Archive for category: Můj příběh

Dřív jse byla trouchu baculatá ale všichni mě měli rádi a byla jsem ok.Ale pak se mi děti začali posmívat a mě to bylo líto několik nocí jsem probrečela.najednou jsem si řekla že mi nestojí za to aby se mi někdo posmíval tak jsem začala chodit cvičit,ale normlně jsem jedla po nějakém čase jsem zhubla a všichni mi říkali že mi to moc sluší,ale atˇ už nehubnu. Ale já jsem si připadala pořád tlustá hubla jsem průběžně dál a aerobik se pro mě stal vším potom jsem skoro přestala jíst.Ale cvičila jsem čím dál tím víc protože jsem se dostala do závodní skupiny měřila jsem 159cm a vážila 41kg ale to se mi pořád zdálo moc potom jsem se dostala na 40,39 a potom už jsem hubla a ani nevěděla jak. Jednou jsem dostala chřipku a šla jsem s mamkou ke svojí obvodní lékařce aby mi dala léky na kašel. Paní doktorka řekla že mě poslechne,ale když jsem si sundala triko vyděšeně vykulila na mamku oči.Okamžitě řekla jdi se zvážit!! Ona mě totiž vážila asi přeh 14 dny na prohlídce. Řekla že mám zase o mén. Okamžitě zavolala do Motola a za dva dny jsem měla nastoupit hned za dva dny. Když mě vážili v motole měla jsem 36,7kg při výšce 159cm.Tedˇ se léčím v Motole a nastali další zdravotní komplikace.. Padají mi vlasy,žaludeční potíže a možná už nikdy nebudu mít děti. Opravdu stojí za to hubnout?????????????????

Je mi 28 skoro 29let, měřím 171cm a dnes ráno jsem vážila 80,5kg. To co jsem si před chvílí přečetla ve vašich článcích prožívám v různých obdobách už asi 14 let. Ano začalo to v mích 14-ti letech, kdy jsem vážila 62 kg a připadala si mezi holkama na internátu děsně tlustá. Celý týden jsem dokázala nejíst, ale horší to bylo, o víkendech -naši děsně dbali na domácí stravování (teda tatínek, mamka se celý život za jeho zády trápila s dietama). Společné snídaně, obědy, svačiny a večeře. Prostě nešlo nejíst. A tak přišel další nápad – cokoli sním, tak to zase vyzvracím a bude to. Ano a ono to šlo. Váha byla pořád stejná. Měla jsem spoustu přátel a kluků – nikdy se o tom nikdo nedozvěděl, protože jsem si dávala záležet na utajení svého přejídání a následného zvracení (styděla jsem se). Jenže asi v mých 20-ti letech nastal zlom. Nástup do zaměstnání a společná domácnost s (tehdy) přítelem (dnes) manželem. Vyžadoval teplou stravu a já se začala učit vařit. Během tří let mi váha vyskočila na 85kg. Posledních pět let neustále lítám mezi 75 – 80kg. Můj muž o mé bulémii ví a už několikrát jsme spolu zkoušeli mi pomoci, ale nejde to. Teda zatím to nešlo. Teď mám před sebou velký úkol a velkou motivaci: Rozhodli jsme se, že konečně založíme rodinu. Konečně vím co chci – moje dítě nikdy nesmí pocítit, jaké to je, když jeho máma drží diety, je neustále podrážděná, denně stojí na váze nebo před zrcadlem,ošahává si špeky na břiše(které tam nejsou) a říká: Já se tak nenávidím, za to jak vypadám(tohle totiž říkala moje mamka. Pamatuji se, že mi nemohlo být víc jak čtyři roky, když jsem na ni nechápavě hleděla a nevěděla za co se vlastně tak nenávidí). Nevím jestli tento boj sama se sebou mám šanci vyhrát, ale musím. Musím upravit svoje stravovací náviky. Musím se začít ke svému tělu konečně chovat slušně, protože teď už nepujde jenom o mě, ale i o to ještě nenarozené a vlastně ještě nepočaté dítě. Nechci totiž otěhotnět dřív, dokut nezvládnu své tělo, ale hlavně mysl ve vzdahu k té proklaté bulimii. S touto nemocí se dá žít velice dlouho, ale rozhodně né pořád, ještě mi nejni ani 30 let a už mám spoustu zdravotních problému. Při chůzi do druhého patra se dokážu zadýchat, neustále mě bolí hlava a celej člověk, jsem neskutečně unavená, pořád podrážděná. Navenek to asi nikdo nepozná, protože to schovám za milý usměv, ale uvnitř mě to neskonale vře s bolí. Doufám, že se mi to podaří a jestli ano, tak vám o tom zase napíšu. Díky, za to, že jsem se mohla vykecat.

