Archive for category: Můj příběh

Ahoj všichni, na tyto stránky chodím již pár let, ze začátku jako „deni“, nyní jako bublinka.d. Stejně staří „harcovníci“ si mne možná pamatují. Můj problém s ppp začal v ´mých 15ti.. Byla jsem vždy vycrtlé děcko a i v těch 15ti mi každý tu věc připomínal…A já se začala cítit hrozně, začala jsem se schválně přejídat,abych nabrala a nebyla tedy tak „ošklivá“… Moc to nešlo, pak alenajednou přišel zlom – začala jsem se samozřejmě v tomto věku vyvíjet a můj jídelníček dosáhl nejvyšších obratů – od rána do oběda nap.: 5ks bábovky, hrnek kakaa, 2 obložené chleby, buchta, čokoláda, další chleba, pak 3 suché knedlíky; oběd: 5 knedlíků,omáčka…po obědě asi do hodiny, další suché knedlíky a do večeře: asi 5 obložených chlebůnějaké ovoce, tak půlka bábovky s marmeládou a máslem…, nějaké ty cukrovinky, večer pak v podobném rytmu + ještě čipsy, litr až dva mléka a džusy… Nevěříte? Já když to teď píšu tak taky ne… A náhle do půl roku jsem měla o 8 kil nahoře…Pamatuji si další zlomový okamžik… Byla jsem tenkrát v prváku, s mojí tehdejší spolužačkou a nej kámoškou jsem šla na Václavák do C&A..stály jsme v kabince, zkoušely si kalhoty a zjistily, že „jsme nechutně oplácané a celulitidní..“ A že budeme hubnout…najela jsem na super zdravou výživu a skončila s bulimíí…kamarádka s anorexií, po dalším půl roce se nám role vyměnily a já se plácala v anorexii, kamarádka v bulimii. Zdálo se, po čase, že se vše uklidňuje a budeme v pořádku. Obě jsme si našly partnery..Ona se z toho vylízala, mě mělo čekat ještě dalších příšerných 9 let (doufám, že již ne víc..)Do půl roku (zajímavé…půl rok je pro mne asi nějaká magická doba) jsem i přes úžasného přítele začala opět upadat do anorexie, tentokrát jsem zhubla během 3 měsíců na 49,5 kila…měřím 168. To mi bylo 17.. Mé BMI bylo tenkrát na hranici anorektického. Cvičila jsem, zvracela jsem, nejedla jsem, lhala a podváděla, na škole jsem tenkrtá byla naprostá jednička (dodnes tam mám pověst nejlepší studentky z mnoha ročníků..že by známý perfekcionismus?)..Nakonec jsem se s pomocí mámy a tehdejšího partnera z toho dostala – alespoň jsem si to myslela…3 a půl roku jsem byla v pohodě…Tedy, všichni jsme si to mysleli…VČETNĚ MĚ, že ano… Sice jsem se hlídala, dietařila, přejídala, když jsem dosáhla 59kil zhrouceně jsem držela dietu, dokud jsem nedosáhla 56…Pak jsem si mohla dovolit přejíst se, cvičila jsem o 106 a stala se na 4 roky přísnou vegetariánkou a zastácem zdravé stravy, asi necelý rok jsem byla i vegankou. ALe samozřejmě,že jsem k jídlu dle sebe měla naprosto zdravý vztah… Asi v čerstvých 21letech na mně opět přišly těžké deprese…nebyla jsem schopna skoro ani vstát z postele a jít na wc… V té době jsem vážila něco přes 60…na ten věk a výšku ideální váha (to jsem si samozřejmě nemyslela).Dostala jsem anntidepresiva, po kterých jsem měla zpočátku silné nevolnosti…a skoro 3 dny jsem nepozřela ani lžičku jogurtu…Pamatuju si,jak ležím v posteli, pohladím se po propadlém břiše, zjistím, jak je to zas nádherný pocit, stoupnu na váhu,zjistím úbytek a vyrazím ven s pocitem,jak jsem hned krásnější a že když se mi to hubnutí takhle samo nabídlo…tak to dotáhnu,ne? To byl asi konec července, v září jsem šla do školy a spolužačky málem omdlely a ptaly se mne,zda jsem stonala…Měla jsem hbytě v zásobě 10 různých věrohodných výmluv,kterým samozřejmě věřily. Nadávaly jsme společně na doktory, jak mi dávají léky, po kterých je mi špatně a jak se trápím,že hubnu.. Za ten měsíc jsem zhubla 8 kilo…za další měsíc asi 3-4…Dosáhla jsem váhy kolem 50.. Bylo mi zle, bolely mne svaly, přestávala jsem dobře vidět, měla až děsivé výadky paměti, sociální fóbii, deprese, sebevražedné myšlenky, pocity zmatenosti – vybavuji si okamžik – trvalo to asi pár vteřin – jdu před naším barákem po křižovatce domů a najednou zpanikařím a projede mi hlavou: „Kde to jsem,co tu dělám?!