Archive for category: Můj příběh

Tak po dlouhe dobe sem tady zase.. Vsechny zdravim a preju krasne svatky a vanoce… proc sem chci vlastne psat, cim to zaclo tentokrat? Jako uz po nekolikate sem se dostala z toho nejist nebo zvracet.. byla sem to zase ja.. ta zdrava a silna, ktera nebude a nechce resit to jak vypadam, kolik vazim a jak se na me kouka okoli… Jenze zase sem zacala vnimat ty narazky vsech.. nejvic me to vadilo od rodiny.. to byla furt babca ze sem se zase nejak stloustla.. tata se svym oblibenym zase zeres… K tomu vsemu jsem se prestehovala z meho rodneho mesta do velkomesta a byla odkazana jenom na sebe, takze to nebylo uz zadny polivka od mamci.. snidane atd.. ale to byl mcdonald, kfc a podobny takze behem par tydnu sem mela uctihodnych.. no hodne.. 🙂 Nasla jsem si praci a tam mi lidi taky rikali ze sem tlusta… je to zvlastni ale rikam si jak lidi kteri me vubec nezjnaji nic o me nevedi, mi muzou rict neco takoveho… To ze nam je stejne let neznamena ze nekdo muze byt takhle oprasklej… Kvuli nem sem stim neco zacala delat… Co delat zase blbnou… nejezeni… nikdo se tam nestara o druhy kdyz jim neco je ale stara se o ne jenom kdyz jim chteji nebo potrebuji ublizit.. Shodila sem 10 kilo a byla spokojena.. odesla jsem z prace a navstivila svoji rodinu… Jakto ze to najednou bylo ty si se nam nejako zhubla atd? kdyz to vubec nebylo videt? ted uz je to vsechno zase v pr… chtela bych byt zase v pohode, bejt to ja oplacana ale v pohode z emi je jedno jak o tom mluvi lidi a jak me kybicujou.. ale ted to je ze sem tlusta nana ale nedokazu nevnimat… Nejhorsi pro me asi tak ted je ze se mi do toho hodne zacina plist soukromi… muj osobni a milostny zivot… tak a ted mi reknete nebo poradte co mam asi tak delat? Dekuju ze ste to docetli az sem… Drzim vam vsem pesticky… pap Adelka

Je před Vánoci, tak jsem se rozhodla napsat svůj příběh, i když ještě není u konce. Ještě asi před rokem jsem vážila 60kg na 176cm, což byla jistě ideální váha. Ráda sportuju a začala jsem dělat akrobatický tanec. Byla jsem tam největší holka a asi taky nejtěžší. Občas mi naznačili, že bych mohla něco shodit. Taky moje máma, která je hrozně hubená (asi 171/52) mi občas řekla, ať tolik nežeru (tátu už nemám). Přidělili mi partnera, který mě unesl, tak jsem to moc neřešila. Jinak řečeno, už tenkrát bych ráda zhubla, ale chyběla vůle. Můj taneční partner byl fajn, ale je o 8 let starší, měl svojí holku a mě považoval za kamarádku. Já se do něj zamilovala. On to poznal, ale ignoroval. Před minulými Vánocemi měl těžkou autonehodu. Byl dlouho v nemocnici a jeho „bejvalka“ se s ním rozešla. Já za ním chodila do nemocnice, držela ho za ruku, vyznala lásku. On to nejdřív odmítal, bál se, že se nevyléčí. Pak mě začal mít taky rád. Když po 4 měsících přišel z nemocnice, hned jsme se milovali. Tancovala jsem dál a dostala jsem nového partnera v mém věku. Stěžoval si, že mě neunese. Bejvalka mého miláčka byla taky strašně hubená a já věděla, že se mu hubený holky líbí. Byly hned dva důvody, proč zhubnout. Dlouho mi to nešlo. Vždycky jsem dva dny nejedla nic, pak se zase nacpala. Ale mám silnou vůli. Na jaře jsem začla jíst jen jogurty, ovoce, zeleninu. Asi za měsíc jsem si na to zvykla a