Archive for category: Můj příběh

Ahojky,zdravím všechny holky co mají stejný problém jako já a svěřují se tady se svým příběhem….Rozhodla jsem se,že vám taky napíšu jak to je se mnou….U mě to začalo před dvěma lety bylo mi 14,,jako každá holka v období puberty není spokojená sama se sebou,,tak to jsem pocitovala i já..Nelíbila jsem se sama sobě..Chtěla jsem být jako ty krásné hubené holky..Myslela jsem si,že to je všechno co mi stačí ke štěstí..usilovně jsem se o to snažila….začalo to na podzim v roce 2005..Já jsem vždycky hodně sportovala,,hrála jsem závodně volejbal na základní škole a tak jsem měla celkem velký výdej..začala jsem tak,že jsem se omezovala ve sladkém,až jsem ho přestala jíst úplně..Postupem času mizely z mého jídelníčku skoro všechna má oblíbená jidla….já jsem toho snědla vždycky dost..A hlavně i sladkého..Než jsem začala blbnout měřila jsem 170 a váha abyla 58…asi po půl roce omezováni jsem měla 53 kilo..né ze by to šlo nějak poznat hodně,,ale mamka si všimla,že se se mnou něco děje..Že jsem i psychicky na tom hodně špatně..A všímala jsi ,že mám problémy s jídlem…Do té doby tuhle nemoc znala jen z vyprávění,,ale urcitě jí nikdy nenapadlo,že to potká mě..A hlavně já sama jsem si nedokázala přiznat to,,co se semnou děje…jak mamka se začala utvrzovat v tom ,že mám mentální anorexii..začaly mezi námi boje s jídlem..Mamka se snažila mě donutit jíst,,at hlavne dále nehubnu,,i když chtěla abych přibrala..Ale hlavne abych už dále nehubla..jenže muj organismus za tu dobu co jsem se omezovala,,byl nastartovany uz hubnout a i přesto že jsem pravidelně jedla doma s mamkou malé porce,,jsem zhubla na 47 kilo…bylo to hodně špatné,,zjistila jsem že nejsem štastná,,bylo všechno čím dál horší…má psychika byla na dně..a mamka s mnou..je to hrozné ,ale mě těšilo na světě v tu dobu jen to,že jsem hubená…a nejraději bych šla níž..ale to by samozřejmě bylo horší a horší..Nasledovaly boje,začala jsem chödit k psychiatričce a k psycholožce a postupně díky nim a hlavně kvůli mé maminky ,se můj stav začal zlepšovat..maminka u mě vždycky stála,,i když jsem se chovala hrozně ,,nenechala mě nikdy v tom samotnou a udělala pro mě nejvíc na světě co mohla….kdyby si ničeho nevšimla už nežiju,,anorexie by mě stáhla až na ůplné dno..od té doby uběhlo už pres rok a mezitím moje váha kolísala..ale měla jsem nejméně 53..tedka měřím 173 a vážím 54….a mám zase problémy nelíbím se sama sobe,,nanávidím své tělo,chtěla bych být hubenější..ale to asi nikdo nechápe kdo si tím neprojde..trápím rodiče,,hrozně mě to mrzí,,a sama si nedokážu pomoct…co mám deělat..napište prosím…

Není den, abych na netu nehledala veškeré údaje týkající se anorexie. Jsem totiž strašně zmatená. Všude čtu, že anorexie se projevuje tím, že dívky chtějí zhubnout a čím víc se jim to daří, tím více chtějí být hubené až jednoho krásného dne zjistí, že je něco špatně, ale oči je vidí neustále tlusté i přes to, že mají silnou podváhu. Já jsem nikdy neměla pocit, že jsem tlustá. Neumím si ani spočítat kalorie, protože jsem si je nikdy nehlídala. Vím o sobě, že jsem hodně hubená a chci přibrat. Měřím 170 cm a vážím 46 kg. Přesto podle mého psychiatra mám anorexii. Nevím proč, ale mám dny, kdy jím tak nějak normálně, ale pak mi něco řekne dost. Najednou mi je to jídlo odporné. Nemůžu jíst. Nevím proč. Jsem podrážděná, náladová, je mi do breku, aniž bych měla důvod. Vím, že uvnitř mě, mne táhne něco dolů. Něco mě užírá a trápí a já nevím proč. Vždy jsem byla společenská a ráda jsem se bavila. Dnes se cítím doma v bezpečí a mám strach někam jít. Cítím se jako šedesátiletá bába, unavená a bez života. Dost se do sebe uzavírám a to mne děsí. Někdy mám pocit, že ani nechci jinak žít. Něco mi říká nepřibírej, ale já vím že je to blbost a přibrat chci. Mám to v hlavě teoreticky jasně daný a nechci klesnout níž, ale praxe je trochu jiná. Jsem tak zmatená, protože nevím co se to děje. Myslíte, že mám opravdu anorexii a nebo prostě jen plaším, protože mne potkalo zrovna nějaké špatné období?

