Naděje

Ahoj holky! čtu tady vaše příběhy a srdce mi krvácí a moc si přeju, abyste si tohle přečetly a pochopily… Když mi bylo třináct, měla jsem deprese a mindráky, chtěla jsem se zabít, zachránili mě a během léčby jsem zhubla 15 kilo… Pohádka, co?:) Nechtěla jsem přibrat, ale když mě za čtyři měcíce pustili domů, rodiče mě hlídali a musela jsem to zase nabrat… ale porád jsem byla hubená:) a bylo mi to na nic, protože jsem se nenáviděla a nechtělo se mi žít… A PAK přišel do mého života Ježíš. Přišel si pro mě, pro tu neschopnou trosku a udělal ze mě princeznu, řekl, že mě miluje, že jsem pro Něj krásná, že mě nikdy neopustí. Byla jsem volná! Nejšťastnější holka pod sluncem, nic mi nechybělo… Jenomže tu byl pořád ten Zlý, který umíral zlostí, nenávidí mě a mé štěstí. Nenávidí mě, protože jsem svatá, milovaná a čistá. A tak zaútočil na citlivá místa… Moje maminka je distributorka přípravků na hubnutí. A já jsem je začala brát, aby mi bylo líp. A čekala jsem, že zhubnu, ale nějak to nešlo, tak jsem tomu začala pomáhat a dál už to znáte… Už jsem nežila, jen hubla, dovolila jsem Ďáblovi, aby mě pokoušel… A pak jsem si tady udělala ten test… „Máte mentální anorexii“ Srdce mi poskočilo radostí… Plakala jsem. Byla jsem na dně a volala Boha, ale On věděl, že doopravdy nechci přestat hubnout.. prosila jsem Ho, aby mi nechal moji dietu, moji vášeň. Ale to nejde. Bůh a Ďábel nemůžou žít v jednom těle. Jenomže Bůh je víc než Ďábel. Ježíš vyhrál. Jednoho dne to všechno prasklo, všechno jsem to vysypala kamarádce, vybrečela jsem se jí na rameni, pak o tom věděli další, moje rodina, kamarádi… Tak moc mi to pomohlo! Začala jsem si uvědomovat, kolik mi toho Ana vzala… A odmítla jsem ji, věděla jsem, že mě v tom Ježíš nenechá!:) Sice to nešlo hned, pořád jsem čelila nástrahám, zrovna v tu dobu jsem se zamilovala a on mě beze slova nechal. Ale Bůh mě celou dobu chránil a dnes už jsem zdravá a víc než kdy dřív, jo, přibrala jsem, ale moje tělo je krásně ŠŤASTNÉ!:) Ježíš mě miluje a odpustil mi, že jsem mu způsobila takovou bolest… On ví, že jsem to nebyla já, kdo ničil moje báječné zdravé tělo. Byla to Anorexie, Ďáblova dcera… Ne, princezny, není to dobrá kamarádka a nepomáhá nám se ovládat! Všechno, co řekne, je LEŽ. Bere nám život a nenávidí nás, chce nás dostat na dno. Ale není to Vaše vina. Ale bohužel jste to vy, kdo to může změnit. Chceš ŽÍT? Tak jdi za Ježíšem a dovol mu, aby Tě zachránil, On na Tebe čeká, miluje Tě… Umíral pro Tebe a udělal by to znovu, kdyby to šlo… Ale taky vstal z mrtvých a žije kvůli Tobě, aby Tě zachránil, protože Tě miluje, všechny Tvoje chyby opomíjí, pro Něj jsi dokonalá… Je to úžasné, nádherné… není to právě to, co si přeješ? Napiš mi, jestli o Něm chceš slyšet víc:)<3

Taky, taky . . .

