Archive for category: Můj příběh

Jo, tak dva dny jsem nezvracela, a jsem hepy stejně tak jako před rokem, kdy jsem s tim končila stejně…. s bulimií. Dala jsem si určitou představu, jak bych chtěla vypadat, a i když jsem na sobě včera viděla v zrcadle dosti neforemnej špíček, nepanikařila jsem jako když jsem béčko měla, ale řekla si, že to se dá v klidu shodit, každopádně se za to nebudu nesnášet, protože narozdíl od minulosti se MAM RÁDA… a konec s bulimií neni jenom konec s nemocí, ale novej životní styl, kterej vám otevírá hrozně moc netušenejch možností… a věřte mi to, vždyť já to prožívám už podruhý… a myslim, že i naposled. Když jsem s tim začínala podruhý, věřila jsem tomu, že mi to přinese něco, co mi poprvý nepřineslo… ale akorát jsem se vrátila do starejch kolejí, který jsem důvěrně znala, a který mi byly jenom nepříjemný. Poučování je na nic, ale doufám, že až na to jedna z Vás příde taky, tak taky uvěří, že šťastný konce ještě existujou… a to pro každýho…:o)

Ahojte všichni, můj problém začal před pár lety, tehdy jsem zhubla z 56 kg na 48.Jedla jsem málo, jen jogurty, ovoce, občas pečivo a musli tyčinky.Nic tučného.Byla jsem pořád unavená, ale líbilo se mi jak mi všichni říkali jak jsem pěkně hubená. Po nějaké době jsem začala jíst i zakázané věci, párkrát jsem se i přežrala, ale můj problém je ten že nezvracím, nejde mi to.vždycky začnu strašně sportovat, další den nasadím tvrdou dietu a spoustu peněz utratím za různé prostředky na hubnutí. A tak je to se mnou dodnes,pořád dokola buď se strašně přežírám nebo hladovím.Bludný kruh:-( Už nevím jak z toho ven, pořád mám strašné depky a už se na sebe nemůžu ani podívat do zrcadla, poraďte mi jak z toho ven.Pa Zuzík

ahojky, jsem Iva a moje diagnóza už tři roky zní mentální anorexie. o tom, jak je to strašné, se tu jistě nemusím zmiňovat. ale rozhodla jsem se, že nebudu jen tak sedět, ale pokusím se „varovat“ zdravé dívky, které chtějí být hubené za každou cenu. Tak jako jsem to chtěla já a určitě i mnoho z vás. Začínám psát seminární práci o problematice PPP. aby to však byla práce kvalitní a dokázala těm holčinám, že mít PPP není žádná sranda, potřebuji vaši pomoc. moc vás prosím, zda by jste mi neodpověděly na nějaké otázky, odpovědi budou anonymní. kdo chce stejně jako já pomoci teenagerkách předcházet PPP a je ochoten podělit se o pár zkušeností – pište prosím na mail: pomocnice@seznam.cz P.S: vím, že to zní naivně, ale i kdyby naše společná práce odvrátila jedinou slečnu od PPP, pořád měla velko cenu. přeji vám všem hezký den a těším se na vaše mailíky. pa pa Ivča 🙂

