Archive for category: Můj příběh

Zdravím všechny čtenáře a čtenářky tohoto příběhu Jmenuji se Bára a je mi 16 let.Chodím do prvního ročníku na Gymnázium.Rozhodla jsem se,že sem zveřejním můj nynější pohled na svět a jak vše okolo sebe vnímám.Vždycky jsem byla pohodová holka co se usmívala na svět měla plno přátel a taky super rodinu!Řekla bych,že ve společnosti jsem oblíbenou osobou,která miluje lidský kontakt.Ve svých 13 letech vím,že jsem vážila 48 kg.A to jsem poprvé začala řešit svou váhu.Odjela jsem tenkrát na 14-ti denní tábor,kde jsem jedla minimálně..samozřejmě váha šla dolů a já byla spokojená.Ale nevydrželo mi to dlouho a opět jsem kilogramy nabrala.Zhruba před 5 měsíci jsem vážila 54kg při výšce 157cm.A v té době jsem si začala všímat poznámek ostatních na mou postavu..nejprve mi to říkala paní učitelka na biologii,která mi říkala že jsem oproti mé matce tlustá!na povrchu jsem nedala nic znát,ale ve skrytu duše mě to co říkala bolelo!Konečným slovem byla má o rok mladší spolužačka(řekla bych,že je teda při těla),která o mě prohlásila,jestli nejsem těhotná,že jsem nějak přibrala.A tím to vše začalo.Začala jsem radikálně hubnout a vše jsem chtěla omezit.Ted vážím 45kg při výšce 160cm..padají mi vlasy,mám nízký tlak,neustále je mi zima,mám horší výkony při sportu…ale hlavní je že jsem hubená!Když nad tím tak přemýšlím,tak jedna půlka mé hlawy je furt ta stará Bára,ale ta druhá je hlas anorexie co mě ničí svými pokyny.mrzí mě,že svou nemocí ovlivnuji mnoho lidí,kteří mě mají rádi.Mrzí mě,že všem svým chováním ubližuji..a tímto oznámením se chci všem veřejně omluvit,hlavně mé mamince,která se trápí asi ze všech nejvíc!Jinak bych chtěla poradit všem holčinám co nejsou spokojené se svou postavou:jestli budete chtít hubnout,zachovejte si prosím u toho i Váš rozum,já to neudělala a dopadla jsem tak,že dojíždím na psyhiatrii,rodiče mě neustále kontrolují,jestli jídlo neschovávám,na disco mě nepouštějí,abych tancováním nezhubla…atd..tohle byste chtěly??

Ahojte Vlastne ani neviem preco pisem. V poslednom case mam asi obdobie volania o pomoc. Neviem, aky to bude mat zmysel, ale ak chcete, citajte. Pred nejakym casom som zazila par nepeknych veci a dost stresujucich. No, zvladla som to vsetko pomerne dobre a hlavne len naoko. Realita je ina. Uz druhy rok mavam bulimicke zachvaty, trochu anorexia a tak podobne. Ved to vsetky pozname. Skusala som psychologa, ale ten sa na mna vykaslal. Proste mu za tu namahu nestojim. Objavila som vela sposobov, ako si naozaj ublizit. Nejest, jest privela, jest a vracat, pit, pit a vracat. Ale zda sa, ze je to malo. Zacala som robit aj ine veci. Nicenie si povesti, striedanie chlapov(z nejakeho zvlastneho dvovodu ma miluju a pripadam im sexy),lamat im srdcia, zradzat priatelov. Ale to je vsetko malo. Prisli spendliky, ihli, noze. Lieky, trava. Vsetko je na nic. Som voci tomu bezmocna. Nechcem byt na tomto svete, ale nechcem sklamat rodicov. Kazdy si mysli, ze vziat si zivot je sebecke. Ale mne to pripada ako zachrana. Ako sa mam vyrovnat so svetom, ked mu nerozumiem? Ked uz nikomu na nikom nezalezi? Ked ludia maju privela svojich problemov na to, aby sa zaoberali niekym inym? Nedokazem si poradit. Preco zijete vy? Preco sa menite? Preco rano vstanete a idete do prace? Nerozumiem tomu. Vy ano?

