Archive for category: Můj příběh

Uz je mi 16 let…jsem holka,ktera zacala hubnout a za tri mesice mela dole 12 kilo…nebyla sem tlusta,ale oplacanejsi jsem byla…anooo zhubla jsem,ale taky jsem zacala blbnout…blbla sem a blbla…zvracela a zvrace…az kdyz jsem to uz sama se sebou nezvladala,prestala jsem…nemela sem chut na jidlo,nemela sem chut zvracet…ani byla jsem BULIMICKA!!!! Nasla jsem si kluka…a v tom jsem zase zacala…ohromna chut na sladky a proste vsechnoo…pred ocima kazdy den jen zachodovou misu…bylo mi ze me spatne…pak uz jsem nemohla dal a svemu priteli jsem se sverila se svou nemoci…mel s tim i zkusenosti a nenechal me v tom samotnou…nejdriv sem mu jen slibila,ze to uz neudelam,ale to jsem nezvladla:(Jsem desna:( a ted uz jsem par dni bez zvraceni a ani chut na jidlo prislis nema…trosku jsem ztloustla,ale to chci dat zase pomalu dolu a vyresit to sama a hlavne zdrave… kdykoli mi je spatne,muj pritel zamnou prijede,je semnou cely den abych nemohla jist a pak zvracet…nevim,co bych bez nej delala,ale jistej zaver tu je…chci se toho zbavit a s laskou a oporou jakou mam toho dosahnu:)

Jsem ted v zahranici. Ten program co 3-4 hodiny denne pracuji a potom odpoledne chodim do skoly. Myslela jsem, ze mi to pomuze. Dostat se z domu a od neho… Klinicke deprese se sklony k sebepozkozovani provazene atypickou anorexii. Tak neco podobneho mam ve slozce. Ani presne nevim kdy to zacalo. Vim ale presne kde je problem. Nikdy jsem to nikomu nerekla, ale proc to nerict tady? Muj deda me zneuzival. Nepomatuji si od kdy. Vlastne to tam bylo vzdycky-byla jsem spinava a tak me musel denne myt rukou, dotykat se me… Pamatuji si presne, kdy se se mnou poprve vyspal. Bylo to na me 9 narozeniny. Udelal mi oslavu. Jenom pro nas dva. Dalsi male tajemstvi. Vim, ze to bolelo a vim, ze jsem hodne krvacela. Bylo to poprve co sem protestovala. Zbil me. Potom me bil uz porad. Nekdy protoze jsem si stezovala (coz jsem ale moc casto nedelala:-( Tak me proste bil jen tak. Potom to proste prestalo. Zacala jsem chodit na gympl. Zivot sel dal. Slo to, nepremyslela jsem o tom. Proste jako by se to nikdy nestalo.On se choval taky tak. O to vetsi sok pro me byl, kdyz to na me vytahl znova. Rekla jsem, ze nechci. Tomu neveril, protoze ja to prece mela tak rada. Tak jsem mu vysvetlila, ze mam kluka a ze mu nechci byt neverna (docela ironie vzhledem k tomu, ze jsem nikdy nesnesla aby se me nejaky kluk jen dotknul:-). Nakonec jsem mu rekla, ze na me ceka dole a ze uz musim jit, protoze mame rande. Nechal me jit. Proste jen tak, ale ja vedela ze neprestane. Tak jsem se pokusila zabit. Blby pokus, proste jsem jen v noci vzala nuz a rizla. Omdlela jsem. Rano me nasi nemohli vzbudit tak nakonec vyrazili dvere (vzdycky spim se zamcenyma dverma, co kdyby v noci nekdo chtel prijit:-(. V nemocnici me sesili ruce a zacali vyzvidat proc. Nasi byli zniceni. Po propusteni a doporuceni nasledne pece mile psychiatricky me hlidali na kazdem kroku. Prestala jsem jist jenom dalsi zpusob jak zmizet. Bohuzel o dost pomalejsi. Ze zacatku to bylo fain – unava, vsechno mi bylo jedno… Potom prisla nespavost, krece, omdlivani.. vsak