Archive for category: Můj příběh

Milá Xenie,<p> Jsem moc rád, že jste mi napsala svůj názor a svou zkušenost. Zkusím Vás vyvést z omylu v některých věcech. V prvé řadě mi nepřipadá fér, že mě moje bývalá žena pravdivě neinformovala o svém zdravotním stavu. Problém nevidím v samotné bulimii, ale v neochotě s ní něco dělat, tzn. léčit se. Pokud mám použít Vašeho příměru ke zlomené noze, pak neznám ve svém okolí jediného člověka, který by si onu zlomeninu nenechal zrentgenovat a zasádrovat. U mě skutečně nešlo jen o nějakou ústní deklaraci „jsem v tom s Tebou“, ale o to, že jsem Hanku dovedl k lékaři, tzn. dokázal jsem s ní udělat něco, čeho nebyla sama 6 let schopna.Nechci se nějak vychloubat, ale pravdou je, že jí lékař přede mnou sdělil, že má ve mně oporu, někdo jiný by dle jeho slov problém řešil třeba alkoholem a scénami. Pravdou je, že Hanka dostala doporučení k psychiatrovi, tam šla až po mém naléhání za 3 měsíce a bez mé účasti (asi mě tam nechtěla a ani mě neinformovala, jak to tam probíhalo). Myslím, že problém pro ni byl, že se celá věc „provalila“ a asi se za celou věc styděla. Na druhou stranu, poté, co mě uvrhla do problému, které popíšu později, já jsem problém zda jít či nejít ke svému psychiatrovi neměl a myslím, že jsem na to byl i hrdý a svým přátelům jsem se tím i „chlubil“ a o svých problémech s nimi komunikoval,protože toto dokáže dle mého názoru jen silná osobnost. Byl jsem v přesvědčení, že i když Hanka nejeví zájem o komunikaci o svém zdravotním stavu, léčí se a vše bude v pořádku. Proto jsme si potvrdili naši dohodu, našli si práci v Německu, dali ve svých zaměstnáních výpověď a výpověď z podnájmu. Po týdnu mi řekla, že se mnou nikam nepojede. Na mou otázku, zda si našla někoho jiného, odpověděla, že ne. Po několika dnech „tiché domácnosti“ jsem objevil milostné dopisy, ve kterých mě shazovala. Oním mužem byl její nadřízený z práce, cizinec, který měl doma rodinu, o víkendech byl vzorný otec a z mé bývalé ženy si přes týden dělal matraci.Co bylo pak ? Samozřejmě jsem se málem zhroutil,byl jsem v pracovní neschopnosti a jel se dát dohromady ke svým rodičům a uvažoval co dál. Navrhl jsem Hance smír, manželskou poradnu, atd. Vše odmítla, ani se nenamáhala mi omluvit za ty dopisy. Nehnuli s ní ani její vlastní rodiče, kteří byli na mé straně.Co dál ?Mou výpověď už nešlo vzít zpět (moje bývalá žena byla v tomto ohledu samozřejmě OK, když pekla s nadřízeným), na zbytek času, kdy jsem měl práci, jsem se přestěhoval na ubytovnu, když už jsme ten podnájem zrušili a do zahraničí se mi samotnému nechtělo, protože bych z jednoho platu neutáhnul byt. Čekal mě tedy Úřad práce a jelikož jsem ze severní Moravy, kde o pořádnou práci nezavadíte, byl jsem rád, že jsem po 3 měsících nečinnosti něco našel. No, příběh má pro mě happy end, dnes se tomu směju, díky rodině, kamarádům a své nové manželce jsem se z toho dostal. A co vy, milá Xenie, Vám by stálo zato bojovat o člověka, kterého jste jako já milovala, věřila mu, pomohla najít lepší práci, vytáhla ho z jeho neutěšených rodinných poměrů, utvořila mu harmonický domov a nabídla pomoc v léčení choroby, kterou jste mu nezpůsobila a přesto všechno Vás ten člověk podváděl s jiným a svým nezodpovědným jednáním Vás připravil o práci a přivedl k psychiatrovi? Mě taková osoba za to nestála.<p> Přeji Vám hodně štěstí. <p> Tomáš

