Článek „Přidej se“ mě zaujal.myslím, že je to dobrý nápad, zkusit to společně.je mi 19let, u mě to začalo anorexií(před dvěma lety), teď je to bulimie.Je to typický případ, denně bojuju.Zátím jsem nevydržela nezvracet dýl něž týden:( To by bylo tak obecně o mě.Jestli máte někdo chuť to zkusit společně, budu jen ráda. Všem vám držím pěstičky. Krásný den, Alča
Ahoj!Můj příběh je modelový.Snad jen,že jsem nikdy nechtěla být nějaká modelka.Nechce se mi dnes tady vypisovat ze všech svých prohřešků minulosti.Dnešek mi i tak stačil.Již od svých 14 let se doslova plácám v anorexii a bulimii.Dnes jsem se rozhodla sem napsat,protože jsem se neskutečně přežrala (na tom by u mne nebylo nic zvláštního),ale i nadále se cítim nesmírně zoufalá,ani to blbý jídlo nedokázalo otupit dnešní beznaděj.Studuju dost náročnou školu a zase mě čekaji zkoušky-zvládnu to?Čím jsem nervóznější,tím víc jim a míň se učim.Dnes mi bylo řečeno,že dotyčnou zkoušku nikdo z nás nemůže udělat.Jako vždy jsem to na veřejnosti toto tvrzení zesměšnila,ale v skrytu duše upadla do deprese.Pak mě oškubali na brigádě-další podraz;setkala jsem se s hodně nemocnym starým člověkem a na vlastní oči viděla,co to znamená být starý (než to,tak radši snad umřít dřív).Cítim se opuštěná,hodně blízký člověk se na mě vykašlal;….prostě jsem dneska totálně na dně.Beznaděj,bezmoc,samota…znáte to.A ani vyspat se z toho nemůžu.Posledních 14 dnů jsem jak mátoha,ale v noci stejně koukám do stropu.Ráno vstanu úplně zničená s tím,že bych se měla celý den učit-no,to bych nejradši nevylejzala.Prostě se mi poslední dobou vlbec nedaří.Připadám si jak v nějaký bedně,ze který nemůžu ven.A mašličkou,lépe řečeno uzlem,který nepovolí,takže se z ní nemůžu dostat ven,je bulimie.Píšu sem,aby mi někdo něco potěšujíícho a povzbuzujícího napsal.Nejradši bych se stočila do klubíčka,usnula…,někam se prostě z tohohle příšernýho světa alespoň na chvilku ztratila.Opravdu jen na chvilku,pak bych se chtěla vrátit.Jen mi poslední dobou opravdu chybí nějaký ten motor,který by mě nakopl,abych zase ráno vstávala s většími nadějemi,než jak to protlouct do večera apak padnout.Děkuju všem,kdo mi sem nebo na beruska.008@volny.cz napíše.
Je mi 17 a ani nevím, proč jsem se rozhodla na tyhle stránky napsat, ale stalo se… Chtěla bych sníst všechno, na co mám chuť, chtěla bych být hodně hubená, přála bych si nemít žádné starosti… tak tohle byla slova, která jsem si říkala někdy před 3 měsíci,kdy jsem jedla ještě úplně normálně, ale pak se to všechno změnilo a už to nebyly prázdná slova. Teď když sním jednu housku a jablko za den, tak potom mám strašné výčitky svědomí, ale abych si strčila prsty do krku a jídlo vyzvracela, tak na to sílu nemám…. Jídlo, jídlo, jídlo….nikdy jsem si nemyslela, že tohle slovo budu tak moc nenávidět. Nesnáším ten pocit, když se najím. Nenávidím to!!! Nenávidím lidi, kteří si myslí, že jsem hubená. Proč to říkají, proč mi lžou? Mně nic není, jsem v pohodě!! Hraju basket a poslední dobou ani nemůžu chodit na tréninky, jsem potom strašně unavená a už po půl hodině nemůžu. Co se to najednou stalo? Vždyť mně nic není, nejsem nemocná a nikdy do toho nespadnu. Jsem ráda, že teď vážím něco málo přes 49 kilo při výšce 174 cm, ale chtěla bych ještě víc zhubnout. Každý den cvičím, hraju basket nebo běhám, ale mně se zdá, že to moc nepomáhá…… Poslední dobou se taky s nikým nechci moc bavit, změnila jsem se, nejradši bych byla úplně sama. Nevím, co mám dělat, bojím se co přijde dál…
Jmenuji se Zuzana a je mi 23let už sedmý rok, trpím bulimii, pamatuji si to přesně jak jsem se k tomu dostala, jako kdyby se to stalo včera, před sedmi lety: byl únor a do mojich rukou se dostal časopis Top divka a tam byl článek a bulimii, jelikož jsem tou dobou trpěla nadvahou a ráda jsem jedla a to stále ráda jím, tak jsem to vyzkoušela najíst se a pak na záchod, ze začátku to nešlo se vyzracet, ale po dvou měsících se mi to už dařilo. Mohla jsem jíst co jsem chtěla a netloustnout. Ne ja vlastně nechci psát. Já chci stím skončit, jsem vdaná a ráda bych dítě, ale nedaří se mi dostat do jiného stavu. Proč nedokážu jeden den si říct, ne já se nepřejím, proč se musím přejíst a pak jít na ten záchod, já to nesnáším, tak proč to dělám, nesnáším se.
