Archive for category: Můj příběh

Ahoj všichni, píši, protože chci varovat všechny dívky, ženy. Které přemýšlí o tom, jak se co nejrychleji stát anorektičkou. Ano oni doslova chtějí! Totiž snažím se pomáhat dívkám. které trpí PPP, a tak mi často píšou E-mail nebo SMS. Jednou mi přišla SMS od dívky, která mě prosila, jak jí poradit jak se stát anorektičkou a také, jak se co nejlépe zvrací. Bylo mi strašně spíš jsem měla vztek na celý svět okolo. Kam to spějeme? Co pak je snad důležitější, jak vypadáme, než jaký jsme uvnitř? UŽ mě štvou ty věčné reklamy v televizi,na diety a také mě doslova rozčiluje pořad MISS!!!! Na to mám přímo alergii! Nebudeme se lhát, je to prostě všude! V časopisech, v novinách a hlavně v televizi! Nemělo by se proti tomu něco udělat? Jestli to, takhle bude pokračovat dál, za chvíli tady budou samé anorektičky a bulímičky, také bude pokles narození dětí! Proč to všechno píši? Mám z toho depresi, protože když vidím, tedy spíš když čtu správy od holek je mi z toho na nic! Za tu dobu co pracuji s nemocnýmiPPP, jsem jich opravdu mnoho poznala! JE JICH HODNĚ, TAK STÍM PROSÍM NĚKDO ZAČNĚTE NĚCO DĚLAT, NEŽ BUDE POZDĚ!!! Také jsem si prožila Anorexii a bulímii, trpěla jsem sní pět let a návrat do normálního života, nebyl lehký! Často jsem pomýšlela nad sebevraždou, a někdy mám chvilky že nad ní pomýšlím do teď! Tuto nemoc máte na celý život, nikdy se jí nezbavíte! A ty následky! Radši nepovídat! Nejen fyzické, ale snad mnohem horší psychické. Jakmile Vás jednou bulímie polapí, jen tak se nepustí! Prosím věřte mi. vím o čem mluvím! S tímhle není legrace! I když jsem se vyléčila, měla jsem někdy období, kyd jsem do toho znovu začala sklouzávat. Naštěstí jsem to včas zastavila! Ale nebylo to lehké! Mám bohužel problémy psychické! Nemohu se zbavit úzkosti, mánické deprese, strachu z jezení jídla na veřejnosti! Někdy mám tak strašně silné deprese, že pomýšlím na d koncem. Ale co mě drží nad vodou? Mí přátelé Evangelíci z Ameriky, také víra. Ale přiznám se, že Boha pořád ještě hledám, zatím jsem ho nenašla. Protiže kdybych ho našla neměla bych černé myšlenky a také sklony k bulímii. Jsem moc ráda, že o tom můžu psát, protože psaní mi hodně pomáhá, je to pro mě určitá terapie. Jeden čas jsem měla chvilky, kyd jsem psala poezii. Co vlastně dělám? Jsem kuchařka, vařím na základní škole. Tato profese, mě bohužrl vnitřně neuspokojuje, na kuchařku jsem šla protože otec mi to vybral. Můj sen je studovat obor Diplomovanou dietní sestru, chtěla jsem jít studovat dálkově, jenže tento obor dálkově zrušeli. Myslela jsem, že se mi zhrotil svět, kydž jsem se to dozvěděla.Můj cíl je v budoucnu pracovat, jako terapeut u PPP. Tato práce mě uspokojuje, ale hlavně zvedá mé sebevědomí na nohy! Neumím si představit, že tuto práci jednou nebudu vykonávat, bez této práce nemá cenu žít!!!!!!!!