“ a pak si vše uvědomím a vyděšená z toho zážitku zalezu domů a jdu s pláčem do postele.. Hrůza! Polykám prášky na hubnutí na kila, beru projímadla a zvracím i 8x denně… Chodím pravidelně na Karlák nechat si měřit tuk…mám větší a větší radost,když mě varují,že mám velkou podváhu a s tímhle procentem přestanu menstruovat… „Pchá, kdyby věděli, že už místo pravidelného cyklu pčišla jed jedna šmouha a nic…“ Myslela jsem si trochu vyděšeně,ale zároveň vítězně – znamenalo to totiž, že se mi hubnout daří. V té době si půjčuji z knihovny kvanta knih o anorexii a kochám se,že jsem dle knížek „příkladnou anorektičkou! – ž na tu blbou váhu,ale to se „spraví“, kilča jsou stále dolů,ne??? Jednou jsem ale zašla do Studia zdraví,kde mi nabídli brigádu a poradenství ohledně správné výživy, tak jsem se rozhodla dát se do kupy, začala jsem tam dělat a zároveň chodit s jedním kolegou. Začali jsme spolu do měsíce bydlet. To už jsem měla krásných asi 58kilo..nabila jsem to velkým přejídáním…tělo mělo po tom hladovění asi chuť to dohnat.. Ale přítel se vybarvil…začalo psychické domácí násilí..během měsíce jsem v tom opět lítala, plácala se v těžkých depresích,sebevražedných úmyslech a sebepoškozování..Zhubla jsem na necelých padesát, bylo mi zle, kolabovala jsem, padaly mi vlasy a díky nové známosti jsem od toho násilníka odešla. Přítelkyni po mě už byl.. Já to naštěstí stihla ukončit dřív..Od té doby…jsou to už 3 roky, jsem neměla období, kdybych byla alespoň jakžtakž v pořádku…má váha se pohybovala od 62 na necelých 46 kil během 3 měsíců, to jsem skončila již v nemocnici…Na Karláku jsem byla na lůžku 8 týdnů a pak na stacíku měsíc…To bylo tento rok..Bezmála ale má váha kolísá během 1-2 měsíců +- 5 kilo. Aktuálně mám 58,ale před 2 dny to bylo 60,5 a před tím 56…Opět zvracím, projímadluju…beru prášky na hubnutí, koupila jsem si Vibratone a nadávám si za to…protože už nechci,ale opět jsem již ve fázi, kdy si nemohu pomoct…Je to závislost…tělo si zvykne na jinou chemii, co vzniká při zvracení a hladovění a je to,jak když jste na drogách… A je mi najednou jedno, že jsem přišla o 2/3 vlasů, mám arytmii, že jsem bolestmi kostí nemohla některé dny chodit a musela odplazit i do kuchyně,abych si nějakým způsobem mohla něco podat, chytlai mne křeče, že jsem se nemohla ani plazit..telefon na druhé straně bytu a já se zoufalým pláčem, vychrtlá, třesoucí se, v křečích a s bolestmi vzlykám, jak jsem tehdy byla pitomá, kdby mne tak teď viděli ti, co mě mají za tu hvězdu, co vše zvládá a je ve všem pomalu nejlepší…jak tu trpí a je k smíchu,no..spíš k politování…bleje do hrnců v pokoji,aby ji neslyšeli na záchodě…Pořezané ruce od čepelek, narvaná projímadly, nenávidí vše a všechny z prostého zpufalství, bez zájmu o vše, jen o kosti a kosti a kosti…Mno…krása… Nic z toho,ale nikdo nevidí, když do toho padá, ani já tenkrát v 15ti… Už to bude 10 let….doufám, že to konečně brzy skončí,ale záleží jen na mě… Tohle tu píšu hlavně pro ty, co se do toho teď řítí a třebaje může alespoň malinko vyděsit to peklo,co mohou projít…Začne to jednou dietou a pak? Hrozí Vám sonda,metabolka, plazíte se, protože nemůžete chodit, tak tak dobíháte na wc…protože jste snědli půl balíku projímadla…a brečíte v křečích na záchodech, v posteli i tajně při sexu, protože Vás to už buď nebere, nebo se za sebe štíte tak, že si to ani nemůžete užít a doufáte,že třeba dnes večer umřete… A to prosím jen proto,že jste se rozhodli být perfektní a zhubnout těch blbejch 5 kilo… Přeji tu vše mnoho sil, úspěchů a zdraví… Vykašlete se na to, nestojí to za to ;o) Posílám všem pusu a držte se! Stojíte za to!!!! Deni

