Archive for category: Můj příběh

Ahojík<p> Teprve nedávno sem objevila vaší stránku. Číst si maily takových holek, které sou mě tak hrozně moc podobné je ? děsivý!!! <p> Holky, nejsme my hloupé??! Kluci se nacpou i v deset večer a vůbec je netíží, že třeba přiberou? <p> Mě je 17 let. Od 15 mám problémy s bulímií. V 8. třídě sem začala držet dietu. Ráno sem málo snídala, malá svačina, menší oběd a téměř žádná večeře. Každý večer sem cvičila a když sem si nezacvičila, měla sem blbý pocit? A začala sem hubnout. Na začátku osmičky sem vážila 60 kg, což mi ségra pořád dávala na talíř, a tak sem se nad sebou zamyslela. Bříško začínalo být krásně plochý, vystupovaly mi pánevní kosti, které sem měla moc ráda.<p> Na konci osmičky sem vážila 56 kg. Jenže? Začala sem mít problémy s vlasama. Ne kvůli dietě, jedla sem téměř všechno, jen sem se hlídala. Vlasy padaly kvůli hormonům. Dělali mi různé testy, které to potvrdily. A tak mi byla předepsána antikoncepce. Po které sem měla pořád hlad a chuť na něco ?dobrého?. O prázdninách sem se začala přejídat, ale ne tak moc. Když sem přišla do školy vážila sem téměř 60 kg, což sem chtěla zase změnit, ale už to nešlo tak dobře? <p> Ráno sem nesnídala a když sem přišla ze školy, tak sem se pořádně narvala, ale nezvracela sem, to až dýl. Jednou sem to zkusila večer a ráno se šla zvážit a kilo bylo dole!!!!<p> Od tý doby sem to párkrát udělala a kila lezla tak rychle dolů, že sem byla nadšená! Říkala sem si, že až budu vážit 55 kg, tak přestanu, což si říkám pořád. Měřím 170 cm a nejmíň sem vážila před prázdninama v prváku ? 50 kg. Řeknu vám, že krásnější pocit sem nezažila, než vlíst na váhu a ta vám ukáže 50 kg!!! Říkáte si, že můžete jíst všechno a klidně i přibrat, protože ste hubené a to je super? Všichni se na mě koukali, ptali se, jak je možný, že sem tak hubená, když tolik jím, a já se jen usmívala. Ale jak mi bylo uvnitř, to neví nikdo!!! Ve třídě sem nejblbější, mám vysvíko samou čtyřku, páč na učení už nezbývá čas. Přídu ze školy a rovnou se vrhnu na ledničku a baštím a baštím, až to nakonec vyzvracím. Je to neustálý kolotoč!!! <p>Začala sem chodit k psycholožce, ale ta nebyla k ničemu, pořád mlela svoje dokola. Nakonec nám doporučila pani doktorku Benošovou ? holky, esli vám může poradit, napište mi a já vám dám její adresu, páč tohle je doktorka, která se s váma nemazlí, a říká všechno narovinu, což je na ní prima. <p> Před tím, než sme k ní šly, tak sem myslela na sebavraždu, bylo mi na nic, ale dneska se cítím moc fajn, i když bulimií pořád mám. Říkám si, že až příde ten pravý kluk, dokážu kvůli němu přestat úplně a já tomu fakt věřím, páč když něco moc chci, tak to dokážu!!! Jak říká moje mamina ? v životě budou horší věci, který budu muset vydržet!!! A má pravdu. I když mamině lžu, že už sem za vodou? Určo by to pochopila. Vím určo, že za vodou úplně nebudu nikdy!! Pořád tu bude ta hrozná nemoc, která mě bude chtít dostat tam, kde sem byla a tam kde sem. Ale mě je teď opravdu fajn. Mám bezva kamarádky, škola mě začala bavit, ale to učení nějak eště neovládám!!! <p> Můj bývalý kluk mi řekl, že