Je to peklo…!!!

Pokaždý je to stejný…čekám až se zabouchnou za rodičema dveře a hrnu se do lednice ,je to jako droga, je to krásnej pocit gdyž do sebe rychle cpu všechny dobroučký zakázaný jídla..miluju máslo ,hodně másla s rohlíkem,houskou a nugetou,bílý pečivo ,hodně másla,šunka,tvrdej sýr,kakao,buchta,sušenky,párky,zapečený špagety s tunou kečupu a sýrem,brambůrky,sušenky s máslem,mlíko ….a zamykám se na záchodě a nestačim zaslzenýma očima sledovat jaxe to tam hromadí,nikdy sem se nezhroutila gdyž zvracim vždycky honem to po sobě uklízím aby to nesmrdělo,aby to nepoznali rodiče a nenadávali co sem všechno snědla a po návštěvě záchodu nezjistí že sem zvracela…něgdy se večer prostě najim gdyž mám hlad,najim se i nezvdravých jídel a nezvracim,mám 172 a 64 kg je to dost snažim se zhubnout hraju florbal třikrát týdně,ale to nestačí musim víc..tahle nemoc mi vzala moji největší lásku a to koně…nemám čas tam chodit fakt nemám a navíc škola tréninky…mám půl roku kluka,chci pro něj zhubnout nemluvíme o tom jestli sem tlustá ale gdyž vidí nějakou hezkou holku tak mi řekne že ta má hezkou postavu…ach jo…chce mě dost kluků mohla bych jich mít hodně,newim co na mě vidí dyť sem tlustá!!ale já zhubnu to by v tom byl čert a přes Vánoce se nesmim rvát sladkostma i tajně aby matka nenadávala..:-(radši bych měla anorexii jako před rokem…JE TO PEKLO!!

Chtěla bych vám jen říct…

.. že ani u mě to není tak,jako u klasických anorektiček, i když tělesné následky jsou asi tak stejné. Bude to jen stručně,potřebuju to napsat,abych to před sebou měla černé na bílém. Má původní váha: 53kg/171.5 cm<p> Štíhlá,všemi obletovaná „kočka“, ,tanečnice,nejlepší v souboru,za kterou se každý otočil. Zbyly z ní jen ty obrovské hnědé oči, plné smutku..<p> Dneska 40kg, po nástupu na kolej. Jinak jsem měla průměrně přes prázdniny tak 42-44 kg. Ptáte se proč? Nevím,nevím. Mám úplně stejný problém jako Holly a jiné dívky. Nepřekonatelná láska k jídlu.Od malička jsem se cpala bez následků,ani později jsem neměla problémy s váhou, protože jsem hodně cvičila. Ale před rokem jsem přestala stíhat přes den obědy( tréninky od 15:30-21:00, mezi tím se cpát nelze..<p> Takže to bylo,že když jsem tréninky neměla,vynahrazovala jsem si to OBROVSKÝM žraním. Bohužel- váha začšala klesat( sama od sebe),protože jsem se i stresovala ze školy. Jenže když už jsem si toho všimla i já,bylo pozdě. Nahoru to nešlo(ani jedením ) a já si na to začala zvykat. Pdozději už mi přišlo divné,že bych vypadala jako dřív a žravost se začala střídat s hladověním. Nezvracím,jen občas projímadlo (přírodní) ale snažím se z toho dostat už od dubna a přijde mi,že se to opakuje stále dokola. Nevím co mám dělat- chci přibrat,ale zároveň se bojím,že to bude divné… Na své přežírání se kolikrát úplně těším(většinou vím,kdy to přijde- když jsem sama na koleji–) Tak to je vše. Smutné,ale ne ojedinělé,záleží všechno jen na nás,na vůli( a taky na lásce k rodičům- vidím,jak trpí,a to je to,co si nikd neodpustím!!!)