Další v řadě . . . ??? Jak to tady tak čtu, je mi vás na jednu stranu líto a na druhou stranu jsem strašně ráda, že v tom nejsem sama . . . Jedla jsem normálně, sportovala, stravu jsem nijak zvlášť neřešila . . . Pak jsem se však začala zajímat o výživu a rozhodla jsem se zhubnout . . . Saláty, zelenina, bílé odtučněné jogurty, tvarohy, kuřecí na vodě,… znáte to. Zhubla jsem na pro mě krásnou váhu, poprvé se cítila opravdu dobře a nestyděla jsem se za své tělo . . . Neměla jsem ovšem půl roku menstruaci a mé výkony v atletice byly . . . slušně řečeno katastrofální!!! Po příjezdu domů, z atletického soustředění, kde jsem zhubla a zformovala si tělo tak, jak jsem si vždycky přála, se mi dostala do ruky knížka od Tabithie Humm (či jak se to píše) s názvem Dieta X. Paní „lékařka“ tam psala, že jíst cukry je, zjednodušeně řečeno super a v podstatě to nejlepší, co pro svoje tělo můžeme udělat . . . a tím to taky začalo. Nevím proč, nevím jak, ale začala jsem se nekontrolovatelně přecpávat a následně svůj pocit viny kompenzovat opakovaným zvracením . . . Vždycky jsem si říkala: Další den už to bude v pohodě, začnu znova . . . a ono prd, dala jsem si kousek nečeho „zakázaného“ a pak už jsem si řikala, že když už to stejně budu muset vyzvracet, tak je přece „škoda“ nedat si ještě něco sladkého, tučného . . . nemůžu s tim přestat, pokaždý, když vidim cokoliv k jídlu musim to prostě sníst. Opět jsem všechno nabrala nazpátek, ba ještě i víc a jelikož kvůli škole už nestíhám tréninky, kynu kynu a kynu. Mám úžasnýho, hodnýho přítele, ale pokaždý, když na mě sáhne, decentně a „zcela nenápadně“ mu ruku posunuji někam jinam – pryč . . . doufala jsem, že budu schopna sebe, své tělo a ten pitomej problém se stravováním zvládnout, nějak ukočírovat, ale schopna bohužel nejsem :,((( Největší vtip na tom všem je, že všechna rizika, trvalé zdravotní následky a vůbec fakt, že to co dělám je minimálně: ŠPATNÉ, znám a vím. A ještě vtipnější shledávám to, že chci být v budoucnu výživový specialista a nejsem schopna zvládnout ani tak jednoduchého, zoufalého 17 letého „pacienta“, jako jsem já . . . Budu ráda za jakoukoliv radu, zkušenost . . . cokoliv. Pomoc, prosím . . .

