Archive for category: Můj příběh

Ahoj holky, už jsem si zde na těchto stránkách pročetla pár vašich příběhů a chci se svěřit vám i s tím mým. Zlom ve mně byl nedávno,no teda i před půl rokem,kdy mi otec říkal že jsme strašně tlustá,že s tím musím něco udělat.hraji závodně tenis,tak pro pohyb ,že to bude lepší a že nechce mít tlustou dceru.v tý době jsem měla 63 kg a 168 cm,což je dost.a ten hlavní zlom přišel asi před týdnem,kdy naši i můj bratr měli už moc ošklivé narážky,abych nahodou nesnědla i celej talíř apod.A to jsme řekla že omezení potravy nepomůže,prostě přestanu jíst,zatím se mi jenom daří to ž za den sním pár věcí(1 horalku,2 jablka,4 plátky sýra a jeden plátek šunky a kousek nivy)je to poměrně dost,ale doufám,že se mi podří nejíst úplně.Řeknete si,že sem blázen když do toho takhle padám sama od sebe,ale já musim.doma ot jinak nevydržima chci to udělat i z trucu našim,aby věděli co zavinily,doufám,že se mi to povede.Vím ze mi palce držet nebudete,ale píšu vám to,že je to asi jediný místo kam to můžu prozradit.Nemám ani sílu si to zapsat do svýho deníku,který jsem si začala psát?Jenom by mě zajímala otázka,jak můžete celýd ne vydržet nejíst,kdby některá z vás mi mohla odpovedet budu jen rada?diky

Aho všichni, je to skoro rok co jsem se s vámi podělila o svůj příběh.Byla jsem vyléčená bulímička s anorektickými sklony.Nevím jestli jsem byla úplně vyléčená, ale vím, že jsem byla už pěkně dlouho čistá. A teď? Vrátila se mi Anorexie, vlastně nevím ani, jak se to mohlo stát! Bylo to tak náhle! Nejprve přišli deprese, úzkosti a pocity viny k tomu se přidali poznámky od mé matky.Najednou jsem dostala strach, že budu mít stejnou postavu, jako ona! A tak tom začalo! Prví dva dny probíhali bulimické záchvaty, a potom přísná hladovka,to zn.jedno rajče denně.Kila rychle ubívala, ale moje psychika mi říkala zastav,“ já to nevidržím“. Přidala se silná nespavost, sociální fobie, deprese, kompulzivní chování. A téď v tom zase lítám, jedině co mě drží nad vodou, je můj psychiatr! Zrovna dneska jsem u ní byla,chudák, je mím stavem znepokojená! Opravdu hodně mi pomáhá, předepsala mi nové léky Aurorix 300mg.Cítím se trochu líp!Hodně čtu knihy, snažím se pochopit svoji dušičku!!! Adrienne Richová-Potopila jsem se k vraku,1973 Potopila jsem se,abych prozkoumala ten vrak. Slova mají smysl. Potopila jsem se, abych si prohlédla tu škodu a poklad, který se zachoval. pomalu jsem přejela paprskem světla bok něčeho trvalejšího, než jsou ryby nebomořské řasy Umírat je umění, jako všechno ostatní- Sylvia Plathová,Lady Lazarus,přel.Jan zábrana Umírat je umění, jako všechno ostatní. V tom já se vyznám přímo skvěle. To umím tak, že to pálí, že je to jak peklo vřelé. To já umím,že to cítím v celém těle. Mohli byste aspoň říci, že mám nadání. Vězení-Anne Sextonová,Dopis doktorovi Y,1964 Ne nemá cenu milovat umírajícího. Zkusila jsem to. Zkusila jsem to, ale nejde to, mrtvé prostě neubráníte. Jako noční hlídač nemůžete zavřít bránu na peklici. Vy doktore Martine, kráčíte od snídaně k šílenství.Končí srpen a já prchám tunelem dezinfekce, ve kterém se pohyblivé mrtvoly dál povídají o tom, že se svými kostmi vzepřou náporu léčby.To já jsem královnou tohoto letního hotelu nebo rozesmátou včelkou na stonku smrti. Clara Dannatová na památku Pauline Seawardové,která zemřela v roce 1981po záchvatu přejedení. Nikdo mě nezná Nedotknu se chleba Budu jen tancovat Dokud nebudu mrtvá. Dva syrové květáky, dva černé pudinky, kilo syrových jater, kilo syrových ledvinek, kousek sýra, kilo a půl syrové mrkve,kilo hrášku, půl kila hub, deset broskví, čtyři banány, dvě jablka, dvě hrušky, kilo švestek, kilo vína a něco domácího chleba. Leží nehybně, Břicho nafouklé stočená do klubíčka vyhublá na kost. Źádné dítě neroste Pod propadlým hrudníkem Zemřela vlastní rukou A pusou. Svatá Margareta z Cortony- Drahý Otče,nemám v úmyslu uzavřít mírový pakt mezi svým tělem a svou duší, ani se nehodlám držet spátky. Proto mi prosím dovolte abych si podrobila své tělo tím, že nezměním stravu. Budu v tom pokračovat až do konce života, do posledního dechu. Nemyslete i že mé tělo je tak asketické a slabé, jak vypadá.Chová se tak abych nemusela vymáhat dluh, ketý na světě nadělalo, kydž podle rozkoši.. Ach tělo moje, proč mi nepomůžeš sloužit našemu Stvořiteli a spasiteli? Proč nemůžeš poslouchat stejně rychle, jako si rychle neuposlechlo jeho příkazů? Neplač, nepředstírej umírání. Budeš snášet tu váhu, kterou na tebe kladu, a to v plné míře… Nepřeji si pouze zdžet se hmotné stravy, ale přeji si v tomto svém smrtelném životě zemřít tisíckrát denně,kdy to jen bylo možné. Být tlustý není hřích- Vážíte si své sebevědomí naváze v koupelně! Stále ještě hledám muže, který by mě vzrušoval tak, jako pečený barmbor.