Uz nemuzu dal

Vzdycky jsem byla trochu oplacana,pri svy vysce 165 cm jsem vazila 60kg pripadalo me to silene moc.Vyzkousela jsem mnoho diet ,ale bud nefungovali a nebo jsem polevila.Az ve 14 letech jsme se domluvili s kamaradkou ze zhubneme aspon par kil,kila sla pomalu,ale jiste dolu.Byla jsem tak silene stastna.Kdyz jsem mela 50 kil,sla jsem s tatkou koupit kalhoty:jo byli mi,ale pripadala jsem si v nich tlusta.Tak jsem si rekla ze musim zhubnout jeste 2kg.V ty dobe me uz zacali padat vlasy ,mela jsem strasne suchou kuzi a vymizela mi menstruace.V 45kg me mamka vzala ke gynekolozce ,ta mi rekla ,ze bych nemusela mit nikdy deti.Lekla jsem a trochu jsem pridala jidlo,jenze kdyz jsem ztloustla o 1 kg ,pripadalo mi ,ze kazdy na me kouka jak jsem tlusta ,v ty dobe jsem se poprvy prejedna(jedlajsem ty nejtucnejsi jidla),ale potom jsem mela vycitky svedomí. Po tydnu jsem si sla koupit projimadlo,ale to vubec nepomahalo .Zkousela jsem zvracet,ale neuspesne a tak jsem tloustla a tlousta.Az jsem mela 75kg .Mamka ,ktera o me driv mela velkou starost,mi to ted zase zacala davat najevo jak jsem tlusta,strasne me to bolelo a chtela jsem umrit ,dokonce jsem se porezala a a vzala si par prasku,jenze pak jsem si rekla co kdyz zhubnes a najdes si nejakyho super kluka,ale to se nikdy nestalo.Ja vim ,ze jsem blazen ,citim ,ze me nikdo nema rad,chtela bych se lecit ,ale nemam odvahu.CHCE SE MI STRASNE UMRIT UZ ANI NEVYCHAZIM NA ULICI ,KDYZ NEMUSIM!!!!!

Můj řivot s bulimičkou II-Info pro Xenii

Milá Xenie,<p> Jsem moc rád, že jste mi napsala svůj názor a svou zkušenost. Zkusím Vás vyvést z omylu v některých věcech. V prvé řadě mi nepřipadá fér, že mě moje bývalá žena pravdivě neinformovala o svém zdravotním stavu. Problém nevidím v samotné bulimii, ale v neochotě s ní něco dělat, tzn. léčit se. Pokud mám použít Vašeho příměru ke zlomené noze, pak neznám ve svém okolí jediného člověka, který by si onu zlomeninu nenechal zrentgenovat a zasádrovat. U mě skutečně nešlo jen o nějakou ústní deklaraci „jsem v tom s Tebou“, ale o to, že jsem Hanku dovedl k lékaři, tzn. dokázal jsem s ní udělat něco, čeho nebyla sama 6 let schopna.Nechci se nějak vychloubat, ale pravdou je, že jí lékař přede mnou sdělil, že má ve mně oporu, někdo jiný by dle jeho slov problém řešil třeba alkoholem a scénami. Pravdou je, že Hanka dostala doporučení k psychiatrovi, tam šla až po mém naléhání za 3 měsíce a bez mé účasti (asi mě tam nechtěla a ani mě neinformovala, jak to tam probíhalo). Myslím, že problém pro ni byl, že se celá věc „provalila“ a asi se za celou věc styděla. Na druhou stranu, poté, co mě uvrhla do problému, které popíšu později, já jsem problém zda jít či nejít ke svému psychiatrovi neměl a myslím, že jsem na to byl i hrdý a svým přátelům jsem se tím i „chlubil“ a o svých problémech s nimi komunikoval,protože toto dokáže dle mého názoru jen silná osobnost. Byl jsem v přesvědčení, že i když Hanka nejeví zájem o komunikaci o svém zdravotním stavu, léčí se a vše bude v pořádku. Proto jsme si potvrdili naši dohodu, našli si práci v Německu, dali ve svých zaměstnáních výpověď a výpověď z podnájmu. Po týdnu mi řekla, že se mnou nikam nepojede. Na mou otázku, zda si našla někoho jiného, odpověděla, že ne. Po několika dnech „tiché domácnosti“ jsem objevil milostné dopisy, ve kterých mě shazovala. Oním mužem byl její nadřízený z práce, cizinec, který měl doma rodinu, o víkendech byl vzorný otec a z mé bývalé ženy si přes týden dělal matraci.Co bylo pak ? Samozřejmě jsem se málem zhroutil,byl jsem v pracovní neschopnosti a jel se dát dohromady ke svým rodičům a uvažoval co dál. Navrhl jsem Hance smír, manželskou poradnu, atd. Vše odmítla, ani se nenamáhala mi omluvit za ty dopisy. Nehnuli s ní ani její vlastní rodiče, kteří byli na mé straně.Co dál ?Mou výpověď už nešlo vzít zpět (moje bývalá žena byla v tomto ohledu samozřejmě OK, když pekla s nadřízeným), na zbytek času, kdy jsem měl práci, jsem se přestěhoval na ubytovnu, když už jsme ten podnájem zrušili a do zahraničí se mi samotnému nechtělo, protože bych z jednoho platu neutáhnul byt. Čekal mě tedy Úřad práce a jelikož jsem ze severní Moravy, kde o pořádnou práci nezavadíte, byl jsem rád, že jsem po 3 měsících nečinnosti něco našel. No, příběh má pro mě happy end, dnes se tomu směju, díky rodině, kamarádům a své nové manželce jsem se z toho dostal. A co vy, milá Xenie, Vám by stálo zato bojovat o člověka, kterého jste jako já milovala, věřila mu, pomohla najít lepší práci, vytáhla ho z jeho neutěšených rodinných poměrů, utvořila mu harmonický domov a nabídla pomoc v léčení choroby, kterou jste mu nezpůsobila a přesto všechno Vás ten člověk podváděl s jiným a svým nezodpovědným jednáním Vás připravil o práci a přivedl k psychiatrovi? Mě taková osoba za to nestála.<p> Přeji Vám hodně štěstí. <p> Tomáš

