Archive for category: Můj příběh

Ve svých 12 letech jsem si připadala strašlivě tlustá.(a trochu „při těle“ jsem přeci jen byla) Začala jsem hladovět a za měsíc jsem zhubla 10kilo.(vypadala jsem jak kostlivec, ale to jsem si v tu dobu neuvědomovala; moje postava se mi naopak moc líbila) Mámě se to ale nezamlouvalo a tak začala dohlížet na to co jím. Nemohla jsem všechno to jídlo ani vidět.Jaké scény jsem dělala jen abych nemusela jíst oběd společně s nima. Nesnášela jsem se. Časem jsem si ale zvykla zase na normální jídlo. Jenomže s jídlem přibývala kila a já se opět pokoušela pár kilo shodit. Nešlo to . Neměla jsem vůli. Přišla jsem na to, že jídla se dá zbavovat zvracením. Zezačátku jsem zvracela jen když jsem vyjedla skoro celou ledničku a břicho jsem měla jako balón. Vůbec mi to nevadilo. Jedla jsem cokoli a na váze jsem skoro nepřibrala. Časem jsem to ale začala dělat po káždém , byť jem po malinkatém kousku jídla. Měla jsem hrozné deprese. Asi rok o tom nikdo nevěděl. Věci které jse mi honily hlavou byly stále jen o jídle a o mé „hnusně tlusté“ postavě. Nesnášela jsem jídlo, sebe i všechny lidi, kteří si toho nevšimli. Byli slepí? Když už se v mém pokojíku nedalo skoro ani dýchat – všude byly zbytky jídla a zvratky- hodně jsem přemýšlela – o sobě ! Naši už něco tušili, ALE nic s tím neudělali, nevím proč, asi se taky báli- stejně jako já. Sice mi něco řikali(mluvili , nic nepodnikli), ale se mnou to ani nehlo. …Bylo strašné odřeknout si po jídle návštěvu záchoda nebo nachystané misky. Hodně jsem bojovala.SAMA uplně sama!!! Byl to můj boj a já ho vyhrála – skoro!!! Trvalo to dlouho a ještě teď(tak jednou za čtvrt roku)když se dost přejím mám nutkavou touhu všechno to jídlo dostat ze sebe ven. Teď je mi 16 a už asi tak rok se držím. Smířila jsem s tím, že nemám dokonalou postavu. Každý ať mě má rád takovou jaká jsem – a né kvůli postavě , ale kvůli tomu jaká jsem vevnitř.Moje postava se mi nelíbí- nikdy bych nešla na koupák, ale už jsem si prostě nějak zvykla. 3 roky jsem se trápila a byla v začarovaném kole. mám (a vždy jsem měla) dost kamarádů, oni však nic nevěděli, vůbec je to ani nenapadlo. Navenek jsem byla fajn holka, ale v hlavě jsem měla hnusnýho bubáka jménem ANOREXIE a BULÍMIE. Nevím jestli to vůbec někomu z mé rodiny nebo přátel někdy řeknu. Celkem se za to stydím. Už se o tom ale nebojím mluvit, je to hnus. Chtěla bych nakonec jen říct, aby jste se , lidi, dívali více kolem sebe. Někde tam, jen malinký kousek od vás, je možná osůbka, která se trýzní, ubýjí a čeká na pomoc. Já vím, že jsem měla štěstí a dostala jsem se s toho úplně sama ( a věřte, že jsem na tom byla fakt hnusně), ale každý takový štěstí nemá!!! A třeba vy jim můžete pomoci. Stačí pořádně otevřít oči a hlavně srdce. Nechci tady ze sebe dělat chudinku. Jen jsem se chtěla někomu svěřit a konečně to ze sebe dostat. Je mi líp. Děkuju Všem kterých se to týká přeju moc moc moc štěstí. Držte se .