AHOJKY!!! Na těchto stránkách jsem skoro kazdej den, ale az dneska jsem se vam rozhodla konecne napsat a doufam v to, ze mi nektera z vas pomuze!!!Nejsem zase na tom az tak spatne, ale bojim se, aby to nedopadlo hur, abych nedopadla jako anorekticka nebo bulimicka, toho se strasne moc bojim!!!V listopadu mi bylo teprve patnáct a nechtela bych mit znicenej celej zbytek myho mladyho zivota!!!Proto vam pisu svůj pribeh, kterej není zase az tak katastrofalni, ale bojim se, aby se ve me něco nezlomilo a vsechno nakonec skoncilo uplne jinak!!! Merim necelých 170 cm a vazim asi tak 57 kg ? podle me to není zas tak hodne, no ale podle me, ze jo!!!Nikdo nikdy nemel narazky na to, ze nevypadam jako modelka z předních stranek casopisu, takze jsem v pohode jedla to, co me zrovna napadlo a kdy me zrovna napadlo ? hlavne sladky ? to uplne miluju!!!Moje postava mi vůbec nevadila, ani jsem se předtím o ni nejak nezajimala!!!Zacalo mi ale cim dal tim vic vadit to, když jsem byla s kamoskama na tabore(obe jsou docela hubeny), takze všichni si tam zacali dobirat jenom me.Opravdu mi neprislo, ze jsem nejak zvlast tlusta(miry byly asi 80-75-95), takze jsem byla fakt v pohode, i když ti to mozna ani tak neprijde!!!V tu dobu se ve me něco zlomilo a rekla jsem si, ze musim alespoň něco shodit, coz bylo asi tak v zari ? rekla jsem si, ze nebudu jist sladky, tucny, vsechno nizkotucny a nebudu jist po sesty hodine?Takhle to trvalo asi do prosince ? nedokazala jsem shodit ani kilo, mela jsem priserny výčitky toho, co jsem zase snedla navíc a tak?Koncem prosince jsem si rekla, ze přestanu jist snidane, svaciny, obedy, večeřet nebudu, přestanu jist po paty hodine, no proste skoro nic.Jedla jsem jenom jogurty Vitalinea, presnidavky, piskoty, corn flakes a ovoce, zeleninu?Shodila jsem tak asi dve kila, rikala jsem si, ze porad toho asi jim hodne, tak budu muset něco vynechat!!!!MYSLELA JSEM SI, ZE ZHUBNU TAK NA PADESAT A PAK UZ BUDU ZASE JENOM NORMALNE JIST.Ted je leden a jak rikam za prosinec jsem shodila jen ty dve kila!!!Kdyz jsem se ale dostala na stranku ppp a cetla tam priběhy holek, který maj nadobro zniceny život, rozhodla jsem se, ze s tim skoncim!!!Mohla bych rict, ze mi to jde jedine o vikendu, protože do skoly si beru jedine corn flakes a k veceri presnidavku!!!Pokazdy se totiž hrozne bojim, ze priberu!!!Dneska je sobota a ja mela jenom k obedu zapecenej kvetak, ale uz jsem taky mela Bebe susenky, který si ted celou dobu neustale vycitam a ještě se k tomu pridal bratr, kterej povida ? ty uz zase zeres, budes tlusta, tak furt nezer!!!Myslim si, ze by se s tim dalo něco udelat!!!MOC VAS PROSIM O POMOC!!!PROSIM O POMOC!!!BUDU STRASNE MOC RADA, KDYŽ SE MI NEKTERA Z VAS OZVE NA MUJ MAIL:lenino@centrum.cz PROSIM, OZVETE SE, POMALU UZ NEVIM, JAK DAL!!! JINAK VAM VSEM STRASNE MOC DRZIM PALECKY, AT MATE OKOLO SEBE MOC HODNEJCH LIDICEK, KTERÝ VAM BUDOU POMAHAT AT VYHRAJEME NAD TOUTO NEMOCI, KTERÁ NAS SZIRA CIM DAL TIM VIC, AT VYHRAJEME NE VŠECHNY BITVY ALE AT NAKONEC VYHRAJEME CELOU VALKU NAD TIM VSIM A BUDEME MOCI ZIT NORMALNI ŽIVOT, ŽIVOT, KDE SE BUDEME TESIT Z KAZDYCH MALICKOSTI A NEBUDE NAM VADIT, JESTLI MAME BRISKO NEBO VETSI ZADECEK!!!

