Cchi být zase normální…

Nikdy jsem nebyla tlustá,podle BMI jsem měla normální hmotnost, ale…určitě to znáte – televize, časopisy…a všichni abnormálně štíhlí lidé kolem…někomu to zní možná hloupě, ale je to šílený tlak na člověka, který má nízké sebevědomí a touží na sebe upozornit (člověk může být sebe lepší uvnitř, ale na první pohled to nejde videt…škoda)já na sebe chtěla upoutat pozornost hezkou postavou – začalo to nevinně – už ve 12 letech jsem se pokoušela jídla zbavovat zvracením, ale moje problémy propukly až o 6 let později – zacala jsem drasticky hubnout v květnu 2003 – 10 kg za 6 týdnů – více méně hladovka – pak přišlo přejídání a zvracení- pak zase hladovky až jsem zhubla 16 kg…vím, trpím ppp jen několik měsíců, ale připadá mi to jako věčnost..chci být zase ta normální veselá holka…

nejde to

je to asi týden, co jsem si uvědomila, že není něco v pořádku. nejhorší je, že se to bojím říct někomu kolem. Bojím se říct, že mám bulimii! chodím do druhého ročníku střední školy! Patřím k takovejm těm premiantům, který vždy všechno ví a dokáže poradit. nikdo si proto neuvědomuje, že i já bych mohla potřebovat pomoc. Vlastně ani nevím, co a jak napsat. jak ráda, bych byla zase normální, ale NEJDE TO! na jídlo se nemůžu ani podívat. Začala jsem brát prášky na hubnutí, přestože meřím 178 cm, a vážím 54 kg. Mě to ale pořád přijde moc a nemůžu si pomoct! už se na jídlo nemůžu ani podívat, zvedá se mi žaludek jen když na něj pomyslím. nemůžu dál! jestli chcete, tak mi napište na suezanka@centrum.cz budu jen ráda! papa a držte se, protože spadnout do toho je, jako spadnout do propasti. a není cesty ven!

Pomuze mi nektera z Vas?

Mile holky, taky uz nejakou dobu navstevuji tyto stranky a zacala jsem v nich videt takovou svoji posledni nadeji! je mi 24 let,170cm a vazim myslim 56kg. Jsem uz 7 let BULIMICKA,momentalne v zahranici! Uz ani nevim jak to zacalo,zkratka mi asi nekdo rekl, ze bych byla super baba, kdybych tak 5 kg zhodila!A uz jsem o tom zacala premyslet, ale resila jsem to tak, ze jsem vubec nic nejedla, jeee a jak mi to slo! Vubec jsem nemyslela na jidlo a ted bych za to dala nevim co, jen kdybych na to nemyslela!Tenkrat jsem zhubla 7kg,byla jsem hrozne hubena, ale krasna. Pak mamka uvarila me nejoblibenejsi jidlo a ja neodolala,pak jsem samosebou mela vycitky svedomi a sla na zachod.jak to bylo jednoduche.ted se to se mnou vlece 7 let,kdyz jsem s nekym je mi fain a nemyslim na to.Ale kdyz jsem sama, tak se nudim a udelam to! Vsechnu praci nechavam na pozdeji a pak silim.Jsem au-pair v Anglii,prijeja jsem se ucit anglictinu a vsechny myslenky mi vezme jidlo.Bojim se, ze mi zivot protika mezi prsty, ze ma budouctnost je v trapu.Mam skvelou rodinu a nechci ji ani sve rodine doma uz ublizovat.Tahle nemoc mi uz znicila tolik vztahu,vsechny[muze] jsem upne odkopla,jen obych se mohla precpat.Dalsi problem je ten,ze utracim za jidlo hrozne moc penez a to vydelavam moc.Doma bych mohla byt kralovna a krasne se obleknout,ale ja radeji si jdu koupit ty kvanta susenek atd..Prosim je tu nekdo, kdo se nejak vylecil a dal by mi rady,co delat?Nekdo, kdo to uz ma za sebou? Myslim,ze to o me nikdo nevi a nikdy se to nesmi nikdo dozvedet,jinak bych asi umrela ostudou,musim to zvladnout sama,mam toho uz tolik precteneho,ale nic mi nepomaha.Je to silenstvi!!!!Vzdy si rikam, az pojedu zase domu, budu uz zdrava!!!ted jedu domu na Velikonoce, tak mam sanci nebo nemam? prosim, napiste mi nekdo, kdo je na tom jako ja, at v tom nejsme sami!!! pa zdravi vas Alex

Nevim jak dal…….