Ahojky holky x). Asi blbá otázka jak se máte… ? já jsem tady jenom proto, že mě sem dokopala moje kamarádka. Měla we škole přednášku o tomhle wšem a na férku mi řekla, že pochopila, že jsem w tom až po uši.. já jí newěřím! aé jsem tu, abych jí udělala radost.. já newím, aé přijde mi to jako strašná krawina, abych byla anorektička.. jo, líbí se mi to, aé nejsu nějak wyhublá… prostě je to tag, že přibližně od 13 let jsem začala hubnout, měla jsem 85kg we 13 letech, bylo to strašný a proto jsem s tím začala něco dělat… nějdříw tábor..pohyb..we 14 letech jsem začala zwracet..dostala jsem se do nemocnice, aé jelikož jsem jim odmítla říct, co se se mnou děje, na rewers mě poslali domů. už jsem se tam nidky neukázala…naši mě tam nedostali. na chwilku jsem s tím nějak přestala… chodila jsem s jedním klukem… láska až za hrob, byla jsem do něj totálně hotowá…on si nepřál ,abych hubla, aé já se sama sobě nelíbila… wydržela jsem za den nesníst nic, bo řeba jablko… za měsíc mi bude 16 let… plawu w otázce jídlo 2roky… ráno se wzbudím a říkám si, že snídat nebudu, sedím we škole , jím jablko a zjistím, že nemám hlad… su na obědě, koukám na to a řeknu si, nemám hlad… powrtám se w tom a odnesu to… přijedu domu, dám si müsli s mlékem a už se do mě nic newejde… jchodím ještě na breakdance… ono když tohle člowěk dělá dejmě tomu w kuse 3 měsíce, jako já teď…tag je to haluz… su unawená jako prase… x( mám měkké kosti, omdlíwám, točí se mi hlawa, mám nadýmání… jem i často špatně… x( teď tu sedím mám wedle sebe oběd, který tu wedle mě leží už 4 hodiny a já se ho ani nedotkla… nemyslím si, že su nemocná, já jen prostě nemám HLAD !!! Hnusí se mi wšechno jako maso, čokoláda, sušenky, bílé pečiwo a tag dále… jen zdrawá wýžiwa x) ednou bych chtěla být moc hubená a snad by se to dalo do léta zwládnout x) chtěla bych wážit tag 55kg x) měřím 173cm a nyní wážím 62kg. mám welké pozadí po mamce, aé prostě ho nechci ! míry mám 85-68-98 … aé nejwíc se mi líbí, jak mám widět žebra x) upa brutálně… pak taky miluju ,jak kouká pánew třeba z gatí a fajn je, dyž se předkloním amám widět páteř x) já jsem asi magor, aé nejsu nemocná… nejsem anorektička ! Já newím, co mám dělat…nechce se mi s tím přestat!!!! Aé jak to mám zamaskowat ? poraďte prosím !!!

Ahoj… Vlastne ani nevim, kde mam zacit. Jeste pred rokem jsem pri sve vysce 161 mela 43 kilo. Nehubla jsem, ale proste jsem takto vypadala bez jakekoli namahy. Jedla jsem normalne. Ale pak jsem zacala brat hormonalni antikoncepci, protoze jsem nemela temer vubec menstruaci. Kdyz jsem ji zacala brat, pribrala jsem a menstruace se upravila. Jenomze ted uz mam 50 kilo, vidim se jako velryba. Jim mene nez predtim, cvicim, ale proste kila nejdou dolu, prala bych si mit zase svych 45 nebo 43 kilo. Zkousela jsem vsechno. Ja vim, neni to ani anorexie ani bulimie, problem je v me hlave. Ale ja nesnasim sve telo. Uz nevim, co mam delat. Cely den myslim na to, abych nesnedla moc jidla. Zkousela jsem prestat jist. Prisla na to mamka a ted me dost hlida. Kdyz uz neco jim, mam hruzu, ze ze me bude uplny tak. Proste cvicim, jim mene, ale nenavidim se za to, ze vubec jim, zase ale vim, ze se nechci dostat do pekla jmenem mentalni anorexie nebo bulimie. Vlastne asi ani necekam, ze mi nekdo poradi… Jen jsem to ze sebe potrebovala vypsat. Proste se v tom porad motam, abych nepribrala, ale shodila alespon 5 kilo, snazim se, nedari se a nenavidim se za to…

