Ahoj, už dva měsíce jsem nezvracela! Ano, byla jsem bulimička, možná ještě jsem, protože občas mám chuť se k tomu vrátit, a proto hledám kamarádku, která byla také bulimička, a pomohla mě se z toho dostat. Ráda bych si totiž o tom s někým povídala! Těším se! Lenka lenkasr@atlas.cz
Ked mi sesternica prvy krat naznacila,ze by som mala schudnut, mala som 15 rokov, 176cm a 65kg. nebola som tlsta,ked tak na to teraz pozeram,bola som pekne stihle dievca. Ale cim viac som sa zaoberala svojim vyzorom,tym viac ma trapil a zhorsovalo sa to. Mam geneticke vacsie boky,asi s tym uz nic nenarobim. Pred rokom som prvy krat zasla na zachod zbavyt sa pocitu, ze som to zase raz prehnala s jedenim. Ked som zistila, ze to nieje take tazke, zasla som aj na buduce. S roznou frekvenciou tak chodim doteraz, zhorsila sa mi plet a stale si slubujem,ze to bolo naposledy. ale nebolo, nedokazem s tym sama bojovat a kamaratka,ktorej som sa zverila mi pomoct nevie. Je prekliatie ta dnesna moda vychrtlych bab, ktore sa mi sice vobec nepacia,ale nemam pokoj,kym nebudem jednou z nich. bludny kruh, vycerpavajuci a zufaly
Ahoj, jsem troska, jinak se mi totiž říct ani nedá. V životě sem sice potkala pár hezkých věcí, ale vždy je dokážu ztratit. A to nejhorší co mě kdy v životě potkalo je to, jak sem poznala jaká doopravdy sem. Každýho jen odpuzuju mou posedlostí o PPP. Já nejsem anorektička ani bulimička. Ale i tak, otázkou je chci být? Možná jo třeba mě potom bude mít každý rád, já už vážně nevím co mám dělat. Nemám sebevědomí ani hrdost nemám nic. Tak proč bych měla žít tenhle zatracenej život, kterej víc bere než dává. Připadá mi,že vždycky dělám to co ostatní chtějí a né to co chci já. Je tady někdo, kdo mi zvedne aspoň trošičku sebevědomí, prosím. Hlavně mě nelitujte, jí si to totiž nezasloužím……………….protože jsem jen troska a ta nemá na tomhle světě vůbec žádnou cenu!!!
Každý den když jdu večer spát říkám si zejtra to vydržim a nenajim se (no spíš nepřežeru). Je to ale těžký, moc těžký a vlastně ani nevím proč.Cvičím denně ale příjem je větší než výdej a tak se udržuju na tý samí a někdy i větší váze.Měřim 163 a vážim 55kg.Někdo z vás si může říct že to je akorát ale neni .Mám totiž lehký kosti a tak většina váhy je tuk.Dneska si třeba říkám ,že zítra si dám pouze rýžový chléb(1 plátek) a vypiju 4l vody .jenže přijedu ze školy a mám neuvěřitelný hlad.No hlavně chuť na něco sladkýho.A Tak protože zítra by se podle lunárního kalendáře mělo hubnout protože měsíc ubívá tak to určitě už konečně vydržim a budu na sebe hrdá!!!!! A teď vám všem tady slibuju že se během 10 dnů zbavim 8 kg.Prostě to vydržim jako má kámoška,celej tejden v kuse jedla jeden balík bebe dobré ráno a zhubla 7kg.No a já k tomu budu ještě cvičit a chodit běhat.Dřív jsem měla hezkou postavu ještě loni to byla bomba,no a já nemim se zakrývat ,ráda jsem nosila bokovky a uplý krátký trička ,tak už jen pro to a pro mého přítele to zvládnu!!!! Kdo by chtěl ať mi písne na Nicoll.W@seznam.cz