Bez dalších následků …

Když čtu,co všechno si některé holky prožily,tak se mi chce skoro až brečet.Já sama jsem anorexii ani bulimii nikdy neměla.Byla jsem od přírody prostě taková normální hubená holka,měla jsem malá prsa,hubené bříško,normální boky.Ale zadek jsem měla a mám pořád velký.To jsem si začala uvědomovat ve čtrnácti.Můj bratr a kluci ze třídy mě upozornovali,nebo se mi spíše posmívali,že mám prostě velkej zadek.Problém byl ten,že u nás ve třídě jsou samé takové vychrtlinky,tak jsem nechtěla být sama terčem posměchu.Promluvila jsem si se svou jednou kámoškou Vendulou,jak to dělá,že je tak hubená.Po veškerém povídání z ní vypadlo,že je bulimička.Tak jsem si sedla a říkala jsem si,že to za to přece může stát.Zvracet můžu přestat kdy budu chtít.Tak jsem asi třikrát zvracela a fakt se mi to nezamlouvalo.Bylo to fakt nechutný a hnusný.Tak jsem se omezovala v jídle.Nikdy jsem nesnídala,tak jsem si za celý den dala akorát svačinu a večeři.Oběd jsem vynechávala,protože jsem chodila do školní jídelny,kde se jak je známo moc dobře nevaří.Tak jsem jedla pouze dvakrát denně.Také jsem si zavedla takový zápisníček,kam jsem si psala,co jsem snědla za celý den a jak se cítím,co se semnou děje.Zezačátku jsem měla z hladu křeče v břiše.Za nějaký čas jsem je však už ani nevnímala.Prostě jsem si zvykla na malé porce.Každý den jsem se vážila.To byla pro mě největší droga.Vážila jsem se třeba několikrát denně.V té době jsem měla při 165 cm 47 kilo.Cítila jsem se v tom nějak sama,no,psala jsem o anorexii a nějak tak jsem se svěřovala bráchy holce Lucce(anorektičce).Byla jsem ráda,že se můžu svěřit někomu,kdo mi rozumí.No,časem jsem zjistila,že to byla vlastně blbost a že jsem měla držet jazyk za zuby.Já ale vesele hubla dál.Ztranila jsem se veškeré společnosti.Vlastně když to tak vezmu jsem se bavila se svojí nejlepší kamarádkou a mým klukem Míšou.Toho taky dost štvalo,že hubnu,protože mi pořád říkal,že se mu moc líbí můj zadeček,kvůli kterému jsem vlastně hubnout začala.Časem se mi začaly zmenšovat prsa,bříško se taky trochu ztrácelo a zadek se taky trochu zmenšil.Byly mi hodně vidět žebra.Byla jsem z toho fakt štastná.Nejmenší hmotnost,kterou jsem za tu dobu vůbec měla byla asi 46,5 kila.Vše se ale obrátilo,když mě Lucka napráskala mojí mamce,že nejím,že chci hubnout a že nechodím na obědy.Dokonce se mnou mluvila výchovná poradkyně ve škole,at toho nechám,že mě bude hlídat.To vše mi Lucka přichystala.Nenáviděla jsem jí za to.Mamka mě hlídala,co jím a v jakém množství.Na obědy jsem musela chodit k babičce,takže jsem z minimálních obědů přešla na přecpávání.Od babči jsem chodila s nacpaným břichem.V naší rodině se rozkřiklo,že hubnu.Stejda měl řeči,sestřenka,at neblbnu.Měla jsem toho dost.Časem se to zlepšilo.Začala jsem Lucku chápat,proč to udělala,proč to řekla mamině.Bála se o mě,abych nedopadla ještě hůř.Měla jsem sklony k anorexii.Mockrát za to Lucce děkuju,že je taková jaká je,mám jí moc ráda,ale to období bylo fakt hnusný. Cca 5 měsíců vše v pohodě.Začala jsem normálně jíst,ikdyž mě stejně někdy přepadla hubnoucí nálada a minuty ztrávené u zrcalda.Mamka mi sebrala váhu,takže jsem se přestala vážit.Vše se tak nějak od té doby uklidnilo.Až ted…byla jsem na patnáctileté prohlídce,kde jsem se měřila a vážila.Na 164 cm mám 46 kilo.Byla jsem neskutečně štastná,protože když jsem se občas vážila u Míši,měla jsem 50 kilo.Mamka na 46 kilo okamžitě uděřila.Začala mít řeči,že hubnu.Přesvědčila jsem jí o tom,že jím přece normálně,že i ona sama mě hlídá. <p> Opravdu si netroufám odhadnout,co bude v dalších dnech,týdnech a měsících,jak se to semnou potáhne.Já jsem hubla,protože jsem si připadala tlustá.Stále si tak připadám.Ale co s tím?To opravdu nevím.Nechci to celé prožít znovu.A to jsem měla pouze sklony k anorexii. <p> Vím,že můj příběh nic neznamená.Chci,aby ho lidi,kteří si ho někdy přečtou brali jen jako příběh od jedný holky,která se chtěla jsem někomu vyzpovídat bez dalších následků …