Všechno napsané neberte jako všeobecné pravdy

Jmenují se Katka a jsem v současné době doktorandkou ? obor fyzika. S ppp bojují už 10 let, víceméně samá (víceméně úspěšně) a následující článek jsem napsala do svého blogu. Možná někomu tady bude něčím užitečný, tak jsem se rozhodla ho dát i sem. Snad mi ho nesmažou:), je v lecčem kontroverzní:) Zase mám svou anorektickou náladu. Není divu, když musím přečíst něco jako ?že musí někdo nějaké myšlenky vy……t z hlavy“ a potom slyším nadávky v mou adresu, když jdu večer pro kávu. Nevím čím jsem to způsobila, ale jediné, co mě napadá, že mám ?nějaké své křivky“. Takže hop, a je to, najednou je můj odraz v zrcadle něco, co nemohu snést. A protože jídlo si víceméně ordinují (ovšem, že mám chuť k jídlu, ale zároveň se držím, abych výčet svých potravin neomezila na zelnou polévku, jablka a ovesné vločky), tak ubrat ho není nic složitého. A není to žádné odpíraní, spíš něco, co člověk chtěl udělat už dávno. A navíc ? to ať nikdo neřeší ? situace, kdy člověk, který mě líbal pro zábavu, mě z počítače své milenky učí, jak mám žít. To naštve. A s anou člověk nemá pak energii o něčem takovém přemýšlet. Vím to, a vím, jak je s tím složité se vyrovnávat. A teď píšu momentálně z toho stavu, kde mě prostě ana láká. Takže co můžu poradit. Najit něco, co vám bude v anorektickém stavu vadit. Nemohu si pomoct, ale u mě to není zdravotní rizika, ani společenské důsledky, ale vrásky a prsa:). Ne kvůli nějaké přitažlivosti pro opačné pohlaví, ale proto, že pokleslé tvary (a protože prsa jsou vlastně tuk, se tomu neubráním) nesnáším, a z vrásek mám hysterické záchvaty. Ne, nikdo nemusí ty důvody mít tak malicherné, ale musí to být něco, co opravdu vadí. Bohužel, důsledky, že spadnu při chůzi, dostanu se do nemocnice nebo neusnu celou noc, mi nevadí. Jsem skoro lhostejná ke zděšení rodičů a ke znechucení lidi kolem mě. To všechno sekundární výhody any převyšují. Podle mě, musí to být něco hluboce emocionálního, co mě zadrží. Dále, říct si nějakou hranici, kam ještě mohu zajít. To je důležité, aspoň z důvodu, že většinou ty kilogramy zase každá bude muset nabrat zpět (většinou stejně ano, že?). I když mi říkají, jaký jsem hubeňour, tak podle svých měřítek mám 3 kg nadváhy, a ty lehce můžu nechat zmizet. A mám celé 8 kilo do stavu, o kterém už ze své zkušeností musím prohlásit, že je chorobný – takže mám nějaký interval hodnot, se kterým můžu pracovat. Přiznám se, že je to složité. Najednou nějaký celozrný chléb je něco, co je ?moc těžké na žaludek“ a bageta je něco, co člověk nevezme do úst. Člověk přemýšlí, jak to, že dovoloval sám sobě tolik mléka do kávy ?? Jediná přijatelná věc k jídlu je křehký chléb a jablka ? a možná taky tuňák. A teď zkuste s tím pracovat. Vaše traumata tady jsou, vaše noční můry se na vás tlemi ? a každý kus chleba je nadbytečný. Já říkám ? a možná je to zase kontroverzní ? že člověk se tomu má na chvíli poddat a ty několik kilo ztratit. Čím déle to v sobě nosím a nutím se k ?normálnímu“ jídlu, tím horší důsledky to má. Samozřejmě ? a to podotýkám a podtrhávám ? člověk musí mít čistou hlavu. Čistá hlava znamená, v mém případě, že jsem se začala léčit, a snažila se jist, když ve mně bylo 36 kilo ? při mém vzrůstu BMI 15, žádný výkon:). Ale jednoznačně jsem věděla, co mám dělat, a to přestat. Přes celou bolest, kterou mi to způsobí (to není žádná procházka růžovým sadem, mimochodem, jíst víc, než na jaké množství je tělo zvyklé, a taky člověk ihned zlomí tu svou berličku, na kterou tak dlouho spoléhal), a přes to, že se ty kostičky mně vlastně líbily. Holky, které se chtějí úplně ztratit (kolik že myslí, že váží jejích kostra? Já bych řekla, že moc:)), ať to radši nezkoušejí ? jinak svého jistým způsobem dosáhnou. Totiž, anorexie je psychické onemocnění s největší úmrtností…a zároveň ? znám jednodušší (a rychlejší) způsoby sebevraždy. Hlavní věc je podle mě změnit svůj přístup k té nemoci ? nebo závislosti? Není to žádné vítězství naší vůle (jak si to často představujeme). Není to asketismus, protože, přiznáme se, pořad o jídle přemýšlíme, jsme jídlem fascinovány, a to s asketismem nemá moc společného. Jako každá závislost, je to slabost. Je důležité vidět věci správně, a to tak, že ana je jednoduše způsob, jak reagujeme na své jiné problémy a strašáky, když je nechceme řešit. Nic víc. Najednou trvalé omezovaní je nudné, a pák jsou to záchvaty, které se opakují v době, kdy člověka něco zraní, nebo když je přetížen. A lze korigovat i délku těchto záchvatu, aby dopady na organismus byly co nejmenší. Protože, souhlasím, velké výkyvy váhy jsou škodlivé (a jsou z nich strie:). Ale nemyslím si, že nějaká holka s ppp si může někdy oddechnout, že už je v pohodě a všechno je minulost. Podle mého názoru, stejně jako s každou závislostí, neexistuje nikdo ex-, pouze ten, který trvalé abstinentuje. Kdo nepřipustí možnost další epizody, koleduje o větší zhroucení. Ani sobe to nepřejí, ale zatím se mi nepodařilo, abych prožila bez toho aspoň jeden rok. I kdybych těch strašáků měla víc, než většina z holek. Ale někdo je má zas víc. Z knih a článků, které jsem přečetla, jsem postřehla pár věci, ve kterých se (hlavně mladší) holky mýlí, které vyvolávají ty paranoidní stavy kolem jídla. Tak, 1) neexistuje nic takového, jako bleskové tloustnutí ani hubnutí. Není z principu možné, aby i kousek chleba s máslem směřoval ihned na problematická místa, a že by člověk ztloustl ihned nebo následující den po tom, jak něco tak strašného sní (ne, taky nemusím chléb s máslem, abych byla čestná). Nevím, jak je energeticky náročné vytváření tuku v organismu, ale rozhodně to není blesková záležitost, stejně, jako jejích spalování. Takhle: pokud jste zhubli za den o 1,5 kila, je to se vší pravděpodobností voda; pokud jste ztloustli za den o 1,5 kila, jsou to asi zbytky a voda. Vodou (například otoky) dokáže tělo hravě ztěžknout, a pokud počítáme 0,5 litru (které já lehce vyzunknu najednou:)) jako 500 gramu, tak to máme. Ale asi váha vody nemá moc společného s opravdovou vahou těla:). 2) Anorektička si často myslí, že všechno, co jí, jde na tloušťku, a pák se snaží celou domnělou energii vydat. To je nesmysl, i když dokonce nepočítáme to, že trávení je taky energeticky náročný proces (není trávení salátu s octem vlastně posilovaní?), tak většina energie – a to za každých okolností, ať skáčeme jak chceme ? jde na tzv. bazální metabolismus, to znamená ? udržování teploty na hodnotě 36° (většinou tak o 10° víc, než je teplota okolí, a voda (ze které jsme na 2/3 jsme) je látka s dost vysokou:) tepelnou kapacitou, takže to dá zabrat:)), řízení chemických pochodu v organismu, myšlení (apr. kdo nesnáší tuk, jestlipak ví, že mozek potřebuje cholesterol?:)), svalové kontrakce, které jsou vždy (srdce a plíce, namátkou). Pokud člověk nejí ? nebo nejí dostatečně ? škodí tomu všemu. Opravdová anorektička zajásá, kolik toho vydává, ale musí se podívat hlavně na slůvko ?škodí“. Škodit v 15. svému srdci považuji za dost neprozíravé. Následky hladovění na vnitřních orgánech jsou často nevratné. A pravě z důvodu bazálního metabolismu (zvláště jeho číselné hodnoty, která, bohužel, nikdy neklesne pod 1000 kalorii), holky nepřestávají hubnout, i když jedí, jak chtějí, protože i mně se hranice 1000 kalorii denně zdála až moc velká, a taky ?zaručené“ diety v časopisech se mi jevily, jako hromada jídla (ihned jsem postřehla, že často zbytečně předraženého:). A taky jsem moc chodila. Všechny moc chodíme. Nejde se snažit přibrat a udržovat stejnou fyzickou zátěž, i když nehybnost počítám za stejně škodlivou. 3) Jedná věc z druhé strany, a zase k energetické hodnotě ? dodnes jsem nepochopila, proč při léčení anorexie musí holky jíst víc, než jsou normální porce pro ostatní lidi? Podle mě, je to jednoznačně škodlivé. Zvyšuje to záporné pocity z jídla, holka, která vidí, jak ostatní, ?normální“ lidi jedí míň, se cítí, jako opravdový nenažranec. V knihách odbornici argumentují tím, že normální lidi přece nemusí tloustnout, že všechno spotřebují, a anorektička musí ještě ty kilogramy nabrat. Nj, ale energetická spotřeba organismu je rozpočítaná na kilogramy váhy. Menší tělo spotřebuje energie míň, a ty lidi, které nehubnou, ani netloustnou, pravě našli rovnováhu mezi tím, co vydají, a co do sebe přijmou. Takže, já bych řekla, že holka musí jíst, aby dosáhla takové váhy, která je třeba pro její vzrůst v ?normálním“ rozmezí BMI, klidně tu dolní hodnotu (já bych řekla, metodou pokus-omyl, a taky, bude to stejně spousta jídla). Kladná stránka toho je, že pak nemusí nic ubírat, jinak při opětovném omezení potravy může buď spadnout do anorektického, nebo, a to je horší, bulimického chování ? právě proto, že bude zvyklá ?dopřávat“. Podle mě, to je jeden z důvodů, proč se ty holky objevují v léčebnách znovu a znovu. Ovšem, pro nemocnice a doktory je lepší, když holky rychle ztloustnou a odejdou, ale já, například, jsem velká egoistka, a na pocity doktorů kašlu. Takže má rada ? nedostat se do nemocnice. Pokud vás zrovna nemusejí krmit pomoci kapačky (pokud jste natolik zblblé, abyste měly kapačku v nose, tak si tu nemocnici klidně užijte, dobře vám tak). Všem ostatním uškodí. Není to dobrá metoda, jak se naučit dobrým stravovacím zvykům, v lepším případě to je takový očistec, že si zamyslíte, jestli to fakt mate zapotřebí, a jestli není lepší to příště nepřehnat. všechno napsané neberte jako všeobecné pravdy, jen jako můj názor, stejně za sebe musíte přemýšlet po svém hodně štěstí! (sobě přejí téhož)

