Archive for category: Můj příběh

Ahoj… víte já vůbec nevím jak začít…snad jen to že nevím jestli jsem normální nebo nemocná…ja si normální pripadám …začlo to asi před dvěma měsíci a když jsem si četla příběhy tady na této stránce chtělo se mi do breku a uvědomila sem si ze takhle dopadnout nechci s cukrovkou a s omezenou funkcí jater…je mi 16 let měřím asi + -179 a vážim 59 kg…zhruba 2 krát denně zvracím,nepřejídám se cvičím a stoupám na váhu 10 krát denně…neustále se hodnotím a říkám si … tohle se mi nelíbí..ty stehna, bricho…když něco vyzvracím říkám si…mám tohle vůbec za potřebí…lidi okolo mě neustále obdivují moji postavu, avsak nevedi nic o mém citení a me nemoci…a na druhou stranu z toho mam lepší pocit, když si představím, že zanedloouho budu vypadat, jako vystřižená z titulní strany módního časopisu jako modelka…tohle byl a nechci aby byl…uz ne…byl to muj jediny sen…udelala sem cokoliv jen abych do sebe nic nedala…asi před půl rokem sem chodila k doktorce kůli mé váze měla sem 178 a 62 kg…tehdy jsem jen nejedla a po par mesící diskuzí a tématem proc…sem nakonec odesla, ptz jak podle jejich slov „jsem uz v porádku“ …ale mylila se… Je to tady znova a jeste v horsim svetle…nevim jak s tim prestat a verte mi chci jeste zhubnout a ja budu hubnout ale zároven chci s timhle trápením skoncit…ale nemuzu…je to pro me uz zlozvyk a ja nevim, jak se ho zbavit… Muj pritel je s moji postavou spokojen a kdyz se obcas bavime o modelkach a o misskach zmini se jak maji krasnou postavu…a ja si rikam, kdyz v tomhle vydrzim, bude me obdivovat stejne…ja chci byt lepsi, hubenejsi nezli oni…pomozte mi prosim, nechci skoncit s cukrovkou ani s omezenou funkci jater…ja chci zase normalne zit i bez nutnosti zvracet… napiste mi na smolik.Martina@seznam.cz

ahojky všichni, je mi dost smutno, když si to tady všechno čtu. Kdybych měla tu moc, mávla bych „jen kouzelným proutkem“ a vše by bylo Ok. bohužel to není možné a já nejsem schopná pomoc ani sobě. Abych to neprodlužovala: měla sem anorexii a je to rok, co sem se z toho začala dostávat. Věřte nebo ne, ale sama. Taky to nechápu, byl to zázrak, měla sem 40kg/173 cm. Donutily mě okolnosti, nechtěla sem do nemocnice, asi bych to už psychicky nezvládla. Musela bych opakovat ročník na střední, to by byl konec, a tak sem začala jíst. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou budu mít bulimii, asi bych se mu vysmála do očí. Teď je to jiný, stala se mou „kamarádkou“. Je mi z toho všeho zle. Sem tak hloupá, mohla sem mít super postavu, nikdy sem nebyla silná- 54 kg, co bych teď za to dala. Jenže pravda je jiná, po roce mám téměř o 30kg víc, je to nechutný, já vim, ale je to bohužel tak. Má váha se nedá určit přesně- 65 – 70 kg. Sem schopná několik dnů vůbec nejíst, k tomu cvičit a jezdit na kole, až je mi na omdlení. to se cítim super, plochý břicho, dobrá nálada, pocity. Jenže pak stačí ochutnat nějakou dobrotu a je to tady. Nastává období přejídání. Pak zase hubnu, přibírám, hubnu….. Už mě to všechno unavuje, tohle není život, ale peklo, sem nemožně tlustá, neschopná. chci vrátit čas, kéž by to šlo. od anorexie téměř k nadváze, už nemůžu dál. Co mám dělat? Prosim vás, poraďte mi někdo. Napište mi cokoliv, ať už je to podpora či kritika, moc moc vás prosim. Připadám si jak loď potopená na dně oceánu. Za chvíli léto a já nevim, co budu dělat, ty stehna, zadek, já se z toho zbláznim. je to dost smutný, ale já nemůžu být ani s žádnym klukem. Sama bych být nemusela, jenže já je všechny odrazuju. pořád nechápu,že se jim můžu líbit takhle, podle mě nemožně tlustá. Myslim jen na jídlo, cvičení, to je můj život. můžete mi psát na: snezenka.ali@seznam.cz díky za všechny odpovědi, všem vám držim palečky a pro ty, co takový problémy nemají- buďte rádi, jak vypadáte, jelikož podle mého příběhu, nejspíš skončíte daleko hůř….

