Preco? To je tazka otazka, ale odpoved je este tazsia.. Preco sa citim tak sama? Preco mi je zle? Preco mi nic nevychadza? Preco….. Preco…. Otazok preco je vela a ja som na ziadnu nenasla odpoved, az na jednu a ta je Preco mam zit? a nasla som odpoved pre nic, nemusim, bude mi lepsie niekde inde na druhom svete. Len nechapem PRECO to prvykrat nevyslo, preco???? Vsetky co sa toto pytate skuste najst odpovede aj za mna…
Chtela jsem najit ve svem rozborenem zivote nejakou jistotu, nejaky rad. Rok pred tim, nez jsem zacala mit tyhle problemy zacal slibne. Dostala jsem praci po ktere jsem touzila. Celkem mi to slo a desne me to bavilo. Chodila jsem se skvelym klukem a jediny muj problem byli rodice, kteri se nekde 100 km ode me desne hadali a byli nestastni. Pak se to ale stalo. Tata spachal sevrazdu. Vsechno se sesulo jako domecek z karet. Zarizovala jsem jeho dluhy, aby je nezdedila mama, pohreb (dokonce jsem mela skoro rok urnu doma ve skrini, protoze jsem nevedela jak koupit hrob), pokousela jsem se docilit toho, aby mama nebrala tolik antidepresiv a sestra taky. Moc se to nedarilo. Sestra matku nesnasela, vubec spolu nemohli mluvit a nejdrive jedna, pak druha se opravdu o sebevrazdu pokusila. O svou vysnenou praci jsem prisla a mesic byla doma. Musela jsem nekde najit smer, najit cil, najit rad. Kdyz nemam nad nicim kontrolu, tak si neco musim vytvorit. Jedla jsem jedno jidlo denne a cvicila jako blazen. Najednou to slo. Mela jsem cil. Ne zhubout, ale jit kazdy den cvicit a 2 hodiny funet na pasu a na nic jineho nemyslet. Po pul roce jsem mela o 10 kg min, udelala jsem konkurz do tanecniho divadla a az tam na parketu s ostatnima tanecnicema si zacala pripadat tlusta. Kdyz jsem prestala menstruovat, tak jsem pochopila, ze to zaslo moc daleko. Zlomilo se to do zachvatoveho prejidani, jen zvrcet jsem nemohla. Tenkrat me to stvalo, ale ted jsem rada. Ted mam obycejnou praci, stale stejneho pritele. Komunikativni sestru i matku a zase starou vahu 65 kg. Stastny konec? Pocit, ktery jsem driv neznala, panicka hruza z toho jak jsem tlusta zustala a ja nevim jak dal… Usla jsem prilis dlouhou cestu, vim jak je to riskantni, vim ze hubnout kdyz mam zdrvou vahu je holy nesmysl, ale ten pocit, jako bych mela na sobe 24 hodin male obleceni, jako by to telo, ktere me nosi bylo nekoho jineho, nekoho odporneho, to mi neda spat…
ahojte, ani som netušila kolko nás je, teda tušila len si to nechcem priznať -neviem ako začať, neviem ani čo bolo spúšťacím mechanizmom mojej bulimie viem len to, že ju mám 10-tym rokom, hm ako strašne vyzerá to číslo, stratené roky, roky klamstiev a pretvárok, roky neslobody a nenávisti…voči sebe -nemožem sa zveriť nikomu, mala som šťastné detstvo a mám milujucích rodičov a moje priznanie by ich „zabilo“, mám priateľov, ktorý ma majú radi, som pre nich „slniečkom“ a veselou spoločníčkou a predsa, predsa žijem dvojitým životom….vyčerpávajúcim….som slaboch z nulovou sebadvoverou -intenzitu som nabrala po „osamostatnení“ sa a snahou budovať si život mimo domova…stále ma to stojí veľa síl -prvú prácu, som stratila vlastným pričinením,nezvládla som to, bulimia a druhý život s ňou pokračuje, akoby som to nebola ja, emócie su niekde mimo, občas ma chytia záchvaty plaču a sľubujem si, že je to naposledy…. -mam panický strach nadviazat vzťah a všetky náznaky v zárodku zničím, a slovo sex mi nič nevraví-mám obdobia keď som týždeň v „pohode“ a obdobia „vyčerpania“ -mám panický strach sama zo seba