to znate Po dalsi hospitalizaci mi nasi dali psa z utulku. Vzdycky jsem chtela psa a nasi doufali, ze mi to doda vuli zit. Povedlo se. Byl na tom skoro tak zle jak ja. Potreboval me. Casem jsem si uvedomila jak jim ublizuji.Snazim se jit dal. Uz jsem dospela je mi 20. Uspesna jenom trochu hubena a nesnesu chlapy. Stale se mi zda, ze se mnou chteji spat. Pri sebemensi narazce se vydesim a reaguji prehnane-jsem vulgarni(tak to ten bastard mel rad) Ani nevim proc to tady vsechno pisi. Asi proto, ze citim dalsi naraz derpese a vaha uz zase ukazuje 47 kilo. Coz znamena pod padesat. Coz znamena prekroceni limitu 50 kil a zacatek stravovani podle hodinek. Delam to tak abych nezapomela jist. Stava se mi to behem obdobich deprese. Kdy jen spim a spim. To uz nikdy nebude konec? No jednou uz konecne budu mit pokoj. Jenom musim byt trpeliva.

Je mi 25 let.Kdy to začlo?Myslím, že asi ve13.Vždycky mi chutnalo, ale prostě jsem snídala, obědvala, večeřela a jídlo jsem brala jako úplně normální věc.Až do doby než mi mámin přítel začal naznačovat, že bych se měla víc hejbat.Mamča byla vždycky hubeňour, ale dnes už vím, že je to proto, že ona máma a měla problém!No a tehdy začla být pro mě vzor a slova jejího přítele svatý.Stupňovalo se to jeho „jemnýma “ narážkama,kdykoli mě viděl jíst.Začla jsem si jídlo schovávat.Co bylo pak? Když mi bylo šestnáct, zkusila jsem na doskošce pervitin.A vida.Váha šla dolů.Nemusela jsem jíst, hubla před očima a doma mě chválili, jak mi to sluší.Byla to hrůza a já na tohle období, který trvalo 4 roky!!!!hrozně moc chci zapomenout.Byla jsem tak nešťastná.Pochopitelně, že když jsem byla čistá, přejídala jsem se, abych energii, který mýmu tělu chyběla doplnila.Strašně jsem si ubližovala, věděla jsem, že to je špatně, ale nevěděla jsem,jak z toho ven.Pak jsem odešla z domova.Na drogy se vykašlala, odmaturovala a odjela do anglie.Nové prostředí, stres a to všechno vedlo k tomu, že jsem nejlepší části dne trávila u bašty.Bylo toho spoustu, dělenou stravou ovšem! Jednou jsem se po nějaké hádce s domácí ze smutku naládovala veškerou čokoládou, která byla v domě.Co teď.Těch kil nahoře!Zkusila jsem zvracet. A bylo.Po půl roce jsem se vrátila, návrat domů nebyl žádnej med a moje bulímie nabírala obrátky.Nový přítel,problémy a jídlo mi pomohlo na chvíli zapomenout.Ale věděla jsem, že to nemůže jít do nekonečna.Tašky jídla, konzumace a šup na záchod.Desetkrát denně.I víc.Pomozte mi prosím.Vyhledala jsem psycholožku.Terapie trvala rok a půl.Zvracení jsem se naučila hodně ovládat, ale nedokázale jsem úplně přestat.Začla jsem cvičit, chodit občas s přáteli ven a tam jsem potkala svého současného manžela.Rozuměli jsme si, od začátku jsme spolu začli žít.Za moje tajemství jsem se ale příliš styděla.On však věděl, že není něco v pořádku.Jedla jsem před ním jak vrabčák, po cvičení mi bylo zle.A protože manžel posiloval a zdravé výživě věděl dost, začal mě učit jíst.Jako mimino.Chleba mi krájel na malé kousky abych neměla pocit, že toho jím moc, učil mě snídat, psal mi jídelníčky a vzal mě do fitka.Za tři měsíce se semnou děly zázraky.Začla jsem se sobě líbit, přestala zvracet, jedla