Před první osudovou dietou, před pěti lety jsem měla 54,5 kg, zhubla jsem „jen“ 10 kg za necelé dva měsíce, posledních 14 dnů jsem jedla jen jedno jablko denně…..Nějakou anorexii jsem vůbec neznala…..Ale příznaky s ní byly totožné…..Když jsem byla jen na tom jednom jablku, nechodila jsem ani do školy, nemohla jsem slabostí ani vstát z postele,…….Bylo těsně před Vánocemi r.98 a já se začala přejídat, mého zhubnutí si nikdo nevšiml…..Jen spolužačky ve škole, viděly, že vůbec nic nejím,přestaly se mnou úplně komunikovat, doma jsem lhala, měla pokojík plný schovaného jídla….Napadlo mě to samotnou, nikde jsem to nečetla…..Akorát těsně před Vánoci mě rodiče vzali k jednomu našemu rodinnému lékaři ( měla jsem okolo 45 kg), on je primář na infečním…..A jeho žena, taky lékářka, je známá anorektička…..Jemu jsem i před rodiči lhala ještě více, říkám mu i, že vážím 53 kg, on si mě ani nezvážil a řekl, že je to v poho…..Akorát mamka byla najednou na zhroucení…..Vypadala jsem jako smrt! I taťka se slzami v očích mi řekl, že se jim ztrácím přimo před očima…..V tu chvíli jsem o svém zdraví začala pochybovat! Samozdřejmě jsem v té době začala péct (před tím jsem to nenáviděla), sbírat recepty (mám jich doma teď plnou knihovnu) a taky šíleně uklízet-to je dodnes má droga…..a všichni tím okolo trpí….. Bylo po Vánocích r.1999 a v únoru přesně po jarních prázdninách jsem začala nanovo, ale hned skoro hladovkou, když jsem zhubla prvních 6 kg, z 59 kg, mamka mě z ničeho nic objednala k dětské psychiatričce a já vřískala a vynutila jsem si návštěvu posunout alespoň o týden…..Z důvodu „nepůjdu tam přece tak tlustá!!!“( Jasná představa, že když jsem tlustá, nemůžu mít přece problém s jídlem). Do té doby jsem hladověla…..A pí.doktorka mě stejně ještě za anorektičku neoznačila…..Ale na těch jejich návštěvách jsem byla přímo závislá….Ani nevím proč!? Dala mi antideprsivum, bylo mi už i psychicky špatně a chodila jsem k ní každý týden na skupinovu terapii, která byla o ničem. Vesele jsem si hubla dál a lhala jsem ještě více. Pí.doktorka měla měsíc dovolenou – o velkých prázdninách a já konečně zase vážila 44 kg…..Byla jsem na tři dny s rodiči v Německu u známých a skoro nic jsem nejedla….Ráno s donucení nízkotučný tvaroh a večer s velkým křikem suchý salát (chtěli do mě narvat těstoviny) Jen jsme přijeli, samé divné telefonáty, no a v novém týdnu mě mamka málém násilím dotáhla k nám do vyhlášené opavské psychiatrické léčebny…..Ještě, že mi bylo teprve 17 let, šla jsem tedy na dětské. Tam se se mnou nikdo nebavil a když, tak mi pí.psycholožka stále opakovala, že tam měli horší případy – vychrtlejší holky! Že já na tom ještě tak špatně nejsem. To samé mi opakovaly spolupacintky, které tam s jinými problémy. Denně jsem tam brečela, jídlo schovávala do rukávů, bot, kapes, pak splachovala do záchodu…..Ironie je, že mi dost psychicky pomáhala jedna vychovatelka, kterou dnes potkávám (už mě nepoznává) a ona je vychrtlá na kost….. Po 14-ti dnech za mě taťka podepsal revers, což byla obrovská chyba! Nepřibrala jsem tam ani deko, přijela jsem domů a vesele v tom pokračovala, i když…..Pod svá ochranná křídla si mě vzala zmiňovaná psychiatrička a ta mi nařídila přibrat na 50 kg, jinak okamžitě půjdu, a to už proti své vůli do nemocnice…..Mamka mě mesíc co měsích vážila a posílala pí.doktorce lístečky…..Ja sice švindlovala, ale dostala jsem se na 48 kg….A dlouho jsem se na nich držela…..A v tu chvíli nastalo nejhorší období mé PPP…..Strašně jsem chtěla zhubnout, přibližně půl roku v kuse jsem jedla jen jedno jablko a jeden