Zdravim vsechny:) Cetla jsem pribehy co tu jsou a napadlo me, ze bych se mohla take podelit a poprosit o radu. Tlusta jsem byla od malicka, mozna proto ze mam obezni rodice nebo mozna proto ze me samy vedli k spatne strave. Vzdycky jsem se s tim trapila. Vzdycky. Co si pamatuju – vaha mne vadila. Ne ze by to bylo nejake hrozne a to jen diky me vysce 175 cm, ale nadvaha tam byla vzdycky. Kdyz jsem odesla na stredni, kde bydlim na intru zacala jsem hrozne pribirat. Moh¨la jsem si jidlo sama kupovat, jist co jsem chtela a tak jsem pribrala 15 kilo. Nebyla jsem nijak zvlast krasna a to se me drzelo az do tretaku – nezajem kluku a ty nejhorsi vycitky. Pak nastal zlomovy okamzik – byla jsem na praxi jen jeden tyden, ale kvuli nedostatku casu, jsem nemela cas se ani najist a stahl se mi zaludek. Zacala jsemjist uplne minimalne a kila sli rychle dolu a kazdy me chvalil jak mi to slusi. Jenze ja jsem se paradoxne citila jeste hur: bylo mi porad spatne, nemyslela jsem na nic jineho nez na jidlo. Tak to se mnou slo pul roku, ke vsemu jsem jeste zmenila uces a zajem kluku byl najednou tu. Nektere to mozna ale znate: po takove dobe odrikani jsem si chtela vsechno vynahradit, najednou zacali zachvaty prejidani, strasne chuti na jidlo. A co napadne holku, ktera nechce vsechno nabrat zpatky? Jen zvracet. A porad. Zacalo to jen treba kazdy tretim dnem, kdy se mi zdalo, ze to jidlo je moc tucne a nesmi mi zustat v zaludku. Pak kazdy druhy a ted nekolikrat denne. Sama chci prestat, ale uz je asi pozde. Zvracim, tak trikrat denne a to uz necely rok. Jsou i dny ovsem kdy nezvracim vubec – ne ze bych nechtela, ale nemuzu, protoze nejsem sama. Vycitam rodicum, ze jsou doma zrovna kdyz ja chci zvracet, vycitam kamaradce, ze se mnou bydli, protoze zrovna CHCI jit zvracet. Myslim ze ted jsem na tom nejhur: nezvracim proto, abych mohla jist. Ja jim proto, abych mohla zvracet. Proto bych chtela poprosit vsechny co si to ctou a jsou na zacatku toho ke ja jsem byla, at s tim nezacinaji. Bude vam jeste hur nez vam bylo predtim – protoze nejhorsi z toho je to nizke sebevedomi a vycitky.

Konečně jsem se po tolika letech odhodlala sem napsat….nebo spíš vypsat se někomu. Když si tak pročítám všechny tyhle příběhy říkám si: “ Proč?“….pláču…pláču…kdyby mi ještě před několika lety kdokoli řekl, že na tom psychicky budu blbě vysměji se mu. Já – věčný optimista, cha – to se mi přece nikdy nemůže stát….ale hups….stačilo pár těžkých dní….rozhod s přítelem, následné pošťuchování ze strany táty na mé větší pozadí,… začala jsem více pozorovat své okolí a zjistila jsem, že už nejsem to, co dřív – krásná, vysoká, štíhlá s dlouhými vlasy. Byla jsem ve svých očích šereda s přílišným tukem, no prostě taková velká zrůdka…tím začal můj boj, nejprve sem si prošla anorexií, byla jsem konečně po tolika letech zase „šťastná“ – měla jsem to, co jsem chtěla – Štíhlost. Pak si toho začali všímat sourozenci, protože jsem několikrát hlady omdlela. Pořád mě nutili jíst a já měla víc kilo, než kdykoli jindy. Proto jsem začala zvracet. Ale došlo mi, že tohle nemohu. Tak jsem se na vše vybodla a ztloustla, ale byla jsem šťastná. Teď, po několika letech je to tu zase zpět. Už nechci být tlustá, proto chvíli nejím, pak se přejím a mám naprosté výčitky, odpor k vlastnímu tělu, k sebe sama – nesnáším se za to, že mám tak slabou vůli. Mám úžasného kamaráda, před rokem jsem se do něj zamilovala, ale jaký je problém?