tak nacpana, ze jsem se nemohla ani pohnout, pak jsem vsechno vyzvracela a samozrejme pokracovala celej den s tim, ze je to naposledy. To mi bylo asi 18, takze jsem pomalu koncila s drogama a zacala mit potize se stravovanim. Asi za rok jsem si na snowboardu zlomila ruku pri uplne malinkym narazu, myslim, ze to byl vysledek me rocni zivotospravy. Pak jsem mela ledvinovou koliku a zaludecni vredy a jakesi nalezy v jicnu, zkazilo se mi snad pet zubu najednou a ja byla porad stejna. Hodne jsem sportovala. jezdila na kole do skoly, ze skoly, pak do prace o prazdninach, denne asi 20 km, vecer do hospody, kde jsem mela srazy s kamaradama, jez taktez sportovali. Domu jsem jezdila tak unavena, ze jsem nemela silu a cas nacpat se a jit zvracet. O vikendech jsem jezdila lizt, nebo na vodu, nebo zkratka nekam. Nejlepsi na tom bylo, ze jsem o vikendech jedla uplne normalne. Byla jsem venku, hodne sportovala a nemela cas na nic jinyho. Obcas jsem si jeste neco dala, ale bylo to uz zanedbatelne. Hodne jsem pracovala, delala jsem sochy a malovala, v atelieru jsem kolikrat delala az do rana , nekdy jsem tam byla tri dny. Moc jsem nespala, za tyden jsem kolikrat naspala sotva 25 hodin. V zime jsem jezdila na snowboardu a zucastnovala se horskych tur na bezkach. Jakmile jsem byla naprosto vycerpana sportem, citila jsem se dobre, klidne jsem neco snedla a vubec nemela vycitky svedomi. Nakonec jsem to uz nemohla vydrzet a odjela do ciziny pracovat. No, to nebylo moc chytry, chybeli mi pratele, sport, aktivity a tak jsem bud nejedla, nebo zvracela, sice jsem opet zhubla, ale zkazila se mi plet, byla jsem unavena a nemela jsem vubec energii. Pak jsem si tam nasla hodne prace(samozrejme podradne, nemela jsem papiry), tak jsem kazdej den chodila, nebo jezdila na kole do rozlicnych mist, jezdila jsem na koni, nekdy dvakrat dennem, chodila plavat a tak. Drogy uz jsem nebrala zadne. Zato jsem vsak snedla tuny jidla a pak zvracela.<p> Pak jsem odjela nzpatky do Cech a nasla si pritele, s kterym hodne cestuju a delame spoustu ruznych sportu. Na cestach jsem celkem v pohode, vetsinou o jidle nepremyslim a jim normalne. V Asii jsem zhubla asi deset kilo za dva mesice, asi to bylo tim, ze jsem jedla jen kdyz jsem mela hlad a hlavne jsem nemela po ruce vahu. Hrozne bych chtela normalne zit, jist, kdyz mam hlad a necpat se tak bezmyslenkovite, nepocitat kalorie a tak. Ale asi to nejak neumim. Mama trpi nadvahou, kolikrat mi nekdo rekne, ze si mam dat pozor, abych neztloustla. Z domova nejsem absolutne zvykla na pravidelne jidlo. U nas se nikdy nevarilo a kazdej obedval rohliky s necim, nebo neco instantniho. Je mi moc lito lidi, co se ocitli v hodne spatny situaci a preju vsem, aby se naucili „abstinovat“. Ja asi budu celej zivot stredni cesta.