Ahoj holky,zdravim všechny,kdo marně bojují o normální život.I já svádim v těchto dnech takový boj.Tada, já už ho svádím pomalu dva roky, od té doby, co jsem se dostala do recidivi.Nikdy by mě nenapadlo,že se mi může anorexie vrátit,ale je vidět,že je to opravdu plíživá nenápadná potvora.Již pomalu dva roky se snažim přibrat a být zase normální, ale ono to stále nejde.Chyby je ve mně, vim to a plně si to uvědomuju,ale ani tak s tím nedokážu nic dělat.Když jsem se poprvé vyléčila,dostala jsem se při 172cm na nějakých 52kg.Bylo to v pohodě, ale vlivem práce a prblémů (to je v mém druhém příběhu) šla kila dolů.Stále jsem to neřežila, šlo to totiž pomalu,ale bohužel jistě.No nebudu to prodlužovat,momentálně jsem na nějakých 39kg, možná i míň.Vim,že je to naprosto kritický a stále si říkám, proč něco nedělám.Né že bych nejdela,ale dbám na zdravou výživu,vyhýbám se tučnějšímu, i když v práci občas zajdu na oběd,ale do teď sem to alespoň 3x týdně kompenzovlala sportem nebo tím, že když mám tučnější oběd,tak zbytek dne už je lehčí.Jím pravidelně 5x denně, ale při mé výšce a stavu je to stále málo.Včera večer na mě přišla totální krize, kdy jsem svému příteli brečela přez půl hodiny na romeni,že už nevim,co dál.Chtěla jsem si jít zrovna zasteprovat,ale když jsem si uvědomila, že jsem ten den nejedla zrovna nic moc kalorického a cvičením spálím asi 500kcal,řekla jsem si,jestli nejsem prdlá,když tohle dělám.Sport je sice pro zdraví,ale v tomhle případě bych si akorát ublížila.Plně sem si uvědomila veškeré důsledky svého počínání a rozhodla jsem se s tím něco dělat.Sice pomalu pozdě,ale přece.Dnes jdu k jedné psychiatričce.Nevim,co od toho očekávat,vlastně ani nevim,jestli změny,které chci udělat(přestat cvičit,max.1x týdně,jíst vícekrát obědy z kantýny,posunout dobu večeře) budou vůbec k něčemu.Když si tady čtu doporučený jídelníček na přibrání,tak je to naprosto nemožný.Vždyť já nemám ani tu běžnou porci,natož tohle. Nemám problémy s tím najíst se,neumim si představit sníst třeba jen jedno jablko denně,ale musim mít u jídla pocit, že je to zraví a né moc tučný. Jenže to je kámen úrazu a toho se musim zbavit.Kvůli sobě,svému příteli,svým rodičům,své budoucnosti.Nelíbim se sama sobě,každý na mě civí,bojim se chodit do společnosti a vlastně ani nemůžu někam jít,protože nemám pomalu nic na sebe.Chci být zase ta veselá hezká holka,ani vyhublá,ani silná, prostě normální.Nechci řešit kolik co má kalorií,nechci se zabývat tím, jestli nevečeřim pozdě nebo se nechci bát dát si skleničku vína,protože je to kalorické.Chci žít.Povede se mi to? NO já budu doufat a budu se snažit,protože teď můžu opravdu říct, že mi jde o život.Můžu každým okamžikem zkolabovat a už mi nemusí nic pomoct.Když mě tohle nepřinutí něco dělat,tak už nic. Tak mi držte palce a já je budu na oplátku držet vám všem, které jste na tom stejně.Holky,nestojí to za to.Tohle není život,ale vězení.