Ahoj, už dva měsíce jsem nezvracela! Ano, byla jsem bulimička, možná ještě jsem, protože občas mám chuť se k tomu vrátit, a proto hledám kamarádku, která byla také bulimička, a pomohla mě se z toho dostat. Ráda bych si totiž o tom s někým povídala! Těším se! Lenka lenkasr@atlas.cz
Ked mi sesternica prvy krat naznacila,ze by som mala schudnut, mala som 15 rokov, 176cm a 65kg. nebola som tlsta,ked tak na to teraz pozeram,bola som pekne stihle dievca. Ale cim viac som sa zaoberala svojim vyzorom,tym viac ma trapil a zhorsovalo sa to. Mam geneticke vacsie boky,asi s tym uz nic nenarobim. Pred rokom som prvy krat zasla na zachod zbavyt sa pocitu, ze som to zase raz prehnala s jedenim. Ked som zistila, ze to nieje take tazke, zasla som aj na buduce. S roznou frekvenciou tak chodim doteraz, zhorsila sa mi plet a stale si slubujem,ze to bolo naposledy. ale nebolo, nedokazem s tym sama bojovat a kamaratka,ktorej som sa zverila mi pomoct nevie. Je prekliatie ta dnesna moda vychrtlych bab, ktore sa mi sice vobec nepacia,ale nemam pokoj,kym nebudem jednou z nich. bludny kruh, vycerpavajuci a zufaly
Ahoj, jsem troska, jinak se mi totiž říct ani nedá. V životě sem sice potkala pár hezkých věcí, ale vždy je dokážu ztratit. A to nejhorší co mě kdy v životě potkalo je to, jak sem poznala jaká doopravdy sem. Každýho jen odpuzuju mou posedlostí o PPP. Já nejsem anorektička ani bulimička. Ale i tak, otázkou je chci být? Možná jo třeba mě potom bude mít každý rád, já už vážně nevím co mám dělat. Nemám sebevědomí ani hrdost nemám nic. Tak proč bych měla žít tenhle zatracenej život, kterej víc bere než dává. Připadá mi,že vždycky dělám to co ostatní chtějí a né to co chci já. Je tady někdo, kdo mi zvedne aspoň trošičku sebevědomí, prosím. Hlavně mě nelitujte, jí si to totiž nezasloužím……………….protože jsem jen troska a ta nemá na tomhle světě vůbec žádnou cenu!!!
Každý den když jdu večer spát říkám si zejtra to vydržim a nenajim se (no spíš nepřežeru). Je to ale těžký, moc těžký a vlastně ani nevím proč.Cvičím denně ale příjem je větší než výdej a tak se udržuju na tý samí a někdy i větší váze.Měřim 163 a vážim 55kg.Někdo z vás si může říct že to je akorát ale neni .Mám totiž lehký kosti a tak většina váhy je tuk.Dneska si třeba říkám ,že zítra si dám pouze rýžový chléb(1 plátek) a vypiju 4l vody .jenže přijedu ze školy a mám neuvěřitelný hlad.No hlavně chuť na něco sladkýho.A Tak protože zítra by se podle lunárního kalendáře mělo hubnout protože měsíc ubívá tak to určitě už konečně vydržim a budu na sebe hrdá!!!!! A teď vám všem tady slibuju že se během 10 dnů zbavim 8 kg.Prostě to vydržim jako má kámoška,celej tejden v kuse jedla jeden balík bebe dobré ráno a zhubla 7kg.No a já k tomu budu ještě cvičit a chodit běhat.Dřív jsem měla hezkou postavu ještě loni to byla bomba,no a já nemim se zakrývat ,ráda jsem nosila bokovky a uplý krátký trička ,tak už jen pro to a pro mého přítele to zvládnu!!!! Kdo by chtěl ať mi písne na Nicoll.W@seznam.cz
Ve svých 12 letech jsem si připadala strašlivě tlustá.(a trochu „při těle“ jsem přeci jen byla) Začala jsem hladovět a za měsíc jsem zhubla 10kilo.(vypadala jsem jak kostlivec, ale to jsem si v tu dobu neuvědomovala; moje postava se mi naopak moc líbila) Mámě se to ale nezamlouvalo a tak začala dohlížet na to co jím. Nemohla jsem všechno to jídlo ani vidět.Jaké scény jsem dělala jen abych nemusela jíst oběd společně s nima. Nesnášela jsem se. Časem jsem si ale zvykla zase na normální jídlo. Jenomže s jídlem přibývala kila a já se opět pokoušela pár kilo shodit. Nešlo to . Neměla jsem vůli. Přišla jsem na to, že jídla se dá zbavovat zvracením. Zezačátku jsem zvracela jen když jsem vyjedla skoro celou ledničku a břicho jsem měla jako balón. Vůbec mi to nevadilo. Jedla jsem cokoli a na váze jsem skoro nepřibrala. Časem jsem to ale začala dělat