Ahoj holky! Po přečtení příběhů, na této stránce sem se rozhodla, že zveřejním taky svůj příběh!Nezvracím dlouho, jenom asi půl roku.Začalo to tím, že jsem šla do prváku a kolem sebe jsem viděla pořád jenom chudý holky.Mezi něma jsem si opravdu začala uvědomovat, že jsem strašně tlustá.(161/57)Všude jsem viděla jenom svoje špeky, ve všem sem si připadala nemožně…A jednou mi moje mamka řekla:,,Z toho trička ti nějak leze špek…..“A to pro mě byla zlomová chvíle.Rozhodla jsem se, že začnu držet dietu.Po 14 dnech snažení, ale ani jednom zhublým kilu jsem se strašně přejedla a pak stoupla na váhu a tam bylo najednou o kilo víc.Přepadl mě strašný pocit a protože sem byla sama doma, nenapadlo mě nic jinýho, než jít zvracet.Když jsem to ze sebe všechno vyhodila, cítila jsem se perfektně.Prázdná, ale přesto jsme toho tolik snědla a tak si pochutnala….A kilo bylo pryč……No a tak sem s tím začala pokaždé.Z prvu jsem toho moc nesnědla, a co snědla, to vyhodila ven, ale teď to přerostlo do takové míry, že se nehorázně láduju, apotom to všechno nehorázně zvracím.Už v sobě nedokážu nic udržet, protože když něco s ním, hned potom cítím, jak mi rostou špeky, a dělá se mi ze sebe špatně, ale když to jídlo vidím před sebou, tak to prostě musím sníst….Řekla jsem to svým nejlepším kamarádkám, a před pár dny i svému nejlepšímu kamarádovi….ale nechci je tím zatěžovat, oni mi nedokáží pomoct.Musím to nějak zvládnout sama, ale jak???Mám strach z toho, že už nikdy nepřestanu, že mi vypoví funkci moje orgány, že ZEMŘU……….nevím jak dál………Jen bych chtěla říct těm, kteří si tohle čtou, a přemýšlí o nějaké hloupé dietě, protože jsou nespokojený se svou váhou, nedělejte to, buďte rádi, že jste zdraví a v pořádku…..kdybych si mohla vybrat, raděj budu tlustá, než jenom přijít domů a připravovat si hory jídla s vědomím, že ho stejně vyzvracím……HOLKY, JÁ SE NENÁVIDÍM!Co bych dala za to být zase ta v pohodě veselá holka, která má ze života radost.Jo, zhubla jsem,ale pořád je to málo(161/51) na to abych byla spokojená!!!!Zvracím několikrát denně, přetvařuju se, jako že jsme strašně veselá, ale uvnitř sebe se mi chce strašně brečet a cítím se sama a tlustá….vidím se dokonce tlustší než před tím…..nevím co se sebou mám dělat………..

Nenávidím své tělo

Bylo mi 15 let a všichni kamarádi a rodina mi záviděli mou postavu, taky aby ne měla jsem postavu tak akorat hubená jsem byla a nechápa jsem jak se někdo může trápit dietama jak nekdo muze jíst ty celozrný věci a hlavně jsem nemohla pochopit jak se někdo může trápit anorexii a bulímii(vždyt si odrovnávaj tělo-říkala jsem si) jenže už je to rok a něco a já přibrala a teď už mi neříkaj ty máš krásné tělo ale ty jsi dost přibrala vid- žereš jak zjednaná-dřív si měla postavičku modelky…..pokoušela jsem se už hodněkrát zhubnout,ale beznadějně.Jednou jsem vydržela 2měsíce nejíst po 17hodině a nejíst sladký ….jenže furt nic tak jsem toho nechala a teď mám ještě tlusčí nohy než dřív-boky jak parní válec a břicho jak selka. Neoblíknu ani tílko na sebe,protože se za sebe stydim nevím co budu dělat v létě…pochybuji,že do te doby něco zhubnu chtěla bych aspon těch 10kg a byla bych šťastná,jenže jak uz je to 3/4roku furt to odkládám na další den a čímdál tim víc tloustnu.Jak ja bych chtěla bejt hubená,hrozně ráda bych zase slyšela ty máš krásnou postavu a oblíkla na sebe ty krasný věci(tílka,mini sukně…)já už se nechci trápit chci bejt hubená snad to někdy zvládnu vždyt ja už i těm bulímičkám a anorektičkám závidim jak to dokázali zhubnout