Bojím se…,

že můj plamínek naděje v srdci zase uhasíná. Kdysi jsem na těchto stránkách psala příběh, kdy jsem se z anorexie pomali dostávala a myslela jsem, že to bude napořád. Zvládala jsem to dlouho, teď ale, mám pocit, že se řítí zase zpátky a chce mě porazit. Jsem zdravotní sestřička, tu práci nedělám a dělám sociální pracovnici v křesťanském centru, sama jsem křesťankou. Tuto práci dělám od září 2007 a jsem 400km od domova, práce je skvělá, mám ji moc ráda a beru ji jako poslání, ale je moc vyčerpávající a nemám pro sebe skoro žádnou volnou chvilku, protože mám různé aktivity na každý den a ještě brigádu – takže jsem v takovém kolotoči ( ráno práce, navečer brigáda(někdy)a večer spousta aktivit, domů se vrátím vyčerpaná ve 21h. a dělám přípravy na ranní práci – pracuji s dětmi), marně hledám čas na jídlo a odpočinek. A ještě mě začíná trápit to, že jsem tak daleko, bez svých přátel, hlavně bez své nejlepší kamarádky, která mě v tom překonávání držela nad vodou i když vím, že je tu Bůh, je to pro mě hodně těžké. Jaké mám přání? Svěřit se své kamarádce, co mám tady, ale strašně se bojím, je má vedoucí, jsou tu všichni křesťané a pracuji s dětmi, bojím se že…,co když…na nad tím nechci ani pomýšlet. Chce se mi tak brečet. Chtěla bych svůj plamínek zpátky, ještě to určitě jde, ale kde mám vzít tu odvahu? Stačilo by mi pobrečet si u ní a říct ji, jak ji mám ráda. Vím, že bych pak měla smysl bojovat. Je mi téměř 20 let a chovám se nemožně.

zvládla jsem to!