Ahojky všem,jsem tady poprvé,tak bych vám taky chtěla napsat svůj problém.Trpím bulímií už 5 rok,ale moc ni to nejde,možná jako mnoha zvás.Dokonce jsem jezdila 2 roky do Prahy ke specialistovi,je pravda,že se mi to zlepšilo,dokonce jsem vydržela dlouho nezvracet,ale jakmile mám nějaký stres či problém,tak je to tady zase.Celý rok 2004 jsem měla katastrofální,když to schrnu stručně,tak jsem se po 3letech rozešla s přítelem,moje máma byla na operaci s rakovinou,pak jsem měla jednu prácičku kde mě pak napadli,no prostě parádní rok se dá říct.Takže to celkově na mě mělo vliv,jsem se skoro každý den cpala a cpala a pak končila nad záchodem.Měla jsem na sebě vztek,jak je možný,že nedokážu to všechno ovládat a nepřejídat se.Je hodně pravda,že jsem sama doma,takže je to těžký a hlavně v zimě.V létě nemám problém se nějak zaměstnat,nebo si jít zacvičit,zaběhat atd.Mám ráda sport,je to moje záliba,dokonce cvičím na stroji i doma,ale někdy ta samota na člověka padne a je to tady.Hodně přemýšlim nad tím,jak je možný,že to dokáže tělo tak ovládat,teda hlavně mozkově.Mělo by být jednoduchý,říct si,NE,nepřecpat se a nejít zvracet,ale kdo timhle prochází chápe,že zas tak jednoduchý to neni.Neni na to ani rady,když ti někdo poví,prostě to musíš zvládnout:je to dobrá rada,ale je to hlavně na té osobě co tim trpí jako já,aby byla v pohodě,měla dobré zázemí a podporu milované osoby.Dělá to hodně.Vím to z vlastní zkušenosti,jelikož žádnou podporu nemám ani v rodičích,jsem na všechno sama a o to je to těžší.Takže pro vás všechny,co jste na tom podobně,držim palečky,ať se vám to jednou povede překonat a hlavně,aby vás to nedohnalo ke špatnému konci.Taky se o to pokouším a snad to jednou zvládnu.

Asi to všichni,tedy spíš větčina,znáte.Vzbudite se a řikate si že dnešek bude jiný,že dneškem začnete žít,že už nebudete jenom přežívat… Za mesíc mi bude 16 a každý den se snažím skončit s tím neuvěřitelným kolotočem,který se sám nezastaví.Už ani přeesně nevím,kdy jsem si poprvé strčila prst do krku bylo mi skoro 13 a začala se mi měnit postava.Přestala jsem chodit na tancovámí,na které jsem chodila od šesti let.Tréningy tam byly dost náračné,čtyřikrát v týdnu vždy hodinu a půl a když jsme měli jet na soutěž,tak i o sobotách a nedělích.Já začala mít jiné starosti a nebavilo mě být pořád na tréningách,zajímali mě mnohem víc kluci a to kde je jaká pařba.Vždycky jsem jedla na co jsem měla chuť a byla jsem celkem hubena,jenomže jsem si neuvědomila,že když jsem přestala sportovat,tak už bych si neměla dovolovat večeře v 11 večer a všechny své ostatní jídelní zlozviky.Neřešila jsem to a tak se muselo stát,že jsem přibrala.Bylo to sice pouze málo,tak 2 kila a docela se to na mě ztratilo,ale ja se s tím nedokázala smířit.Strčila jsem si prst do krku a začala s bulimií,připadala jsem si tlustá a ošklivá a přitom jsem byla úplně normální(49kg,162cm).Co bych dala za to abych byla stejná jako než jsem s touto nemocí začala.Teď měřím stejně a vážím asi o 3-4kg víc.Někdy bliji třeba i šestkrát za den,obvikle dvakrát a někdy vůbec.Mmám skvěleho kluka,ale nedokaži ho mít rada.Každý můj vztah se rozpadne tak za čtrnáct dní,nerozchází se oni dělám to já.Udělám to,když začnu cítit že to vypadá vážně,bojím se závazků a bojím se do někoho zamilovat,mám strach že mi někdo ublíží,paradoksní je,že svoji bulimii si ubližuji sama.Můj kluk chce pořát slyšet,že ho mám ráda a já to nedokáži říct,dlouho jsem nevěděla proč,ale už to vím.Víte nemužete mít někoho rádi,když nedokážete mít rádi sebe a já se přímo nenávidím,nenávidím své tělo a hlavně slabou vůli.Těžko se to vysvětluje,ale myslím že nemám právo mít někoho ráda a být štastná.Možná časem,až překonám svou nemoc a budu si sama sebe vážit.Vy kdo jste u ppp na začátku,rychle zacouvejte věřte,že je to hrozný život!A že i když zhubnete,tek nebudete štastní a nebude to napořád.U anorexie pravděpodobně zemřete a u bulimie blití časem přestane tak dobře učinkovat a vy už nebudete tak hubnout.Já jsem pořád nešťastná,mám hrozné deprese a moje váha neustále klesá a stoupá,už jsem vyčerpaná a nemohu dál.vám mohu poradit jen:nechte toho!Za chyby se omlouvám pravopis není másilná stránka:-).Kdo chcete,tak mi napište na:bulbull@seznam.cz