Ve svých 12 letech jsem si připadala strašlivě tlustá.(a trochu „při těle“ jsem přeci jen byla) Začala jsem hladovět a za měsíc jsem zhubla 10kilo.(vypadala jsem jak kostlivec, ale to jsem si v tu dobu neuvědomovala; moje postava se mi naopak moc líbila) Mámě se to ale nezamlouvalo a tak začala dohlížet na to co jím. Nemohla jsem všechno to jídlo ani vidět.Jaké scény jsem dělala jen abych nemusela jíst oběd společně s nima. Nesnášela jsem se. Časem jsem si ale zvykla zase na normální jídlo. Jenomže s jídlem přibývala kila a já se opět pokoušela pár kilo shodit. Nešlo to . Neměla jsem vůli. Přišla jsem na to, že jídla se dá zbavovat zvracením. Zezačátku jsem zvracela jen když jsem vyjedla skoro celou ledničku a břicho jsem měla jako balón. Vůbec mi to nevadilo. Jedla jsem cokoli a na váze jsem skoro nepřibrala. Časem jsem to ale začala dělat po káždém , byť jem po malinkatém kousku jídla. Měla jsem hrozné deprese. Asi rok o tom nikdo nevěděl. Věci které jse mi honily hlavou byly stále jen o jídle a o mé „hnusně tlusté“ postavě. Nesnášela jsem jídlo, sebe i všechny lidi, kteří si toho nevšimli. Byli slepí? Když už se v mém pokojíku nedalo skoro ani dýchat – všude byly zbytky jídla a zvratky- hodně jsem přemýšlela – o sobě ! Naši už něco tušili, ALE nic s tím neudělali, nevím proč, asi se taky báli- stejně jako já. Sice mi něco řikali(mluvili , nic nepodnikli), ale se mnou to ani nehlo. …Bylo strašné odřeknout si po jídle návštěvu záchoda nebo nachystané misky. Hodně jsem bojovala.SAMA uplně sama!!! Byl to můj boj a já ho vyhrála – skoro!!! Trvalo to dlouho a ještě teď(tak jednou za čtvrt roku)když se dost přejím mám nutkavou touhu všechno to jídlo dostat ze sebe ven. Teď je mi 16 a už asi tak rok se držím. Smířila jsem s tím, že nemám dokonalou postavu. Každý ať mě má rád takovou jaká jsem – a né kvůli postavě , ale kvůli tomu jaká jsem vevnitř.Moje postava se mi nelíbí- nikdy bych nešla na koupák, ale už jsem si prostě nějak zvykla. 3 roky jsem se trápila a byla v začarovaném kole. mám (a vždy jsem měla) dost kamarádů, oni však nic nevěděli, vůbec je to ani nenapadlo. Navenek jsem byla fajn holka, ale v hlavě jsem měla hnusnýho bubáka jménem ANOREXIE a BULÍMIE. Nevím jestli to vůbec někomu z mé rodiny nebo přátel někdy řeknu. Celkem se za to stydím. Už se o tom ale nebojím mluvit, je to hnus. Chtěla bych nakonec jen říct, aby jste se , lidi, dívali více kolem sebe. Někde tam, jen malinký kousek od vás, je možná osůbka, která se trýzní, ubýjí a čeká na pomoc. Já vím, že jsem měla štěstí a dostala jsem se s toho úplně sama ( a věřte, že jsem na tom byla fakt hnusně), ale každý takový štěstí nemá!!! A třeba vy jim můžete pomoci. Stačí pořádně otevřít oči a hlavně srdce. Nechci tady ze sebe dělat chudinku. Jen jsem se chtěla někomu svěřit a konečně to ze sebe dostat. Je mi líp. Děkuju Všem kterých se to týká přeju moc moc moc štěstí. Držte se .