Za co stojí žít? Na to se poslední dobou ptám stále častěji a nemůžu najít důvod. Možná to někdo z vás zná, možná mi někdo z vás rozumí. Možná i vy se denně před spaním ptáte, co by se změnilo, kdybych tu nebyla. Taky se ptám, a nejhorší je, že už nemůžu najít odpověď! dřív když jsem byla na dně, stokrát jsem si přála umřít, ale nikdy jsem nenašla odvahu, vždycky jsem si našla důvod, proč tu zůstat. Poslední dobou usínám, ale ten důvod už nemůžu najít. Najednou je mi to všechno jedno. a ze smrti, které jsem se dřív děsila, strach už nemám. Co to znamená? Znamená to, že už jsem na konci? Znamená to, že když už nenacházím útěchu ani ve vlastní rodině, znamená to, že už jsem vážně na konci? Denně se bojím, že třeba přávě dneska se odhodlám, a pomalu mi dochází síly ještě vůbec něčemu vzdorovat. MOžná tenhle stav někdo z vás zná. Možná někdo z vás zná ten pocit, kdy nenachází útěchu, ani kousek radosti už vůbec v ničem. ani v nejlepší kamarádce, ani ve vlastní rodině (za níž by jste položili vlastní život). Jsou lidé, toužící po tom se anorektikem stát, touží po tom, zkusit něco nového. Já to zkusila, a jak jsem dopadla. Ztratila a vyčerpala jsem postupně všechny důvody, které mě držely nad vodou, ztratila jsem všechny výmluvy, kterými jsem se vždy přesvědčovala, že ještě ne… že ještě mám čas. A tak, tak doufám, že o mě ještě uslyšíte. A doufám, že vy všichni nejste v takovém stavu jako já. Nikdo si to nezaslouží, ani já ne. Ale v životě se musí vždycky najít výjimka. Neříkám, že jsem to já, možná je na tom někdo z vás mnohem hůř. Jen chci říci těm, kteří anorexii či bulimii nepoznali, jste šťastní. Ať už vás v životě trápí cokoliv, vždycky si najdětě řešení. vždy, i když už nevidíte cestu. Hlavně se neponižujte natolik, aby se z vás stali zoufallci (čímž nechci nikoho urazit) jako jsem já.

Celý den nejím, ráno vstanu, jdu do školy a dívám se na ostatní jak se ládujou jídlem, který tak krásně voní, ale já vím, že až příjdu domů, budu jíst taky. Když přijedu ze školy, pustím si televizi a sežeru všechno, na co příjdu. Vím, že do dvou hodin to musí všechni ven, nevím proč zrovna do dvou hodin, ale mám zafixovaný, že pak už to začnu trávit. Asi to je ale blbost. Je mi 18 a půl a bulimii mám od svých 13ti. Vždycky jsem byla silná, někdy víc, někdy míň, a tak jsem nastoupila na odtučňovací kůru. Zhubla jsem tam 5-10 kg a tam mi taky jedna kamarádka poradila, jak jíst nepřibrat. A já se tak stravuju už 5 let. Nejsem nijak nemocná, jelikož trpím na štítnou žlázu, jsem s váhou pod kontrolou lékaře a podle něj jsem v pořádku, vitamíny, prostě nic mi nechybí. Kdyby věděl že mám bulimii asi by se divil. Jasně že se za TO nenávidím, nenávidím svoje tělo, ale žít se s tím dá. Před rokem a čtvrt jsem si našla přítele, trochu se to zlepšilo, ale jen v tom případě, že už nezvracím každý den, ale jen třeba 4x týdně. Bohužel na úkor toho, že jsem ze svých 76 kg přibrala na 90. Je mi z toho na brek, ráda bych držela někajou normální dietu, ale nejde to:( Mrzí mě to, protože vím, že jsem přibrala kvůli němu, hodně jí a nepřibírá a já jeden čas jedla taky tak. Bohužel jsem přibrala a teď to nejde zpět. Mám na břichu strie, jsou krvavý a je to fakt hnusný. Každý ráho se probouzím s tím, že začnu znovu a budu držet normální dietu plnou zelenini, ale když přijdu ze školy, je to tu znova. Mozek vypne a nedokáže říct jídlu ne a probudím se až když si v koupelně vyplachuju pusu od zvratek. Taky není pravda že všechny bulimičky mají zkažené zuby, musím to zaklepat, ale já ne. Mám všeho všudy 2 plomby a ty tam jsou od malička. Je to asi tím, že si čistím zuby:) Akorát mě sere ta váha, ani s 76 kg jsem nebyla hubená, ale když si na to vzpomenu, byla jsem vlastně naproti tomu co jsem teď krásná. A myslím, že už ani přítelovi se nelíbím jako dřív, i přes to, že říká že je rád, když si má na co šáhnout, prý se při sexu nechce bouchat o kosti:)I když on sám je kost a kůže. No považte, při jeho 180 cm váží 65 kg a já při 168 cm 90 kg. Tak jak vedle sebe vypadáme? Hrozně. Už z tohohle důvodu bych chtela mít takovejch 65 kg. Článek jsem to napsala dlouhej, ale pochybuju že ho bude někdo číst. Tak se mějte a nezvracejte, je to na hovno a stejně se při tom tloustne

