Archive for category: Můj příběh

Ahojky všichny, kteří navštěvujete tyto stránky. dnes je tomu poprvé, co jsem se dostala na tyto stránky. Jsem ráda, že si můžu přečíst spousty případů anorektiček a bulimiček. I když já tímto problémem netrpím, a doufám, že nikdy nebudu, nebo už jsem trpěla? ani to nedokážu posoudit, ráda bych se s vámi podělila o můj příběh. Anorexie a bulimie je stresového původu a já mám stresů spousty. Celý život mám problémy se sebou, s váhou, vzhledem a žaludkem. Když mi bylo 11 let, začala jsem se „zženšťovat“. Všechny holky okolo mě nebyly tak vyspělé, jako já. Toužila jsem mít jejich těloa bezstarostnost. Své tělo jsem začala ukrývat pod vytahanými mikinami, sukně jsem nikdy nenosila a asi ani nebudu. Nikdy jsem neměla kámošku a to asi z toho důvodu, že ony mi záviděly mou postavu a já jejich. Raději jsem se kamarádila s klukama, tam jsem si nepřipadala tak cize. Mé problémy s břichem jsem pocítila právě v této době. Kdykoli jsem něco snědla, nejen, že jsem se cítila, jako bublina, ale, možná z psychického stavu, mě hned bolelo břicho. Neustálé křeče, nemohla jsem vůbec chodit. Bolestni břicha jsem začala svádět na nadměrné a časté jezení. Začala jsem jíst v menších dávkách a jen 2x denně. Nepamatuju si, jakou jsem měla kdysi váhu. Ani jsem v té době nevěděla, co to je váha. Ani nevím, jak jsem přesně základní školu prošla s těmito problémy. Ale na střední škole to začalo být zajímavé. Nejenom, že jsem si psala do bločku, co všechno za den sním, ale také jsem si počítala KJ.Jídla ubývalo a já jsem se začala cítit líp a líp. Měla jsem krásné ploché břicho, zmenšila se mi prsa – v dnešní době mám na mojí výšku 161 cm Éčka, a to mi tedy dává zabrat. Začala jsem vynechávat obědy a večeře. Po nějaké době jsem neměla chuť ani na snídani. A přestala jsem mít i chuť k pití. Netrvalo dlouho a já nejedla a nepila vůbec nic. Po půl roce, ani nechápu, jak jsem to mohla dokázat, se mi znovu projevily bolesti břicha a žaludku. Zuhoršila se mi pleť, cítila jsem se oslabená, znechucená a do sebe uzavřená.Cítila jsem, že nemůžu chodit ani dýchat. Neměla jsem na nikoho náladu. Nedokázala jsem se soustředit na učení, na nic. Kdo mě tak nějak zachránil, a ne jednou, byla moje mamka. Zná mě, jako své prošoupané boty a aniž by se mě na něco zeptala, objednala mě u doktorky. Ta mi tehdy řekla, že jsem anorektička. Jestli je to tak jednoduché, dostat se do anorexie, tak tím procházím od svých 11-ti let. Ale já si celou tu dobu říkám, že jsem do toho ještě nespadla. Jednou se mi povedlo, si dát prst do krku, ale bylo mi tak blně, že mě to hned odnaučilo, aby se to opakovalo. Když jsem začala chodit do práce, do rodinného podniku, začala jsem přibírat. Na svých 161 cm jsem najednou měla 50kg. Přibrala jsem o 5kg. Všechno oblečení mi bylo těsné a já opět začala blbnout. Ale za tu dobu, co jsem byla na střední škole, jsem problémy s břichem a s hlídáním si plochého břicha, měla neustále. Dokonce jsem se i několikrát dostala do nemocnice a na operace. Doktoři už nevěděli co se mnou, tak mě otevřeli a vybrali mi slepé střevo, které bylo úplně v pořádku. Jednou jsem se dokonce dostala k léčitelce, a ta mi řekla, že je to psychického rázu. Ale vrátím se zpět do let, kdy jsem začala pracovat. Na oběd jsem chodila domů. Když mamka byla v práci, oběd jsem vzala a hodila do záchodu. Přestala jsem úplně snídat a k večeři jsem si dávala horké mléko. Když mamka nebyla doma, chodila jsem domů o hodinu dřív, než byla polední pauza, abych chlapům navařila jídlo. Sobě jsem nikdy nic neuvařila a v čase, kdy se všechno vařilo a nemusela jsem to hlídat, jsem cvičila aerobic. To se mi začalo zamlouvat. Ráno, než jsem odešla do práce, místo snídaně aerobic, v poledne místo jídla aerobic a večer – v létě – po práci na kolo, nebo na kolečkové brusle. Opět jsem začala hubnout, ale