přestávala jsem mít hlad. Začala jsem hubnout a všichni mě obdivovali. Přítel, máma, v kroužku, i ve škole. Ale v létě začli všichni říkat, že už to stačí. Že jsem hubená moc, ať to nepřeháním. To bylo okolo 50kg. Máma začla šílet, nutit mi jídlo. Chvíli se mi jí dařilo šidit. Ona mívá odpolední, já paradoxně dost ráda vařím. Tak jsem udělala jídlo, zamazala talíř. Ona přišla, najedla se a myslela, že jsem taky jedla. Do školní jídelny jsem samozřejmě nechodila. Pak všechno prasklo. Máma mě chtěla tahat po doktorech, tak jsem utekla k příteli. On mě má rád a z jeho chování, pohledů, hlazení vím, že jsem se mu líbila i jako kostlivec. Jenže není hloupý a viděl, že moje tělo to nevydrží. Naléhal, sliboval a nakonec pohrozil rozchodem. Byl nešťastný a vyčítal si, že to možná zavinil. Tak jsem mu slíbila, že budu přibírat. Nakonec jsem zjistila, že se spojil i s mámou. Jsem mu moc vděčná, bez něj bych tu možná už nebyla. Četla jsem vaše fórum a v té době jsem taky něco napsala. Uvedla jsem taky výšku a váhu, ale pro jistotu jsem si 2kg přidala. Měla jsem už jen 41. Někdo vyjádřil pochybnost, že tak hubená nemůžu být. Tak jsem uveřejnila svoji fotku a pak další. Strhla se lavina odsuzujících vzkazů. Byla jsem překvapená, protože na fóru anorektiček jsem čekala pochvalu a obdiv. Pochopila jsem, že jsem v hubnutí sama a že se ničím. Jsem vděčná i za výjimečné pozitivní ohlasy, ale ty negativní mi taky pomohly. V té době jsem překvapivě byla docela fit. Chodila jsem tancovat, i když i trenér mi dal ultimátum. Začala jsem pomalu jíst. První dny to byla hrůza. Přítel mě držel za ruku a já jedla. Ale po pár dnech jsem si zase zvykla. Začala jsem chodit do školní jídelny na obědy. Spolužáci, kteří si mysleli, že asi umřu, mě hrozně podporovali. Nejdřív jdem vůbec nepřibírala a nebýt přítele bych to vzdala. V té době bylo pro mě pohodlnější nejíst. Do svého svátku 1.12. jsem přibrala 5kg a měla 46. Udělala jsem kachnu, knedlík, zelí. Pozvala mámu a přítelovi rodiče. Chtěla jsem se předvést, jak jím a přehnala to. Večer mě přapadla bolest břicha a v nemocnici diagnostikovali zánět slinivky. Kromě toho anorexii. Měla jsem několik dní hadičku v žaludku a zhubla jsem to skoro zase zpátky. Zavolali na mě psychologa a ten po rozhovoru se mnou a s přítelem pochopil, že hubnout nechci. Jinak by mě z nemocnice nepustili. Vyšetření dopadly docela dobře, ale zatím to vypadá, že nebudu moct mít děti. Ale další testy to ukáží, až přiberu. Je mi hrozně líto, co jsem udělala. Příteli jsem nabídla, ať si najde zdravou holku, ale on mě neopustil. Má mě ještě radši. Když jsem přišla z nemocnice, tak jsem se prohlídla v zrcadle. Poprvé jsem viděla kostru potaženou kůží s propadlým břichem. Přesně, jak jste psaly na fóru. Obdivuju svého miláčka, že se mnou je. Teď jím, co se do mě vejde. Kvůli slinivce musím malé porce a pořád. Už mám 47kg. Teď budou Vánoce, moc se těším. Snad budu mít v lednu 50. Pak bych nemusela do nemocnice. Napsala jsem to, abyste věděli, jak to se mnou je. Jsem ráda, že se z toho dostávám. Holky, mě se to nejdřív líbilo, ten hubenej pas a tak. Ale je to hrozná blbost. Já jsem snad vyklouzla hrobníkovi z lopaty, ale některá z vás by nemusela. Moc mě mrzí, že jsem všem udělala tolik starostí. Nebýt Ivoše a mámy, tak jsem tu asi nebyla. Iva