1. Jdu po ulici. v chodniku zeje hluboka dira-upadnu do ni. Jsem ztracen…Jsem bez nadeje. Není to ma vina. Trva to vecnost najit cestu ven. 2. jdu stejnou ulici. V chodniku zeje hluboka dira. Predstiram, ze ji nevidim. Znovu do ni spadnu. Nemohu uverit, ze je to stejne misto. Ale neni to ma vina. Jeste to trva dlouho najit cestu ven. 3. Jdu stejnou ulici. V chodniku zeje hluboka dira. Vidim ji. Presto do ni spadnu- je to uz zvyk. Oci mam dokoran, vidim, kde jsem. Je to ma vina. Hned jsem z venku. 4. Jdu stejnou ulici. V chodnilu zeje hluboka dira. Obejdu ji. 5. Jdu jinou ulici.

Předem radím si tohle stáhnout do Wordu a pak přečíst ? je to lepší, takhle to dělám i já se všemi příběhy, co tu jsou a co si chci přečíst:)) Všechno začalo o loňských Vánocích, tedy před rokem? 14 dní prázdnin, domácí pohoda a plno cukroví – idylka. Mucim říct, ze jsem člověk, kterej bezmezne miluje sladký, takze jsem si ho tak normalne (jak se to o Vanocích dělá) uzivala ? ale na druhou stranu zadny drasticky problemy s vahou jsem nemela. Miluju sport, ke kterymu jsem od mala vedena, posilovala jsem a postavu jsem si snazila celkem uspesne drzet. Bylo mi 16 let, 168 cm, hezka, vesela, chytrá holka studující gympl a po Vánocích o váze skoro 60-ti kg! ?moment? 60!? To snad ne! Pribrala jsem! Dyt jsem vazila 58! A tak jsem zacala tedy behat? Do ty doby jsem to uz zkousela několikrát ? pravidelne behat ? ale pak mi to vzdycky prestalo bavit a? to znáte:) Ale ted to bylo jiný, fakt jsem se na sebe nastvala a behala jsem pravidelne 3x do tydne. Pak jsem si nekde přečetla, ze posilovani je uspesny – především po aerobním treninku – a tak jsem tedy po behani zacala posilovat. Ale vaha jako by stavkovala! To ne! Tolik se snažím a nic? A tak jsem si vyrobila domaci mini boxovací pytel a mezi behani a posilovani jsem si soupla ještě box. Jídlo jsem taky omezila a najednou kilo dole! HURÁ:) Pokracovala jsem tak dál, cvicení porád víc a víc a jídla mín a mín? dobrá snídaně a pak především zelenina. Ale stále se mi zdalo, ze prijimam nejak hodne kalorii a tak jsem jednou vyzkousela jidlo vyzvratit? no, nic moc to sice nebylo, ale ten dobrej pocit, ze zaludek mam prázdnej tam silne ?stimuloval?. Tak se z toho stal téměř každodenní rituál – jednou denne, večer před nebo po cviceni jsem vzala igeliťák a pekne v klidu ? u sebe v podkrovnim pokojiku, když cela rodina byla dole (protože na zachode by to bylo moc napadny) ? jsem obsah zaludku hodila do pytliku, zauzlovala a zahrabala do odpadkového koše. Pak jednou tak za tri dny jsem to vyhodila do popelnice a bylo ?uklizeno? ? HNUS! Nastalo obdobi, který nyní nazývam ?období pekla?? trvalo asi 14 dní, kdy jsem do sebe sla fakt natvrdo.¨ Cvicila, cvicila, nejedla (když uz, tak zvracela), cvicila a tak dal? Snazila jsem se ze sebe vydavat maximum kalorii a to vsemi moznymi zpusoby ? když jsem chvili nemela co delat, soupala jsem nohama, posilovala v sede na zidli, skakala na miste, ? jak blazen, jen abych vyuzila kazdou volnou minutu k hubnutí. K tomu jsem porad víckrát denne zvracela, nekdy i trikrat za odpoledne. Presto jsem porad milovala sladky a tak jsem si aspon dopravala male davecky – jedna tyčinka (dodnes si pamatuju Kit Kat Chunky:) mi vydrzela na tyden a to jsem ji ještě nesnedla ani celou. Nebo třeba 1 čtvereček