tak si říkám, že možná, když se odvážím, alespoň anonymně přiznat, mohla bych konečně najít sílu.. je mi 26, začalo to nevinně – v 15 letech jsem si přečetla „odrazující“ článek a hop- nenapadlo mě nic horšího, než to zkusit… dnes už můžu říct jen to, že je to cesta do pekla. denně se s tím probouzím, usínám. nikdy jsem se nikomu neodhodlala svěřit, i když bych tak moc chtěla.. zvládla jsem i svatbu – a naštěstí dítě, ale o to víc se trápím. teď neubližuji jen sobě, stahuji tam své blízké. a to je nesnesitelný pocit.trvá to tak dlouho a nevidím konec, vlastně je to moje chyba, ale nenacházím sílu. potřebuji fungovat, aby nikdo nic nepoznal, na druhou stranu hrozně toužím po tom, odhodlat se, svěřit se těm, které miluji. jsou lidé, kteří vás mají rádi, a ti, kterym vadíte.. děsí mě, že nikdo z nich nechápe, čím neustále procházíte,neznají vás.. přestože bych si neměla stěžovat- způsobila jsem to sama sobě. a jsem v tom sama, to je to nejhorší. občas mě napadne, že umřít je to nejlepší, co bych mohla udělat, ale to nejde, je tu někdo, kdo mě potřebuje. tak moc toužím po štěstí, klidu.. sžírá mě hnusná bulimie, ubližuji všem, sebe nepočítám. určitě jsem zdaleka nenapsala vše, co mám na srdci, ale věřte, že se mi po strašně dlouhé době aspoň maličko ulevilo. možná mám ještě šanci, doufám, snad…
NIKDY SEM NEBYLA žADNEJ HUBENOUR.odmala sem jezdila k babičce ktera výborně vařila,a pořád mě něčím vykrmovala.když mi bylo 12,stoupla sem na váhu a při 170cm sem vážila 68kg.tehdy sem si s toho nic nedělala,protože sem poměrně dost sportovala tak ty 4kg které sem za prázdniny přibrala byly do vánoc dole.peklo začalo v unoru.Vážně sem onemocněla a téměř 2 měsíce sem musela ležet.Jedla sem uplně normálně,ale tím že sem nesportovala sem přibrala na 77,5kg.V tom okamžiku se všechno zlomilo a já se rozhodla,téměř jíst.Za měsíc sem zhubla na 68kg a hrozně sem chtěla hubnout dál.Jela sem na tábor do řecka.tam sem začala normálně jíst a přibrala2kg.ted sem se rozhola zhubnout,ale ted už zdravě………………..
Ahojky, asi jako každá, která sem píše poprvé, nevím, přesně, jak mám začít… BULIMIE: hnus, zlá nejen noční můra, která ovládá můj život, voda, která ničí mou jiskru naděje na NORMÁLNÍ… všechno. 1)začátek Jsem jedna z těch, která kdysi vážila oněch známých 95-100kg a při každém shození 5-10kil začala „normálně“ jíst, čili více než hodně a vše plus hodně navíc bylo zpět. Ne, neviděla jsem ani Áčko, ani jsem nečetla článek v novinách, jaká je anorexie a bulimie svině, ale přišlo to tak nějak samo… A aaha! najednou to šlo! kilo, tři, pět… JO!!! nakonec 18, ale za jakou cenu? 2) otec první, kdo odhalil mou „dietu“ byl táta. na dovolené jen nás dvou (každoroční) vylezl z koupelny a než zhasnul světlo a zavelel ke spánku řekl: Míšo, ale máme problém s tím blitím. mně se zatmělo před očima a nevěděla jsem, co říct. Pak se rozpovídal o tom, že to dělal taky a jak bylo hrozný sníst 30 rohlíků a pak… no jo, já se jen zlehka pousmála a přestavila si tak děsně utopickou myšlenku, že JÁ bych někdy snad snědla naráz 30 rohlíků. bože, to se snad sranda… a teď? rok- co by ne… ale k tomu se dostanu… snad. přijeli jsme z dovolené a za 14 dní přišel znovu do mého pokoje (bohužel to bylo na toto téma naposled) a řekl přesně-cituji: SAKRA VYSER SE NA TO BLITÍ. TED SE TI TO ZDA JAKO DOBRY NA ZHUBNUTI, ALE BUDES V PRDELI, FAKT, VER MI! TO UZ ZA PAR MESICU NEUDRZIS V ZALUDKU NIC! NIC! jojo, kdyz zavrel, lehce jsem se zase usmala a v duchu ho poslala… vite kam. 3) prusvih nezacal, kdyz jsem zacala chodit do skoly, ten se priplazil pomalu a necekane. naladovost, no vsechny ty hnusny priznaky, ktery se tezko prekonavaji. ze skoly rychle do obchodu, z obchodu na vlak, z vlaku kamkoli (……) a pak domu. a doma znova. vsak to asi znate. achjo… 4)tak me napada… amm to tady vsechno rozepisovat, kdyz to vsechny zname? vsechny nas to ovlada a vsechny chceme skoncit, proc za nami neprisly ty, ktere na tom byly spatne, kdyz my jsme zacinaly a nedaly nam po hube? stejne by to nepomohlo, dokud si nanarazime drzku samy, tezko nekomu uverime… jako ja tenkrat tatovi. a co bych ted dala za to, kdybych mela onech 98 kilo a mohla si kazdy gram ke sve nynejsi vaze vydrit, vypotit, a ne vyzvracet. je to az prilis jednoduche. holky, my to zvladneme. snad, nekdy! M.