Muj zivot s bulimii a nazory na ni – pro Tomase

Mily Tomasi, <p> Vazim si toho, ze jste si nejen precetl muj nazor, ale take mi odpovedel a vysvetlil mi Vasi situaci. <p> Kdyz jsem svou odpoved psala, nemela jsem samozrejme vsechny potrebne informace. Ale dojem, ktery jsem z Vaseho pribehu ziskala, byl takovy, ze vlastne vsechny pred lidmi s PPP varujete a ze to nejlepsi, co clovek muze udelat, je zenu s PPP opustit. Tudiz jsem chtela vyjadrit svuj nazor a napsat, ze zivot s bulimickou sice neni prochazka ruzovym sadem, nicmene da se z toho docela dobre „vysekat“, pokud clovek chce. V zadnem pripade jsem vsak nemela v umyslu se Vas nejakym zpusobem dotknout a doufam, ze se tak nestalo. <p> Ja jsem z pocatku naseho vztahu svemu priteli taky o bulimii nerekla (v te dobe jsem dost slusne litala v bulimii, anorexi jsem mela pred tim, nez jsme se poznali). Ani ne pro to, ze bych mu chtela lhat a nebo si v tajnostech libovala, spis jsem se hrzone stydela. Bulimicky (spis nez anorekticky) si pripadaji odporne, nechutne a nezvladatelne, se slabou vuli. Zkratka uplne k nicemu. Rozhodne jsem nechtela aby me, „dokonalou kocku“, videl pritel jako trosku. V te dobe jsem si take myslela, ze to „prece musim nejak zvladnout“. Myslim, ze asi podobne to bylo u Vasi Hanky. <p> Ovsem dochazelo mi, ze se nemuzu skryvat vecne, muj stav se stale zhorsoval, takze jsem to jednoho vecera na nej vsechno „vybalila“. Silene jsem stydela, nicmene jine reseni neprichazelo v uvahu. K memu velkemu udivu se se mnou nerozesel, ale nabidl mi pomoc. Nadsene jsme si padli do naruci a vse vypadalo na Hollywoodsky happy end. <p> Lec, sliby chyby. Je snazsi slibit leceni nez se skutecne lecit. Stridalo se u me obdobi snahy s touhou vseho nechat. Jednu chvili jsem byla naprosto v pohode, jindy jsem s prominutim zvracela nonstop a byla zrala na sebevrazdu. Muj pritel mel taky vseho dost a byl ze me dost zoufaly. Nastesti se nam to diky jeho trpelivosti a moji snaze (snad) nejak povedlo zvladnout. <p> Problem s PPP je (nebo ja ho alespon mela), ze intenzita nemoci se meni s psychickym rozpolozenim. Nekdy jsem se vazne chtela ze vseho dostat a jindy zase chtela mit svoji PPP zpet. Obcas jsem se na sve „jidleni orgie“ dokonce i tesila a nenavidela pritele, kdyz se mi v tom snazil zabranit. Chapu Hanku, ze nemela chut a odvahu nekam zajit a zacit problem resit, ale pokud jste byl ochoten ji vsude doprovazet a pomahat ji, nemohl jste udelat vic. Pak uz je skutecne jen a jen na onom cloveku, zda se rozhodne se sebou neco delat, a nebo vsechno zahodi. <p> Doufam, ze nyni se vsechny Vase problemy urovnaly a Vy jste se svou zenou stastny a ze se uz nikdy nebudete muset setkat s PPP. <p> Xenie