nemůžu mít ráda nikoho, když nemám ráda ani sebe? Měl pravdu. On nebyl ten, kvůli kterýmu bych dokázala přestat. Jeden takovej existuje. Bydlí ode mě asi 30 km. Píše mi, prozvání, skoro každej den volá?. Nikdy sme se osobně neviděli, jen na fotce. Ublížila mu jeho bývalá holka a on je teď moc opatrnej a tak na něj nechci tlačit, aby sme se setkali ? nechám to na něm a nebo na osudu. <p> Chtěla bych jen říct holkám, který nemají problémy s jídlem ? holky vykašlete se na diety!!!!!! Fakt. Mám kámošku, která je moc hezká a není nejhubenější. Má zadeček, stehna a trošku bříško a mě se ta její postavička moc líbí. A klukům taky. Jí úplně všechno a kdykoliv. Má krásnou pleť, zuby jak perličky, krásný lesklý vlasy ? a to díky pravidelné stravě. Páč díky zvracení a nejedení budete mít pleť ošklivou, zuby žlutý, vlasy vám nebudou držet?<p> Vím o čem píšu? <p> Holky kdybyste měly zájem mi napsat, tak můžete ? lidi si mají pomáhat a já ráda pomůžu, když to bude v mých silách : marussska@centrum.cz <p> PS: Chtěla bych moc poděkovat svojí mamině, ve který mám obrovskou oporu a který sem přidělala takový starosti, že byste tomu nevěřili. Mami, seš fajn, i když to moc často neříkám <p> Ahoj Maruška

Po precteni vasich clanku jsme se rozhodla, ze i ja pridam svou trosku do mlyna…<p> Jmenuju se Zuzka, je mi dvacet dva, studuju vysokou, ted zrovna v Nemecku. Mam kluka, se kterym nam to klape uz vic nez dva roky, bydlime spolu, jsem stasna. Myslim si, ze ani vzhled neni tak strasny, kamaradu mam taky spoustu…proste pohodova holka, jak o me ostatni rikaji. Nikoho by ani nenapadlo, ze bych mohla mit nejake problemy. Proc taky? Ma vsechno co chce, je uspesna, porad se usmiva-ji by mohlo neco trapit? Jo, trapi… Kdyz jsem byla jeste mensi, porad jsem od ostatnich slychala, ze jsem po tatinkovych rodicich, takova udelana (ale nikdy jsem nebyla silna, jen jsem proste nebyla typ mamky a brachy, kteri kdyz snedli kilo cokolady, nikdo to na nich nepoznal). Asi ve trinacti se zacaly objevovat poznamky lidi z okoli-tys nam ale vyrostla, uz budes za chvilku vetsi nez maminka…Strasne me to rozcilovalo. Do toho jeste o tri roky mladsi bracha, kdyz uz nevedel, jak by me mohl ranit, pronasel slova jako tlustoprdka atd…Po nejakem case jsem si zvykla a prestala na podobna osloveni reagovat, ale porad jsem je mela nekde vzadu uchovane… Ve druhaku na gymplu jsem zacala chodit s nejkrasnejsim klukem skoly, vsechny holky mi ho zavidely, sportovec telem i dusi. Rikala jsem si, ze prece nemuzu byt pecival, takovou by me nechtel (i kdyz to nebyla pravda), a zacala jsem sportovat. Protoze mi nasadily rovnatka, diky kterym jsem mohla jist jen tekutou stravu, pomerne rychle jsem zhubla a vypadala jsem skvele. Se Standou nam to skvele klapalo i potom, co jsem se diky normalni strave vratila na svou puvodni vahu. Sportovala jsem a byla jsem stastna. Jenze pak jsem si vsugerovala, ze on, ktery vypada jako model ze zurnalu, musi mit po svem boku stejne vypadajici holku…a zacala jsem zvracet. Nastesti mame pomerne velky zachod, nasi nic neslyseli, vse bylo O.K. Jenze jsem tusila, ze je