Archive for category: Můj příběh

Dnes je tomu 3 týdny, co jsem oslavila sedmnácté narozeniny. a jsou tomu přesně 2 roky, kdy v tom lítám. sakra,mohla bych mít výročí, udělat si dortík a bouchnout šampáňo , ALE , chyba – já nejím dorty a nepiju alkohol. A vůbec, 2 roky se zříkám masa , vajec a mléčných výrobků ,vlastně svěch potravin, které by obsyhovaly tyto suroviny. Dnes se slzama v očích zavzpomínávám, jak mi bylo 15-náct, jedla jsem všechno a měla božských 52 kg. pak do mého života vstoupil kluk a já začala brát antikoncepci. A TAM se to vše zvrhlo. Za 2 měsíce jsem nabrala 10kg a psychicky se zhroutila. Dávala jsem si vinu, rozešla se se svou jedinou láskou, nedokázala se soustředit a nenáviděla všechny hubený holky. O rok později jssem ze svých 62 kg dokázala zhubnout na 57kg. A myslela si (NAIVNE) jak krásná tedy budu přímou úměrností na své sedmnáctiny(52 kg). ale jako by to nebesas tušila, najednou se ve mně něco zvrhlo a já se začala přejídat.ovšem néé masa apo..,to mi má víra)džiismus)nedovoluje a já ani nechci, ale doslova jsem se vrhla na sladkosti a mléčné výrobky. Celý den jsem ve škole nejedla, v 15″ přišla domů a tam jsem se bezstarostně oddávala až dvouhodinovým hodům u TV. Tak to šlo 2 měsíce a já potopila ROK snažení opět ve svých kilech. Období přežírání se mi střídají jako slunečno a deštivo s obdobím půstů. Začalo to v zimě, před Vánoci, to jsem se postila poprvé. 7 dní jen o vodě. Fakt výkon, když nad tím teď tak přemýšlím..ale pak jsem se vrhla do lednice a vše se zas vrátilo do stejných kolejí. Teď nevím jak dál . Nechodím mezi lidi, a když už mne matka donutí vyjít ven, nosím jen všci XXL ač má velikost je M. Jsem asi blázen, alepřipadá mi, že si vše dělám sama. Kolikrát já už měla žiletky na rukách, kolikrát.. Jen brečím a brečím a v těch návalech stresu se přežírám, a pak zas lačním. už toho mám dost, prosím, kdybyste někdo věděl, jak pomoci, klidně mi napište. A napište mi klidně i kdokoliv s tímto problémem. děkuji, že sem to ze sebe mohla dostat. s pozdravem !Batty! <p> můj email je: Sladkajahudka@seznam.cz

Ahoj všichni, píši, protože se s Vámi chci podělit o svůj příběh s bulimií a anorexií. Jak to vlastně začalo? Bylo mi šestnáct let, navštěvovala jsem SOU-Beroun, obor kuchařka.Jaká jsem byla dívka? Velmi nesmělá, bázlivá, měla jsem příliš nízké sebevědomí, jednoduše jsem se, už v té době nenáviděla. Nenáviděla jsem své tělo! Žila jsem se svím otem a nevlastní matkou.Můj otec míval, časté poznámky o mé postavě. V té době jsem vážila 62kg, při výšce 1,60m. Poslední kapkou byla poznámka od mé nevlastní matky. Jednou mi řekla podívej se,ta tvoje kamarádka“ jakou má krásnou postavu“. Myslela jsem si já hloupá, že kydž budu štíhlá konečně mě bude mít ráda! Ale bohužel, nikdy se mi to nesplnilo! Jak jsem vlastně začala hubnout? Přestávala jsem jíst, až jsem přestala úplně. Zhubla jsem ze 62kg na 41kg. Byla jsem na to hrdá! Ale nebyla jsem štasná, což jsem přehlížela. Najednou to nešlo zastavit, celý den jsem nemyslela na nic jiného než na hubnutí, kalorie, cvičení. Všechno se točilo jen kolem jídla, byla jsem tím úplně posedlá, třikrát denně jsem se vážila. Ve škole jsem se výrazně zhoršila, spadla jsem z jedniček na trojky. Učitelé šokoval můj podivný přístup k učení. Před nemocí jsem se chovala, jako