Aahoj, ja ani neviem preco tu pisem, ked tu tak citam vase pribehy tak mi beha mraz po chrbte, a potom ked sa mam pozriet do zrkadla tak mi je zle. Podla mna nemam ani A a ani B, len takmer vobec nejem a len obcas to udrzim v sebe, ale nie je to take zle, len keby mi tak hrozne nebolo vnutri, keby som vedela, ze je tu niekto kto ma ma rad, mozno by sa tu oplatilo ostat, ale takto? V com je zmysel zivota? Ja som ziadny nenasla, uz asi rok a pol, a neviem ci ho chcem hladat dalej, nechcem spadnut do anorexie, ani do bulimie, chcem len odtialto odist, je mi tu samej smutno… A ked som vcera drzala na rukach krasne babatko a uvedomila si ze asi nikdy takto nebudem drzat svoje, lebo uz asi rok nemam kramy, asi som povedala stop, toto nema zmysel… Babenky, ja vam budem strasne drzat palce aby ste z tychto chorob vyviazli a uzili si zivot…
„Už je pozdě?“tuhle otázku jsem položila v poslední době několikrát. Jako zázrakem jsem se začala dostávat z bulimie.Ne, já se z ní dostala.Ze dne na den jsem přestala řešit co můžu a co ne.Jedla jsem kdy jsem chtěla, co jsem chtěla a bylo mi úžasně.Všechno se zdálo být perfektní. Vrátila se mi chuť k normálnímu životu.Vrátila se mi chuť k sexu:) Několik dní jsem přemýšlela a pak se rozhodla napsat bývalému příteli.Začalo mi docházet, jak moc ho miluju.Když jsem byla nemocná, tak sem to ale necítila.Pocity okolo jídla byly silnější…Proto jsem se s ním před čtvrt rokem rozešla. Neminul ale den,kdy bych na něj nemyslela.A těch probrečených nocí… A najednou to bylo tady.Jen ten čistý cit.Láska:) Byl to nádherný sen o budoucnosti bez bulimie, ale s ním. Jenže ten sen se už rozplývá. On byl první, koho jsem se ptala jestli:“Už je pozdě?“ Jsou to 4 dny.Tenkrát mi řekl, že si to musí srovnat. Tak čekám.Den ode dne je to horší.Kamarádky se už od začátku ptaly, jestli zvládnu, když řekne NE.Já byla přesvědčená, že to zvládnu.Teď už si tak jistá nejsem… Další věcí je, že moje tělo se nemůže vyrovnat s jakousi střevní infekcí.Nemůžu jíst normální jídla.Je mi ze všeho špatně.Mám buď průjem nebo zácpu.Ztrácí se i chuť k jídlu.Možná se to už nikdy nespraví.Ptám se:“Je už pozdě?“ Moje sny jsou v troskách.Sama si můžu za to, že už mě přítel nechce.Sama jsem si zničila žaludek, že už možná nikdy nebudu moct normálně jíst…!!! A stejně to tady stálo za to… I když teď budoucnost zatím nevidím, tak v ní věřím.Vím, že někde je. Ta nemoc mi už vzala moc.já už si nenechám ukrojit ani kousíček ze svého života. Přes všechny překážky budu dál bojovat a NIKDY se nevzdám…
mám asi všechny příznaky bulímie a občas to střídám s nejezením, pak mám hlad bojuju se svým svědomím a vůli a pak nekontrolovatelně žeru, nezvracím, protože nemám jak, ale taky jsem to dělala – pokud to bylo v koupelně, tak jsem zapla sprchu nebo naplno vodu do umyvadla, aby nebylo slyšet jak se dávím, pak jsem si pečlivě vypláchla pusu, utřela uslzený oči a snažila se moc nepoptahovat nudle a vrátila se do obýváku za manželem jako by nic a za chvíli to nutkání se najíst začlo znovu, jenže teď v současném bydlení nemám