Zdravím Vás, Už jsem sem kdysy psala…to jsem na tom byla dost špatně..musím říct,že to byl hrozný článek.. Píšu se zase, po hodně dlouhé době, chtěla jsem Vám říct jak jsem to všechno krásně zvládla… Měla jsem anorexii to už je asi rok zpátky,nejedla jsem,přehnaně cvičila, někdy i zvracela…když se ohlížím zpátky říkám si:“Proč jsem si tak kur*ila život?!“hubla jsem kvůli jedné své kamarádce…kterou po roce už nevidím tak jak jsem ji viděla….vždy byla hrozně pěkná, štíhlá,blond… tět je sice taky hezká ale rozhodně ne tak jak kdysy..není to tak ani vzhledem, ale spíš tím že už se nepřátelíme..už ji nevidím tak jako před rokem.. Nevím,jestli jsem se jí chtěla nějak zvlášť zalíbit..jako že budu jako ona nebo tak…fakt nevím..ale byla to rozhodně hloupost..tet bych rozhodně nechtěla být taková ta kopije blond dilinky:D:D fakt ne! žiju teť úplně jinak…mám nejlepší kamarádku,které chci moc poděkovat :-), chodím s klukem kterého miluju,a on mě:-*,jsem oblíbená…mám se dobře..a jím..ne moc..ale jím..zdravě,5 porcí denně,někdy i čokoládu..musím se přiznat že stále kouřím..vím není to zdravé ale dává mi to takoví pocit volnosti…který mi dávali ty diety.. Holky…neblbněte prosím.. Někdy to všechno vypadá nevlídně život a ostatní…ale nechcete přece umřít ne?,zničit si zdraví,ztratit přátele,rodinu.. tyhle PPP jsou svině..trvá dlouho se s toho destat..mě to trvalo rok..ale rozhodně život má cenu!!

Uvědomění aneb nostalgie čtyř let

Je opět churavý podzim. To neskutečné množstvé vzpomínek, co ve mně toto sychravé období probouzí. Je v mé mysli něco tak silně otištěno, jako jsou vzpomínky na ten loňský, předloňský… na kterýkoliv podzim? A co je to vlastně za vzpomínky, ptám se. Ty nehezké, špinavé, nebo ty bezbřeze krásné, čarovné, drásavé vzpomínky? Musí mezi tím být rozdíl? Nemůže se obojí snoubit dohromady. Snoubí se. Snoubí se tak, až to mnohdy nahání děsivou hrůzu. Je podzim. A ten podzim, co byl před čtyřmi lety, se mi stal v jistém směru osudným. Fatálním. Byl počátkem všech změn, ale také všech strastí… Poté, co jsem se zde mnohokrát rozplývala v poetických úvahách bych ráda opět zabrousila k číslům. To víte, výročí je vždycky o číslech. Tak tedy, je to už přesně čtyři roky. Ne přesně na den, nebo možná ano, nevím, proč jsem si tehdy někam na okraj papíru nezaznamenala to číslo… to číslo, kdy vše začalo být jiné… a je dodnes. Jestli je jiné, a způsobuje mi to větší štěstí, to lze jen těžko posoudit, jelikož člověk (bohužel/bohudík?) nežije dva paralelní životy. Ráda bych občas nahlédla na sebe jako na tu, která se v ten den před čtyřmi roky rozhodla ten prst do krku prostě nestrčit. Avšak dodneška mě ta myšlenka na onen „čin“ něčím fascinuje. Vidím za tím jakousi cestu, zvláštní, trnitou… zvláštní. Možná se mi to zdá tolik fascinující a mystické, oněvadž je to prakticky jediná věc, co mě spojuje se mnou jakožto mladou, trošku naivní holkou. V ten den, co jsem to poprvé udělala, jsem dospěla. Míra uvědomění si sebe přerostla únosnou mez a já nevěděla jak jinak, než z toho vycouvat. Uniknout. Běžen, a už se nezastavit, pádit, před sebou, před dospělostí… a právě takhle jsem jí vletěla přímo do náruče. Mohla jsem si užít třeba jen rok omámený naivitou a línou nevědomostí, ale té už jsem měla dost, nebylo nač čekat a čeho si užívat. Já toužila po uvědomění. A tak ho mám. Čím dál tím víc. A je to kruté, lítostivé… ale čím dál tím víc bezbolestné… jako když někoho bičují, po sto ranách už o sobě neví… přesně tak je to se mnou. Možná už si ani neuvědomuji to, co je podstatné pro určitý návrat – ne návrat k sobě před, ale ke zdravému myšlení, které jsem ztratila někde cestou. Ale co to povídám. Zdravý rozum mám. Mám, mám ho možná snad i přebytek, a proto se snažím dělat věci bláznivé, šílené, neobvyklé… ale ne klasicky, ale opět – neobvykle. Možná je to mírně infantilní, chovat se takto zbaběle, ale není to doprčic jen zvyk? Odporný zvyk, který by mohli pochopit kuřáci a všichni „závisláci“? Bezesporu ano. Je děsivé pozorovat sebe pod vlivem drogy. Ač v její netradiční, možná i oficiálně neuznávané formě. Ale dorga to je hrozná, svíravá… a tolik návyková… Už neumím psát. Dříve ze mě padala poezie, dnes jsem jen žebrák, válící se na betonu, skuhrající a škemrající potupně po inspiraci, vhodných slovech, poetických obratech, krásné mysli… vše jsem ztratila, ne kvůli Ní, ale snaze se z ní nezbláznit…

