Archive for category: Můj příběh

Mám dcéry vo veku dievčat, ktoré opisujú svoje problémy na tejto stránke. Tiež majú podobné problémy. Myslím si, že oni a väčšina dievčat a žien si neuvedomuje svoju hodnotu a svoju krásu. Tvrdím, že všetky ženy sú krásne a ich krása sa navzájom nedá porovnávať. Netrúfam si nikomu radiť, ale možno moja osobná skúsenosť niekomu pomôže. Čo sa pamätám stále som bol nespokojný sám so sebou. Myslel som, že pokoj nájdem keď budem úspešný v športe, keď pocítim priazeň alebo obdiv iných ľudí, keď si založím rodinu a budem mať zdravé deti, dobrú a peknú ženu, keď budem mať dobrú prácu, keď budem zdravý. To všetko som mal, ale nebolo to ono. Pokoj som našiel, keď som pochopil, že ho nájdem, keď uverím v Boha, Jemu sa budem zdôverovať s každým problémom, keď budem prijímať všetko a najmä seba s vierou, že On všetko vie, On ma miluje takého ako som. Nemusím nikoho o ničom presviedčať, nikomu nič dokazovať. Teraz viem, že skutočná radosť zo života sa nedá dosiahnuť tým, že budú uspokojené moje telesné túžby.

ahojte vsetci.tak dnes sa citim trosku lepsie,ale stale sa neviem vymotat z toho bludneho kruhu.je strasne byt anorektickou,je to tazke.stale sa rozhodujem ci mam ist do nemocnice.viete niekto nieco o pezinku?prosim napiste mi vas nazor na tu nemocnicu v pezinku.neviem sa rozhodnut.ale viem ze to uz sama nezvladnem.trpim aj sebaposkodzovanim,rezem sa a hasim si cigarety na rukach.mam tam same pluzgiere.prosim vas,co mam robit?napiste mi nieco povzbudzujuce,uz dalej nevladzem.prosiiiiim!dakujem.mozete mi nechat aj svoj mail,mozme si o tom blizsie pisat.dakujem

Ono se to nezdá,ale už je to dvacet let…Tenkrát se o tom nikde nepsalo a já nevěděla,co se se mnou děje.Zprvu byla snaha zhubnout pár kilo,pak se mi to vymklo z ruky až váha ukazovala 42 kg.Byla jsem zaslepená úspěchem,hubnutí byla taky jediná činnost,o které jsem si mohla rozhodovat sama a rodiče mi to nemohli zakazovat.Vztahy doma špatné,moje sebevědomí žádné,matka ze mně dělala nezodpovědné dítě,přitom jsem věkem měla být dospělá.Rozporuplná situace.Chtěla jsem se té závislosti zbavit,a neuvědomovala si,že druhou závislost-na jídle,jsem získala.To hubnoucí období trvalo asi dva roky,pak jsem najednou přestala držet dietu,už nevím proč.Sice jsem přibrala,ale vyhráno nebylo,naopak.Zjistila jsem,že lze zvracet,přitom jíst/asi jsem si potřebovala vynahradit čas strádání/ a netloustnout.Zničené roky života tím,že od rána do večera musíte myslet na jídlo,nikomu to nepřeju.A ještě navíc,což je zajímavé,mně strašně bavilo vařit,péct a zkoušet nové recepty.To pak skončilo samozřejmě v mém žaludku a následně v záchodě.Nebyl problém sníst pekáč štrůdlu.Strávila jsem tím nekonečně moc času,který se dal využít jinak.V dvaceti šesti letech jsem se konečně sebrala a odstěhovala od rodičů.Podnájem,cizí město,jiná práce,jiné starosti-najednou ta bulimie se dostala se mnou někam,kam už nepatřila,nebo jak to mám říct.Neodešla naráz,potvora,ale intervaly zvracení se prodlužovaly,až přestaly úplně.Dneska nemám problém se najíst a mít potom příjemný pocit.To neznamená,že si nehlídám váhu,ale s jistotou můžu tvrdit,že do toho zpátky nespadnu.S odstupem času zjišťuji,že vše špatné bylo k něčemu dobré.Když jsem si tenkrát nedovedla prosadit své „já“ jinak,muselo to tak být.Kdo žije sám se sebou v pohodě a harmonii,neonemocní.Ještě dodávám,že jsem odmítla léčení a psychiatry,nic proti nim,ale myslím si,že pokud se někdo chce z nějaké závislosti vyhrabat a ne ji utlumit,je třeba na to jít s čistou hlavou,bez vlivů psychofarmak.A hlavně uvědomit si příčinu a nebránit se změnám na sobě i v reálném životě.