Rozhodni se! Žít s Bohem, nebo zemřít!

Ahoj všichni! Když jsem si dneska četla Vaše příběhy, úplně jsem se vylekala, že se jejich počet neustále zvyšuje, jejich opravdu hodně a mě z toho bolí u srdce. Je zvláštní, že většinou dívky, které trpí PPP, jsou úplně normální holky, tedy chci říci, že mají úplně normální postavu, maximálně 2-3kg navíc.Přemýšlí, často o tom, jak tomu zabránit, tedy jak této nemoci předcházet! Myslím si, že by už na zkladní škole, měli učitelé s dětmi o této nemoci mluvit, také si myslím že by nebylo na obtíž, kdyby do škol chodili lékaři( odborníci, kteří se touto problamatikou zabívají) a také některé dívky, které si touto nemocí prošli!Myslím, že se o tom málo mluví, av poslední době, se hranice věku této nemoci neustále sńižuje. Pamatuji si, že když jsem byla na střední škole, poprvé jsem zažila o této nemoci přednášku,nikdy předtím jsem o této nemoci neslyšela! A přesto jsem touto poruchou onemocněla. Není to nemoc těla ale duše a to je mnohem horší! Abych se Vám přiznala, PPP jsem trpěla 5 let, vzpomínám si, že jsem procházela peklem! Nemohla jsem se dlouho zbavit pocitu, že jsem tlustá a někdy se přiznávám, že ten pocit mě ještě někdy ovládá!Také jsem se nemohla zbavit hlasu, který mě neustále rozkazoval, že nesmím jíst! Teď v současné době procházím těžkým obdobím,přiznám se Vám, stratila jsem chuť žít, stratila jsem víru v Boha. A teď přede mnou stojí důležité rozhodnutí! Přijmeš Boha- budeš žít, pokud ne zemřeš!!!!

bojovat!

ahojky! jednou už jsem tady psala! tehdy jsem byla ještě na začátku. tehdy jsem ještě myslela, že se z toho vyhrabu, tehdy jsem ještě myslela, že snad… že mi někdo pomůže. nepovedlo se! jediný človíček kterému jsem to řekla (že mám anorexii) už se mi neozval. a to si dva roky hrál na mého nejlepšího kamaráda. V takovýchhle situacích si člověk vlastně uvědomí, kdo při něm stojí a kdo zvedne kotvičky jakmile se naskytne problém. je smutné vidět, kolik lidiček sem denně píše! je smutné vidět, kolik lidiček se trápí, a kdo ví, kolik někteří z nich mají času! kolik času mám já! denně je mi špatně, je mi špatně už jen z představy, že se mi pomalu všechno hroutí pod rukama. nechci se opakovat, ale nestojí za to, snažit se zavděčit ostatním tím, jak vypadáte. a vy, co jste alespoň trochu při tělíčku, buďte rádi, klukům se to líbí! a navíc tihle lidičkové jsou v pohodě. já už ani nevím, kdy jsem se naposledy zasmála! smutné co? ale já nějak nemám důvod! přesto si ale říkám, že stojí za to bojovat. Život máme jen jeden a člověk by si ho měl vážit. Uvědomte si stejně jako já, že všichni máme vlastně jen jednu šanci! nezahoďte ji! Já to udělala, a teď nevím jak nahoru! Touto cestou chci poděkovat také Robertovi, který mi napsal na můj mail. a vy všichni, kteří tohle možná čtete. Máte-li chuť a potřebu pokecat, určitě napište na suezanka@centrum.cz budu ráda. CHci vám pomoci, protože to nedokážu sama u sebe! a kdo ví, třeba právě díky našemu „problému“ se spřátelíme a nakonec si vzájemně budem oporou! takže já se loučím, přeji vám všem hodně zdaru, víry a vůle v sebe sama. A snad vám pomůže, když vám řeknu, že vás mám všechny moc ráda! papa Suezanka