to cosi nespravneho, ale nedokazala jsem s tim prestat. Kdyz uz by mohlo byt neco napadneho, sla jsme zvracet k babicce, ktera byla zrovna v laznich, nebo jsem doma nahlasila, ze jdu behat, a vyzvracela se nekde za krovickem. Nasi nic netusili, kdyz me nahodou videli, rekla jsem, ze mi nesedlo jidlo…Asi po roce jsem to rekla Standovi, doufala jsem, ze s tim zacne treba on neco delat, kdyz uz ja nejsem schopna, ze alespon on me dotahne k doktorovi. Jenze ne, proste to nejak presel. A byla jsem v tom znova. Samozrejme jsem se snazila nekolikrat prestat, ale neslo to. Po trech letech, kdyz jsem byla v prvaku na vysoke, v Hradci Kralove, daleko od domova, jsme se rozesli. Svym spolubydlicim jsem o bulimii rekla a zacaly me hlidat. Bylo to super. Jenze jsem diky divokemu zpusobu zivota pribrala par kilo, teda ne par, ale hrozne moc a na konci prvaku jsem pri vysce 161 cm vazila 67 kg. Shodou okolnosti jsem dostala mononukleozu a musela na tri tydny do nemocnice. Tam mi nasadili prisnou dietu a ja i bez zvraceni zacala hubnout. Super pocit. Na podzim jsem si nasla sveho soucasneho pritele, o bulimii mu hned rekla, ptal se me,jestli potrebuju nejak pomoct, ale ja jsem verila, ze uz je to rok za mnou. Tim, ze jsem se dostala pryc z domu, jako by i bulimie zmizela ci zustala tam nekde za kopci. Presel jeden rok, pak druhy, po bulimii ani pamatky. Dokonce jsem o ni zacala i verejne mluvit, sverila jsem se svym kamaradkam a pak i spoluzakum pri hodine psychologie. Nikdo nechapal, ze zrovna ja…Jen doma jsem to nerekla, myslela jsem si, ze bych tim rodice nejak zklamala a hlavne zarmoutila, ja-jejich uspesna holcicka (i kdyz vim, ze by mi radi pomohli. Proste se toho bojim). Za dva roky jsem pak zhubla 15 kg a vypadala jsem skvele. Letos v zari jsem odjela studovat do Nemecka. Vsichni, kteri tu drive byli, me varovali, ze tady pribrali, ale ja jsem verila, ze me se to nemuze stat. Lec stalo se, nemam tady zadny stres, skoly je malo, porad nejaka party a hlavne-nemecke cokolady jsou tak dobre. Nemuzu ale rict, ze bych se tu nehybala, kazdy den navstevuju nejaky sport nebo cvicim. Holkam, s nimiz bydlim, jsem o bulimii taky rekla hned ze zacatku…Jenze najednou jsem do toho spadla znovu. Porad jsem mela strach, abych nepribrala. Holky to jeste nevi, jedna z nich, hubena jak tycka, ktera porad cvici a mluvi o tom, ze je straaaasne tlusta, by to asi nepochopila, ale behem toho mailu jsem se rozhodla,ze te druhe to reknu. Potrebuju pomoct. V sobotu jedu na Vanoce domu, reknu to hned Jirkovi a doufam, ze se nam podari najit nejake reseni…Jen se porad bojim rict to doma. Doufam, ze se budu doma drzet, mam rotoped, lyze, tak se budu snazit hubnout jinak…Jen me mrzi, ze kdyz jsem si myslela, ze je tahle pitoma nemoc za mnou, ze jsem si to nalhavala. Verim, ale ze jednou tohle vsechno zvladnu. Kdysi jsem v televizi videla film o bulimii, ve kterem ukazovali, jaky vliv muze mit bulimie na tehotenstvi matky a plod. A ja chci mit deti. Treba s tim skoncim kvuli nim-treba taky kvuli sobe. <p> Vsem vam drzim palce, abyste se jednou z tohoto bludneho kruhu dostaly.