štědře a pstava se krásně formovala.Měsíc za měsícem jsem nabírala sebevědomí, můj život se tolik změnil.Uvědomila jsem si ,jak moc mě jídlo ovlivňovalo můj život.Nikdy mu za tonepřistanu být vděčná.Teď po dvou letech, co jsme spolu jsem ve čtvrtém měsíci těhotenství moc se těšíme.Váha jdenahoru, protože chutě se změnily a zdravá výživa je tatam.Manžel mi ale opakuje, že mi to sluší a že jsem jeho krásná maminka a tak bojuju se svými pocity a doufám, že až se miminko narodí, přestanu se opravdu zabývat tolik tím, jestli mám někde fadík nebo ne.Už několikrát jsem totiž v těhotenství zvracela.Vyvolala jsem si to.Vím proto, že nemám vyhráno.Je to ale boj, který vyhraju, čekám totiž miminko a nikdy mu neublížim.Tak jako mamčin přítel ublížil kdysi mě.Jsme holky, který se chtěj líbit aže se vždycky najde nějakej hlupák, který nám citlivejm ženskejm dokáže ublížit, aniž by si uvědomil jaký následky to bude mít.Já ale vím, že ten člověk má tak velký problémy sám se sebou, který mimochodem utápí v alkoholu, že nikdy nestálo za to se kvůli němu trápit.Nestojí za to , abysme kohokoli nechali, aby nám zničil život,holky.A věřte mi, ten nejlepší lék na všechno je přátelství a porozumění někoho blízkýho.To je totiž to, co někde chybělo,když to všechno začalo.Držím vám všem palce ať to zvládnete.Moc.Hlavně na to nebuďte samy.Určitě je v okolí někdo, kdo vás bude opravdu poslouchat. Andrea

Ahoj holky, moc bych potřebovala poradit, asi jako každá, která píše tyto články. Už dlouho, asi tak 12 let, si říkám, že něco není v pořádku. Nesnášela jsem svoje tělo už na základní škole. Byla jsem největší, měla jsem kulatý obličej a sestra mi s oblibou říkala Bořivoji, což ve mě vyvolávalo představu tlusťocha. Vždy jsem si přála být maličká, křehoučká holčička, kterou každý polituje. Na místo toho mi všichni říkali: „Ty nejsi tlustá, jsi MOHUTNÁ“ Dodnes tento výraz nenávidím, stejně jako spoustu dalších, např. velká, silná, krev a mlíko atd. Jen pro představu, je mi 26 let, měřím 179, vážím momentálně 72kg a neustále hubnu na 64kg. Naposled jsem tolik vážila v srpnu. Pořád toužím vážit pod 60, alespon jedno kilíčko. Nejen že se nelíbím sama sobě, ale vždy když zhubnu, všichni mě chválí, oči na mě můžou nechat, ale jen co přiberu, začnou mi to připomínat. Je mi trapně, protože si myslím, že všichni vědí jak se neovládám v jídle a nechutně se přežírám. Občas (docela často)mě to přepadne i v práci a to se všichni diví, co jsem schopná sežrat, dělají si ze mě potom legraci. Já potom hladovím dva dny abych nepřibrala moc a aby si toho nikdo nevšiml. Jen co trochu zhubnu, znova se přejídám, ale tak nechutně že nemůžu ani dejchat, je mi strašně zle, jsem nafouklá, mám větry atd. Ráno jsem potom neskutečně opuchlá, nevyspalá a vůbec se nemůžu probrat k životu. Pořád si říkám, že bulimička nejsem, protože nezvracím, ale nějak ujetá budu. Upřímně, ráda bych to všechno svinstvo vyzvrátila, jenže mi to nejde, jen se vžycky dávím. Mám dokonce dva šatníky. Velikost 36/38 když zhubnu a 42 pro období žraní. Myslím pořád na to co budu jíst, nebo co si uvařím a do toho se bojím že přiberu a někdo mi to