strácet sílu. Začaly mi padat víc vlasy, pleť jsem měla celou uhratou, kruhy pod očima a žádnou náladu. Po celou tuto dobu jsem nebyla ochotná si najít nějakou kamarádku. Nebyl na to čas, protože jsem si všímala jen sebe, jak to udělat sebelíp, abych byla hubenější a hubenější. Začala jsem brát projímadla,která po půl roce přestala zabírat. Do bolestných a křečovitých stavů jsem opět zapadla, jako skládanka. Začaly se mě chytat různé nemoci – mononukleóza, salmonela. Byla jsem úplně vycuclá. Nemohla jsem chodit a začala se přemlouvat, abych přeci jen začala jíst. Nešlo to. Snědla jsem malé sousto a válela jsem se v křečích. Opět zasáhla mamka. Začala mě hlídat, dělala mi snídaně, svačiny a věřila, že jí poslechnu, jako malá holčička. Měla jsem svou hlavu. Jídlo a zákusky jsem dávala sestřence v práci. Zvykla jsem si na to, nejíst. Cvičila jsem víc a víc a bylo mi fajn. Pak jsem začala chodit do posilovny. Netrvalo dlouho, křuplo mi v rameni. Od té doby nesmím posilovat. Tak jsem začala běhat. Udělala jsem si něco s koleny a v jedné noze mám artrózu. Ale niky mě nenapadlo si dát prst do pusy. Nesnáším ten pocit, jak koukám do mísy a vidím, co ze mě jde. A pak ta bolest v krku. Těšilo mě, jak mi každý říkal, jak jsem krásně hubená, že bych měla jít na nějaký modeling. V televizi jsem začala sledovat naše „slavné“ modelky, jak jsou krásně hubené. Přes tu veškerou bolest jsem se rozhodla, že se zhubnu ještě víc. Ale ať jsem dělala, co jsem mohla, nezhubla jsem se. Nešlo to. Za to to odnášel žaludek. Bylo mi hůř a hůř. Na štěstí jsem začala chodit s jedním klukem, který, aniž by věděl, jaké mám problémy, mě naučil jíst. Měla jsem radost, že si můžu dát úplně všechno a v jakou koliv dobu. Kdysi před tím jsem měla poslední hodinu na jídlo v poledne. Byla jsem úplně v pohodě. Měla jsem chuť do života, mohla jsem se postavit na nohy a dělat jaký koliv sport. Už jsem to tolik nepřeháněla. Byla jsem strašně zamilovaná. Ale tento vztah se po nějaké době začal bortit. Ani nevím, z jakého důvodu. A já se začala nervovat. Bála jsem se, že má jinou holku a začala pozorovat všechny jeho kamarádky, jak vypadají, jak jsou krásně hubené a jakou mají chuť do života. Lezlo mi to hodně na nervy. Znovu jsem začala vynechávat jídlo a uzavírat se do sebe. Byla jsem zase sama. Trápila jsem se a utápěla. V té době mi ale nikdo nemohl pomoct, hlavně v té nejkrušnější době,která přišla docela rychle. Pamatuju se, když jsem byla malá, neustále jsem zvracela. Už tehdy doktoři nevěděli, co se mnou. Nyní jsem začala z ničeho nic zvracet. Přestala jsem jíst a zvracela dál. Nemohla jsem v noci spát, protože jsem noc trávila u mísy a modlila se, kdy bude konec. Musím podotknout, že za tu dobu, co jsem byla s tím klukem šťastná, jsem svou váhu vytáhla na 55 kg. I když jsem se mírně cítila nakypěná, nevadilo mi to, protože mé srdíčko bylo šťastné. Ale najednou jsem začala zvracet, a opět přestávala dýchat – mám astma a to je hodně závislé na psychice. Tu jsem měla hodně zborcenou. Bála jsem se dalšího dne a dalších nocí. Byla jsem vysílená. Nemohla jsem pracovat, nemohla jsem sportovat, nemohla jsem spát. A znovu mě zachránila mamka. I když v té době byla na dovolené a já si myslela, že se to nedozví a já se do té doby, než přijede z toho dostanu, dozvěděla se to hodně brzo. Sháněla mě v práci a sestřenka mě bonzla, že ležím doma a spím. Venku bylo nádherně a já 14 dní proležela v posteli. Když naši přijeli z dovolené, nemohli mě poznat. Byla jsem propadlá, suchá? jak mumie. 2 dny po jejich příjezdu domů jsem jela do nemocnice na chyrurgii. Svým jezením a nejezením jsem si tak zničila žaludek, že mi přestal fungovat. Zjistilo se, že mi nedovírá klapka mezi žaludkem a žlučníkem. Začali mě léčit, dokonce jse se dostala na další operaci. Ale to bylo po stránce gynekologické. V 10 letech jsem poprvé dostala menses a od svých 15 let nevím,co to je. Když mě odoperovali, začali mě léčit, jak po gynekologické stránce, tak po chyrurgické. Po třičtvrtě roce jsem začala tak nějak něco jíst. Přišla další rána. Můj kluk se se mnou rozešel, našel si jinou. Jsem v tom znovu po uši. Byla to anorexie? Nevím. Polly