….jemu se líbí štíhlé ženy. Byli jsme dohr. na plese a když řekl o jedné ženě – podívej, ta má ale ruce, je jako bagrista. Jenže ona je měla stejné jako já – zastyděla jsem se, nechtěla jsem žít. Vlastně nechci ani teď. Už vím, proč mne nechce – jsem tlustá. Já ale nedokážu zhubnout (i když podle bmi mám normální váhu)…proč..proč proč…chtěla bych se mu líbit, chtěla bych, aby mne měl rád. Chtěla bych být znovu šťasná, ale vím, že už nikdy nebudu. Denně pláču. Vždy potom, co se přejím. Večer v noci, chtěla bych zmizet, ztratit se ze světa – stejně by to nikdo nepoznal. Tolik bych si přála někoho, kdo za mnou bude stát v dobrém i zlém, kdo mne podrží….ale já vím, že nikdy mít nikoho takového nebudu….proto dál…pláču…jinak všem, kteří máte jakýkoli problém přeji silnou vůli – takovou, o které jsem vždy jen snila. Ale z vlastní zkušenosti vám říkám – neubližujte si, život je příliš krátký na zbytečná trápení

ahoj holky…(nebo ahoj všichni).pišu jsem protože mám problém se stravou a dost mě to trápí.potřebuju se vypsat.mluvit s tím s nikým nemůžu,sestra by mě nepochopila…asi před třemi měsící jsem měla ještě anorexii.dřív jsem byla tlustá a tak jsem chtěla zhubnout.zhubla jsem 12kilo,což se mi velice líbilo.ale najednou se něco zvrtlo a já jsem se začala přejídat..přibírala jsem a jelikož už jsem dál přibírat nechtěla,zvracela jsem.teď už nezvracím..přešla jsem to období tak,že jsem jedla pravidelně a snažila se co nejvíc cvičit.takže jsem zase zhubla..byl to a pořád je takový kolotoč.teď se zase momentálně přejídám..ale nezvracím..mám strašné výčitky.nechci být zase tlustá ale když jsou ty vánoce tak se neudržím nejíst cukroví…ale nechci být tlustá!!!!

Jsem v tom až po uši a vím to. Nejsem asi dostatečně silná s tím bojovat. Asi tak v šestnácti jsem začala se svojí ségrou hubnout. Čekali nás taneční, byli jsme ve věku, kdy holky čekají na svého prince z pohádky. Úspěch se dostavil téměř okamžitě. stačilo deset měsíců zdravé výživy a deset kilo bylo dole…Jenže 70 kilo modelky nemají, nemyslíte????A tak to pokračovalo, sortiment zdravé výživy se neustále zužoval, až do něj patřilo jen asi padesát druhů potravin. To je sice hodně, pořád jsem jedla, ale psychicky jsem se soustředila jen na to, jak zhubnout co nejvíce. ¨Pomocníkem v hubnutí byl rotoped, nejdřív zacvičit a pak jíst. Ale nedá se říct, že by mě to nějak bavilo, byl to jen lék proti špatnému svědomí. No po třech letech jsem se držela na váze 56 kli při výšce 168 cm. Od své rodiny jsem slyšela, že jsem vychrtlá a je pravda, že mám tělesnou konstituci, kdy na mě kosti jen hráli. Pak jsem si našla přítele…Není to žádný krasavec, má pár kilo navíc, má ale charisma, má mě rád a jídlo se pro mě teď stalo něčím jiným než dříve…Rodiče mu naznačili, že mám nějaký problémy s psychikou, že se možná peru s anorexií. On mi tak nějak vysvětlil co a jak,že by se mnou jednou chtěl mít děti a ať si nezahrávám.Jeho otec měl rakovinu žaludku,dlouho s ní bojoval a podlehl. Já jsme si v té době uvědomila, že jídlo je věc nutná k přežití a začala jsem si ho znovu užívat. Jenže možná až moc…bydlím s přítelem a prostě teď mám zase problém opačný než před půl rokem. Moji psychiku ničí nedostatek sebevědomí z nadváhy, mám 72 kilo a cítím, že mám špíčků víc než dřív. Chtěla bych zhubnout a líbit se příteli jako dřív.Ale nevydržím to, každý den si říkám, že budu jíst zdravě,pravidelně…a vydržím to týden. Pak jsem třeba sama doma, cítím úzkost a zaháním jí jídlem, skoro až se bulimicky přejídám. No říkám si, že hlavní věc je, že nezvracím. Ale když to bude takhle pokračovat, nevím jak skončím. Poraďte mi, co mám dělat??? Peťulda