Dnes naposledy

Dneska to bylo opravdu naposledy, ale opravdu. Bulimii trpim skoro pet let. Nechce se mi detailne popisouvat, jak to vsechno zacalo. Ono to je dost podobne jako u ostatnich holek, co sem psaly. Nespokojenost s postavou, s chlapama, se sebou a tak. I prubeh me bulimie byl podobny – jako houpacka. Nekdy jsem zvracela hodne, jindy malo, nekdy jsem byla pri tele, jindy vyhubla. Ted jsem tak akorat, ale stejne se sebou nejsem spokojena. S bulimii jsem se odhodlala skoncit. Hlavne kvuli sobe, chci byt klidna, vyrovnana a zdrava. Taky kvuli priteli. On sice nic nevi, ale citim, ze bulimie zpozadi nas vztah ovlivnuje. Mrzi mne, ze mu o tom nedokazu rict, treba by mi pomohl, ale ja to proste nezvladnu. Koupila jsem si knizku, kde je popsan tritydenni lecebny plan, pustim se do nej. Potrebovala bych podporu nekoho, kdo se taky odhodlal lecit nebo nekoho, kdo se uz vylecil. Prosim napiste, moc by mi to pomohlo. Jsem na vsechno sama – moc bych se sice chtela nekomu sverit, kamaradce, memu priteli, ale bojim se. Dekuju erikakyb@seznam.cz