čokolády jsem rozlomila na 4 kousky (4 dny). Fetovala jsem papiry od susenek. Když jsem si vzala sousto rohliku (celozrnného samozrejme, protože bily pecivo bylo nepřípustný) rozžvýkala jsem ho a vyplivla ? jen kvuli pocitu plne pusy – jinak to byly prece kalorie navíc………………….. normální cvok. Pod ocima jsem mela červene skvrny (popraskané žilky) od zvraceni, které jsem musela maskovat vrstvou korektoru, aby se na nic neprislo, byla jsem unavena, menstruace pryc?? no, mohla jsem si gratulovat ? 51 kg a ANOREXIE jak vysita. Do te doby mi to ještě uplne nedochazelo i když jsem vedela, ze něco není v poradku. Naši ani kamaradi nic neveděli. Každej akorát říkal, jak jsem zhubla a jak mi to sluší. Pak ale uz i ja jsem vedela, ze jsem ?v tom?. Rekla jsem si tedy stop a snazila se zacit aspon trochu jist, sice zeleninu, ale aspoň něco. A pak to najednou prislo? odpoledne jsem travila většinou sama, protože mamka se vracela az ve čtyři z práce a většinou taky plna lednice a špajz jídla. Jednou uz jsem to proste nevydrzela a dostala žrací záchvat, z kterého pak stala téměř každodenní rutina ? po akci se ale dostavil hnusnej ? a v té době pro mě už neznámý ? pocit plnosti a tak to šlo ven……………….. Klečim na zemi, prsty v krku, hlavu nad igeliťákem, divny zvuky a uvnitř spásná myšlenka: můžu se najíst, co najíst ? nacpat, vzít si všechno co chci, nic na mě nebude poznat, budu v pohodě, štíhlá a kluci pak budou zirat, jakou kočku tak dlouho míjeli. OMYL. V pohodě to teda rozhodně nebylo? anorexie zmizela a novy styl života ? BULIMIE jela naplno. Žrací záchvaty, na který jsem se už celej den dokonce těšila, se pořád opakovaly. Najednou to přijde, vám přecvakne v hlavě na jinej kanál, naprosto nepřemýšlíte a pobíháte od lednice ke špajzu, od špajzu k lednici jako cvok. Nevíte, co si vzít dřív, plný ruce a pusa jídla, ládujete do sebe všechno jako o život? VŠECHNO… je vám jedno co, hlavně aby to bylo tučný, sladký, prostě zakázaný. Kombinace naprosto nepopsatelný – nikdy bych neřekla, že je člověk schopný do sebe za 5 minut nacpat tolik jídla……….. pořádnej hamburger s vrstvou salámu, másla a kečupu, 3 krajíce chleba s paštikou polité silnou vrstvou dresinku, čokoláda, sušenky, hořčice, zbytek obědu od včerejška ? knedlíky s omáčkou, který už ani nekrájíte, polívka, sýr, kobliha, kakao, rohlík s obrovskou vrstvou dresinku, aby co nejlépe klouzal do krku, už ani příliš nekousáte, jen polykáte…….. sedíte před lednicí a přímo z lahve si lijete kečup do pusy ? jako když pijete vodu?? no a nakonec vše samozřejmě kvalitně zapít minerálkou, aby to šlo dobře ven……. za 15 ? 20 minut je po akci. Koukam na sebe do zrcadla, zvratky až za ušima, po celém obličeji, na rukách, je mi ze mě špatně? ale když se umyju, tak je zase všechno v pohodě ? relativně. Nikdo o ničem neví. Ale u sebe pozoruji, že bych byla ráda, kdyby UŽ na to konečně někdo přišel? vím, že už nejsem schopna to stopnout sama. Přichází zlomový okamžik. Je květen, váha 50 kg a já se vracím pozdě večer z brigády? Už po přivítání vim, ze se něco děje a pak to přijde. ?Dneska jsem ti byla odnést věci do pokoje a byl tam divnej puch, tak jsem pátrala, odkud jde a když jsem otevřela odpadkový koš, našla jsem tři pytlíky se zvratky?? máma má slzy v očích ??můžeš mi to nějak vysvětlit?? …… Úplně