Ahoj všichni! Je tak těžký začít psát,ale chci a potřebuju se vypsat ze svý bolesti.Netýká se jen jídla, i když mé trápení jídlo odstartovalo. Nechci se hrabat v minulosti,nemá to smysl,ale problém s jídlem u mě začal asi ve 12letech,kdy jsem na 158cm vážila 44kg,takže pohoda,ale…Nevím,proč jsem si tenkrát z ničeho nic začala připadat tak nemožně tlustá,když jsem vždycky bývala taková veselá,celkem bezproblémová holka s normální chutí k jídlu. Doktoři vyřkli několik příčin,ale já nechci své problémy s PPP svádět na rozvod rodičů,můžu si za to sama,jak jsem slabá a hloupá. Po nemocnicích jsem strávila téměř rok,efekt žádný,v 16 letech jsem měla 30kg,skoro žádné přátele,sebevědomí na bodu mrazu atd…Pak nastal zlom a já začala přibírat,radovat se ze života…Přibrala jsem asi na 43kg,postupně pak ještě na 46kg při výšce 163cm,takže už žádná kostra,ale zdravá holka. Pak jsem prožila nejkrásnější období mého života-první lásky,zábava atd. Další zlom nastal minulý rok na jaře,kdy jsem potkala skvělého kluka(se kterým jsem mj.dodnes).Chtěla jsem být pro něj tou dokonalou,tou nej a tak jsem o letních prázdninách začala zvracet téměř vše,co jsem snědla.Dotáhla jsem to na váhu cca 41kg,ale nebylo mi z toho dobře.Lehkost,se kterou jsem se dokázala vyzvracet,přetvářky,deprese,vážení…to vše mě velice vysilovalo a jak zbytečně. O mém zvracení se dozvěděli rodiče,ale i když se mi moc snažili pomoct,hlídat,domlouvat…,nic nemá smysl,pokud my sami nechceme.A já chtěla,ale bohužel jen někdy a to k vyléčení nestačí.Styděla jsem se před rodinou,ale stala se ještě horší věc,o mé bulimii se dozvěděl i můj přítel!!!Tolik jsem se bála,že ho ztratím,věděla jsem,že tohle nikdy nemůže pochopit a já mu to ani nijak nedokážu vysvětlit.Začal naléhat,ať přiberu,ale moje váha stagnovala.Vše vyvrcholilo o vánočních prázdninách,to už jsem vážně na sebe měla vztek a byla odhodlaná se uzdravit.Navíc maturita na krku a zvracet a učit se zároveň nejde,aspoň tedy ne mně.Začala jsem se tedy vážně snažit a přibrala asi 3kg. Bulimie ale úplně nezmizela,jen jsem ji dokázala potlačovat.V únoru jsem zjistila,že jsem těhotná.Byla jsem překvapená,brala jsem totiž HA a přesto k tomu došlo.Nedokázala bych jít na potrat,proto jsem si dítě rozhodla nechat.Ne všichni to považovali za správnou variantu,ale akceptovali mé rozhodnutí,i můj přítel a za to ho ještě víc miluji. Bohužel,další tvrdá rána,na konci třetího měsíce těhotenství jsem o dítě přišla,prostě umřelo, příčina neznámá.Bylo to týden před maturitou,dnes jsou tomu 3 týdny.Stále tomu nevěřím,zhroutil se mi svět,snažila jsem se,tolik jsem se snažila jíst zdravě a dobře a teď tohle.Vážně jsem se na miminko těšila,dodnes to nemohu překousnout a nikdy nezapomenu… Teď mám strach,co bude dál.Zase vážím těch 46kg,přítel si přeje,abych přibrala,jsem prý hubená,i u nás ve škole se říkalo,že jsem anorektička,ale lidé jsou zlí a závistiví,chtějí ubližovat.Vím,že lidé co mě znají jen tak letmo,závidí.Na povrchu mám skvělý život,ale co ta všechna bolest??? Stále mám svého přítele,bez něj bych nebyla ani tam,kde jsem dnes.Touto cestou mu moc děkuji,za jeho péči,starostlivost,lásku.Vím,že on je ten,s kým chci být navždy a to nejhezčí na tom je,že je to oboustranné. Budu se snažit jíst jako člověk a připravit své tělo na budoucí těhotenství,teď bylo asi zesláblé a pomstilo se mi. Přijít o dítě je vážně to nejhorší,co se mi kdy stalo,sice bylo ještě malinkaté,vlastně to ještě ani dítě nebylo,ale já ho milovala-doufám,že mi někdy odpustí. Mějte se co nejlíp a nevzdávejte se!!!

