Archive for category: Můj příběh

Pokusy zhubnout se nezdařily Neustále se dočítáme v časopisech o dietách, které dle pisatelů jsou účinné a pro lidi bojující s váhou další výzvou k vyzkoušení něčeho nového. Moje maminka celý život bojuje se svými kily a její pokusy zhubnout patří dnes k jejímu životnímu stylu. Není den kdyby se na sebe nepodívala do zrcadla a pohrdavě se na sebe neusmála. Dokonce si během těch mnoha let vytvořila jakýsi osobní vztah s váhou, jež je ukazatelem nepřijatelné hmotnosti. Chci tím říci, že větou: ?nemluvím s váhou? mě už asi nepřekvapí. Vzpomínám si, když moje maminka čekala mou o deset let mladší sestru(pro upřesnění, jsme tři sestry). Přibrala tenkrát necelých třicet kilo. A pro ty, kteří si snad neumí představit, jak je to možné jen řeknu, že téměř každodenní snaha udělat mně a sestře radost nějakou laskominou v podobě zákusku či sušenky byl usilovný boj. Proč? Kolikrát jste si řekli, že musíte něco ochutnat, jestli to není zkažené? No a představte si, kolik těch zákusků a všelijakých laskomin vypadalo, že se cestou domů zkazí!!!:-))) Nicméně nespokojenost s vlastním tělem moji maminku nesčetně krát přiměla k držení diety. Zkusila dělenou stravu, tukožroutskou polévku, poté vymýšlela vlastní diety…Dva roky omezování a uplakaných večerů. Odpírala si jídla, která zbožňuje a úsilí přineslo své ovoce. Kila nabraná v těhotenství byla dole. Jenže tím boj zdaleka neskončil, jelikož se sice dostala na váhu před těhotenstvím, ale i tak panovala nespokojenost. No a když šlo dolů tolik kilo, proč se nepokusit ještě zhubnout více. A v té chvíli nastala další etapa boje s kily, která by klidně mohla nést název: ?Ještě kilčo dolů, pak zasměji se tomu?. A v této době na sebe moje maminka vytáhla zbraň největšího kalibru. Usilovně hledala fotografii, která když bez jejího souhlasu spatřila denní světlo, bylo téměř jisté, že si to někdo šíleně odskáče. Fotografie ukazovala, jak může vypadat žena, měřící 153cm s 80 kilogramy. A tato fotografie, která i ve mně vzbuzovala nepříjemný pocit, se oprášená ocitla na dveřích lednice. A nejhorší na tom bylo, že to do jisté míry fungovalo a to nejen na ni. Později, když i já (jak říká můj přítel) začala myslet špeky, jsem v boji proti kilům byla mamince velikou oporou, motivovalo ji, že se snažím společně s ní, i když mé cíle nebyly zdaleka tak vysoké. Období, kdy upravený jídelníček a intenzívní věnování se sportovním aktivitám(stolní tenis, posilování, spinning), bylo tím nejhezčím za dlouhá léta. Moje maminka byla poprvé v životě spokojena sama ze sebou. Začala nosit věci, které se ji líbily, byla neustále plná energie. S váhou po letech vytvořily přátelský vztah…Setře se narodila dcerka Martinka a moje maminka se stala pyšnou babičkou. Dneska, kdy je to více než rok, co přestala kouřit a kila jsou zase v popředí si říkám, kdy moje maminka konečně přijme sebe takovou jaká je. Kdy k radosti postačí, že má nás, tři dcery, které ji milují (i s kily)…že má milujícího manžela, pro kterého je vším…Maminko, pro nás není důležité, jak vypadáš, ale především to, že jsi…Tvá dcera Monika