ztuhnu na místě, po těle jako byl mě polil horkou vodou, průser – všechno prasklo! Po mamině monologu, se rozhodnu aspoň něco pronést… po tvářích mi tečou slzy……. ?Víš, já jsem ráda, že jste na to konečně přišli…? Dostávám tedy ultimátum ? každý měsíc mě budou naši vážit a pokud nepřiberu, moje další cesta povede k psychiatrovi. Od té doby, co mě naši začli hlídat, jsem se i já snažila normálně jíst. Ze začátku to sice nešlo, protože na to žaludek nebyl zvyklej a tak mi bývalo špatně. Ale zlepšilo se to, zvracet jsem už chodila výrazně míň, jedla jsem a posilovala, protože jsem si život bez toho nedokázala už představit ? a hlavně před létem. Odletěli jsme na dovolenou ? na ?tlustou řeckou dovolenou? ? kde jsem se vždycky strašně přejedla k večeři, ale dařilo se mi to ustát. ?Přece se tolik nestane, když to nevyhodim, a já jíst přece potřebuju!? Celý léto pak bylo v pohodě, zvracela jsem opravdu minimálně. Když jsme byli 14 dní na chatě, tak dokonce vůbec! Všechno bude o.k., říkala jsem si. Ale přece jen tam ještě ty záchvaty žravosti byly? ale jiný než před tím. Jídlo, který jsem do sebe ?tlačila? už se mi hnusilo, sama sobě jsem se hnusila. Ale nešlo to zastavit. Mozek chtěl, ale tělo ne. Bylo tak navyklý už půl roku, bylo to pro něj normální a nechtělo se toho vzdát. Stalo se to, že máma koncem prázdnin opět našla ?překvapení? v podobě igeliťáků? Ultimátum bylo pryč. Naši se toho dost silně ujali. Začali mě maximálně hlídat ? co se jídla týče a já jsem (světě div se) opravdu začala skoro normálně jíst. Věděla jsem, že to potřebuju a že si to můžu dovolit ? přibrat. To jsem měla váhu stále 50 kg. Po 8 měsících se celou pravdu dozvěděla i nejlepší kámoška. V září jsem ale začla chodit k psychiatrovi. Musim říct, že jsem přes prázdniny udělala velkej krok sama, ale ještě chybí malinko to dotáhnout – a na to už sama nestačím. Ale všechno bude už OK, říkám si? OMYL, další průser je na světě? Vedle toho, že za poslední rok se menstruace zredukovala na jednodenní špinění kalhotek tekutinou podivné tmavší barvy, mi šíleně začaly padat vlasy. Do té doby jsem měla krásný hustý dlouhý háro, na který jsem byla moc pyšná a teď? I přes to, že skoro 5 měsíců normálně jím, bojím se umýt si vlasy, bojím se učesat, bojím se vůbec vlasů dotknout, abych zase nějaký neztratila ? a to je ted muj hlavní důvod proč skončit s bulimií. Moje vlasy, chci je mít takový jako dřív a ne být ve dvaceti plešatá…… Už jsem se o tom radila i s mamkou, žeru tedy už dva měsíce vitamíny, zinek, hlavu si masíruju speciální vodou, která by měla podpořit růst a pořád nic! Nic se nelepší, řekla bych, že je to skoro horší………… Teď je leden 2004, je mi 17, 168 cm, 53 kg. Je to rok, co trpím bulimií a půl roku, co navštěvuji psychiatra. Z veselý holky se stala tichá, nejistá myška. Sice se snažím být jako dřív, ale je to spíš taková křeč. Pořád myslím na jídlo, téměř celý den. Když se učím, tak ke konci už hodinu předem plánuju, co si vezmu k večeři. Občas ještě ujedu, ale nechci, aby se z toho stala celoživotní náplň, který už se nezbavím. Věřím, že to bude Ok a ono bude! Určitě! Četla jsem spoustu rad, jak skončit s bulimií a holky, teď myslim vás, který s tímhle bojujete jako já. Zkoušela jsem toho dost, ale na správnou cestu nezvracení mi přivedly až právě moje vlasy. Je