mám strach že mám anorexii. s nikým jsem se o tom zatím nebavila. své nejlepší kamarádce jsem sice řekla že mám možná anorexii, ale nechtěla jsem to moc rozebírat, protože si myslím že by mě nepochopila a jen by se do mě zbytečně strefovala a nervovala mě. je mi 16. měřím asi 160 cm, jsem tedy celkem malá. teď zrovna vážím 45kg. nejvíc co jsem kdy měla bylo 54kg. to jsem byla už trošku tlustá,a později když jsem zhubla mi to mamka také řekla. hubla jsem celkem pomalu, od dubna do prázdnin 2kg, přes prázdniny ubylo další kilko a v listopadu jsem vážila 48, přes zimu jsem ale přibrala a řekla si dost! tak jsem hubla, hubnutí bylo jako hra s vlastním tělem, jedno kolo vyhraju, příští to trošku pokazím, ale to nevadí, protože se to dá napravit, protože jsem ale většinou vyhrávala nad svou vahou, začalo mě to bavit, necejtila jsem se tlustá, ale být hubenější bylo přece jenom lepší. prázdiny se pro mě postavily jako zkouška- rozjedu se po světě, každej tejden někde jinde… během prázdnin jsem pořád hubla. mám celkem velký strach z toho že někde přiberu, mám motto lepší zhubnout než přibrat, ale to je teď asi špatně. nevím jestli si správně uvědomuju svou situaci. mám podezření na anorexii. mám strach z toho že přiberu a vytvoří se mi ceulitida. každý mi říká že mám supr postavu (i když za poslední týden taky občas říkají že jsem vyhublá) a já ji nechci ztratit. během dne pořád myslím na jídlo a přemýšlým jak bych mohla ošidit energii, bez toho abych měla hlad. mám stavy kdy se mi zdá jak jsem, šíleně tlustá a cítím vrstvu špeku po celém těle, ale někdy se zničehonic zhrozím jakto že mám tak štíhlý nohy?! jak to že jsem tak hubená? taky mám asi strach přiznat svému okolí, že bych měla anorexii, protože se vzhledem k výsledkům ve škole považuju za celkem inteligentní holku, a tý by se něco takovýho přece nemělo stát, ta by to neměla připustit. taky se mi stává že se nedokážu smát, směju se rozhodně míň než před rokem, nebaví mě drbání s holkama v partě a taky si míň zpívám, než dřív. jsem schopná jíst běžnou stravu, i když pak mám často výčitky a druhý den jím zas dietně. držet dietu pro mě není ani moc přemáhní, je to pro mě úspěch když se mi to daří a „špatné“ potraviny jako uzeniny, rohlíky nebo některé sladkosti mi stejně už přestaly chutnat. nevím jestli chci přibrat, i když si uvědomuju, že bych asi měla. nechci už hubnout, přesto ale hubnu. jsem nemocná? mám se někomu svěřit, nebo bych to mohla zvládnout i sama, bez toho aniž by ostatní věděli jakou trapnou nemocí jsem trpěla? je něco, podle čeho bych zjistila že jsem (už) zdravá? prosím poraďte mi , mám zmatky sama se sebou. budu ráda, jestli mi někdo napíše arajka@centrum.cz

Vzdy jsem musela byt dokonala. Umela jsem cist, psat i pocitat uz v peti, takze v prvni tride jsem se nudila, a tak me nasi prihlasili do spousty krouzku ( do gymnastiky, anglictiny, fletny a keramiky ). A vsichni ve mne zivili pocit, ze ve vsem musim byt dobra, pokud mozno nejlepsi. V seste tride jsem samozrejme se samyma jednickama nastoupila na gympl ( mimochodem nikdo se me nezeptal, jestli chci). Ztratila jsem kamarady, ktere jsem ve vyberove tride sprtu uz nenasla. Holky se porad srovnavaly s modelkami z casopisu. Navzajem se kritizovaly a ja cekala, kdy dojde na me. Nikdy jsem nebyla tlusta. Ale oproti vyhublym Twiggy ze stranek magazíno jsem si pripadala jako vykrmené prasátko i se svými 55 kg pri vysce 173 cm. Zacala jsem si vsugerovavat, ze jsem pekny slaboch, kdyz nedokazu prekonat pocit hladu. Chtela jsem