Chci se s vámi podělit o mou zkušenost. Hanku jsem poznal před 3 lety, když k nám do fabriky docházela učit němčinu. Byla to moc hezká a příjemná holka a moc se mi líbila. Slovo dalo slovo, přišlo první rande a byla z toho láska jako trám. Po čase jsme si našli podnájem a začali bydlet spolu. Vše bylo v nejlepším pořádku. Když jsme si dávali večeři, podivoval jsem se, že si dává tak ráda melouny a ananasy a nejí „normální“ jídlo. „Je léto a to ovoce k tomu patří“, odvětila. Já, nejsa lékař, navíc k tomu zamilovaný jsem jí to „zbaštil“. Teď si uvědomuji, že to byla moje první chyba, že jsem se tenkrát o věc nezajímal podrobněji. Nicméně, náš vztah byl naprosto v pohodě a po roce nastala svatba. Hanka byla ještě nějakou dobu O.K ale pak začala být ambiciózní a chtěla jít pracovat do zahraničí, což nám moje druhá státní příslušnost umožňovala. Najednou začala střídat své názory na svého zaměstnavatele každých 14 dnů a tlačila dost na to, ať odsud odjedeme. Já nebyl proti, protože žít v zahraničí alespoň nějakou dobu jsem si vždy přál. Jednou jsme byli na návštěvě u mých rodičů. Moje máma mi poté smutně sdělila, že jsem si vzal bulimičku, protože našla po naší návštěvě pozvracené WC. Zeptal jsem se Hanky, jak je na tom, poté, co máminu doměnku potvrdila, jsem jí ujistil, že jsem s ní, ale že prosím, ať se léčí. Šli jsme tedy k mému obvodnímu lékaři, kde se provalilo, že bulimií trpí už 6 let. Vše se zdálo být v pořádku, tvrdila mi , že se léčí, až jsem našel důkazy, že své problémy řeší se svým nadřízeným v práci, takže vlastně zničila 2 manželství. A to bylo v situaci, kdy jsme měli odejít o zahraničí, měli jsme tam nalezenou práci, v ČR podány výpovědi jak z práce, tak z podnájmu, půjčky, atd. Pokoušel jsem se situaci ještě zachránit návrhem na smír, manželskou poradnu,nabízel jsem jí podporu při léčení, ale bez úspěchu a dnes tvrdím díkybohu, že to tak dopadlo. Jen pro ilustraci : poslední den, co jsme byli spolu dokázala za 30 km cesty autem sníst nanuk, 5 müsli tyčinek, 5 broskví a vypít 2 litry coly. Když k tomu připočtu její rostoucí alkoholismus, tak jsem rád, že jsem našel sílu k podání žádosti o rozvod. I když jsem navštívil nakonec psychiatra já, dostal jsem se z toho, našel si novou ženu a dnes žiji spokojeně, zatímco z Hanky je troska. Varuji vás proto pánové, vemte si z mé chyby poučení. Bulimičku poznáte následovně : hojí se jí špatně rány, padají ji vlasy, mění názory jak ponožky, je egocentrická, nespolečenská, aby s někým „nemusela“ stolovat, pokud nebere hormonální antikoncepci, nemá menzes. Platí zde víc než jinde : Důvěřuj, ale prověřuj !!! Tomáš

Ani si nepamatuju, kdy to začalo. Ta léta se jakoby vypařila z mého života… mohly to být jedny z nejštastnějších roků. Jako malá jsem nikdy tlustá nebyla. Od narození dost veliká, ale ne tlustá. Mezníkem se stala nečekaná nemoc jater (příběh sám o sobě). Dieta byla cesta k uzdravení. Nijak mi to nevadilo (sama se divím, co jsem to byla za dítě:o), problém přišel když dieta skončila. Já, milovník všeho čokoládového, jsem v průběhu pár dni slupla celého Mikuláše (a že ho bylo… rodiče jsou v tomhle štědří až až:o). Tak to vesele pokračovalo a kilíčka nevesele naskakovala, šaty se „zmenšovaly“ a blbých narážek (do dneška podobný kecy nemám ráda, at už jsou adresovány komukoliv) na můj účet přibývalo. Pamatuju se, jak jsem s redukcí váhy začínala… méně sladkého, méně tučného apod. Bylo mi asi 10 a o dietách jsem věděla velký prd. Jenomže ono to fungovalo a váha šla dolů (co jsem nevěděla, to jsem jednoduše zjistila), narážky vystřídaly pochvaly a to se mi MOOC LÍBILO. Představa znovunabrání kil byla nepředstavitelná. Prostě jsem naprosto zapoměla normální zdraví stravovací režim. Pak už si jen pamatuju neustálou zimu, samotu (dost přátel jsem ztratila), neustálé přemýšlení o jídle, strašnou chut na jídlo, strašný strach z jídla, každodenní prohlížení kuchařských časopisů, vypadávání