nízkotučný jogurt denně a nic!!! Tělo se mi doslova mstilo a právem… Přála jsem si umřít!!! Denně! Zkoušela jsem zvracet, strkala jsem si do krku všechno možné a nic! Díkybohu!!! Pí. doktorka si pořídila váhu a začala mě vážit ona…..Měla jsem u ní stále okolo 50-ti kg….Doma 48 kg Bylo mi před ní trapně přibrat byť jen půl kila…..Já přece nejsem žádný slaboch!!! Ale měsíce šly dál, já na tom byla psychicky stále hůř a hůř, chystaly se další velké prázdniny (r.2000) a já jsem si slibovala, že konečně zhubnu alespoň na těch 45 kg…..Místo toho se to nějak zvrhlo a já se začala přejídat….Začalo to tím, že jsem si řekla „a co kdybch si jen ZÍTRA dala to, nač mám chuť? Jen zítra opakovala jsem si…..Hmm, jako by se stalo, skoro po roce a půl drsných diet a odříkání. Z jednoho dne, staly se dny celé přejídání…O prázdninách jsem nastoupila na brigádu ke kase do supermarketu…Chtěla jsem jíst akorát tak max. tři müsli tyčinky denně, ale jak mi denně pod rukama projíždělo tolik jídla, to se fakt nedalo…..Nedalo….. Vždycky, když jsem přišla domů, tak jsem sama zkoušela jíst, pomalu každý den teplé jídlo a pořád jsem si říkala „Proč bych si to Proboha nezasloužila? Proč? Vždyť i já jsem člověk, já taky přece potřebuji jíst!!! Proč bych si tento požitek a nutnost k životu měla stále dokola odpírat!“ A s těmito myšlenkami jsem jedla čím dál lépe…..K psychiatrovi se tak po několila měsících u PPP chodí čím dál méně…..Nebylo mi samotné jasné, proč mě paní doktorka objednává až vždycky za měsíc, ale někde jsem četla, že návštěvy u odborníka jsou s čím dál většími intervaly…..No a jak jsem k ní ke konci srpna opět zašla a vše jí řekla, byla jsem vyrovnaná, usměvavá…..Tak mi řekla, že jsem vyléčená, a že jsem její nejlepší prázdninový dárek. Radostí jsem brečela….. Vůbec jsem se nevážila……Až po prázdninách, kdy jsem viděla fotky z dovolené!!! Byla jsem tlustá jako prase!!! A večer jsem doma měla 64 kg….Ale říkala jsem si,“hlavně klid…..“ Pak přišla lehčí deprese, při které jsem zhubla, ani jsem nevěděla jak,…10 kg….Přibrala jsem jen 3 kg a přitom jsem se ládovala! Pak těžší deprese, jedla jsem až 15 prášků denně, přesně půl roku jsem byla zavřená po nemocnicích, absolvolala jsem elekrošoky, ale dostala jsem se z toho…..Prášky teď budu brát třetí rok v kuse, strašně mi pomáhají, ale stačí abych párkrát vynechala, mám bolesti, nucení na zvracení….Jsem na nich jak psychicky, tak i fyzicky závislá. Beru tři druhy….. Bohužel jedny zvyšují hmotnost, přibrala jsem celkově po všech prášcích 13 kg….. Loni o prázdninách jsem se už na sebe nemohla dívat! 70 kg…..Na konci prázdnin 56 kg a anorexie jako vyšitá….Až na tu váhu. 3 hodiny denně tvrdého cvičení, k jídlu max. jeden jogurt denně nebo suchá vařená brokolice….Jablko….Pí doktorka mě chtěla poslat do nemocnice, ale mě čekala Vysoká a rodiče s nějakou hospitalizací absolutně už nesouhlasili! Dostala jsem ultimátum! Od pí.doktorky, pokud okamžitě nezačnu 5 krát denně jíst, už k ní nemám chodit (chodím k ní už pět let, pomohla mi už ve všem a mám jí strašně moc ráda a ona to ví…..), kamarádky mi daly ultimátum a přítel taktéž….. Začala jsem doslova bojovat, sama…..Denně jsem se s tím prala, ale bohužel ta motivace nebyla tak silná, jak taky mohla při 56-ti kilech?! Věděla jsem, že přiberu! Ale kdyby ze 46-ti kg, ale z tolika? Ale šlo to…..Začala jsem v polovině září a teď po Vánocích jsem měla 59,5 kg….No což jde to….Ládovala jsem se denně úplně vším možným. Ale teď už týden skoro nejím….. A bojím se zítra k pí.doktorce…… Skončí to někdy? Můj email je: kolkova.b@seznam.cz