Zní to strašně paradoxně,že si neumíme dát říci,i když to jednou prožijeme..Že jsme pořád nepoučitelné..Jako já.. Už jsm jednou svůj příběh psala,zrovinka tohle léto,kdy jsem měla pocit,že mi anorexie (snažím se vše nazývat pravými jmény) přechází v bulimii.Moje nemoc,můj život je jako jeden veliký kolotoč,který se pořád otáčí a vrací mě na začátek mého nekonečného boje. Ale od začátku.. Bylo mi 16,byla jsem baculatá-velká prsa,boky,stehna… a byla jsem zamilovaná do kluka,se kterým už chodím 2,5 roku.On mě měl rád takovou jaká jsem,ale já se sebou spokojená rozhodně nebyla.Možná to bylo taky tím,že ani v naší rodině není všechno zrovinka ideální a už od malička jsem byla a jsem srovnávaná se svojí starší sestrou,která je krásná a hubená,chytrá a milá..Tak jsem si řekla,že zhubnu a všem tak ukážu,že jsem taky krásná a hubená.A tady začal ten můj kolotoč věčných diet,myslím,že to nemusím popisovat,protože to všechny známe..Dostala jsem se nahranici podvýživy a mentální anorexie.Za 3 měsíce jsem zhubla 12 kg a byla úplně na dně-psychicky,ale i fyzicky.Nikdy nezapomenu na to ráno,kdy mi při česání padaly chomáče vlasů.Ale já hloupá na sebe byla pyšná!!Oči mi otevřel až přítel,který se trápil společně se mnou a pomohl mi strašně moc odrazit se ode dna. Jenže já si myslela,že když zvládnu znovu jíst,že se mi nemůže anorexie vrátit..Tehdy jsem přestala docházet k psychiatrovi a ,,léčila“ se na vlastní pěst.Netušila jsem,kolik pravdy skví v jeho slovech,že z ppp se člověk dostane až po 4 letech bez recidivy. Přišla první,ale ta se dala zvládnout.Druhá byla o něco těžší,ale taky jsem jí překonala.Ale teď přišla 3,asi ta nejhorší.Zhubla jsem 8 kg během 3 měsíců.Mám před maturitou a bojím se,že to nezvládnu dál.A teď ty Vánoce..Děsí mě,že mám chuť jíst a bojím se,že to nezvládnu a začnu zvracet.. Pokaždé,když si čtu vaše jídelníčky,obdivuju vás,protože toho nedokážu spořádat ani třetinu.. Tak se sama sebe ptám,proč?Stojí a stálo mě to za to? Přeju vám všem hodně úspěchů a síly do nového roku.Věřím,že bude úspěšnější než ten letošní.. Chtěla bych vám poděkovat za vaše názory,protože mi moc pomáhají.Díky!

Ahoj všichni, na tyto stránky chodím již pár let, ze začátku jako „deni“, nyní jako bublinka.d. Stejně staří „harcovníci“ si mne možná pamatují. Můj problém s ppp začal v ´mých 15ti.. Byla jsem vždy vycrtlé děcko a i v těch 15ti mi každý tu věc připomínal…A já se začala cítit hrozně, začala jsem se schválně přejídat,abych nabrala a nebyla tedy tak „ošklivá“… Moc to nešlo, pak alenajednou přišel zlom – začala jsem se samozřejmě v tomto věku vyvíjet a můj jídelníček dosáhl nejvyšších obratů – od rána do oběda nap.: 5ks bábovky, hrnek kakaa, 2 obložené chleby, buchta, čokoláda, další chleba, pak 3 suché knedlíky; oběd: 5 knedlíků,omáčka…po obědě asi do hodiny, další suché knedlíky a do večeře: asi 5 obložených chlebůnějaké ovoce, tak půlka bábovky s marmeládou a máslem…, nějaké ty cukrovinky, večer pak v podobném rytmu + ještě čipsy, litr až dva mléka a džusy… Nevěříte? Já když to teď píšu tak taky ne… A náhle do půl roku jsem měla o 8 kil nahoře…Pamatuji si další zlomový okamžik… Byla jsem tenkrát v prváku, s mojí tehdejší spolužačkou a nej kámoškou jsem šla na Václavák do C&A..stály jsme v kabince, zkoušely si kalhoty a zjistily, že „jsme nechutně oplácané a celulitidní..