tolik soukromí, takže se jenom cpu a cpu s občasnými záchvaty absolutního půstu …pohybuju na sinusoidě…hubnu (třeba 40 kilo vloni) a pak zase tloustnu – zpátky a ještě víc a děsí mě, že se pohybuju v tak extrémních číslech, všude se akorát dočtu že bych měla zhubnout, jinak umřu, ale to je všechno…..já totiž zhubnu, ale psychicky jsem na tom strašně a čekám, kdy zase nastane nějaký problém nebo nějaký spouštěcí mechanismus a já zase začnu žrát bez ohledu na tušené následky… a je mi ze sebe hrozně, jsem uzavřená před celým světem, protože se za sebe stydím, že jsem to nezvládla a zase ztloustla a přitom to nenávidím, a teď začínám na sobě pozorovat (ve vzácných chvílích, když seberu odvahu se na sebe podívat sdo zrcadla) že mi začínají VISET špeky, třeba ta spodní pneumatika na břiše a jsem celkové odporná, přetejkám z každý židle, v autě se mi blbě řadí jednička a dvojka..a tak to by bylo pořád dokola….ach jo, je to bludný kruh, a já se točím pořád v kruhu. Nemůžu jíst 5x denně a málo, ne to není správné dietní chování, nežrat, tohle na mě platí a pak když to poruším, tak mávnu rukou a nažeru se, protože si říkám, že už je to stejně jedno…a takhle to je stále dokola, protože to nezvládám a já nevím proč, když vím, že takhle je to špatně
Tak jak zacit…? To je asi prvni otazka nas svech,co sem chceme psat.. Jak si procitam tyto clanky,strasne se v nich nachazim.Nejhorsi je,ze ja si svou nemoc uvedomuji,vim,proc prisla, a ze asi neodejde.. Zacalo to pred 3 roky,bylo mi 15 a ja zacala ma prvni laska.Uz od malicka jsem si musela dokazovat,ze sjem dokonala,rodice po mne chteli vyborne znamky,plno kamaradu,fyzickou krasu a k tomu si me muj kluk nevsimal..Co jineho me mohlo napadnout?Jidlo jsem milovala od malicka a nemela s nim problemy,jenze v ty dobe jsem se zacala prejidat a zvracet.Ale nebylo to prejidani,jake ctu tady..Snedla jsem susenku,jogurt,chleba a slo to ven.Samozrejme mi vsichni zacali chvalit mou postavu-krom me lasky.Takze se mi ma snaha zdala tak zbytecna,ze jsem prestala uplne jist-jedno jablko nebo musli denne,jaka to byla parada!!:o( Sampzrejme jsme se rozesli,dodnes patrime do jedne party,vidame se porad,ale ja se na nej nemuzu ani kouknout..on nevi,ze on muze za mou celozivotni nemoc….No,kdyz si procitam svou posledni vetu,tak je mi k smichu..za to on nemuze,nikdo,jen ja a ja a ja.. Pred rokem jsem zase bastila normalne,susenky,obidky,pizzu,no proste jako vsichni ostatni-vzdyt je to tak norrmalni!!! Jenze mi bylo jasny,ze to nebude naporad..a taky. Uz v tom zase litam..Zacalo to cernym pecivem-jim prece zdrave!!Jim jen suchary treba se syrem,zeleninu…cvicim. Ve slabe chvilce jsem to rekla mymu nynejsimu priteli,rikal,ze si sezeneme literaturu a neco s tim udelame..JA CHCE!!Ale na druhou stranu se tak bojim kil navic,pritom ja chci jeste zhubnout..A tohle mu mam rict??Vzdyt bych o nej prisla..a to si nemuzu dovolit!! Uz opravdu vim,co je zacarovany kruh,pac ja se v nem pohybuju a mota se mi z nej hlava…. Jak dal,holky??
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.