Archive for category: Můj příběh

Já si prošla anorexií ,ale táta mě pomohl se z ní vyléčitt.Měla jsem ji teprve tak měsíc takže to nebylo zas tak těžké se od ní odloučit. Můj kamarád trpí anorexií už apspon 5 měsíců a je na tom fakt hrozně,chodí ke 4¨psychiatrům ale ani jeden mu nedokázal pomoct už mu i hrozí Bohunice.Navíc ještě pořád počítá kalorie už se i jednou zhroutil, všude mu koukají kosti. On ví že jsem si tím prošla taky a tak jsme si o tom začly povídat a já se mu svěřila s tím že když jsem ji měla tak se mi strašně třásli kolena,měla jsem studené končetiny……a on si ted myslí že bych mu mohla pomoct,ale to já vážně nedokážu. ještě mi navíc řekl že to dělal kvůli mě aby se mě líbil.(Jeho představa o dokonalém těle je aby se mu na břiše když si sedne nedělaly „špeky“ ale to přece nejde ne?) nevíte někdo jak bych mu mohla pomoct???Prosím vaše odpovědi nepište sem ale pošlite mi je na e-mail cebi@atlas.cz strašně moc děkuji za jakoukoli radu

Ahoj, rozhodla jsem se podělit se s vámi o můj příběh. Je mi čtrnáct let a anorexie mě potkala před více jak dvěma lety. Tady je, jak to všechno začalo a pokračuje? Jako malá holka jsem měla náramnou chuť k jídlu, hlavné jsem milovala sladké a byly dny, kdy jsem celý den jedla jen sladké. Taťka mi sice říkával, abych to s tím tak nepřeháněla, ale já jsem si s tím stejně hlavu neděla. Nemůžu říct, že bych někdy byla nějak hodně tlustá, nicméně trochu silnější jsem byla, ale nevadilo mi to. Na základní škole se mi už od první třídy dvořili kluci a já vedla spokojený život malého žáčka ? měla jsem i výborný prospěch ? samé jedničky. V páté třídě mi jedna spolužačka (která byla mimochodem docela dost hubená ? řekla bych, že to až nebylo pěkný) řekla, že jsem tlustá. Nevzpomínám si tedy, jestli mi to řekla takhle přímo, ale určitě vím, že na to narážela. Pořád jsem si z toho nic moc nedělala, ale zůstalo to ve mně. Tenhle rok jsem se s jednou kamárádkou rozhodly zkusit štěstí na přijímacích zkouškách na gymnázium. Byly jsme úspěšné a v září jsem tedy přestoupila na jinou školu. Nevím, jestli za to může právě tohle přestoupení, ale právě od té doby jsem začala blbnout. No, začalo to tak někdy v listopadu roku 2001, kdy jsem si jednou stoupla na váhu a ta ukázala 43kilo při výšce 150cm. Nejprve jsem přestala omezovat ty sladkosti, pak jsem začala dávat pozor i na tuk (kupovala jsem si nízkotučnější jogurty?) a přestala jíst ve škole svačiny. Taky jsem začala chodit jednou, někdy i dvakrát týdně s mamkou na aerobic a výsledky se dostavily. Postupně jsem hubla. Pamatuji si, že jsem se s každým zhubnutím radostně svěřovala mamce. Ta mě ze začátku myslím podporovala, hlavně že jsem tolik nemlsala, ale později jí už také něco začínalo být divné? O Vánocích jsem si už tolik neužívala cukroví a jedla jsem podstatně méně a nízkotučné věci. O jarních prázdninách jsem byla právě s mamkou na horách, kde to mamce myslím došlo. K snídani jsem tam jedla jogurt vitalineu a půlku chleba, oběd jakž takž a když mi mamka nabídla, že si večer zajdeme na pohár, souhlasila jsem, ale měla jsem ho místo večeře. Při lyžování mi byla brzy zima (i když na zmrzlé ruce a nohy jsem trpívala vždycky) a neměla jsem už tolik energie. Někdy v dubnu 2002 mě rodiče ?dovlekli? k psychiatrovi. V té době jsem vážila asi 35kg. Ale pořád jsem si neuvědomovala, že jsem nemocná ? o anorexii jsem neměla ani tušení že existuje. U psychiatra jsem dělala nějaké testy a on pak potvrdil, že mám anorexii. Dal mi podmínku, že do příště budu mít alespoň o kilo víc a pozval si mě asi za čtrnáct dní. Samozřejmě jsem nepřibrala, tak mi dal ještě jednu možnost a další? ale vždy jsem měla spíš míň a to jsem před jeho návštěvami ještě vypila třeba litr vody. Dnes si myslím, že nám měl poradit, aby mi zkusili pomáhat rodiče, ale kdo ví? Zkrátka při předposlední návštěvě mi dal zase stanovisko, že mám přibrat na 35, jinak pojedu do motola. Naposled jsem tam šla 26.6.2002 s bráchou a nepřibrala jsem, takže bylo jasno. Ani jsem se nestihla vzpamatovat a už jela ? domluvil mi totiž nástup v Motole už na druhý den! Bylo to docela stresující, protože hned den potom jsme měli celá rodina jet s cestovní kanceláří k moři a takhle se mnou museli jet rodiče jeden den do Prahy a druhý den odjížděli beze mě k moři, kde si to nejspíš taky moc neužili. Já jsem v nemocnici nastoupila s 30 kily a měla jsem přibrat na 38. Strašně jsem tam trpěla ? stýskalo se mi a cítila se tak sama a tak jsem se snažila rychle odtamtud dostat. Ze začátku jsem byla sie pořád plná a bylo mi těžko, ale potom jsem si už brala k tomu jídlu i vlastní sušenky, abych co nejrychleji přibrala. Naštěstí jsem opravdu přibírala docela rychle a za necelé dva měsíce ? týden před koncem prázdnin, jsem jela domů. To jsem měla asi 40kilo a cítila jsem se dobře a začala jsem chodit k nové psycholožce.Jenže štěstí trvalo jen pár měsíců a někdy před Vánoci to začalo nanovo. Tentokrát už jsme na to přišli poměrně brzy a paní doktorka nám doporučila, aby na mě rodiče dohlíželi. Zastavil se mi totiž i růst ? od těch dvanásti let měřím stále 150. Nemůžu si proto dovolit zase radikálně zhubnout, protože to bych už neměla vůbec šanci vyrůst. Nyní už více jak rok na každé mé jídlo (jím 6x denně) někdo dohlíží a dáky tomu si udržuji váhu kolem čtyřicíti. Jenže jsem pořád nazačala růst. Nyní je ale strašná doba, protože rodiče už to nebaví, neustále na mě dohlížet a přít se se mnou o každé sousto a myslím, že mě v blízké době chtějí zase odeslat do Motola. Já jsem se toho strašně lekla, protože už to opravdu podruhé zažít nechci a řekla jsem si, že to zvládnu a budu se snažit! Jenže nevím, jestli to rodiče poznají. Navíc ode dneška jsem nemocná, mám asi chřipku a nemám tím pádem moc chuť k jídlu. To jsem jim ale radši neřekla a jím všechno jako normálně a beze slov! Chci si občas vzít i něco sama ze své vlastní vůle, tak uvidíme, jestli to dokážu. Zatím jsem to dokázala dvakrát. Doufám, že si mé snahy všimli a ocení to. Chtěla bych, aby si to ještě rozmysleli, protože já jsem opravdu ochotná se strašně moc snažit to zvládnout doma! Uvidíme, jak to dopadne. Držte mi, prosím, palce?