Pisu z Danska, takze bez interpunkce. Bulimii „trpim“ 6,5 roku (jezis to je hrozny, kdyz jsem to ted spocitala), nicmene konecne mam silu na to rict dost. Asi dva roky jsem chodila k psychiatricce, coz mi hodne pomohlo predevsim uvedomit si vlastni cenu a zbavit se zavislosti na partnerovi. Pred rokem jsem se rozhodla odjet studovat do zahranici..ted jsem paty den v Dansku. Budu tu jeste pul roku. Kdyz jsem se driv pokousela skoncit se zvracenim, nebylo to kvuli me, ale kvuli okoli (abych porad nezklamavala rodinu, abych neztratila pritele atd atd). Doktorka mi rekla dulezitou vec (na kterou jsem – jako na spoustu dalsich zakladnich veci – nebyla schopna prijit sama) a to, ze kdybych se uzvracela k smrti, je to ciste moje vec! Uvedomila jsem si, ze mam vse ve svych rukou, ze ja jsem ta jedina kdo me z toho muze dostat (a ne pritel, ktery se me pokousel hlidat) a hlavne, ze dokud to nebudu delat kvuli sobe, nedokazu to. Zacala jsem tim, ze jsem nezvracela, pokud jsem byla s pritelem. Takze vikendy, max 3 – 4 dny v kuse. Slo to. Jedla jsem normalne..to co mi uvaril a tolik, kolik mi nandal..proste normalni porce. A slo to… Ted jsem na stazi v Roskilde, budu tu pet mesicu. Co jsem tu jsem nezvracela, i kdyz jsem se jednou prejedla, rekla jsem si, ze to proste neudelam. A jde to… teda zatim. Nechci stravit zbytek zivota blitim. Je mi 21 a chci byt normalni zena a jednou manzelka a matka a vim, ze to s bulimii proste nejde uz jen z toho duvodu, kolik zabere casu a jak je clovek psychicky labilni. Takze tohohle zpusobu zivota uz bylo dost, je cas na zmenu. Verim, ze to dokazu 🙂

Tak pred 2 tydnama jsem si rekla konec,zacnes nezvrace-zit normalne.Ze zacatku jsem stezi vydrzela i jen pul dne,ale den po dni se to prodluzovalo na trictvrte dne pak na den a ja konecne poznala usinani bez vycitek,kreci a slz. Bylo mi fajn,ale druhy den-sama doma a silene chute,vsak to znate.Nezvladla jsem to,ale vy jste mi v tu chvili hrozne pomohli.Ja byla na pokraji zhrouceni,jsem slaboch,ale vy jste me pochvalili i za ten jeden den.Slibila jsem si treba sto pokusu nez se ji zbavim. Dneska je to treti den.Snedla jsem toho vic jak obvykle,vycitkami trpim,ale do zachodu se nechci podivat a taky to neudelam. Chtela bych podekovat zakladateli techto stranek a vam holkam,ktere pomahate,jak jen muzete.I kdyz vim,ze mam jeste pred sebou dlouhou a tezkou cestu,budu to zkouset do te doby,nez bude zase naprosto volna a hlavne stastna.