Začalo vše nenápadně, vegetariánstvím, makrobiotikou a možná i zbytečným hrabáním se sama v sobě. Najednou mi jídlo začalo vadit, začala jsem vadit i sama sobě a pocit prázdného žaludku mě naplňoval nádhernou čistotou, jistou éteričností a taky pocitem, že jsem „něco víc“.Odmala jsem toužila být v něčem dokonalá a najednou to šlo, aniž bych se o to musela obzvlášť víc snažit. Ani si dnes přesně neuvědomuji, kdy se má anorexie přehoupla v bulimii, vím jen, že příběhy a „dovednosti“ jiných spolutrpitelek mě neodrazovaly, ale inspirovaly. Nejdřív jsem se svou „sestrou“, „nejbližší kamarádkou“ žila ve společnosti, na koleji (ano, také jsem studovala!), pomalu jsem ale začala být úplně sama. Pomohlo k tomu také mé vykrádání všech kolejních ledniček, krádeže jídla v obchodech, v neposlední řadě ale čím dál větší potřeba času, bulimie se odmítala dělit. Nic z toho, co se se mnou dělo jsem ale nepovažovala za větší problém, prostě jsem si říkala, že až budu chtít, tak to zvládnu. Později jsem si už ale říkala, že na to zvládnutí nemám a musím se s tím naučit žít. Moje váha se systematicky pohybovala od 42kg až do 75kg, zrcadlo ale mluvilo vždy jasně:“Jsi Tlustáááá!“Stala jsem se dokonalým teoretikem přes poruchy příjmu potravy, léčila jsem se všude možně (celkem 8x), k tomu jsem se také stala závislá na návykových lécích. Přišla jsem o polovinu vlasů, zničila si zuby tak, že dnes mám místo horních šesti protézu a šetřím na implantáty, vypadala jsem v dobrých dnech na třicet a v těch horších na šedesát, přišla jsem o všechny kamarády, přátele a známé. Mohla jsem si povídat jen s těmi, kdo měli stejný problém jako já, protože nikdo jiný mi nerozuměl a já nerozuměla nikomu jinému. Poslední léčbou byl půlroční pobyt v léčebně závislostí v Červeném Dvoře a tam nastal zlom. Je moc těžké jej popsat na několik řádků, je nepředstavitelné uskutečnit se sebou něco pozitivního během kratší doby než je ta, kterou jsem na to měla já. Pohřbila jsem závislost na lécích i na jídle (nejedení, zvracení, projímadlech). Lze to trochu říct takto: přestalo mě to nejspíš po deseti letech bavit, naplňovat. Vím, že ještě nemám vyhráno, spoustu věcí si do konce života nemohu dovolit – například diety nebo nepřiměřené hraní si na něco, co nejsem. Nové přátele jsem zatím nenašla, ti staří se také nevrátili, nějak víc ráda se také nemám, mám zatím v podstatě chudý život, ale docela se mi chce žít.Myslím, že nikomu nepomohou extrémy, ale vnímání běžných maličkostí, braní života i s jeho obyčejností, protože život obyčejný je- v tom může být jeho kouzlo. Tak co, holky (i kluci), jak dlouho ještě chcete čekat na zázrak?