Ahoj,čitam si tieto pribehy a som na strankach každy deň,prečo?PPP,myslim že je to už 2,5roka čo bojujem sama zo sebou.Zo začiatku to bola anorexia a teraz bulimia s fazami anorexie.Nechapem prečo je to take ťažke začať normalne jesť ved to patri k životu,či nie? Mňa do toho dostala (kamaratka),pišem ju v (),pretože už viac moja kamaratka nie je.Ona je bulimička asi 6rokov a vôbec s tým nechce nič robyť,je nato dokonca hrda!Ja som mala 168cm a vahu 64, vedela som že je to veľa ,ale jedla som zdravo,chutilo mi a bola som šťastná.A ona sa mi stale vysmievala a potom mi začala radiť ,že predsa môžem dalej jesť a potom sa toho zbaviť.Ale ja som urobila presny opak začala som strašne veľa cviciť a postupne som prestala jesť.Za 2mesiace som mala 51kg,aka som bola šťastna…ale odpadavala som bolo mi zle aj z vody,a tak pod natlakom priateľa som začala jesť a zvr.a teraz po roku mam 58kg,čo je hrôza ,ale snažim sa z toho dostať každy deň bojujem odznova,pišem si denniček a aj jedálniček a vyhybam sa samote.A?ONO TO FUNGUJE!! nie je to už 5x,6x denne ale max1x,ano mam aj zle dni ale vdaka holkam z pokecu je mi lepšie ,stale si čitam aj ich problemi a snažim sa bojovať tak vám aj sebe držim palce papa

Bulimií trpím přes 2 roky.Je to dlouhý příběh,který sahá víc do minulosti,a tak to nebudu rozebírat.Jen se ptám:kdy to skončí?Už dále nechci aby mi omezovala život,aby mě obírala o peníze,síli…..o život a to doslova.Poslední dobou mě bolí už i ledviny a to dost.Několikrát jsem už málem umřela.Doktoři se divili,že vůbec žiju,chodili se na mě dívat jak na zvláštní exemplář z celé nemocnice.Kromě nízkých hodnot draslíku(kvůli tomu mám slabé srdce!) jsem měla velmi silnou alkalózu.Místo ph -2,5 až 2,5(kyselé)jsem měla….16!!!!!Síla.Já nemám klasickou bulimii,ale atypickou neboli spornou.Jiná je jen v tom,že jsem nezačala s dietama či anorexií.Prostě jsem jen své problémy řešila jídlem.Cpala jsem se až mě bylo zle a jednou jsem to jen zkusila vyzvrátit……………jen jednou………..před 25 měsíci………..ona mi zničila život.Udělala jsem kvůli ní věci,kt.bych jako zdravá nikdy neučinila.Ano jako zdravá,protože já jsem nemocná,vím to už dlouho,jen najít tu sílu ji zničit.Je jak mé druhé já,to zlé,tak strašně zlé…..byla jsem u několika psych.,v léčebně..,ale o tom to není, je to jen na vás.Čím dřív začnete bojovat,tím lépe.Opravdu.U mě to prasklo až skoro po roce,jenže to už jsem se v tom topila…!!!holky zachraňme se!!Večer usínám s tím,že dnes už to bylo naposledy nebo alespoň až za měsíc.Ráno už se přesvědčuju,později podlehnu………………..takhle už to dál nejde…….začínají tepla a ja cítim,že na tom zas nejsem dobře.Vedrem to srdce trpí ještě víc.Vím,že kdybych šla na krev,tak i přes to,že beru doplňky stravy(hl.draslík),tak by mě poslali na kapačky,protože já zas umírám……už ten pocit znám…..musím bojovat,mám hodně plánů,ale někdy se mi už ani nechce………………..

začalo to asi před dvěme lety kdy moje spolužačka dostala také anorexii a já se v ní vzhlédla začalo to nekonečnými dietami a na oplátku týdenního odříkávání bylo víkendové přejídání. Asi před půl rokem jsem si koupila projímadlo-matka na to přišla. Upřímně řečeno já tu anorexii chci i nechci, protože si připadám nechutná-vážím 46 kg a měřím165 cm. Jsem strašně hnusná asi bych sem měla dát svou fotku aby jste se zasmáli. To kristýna se držet dokáže-já ne ona je tak krásně hubená má spoustu zájmů…já se jen válim a hniju… Pomozte mi abych měla velkou vůli sice už nemám mnoho přátel ale to mi je jedno já chci být jen hubená a krásná tak mi držte palce. Dala jsem si předsevzetí, že do 1 měsíce zhubnu 5kg tak že nebudu jíst po 3. hodině odpoledne… Také neustále vyhledávám nějakou literaturu… pomoc