Moja bulimia , moja priatelka?

Som Slovenka. 12rok zivota, ja som hospitalizovana v nemocnici pre zápal trojklaného nervu. Moja vaha ukazuje 105kg. Prišla Martinka a poradila mi:Jedz na čo máš chuť, ale vyvracaj to. Skusam novu dietu, za mesiac a pol so chudla na 82kg, som uzavreta, placliva, kazdy den sa vazim, ked sa najem a nemam moznost vracat dostanem jedlo zo seba Fenolaxom, chcem zomriet uz dalej nevladzem. Nepomaha psychiater psycholog a moja choroba trva pol roka. Rozhodnem sa vyhladat odbornika. Ten ma prijme na hospitalizaciu. Moje spravanie sa zmenilo, vraj mam aj poruchy spravania, ja viem ze to tak neni, viem ze moja choroba ma zmenila. Preto ze nespolupracujem ma prepustaju domov. Vsetko sa opakuje. Moji rodičia sa rozviedli. Bulimia sa zhorsila ja odchadzam na dalsiu hospitalizaciu. Ta mi pohla, no ked sa pridem domov vsetko sa to zacina od znova. Moja vaha stupla na 95kg no moja tuzba po kariere modelky sa zvecuje prestavam brat lieky, mamka ostane bez prace stale sa s nou hadam. Odchadzam na 3 hospitalizaciu. Su to tri dni ako som doma nic sa nezmenilo, ja neviem ako dalej nevladzem, no neviem si pomoct, naucila som sa svoju chorobu perfekne zakrivat. No neviem ako dlho to este bude trvat.

drzim palecky

Ahojky holky na tyto stranky chodim docela casto protoze se mi libi maji pro dnesni dobu tema dulezite a zaroven atraktivni. Nevzpomenu si kdo to psal ale bylo to mooooooc hezke rikal ze se dnes vyhubli holky nikomu neliby neni to uplne pravda jsou i vyjimky ale ti vam nestoji za to. nikdy jsem MA ano MB nemela ale byly obdobi kdy jsem k tomu mela sklony . nemuzu nikomu tvrdit ze vim jake to je, ale jelikoz jsem mela velke prooblemi se zaludkem a casto zvracela a hodne jedla tak si to alespon trochu dokazu predstavit. v dnesni dobe merim krasnych 175 cm v pase¨mam 63 cm a vazim 53 kg. mozna se vam to zda hodne nebo naopak malo jeste pred par mesici hodne lidi uvarovalo jestli netrpim aanorexii ale me chovani je vyvedlo z omylu. mam rada li a spolecnost. k vecery si dam 1/2 chleba s cimkoli 2 velke kompoty bramburky kvanta inst. nudli samozrejme domaci vecery a jeste mnoho dalsiho. tak jim od 17:00 az minimalme do 23:00 jsem hezka mlada holka co ma sve touhy prani cile atd.kdyz jsem jenom trochu omezila jidlo tak se mi zacali poradne opozdovat „kramy“ trepit se vlasy dost mi proridly ale to vse je uz v poradku . nehty vpadali hrozne ale ted je vse vporadku. za chvili mi skonci skola a ja pojedu domu kde budu mit ty co mne maji radi a hlavne ty pro ktere stoji zit a to je dulzite umet verita sverit se!!!! to si pamatujte. <p> Kdyby jse si chtely nekdy popovdat nebo najit¨kamaradku ktere se da verit. tak mi napiste kamaradkanika@centrum.cz <p> a urcite se ozvete <p> Nika