dokazat vsem tem holkam, ktere vzdychaly nad obrazky svych kostnatych idolu, ze ja na to mam. S peclivosti sobe vlastni jsem prostudovala spoustu „moudrych“ knih a casopisu a behem pul roku jsem zhubla o 12 kg. Ztratila jsem menstruaci, nemohla jsem ani sedet na zidli, jak me tlacila panev. Ale pripadalo mi, ze se moje postava vyloupla jako kastanek. Nebyl na ni gram tuku. Pripadala jsem si jako vitez, ktery ma kontrolu nad vsim. Bylo mi sestnact a smysl zivotase mi smrskl na hodiny cviceni denne, vazeni a dohadovani se s nestastnymi rodici. Ze vseho me vytahla az ma prvni laska. Kluk, ktery me trpelive ucil, ze normalni je jist a rikal mi, ze k tak peknemu obliceji se vychrtle telo nehodi. zacala jsem tedy jist vic.Ne jist, zrat. Me telo, kteremu jsem mesice odpiralo potravu, me zradilo. Snedla jsem k snidani velkou bagetu s 250 gramy jogurtu a v brise mi krucelo hlady. Zatla jsem zuby a vydrzela. Moje hodnoty se posunuly. S laskou, kterou jsem poznala, jsem pochopila, ze jednou se chci vdat, mit deti….Hrozne me tyral pohled na sve zmenene telo, ale zvykla jsem si. Dnes je mi 23 let, s tim klukem uz davno nechodim, mam pred svatbou a cekam dite. Vim, ze anorexii jsem definitivne neporazila. Bude me,bohuzel, provazet cely zivot. A zalezi jen a jen na mne, jestli ji dam sanci. Stale nedokazu snist urcite potraviny ( maslo, tucne syry, jogurty, cervene maso, sladke..), ale uz i kvuli diteti se snazim jist co nejvic zdrave… Za svuj zivot jsem slysela nespocetne rad, jak se snemoci vyporadat, ale nikdo, kdo si peklem anorexie nebo bulimie neprosel, tak nevi, o cem mluvi. Kazdy, kdo sem pise, na zaver napise nejakou radu….Je tezke radit vseobecne, protoze u kazdeho je vyvolavaci pricina nemoci jina. Zakladem je mit dobre rodinne zazem nebo pratele, lidi, kterym na vas zalezi. Clovek musi mit motivaci, proc se chce vylecit… Preju vsem hodne stesti a silne vule.

Prožívám své peklo, které se jmenuje bulimie.Už to trvá přes dva roky a já v tom stále lítám.Chci z toho ven, ale jde mi to těžko. Začalo to úplně nevinně, chtěla jsem prostě jenom trošku zhubnout a tak jsem začala cvičit.To mi bylo čtrnáct, o rok později jsem se dočetla v časopise o bulimii, o holce, která ji trpěla, ale místo aby mě tp odradilo, mi to přišlo jako skvělý nápad. Tehdy jsem vážila 55 kilo při výšce 165cm, což je tak akorát. Ale já chtěla míň, mým cílem bylo zhubnout na 50kg, začala jsem tedy občas, ne každý den, zvracet, ale to jsem dostala dolů s bídou 2 kila. O prázdninách jsem to vzala do svých rukou, začala jsem každý den běhat – ráno i večer, odpoledne jsem strávila na bazéně, kde jsem plavala sem a tam až jsem nemohla a na jedla jsem jenom večer a pak to vyzvracela. No ke konci prázdnin mi byl „odměnou“ můj krásně štíhlounký pas a 46 kilo. Připadala jsem si skvěle. Teď vím, že když jsem si začala něco s bulimií byla to ta největší chyba, co jsem udělala. Jídlo mi bylo odporné, ale rodina si všimla, že skoro nejím, a tak jsem tedy začala pravidelně jíst a s tím i zvracet.Potom jsem si na jídlo zvykla a dalo by se říct, že nyní je mojí vášní, utrácím za jídlo spoustu peněz, nakoupené jídlo sním a pak jej vyzvracím. Je mi ze mne samotné špatně. Každý den si říkám, že dnes je to naposledy, ale další den se probudím a vím, že to udělám znovu…znovu budu zvracet. To je mi pak do breku, protože vím, že je to jenom moje chyba, že teď žiju v takovém „hnusu“.Je to zvláštní, nesnáším jídlo a zároveň ho miluju. Já nesnáším ten pocit mít NĚCO v žaludku. I když sním jenom jedno zrnko hrášku, už se mi zdá, že jsem tlustá a řeknu si, že teď už je to jedno a najím se a pak to samozřejmě vyzvracím. To se děje každý den a já nevím jak z toho ven. Ničí mě to a já chci pryč, ale ztratila jsem cestu z tohoto nekonečného pekla. Snad nějakou náhodou někdy narazím na pěšinku, která by mě dovedla ke Zdraví.