Mily Tomasi, <p> Vazim si toho, ze jste si nejen precetl muj nazor, ale take mi odpovedel a vysvetlil mi Vasi situaci. <p> Kdyz jsem svou odpoved psala, nemela jsem samozrejme vsechny potrebne informace. Ale dojem, ktery jsem z Vaseho pribehu ziskala, byl takovy, ze vlastne vsechny pred lidmi s PPP varujete a ze to nejlepsi, co clovek muze udelat, je zenu s PPP opustit. Tudiz jsem chtela vyjadrit svuj nazor a napsat, ze zivot s bulimickou sice neni prochazka ruzovym sadem, nicmene da se z toho docela dobre „vysekat“, pokud clovek chce. V zadnem pripade jsem vsak nemela v umyslu se Vas nejakym zpusobem dotknout a doufam, ze se tak nestalo. <p> Ja jsem z pocatku naseho vztahu svemu priteli taky o bulimii nerekla (v te dobe jsem dost slusne litala v bulimii, anorexi jsem mela pred tim, nez jsme se poznali). Ani ne pro to, ze bych mu chtela lhat a nebo si v tajnostech libovala, spis jsem se hrzone stydela. Bulimicky (spis nez anorekticky) si pripadaji odporne, nechutne a nezvladatelne, se slabou vuli. Zkratka uplne k nicemu. Rozhodne jsem nechtela aby me, „dokonalou kocku“, videl pritel jako trosku. V te dobe jsem si take myslela, ze to „prece musim nejak zvladnout“. Myslim, ze asi podobne to bylo u Vasi Hanky. <p> Ovsem dochazelo mi, ze se nemuzu skryvat vecne, muj stav se stale zhorsoval, takze jsem to jednoho vecera na nej vsechno „vybalila“. Silene jsem stydela, nicmene jine reseni neprichazelo v uvahu. K memu velkemu udivu se se mnou nerozesel, ale nabidl mi pomoc. Nadsene jsme si padli do naruci a vse vypadalo na Hollywoodsky happy end. <p> Lec, sliby chyby. Je snazsi slibit leceni nez se skutecne lecit. Stridalo se u me obdobi snahy s touhou vseho nechat. Jednu chvili jsem byla naprosto v pohode, jindy jsem s prominutim zvracela nonstop a byla zrala na sebevrazdu. Muj pritel mel taky vseho dost a byl ze me dost zoufaly. Nastesti se nam to diky jeho trpelivosti a moji snaze (snad) nejak povedlo zvladnout. <p> Problem s PPP je (nebo ja ho alespon mela), ze intenzita nemoci se meni s psychickym rozpolozenim. Nekdy jsem se vazne chtela ze vseho dostat a jindy zase chtela mit svoji PPP zpet. Obcas jsem se na sve „jidleni orgie“ dokonce i tesila a nenavidela pritele, kdyz se mi v tom snazil zabranit. Chapu Hanku, ze nemela chut a odvahu nekam zajit a zacit problem resit, ale pokud jste byl ochoten ji vsude doprovazet a pomahat ji, nemohl jste udelat vic. Pak uz je skutecne jen a jen na onom cloveku, zda se rozhodne se sebou neco delat, a nebo vsechno zahodi. <p> Doufam, ze nyni se vsechny Vase problemy urovnaly a Vy jste se svou zenou stastny a ze se uz nikdy nebudete muset setkat s PPP. <p> Xenie

Ahojky holky na tyto stranky chodim docela casto protoze se mi libi maji pro dnesni dobu tema dulezite a zaroven atraktivni. Nevzpomenu si kdo to psal ale bylo to mooooooc hezke rikal ze se dnes vyhubli holky nikomu neliby neni to uplne pravda jsou i vyjimky ale ti vam nestoji za to. nikdy jsem MA ano MB nemela ale byly obdobi kdy jsem k tomu mela sklony . nemuzu nikomu tvrdit ze vim jake to je, ale jelikoz jsem mela velke prooblemi se zaludkem a casto zvracela a hodne jedla tak si to alespon trochu dokazu predstavit. v dnesni dobe merim krasnych 175 cm v pase¨mam 63 cm a vazim 53 kg. mozna se vam to zda hodne nebo naopak malo jeste pred par mesici hodne lidi uvarovalo jestli netrpim aanorexii ale me chovani je vyvedlo z omylu. mam rada li a spolecnost. k vecery si dam 1/2 chleba s cimkoli 2 velke kompoty bramburky kvanta inst. nudli samozrejme domaci vecery a jeste mnoho dalsiho. tak jim od 17:00 az minimalme do 23:00 jsem hezka mlada holka co ma sve touhy prani cile atd.kdyz jsem jenom trochu omezila jidlo tak se mi zacali poradne opozdovat „kramy“ trepit se vlasy dost mi proridly ale to vse je uz v poradku . nehty vpadali hrozne ale ted je vse vporadku. za chvili mi skonci skola a ja pojedu domu kde budu mit ty co mne maji radi a hlavne ty pro ktere stoji zit a to je dulzite umet verita sverit se!!!! to si pamatujte. <p> Kdyby jse si chtely nekdy popovdat nebo najit¨kamaradku ktere se da verit. tak mi napiste kamaradkanika@centrum.cz <p> a urcite se ozvete <p> Nika