melancholik( perfektcionista) během nemoci, jako flegmatik. Nezvládala jsem to, na školu jsem neměla sílu. Stratila jsem menstruaci, padali mi silně vlasy, měla jsem příliš nízký tlak a špatný krevní obraz. Ale to nebylo, ještě to nejhorší. Později přišli, úzkosti, deprese, pocity viny, zbytečnosti a nakonec sebevražedné myšlenyky.Nejprve jsem se koupala v Anorexii, později jsem přešla do bulimíe. Nevím co je horší! Mívala jsem záchvaty i sedmkrát denně.Bylo to strašný, cokoliv jsem snědla hned jsem vyzvracela. Pamatuji si, že jsem se bála pít i čistou vodu, nebo jsem se bála si čistit zuby.Měla jsem strach, že je tam snad nějaká kalorie. Atak se u mě střídali epizody anorexie a bulímie. Někyd to bylo, až k nevidržení! Když jsem to pokaždé vyzvracela, únavou jsem seděla na zemi u záchodové mísy, neměla jsem sílu se vůbec zvednoud, nenáviděla jsem se, říkala jsem si“ si hnusná, odporná, normální člověk tohle nedělá, ani zvíře. Nezasloužíš si nis lepšího než smrt“ Zvíře“. Někdy jsem po záchvatu měla na sebe takový vztek, že jsem si musela ublížit, pořezat se! Tak moc jsem se nenáviděla! A jak z toho ven? Pomohla mi víra, také pomoc odborníka. Za všechno chci poděkovat paní doktorce Charvátové, Řehulkové, Vitinové. Tato nemoc se nedá vyléčit ze dne na den, chce to čas! Člověk na sobě musí hodně pracovat! Také jsem byla hospitalizovaná na psychiatrii, moc mi to nepomohlo, ale na najednu stranu vlastně ano, otevřelo mi to tam oči. Začala jsem si konečně uvědomovat v jaké situaci se nacházím. Teď jsem z nejhoršího venku, doufám, že už nikdy do ní nezklouznu! Ale přesto děkuji Bohu, že mi dovolil onemocnět PPP. Kdyby se to nestalo, nikdy bych nechtěla pracovat, jako terapeut u PPP. <p> Prosím holky, nedělejte hlouposti, nemá to cenu. Přijměte své tělo, jaké Vám Bůh dal. Nenič te si zbytečně život, je to hloupost!!! Já vím, že je někdy těžké přijmout se! Moc dobře to znám! Ale hlavně nehrajte si s dietami, někdy je to hra se smrtí!!!! Vaše přítelkyně Verča. Pokud máte problém s PPP a nemáte nikoho, komu se můžete svěřit klidně mi zavolejte -605448456.

Urcite nemam pravo rozhodovat, co je dobre a co spatne a jak se kdo ma a nema chovat. Taky vubec neznam vsechny okolnosti Tomasova rozchodu s manzelkou. Ale presto bych chtela rict, ze jeho varovani pred bulimickami se mi moc nezamlouva. Ne, nechci tu hajit PPP (=Poruchy Prijmu Potravy), spise chci poukazat na to, ze PPP jsou velmi vazna psychicka nemoc. Clovek, ktery touto nemoci trpi, vlastne za sve chovani nemuze, je to jako kdybyste se zlobili na cloveka se zlomenou nohou, ze s vami nechodi behat. Nemyslim si, ze clovek trpici bulimii je vyvrhel, nekdo, pred kym byste se meli mit na pozoru. Je to spise clovek, ktery potrebuje podporu, pomoc a ochranu. Jiste, zivot s bulimii je tezky, je to peklo, ale pokud nekdo nekoho miluje, mel by se mu snazit pomoci. Rici „jsem v tom s tebou“ je hezke, ale pokud si ten clovek neuvedomuje, co to znamena, jsou to jen prazdna slova. <p> „Jsem v tom s tebou“ mi rekl i muj pritel, ktery mel oproti Tomasovi tu vyhodu, ze tomu rozumel a je medik. Ale ani on si v nejcernejsich snech nedovedl predstavit, co to znamena, milovat anorekticku – bulimicku (byla jsem tak pul na pul, vzdy v urcitem obdobi). A presto sva slova myslel vazne. A preso je dodrzel. Zazil se