Začalo to tak ve čtrnácti před čtyřmi lety.Jednoho dne jsem se zvážila a měla jsem 53 kg na 160 cm.Zhrozila jsem se, a tak jsem omezila sladkosti a brzy jsem zhubla na 50 kg.Chtěla jsem být ale ještě hubenější, proto jsem omezila jídlo ještě víc.A vida.Zabralo to.Jenže pak se stalo,že jsem toho prostě snědla víc.Měla jsem hrozné výčitky, ale přesto jsem si řekla,že už to nemá cenu, že od zítřka budu držet hladovku, a tak jsem se poprvé přežrala.Skutečně jsem pak téměř 14 dní nic nejedla a zhubla jsem na 42 kg.Jenže dlouho se to nedalo vydržet a tak jsem se střídavě přejídala a držela hladovky.Než jsem nastoupila na střední, měla jsem 48 kg.Tam to moje střídání žravosti s nejedením pokračovalo a také jsem si začala kupovat projímadla.Jenže jsem nehubla a pokud se mi to podařilo,tak jsem to zase rychle nabrala zpět.Začala jsem být depresivní, přestala jsem komunikovat s lidmi(tak je tomu do teď), nechodila jsem ven.Měla jsem strach chodit do školy, protože jsem měla a vlastně i stále mám pocit, jak na mě všichni hledí a říkají jak jsem tlustá.Sebevědomí na nule.Nakonec jsem se pokusila o sebevraždu.Dnes lituju toho,že nejsem mrtvá.Tím pokusem se věci trochu rozhýbaly, nicméně nikoho nenapadlo,že by za vším mohly být problémy s jídlem,jelikož moje váha dost skáče,ale nemám podváhu.Teď na tom nejsem o nic líp, spíš zase znovu upadám do deprese,pořád toužím po váze 40 kg a když mám sílu,tak se jí snažím dosáhnout a nejím.Celkově jsem na tom psychicky strašně špatně.Nemám téměř žádné kamarády,protože nikam nechodím.Stydím se za sebe a mám strach z lidí.Mám pocit naprostýho selhání, že jsem zklamala sama sebe,své nejbližší a nemám ani žádný výhled do budoucnosti,jelikož si nedokážu představit, že by člověk jako já (nevyrovnaný,depresivní,úzkostný a fobický)mohl někdy uspět a vést normální život).