Jak začít? Asi podobně jako většina děvčat, jejiž články jsem četla.Tedy je mi 24 let.Jsem normální, akorátní a sama vím, že i dost hezká holka.Ten kdo mě zná by neřekl, že už sedm let si kazím život těmi nesmírně ubíjejícími chvílemi na toaletě.Ať se snažím jak chci vzpomenout si na prapůvod toho všeho.Už jsem to snad i zapoměla.Nejspíš asi jako u všech jsem si myslela že úspěch u kluků zaručí super štíhlá postava.Já byla vždycky pěkná, akorát.Ale chyběly mi proporce drobně stavěných dívčin.Jenže jsou věci které nezměníme, a pak se to všechno rozjelo.Zvracela jsem nejprve občas, pak se z toho stala každodenní záležitost, někdy jsem to „vydržela“ pár dní ale pak znova.Tak je tomu do dneška.BOHUŽEL.Nejhorší je že si umím všechno vysvětlit, znám rizika, vím že je to absolutní hloupost a neodpustitelný hřích vůči vlastnímu tělu.A moc mě to ubíjí psychicky.Ale k dnešnímu dni by nikdo nic nepoznal,prože mám normální štíhlou postavu,a vybírám si co strávím a čím se přejím a následně neudržím. Moc mě trápí že cela tahle zpráskaná Bulimie mě přinutila lhát, samozdřejmě sem se nevyhnula vysvětlovaní kam zmizely kila jablek a jogurtů a půl hrnce guláše.Aú.Nejhorší bylo když to mamka zjistila.Chtěla mi pomoci.Ale stejně to neklaplo.Trápilo jí to a tátu taky.Teď si myslí že jsem z toho venku, žiju krásný život.Mám přítele, který mě miluje a mám zázemí, bydlím na samotě mám spoustu zvířat kolem sebe, jsem vlastně spokojená jen se nemůžu zbavit týhle černý stránky svýho života.Pořád mi něco našeptává že bych měla vypadat líp a tak nevím jak z toho ven.Chci to moc.To co se mi honí v hlavě to je šílenej guláš.Tak budu moc ráda když mi napíšete Váš příběh,Váš názor, Váš uspěch Vaší snahu, spolu to zvládneme tak prosím NAPIŠTE MI:-) Chcete-li zas žít normální život jako já………….Děkuju Ahoj Mišu – misa.jiraskova@centrum.cz