nedejbože připomene. Tajím to i před přítelem, jsme spolu 6 let, ale on má často noční a to jsou ty osudové večery ….. Dokonce se těším že nebude doma a já se budu moc zřídit, když nejdu druhý den do práce, tak povolím uzdu na maximum a to se z toho potom dostávám celý následující den. Potom přijde období hubnutí a to jsem jako blázen. Denne chodím běhat, plavat a do posilovny, skoro nejím, nebo jen zdravě. Přesně znám všechny diety, koktejly, prášky a přípravky na hubnutí. Zajímám se o bylinky, zdravou stravu, takže vím co je správné, ale nejde mi to udržet dlouho, vžycky sklouznu zpět. Já prostě toužím obléknout velikost 34 a chci od každého slyšet „ty jsi zhubla, viď?“ Všude kolem sebe vidím, jak se hubené holky líbí, můžou nosit ty nejmodernější věci a všichni je obdivují a ochraňují jako křehké a zranitelné bytosti. Zatím co mě říkají SLONICE a myslí si že mi to nijak nevadí, protože se tomu před nima směju. Jestli máte některá podobný problém, napište mi prosím!!! katvit@seznam.cz

Ahoj holky!!! Dnes jsem brouzdala po internetu a narazila na tyhle stránky, musím říct, že jsou to nejlepší stránky o PPP co jsem kdy viděla. Moc mi pomohlo dočíst se, že v tom nejedu sama, že je nás takových strašně moc, až mě to překvapilo, a zároven trošku šokovalo – holky proč se tohle muselo stát? proč? ze začátku- abych ale pravdu řekla ani přesně nevím kdy a jak to u mě začalo, no ale ze začátku se to zdálo být tak super- mohu si dopřát spousta dobrot a proč taky ne, když se toho dá tak dobře zbavit. Jenže co potom, to už jsem bohužel nedomyslela, chci s tím seknout, ale nejde to, nejde, 1000000 krát jsem zkoušela přestat, ale vždy mi to nevydrželo víc jak týden. Teď je mi 20, chodím na VŠ a bulimii mám od svých 16ti- hrozně mi toho vzala- ztratila jsem kvůli tomu pár kamarádu, zdraví a taky zničila každý můj vztah- protože se pro mě jídlo stalo důležitější než můj kluk – někdy už jsem si třeba na schůzce přála ať už jdeme domu abych se mohla pěkně nabouchat…. a někdy jsem na to myslela i během schůzky… je to hnusný, já vím, a tak teď radši s nikým nechodím, protože vím, že dokud B. neomezím, tak nikdy s nikým nebudu moci být šťastná. Taky musím říct, že to o mě nikdo neví- ani rodina, ani kamoši ani bývalý kluci o tom neměli ponětí… někdy si dokonce skrytě přeju, aby to někdo zjistil, abych se v tom netopila sama… ale tajím to, jak jen se dá. jenže na okolí působím jako hezká, cílevědomá holka, kterou nemůže nic trápit, ale to, jaký peklo se odehrává v mém životě by nikdo nevěřil. Holky já už chci opravdu přestat- už musím- už mi začínají i zdravotní problémy a já nechci umřít!!!!!!!! A vím, že to sama nezvládnu, ale bojím se to říct někomu v okolí a tak bych byla strašně moc ráda, kdybych si mohla psát s nějakou holčinou co je na tom jako já- abychom si mohly o tom pekle popovídat, vzájemně si pomoci, podržet se v těžkých chvílích…. Holky věřím, že to nakonec zvládneme !!!! musíme -nenecháme se tím přece porazit!!!! Prosím kdyžtak mi napište na mailík: miamiau@seznam.cz Byla bych moc ráda. Jinak držím vám všem palečky !!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!!! Laura