Archive for category: Můj příběh

Ale no tak, no tak. Zase? Kdo by úderem svých narozenin nechtěl se vším skoncovat… po kolikáté? Počtvrté. Či spíše potřetí, poněvadž někdy okolo svých třináctin jsem s tím začala. A tak se ta touha a vůle vše zničit, či spíše vrátit do normálu mění v touhu proplout tím dál, bez nějaké viditelnější poskvrny, bez krůpěje potu na čele, bez šrámu na těle… a šetřit síly na to, až jednou budu opravdu schopna sama sobě říct: ale vážně, už dost, a budu chtít nějak zahojit alespoň ten šrám na duši, tak, aby z toho vznikla docela matná a docela hezká vzpomínka na hezká dívčí léta… která mi pomalu mizí mezi prsty, protékají před mými zraky tak nemilosrdně, s naprosto jistou pravdielností, či spíše se zrychlují, tak to vidím. Už nejsou dny, ale měsíce, už nejsou vteřiny, ale sáhodlouhé hodiny, které chci přeskakovat, abych byla za tím lepším… a tak mi utíká život… dál, nepopsatelně rychle, nezvratně, věčně…

Ahojky, právě teď sem si dala chleba a pak se ještě dorazila skoro celou tabulkou čokolády. Zase mám výčitky, že budu tlustá. Ted ještě cucám bombony, které mám v šuplíku. Strašně mě bolí břicho, ale já mám strašnou chuť si ještě něco dát!! Ještě minulý týden jsem nevěděla že nějaký záchvatovitý přejídání existuje a asi sem zjistila, že mám problém.Jednou sem se tak přejedla, že sem myslela že mi snad praskne žaludek a zamkla sem se na záchodě a snažila sem se to jídlo vyzvracet, ale pak sem si řekla:Sem normální????Co tady vlastně dělám???…….ted si zase říkám, že od zítřka budu jíst co nejmíň, abych nepřibrala nějký to kilo. Je mi 14 měřím asi 157cm a vážím 37kg. Pamatuju si, že sem ještě před půl rokem měla 34kg a břísko krásně plochý, ale ted nějak začínám přibírat a to NECHCI! Bojím se to někomu říct, protože mám strach co by na to řekli ostatní…. ale já nechci být tlustá….! Od zítřka nejím!!!!!!! * * * P.S. ADMIN: Mailové kontakty neuveřejňujeme, díky za pochopení.

Zdravím všechny čtenáře a čtenářky tohoto příběhu Jmenuji se Bára a je mi 16 let.Chodím do prvního ročníku na Gymnázium.Rozhodla jsem se,že sem zveřejním můj nynější pohled na svět a jak vše okolo sebe vnímám.Vždycky jsem byla pohodová holka co se usmívala na svět měla plno přátel a taky super rodinu!Řekla bych,že ve společnosti jsem oblíbenou osobou,která miluje lidský kontakt.Ve svých 13 letech vím,že jsem vážila 48 kg.A to jsem poprvé začala řešit svou váhu.Odjela jsem tenkrát na 14-ti denní tábor,kde jsem jedla minimálně..samozřejmě váha šla dolů a já byla spokojená.Ale nevydrželo mi to dlouho a opět jsem kilogramy nabrala.Zhruba před 5 měsíci jsem vážila 54kg při výšce 157cm.A v té době jsem si začala všímat poznámek ostatních na mou postavu..nejprve mi to říkala paní učitelka na biologii,která mi říkala že jsem oproti mé matce tlustá!na povrchu jsem nedala nic znát,ale ve skrytu duše mě to co říkala bolelo!Konečným slovem byla má o rok mladší spolužačka(řekla bych,že je teda při těla),která o mě prohlásila,jestli nejsem těhotná,že jsem nějak přibrala.A tím to vše začalo.Začala jsem radikálně hubnout a vše jsem chtěla omezit.Ted vážím 45kg při výšce 160cm..padají mi vlasy,mám nízký tlak,neustále je mi zima,mám horší výkony při sportu…ale hlavní je že jsem hubená!Když nad tím tak přemýšlím,tak jedna půlka mé hlawy je furt ta stará Bára,ale ta druhá je hlas anorexie co mě ničí svými pokyny.mrzí mě,že svou nemocí ovlivnuji mnoho lidí,kteří mě mají rádi.Mrzí mě,že všem svým chováním ubližuji..a tímto oznámením se chci všem veřejně omluvit,hlavně mé mamince,která se trápí asi ze všech nejvíc!Jinak bych chtěla poradit všem holčinám co nejsou spokojené se svou postavou:jestli budete chtít hubnout,zachovejte si prosím u toho i Váš rozum,já to neudělala a dopadla jsem tak,že dojíždím na psyhiatrii,rodiče mě neustále kontrolují,jestli jídlo neschovávám,na disco mě nepouštějí,abych tancováním nezhubla…atd..tohle byste chtěly??