mnou vsechny deprese, prejidani, hladoveni, zvraceni…vsechno. Pomahal mi, podporoval, objimal a dodaval silu. Nebyla jsem to ja, kdo se „musel lecit“, byli jsme to „my“, kdo s tou nemoci bojovali. Stale mi rikal, ze me miluje, se vsim a pro to, jaka jsem ve skutecnosti. A ja se na oplatku fakt snazila. Slo to tezko, casto vubec, ale mela jsem vuli. <p> Vi nekdo, kdo to neprozil, jak strasny zivot s PPP vlastne je? Dovedete si to vubec predstavit?? Ano, clovek je nespolecensky. Hrozne se za sebe stydi, je mu ze sebe zle, nedovede se ovladnout. Vsechny odhani, ale pritom tolik touzi po objeti, milem slove, po pratelich. Jenze pratele neprichazi, a kdyz uz prijdou, jen se „divne koukaji“. Takze clovek zase zaleze. A citi se jeste hur. Ano, i ja mela (a mam) spoustu zdravotnich problemu. Nepravidelnou menstruaci, bolesti slach a kloubu, ktere uz navzdy zustanou poskozeny. Asi nikdy nebudu moct mit deti. Ale myslite si, ze me to bavilo??? Ze jsem zvracela s rozkosi, zavirala se doma na truc a zdravi si nicila rada???? Myslite si, ze jsem nechtela prestat, nesnazila se o to kazdy den??? <p> Kazdy den jsem se probouzela s myslenkou vsechno skoncit, zacit znova. A kazdy den jsem znovu a znovu zklamala. Bylo to peklo. Nenavidela jsem se, chtela umrit. Citila jsem se tak spatna, odporna. <p> Ale byl tu vzdycky muj pritel, ktery mi pomohl, ktery me povzbudil, podrzel, dodal silu. Ukazal mi, ze jsem hodna lasky, ze jako clovek mam pro nej velikou cenu. Bylo to pro nej tezky, krusny, peklo na zemi. Ale udelal to z lasky k mne. Nikdy mu nemuzu byt dostatecne vdecna. Slovy nedovedu vyjadrit ten vdek, lasku, dojeti, co k nemu citim. <p> Co bych tedy chtela rict na zaver? Jaka je vlastne pointa me zpovedi? Urcite neni dobre partnercinu PPP tolerovat ci ignorovat. Ale na druhou stranu neni ani spravne ji v tom nechat uplne samotnou; pokud nekoho miluji, mel bych se mu prece snazit pomoci, ne? A kdyz to nemyslim vazne, tak ruce pryc hned. Ale davat nekomu plane nadeje, rikat „jsem v tom s tebou“ a nemyslet to doslova, neni fer. <p> Rikam si – kde bych ted byla, kdyby nebylo meho pritele? Asi bych taky skoncila jako troska. Mozna bych uz byla mrtva. <p> Lide trpici PPP potrebuji podporu, povzbuzeni a leceni. Jsou to normalni lide, zadna monstra hodna opovrzeni. Je to dlouha cesta, ktera vede z PPP, namahava a bolestiva. Clovek se na ni mnohokrat odre a rozbije koleno. Ale vyplati se ji absolvovat. Odmenou vam bude spokojeny zivot po boku nekoho, kdo je vam nejmilejsi a nejblizsi na svete. <p> Pro Pritele X: Lasko, diky za vsechno, co jsi pro me udelal. Teprve ted vidim, jaky poklad v tobe mam, jak neobycejny muz jsi. MILUJU TE. <p> Xenie

Když čtu,co všechno si některé holky prožily,tak se mi chce skoro až brečet.Já sama jsem anorexii ani bulimii nikdy neměla.Byla jsem od přírody prostě taková normální hubená holka,měla jsem malá prsa,hubené bříško,normální boky.Ale zadek jsem měla a mám pořád velký.To jsem si začala uvědomovat ve čtrnácti.Můj bratr a kluci ze třídy mě upozornovali,nebo se mi spíše posmívali,že mám prostě velkej zadek.Problém byl ten,že u nás ve třídě jsou samé takové vychrtlinky,tak jsem nechtěla být sama terčem posměchu.Promluvila jsem si se svou jednou kámoškou Vendulou,jak to dělá,že je tak hubená.Po veškerém povídání z ní vypadlo,že je