Ahojky lidičky!!! Je 1.1.2005, 11:45 a já píšu pokračování svýho seriálku :-))) Dnes je mi celkem fajn. Včera byl můj poslední záchvat. Hodlám to dodržet. Žádný béčko mi už otravovat život nebude. Když nad tím tak přemýšlím a porovnám co mi bulimie za ten rok a půl co v ní lítám dala a vzala, tak je v tom velká odlišnost. Co mi vzala?? Toho je dost, to ví každej kdo ppp sám zažil nebo teď prožívá. A co mi dala? Snad jen obrovskou zkušenost, ponaučení. Když sem včera byla na Silvestra sama, tak mě to pořádně trklo!!!, že bulimie a anorexie jsou jen dvě obrovský svině který jen berou a dávají hrozně málo. A proto sou v životě málo důležitý, tak se jich musíme všichni zbavit, protože jen překážej!!! Sem rozhodnutá, se s ní pořádně poprat. Mám naplánovanej jídelníček, kterej budu dodržovat a na nějakej záchvat tam není ani malilinkatej kousíček místečka. Tak sbohem bulimie!!! P.S. : Pro začínající bulimičky: To že jídlo sníte a pak ho vyzvracíte a neztloustnete je jen velká pověra!!O Vánocích sem měla záchvat každej den(mimo Štědrýho dne). Za těch 10 dní sem díky béčku nabrala 5kg a to sem si myslela že sem zvracením ze sebe dostala vše co sem snědla.A bylo to přesně naopak. Tak se do toho holky radši ani nepouštějte, vyjde to totiž na stejno. Všem držím moc a moc palečky aby sme se z toho dostali!!! Hodně štěstí v roce 2005!!!!!!

Asi před třemi roky jsem začala něco tušit , že moje mamka chodí po obědě zvracet.V první chvílli jsem si z toho nic nedelala, protože jsem nevěděla proč to dělá. V tu dobu mi bylo 11 let a vůbec jsem to nechápala. jak čas utíkal, tak jsme se o tom začali bavit ve škole- o anorexii a bulimii a já začínala chápat , že vlastně moje mamka trpí bulimií. Nevím co s tím mám dělat , protože si toho nikdo jiný nevšiml. Už jsem probrečela hodně dní, kdy jsem ji slyšela jak zvrací a nevěděla co mám dělat.Několikrát jsem se jí to snažila říct, ale marně. myslím si , že al etuší že něco málo vím, protože přestala chodit na záchod doma, ale chodí dolů k babičce. Je to hrozný pocit, když přijdu dommů ze školy a vidím ji,jak se láduje vším možným a potom odejde na záchod se vyzvracet. Když se jí zeptám kde byla, tak mi odpoví , že šla věšet prádlo, které už před půlhodinou věšela. Bojím se o tom někomu říct, že mě potom nebude mít ráda, ale zároveň nechci , aby umřela. Četla jsem o bulímii ,už dost článků a nechci aby dopadla, tak jak v těch časopisech. Už jsem to taky párkrát zkusila, abych věděla jaký to je. Naštěstí jsem od toho rychle odešla, protože jsem si uvědomila že dělám to samé jako mamka na kterou jsem naštvaná. Jestli si tohle čte nějaká maminka tak vás prosím, jestli máte dítě zkuste toho nechat. bojím se o ni moc. Pořád si kupuje ty koktejly an hubnutí a všechny možné prášky…Přitom je hubená , že i já jí její postavu závidím. Doufám , že se stane nějaký zázrak a ona s tím přestane. Moc tomu , ale nevěřím……………..