Jmenují se Katka a jsem v současné době doktorandkou ? obor fyzika. S ppp bojují už 10 let, víceméně samá (víceméně úspěšně) a následující článek jsem napsala do svého blogu. Možná někomu tady bude něčím užitečný, tak jsem se rozhodla ho dát i sem. Snad mi ho nesmažou:), je v lecčem kontroverzní:) Zase mám svou anorektickou náladu. Není divu, když musím přečíst něco jako ?že musí někdo nějaké myšlenky vy……t z hlavy“ a potom slyším nadávky v mou adresu, když jdu večer pro kávu. Nevím čím jsem to způsobila, ale jediné, co mě napadá, že mám ?nějaké své křivky“. Takže hop, a je to, najednou je můj odraz v zrcadle něco, co nemohu snést. A protože jídlo si víceméně ordinují (ovšem, že mám chuť k jídlu, ale zároveň se držím, abych výčet svých potravin neomezila na zelnou polévku, jablka a ovesné vločky), tak ubrat ho není nic složitého. A není to žádné odpíraní, spíš něco, co člověk chtěl udělat už dávno. A navíc ? to ať nikdo neřeší ? situace, kdy člověk, který mě líbal pro zábavu, mě z počítače své milenky učí, jak mám žít. To naštve. A s anou člověk nemá pak energii o něčem takovém přemýšlet. Vím to, a vím, jak je s tím složité se vyrovnávat. A teď píšu momentálně z toho stavu, kde mě prostě ana láká. Takže co můžu poradit. Najit něco, co vám bude v anorektickém stavu vadit. Nemohu si pomoct, ale u mě to není zdravotní rizika, ani společenské důsledky, ale vrásky a prsa:). Ne kvůli nějaké přitažlivosti pro opačné pohlaví, ale proto, že pokleslé tvary (a protože prsa jsou vlastně tuk, se tomu neubráním) nesnáším, a z vrásek mám hysterické záchvaty. Ne, nikdo nemusí ty důvody mít tak malicherné, ale musí to být něco, co opravdu vadí. Bohužel, důsledky, že spadnu při chůzi, dostanu se do nemocnice nebo neusnu celou noc, mi nevadí. Jsem skoro lhostejná ke zděšení rodičů a ke znechucení lidi kolem mě. To všechno sekundární výhody any převyšují. Podle mě, musí to být něco hluboce emocionálního, co mě zadrží. Dále, říct si nějakou hranici, kam ještě mohu zajít. To je důležité, aspoň z důvodu, že většinou ty kilogramy zase každá bude muset nabrat zpět (většinou stejně ano, že?). I když mi říkají, jaký jsem hubeňour, tak podle svých měřítek mám 3 kg nadváhy, a ty lehce můžu nechat zmizet. A mám celé 8 kilo do stavu, o kterém už ze své zkušeností musím prohlásit, že je chorobný – takže mám nějaký interval hodnot, se kterým můžu pracovat. Přiznám se, že je to složité. Najednou nějaký celozrný chléb je něco, co je ?moc těžké na žaludek“ a bageta je něco, co člověk nevezme do úst. Člověk přemýšlí, jak to, že dovoloval sám sobě tolik mléka do kávy ?? Jediná přijatelná věc k jídlu je křehký chléb a jablka ? a možná taky tuňák. A teď zkuste s tím pracovat. Vaše traumata tady jsou, vaše noční můry se na vás tlemi ? a každý kus chleba je nadbytečný. Já říkám ? a možná je to zase kontroverzní ? že člověk se tomu má na chvíli poddat a ty několik kilo ztratit. Čím déle to v sobě nosím a nutím se k ?normálnímu“ jídlu, tím horší důsledky to má. Samozřejmě ? a to podotýkám a podtrhávám ? člověk musí mít čistou hlavu. Čistá hlava znamená, v mém případě, že jsem se začala léčit, a snažila se jist, když ve