“ A že budeme hubnout…najela jsem na super zdravou výživu a skončila s bulimíí…kamarádka s anorexií, po dalším půl roce se nám role vyměnily a já se plácala v anorexii, kamarádka v bulimii. Zdálo se, po čase, že se vše uklidňuje a budeme v pořádku. Obě jsme si našly partnery..Ona se z toho vylízala, mě mělo čekat ještě dalších příšerných 9 let (doufám, že již ne víc..)Do půl roku (zajímavé…půl rok je pro mne asi nějaká magická doba) jsem i přes úžasného přítele začala opět upadat do anorexie, tentokrát jsem zhubla během 3 měsíců na 49,5 kila…měřím 168. To mi bylo 17.. Mé BMI bylo tenkrát na hranici anorektického. Cvičila jsem, zvracela jsem, nejedla jsem, lhala a podváděla, na škole jsem tenkrtá byla naprostá jednička (dodnes tam mám pověst nejlepší studentky z mnoha ročníků..že by známý perfekcionismus?)..Nakonec jsem se s pomocí mámy a tehdejšího partnera z toho dostala – alespoň jsem si to myslela…3 a půl roku jsem byla v pohodě…Tedy, všichni jsme si to mysleli…VČETNĚ MĚ, že ano… Sice jsem se hlídala, dietařila, přejídala, když jsem dosáhla 59kil zhrouceně jsem držela dietu, dokud jsem nedosáhla 56…Pak jsem si mohla dovolit přejíst se, cvičila jsem o 106 a stala se na 4 roky přísnou vegetariánkou a zastácem zdravé stravy, asi necelý rok jsem byla i vegankou. ALe samozřejmě,že jsem k jídlu dle sebe měla naprosto zdravý vztah… Asi v čerstvých 21letech na mně opět přišly těžké deprese…nebyla jsem schopna skoro ani vstát z postele a jít na wc… V té době jsem vážila něco přes 60…na ten věk a výšku ideální váha (to jsem si samozřejmě nemyslela).Dostala jsem anntidepresiva, po kterých jsem měla zpočátku silné nevolnosti…a skoro 3 dny jsem nepozřela ani lžičku jogurtu…Pamatuju si,jak ležím v posteli, pohladím se po propadlém břiše, zjistím, jak je to zas nádherný pocit, stoupnu na váhu,zjistím úbytek a vyrazím ven s pocitem,jak jsem hned krásnější a že když se mi to hubnutí takhle samo nabídlo…tak to dotáhnu,ne? To byl asi konec července, v září jsem šla do školy a spolužačky málem omdlely a ptaly se mne,zda jsem stonala…Měla jsem hbytě v zásobě 10 různých věrohodných výmluv,kterým samozřejmě věřily. Nadávaly jsme společně na doktory, jak mi dávají léky, po kterých je mi špatně a jak se trápím,že hubnu.. Za ten měsíc jsem zhubla 8 kilo…za další měsíc asi 3-4…Dosáhla jsem váhy kolem 50.. Bylo mi zle, bolely mne svaly, přestávala jsem dobře vidět, měla až děsivé výadky paměti, sociální fóbii, deprese, sebevražedné myšlenky, pocity zmatenosti – vybavuji si okamžik – trvalo to asi pár vteřin – jdu před naším barákem po křižovatce domů a najednou zpanikařím a projede mi hlavou: „Kde to jsem,co tu dělám?!