Archive for category: Můj příběh

ahoj holky, v prvním ročníku střední školy jsem chtěla zhubnout pár kil. měla jsem prostě zvyk přijít ze školy domů a při různých seriálech si dát oběd a pak ještě nějakou sladkost atd. Pak jsem získala ženské tvary a to mi začalo vadit. Proto jsem chtěla zhubnout, ale jídlo jsem milovala natolik že jsem nemohla prostě nejíst. pak mě napadlo ideální řešení. vše vyzvracet. byla jsem tím úplně nadšená když jsem mohla jíst co jsem chtěla a zároven si udržovat váhu nebo ještě zhubnout.¨ Naši se to dozvěděli od učitelky ze školy.domluvili mi a já řekla že už to neudělám. nepřestala jsem. pak na lyžáků kde mě rodiče nekontrolovali jsem přijela o 4 kila lehčí. po půl roce nemoci volali našim z letní školy že zvracím. tehdy mě naši vzali poprvé do psychiatra, ale já s nim nechtěla komunikovat. takhle to šlo pořád dál. pořád jsem byla s něčím nespokojená a myslela jsem si že když bude to nebo ono tak s tím přestanu. když odjedu od našich do zahraničí – stále jsem zvracela, když odjedu do jinýho města – stále, tak jiný byt – nic, když budu mít lásku? – mám skvělého přítele, který mou postavu miluje, ze začátku jsem byla tak zamilovaná, že jsem přestala – týden – rekord!! je mi 21, občas omdlévám, občas jím normálně – když jsem štastná, ale 2 – 3 krát denné zvracím. naposledy to bylo před 30min. už ani nechci zhubnout, mám 167cm a vážím 57kg. zvracím jen proto, že je to zvyk. je zvyk cestou z práce nakoupit spoustu jídla a pak u televize žrát. pak to vyzvracím a počkám na přítele, který nic netuší a pak jsem štastná. stalo se to takovou součástí života, že už vážně nemyslím,že přestanu, i když si to přeji nejvíc na světě. Potřebuji radu, pomoc Děkuji

Ahoj Holčiny, bylo mi v srpnu 15 let. Už skoro dva roky kazdy den zvracim. Ptam se sama sebe zda to ještě zvladam. Do poloviny srpna, kdy sem měla dostat menstruaci jsem byla v pohodě. Ale nedostala jsem to. Řekla jsem si, že se mi to zkrátka zpozdilo.Ale nedostala jsem ji ani v pulce září, ani na konci září. Nejsem nijak vyhublá. Mám akorát hubenou postavu. Byly dvě možnosti- buď jsem v tom, nebo je to tim, že sem zhubla. Ani nevíte,jak sem se bála že jsem těhotná. Nejsem. Dnes jsem si dělala test. Naštěstí nejsem. Ale nedostala sem to. Dodávám že měřim 161cm a vážim 48. chci zůstat takhle hubená, a nechci zvracet. NEPOTŘEBUJU UŽ HUBNOUT VÍC, JEN TO UDRŽET BEZ ZVRACENI. Držim všem co bojují s anorexii či bulimii palečky,aby to zvladli a kdybyste mi nekdo chtel odepsat piste na fialka.js@seznam.cz

Měřím 164cm a vážím 57kg. Když se tak koukám na ty všechny MISS a jiný soutěže s těma „kočkama“ říkám si, proč bych tak neměla vypadat i já?! A tak se o to snažím… teda, taď už o něco úplně jinýho. Začalo to asi před půl rokem. Našla jsem si tabulky na internetu, články o anorexii a podle toho držela „dietu“. Jenže poté se mi to nějak vymklo z rukou. Jediné mé jídlo tvořila večeře, což byly těstoviny a pomerančový dřus, který mě zasytil… celkem asi 700kcal. Bylo to tak podle mě v pořádku a já tak hubla a hubla asi měsíc. Tehdy jsem si neuvědomila, že v pořádku nejsem já! Nyní jím celkem normálně, ale kdykoliv nikdo není doma, sním třeba zmrzlinu, nebo podobnou kalorickou „bombu“ a jdu zvracet. Je mi to odporný, ale nemůžu se zastavit. Vlastně můžu, ale nevím jistě jestli chci. Teď se pokouším o takový kompromis – dělenou stravu. Rodiče mě v tom podporují a myslím, že tak dosáhnu svého snu – 45kg a dokonce ulehčím svému tělu a nijak ho nezničím… K tomu ještě cvičím a naši mi i pořídili rotoped… Vím, že rodiče o ničem nevědí, proto to berou na lehkou váhu, ale nevím co se se mnou děje. Tenhle příběh bude znít dost divně, taky hrozně hloupě, nedává totiž smysl, ale já to tak cítím… Chci zhubnout – pro sebe, pro svého kluka, pro rodiče, přátele, kamrády, cizí lidi… Chtěla bych být hezkou, obletovanou… V nadpisu jsem napsala: nevím co to je. Abych to vysvětlila, měla jsem na mysli mou „nemoc“ – jím normálně a přitom zvracim… Prosím, poraďte mi někdo… L.u.c.k.a.F@seznam.cz Děkuji všem… Lucka