Ahoj… víte já vůbec nevím jak začít…snad jen to že nevím jestli jsem normální nebo nemocná…ja si normální pripadám …začlo to asi před dvěma měsíci a když jsem si četla příběhy tady na této stránce chtělo se mi do breku a uvědomila sem si ze takhle dopadnout nechci s cukrovkou a s omezenou funkcí jater…je mi 16 let měřím asi + -179 a vážim 59 kg…zhruba 2 krát denně zvracím,nepřejídám se cvičím a stoupám na váhu 10 krát denně…neustále se hodnotím a říkám si … tohle se mi nelíbí..ty stehna, bricho…když něco vyzvracím říkám si…mám tohle vůbec za potřebí…lidi okolo mě neustále obdivují moji postavu, avsak nevedi nic o mém citení a me nemoci…a na druhou stranu z toho mam lepší pocit, když si představím, že zanedloouho budu vypadat, jako vystřižená z titulní strany módního časopisu jako modelka…tohle byl a nechci aby byl…uz ne…byl to muj jediny sen…udelala sem cokoliv jen abych do sebe nic nedala…asi před půl rokem sem chodila k doktorce kůli mé váze měla sem 178 a 62 kg…tehdy jsem jen nejedla a po par mesící diskuzí a tématem proc…sem nakonec odesla, ptz jak podle jejich slov „jsem uz v porádku“ …ale mylila se… Je to tady znova a jeste v horsim svetle…nevim jak s tim prestat a verte mi chci jeste zhubnout a ja budu hubnout ale zároven chci s timhle trápením skoncit…ale nemuzu…je to pro me uz zlozvyk a ja nevim, jak se ho zbavit… Muj pritel je s moji postavou spokojen a kdyz se obcas bavime o modelkach a o misskach zmini se jak maji krasnou postavu…a ja si rikam, kdyz v tomhle vydrzim, bude me obdivovat stejne…ja chci byt lepsi, hubenejsi nezli oni…pomozte mi prosim, nechci skoncit s cukrovkou ani s omezenou funkci jater…ja chci zase normalne zit i bez nutnosti zvracet… napiste mi na smolik.Martina@seznam.cz

ahojky všichni, je mi dost smutno, když si to tady všechno čtu. Kdybych měla tu moc, mávla bych „jen kouzelným proutkem“ a vše by bylo Ok. bohužel to není možné a já nejsem schopná pomoc ani sobě. Abych to neprodlužovala: měla sem anorexii a je to rok, co sem se z toho začala dostávat. Věřte nebo ne, ale sama. Taky to nechápu, byl to zázrak, měla sem 40kg/173 cm. Donutily mě okolnosti, nechtěla sem do nemocnice, asi bych to už psychicky nezvládla. Musela bych opakovat ročník na střední, to by byl konec, a tak sem začala jíst. Kdyby mi tehdy někdo řekl, že jednou budu mít bulimii, asi bych se mu vysmála do očí. Teď je to jiný, stala se mou „kamarádkou“. Je mi z toho všeho zle. Sem tak hloupá, mohla sem mít super postavu, nikdy sem nebyla silná- 54 kg, co bych teď za to dala. Jenže pravda je jiná, po roce mám téměř o 30kg víc, je to nechutný, já vim, ale je to bohužel tak. Má váha se nedá určit přesně- 65 – 70 kg. Sem schopná několik dnů vůbec nejíst, k tomu cvičit a jezdit na kole, až je mi na omdlení. to se cítim super, plochý břicho, dobrá nálada, pocity. Jenže pak stačí ochutnat nějakou dobrotu a je to tady. Nastává období přejídání. Pak zase hubnu, přibírám, hubnu….. Už mě to všechno unavuje, tohle není život, ale peklo, sem nemožně tlustá, neschopná. chci vrátit čas, kéž by to šlo. od anorexie téměř k nadváze, už nemůžu dál. Co mám dělat? Prosim vás, poraďte mi někdo. Napište mi cokoliv, ať už je to podpora či kritika, moc moc vás prosim. Připadám si jak loď potopená na dně oceánu. Za chvíli léto a já nevim, co budu dělat, ty stehna, zadek, já se z toho zbláznim. je to dost smutný, ale já nemůžu být ani s žádnym klukem. Sama bych být nemusela, jenže já je všechny odrazuju. pořád nechápu,že se jim můžu líbit takhle, podle mě nemožně tlustá. Myslim jen na jídlo, cvičení, to je můj život. můžete mi psát na: snezenka.ali@seznam.cz díky za všechny odpovědi, všem vám držim palečky a pro ty, co takový problémy nemají- buďte rádi, jak vypadáte, jelikož podle mého příběhu, nejspíš skončíte daleko hůř….