Moje story

Moje story To,že jsem tlustá jsem měla v paměti už od dětství.Nosila jsem vždycky kolem pasu mikiny,aby nebylo vidět můj hnusnej tlustej špekatej zadek a široký stehna.Vzít si na sebe mikinu do pasu pro mě neexistovalo,bylo mi ze mě špatně.Diety jsem nikdy nedržela,až jednou jsem si v časopise Dívka přečetla zajímavou internetovou adresu www.vitalital.cz ?mělo se to zaměřovat na zdraví,být fit,kosmetiku a tak.Tak jsem si tam zajela a udělala si bilanci svého jídelníčku a BMI.Bylo to v normálu něco kolem 20(BMI).Výška 172 a váha 68.No hnus.Bohužel jsem na normál (o štíhlosti nemluvě) nevypadala.Mám lehký kosti,a hodně špeku.Tak to vše začalo v dubnu 2003. Moc si na to nevzpomínám-vůbec jsem o tom nijak moc nepřemýšlela.Nikdy bych nevěřila,že se mi podaří zhubnout byť jen kilo.Každý den jsem 1/2 hoďky běhala.V encyklopedii jsem si našla nutriční údaje potravin-kalorie,?pro mě ale byly hlavní tuky.Třeba u jahod bylo napsáno,že maj na 100g 1g tuku,tak jsem je nejedla.To jsem anorexii ani neměla.Prostě jsem to vyřadila.Vyloučila jsem i veškerý maso,sladkosti,a tak.No vlastně vyřadila jsem to až o prázdninách,kdy jsem nechodila na obědy do školní jídelny.Před prázdninama jsem tedy (i s tim,že jsem chodila na obědy) shodila asi 5 kilo.Asi to bylo tou půl hodinou běhu denně a 3 krát týdně aerobic.Nad kaloriemi jsem vůbec neuvažovala.Jenom jsem si přečetla,že za 1 hodinu běhu spálím 700kcal.Počítala jsem tedy co spálím,ne to co sním. O prázdninách jsem nejedla nic víc než nízkotučné potraviny.To co mělo na 100g více jak 1g tuku bylo tabu.Cítila jsem se moc fajn.Odlehčeně.Na ídlo jsem myslela málokdy.Vůbec jsem nepočítala kolik toho sním.Třeba jsem si smíchala tvaroh s vitalineou (lahůdka).Byl to fajn dezert a jedla jsem to 3 krát denně,pak každý den cca 4 kilový meloun.Najedla jsem se ho vždy až k prasknutí.Byly moc dobrý a hlavně levný.Pak jsem si pochutnávala kdykoli na sucharech Raciol.Jen na těch z pšenice-ty měly na rozdíl od rýžových,které měly 0,2g tuku,jen 0,1g tuku.Ovoce jsem jedla dle libosti.Tak se stalo,že na začátku školního roku jsem vážila 58kg.Jenže jsem byla furt moc tlustá. Byla jsem ale strašně ráda,že si můžu dovolit i mikiny do pasu,přiléhavější trička,?Holky mi říkaly,že jsem zhubla, ale byla jsem přece ještě tak tlustá. Ani nevim jak to přešlo až do tohohle stadia,ale jedla jsem denně 1/2 polévky (někdy 1/4) ze sáčku-FIT polévky.Pak už jenom ovoce-jablka,mandarinky,?Neřešila jsem to.Stačilo mi to.Svý běhání jsem dotáhla na hodinu a půl,pak na 2.Na obědy jsem už nechodila. Jo ještě důležitá součást mé story:Moje nej kámoška začala v dubnu taky s dietou,ale tajně.Změnila se.Byla s ní děsná nuda.Nikdy jsme už nemluvily o ničem jiným než o škole.Na konci roku vypadala jak pravá anorektička a jak jsem se v červenci dozvěděla,tak i byla.To už byla měsíc v nemocnici (ani mi to neřekla) dověděla jsem se to až tehdy,co mi zavolala její ségra ať jí vrátím pučený knížky).Byla tam až do prosince 2003 a můžu říct,že mi nechyběla.Pak se ale vrátila a pro mě začalo peklo:furt měla kecy,že jsem moc hubená a další hovadiny.Strašně jí vadilo,že už nebude moct hubnout,protože ji rodiče hlídaj.Je vychrtlá doteď,ale příjde si strašně tlustá. Tehdy jsem už chodila na vážení.To byl šok:Moje máma za mnou jednou přišla o přestávce do školy a řekla,že jdem kdoktorce.Že prej sem nemocná.Dokonce se i několikrát rozbrečela.Mě polil pot.Coooože??? ?Ale mami,já už budu jíst normálně,slibuju.?Zkoušela jsem to ale na nic.Musela jsem odejít ze školy.Doktorka mě zvážila-55kg.To jsem měřila už 178.Jo musim dodat,že jsem vyrostla tolik asi kvůli tomu,že jsem denně pila kolem 2 litrů odstředěnýho mlíka-vápník.Měla jsem přibrat 1-2 kila.Panejo,tooolik?Třásla jsem se hrůzou.Poslala mě za dietologem.Ten mi řek,že se žádnýho jo-jo efektu obávat nemusim.Tak jsem po dlouhý době začala jíst i corn flakes,nízkotučný sýry,a nízkotuč.sušenky vitalinea.Mňam.Začala jsem se stravovat zdravě.Přesto jsem zhubla další 1 kg.Naplňovalo mě to štěstím.Myslela jsem,že teď už můžu prakticky vše.Stejně jsem jedla nízkotučně. Pak začala mamča kupovat loupáky.Jednou jsem se neovládla a spořádala jich 5.Chtěla jsem se zabít.Tak jsem to teda zkusila vyzvracet.Na WC jsem to dělat nemohla a tak jsem tajně zvracela ve svém pokoji do nádob a pak to šla potichu vylejvat.Tak to bylo 3krát denně 7 dní v týdnu.Přejídat jsem se začala asi kvůli tomu,že jsem si enormně zvětšila žaludek.Jak jsem chodila na vážení,vypila jsem předtím 3 litry vody !za 5 minut.Takže těch54 bylo i s 3 litrama.Aby to prostě jen vypadalo na váze,že jsem přibrala a ne zhubla.Zbytečně jsem si roztáhla žaludek.Až teď si uvědomuju,že jsem musela být při těch 54 kilech fakt hubená a chci se na ně vrátit.Už od Vánoc,kdy jsem se moc přežírala,nezvracim.Denně žeru 4 čokoperníky,sušenky,tučný jídla.Nekontroluju se.Od tý doby jsem teď ZTLOUSTLA na 65 kilo.To je +11.kilo.Měřim už 180.3peky mi visí,už se do ničeho nevejdu a každej den si slibuju,že ten příští už nebudu nic jíst.Už si to slibuju přes měsíc,ale pak z hladu snim jabko a řeknu si,že jsem moc zhřešila a tak že to nemá cenu a odložim to na další den,a cpu se tedy dnes,protože dnes můžu,od zítřka už totiž nebudu jíst nic.A tohle si říkám každej den.O zdravým hubnutí 0,5kg týdně se zdravou stravou,nechci mluvit.Trvalo mi to tolik měsíců se dostat na 54 a já všechno teď podělám za takovou chviličku.Plavková sezóna se blíží a na ňáký zdravý hubnutí není čas.Ach jo chci mít zas anorexii a na jídlo a hl.sladkosti nemít chuť. P.S.K Vánocům jsem dostala magnetickej rotoped a dokázala jsem na něm cvičit až 6 hodin denně (i ve všedních).To jsem si na něj sedla třeba v 5 a skončila v 11.Byla to rutina.Teď ale co furt žeru,si říkám,že si to kolo ani nezasloužim.Možná bych netloustla dál,ale já si na něj bez prázdnýho žaludku=čistýho svědomí sednout nemůžu. Tak tohle bylo o mě.No coment.Ozvi se na renata.ahoj@seznam.cz