Vzdycky jsem byla hodne ambiciozni.Uz od mala jsem delala zavodne rychlostni kanoistiku.Je to tvrdy sport,treninky 6*tydne,dopoledne i odpoledne.Od svych 13 let do maturity jsem zila jenom sportem.Prineslo mi to spoustu peknych zazitku,rodice na me byli hrdi.Byla jsem mezi partou skvelych lidi,nemela jsem cas na blbosti a cestovala na mezinarodni zavody.Ze skoly jsem letela vzdycky rovnou na trenink a domu se vracela tak kolem osme vecer.Byla to drina(chodit na vodu a prorazet ledovy kry),ale mela jsem urcite cile a smysl zivota.Ale u me to bylo az prehnane.Kdyz jsem napriklad onemocnela,nemohla trenovat,byla jsem psychicky upne zdeptana.Navic jsem hrozny nervak a vsechno strasne prozivat(i ted treba zkouskovy obdobi na VS).Moje spatny nervy me svazovaly i na zavodech.Vahu jsem v tomto obdobi moc neresila.Byla jsem ve skvele fyzicke kondici a telo bylo vysportovane(skoro az moc).V maturitnim rocniku jsem uz na treninky tolik casu nemela.Skola byla prece jenom dulezitejsi.Ale porad jsem se hejbala a udrzovala se v kondici.A zacala jsem blbnout s dietama.Bylo to super,schodila jsem na 57 kg a na maturitnim plese jsem si pripadala fakt skvele(merim 175 cm)Pak se mi vaha zase zacala vracet,ale nemela jsem zadny brutalni stavy prejidani.Proste jsem jedla vic a neco jsem pribrala. Maturitu i zkousky na VS jsem zvladla vyborne-sice spousta nervu,ale bez tech to u me nejde:-)A co dal?Zase treninky kazdy den a vratit se k vrcholovemu sportu?To se mi moc nechtelo.Zkusila jsem zmenu a zacala veslovat.Je to taky vodni sport,mela jsem k tomu blizko.U veslaru ze me byli vsichni nadseny a predpovidali mi skvely sportovni upechy.Ja se nechala zblbnout.Musela jsem ale zhubnout par kg,abych mohla jezdit „lehke vahy“-mit pri vazeni pred zavodem 58 kg.Tak jsem nasadila dietku.Jedla jsem malo a jeste chodila kazdy den behat.Silene jsem se hlidala.Pak jsem to ale obcas nezvladla.Zacala jsem jist a rychle jsem se cpala vsim moznym,protoze jsem vedela,ze zitra uz si nic nedam.Zvraceni mi nejdriv vubec neslo.Nezvracim ani po alkoholu.Ale i to jsem nakonec zvladla,protoze jsem byla uplne psychicky mimo:-(Nebo jsem sla behat,do posilovny,abych ty kalorie spalila.Tam jsem se uplne odrovnala.Tim zacalo moje prezirani a obcasne zvraceni kombinovane s obdobim hladovek(treba tri dny) nebo znicenim se v posice.Zacala jsem mit i spatnou imunitu a porad byla nemocna.To znamenalo dalsi narust vahy a dalsi pocity viny a bezradnosti. Vsechno me to nakonec vedlo k tomu,ze jsem s veslovanim uplne prestala.Problemy ale neskoncily.Nabrala jsem dalsich 10 kg a deprese a stavy prezirani a zvraceni mam porad.Nikdo by me ted treba nedonutil dojit si do veslarske lodenice pro zbytek mych veci.Uz vidim ty pohledy a slysim ty reci,ze se ze me stal otesanek.Vzdycky mi strasne zalezelo na tom,co si o mne lidi mysli. Ted mi asi chybi nejaky ten novy cil.Predtim to byl vzdycky sport.Ale kde ho mam najit ted?Treba kdyz me neco nedchne,zapomenu na svoje problemy s pp. Omlovam se,ze je to tak dlouhe.Snad nebudu moc nudit.Budu rada za vsechny vase pripominky a rady. Papa

Ahoj holky, už jednou jsem sem posílala svůj příběh s názvěm Dokážu to!, kde je popsáno celé mé trápení s jídlem..Dnes sem píšu tedy podruhé a to proto, abych vám všem dodala sílu. Rozhodla jsem se totiž, po té, co jsem prožila další hnusné období svého života s bulimií, že se pokusím přestat! A daří se mi! S bulimií válčím 2 roky! 2 dlouhé, naradostné roky! Avšak teď se ve mně objevila zase nová síla a já jsem si řekla, že pošlu bullimii do patřičných míst..Sepsala jsem tedy svůj celý příběh na dva listy..pomohlo mi to si hodně věcí uvědomit a hlavně mě to přivedlo k tomu, že chci být opravdu normální! Teď už nezvarcím 12 dní! Daří se mi! Je mi dobře…jím normálně, cvičím..říkám si, že jsem hezká a mám se ráda! Život je moc krátký na to, abych si ho znepříjemňovala takovou nechutnou nemocí..Lidičky, vzpamatujte se! Podle mého názoru je mnohem důležitější duše než krása! Nyní jsem šťastná a moc spokojená a je jenom na mě, jak to bude pokračovat dál! A co vy? Chcete si ničit život? Držím vám všem palečky, aby jste směřovali své cesty do správných cílů:) P.S: Kdo mi chce napsat, tak na mail lenkasr@atlas.cz