to sice divnej důvod, ale teď se chci zbavit bulimie hlavně kvůli nim ? já nechci mít pleš!!!!! Tak možná, že to teď čte taky nějaká krásnovlasá bulimička a jestli nechce dopadnout jako já, tak s tím skonči! Hned! Nepřeju ti, abys zažila ten každodenní strach se učesat, umýt si hlavu, či si vlasy jen skřípnout pod školní batoh a obávat se, kolik sis jich tím zase vytrhla. Je to příšerný?? tímto žádám i další holky, který třeba tímhle trpí nebo tímhle prošly, jestli by mi please neporadily, jak to zastavit ? co nejrychleji a nejúčiněji, prosím, moc moc moc, už nevím, co dělat a nechci mít holou hlavu!!! Díky moc, že jsem se mohla vykecat a obdivuju ty, který to dočetli až sem;) Pokud máte pro mě radu nebo zkušenost nebo cokoliv, můj mail akest@seznam.cz je vám plně otevřen:) Ještě jednou dík a mějte se holky, držim vám palečky……

Tenhle citát se mi děsně líbí. Škoda, že se jím nedokážu řídit. Ale teď už vím, že se nepřestanu snažit a najdu sílu a jednou to půjde…. Už si ani vlastně nepamatuju, kdy jsem naposledy jedla normálně. Zato si úplně přesně pamatuju, kdy jsem si poprvé strčila prst do krku. Byla jsem v prvním ročníku střední školy. Před tím jsem se asi tak dva roky plácala v dietách střídaných hladovkama. To jsem sice zhubla asi 8 – 10 kg, ale byla jsem unavená, slabá, podrážděná a všichni kolem mě neustále otravovali s jídlem. Nejprve mi ty narážky typu: Najez se, jsi moc hubená! Proboha ty vypadáš! dělaly dobře. Byla jsem přesvědčená, že mi všichni závidí. Ale pak mě to otravovalo, nakonec jsem ztratila i sílu nejíst a přešla na bulimii. Mohla jsem jíst, co jsem chtěla a co jsem si celou tu dobu odpírala. Jak úžasné! Stačí strčit prst do krku, váha se nehne, máma mě přestala kontrolovat a nakonec i kamarádky. Sama jsem se chytila do pasti. Víte, myslíte si (jako jsem si myslela já), že bulimie je vaše kamarádka. Ale opak je pravdou. Je to ten nejhorší nepřítel. Tváří se mile, ale pomalu vás ničí. A až vás přemůže, nevíte jak z toho ven. Dlouhá léta jsem to neviděla a bulimie se stala součástí mého života. Jakmile nešlo něco podle plánu, šup, bylo tu jídlo! Nešlo ani tak o hubnutí, spíš to bylo o jídle. Bylo (je) to jako droga, moje hobby. Na nic jiného jsem nemyslela (nemyslím), nic jiného mě nebavilo. Postupem času se ovšem objevili první problémy – bylo mi zle. Po každém záchvatu strašná slabost, třes, studený pot. Následovala deprese, proč to dělám, co mi je. Strach, že se mi něco stane. Ovšem, když se snažíte bulimie zbavit, objeví se to, na co už třeba ani tolik nemyslíte – strach z tloušťky. Začala jsem chodit do práce, našla si skvělého přítele a bulimie už mi nepřišla tak skvělá. Ale ne, ona se vás drží, ví jak na vás…..zastrašuje a jde jí to. Až jsem narazila na tyto stránky. Pečlivě jsem si přečetla všechny možné následky PPP a stašně se lekla. Samozřejmě, o bulimii jsem věděla mnoho, i následky mi byly známé. Ale asi až teď jsem tak nějak uzrála k tomu, abych to všechno pochopila. Přehodnotila, co je důležité a co ne. Dospěla jsem k názoru, že bulimie to se mnou rozhodně dobře nemyslí a takové věci ve svém životě nepotřebuju. A nechci. Ještě nejsem na konci cesty k úplnému uzdravení, ale jdu tím směrem. Věřím, že to dokážu a věřím, že to dokážete i vy…. Držím palce všem, kteří vykročili stejným směrem, co já.