Můj problém

Ahoj holky. Jsem fakt moc ráda, že jsem našla tenhle web, protože když jsem si přečetla všechny ty smutný příběhy tady, tak jsem zjistila, že aspoň někomu se můžu svěřit, že aspoň někdo mě chápe.. I když vás vlastně ani neznam.. Všechno to začalo před rokem, když jsme s tátou letěli do Řecka. Ležel tam na pláži nádhernej kluk, ale celou dobu koukal na blondýnku s krásnou štíhlou postavou. Já jsem teda bruneta, takže asi bych se kvůli někomu nepřebarvila na blond, ale řekla jsem si, že až se vrátim domů, tak s tou svojí postavou taky něco udělam. Ještě větší motivaci mi dodával táta, kterej do mě pořád rejpal, že bych měla zhubnout. A tak jsem začala. Každej den jsem cvičila a pořád ještě cvičim, to mi vydrželo až do teď, CD s různýma cvikama a pilates od kámošky. Míň jedla, jídlo si rozvrhovala do menších porcí víckrát za den, prostě takový ty návyky, když chcete zhubnout. A taky jsem zhubla. Ze 70 kg(při mý výšce 178 cm) na 65 kg. Ale mě to nestačilo. Jenomže na 65kg se ručička váhy zastavila a nějak nechtěla jít dál. Ty návyky, na který jsem byla naučená, už tak nějak nefungovaly. Takže jsem začala míň jíst. Ale pořád jsem jedla! Nezhubla jsem ani kilo, a tak jsem si řekla, že nebudu jíst vůbec. Ve škole jsem to do těch tří hodin fakt vydržela nejíst, ale jak jsem přijela domů, tak jsem vybílila lednici a pak si to samozřejmě vyčítala. A tak jsem si poprvé strčila prst do krku. Dost často se k těmto praktikám vracim, protože když otevřu lednici, tak prostě neodolam. Trvá to už tak nějak 3 měsíce. Už nevim, co dělat, nechci zase přestat, aby se mi váha nevrátila zpátky. Zhubla jsem už 10 kg. Kdybych se svěřila mý mámě, tak klušem okamžitě k nějakýmu doktorovi, kdybych se svěřila kámoškám, tak bych si připadala hrozně, protože spousta přátel se mě ptalo, jak jsem to dokázala, že jsem takhle zhubla. Kdyby se dozvěděli, co za tim vlastně stojí, bylo by to pro mě děsně ponižující. Už nevim, jak dál!:(

Roky marné snahy

Ahoj holky,zdravim všechny,kdo marně bojují o normální život.I já svádim v těchto dnech takový boj.Tada, já už ho svádím pomalu dva roky, od té doby, co jsem se dostala do recidivi.Nikdy by mě nenapadlo,že se mi může anorexie vrátit,ale je vidět,že je to opravdu plíživá nenápadná potvora.Již pomalu dva roky se snažim přibrat a být zase normální, ale ono to stále nejde.Chyby je ve mně, vim to a plně si to uvědomuju,ale ani tak s tím nedokážu nic dělat.Když jsem se poprvé vyléčila,dostala jsem se při 172cm na nějakých 52kg.Bylo to v pohodě, ale vlivem práce a prblémů (to je v mém druhém příběhu) šla kila dolů.Stále jsem to neřežila, šlo to totiž pomalu,ale bohužel jistě.No nebudu to prodlužovat,momentálně jsem na nějakých 39kg, možná i míň.Vim,že je to naprosto kritický a stále si říkám, proč něco nedělám.Né že bych nejdela,ale dbám na zdravou výživu,vyhýbám se tučnějšímu, i když v práci občas zajdu na oběd,ale do teď sem to alespoň 3x týdně kompenzovlala sportem nebo tím, že když mám tučnější oběd,tak zbytek dne už je lehčí.Jím pravidelně 5x denně, ale při mé výšce a stavu je to stále málo.Včera večer na mě přišla totální krize, kdy jsem svému příteli brečela přez půl hodiny na romeni,že už nevim,co dál.Chtěla jsem si jít zrovna zasteprovat,ale když jsem si uvědomila, že jsem ten den nejedla zrovna nic moc kalorického a cvičením spálím asi 500kcal,řekla jsem si,jestli nejsem prdlá,když tohle dělám.Sport je sice pro zdraví,ale v tomhle případě bych si akorát ublížila.Plně sem si uvědomila veškeré důsledky svého počínání a rozhodla jsem se s tím něco dělat.Sice pomalu pozdě,ale přece.Dnes jdu k jedné psychiatričce.Nevim,co od toho očekávat,vlastně ani nevim,jestli změny,které chci udělat(přestat cvičit,max.1x týdně,jíst vícekrát obědy z kantýny,posunout dobu večeře) budou vůbec k něčemu.Když si tady čtu doporučený jídelníček na přibrání,tak je to naprosto nemožný.Vždyť já nemám ani tu běžnou porci,natož tohle. Nemám problémy s tím najíst se,neumim si představit sníst třeba jen jedno jablko denně,ale musim mít u jídla pocit, že je to zraví a né moc tučný. Jenže to je kámen úrazu a toho se musim zbavit.Kvůli sobě,svému příteli,svým rodičům,své budoucnosti.Nelíbim se sama sobě,každý na mě civí,bojim se chodit do společnosti a vlastně ani nemůžu někam jít,protože nemám pomalu nic na sebe.Chci být zase ta veselá hezká holka,ani vyhublá,ani silná, prostě normální.Nechci řešit kolik co má kalorií,nechci se zabývat tím, jestli nevečeřim pozdě nebo se nechci bát dát si skleničku vína,protože je to kalorické.Chci žít.Povede se mi to? NO já budu doufat a budu se snažit,protože teď můžu opravdu říct, že mi jde o život.Můžu každým okamžikem zkolabovat a už mi nemusí nic pomoct.Když mě tohle nepřinutí něco dělat,tak už nic. Tak mi držte palce a já je budu na oplátku držet vám všem, které jste na tom stejně.Holky,nestojí to za to.Tohle není život,ale vězení.