Je strašně smutný vidět…

Je strašně smutný vidět, jak se plno úžasnejch lidiček ničí jen proto, že chtějí dosáhnout dokonalosti. Možná, že se jim nakonec podaří dosáhnout vysněné postavy (ikdyž asi nikdy nebudou spokojený), ale jejich dušička se strašně trápí. I já bohužel patřím mezi ně.Je to horší a horší, už ani nevíte, co je to úsměv nebo pohlazení. Jako když se propadnete do nejhlubší propasti. To jedinné, na co dokážete celý den myslet, je jen jídlo. To jak strašně po něm toužíte a zároveň se vám hnusí a proto musí hned ven. Já sama mám bulimii. Je to zvláštní takhle to tu napsat, protože jsem to nikomu ještě neřekla a donedávna to nechtěla přiznat ani sama sobě. Tak moc bych se chtěla někomu svěřit (už jsem to zkoušela říct své nej kamarádce), ale nakonec to prostě nešlo. Nedokážu to říct nahlas, protože se za sebe tak moc moc stydím. A taky nevím, jestli by to někdo, kdo to nezažil na vlastní kůži, pochopil. Chci se dostat ze spárů téhle ošklivé nemoci, ale chci se o to pokusit sama. Často mě napadá, že mi v životě vlastně nic nevychází, všechno se hroutí a já nevím, kudy kam. Taky s nikým nechodím, ikdyž hrozně toužím po lásce. Vím, že bych mohla najít nějakýho fajn kluka, ale já se prostě nedokážu vyrovnat s vlastním tělem a pomyšlení, že bych se před ním měla svléknout mi nahání hrůzu. Vím, že se musím tohohle špatného sebehodnocení zbavit, ale nějak se to moc nedaří. Ale chci tady vám všem a hlavně sobě slíbit, že na sobě začínám právě teď pracovat, abych byla zase ta bezstarostná a veselá holka, kterou mají ostatní rádi (vím, že jim taková chybím, protože až do teď jsem se stále utápěla v depresích a pochybách a ani si nepamatuju, kdy jsem se naposledy od srdíčka zasmála). Před přáteli se přetvařuju, abych je neobtěžovala vlastními problémy, ale přitom to tak nesnáším (přetvářka je strašná věc). Děkuju, že jsem se mohla svěřit. Držte mi všichni palečky, já na vás taky budu myslet, ať jsme všichni zase v pohodě! Veronika