“ a pak si vše uvědomím a vyděšená z toho zážitku zalezu domů a jdu s pláčem do postele.. Hrůza! Polykám prášky na hubnutí na kila, beru projímadla a zvracím i 8x denně… Chodím pravidelně na Karlák nechat si měřit tuk…mám větší a větší radost,když mě varují,že mám velkou podváhu a s tímhle procentem přestanu menstruovat… „Pchá, kdyby věděli, že už místo pravidelného cyklu pčišla jed jedna šmouha a nic…“ Myslela jsem si trochu vyděšeně,ale zároveň vítězně – znamenalo to totiž, že se mi hubnout daří. V té době si půjčuji z knihovny kvanta knih o anorexii a kochám se,že jsem dle knížek „příkladnou anorektičkou! – ž na tu blbou váhu,ale to se „spraví“, kilča jsou stále dolů,ne??? Jednou jsem ale zašla do Studia zdraví,kde mi nabídli brigádu a poradenství ohledně správné výživy, tak jsem se rozhodla dát se do kupy, začala jsem tam dělat a zároveň chodit s jedním kolegou. Začali jsme spolu do měsíce bydlet. To už jsem měla krásných asi 58kilo..nabila jsem to velkým přejídáním…tělo mělo po tom hladovění asi chuť to dohnat.. Ale přítel se vybarvil…začalo psychické domácí násilí..během měsíce jsem v tom opět lítala, plácala se v těžkých depresích,sebevražedných úmyslech a sebepoškozování..Zhubla jsem na necelých padesát, bylo mi zle, kolabovala jsem, padaly mi vlasy a díky nové známosti jsem od toho násilníka odešla. Přítelkyni po mě už byl.. Já to naštěstí stihla ukončit dřív..Od té doby…jsou to už 3 roky, jsem neměla období, kdybych byla alespoň jakžtakž v pořádku…má váha se pohybovala od 62 na necelých 46 kil během 3 měsíců, to jsem skončila již v nemocnici…Na Karláku jsem byla na lůžku 8 týdnů a pak na stacíku měsíc…To bylo tento rok..Bezmála ale má váha kolísá během 1-2 měsíců +- 5 kilo. Aktuálně mám 58,ale před 2 dny to bylo 60,5 a před tím 56…Opět zvracím, projímadluju…beru prášky na hubnutí, koupila jsem si Vibratone a nadávám si za to…protože už nechci,ale opět jsem již ve fázi, kdy si nemohu pomoct…Je to závislost…tělo si zvykne na jinou chemii, co vzniká při zvracení a hladovění a je to,jak když jste na drogách… A je mi najednou jedno, že jsem přišla o 2/3 vlasů, mám arytmii, že jsem bolestmi kostí nemohla některé dny chodit a musela odplazit i do kuchyně,abych si nějakým způsobem mohla něco podat, chytlai mne křeče, že jsem se nemohla ani plazit..telefon na druhé straně bytu a já se zoufalým pláčem, vychrtlá, třesoucí se, v křečích a s bolestmi vzlykám, jak jsem tehdy byla pitomá, kdby mne tak teď viděli ti, co mě mají za tu hvězdu, co vše zvládá a je ve všem pomalu nejlepší…jak tu trpí a je k smíchu,no..spíš k politování…bleje do hrnců v pokoji,aby ji neslyšeli na záchodě…Pořezané ruce od čepelek, narvaná projímadly, nenávidí vše a všechny z prostého zpufalství, bez zájmu o vše, jen o kosti a kosti a kosti…Mno…krása… Nic z toho,ale nikdo nevidí, když do toho padá, ani já tenkrát v 15ti… Už to bude 10 let….doufám, že to konečně brzy skončí,ale záleží jen na mě… Tohle tu píšu hlavně pro ty, co se do toho teď řítí a třebaje může alespoň malinko vyděsit to peklo,co mohou projít…Začne to jednou dietou a pak? Hrozí Vám sonda,metabolka, plazíte se, protože nemůžete chodit, tak tak dobíháte na wc…protože jste snědli půl balíku projímadla…a brečíte v křečích na záchodech, v posteli i tajně při sexu, protože Vás to už buď nebere, nebo se za sebe štíte tak, že si to ani nemůžete užít a doufáte,že třeba dnes večer umřete… A to prosím jen proto,že jste se rozhodli být perfektní a zhubnout těch blbejch 5 kilo… Přeji tu vše mnoho sil, úspěchů a zdraví… Vykašlete se na to, nestojí to za to ;o) Posílám všem pusu a držte se! Stojíte za to!!!! Deni