Přišla jsem na to, že jsem bulimička

Co se to deje?? kde se tohle vsechno vzalo… Procitam si vaše příběhy a jsem zděšena, jak se sou identicke s tim mym. jak jsme si nezavisle na sobe vytvorily stejný slovnik s vyrazi „zakazane“…ale to je ted v podstate jedno… desi me jak tu vsechny vypravite muj pribeh…presne popisujete kolotoc, ktery zazivam…stejne zacatky, stejny prubeh…stejna beznadej… neustale pocity viny..kdyz jite i nejite… prisla sem na to ze sem bulimicka…bylo to strasne zjisteni, nebot v dobe kdy sem se vsim zacala jsem o tehle NEMOCI nevedela vubec nic… me dokonce prekvapilo, ze je neco spatneho na tom jidlo vyzvracet…myslela sem si ze sem prisla na zavratnou metodu, jak jist to co mate radi a pritom nepribrat a vazne sem se divila proc to tak nedela kazdy…S usmevem sem stala nad toaletni misou a ujistovala se nad genialitou sveho vynalezu (zda se vam to smesne? me vcelku dost)To mi bylo tak 13… a to sem to jeste vubec nehrotila…proste sem to parkrat udelala… Po devitce jsem si rekla, ze zacnu jist zdrave a vytvorim si nejake stravovaci navyky… jenze zdrave vyzive sem tak nejak tenkrat jeste vubec nerozumnela a tak pro jistotu nejedla radsi nic…a to mi poprve odesla menstruace…doktorka rekla ze je to z hubnuti…to sem samozrejme nechtela riskovat a tak sem se opet na rok vratila k bramburkam, cokoladam, salamum…dvoum hlavnim jidlum za den…ale zpetne si uvedomuju, ze to bylo nejstastnejsi obdobi meho zivota…Nebot sem si „tloustku“ mohla omluvit ztratou menstruace… Jenze to sem dlouho nevydrzela a zase si naordinovala dietu… Kazdy den jsem se presvedcovala, ze jidlo je jen hmota, ktera me udrzuje pri zivote…a ze ho nepotrebuju… Z 65 sem spadla na 54, ale fakt celkem behem strasne kratke doby… okoli si pochopitelne vsimlo… a nasledovalo takove to typicke opojeni a eufoie z nove postavy..atd. ted si presne nevzpomenu, kde to zacalo, ale najednou jakoby mi uplne hrablo (mimochodem chtela bych podekovat doktorce Katerine ze „ste to co jite“) nakup v ochode mi trval tak dve hodiny nez sem prepocitala vsechny KJ a Kcal… porad sem cvicila a cvicila… a nosila si do skoly ty priserny kasicky…Po 17 hodine nejedla..pila jen vodu s citronem…no proste vsechno co si prectete v „chytrych“ knizakch ci clancich…ale jeste to bylo dobry celkem sem se vtom vyzivala..nejvic me bavilo komentovat jidla ostatnich…jak sou tucne, kolik maji kalorii a blabla a proc by je tedy ten dotycny nemel jist..naliskat si… Jo v posledni fazi mi delalo potize napit se ochucene mineralky ci vzit si zvykacku…vazne!! takovy prisernosti.. a tohle asi bylo to obdobi hladoveni…trvalo dlouho celkem…a konecne se dostavam do blizke minulosti az soucasnosti…zacala sem mit strasne chute na „zakazana“ jidla (paradoxne sem brigadnicila v cukrarne..heheee)…do te doby sem zakusky nesnasela…fakt mi normalne nikdy (ani v detstvi)nechutanaly a tak sem je ani nepotrebovala jist..ale pak proste jak sem vedela ze tohle „nesmim“ tak sem na ne mela desnou chut… a tak to bylo se spoustou jidel, ktere me drive neoslovovaly…najednou jsem je musela ochutnat…nikdy sem jidlo neresila tak jak v te dobe a ted…jojo nasledovalo pochopitelene prejidani…bozeee nocni nalety na lednici..k tem sem taky driv nikdy nemela sklony… asi to mnohe znate…takze oslnovat tim, ze jsem byla schopna snist kastrol gulase, dva sladke smetanove jogurty, tri BILE rohliky se salamem, hermelinem tavenym uzenym syrem…mraky susenek..jednen cely polarkovy dort a navrch cokoladovou tycinku..neni na miste zee…nastesti takovy obsah lednicky jsme meli jen jednou za 14 dni, kdyz prijel na navstevu bratr…ale kupodivu jsem se dokazala prejist i tema zdravejma blafama, kdyz sem chtela…co nasledovalo je jasne…zvraceni zvraceni zavraceni.. „uz jsem dneska jednou zvracela?? dobre tak at to stoji zato tak se prejim znova“ a zase zvraceni… dostala sem se do takoveho stadia ze sem zvracela trikrat dene…vetsinou kdyz nikdo nebyl doma, a kdyz byl tak do sacku nebo pri pustene sprse do umyvadla… vnoci sem nespala…menstruace davno zase pryc a do toho porad strasna zimaaaa…nehlede na to, ze prisli strasny depky, uzkosti a standardne nutkave mysleni na jidlo, emocionalni hlad…potreba se neustale vazit….atd atd…diagnoza jasna…a tady sem prisla na to ze sem bulimicka…taky sem to vycetla stejne jak ty zasady o hubnuti, ale tady sem si taky mohla precist par realnych pribehu a identifikovat to co mi je… fakt sok!!! Kupodivu se tak nejak porad snazim byt ta vesela bezstarostna holka co nic nehroti neresi… navic mi k tomu pomaha, ze mam spoustu pratel, uzasnych, bajecnych… skvelou rodinu… dobry znamky…ja nevim ikdyz si to tak pekne umim vyjmenovat a u vedomuju si ze mi nic nechybi sem porad tak strasne nestastna..casto dokonce myvam zachvaty breku v nevhodnych situacich..vsechno mi pripada tak neuveritelne zbytecny cely to nase byti tady….a nejhorsi je ze mi prijde ze neni cesty ven… Tak holkyyy pomozme si!!! sak musi byt tolik skvelejch veci na tom svete co se da delat!!Clovek neni prece robot, kterej se da naprogramovat tak, aby fungoval dokonale…rekl si tohle muzu tohle nesmim…musime si najit jinej cil nez dokonalou postavu.. treba jit zachranovat ricni delfiny do Amazonskeho pralesu (fakt tam zijou)…jojo snad i ja tomu jednou vsemu uvěřím