Můj příběh se asi bude trochu lišit od ostatních 🙂 A Aby někdo neměl problémy s tím, pochopit moje story,, začnu hezky od začátku. Jako malá jsem asi nikdy neměla problémy s příjmem potravy, s nadváhou(byla jsem hubeňoučka) nebo potíže s bolestmi břicha. Všechno to začalo na základce, asi tak v osmé třídě. Období puberty, období, kdy mě zajímali kluci(a stále zajímají)a do toho přišlo něco, o co jsem teda vůbec nestála. Ze začátku o nic nešlo. Jen jsem se ráno nemohla najíst. Po jakémkoliv jídle mi totiž bylo zle. Průjem se střídal se zácpou. Sem tam mě bolelo břicho. A hrozně mě pálila žáha (někdy až neuvěřitelně). MOc jsem tomu nepříkládala nějaký význam, ale za nějakou dobu mi tyhle problémy začaly vadit. Svěřila jsem se mamce, ta se mnou zašla k doktoru a byly jsme odeslány na gastrologii. Zde jsem si poprvé prožila mou první endoskopii(to je to vyšetření, kdy se tenká hadička strká ústní dutinou do oblasti epigastria,…). Žádný vředy mi nezjistili. Jen přišli na to, že mám obrovské množství žluče v celé oblasti žaludku. (tu mi „VYPUMPOVALI“). Začala jsem užívat nějaké léky. Ale potíže neustoupily. Řekla jsem si, tak holt nic nenašly, tak se s tím budu muset smířit. Netrvalo dlouho a na střední škole se problémy začaly zhoršovat. Nejdříve 1-2* do měsíce jsem noci šíleně protrpěla. Byla to taková ta bolest, která nejde popsat, ta která vám nedovolí usnout, ta která vás přepadne z ničeho nic. Každu chvíli jsem (mám) průjem nebo zase tu zácpu. pálení žáhy taky neustoupilo, dokonce se zhoršilo. Ať sním cokoliv, žáha mě pálí skoro po každém jídle. Začala jsem navštěvovat dalšího gastrologa. Zase endoskopie(tentokrát mi přišla horší a bolestivější než ta první), odběry krve, a sono(ultrazvuk)– A tam pan doktor našel kameny ve žlučníku (BYLO MI ZROVNA 18 LET!). Každému bylo divné, jak taková mladá holka může mít žlučníkové kameny, když netrpí např. nadváhou. Jelikož ale moje problémy trvaly už roky, objednali mě na chirurgii na operaci. Měli mi odstranit žlučník, celý. Nastal den D. Příprava, taky šílený hlad a žízeň. Už od večera, od 20.00 jsem nemohla nic jíst ani pít,…a to jsem na sál nastoupila druhý den po 13. hodině!!!A ten strach. Ze začátku jsem si to nepřipuštěla, ale asi deset minut před „akcí“ jsem se naplno rozbrečela. …. Asi se ptáte, jak dopadla operace. Nic nenašli. A to doslova. Chybí mi už odmala žlučník. Také mám malou kýlu. MOžná si říkáte, že to nic není. Všude se přece říká, že žlučník k živoutu lidé nepotřebují. Pletete se. Ve žlučníku se hromadí všechna žluč. Tam se zahušťuje a „čeká“., než se najíte. V mém případě se nemá, kde uchovávat, kde se zahuštovat,…moje žluč tráví život v mém žaludku. Takže mě při operaci otevřeli, koukli se, a jelikož nevěřili vlastním očím koukli se ještě párkrát a za 3/4 hodiny mě zase zavřeli:-) (v nemocnici jsem tam byla rarita, nebo také „známá průšvihářka“) Musím do konce života držet přísnou dietu, brát léky,… Ještě se nenašel doktor, který by našel řešení pro moje „onemocnění“. Je ošklivé, když sedíte třeba v autobuse a přepadne vás záchvat. Ta ošklivá bolest, nikdo neví, proč přichází, …většinou trvá 10-15 min. Jenomože to bylo. Moje poslední záchvaty měly asi špatnou náladu a trvaly 2hodiny. 2 hodiny jsem probrečela, jako malá holka. 2 hodiny jsem se nemohla skoro ani nadechnout. A také mě děsí fakt, že při každém mém záchvatu mi horečka stoupne až na 38stupňů Celsia. Nic vám není. Můžete běhat, smát se a najednou…..nic. jen ta bolest. A za pár hodin je po všem. Vypadá to jak sen. Někdy se sama sebe ptám, jestli se to vůbec stalo. Bolest přijde nečekaně a tak i odejde. Stejně jako horečka. Vím, že na světě existují lidé, kteří jsou na tom hůř než já, ale Já jsem Já a žiju jenom jednou. Chci už konečně vyřešit moji situaci, takže jestli čte právě teď můj příběh nějaký dobrý doktor, který by možná o něčem věděl, ozvěte se.(Vždyť je mi 19let!) Mějte se všichni dobře.