Tak jak zacit…? To je asi prvni otazka nas svech,co sem chceme psat.. Jak si procitam tyto clanky,strasne se v nich nachazim.Nejhorsi je,ze ja si svou nemoc uvedomuji,vim,proc prisla, a ze asi neodejde.. Zacalo to pred 3 roky,bylo mi 15 a ja zacala ma prvni laska.Uz od malicka jsem si musela dokazovat,ze sjem dokonala,rodice po mne chteli vyborne znamky,plno kamaradu,fyzickou krasu a k tomu si me muj kluk nevsimal..Co jineho me mohlo napadnout?Jidlo jsem milovala od malicka a nemela s nim problemy,jenze v ty dobe jsem se zacala prejidat a zvracet.Ale nebylo to prejidani,jake ctu tady..Snedla jsem susenku,jogurt,chleba a slo to ven.Samozrejme mi vsichni zacali chvalit mou postavu-krom me lasky.Takze se mi ma snaha zdala tak zbytecna,ze jsem prestala uplne jist-jedno jablko nebo musli denne,jaka to byla parada!!:o( Sampzrejme jsme se rozesli,dodnes patrime do jedne party,vidame se porad,ale ja se na nej nemuzu ani kouknout..on nevi,ze on muze za mou celozivotni nemoc….No,kdyz si procitam svou posledni vetu,tak je mi k smichu..za to on nemuze,nikdo,jen ja a ja a ja.. Pred rokem jsem zase bastila normalne,susenky,obidky,pizzu,no proste jako vsichni ostatni-vzdyt je to tak norrmalni!!! Jenze mi bylo jasny,ze to nebude naporad..a taky. Uz v tom zase litam..Zacalo to cernym pecivem-jim prece zdrave!!Jim jen suchary treba se syrem,zeleninu…cvicim. Ve slabe chvilce jsem to rekla mymu nynejsimu priteli,rikal,ze si sezeneme literaturu a neco s tim udelame..JA CHCE!!Ale na druhou stranu se tak bojim kil navic,pritom ja chci jeste zhubnout..A tohle mu mam rict??Vzdyt bych o nej prisla..a to si nemuzu dovolit!! Uz opravdu vim,co je zacarovany kruh,pac ja se v nem pohybuju a mota se mi z nej hlava…. Jak dal,holky??
Ahoj všichni! Je tak těžký začít psát,ale chci a potřebuju se vypsat ze svý bolesti.Netýká se jen jídla, i když mé trápení jídlo odstartovalo. Nechci se hrabat v minulosti,nemá to smysl,ale problém s jídlem u mě začal asi ve 12letech,kdy jsem na 158cm vážila 44kg,takže pohoda,ale…Nevím,proč jsem si tenkrát z ničeho nic začala připadat tak nemožně tlustá,když jsem vždycky bývala taková veselá,celkem bezproblémová holka s normální chutí k jídlu. Doktoři vyřkli několik příčin,ale já nechci své problémy s PPP svádět na rozvod rodičů,můžu si za to sama,jak jsem slabá a hloupá. Po nemocnicích jsem strávila téměř rok,efekt žádný,v 16 letech jsem měla 30kg,skoro žádné přátele,sebevědomí na bodu mrazu atd…Pak nastal zlom a já začala přibírat,radovat se ze života…Přibrala jsem asi na 43kg,postupně pak ještě na 46kg při výšce 163cm,takže už žádná kostra,ale zdravá holka. Pak jsem prožila nejkrásnější období mého života-první lásky,zábava atd. Další zlom nastal minulý rok na jaře,kdy jsem potkala skvělého kluka(se kterým jsem mj.dodnes).Chtěla jsem být pro něj tou dokonalou,tou nej a tak jsem o letních prázdninách začala zvracet téměř vše,co jsem snědla.Dotáhla jsem to na váhu cca 41kg,ale nebylo mi z toho dobře.Lehkost,se kterou jsem se dokázala vyzvracet,přetvářky,deprese,vážení…to vše mě velice vysilovalo a jak zbytečně. O mém zvracení se dozvěděli rodiče,ale i když se mi moc snažili pomoct,hlídat,domlouvat…,nic nemá smysl,pokud my sami nechceme.A já chtěla,ale bohužel jen někdy a to k vyléčení nestačí.Styděla jsem se před rodinou,ale stala se ještě horší věc,o mé bulimii se dozvěděl i můj přítel!!!Tolik jsem se bála,že ho ztratím,věděla jsem,že tohle nikdy nemůže pochopit a já mu to ani nijak nedokážu vysvětlit.Začal naléhat,ať přiberu,ale moje váha stagnovala.Vše vyvrcholilo o vánočních prázdninách,to už jsem vážně na sebe měla vztek a byla odhodlaná se uzdravit.Navíc maturita na krku a zvracet a učit se zároveň nejde,aspoň tedy ne mně.Začala jsem se tedy vážně snažit a přibrala asi 3kg. Bulimie ale úplně nezmizela,jen jsem ji dokázala potlačovat.V únoru jsem