mně bylo 36 kilo ? při mém vzrůstu BMI 15, žádný výkon:). Ale jednoznačně jsem věděla, co mám dělat, a to přestat. Přes celou bolest, kterou mi to způsobí (to není žádná procházka růžovým sadem, mimochodem, jíst víc, než na jaké množství je tělo zvyklé, a taky člověk ihned zlomí tu svou berličku, na kterou tak dlouho spoléhal), a přes to, že se ty kostičky mně vlastně líbily. Holky, které se chtějí úplně ztratit (kolik že myslí, že váží jejích kostra? Já bych řekla, že moc:)), ať to radši nezkoušejí ? jinak svého jistým způsobem dosáhnou. Totiž, anorexie je psychické onemocnění s největší úmrtností…a zároveň ? znám jednodušší (a rychlejší) způsoby sebevraždy. Hlavní věc je podle mě změnit svůj přístup k té nemoci ? nebo závislosti? Není to žádné vítězství naší vůle (jak si to často představujeme). Není to asketismus, protože, přiznáme se, pořad o jídle přemýšlíme, jsme jídlem fascinovány, a to s asketismem nemá moc společného. Jako každá závislost, je to slabost. Je důležité vidět věci správně, a to tak, že ana je jednoduše způsob, jak reagujeme na své jiné problémy a strašáky, když je nechceme řešit. Nic víc. Najednou trvalé omezovaní je nudné, a pák jsou to záchvaty, které se opakují v době, kdy člověka něco zraní, nebo když je přetížen. A lze korigovat i délku těchto záchvatu, aby dopady na organismus byly co nejmenší. Protože, souhlasím, velké výkyvy váhy jsou škodlivé (a jsou z nich strie:). Ale nemyslím si, že nějaká holka s ppp si může někdy oddechnout, že už je v pohodě a všechno je minulost. Podle mého názoru, stejně jako s každou závislostí, neexistuje nikdo ex-, pouze ten, který trvalé abstinentuje. Kdo nepřipustí možnost další epizody, koleduje o větší zhroucení. Ani sobe to nepřejí, ale zatím se mi nepodařilo, abych prožila bez toho aspoň jeden rok. I kdybych těch strašáků měla víc, než většina z holek. Ale někdo je má zas víc. Z knih a článků, které jsem přečetla, jsem postřehla pár věci, ve kterých se (hlavně mladší) holky mýlí, které vyvolávají ty paranoidní stavy kolem jídla. Tak, 1) neexistuje nic takového, jako bleskové tloustnutí ani hubnutí. Není z principu možné, aby i kousek chleba s máslem směřoval ihned na problematická místa, a že by člověk ztloustl ihned nebo následující den po tom, jak něco tak strašného sní (ne, taky nemusím chléb s máslem, abych byla čestná). Nevím, jak je energeticky náročné vytváření tuku v organismu, ale rozhodně to není blesková záležitost, stejně, jako jejích spalování. Takhle: pokud jste zhubli za den o 1,5 kila, je to se vší pravděpodobností voda; pokud jste ztloustli za den o 1,5 kila, jsou to asi zbytky a voda. Vodou (například otoky) dokáže tělo hravě ztěžknout, a pokud počítáme 0,5 litru (které já lehce vyzunknu najednou:)) jako 500 gramu, tak to máme. Ale asi váha vody nemá moc společného s opravdovou vahou těla:). 