Vždycky jsem dala na názory těch druhých a to jsem asi neměla dělat. Pamatuji si to jako včera, když mi Katka(moje starší sestra)řekla: ,,Leni, měla by jsi s tim svojim velkym zadkem začít něco dělat!“ A tak jsem začala. Ze začátku jsem jen omezovala jídlo, jako že třeba nebudu jíst nic sladkého, příliš tučného….Jenže čím víc jsem si to odpírala, tím větší jsem na to měla chuť. Byla to jako moje posedlost, dokonce se mi zdálo, jak jím čokoládový dort, láduju se koblihama….Pak jsem si řekla:,,Sakra, proč by jsi se omezovala, vždyť to, co sníš můžeš vyzvracet?“Pamatuju si to jako dnes. Byla jsem doma, seděla u televize a nudila se. Šla jsem se podívat do lednice na něco dobrého. To jsem ale neměla dělat. V lednici na mě pokukoval čokoládový dort. Jen ochutnat!Řekla jsem si, že si vezmu jenom ždibeček, že to mojí linii něják neuškodí. Jenže jakmile jsem ochutnala, dostala jsem na něj takovou hroznou chuť, že jsem snědla víc, že jsem si předtím stanovila. Když jsem si uvědomila, co jsem provedla, napadlo mě, že půjdu na záchod a všechno to vyzvracím. Musím přiznat, že to nešlo tak lehce, jak jsem si původně myslela. Ze začátku mi to vůbec nešlo. Vyzvracela jsem možná necelou čtvrtku. Postupem času jsem se ale v „umění zvracení“ zlepšovala. Zjistila jsem, že zvracení je mnohem jednoduší, když se pořádně přecpete, nejlépe tak, že myslíte, že vám praskne žaludek, pak běžíte na záchod, v jedné ruce pití, které mezi zvracením pijete, aby vám to lépe šlo. Dopracovala jsem to až k tomu, že jsem zvracela i 3X denně. Na jednu stranu jsem bulímii milovala, dávala mi pocit sytosti, ukojení mé touhy po jídle…Na druhou stranu jsem jí ale nenáviděla – ze zvracení jsem měla okousaný kloub na pravé ruce, později i na levé, protože jsem si během zvracení vyměňovala ruce, měla jsem hnusný pocit v krku a divnou pachuť v puse, ke konci už jsme ani nehubla – spíš naopak přibírala. Pak jsem si řekla už dost. Jenže skončit nebylo zase tak lehké, jak jsem si ze začátku myslela. Pořád jsem se ke své „kamarádce bulimii“ postupem času vrátila. Pak jsem si začala psát poznámky do kalendáře, když jsem ten den nezvracela – udělala jsem si do kalendáře křížek, pokud tomu bylo jinak – udělala jsem si kroužek. Myslím si, že mě to docela pomohlo. Alespoň jsem měla přehled o tom, jak často zvracím. Teď už jsou to 2 měsíce, co jsem nezvracela. Cítím se mnohem líp – dokonce jsem zhubla. Hlídám se, abych se nepřejídala – i když musím uznat, že to někdy není vůbec jednoduché – jím skoro všechno. Udělala jsem si takový svůj denní režim. Ráno se hodně najím – většinou jím celozrný chleba se sýrem, jogurt s vločkami a s ovocem, klidně si dám i řízek… Pak už jím samá taková lehčí jídla jako zeleninu, ovoce, plátkový sýr…Po páté hodině, až na vyjímečné situace, už nic nejím. Zatím mi to vychází, nezvracím, cítím se fit a nemám pocit hladu. Doufám, že už se k bulimii nikdy nevrátím. Budu se jí snažit co nejvíc vzdorovat, budu s ní bojovat jak jen to půjde a jen tak se nevzdávat. Už jsem pochopila, že to jde, otázka je jen jestli opět nepodlehnu. Vy to zkuste taky, bojujte, při prvním neúspěchu se nevzdávejte…Já vás chápu, není to vůbec lehký, ale když to zvádnete, uvidíte, že se budete cítit mnohem lépe.

Všem řikám, jak je to hrozný, ať s tim nezačínaj…. před pár měsícema jsem se dostala z bulimie, a začínající anorexie, sáhla jsem si na dno….. a předevčírem jsem si zase stoupla nad tu mísu…. a zopakovala to, o čem jsem si myslela, že už nikdy neudělám….NIKDY!!!!!!!! vim, jaký jsou rizika, problémy….. a přesto opakuju to, co jsem udělala před rokem, a myslela, že to žádný rizika nemá…. a teď si řikám: přece nejsem tak blbá, abych do toho zase spadla…vždyť vim, co je to za hroznou věc…. Přesně tak jem začínala… a vim, jak to málem špatně skončilo…. tak proč si to chci zase celý zopakovat??????? Co mě na tom tak láká????? Možná to nebezpečí smrti, kterýmu jsem se díky mýmu andělu strážnýmu vyhla……