… ale já se svobodná necítím. Jsem na začátku té nekonečné cesty, která je náročnější než výstup na Mount Everest. Ale už teď, na začátku cítím, že je to nad mé síly. Už čtyři roky žiji s bulimií. Ani nevím, jak to vlastně začalo, nepamatuju si ani nějaké trauma z dětství. Je to hrozně těžké, nezvracet a ješt se přesvědčovat o tom, že nejste tlust. Teď vážím asi 60 kg na výšku 167 cm. Což je docela dost. Přitom jsem přes prázdniny zhubla o 5 kg. Jak jinak než zvracením a nejezením. Svůj největší problém vidím v e svých neustálých problémech s muži. Zní to asi hloupě, ale dojem, že pro nikoho nemůžu být hezká nebo zajímavá tak, že by chtěl být se mnou, se stal už součástí mého života. Ruku v ruce s ním jdou i deprese, nadávky na sebe, zvracení, pocity bezmoci a hnusu,atd. Chtěla bych být hezká. Pro mě hezká = štíhlá. Nesmysl pocházející z nejmódnějších časopisů pro mladé moderní lidi. Kdyby to věděl někdo z mého okolí, asi by se hodně divil, protože já jsem v normálním životě odpůrce všeho IN. <p> Stále se zmítám v pocitech, kdy se přede mnou objeví člověk (muž), s nímž bych chtěla být. Nikdy však pro něj nejsem příliš dobrá. Nechávám stranou objektivní hodnocení toho, že je o mnoho let starší než já, že má holku, že chvíle, co jsem byli spolu byl omyl, že si všechno moc beru,…. JSou chvíle, kdy se cítím šťastná a jsou chvíle, kdy jsem v depresích. Nic nenormálního, jenže u mě je to asi jiný, všichni si toho všimli a nedokáží mi pomoct.<p> Pohybuju se ve společnosti holek, které jsou krásné, muži obletované, štíhlé, sebevědomé. Mě to chybí. Ve společnosti své nejlepší kamarádky si připadám jako ta šedá myš nebo otravný hmyz.Mám ji strašně moc ráda, věřím, že ona taky, mám jistotu, že jí můžu všechno říct a nechci ji ztratit. Přesto je u mužů úspěšnější než já. To vše se stalo středem mého života. Je to svoboda?

Nejdřív jsem najednou kolem osmnácti začla tloustout i když jsem byla celý život hubená, jednoho dne jsem se podívala do zrcadla a řekla si dost. Začla jsem jíst málo, míň, skutečně jsem hodně zhubla, začla jsem fotit módu a potřebovala zhubnout ještě víc. Od známého lékaře jsem si zařídila prášky po kterých člověk nemá hlad, dávají se silně obézním lidem. Fungovalo to výborně, ráno jsem snědla jogurt, zapila prášek a do večera nic nejedla, hlad jsem neměla, navíc spoustu energie, akorát mě začlo zlobit srdce, na to jsem ale taky měla prášky. Hubená jsem si vůbec nepřipadala, spíš jsem měla pocit, že bych mohla ještě ubrat, chodila jsem do posilovny, všude chodila pěšky. Samozřejmě jsem většinu dne nemyslela na nic jinéhonež na jídlo a na hubnutí, počítala kolik čeho sním, taky jsem byla často nervózní, uplně jsem zblbla. Okolí kupodivu nic neříkalo, nebo naopak mi kamarádi říkali jak mi to sluší. Taky jsem potkávala spoustu kolegyň, co měly stejné nebo podobné potíže jako já, jednou to se mnou i seklo. Až jsem se jednou najednou na sebe podívala a zamyslela se nad tím co dělám. Když jsem začla zase normálně jíst, bylo nejhorší dívat se na sebe do zrcadla jak tloustnu, všechno oblečení jsem musela vyházet a koupit si nové o několik čísel větší, připadala jsem si ošklivá, kamarádi mi říkali jak mi to tenkrát slušelo, nikdo nevěděl… No ale vydržela jsem. Dlouho jsem měla bolesti žaludku když jsem něco snědla, někdy když jsem se neměla možnost najíst a měla jsem hlad, udělalo se mi zle…Hodně mi pomohl taky můj nový přítel, kterému se líbím taková jaká sem. Navíc jsem začla hodně sportovat, sport který mě baví a který jsem dřív dělat nemohla, protože jsem na to byla slabá. Svůj mozek používám na myšlení o věcech o kterých má smysl přemýšlet a ne o dietách a hubnutí. Dlouho se mi ještě občas vracely pocity, že jsem tlustá, ale pak to přešlo úplně. Je mi výborně.