zjistila,že jsem těhotná.Byla jsem překvapená,brala jsem totiž HA a přesto k tomu došlo.Nedokázala bych jít na potrat,proto jsem si dítě rozhodla nechat.Ne všichni to považovali za správnou variantu,ale akceptovali mé rozhodnutí,i můj přítel a za to ho ještě víc miluji. Bohužel,další tvrdá rána,na konci třetího měsíce těhotenství jsem o dítě přišla,prostě umřelo, příčina neznámá.Bylo to týden před maturitou,dnes jsou tomu 3 týdny.Stále tomu nevěřím,zhroutil se mi svět,snažila jsem se,tolik jsem se snažila jíst zdravě a dobře a teď tohle.Vážně jsem se na miminko těšila,dodnes to nemohu překousnout a nikdy nezapomenu… Teď mám strach,co bude dál.Zase vážím těch 46kg,přítel si přeje,abych přibrala,jsem prý hubená,i u nás ve škole se říkalo,že jsem anorektička,ale lidé jsou zlí a závistiví,chtějí ubližovat.Vím,že lidé co mě znají jen tak letmo,závidí.Na povrchu mám skvělý život,ale co ta všechna bolest??? Stále mám svého přítele,bez něj bych nebyla ani tam,kde jsem dnes.Touto cestou mu moc děkuji,za jeho péči,starostlivost,lásku.Vím,že on je ten,s kým chci být navždy a to nejhezčí na tom je,že je to oboustranné. Budu se snažit jíst jako člověk a připravit své tělo na budoucí těhotenství,teď bylo asi zesláblé a pomstilo se mi. Přijít o dítě je vážně to nejhorší,co se mi kdy stalo,sice bylo ještě malinkaté,vlastně to ještě ani dítě nebylo,ale já ho milovala-doufám,že mi někdy odpustí. Mějte se co nejlíp a nevzdávejte se!!!
Už od hodně lidí, holek, jsemse dozvěděla, že nemá ce nu sem vůbec co psá, protože se to tady stejně nezveřejní. Napsala jsem e-mail Ivett,14 a ta mi řekla, že sem o týden později, což blo minulý pátek, psala nový článek, ve kterém se všem omlouvala , jestli její příběh pochopili jako propagaci. Prý chtěla jen někomu pomoci. Píšu si s ní tak nějak a je prý už docela vyléčená ale že to ještě chviličku potrvá… Já mám také anorexii. Chtěla bych aby mi někdo pomoh, ale stejně se to tu asi nezveřejní. Nevím občas naco tu tyhle stránky jsoukdyž ani nemůžou ty holky řícz svůj názor-žijeme přeci v demokratickém státě a každý má na svůj názor právo. Bylo mi Ivettt hodně líto protože byla trochu smutná ale teď je naštěstí docela v pohodě. četla sem si taky hodně článků tady a onanení jediná, kdo to tady(v uvozovkách) propagoval, narazila sem ještě na jinou holku která říkala jak chce mít strašně anorexii…
Ahoj,čitam si tieto pribehy a som na strankach každy deň,prečo?PPP,myslim že je to už 2,5roka čo bojujem sama zo sebou.Zo začiatku to bola anorexia a teraz bulimia s fazami anorexie.Nechapem prečo je to take ťažke začať normalne jesť ved to patri k životu,či nie? Mňa do toho dostala (kamaratka),pišem ju v (),pretože už viac moja kamaratka nie je.Ona je bulimička asi 6rokov a vôbec s tým nechce nič robyť,je nato dokonca hrda!Ja som mala 168cm a vahu 64, vedela som že je to veľa ,ale jedla som zdravo,chutilo mi a bola som šťastná.A ona sa mi stale vysmievala a potom mi začala radiť ,že predsa môžem dalej jesť a potom sa toho zbaviť.Ale ja som urobila presny opak začala som strašne veľa cviciť a postupne som prestala jesť.Za 2mesiace som mala 51kg,aka som bola šťastna…ale odpadavala som bolo mi zle aj z vody,a tak pod natlakom priateľa som začala jesť a zvr.a teraz po roku mam 58kg,čo je hrôza ,ale snažim sa z toho dostať každy deň bojujem odznova,pišem si denniček a aj jedálniček a vyhybam sa samote.A?ONO TO FUNGUJE!! nie je to už 5x,6x denne ale max1x,ano mam aj zle dni ale vdaka holkam z pokecu je mi lepšie ,stale si čitam aj ich problemi a snažim sa bojovať tak vám aj sebe držim palce papa
Už asi 5 měsíců jsem bulimička. Tento měsíc jsem už nemohla zvracet, nevěděla jsem co dělat s neustálím stachem z přibírání na hmotnosti. Vážím 39kg a skoro vůbec nejím. Prosím pište jako o život, můj na tom závisí.
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.