Je to něco přes tři roky, kdy jsem si přála být hubená, na nic jiného jsem nemyslela a žila jsem jen pro to jedno jediné – pro krásnou štíhlou postavu. Ani nevím, jak to všechno začalo. Připadá mi to jako včera a zároveň je to celým mým životem. Když si představím, že za celé měsíce, roky jsem se pořádně nenajedla a nebo, když jsem jedla, tak jsem se strašně stáhla do sebe, měla jsem výčitky, brečela, křičela jsem, nechtěla jsem nikoho vidět, nechtěla jsem nic dělat. Bylo mi všechno jedno. Jako kdyby mi chtělo to jídlo ublížit a já jsem nevěděla, jak tomu mám zabránit. Nemám ráda ten hrozný pocit, když se najím, jako kdybych selhala, něco udělala špatně. V tuhle chvíli bych si přála, aby mě někdo objal, vzal do náručí a řekl, že to bude dobrý, že se nemusím bát. Ale to se nikdy nestalo, místo náruče jsem se dočkala jenom toho, že přišly výčitky a bezmoc, bezmoc – to je to nejhorší, co může člověk zažít. Ale ona je se mnou pořád, nechce odejít a říká mi – zase si to nedokázala, zklamala jsi, jsi slabá, nic nedokážeš. A já jenom doufám, že je to zlý sen a někdy se z něho probudím. Ale zatím je ten sen pořád ve mně. Když se dívám na lidi, kteří něco jí, tak já nevim……. nemám to ráda, někdy se mi z toho dělá špatně… Skoro nikdy nejím před ostatními, nevím proč, ale prostě to nejde, jako kdybych neměla vůbec hlad. Někdy mi připadá, že ani nežiju, chodím a zdá se mi, že nemám nohy, dívám se všude kolem, ale moje oči nic nevidí, potkávám lidi, ale oni mě ne. Jenom cítím ten hrozný chlad, on je všude. Je pořád se mnou…… Co je skutečnost a co je jenom sen?? Možná, že bych ještě psala dál, ale teď už by to byla jenom slova, věty bez konce, která nemají ani začátek..

Mile ctenarky, je tu muj pribeh,ktery zacina v mych 13 letech.Ted je mi 16 a ja si konecne priznala,ze jsem nemocna. Poprve jsem zacala zvracet,kdyz moje maminka mela tezkou autonehodu.Byla na umreni a ja byla ve velkem stresu.Bylo mi pouhych 13!Byla jsem zrovna v te dobe v ozdravovne a jela jsem do Nemecka(tam moje mamka zije a ja ted take) za ni do nemocnice.Byl to strasny pohled a velky sok!Kdyz jsem se vratila zpet do meho byvaleho bydliste,ma nejlepsi kamaradka se na me vykaslala kvuli jine holce a ja zustala uplne sama.Uz drive se mi smali,ze jsem tlusta a ona pak take.Chtela jsem jim dokazat,ze dokazu byt take krasne stihla.Zacala jsem zvracet pravidelne.Pak se to nacas uklidinilo,ja jela s myma kamaradkama na tabor,kde byla i moje byvala nej kamaradka.Zacali jsme se spolu opet bavit.I pres to jsem ale nechtela na tom tabore jist,kdyz uz do me neco vedouci dostali,okamzite jsem sla na zachod zvracet.Meli jsme tam hodne pohybu a kdyz jsem se vratila,vazila jsem 54kg.Ve skole to bylo podezrele jedne nasi pi. ucitelce a dokonce se me i ptala,jak to ze jsem tak moc zhubla.Odsekla jsem ji,ze jsme meli hodne pohybu na tabore.Poverila jednu spoluzacku,at hlida,kdo casto chodi na zachod,ze jsou obcas pozvracene.Ano,samozrejme ode me.Kdyz jsem se to dozvedela,dostala jsem strach,aby na me neprisli a tak jsem ve skole radeji nic nejedla.Doma to ma macecha,ktera me psychicky i fyzicky tyrala vedela a pres to nic nedelala.Jen rekla,at si po sobe radne uklizim zachod.Muj tata se o me take nezajimal.Poznala jsem mou velkou prvni lasku.Nevedela jsem,co je vlastne zac.Podvadel me,lhal mi.Myslela jsem si,ze kdyz budu krasne hubena,zmeni se.Vedel o mem problemu a chtel,abych jedla.Kdyz jsem byla s nim,trochu se to zlepsilo.V cervenci tohoto roku jsem se odstehovala do Nemecka.Byl tu se mnou na prazdniny a ja doufala,ze nam to vydrzi.Hned co odjel,prestala jsem jist uplne!Nezajimal se,co delam,proste o nic.Kdyz jsem se s nim pred mesicem rozesla,byla jsem na dne.Bylo to prave kvuli memu problemu,protoze me vytacelo,ze se nezajima.Nevedel o tom nic,az pred dvema dny mu to rekl jedne muj kamarad.Okamzite se ozval,ze me miluje,ze zadnou do ted nemel a nema.Dnes jsem se od jeho nej kamarada dozvedela,ze lze uplne ve vsem!Spal s nejakou fetackou atd.Jsem opet uplne na dne a vse,co jsem si za ten mesic dokazala vybudovat,co se tyce jidla,je v trapu.Moje mamca si totiz zacala vsimat,ze nejak moc rychle hubnu.Priznala jsem ji konecne barvu a ona do me cpe alespon dve lzice polevky,nebo neceho podobneho denne.Obe vime,ze bez odborne pomoci to nedokazeme.Ted ale nemuzu na leceni,musim udelat zkousky.Mozna v lednu,nebo pozdeji preci jen navstivim psychologa.Nevim,co chci.Jist,ci nejist?Citila jsem se tak krasne,kdyz jsem vedela,ze v sobe nic nemam.Kazdy den se pozoruji v zrcadle,jak mi jdou krasne videt zebirka.Vim,ze to je boj do konce zivota.Je mi 16 let a lituji dne,kdy to vse zacalo.Porad mam touhu byt krasne stihla jako modelka,ikdyz vim,ze tento zpusob hubnuti neni spravny.Je to boj psychiky a pokud nekoho nenavstivim,nikdy to nezvladnu.Doufam,ze vas muj clanek inspiroval a budu stastna za kazdy vas nazor ci postreh. Preji vsem,aby tuto cestu zvladli.