Můj příběh začal tím,že jsem se v 18 letech rozhodla zhubnout.Vážila jsem tehdy 120kg měřila 178cm,tlustoška.Pod lékařským dozorem ,ale i bezva nehladovějící dietou jsem zhubla na 80 kg za 4 měsíce.Lékař mi zkontroloval můj zdravotní stav,naučil mě jak se pomalu vrátit k normální stravě abych neměla jojo efekt.Supr dařilo se.Vdala jsemse porodila prvního syna zůstala na váze 80 kg,pak jsem po roce otěhotněla podruhé a nastalten osudný zlom.Panický strach,že naberu zpět na 120 kg,jedla jsem vše zdravé aby děcko ve mě se dobře vyvíjelo ale již jsem v ěhotenství já soně zhubla v nohou.Přibrala jsem sice 9 kg ,ale syn měl 4,40 takže jsem po porodu měla již váhu 77kg.Dlouho jsem jej kojila,témě rok tudíž jsem zůstávala na pestré stravě ale ne přibírající.Potom jsem začala jíst stále mín a mín a radovala se z každého kila dolů.Ne nemohu napsat,že by mi jídli bylo odporné,nebo neměla chut,ale pohled na fotku kde mám 120 kg mě dostal,že jsem jídoo dsrtčila.Jedla jsem denně ale tak minimální porce,že jsem se dostala až k váze 46 kg.Tehdy bych to o osobě nenapsala,ale vychrtlá,katechická,s vypadávajícími vlasy,bez menstruace.Ovšem můj mozek byl silnější,zrcadlomi říkalo jsi tlustá nejez,docházela jsem na psychiatrii a články o zemřelé ženě na anorexii jsem nebrala vážně.Pak jsem ale podvou letech se rozhodla,že tedy nastopím ustavní léčbu ovšem s tím jak všechny přelstím i v nemocnici.Podařilo se a po4 měs.léčbě mě propustili domů se tejnou váhou s tím že umírám nebo skončím na vozíku.Ovšem tato zkutečnost ta už mě dostala obzvlášt když jsem si došla do školky pro mé synky,ti pro mě byli vším.A tak jsem se rozhodla začít bojovat.Bohužel ale velkýubytek váhy na mě zanechal zdracvotní potíže.Ano díky anorexii,jsem v invalidním důchodu,nyní je mi 47 let z Anorerie jsem sice vyléčena,ale následky nesud odnes.Odcházejí mi orgány,tudíž podstupuji mnoho operací abych vůbec žila.Ano žiji ale jak ,unavená vyčerpaná,kluci jsou velcí,manžl se se mnou rozvedl,nakonec jse sama kluci již ají své domovy,štastná alespon za život v bolestech,které jsou důsledkem anorexie,na životním minimu,díky inv.důchodu.,bojíc se jak dlouhototo vydržím,Ačkoliv jsem 10 kilo nabrala,tělo už se nesrovná s tak velkou újmou,prosím všechny,kteří mají sklon k hubnutí,nedělějjte to vím o čem píši a co prožívám,nepřeji to nikomu,pokud vás přepadne touha hubnout přečtěte si můj příspěpevěk třeba 100 krát aby vás to odrdilo popřípadně se na mě * * * P.S. Administrátor: Nezveřejňujeme emailové adresy, k případnému kontaktu můžete využít diskusi, díky za pochopení.

Vždycky jsem byla štíhlá holka, která žádné jídlo neřešila a jedla jak chtěla. Při 158cm a váze50kg, jsem si myslela, že je vše v pořádku a já jsem hezká. Všem jsem se líbila a u kluků jsem byla zájmem. Když jsem začala chodit do 8. třídy, tak mi jen tak babička řekla, že jsem oplácaná. Vzala jsem si to hodně k srdci a řekla, že s tím musím něco udělat. Nechtěla jsem držet žádně diety, tak jsem jenom začala jíst zdravě, víc sportovat, vynechala jsem sladký a moc tučný jídla, jedla víc ovoce a zeleniny, nepila sladký nápoje a jedla do 18.hodiny. Zprvu idealní stravování a máma mě obdivovala, že to vydržím. Rok uběhl jak voda a já měla na začátku 9. třídy při 163cm, 40kg. Lezli mi kosti, všichni se o mě bali. Doktoři se vždycky zděsili, když uviděli moji váhu. Já na to nebrala ohled a dělala si co chci pořád dál. Mámě však došla trpělivost a řekla, že jestli do vánoc nepřiberu 5kg, tak mi zakáže lyžovat. Lyžování je moje největší vášěn, a tak jsem slíbila, že se o to pokusím. Jím pořád stejně, hodinu denně cvičím a nepřejídám se, jím 5krát denně a zdravě. Ted mám 42,5kg a jsem se sebou spokojená. Vím, že to není ideální a musím ještě přibrat. Snažím se a nenechám si úplně zkazit život. Jestli máte nějakou radu jak mi pomoct, budu jen ráda. VŠEM DRŽÍM PALEČKY, ABY SE JIM TAKY PODAŘILO VYHRÁT NAD ANOREXII.