2) Anorektička si často myslí, že všechno, co jí, jde na tloušťku, a pák se snaží celou domnělou energii vydat. To je nesmysl, i když dokonce nepočítáme to, že trávení je taky energeticky náročný proces (není trávení salátu s octem vlastně posilovaní?), tak většina energie – a to za každých okolností, ať skáčeme jak chceme ? jde na tzv. bazální metabolismus, to znamená ? udržování teploty na hodnotě 36° (většinou tak o 10° víc, než je teplota okolí, a voda (ze které jsme na 2/3 jsme) je látka s dost vysokou:) tepelnou kapacitou, takže to dá zabrat:)), řízení chemických pochodu v organismu, myšlení (apr. kdo nesnáší tuk, jestlipak ví, že mozek potřebuje cholesterol?:)), svalové kontrakce, které jsou vždy (srdce a plíce, namátkou). Pokud člověk nejí ? nebo nejí dostatečně ? škodí tomu všemu. Opravdová anorektička zajásá, kolik toho vydává, ale musí se podívat hlavně na slůvko ?škodí“. Škodit v 15. svému srdci považuji za dost neprozíravé. Následky hladovění na vnitřních orgánech jsou často nevratné. A pravě z důvodu bazálního metabolismu (zvláště jeho číselné hodnoty, která, bohužel, nikdy neklesne pod 1000 kalorii), holky nepřestávají hubnout, i když jedí, jak chtějí, protože i mně se hranice 1000 kalorii denně zdála až moc velká, a taky ?zaručené“ diety v časopisech se mi jevily, jako hromada jídla (ihned jsem postřehla, že často zbytečně předraženého:). A taky jsem moc chodila. Všechny moc chodíme. Nejde se snažit přibrat a udržovat stejnou fyzickou zátěž, i když nehybnost počítám za stejně škodlivou. 3) Jedná věc z druhé strany, a zase k energetické hodnotě ? dodnes jsem nepochopila, proč při léčení anorexie musí holky jíst víc, než jsou normální porce pro ostatní lidi? Podle mě, je to jednoznačně škodlivé. Zvyšuje to záporné pocity z jídla, holka, která vidí, jak ostatní, ?normální“ lidi jedí míň, se cítí, jako opravdový nenažranec. V knihách odbornici argumentují tím, že normální lidi přece nemusí tloustnout, že všechno spotřebují, a anorektička musí ještě ty kilogramy nabrat. Nj, ale energetická spotřeba organismu je rozpočítaná na kilogramy váhy. Menší tělo spotřebuje energie míň, a ty lidi, které nehubnou, ani netloustnou, pravě našli rovnováhu mezi tím, co vydají, a co do sebe přijmou. Takže, já bych řekla, že holka musí jíst, aby dosáhla takové váhy, která je třeba pro její vzrůst v ?normálním“ rozmezí BMI, klidně tu dolní hodnotu (já bych řekla, metodou pokus-omyl, a taky, bude to stejně spousta jídla). Kladná stránka toho je, že pak nemusí nic ubírat, jinak při opětovném omezení potravy může buď spadnout do anorektického, nebo, a to je horší, bulimického chování ? právě proto, že bude zvyklá ?dopřávat“. Podle mě, to je jeden z důvodů, proč se ty holky objevují v léčebnách znovu a znovu. Ovšem, pro nemocnice a doktory je lepší, když holky rychle ztloustnou a odejdou, ale já, například, jsem velká egoistka, a na pocity doktorů kašlu. Takže má rada ? nedostat se do nemocnice. Pokud vás zrovna nemusejí krmit pomoci kapačky (pokud jste natolik zblblé, abyste měly kapačku v nose, tak si tu nemocnici klidně užijte, dobře vám tak). Všem ostatním uškodí. Není to dobrá metoda, jak se naučit dobrým stravovacím zvykům, v lepším případě to je takový očistec, že si zamyslíte, jestli to fakt mate zapotřebí, a jestli není lepší to příště nepřehnat. všechno napsané neberte jako všeobecné pravdy, jen jako můj názor, stejně za sebe musíte přemýšlet po svém hodně štěstí! (sobě přejí téhož)