Ve spárách bulímie

Vždycky jsem bývala štíhlá holka… Na 155 ceňťáků jsem vážila 48 kg… Ale problém byl ten, že pak mi zničeho nic hráblo a já začala držet ty zatracený diety… Jenže!!! Dieta, to pořád myslíte jen a jen na jídlo a … Cpete se. Přibrala jsem 20 kg a vypadala jako bečka. Vydrželo mi to dva roky. I přes mojí boubelatější postavu se o mě kluci zajímali, já byla veselá a nic mě nerozházelo…<p> Jednou večer jsem se trochu víc najedla a šla se psem ven… Chtěla jsem si zaběhat, ale protože jsem byla přecpaná, všechno šlo ven… Na ten pocit lehkosti nikdy nezapomenu. Žádný strkání prstu do krku. <p> Trvá to už čtyři měsíce a já se vracim na svou váhu.Teď mám 52-54kg, přes týden jsem na intru a na víkendy jezdim domů… Naši si myslí, že sportuju, ale nemůže jim uniknout, jak je dokonale vybílená lednička a já jsem čím dál hubenější… Klepu se, že mě chytí… Ke kamarádkám nejezdim, musela bych se hambou propadnout, kdybych u nich něco snědla a pak to taky vyzvracela do jejich záchodu… Můj kluk mi nadává, že se mu ztrácim… Už nejsem ta usměvavá holka, jsem pořád vydeptaná, unavená, v noci se mi zdá o jídle a když se probudim, chce se mi zvracet… Moje největší přání je dítě… Jenže holky, nemám měsíčky… Třeba mám čas to zastavit, ale sama to nedokážu… Vim, že v tom nejsem sama… Jenže padám pořád hlouběji… Holky, jestli nemusíte, nezačínejte!!! Jste krásný takový, jaký jste, věřte tomu. Držte mi pěsti, prosím. A nejen mě… Budu to potřebovat. Dík…

Marsho znamená svoboda …

… ale já se svobodná necítím. Jsem na začátku té nekonečné cesty, která je náročnější než výstup na Mount Everest. Ale už teď, na začátku cítím, že je to nad mé síly. Už čtyři roky žiji s bulimií. Ani nevím, jak to vlastně začalo, nepamatuju si ani nějaké trauma z dětství. Je to hrozně těžké, nezvracet a ješt se přesvědčovat o tom, že nejste tlust. Teď vážím asi 60 kg na výšku 167 cm. Což je docela dost. Přitom jsem přes prázdniny zhubla o 5 kg. Jak jinak než zvracením a nejezením. Svůj největší problém vidím v e svých neustálých problémech s muži. Zní to asi hloupě, ale dojem, že pro nikoho nemůžu být hezká nebo zajímavá tak, že by chtěl být se mnou, se stal už součástí mého života. Ruku v ruce s ním jdou i deprese, nadávky na sebe, zvracení, pocity bezmoci a hnusu,atd. Chtěla bych být hezká. Pro mě hezká = štíhlá. Nesmysl pocházející z nejmódnějších časopisů pro mladé moderní lidi. Kdyby to věděl někdo z mého okolí, asi by se hodně divil, protože já jsem v normálním životě odpůrce všeho IN. <p> Stále se zmítám v pocitech, kdy se přede mnou objeví člověk (muž), s nímž bych chtěla být. Nikdy však pro něj nejsem příliš dobrá. Nechávám stranou objektivní hodnocení toho, že je o mnoho let starší než já, že má holku, že chvíle, co jsem byli spolu byl omyl, že si všechno moc beru,…. JSou chvíle, kdy se cítím šťastná a jsou chvíle, kdy jsem v depresích. Nic nenormálního, jenže u mě je to asi jiný, všichni si toho všimli a nedokáží mi pomoct.<p> Pohybuju se ve společnosti holek, které jsou krásné, muži obletované, štíhlé, sebevědomé. Mě to chybí. Ve společnosti své nejlepší kamarádky si připadám jako ta šedá myš nebo otravný hmyz.Mám ji strašně moc ráda, věřím, že ona taky, mám jistotu, že jí můžu všechno říct a nechci ji ztratit. Přesto je u mužů úspěšnější než já. To vše se stalo středem mého života. Je to svoboda?