Řekněme, že mi bylo v té době 16, dívala jsem se na pořad „áčko“, kde jsem měla možnost vyslechnou dívky, co trpí bulimií či anorexií. V období dospívání jsem byla opravdu číslo a tak se není čemu divit, že jsem si chtěla bulimii jen tak vyzkoušet /jako spousty jiných věcí/. Jaké to asi je, když o sobě může člověk říct, že trpí touto nemocí. Věř mi, že slovo „trpí“ je to nejvystižnější pojmutí celých šesti následujících let. Podotýkám, že stejně jako ty jsem neměla s váhou žádné problémy a rozhodně mi nechybělo sebevědomí. Netrvalo dlouhou a do námi dobře známého kolotoče jsem se brzy zasvětila. ———————————————————- Ráno – úprk do školního bufetu a nákup ………………… 1. hodina – je mi jasné, že zásoby na celý den mi vydrží sotva do přestávky /omyl, mám je v polovině hodiny snědené a odskakuji si „na malou“/. Zkontroluji všechny kabinky a poté všechno vyzvracím, nejde to napoprvé, proto zvracím pro jistotu víckrát, abych měla jistotu, že ve mně nic nezbylo. 2 – 7 hodina – nemá smysl se opakovat Utíkám domů /rodina má šest členů, mamina vaří jako bůh a jako pro deset/, předvádím stejné divadlo u lednice jaké popisuješ. Zvracet odcházím do sklepa do prádelny, na záchod, na zahradu…. aj. Takové rituály zvládám až čtyřikrát za odpoledne, k tomu si připočti čtyři za dopoledne. Sranda co? Večer se mamina ve sprše diví, že ač jsem snědla dvě večeře mám stále ploché bříško. Názor ji vyvracím a snažím se břicho nafouknout. Není to ale jen břicho, co je ploché! Večer usínám s neutuchající myšlenkou, co si ráno koupím ve školním bufetu. ———————————————————- Pochopitelně, že jsem nechodila pouze do školy a domů, ale byla tu spousta jiných aktivit: dovolené, chalupy, „pařby“, sport … scénář ovšem zůstával stejný, jen kulisy se měnily. Po prvním půl roce, kdy jsem rapidně zhubla, mne mamina tahala po všech možných doktorech. Já jen mlčela a tiše přihlížela, kdy a jakou příčinu určí tak k náhlému úbytku váhy. Příčina se nezjistila a tak se celá příhoda stáhla do ústraní. Nevím už přesně kdy, ale dejme tomu, že po dvou letech bulimie /17,5 let/ jsem trávila s rodiči prázdniny na chalupě. Jednoho dne mamina našla mezi záhony špatně zahrabanou včerejší večeři. Okamžitě bylo vše jasné. Dlouhé promluvy do duše, které nikam nevedly. Krom bulimie jsem měla opravdovou pubertu se svými názory a opozičním postavením vůči svým rodičům. To celou situaci pouze komplikovalo. Netrvalo ani půl roku a osud si vybral své. Bulimie se špatně zvolenou kombinací taneční drogy u mně vyvolala halucinace. Rodiče situace využili nebo spíše zní byly zoufalí a byla jsem nucena odjet do nemocnice. Druhý den, kdy jsem očekávala návrat domů, mi mamina oznámila, že mne zde nechají /prý je zde výborné dětské psychologické oddělení, kde mi pomůžou/. Po celé tři týdny jsem obývala sterilizovaný pokoj, vzorně jedla určené jídlo /vzorně ho pak po nucené půlhodině v sesterně potajmu vyzvracela na záchodě/, vzorně si povídala s psycholožkou, se kterou jsme ani tak neprobírali bulimii jak můj drogový úlet. Po třech týdnech jsem opouštěla