bulimička.Tak jsem si sedla a říkala jsem si,že to za to přece může stát.Zvracet můžu přestat kdy budu chtít.Tak jsem asi třikrát zvracela a fakt se mi to nezamlouvalo.Bylo to fakt nechutný a hnusný.Tak jsem se omezovala v jídle.Nikdy jsem nesnídala,tak jsem si za celý den dala akorát svačinu a večeři.Oběd jsem vynechávala,protože jsem chodila do školní jídelny,kde se jak je známo moc dobře nevaří.Tak jsem jedla pouze dvakrát denně.Také jsem si zavedla takový zápisníček,kam jsem si psala,co jsem snědla za celý den a jak se cítím,co se semnou děje.Zezačátku jsem měla z hladu křeče v břiše.Za nějaký čas jsem je však už ani nevnímala.Prostě jsem si zvykla na malé porce.Každý den jsem se vážila.To byla pro mě největší droga.Vážila jsem se třeba několikrát denně.V té době jsem měla při 165 cm 47 kilo.Cítila jsem se v tom nějak sama,no,psala jsem o anorexii a nějak tak jsem se svěřovala bráchy holce Lucce(anorektičce).Byla jsem ráda,že se můžu svěřit někomu,kdo mi rozumí.No,časem jsem zjistila,že to byla vlastně blbost a že jsem měla držet jazyk za zuby.Já ale vesele hubla dál.Ztranila jsem se veškeré společnosti.Vlastně když to tak vezmu jsem se bavila se svojí nejlepší kamarádkou a mým klukem Míšou.Toho taky dost štvalo,že hubnu,protože mi pořád říkal,že se mu moc líbí můj zadeček,kvůli kterému jsem vlastně hubnout začala.Časem se mi začaly zmenšovat prsa,bříško se taky trochu ztrácelo a zadek se taky trochu zmenšil.Byly mi hodně vidět žebra.Byla jsem z toho fakt štastná.Nejmenší hmotnost,kterou jsem za tu dobu vůbec měla byla asi 46,5 kila.Vše se ale obrátilo,když mě Lucka napráskala mojí mamce,že nejím,že chci hubnout a že nechodím na obědy.Dokonce se mnou mluvila výchovná poradkyně ve škole,at toho nechám,že mě bude hlídat.To vše mi Lucka přichystala.Nenáviděla jsem jí za to.Mamka mě hlídala,co jím a v jakém množství.Na obědy jsem musela chodit k babičce,takže jsem z minimálních obědů přešla na přecpávání.Od babči jsem chodila s nacpaným břichem.V naší rodině se rozkřiklo,že hubnu.Stejda měl řeči,sestřenka,at neblbnu.Měla jsem toho dost.Časem se to zlepšilo.Začala jsem Lucku chápat,proč to udělala,proč to řekla mamině.Bála se o mě,abych nedopadla ještě hůř.Měla jsem sklony k anorexii.Mockrát za to Lucce děkuju,že je taková jaká je,mám jí moc ráda,ale to období bylo fakt hnusný. Cca 5 měsíců vše v pohodě.Začala jsem normálně jíst,ikdyž mě stejně někdy přepadla hubnoucí nálada a minuty ztrávené u zrcalda.Mamka mi sebrala váhu,takže jsem se přestala vážit.Vše se tak nějak od té doby uklidnilo.Až ted…byla jsem na patnáctileté prohlídce,kde jsem se měřila a vážila.Na 164 cm mám 46 kilo.Byla jsem neskutečně štastná,protože když jsem se občas vážila u Míši,měla jsem 50 kilo.Mamka na 46 kilo okamžitě uděřila.Začala mít řeči,že hubnu.Přesvědčila jsem jí o tom,že jím přece normálně,že i ona sama mě hlídá. <p> Opravdu si netroufám odhadnout,co bude v dalších dnech,týdnech a měsících,jak se to semnou potáhne.Já jsem hubla,protože jsem si připadala tlustá.Stále si tak připadám.Ale co s tím?To opravdu nevím.Nechci to celé prožít znovu.A to jsem měla pouze sklony k anorexii. <p> Vím,že můj příběh nic neznamená.Chci,aby ho lidi,kteří si ho někdy přečtou brali jen jako příběh od jedný holky,která se chtěla jsem někomu vyzpovídat bez dalších následků …