po káždém , byť jem po malinkatém kousku jídla. Měla jsem hrozné deprese. Asi rok o tom nikdo nevěděl. Věci které jse mi honily hlavou byly stále jen o jídle a o mé „hnusně tlusté“ postavě. Nesnášela jsem jídlo, sebe i všechny lidi, kteří si toho nevšimli. Byli slepí? Když už se v mém pokojíku nedalo skoro ani dýchat – všude byly zbytky jídla a zvratky- hodně jsem přemýšlela – o sobě ! Naši už něco tušili, ALE nic s tím neudělali, nevím proč, asi se taky báli- stejně jako já. Sice mi něco řikali(mluvili , nic nepodnikli), ale se mnou to ani nehlo. …Bylo strašné odřeknout si po jídle návštěvu záchoda nebo nachystané misky. Hodně jsem bojovala.SAMA uplně sama!!! Byl to můj boj a já ho vyhrála – skoro!!! Trvalo to dlouho a ještě teď(tak jednou za čtvrt roku)když se dost přejím mám nutkavou touhu všechno to jídlo dostat ze sebe ven. Teď je mi 16 a už asi tak rok se držím. Smířila jsem s tím, že nemám dokonalou postavu. Každý ať mě má rád takovou jaká jsem – a né kvůli postavě , ale kvůli tomu jaká jsem vevnitř.Moje postava se mi nelíbí- nikdy bych nešla na koupák, ale už jsem si prostě nějak zvykla. 3 roky jsem se trápila a byla v začarovaném kole. mám (a vždy jsem měla) dost kamarádů, oni však nic nevěděli, vůbec je to ani nenapadlo. Navenek jsem byla fajn holka, ale v hlavě jsem měla hnusnýho bubáka jménem ANOREXIE a BULÍMIE. Nevím jestli to vůbec někomu z mé rodiny nebo přátel někdy řeknu. Celkem se za to stydím. Už se o tom ale nebojím mluvit, je to hnus. Chtěla bych nakonec jen říct, aby jste se , lidi, dívali více kolem sebe. Někde tam, jen malinký kousek od vás, je možná osůbka, která se trýzní, ubýjí a čeká na pomoc. Já vím, že jsem měla štěstí a dostala jsem se s toho úplně sama ( a věřte, že jsem na tom byla fakt hnusně), ale každý takový štěstí nemá!!! A třeba vy jim můžete pomoci. Stačí pořádně otevřít oči a hlavně srdce. Nechci tady ze sebe dělat chudinku. Jen jsem se chtěla někomu svěřit a konečně to ze sebe dostat. Je mi líp. Děkuju Všem kterých se to týká přeju moc moc moc štěstí. Držte se .
Tak jak zacit…? To je asi prvni otazka nas svech,co sem chceme psat.. Jak si procitam tyto clanky,strasne se v nich nachazim.Nejhorsi je,ze ja si svou nemoc uvedomuji,vim,proc prisla, a ze asi neodejde.. Zacalo to pred 3 roky,bylo mi 15 a ja zacala ma prvni laska.Uz od malicka jsem si musela dokazovat,ze sjem dokonala,rodice po mne chteli vyborne znamky,plno kamaradu,fyzickou krasu a k tomu si me muj kluk nevsimal..Co jineho me mohlo napadnout?Jidlo jsem milovala od malicka a nemela s nim problemy,jenze v ty dobe jsem se zacala prejidat a zvracet.Ale nebylo to prejidani,jake ctu tady..Snedla jsem susenku,jogurt,chleba a slo to ven.Samozrejme mi vsichni zacali chvalit mou postavu-krom me lasky.Takze se mi ma snaha zdala tak zbytecna,ze jsem prestala uplne jist-jedno jablko nebo musli denne,jaka to byla parada!!:o( Sampzrejme jsme se rozesli,dodnes patrime do jedne party,vidame se porad,ale ja se na nej nemuzu ani kouknout..on nevi,ze on muze za mou celozivotni nemoc….No,kdyz si procitam svou posledni vetu,tak je mi k smichu..za to on nemuze,nikdo,jen ja a ja a ja.. Pred rokem jsem zase bastila normalne,susenky,obidky,pizzu,no proste jako vsichni ostatni-vzdyt je to tak norrmalni!!! Jenze mi bylo jasny,ze to nebude naporad..a taky. Uz v tom zase litam..Zacalo to cernym pecivem-jim prece zdrave!!Jim jen suchary treba se syrem,zeleninu…cvicim. Ve slabe chvilce jsem to rekla mymu nynejsimu priteli,rikal,ze si sezeneme literaturu a neco s tim udelame..JA CHCE!!Ale na druhou stranu se tak bojim kil navic,pritom ja chci jeste zhubnout..A tohle mu mam rict??Vzdyt bych o nej prisla..a to si nemuzu dovolit!! Uz opravdu vim,co je zacarovany kruh,pac ja se v nem pohybuju a mota se mi z nej hlava…. Jak dal,holky??
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.