mládí v hajzlu (doslova)

rozhodla jsem se taky přispět svým příběhem… není nijak tragický oproti osudům, které můžu vidět všude kolem mě, ale je to můj život a mám pocit, že hodně zpackaný…:( začalo to v mých 14-ti letech, kdy jsem si řekla, že už dál přibírat nechci. nedošlo mi, že právě to k dospívání patří. prostě jsem nechtěla být tlustá jako celá moje rodina. mívala jsem 160 cm a 45 kg… do té doby relativně spokojená, ale jakmile váha začínala jít k 50… prostě tragédie. začala jsem víc myslet na to,co jím, jestli dostatečně cvičím… a skončilo to tak, že momentálně- v 19-ti letech nemyslím na nic jinýho. padají mi vlasy, lámou se mi nehty, zuby se tak nějak začínají pomalu ale jistě drolit… a menstruaci nemám už asi půl roku vůbec… prošla jsem obdobím, kdy jsem vyrostla a zároveň zhubla na 42 kg při výšce 164… a také obdobím, kdy jsem se nenáviděla ještě o něco víc, jestli to jde… přejídala jsem se a zvracela… váha šla až na šílených 52 kilo… strávila jsem hodiny s hlavou nad záchodovou mísou, abych dostala všechno ven… moje mládí se opravdu doslova ztrácelo v hajzlu…. je to pořád dokola… nic jinýho v mým životě mi nezabírá tolik času a energie… nic jinýho mi nedává takový pocit smyslu a cíle, kterého musím dosáhnout… neumím uvažovat normálně… neumím jíst normálně… všechno táhnu do extrému… a přitom si doopravdy přeju vědět, jaký to je- být zdravá, mladá a aspokojená 19-ti letá holka. ale jak na to? a najde se něco, co zaplní místo, na kterém je teď ppp…?