oddělení. Stejně tak jako doktoři i naši se spíše zaobírali drogami než-li jídlem. A tak jsem sice musela po škole okamžitě přijít domů, abych si náhodou s kamarády nezapálila joynta, ale i tak to nebylo špatné, neboť jsem využívala volné chvíle ještě k větší obžérnosti. Uběhl rok, já odmaturovala a odešla za svým přítelem do Prahy. Zde jsem si našla práci a zvesela zvracela dál. Během celých dlouhých pěti let jsem se pochopitelně různými metodami snažila nemoci zbavit /byly to ovšem jen takové plané sliby typu: tak od zítřka, od příštího týdne, začnu od narozenin, ne od Vánoc jako dárek a nebo jako předsevzetí do nového roku/. Na každý pád mi bylo jasné, že tyto sliby nikam nevedou. Po roce stráveném v Praze jsme se s přítelem nezžili ale naopak rozešli. Rozhodla jsem se od něho odejít, ale vzhledem k tomu, že jsem v Praze pracovala a stále pracuji, neodešla jsem zpátky k rodičům, ale našla si podnájem. Nejsem člověk, který by nad zkrachovalou láskou truchlil dlouho /nicméně Láska to v posledních měsících rozhodně nebyla/ a tak jsem se zamilovala do nového přítele. Po půl roce vztahu jsem mu všechno pověděla. Už jsem to zkrátka nemohla v sobě držet, už bylo všeho příliš, už jsem nevěděla jak jít dál, chtěla jsem křičet, ale nemohla a málem mi z toho všeho praskla hlava. Bylo to vůbec poprvé, co jsem o svém problému dobrovolně někomu řekla. Jeho slova mi dodala natolik kuráže, že jsem od zítřejšího rána přestala s bulimií. Bylo to ovšem jen na 14 dní /krásných dní/. Jeden večer jsem se zkrátka neudržela a koupila si svoje oblíbené sladkosti. Vzhledem k tomu, že náš vztah byl otevřený, svěřila jsem se o tom svému příteli. Byl to pro něho šok, něco nepochopitelné, „facka“ mne neminula a velice dlouhý rozhovor také ne. Podařilo se mi ho přesvědčit, že mi přísná kontrola nesvědčí stejně tak, jako hodinové vyptávání: „jestli jsem to vydržela“. Prosila jsem ho, aby mi dal prostor, že se o to pokusím sama = samá bezvýchodná lež. Po měsíci jsem se svěřila, že přestat nemohu. Dostala jsem „poslední šanci“ a to doslova. Nepřestaneš, půjdeš na kliniku! Pochybuji, že by mne tam vyléčili, ale má povaha potřebovala slyšet přesně tato slova. Od druhého dne jsem zvracet přestala a za měsíc to bude celý rok. Je KONEC a NIKDY už si nenechám vzít ani jednu jedinou minutu svého života. Mně pomohl přítel /dnes manžel/ a poslední šance, jiné může pomoct spec. klinika, té zase radikální změna života a té třetí zase přemíra práce. Vím, že nebudeš chtít slyšet, že žádná zaručená rada neexistuje, ale dokavaď nebudeš nejenom o konci mluvit, ale také ho chtít a cítit, nikdy se této závislosti nezbavíš. Já sama jsem bulimií trpěla a byla závislá šest let. Dnes vím, že je možné s tím skončit. Zní to neuvěřitelně, ale je. Kdyby tě můj dopis zaujal a řekneš si, že jsem to třeba já, kdo by ti mohl pomoci s prvním krokem, tak se neboj a pojď se domluvit. Otevřeně si o všem promluvíme a zkusíme společně na něco přijít. Rozhodni se sama, ta možnost tu je a rozhodně za to stojí. ?STOJÍ ZA TO ŽÍT?. Ahoj Hanka