vlasů, nepříjemné pohledy…. atd… toho ošklivého je opravdu hodně. V nejkrušnějším období ručička váhy ukazovala 36 kg při výšce 168cm. Vyhrabala jsem se z toho… karta se obrátila a já se řítila do druhého extrému. Přejídání. Není to ani rok, kdy jsem si naposledy zahrávala s projímadly a zvracením. A dnes?? Se svou váhou nejsem spokojena, ale budu někdy??? Stále prahnu po vytoužené postavě, ale jsem už v pohodě. Věřím, že jednou se budu mít ráda se vším všudy… at už za pomoci nějaké (normální, zdravé) změny ve stravování. Držím Vám všem a sobecky i trochu sama sobě palečky… držte se:o)

Milá Xenie,<p> Jsem moc rád, že jste mi napsala svůj názor a svou zkušenost. Zkusím Vás vyvést z omylu v některých věcech. V prvé řadě mi nepřipadá fér, že mě moje bývalá žena pravdivě neinformovala o svém zdravotním stavu. Problém nevidím v samotné bulimii, ale v neochotě s ní něco dělat, tzn. léčit se. Pokud mám použít Vašeho příměru ke zlomené noze, pak neznám ve svém okolí jediného člověka, který by si onu zlomeninu nenechal zrentgenovat a zasádrovat. U mě skutečně nešlo jen o nějakou ústní deklaraci „jsem v tom s Tebou“, ale o to, že jsem Hanku dovedl k lékaři, tzn. dokázal jsem s ní udělat něco, čeho nebyla sama 6 let schopna.Nechci se nějak vychloubat, ale pravdou je, že jí lékař přede mnou sdělil, že má ve mně oporu, někdo jiný by dle jeho slov problém řešil třeba alkoholem a scénami. Pravdou je, že Hanka dostala doporučení k psychiatrovi, tam šla až po mém naléhání za 3 měsíce a bez mé účasti (asi mě tam nechtěla a ani mě neinformovala, jak to tam probíhalo). Myslím, že problém pro ni byl, že se celá věc „provalila“ a asi se za celou věc styděla. Na druhou stranu, poté, co mě uvrhla do problému, které popíšu později, já jsem problém zda jít či nejít ke svému psychiatrovi neměl a myslím, že jsem na to byl i hrdý a svým přátelům jsem se tím i „chlubil“ a o svých problémech s nimi komunikoval,protože toto dokáže dle mého názoru jen silná osobnost. Byl jsem v přesvědčení, že i když Hanka nejeví zájem o komunikaci o svém zdravotním stavu, léčí se a vše bude v pořádku. Proto jsme si potvrdili naši dohodu, našli si práci v Německu, dali ve svých zaměstnáních výpověď a výpověď z podnájmu. Po týdnu mi řekla, že se mnou nikam nepojede. Na mou otázku, zda si našla někoho jiného, odpověděla, že ne. Po několika dnech „tiché domácnosti“ jsem objevil milostné dopisy, ve kterých mě shazovala. Oním mužem byl její nadřízený z práce, cizinec, který měl doma rodinu, o víkendech byl vzorný otec a z mé bývalé ženy si přes týden dělal matraci.Co bylo pak ? Samozřejmě jsem se málem zhroutil,byl jsem v pracovní neschopnosti a jel se dát dohromady ke svým rodičům a uvažoval co dál. Navrhl jsem Hance smír, manželskou poradnu, atd. Vše odmítla, ani se nenamáhala mi omluvit za ty dopisy. Nehnuli s ní ani její vlastní rodiče, kteří byli na mé straně.Co dál ?Mou výpověď už nešlo vzít zpět (moje bývalá žena byla v tomto ohledu samozřejmě OK, když pekla s nadřízeným), na zbytek času, kdy jsem měl práci, jsem se přestěhoval na ubytovnu, když už jsme ten podnájem zrušili a do zahraničí se mi samotnému nechtělo, protože bych z jednoho platu neutáhnul byt. Čekal mě tedy Úřad práce a jelikož jsem ze severní Moravy, kde o pořádnou práci nezavadíte, byl jsem rád, že jsem po 3 měsících nečinnosti něco našel. No, příběh má pro mě happy end, dnes se tomu směju, díky rodině, kamarádům a své nové manželce jsem se z toho dostal. A co vy, milá Xenie, Vám by stálo zato bojovat o člověka, kterého jste jako já milovala, věřila mu, pomohla najít lepší práci, vytáhla ho z jeho neutěšených rodinných poměrů, utvořila mu harmonický domov a nabídla pomoc v léčení choroby, kterou jste mu nezpůsobila a přesto všechno Vás ten člověk podváděl s jiným a svým nezodpovědným jednáním Vás připravil o práci a přivedl k psychiatrovi? Mě taková osoba za to nestála.<p> Přeji Vám hodně štěstí. <p> Tomáš