Archive for category: Můj příběh

Téda lidi, čim dál tim víc si všímám, jakej vliv má na ppp vliv dětství… z článků ostatních holek, z okolního světa, a bohužel i ze svý vlastní zkušenosti… Dlouho jsem se snažila napsat svůj vlastní příběh o tom, jak to všechno začalo… ale pořád mi nebylo jasný, kde to všechno pramení… no, asi mi to přišlo úplně absurdní, ale po tom, co mě jednou v noci políbila spisovatelská můza, jsem se chopila propisky a svého deníku, kterej se jen tak mimochodem zabývá převážně bulímií svý vlastní,a pustila se do toho… najednou jsem si vzpomněla na ty opravdu klíčový momenty, takže to má dokonce hlavu i patu… a moc si uvědomila… To, že jestli se nenaučim odporovat svýmu otci, nechat se manipulovat jeho názorama a utkvělejma představama o mym životě, tak mý rok a půl dlouhý trápení pravděpodobně nikdy neskončí… nebo skončí, ale špatně… Tak až bude někdy trochu času (a toho je teď poskrovnu), tak to sem nacvakám, aby ty, co to nezažily, ale i ty, co už moc dobře věděj, o co kráčí, věděly, jak nevině začíná celej tak dlouhej příběh…

Ahojky lidičky, čtu si vaše příspěvky a tak jsem si řekla, že vám sem napíšu něco málo taky. Před rokem a půl jsem kvůli zdravotním problémům musela skončit se sportovní gymnastikou, kterou jsem dělala na dost vysoké úrovni. Pětkrát týdně jsem trénovala a o postavu se starala moje skorokaždodenní aktivita. Za dvě hodiny tréninku, jsem se potila a o jidlo jsem se starat nemusela. Teď se mi stýská, po postavě i super sportu. Přibrala jsem 4 kila, ale není to moc vidět, byla jsem dříve fakt dost vyhublá, tělo samý sval, tuku moc nebylo,tak je ze mě normální holka, teď cvičím alespoň 3-4 týdně a mám spoustu jiných aktivit, jenže na jídle jsem jak závislák. Miluju jídlo, to je nejhorší. Chtěla bych teď shodit tak 3 kila, mám totiž v plánu začít užívat antikoncepci a mám strach že po ní „nakynu“. Snažím se řídit heslem: „Nežijeme, abychom jedli, ale jíme, abychom žili!“ zkuste to taky, přeju mnoho štěstí jak při hubnutí, tak při nabírání, holky ale nepřehánějte to!! Anorektičkám to nesluší!!

ahojky lidičky, hodně dlouho jsem sem nepsala. Ze srdce doufám, že alespoň polovina z vás už od tý doby co jsem psala naposled, se nemusela na tyhle stránky vrátit, protože jste se z toho třeba dostali. Já ne, a asi ani nedostanu. Nemůžu, protože nemám odvahu něco změnit. Honí se mi hlavou spousta různých věcí, spousta myšlenek, jak něco napravit, ale chybí mi pevná vůle. Nemůžu se smát, nemůžu nic. Mám skvělej život a kazím si ho, nevím proč. Znáte někdo lék na nemoc jménem strach, úzkost… anorexie? nevím co dělat, nevím jestli jsem anorektik, nevím jestli vypadám normálně nebo ne, nevím komu to říct. Jak se dostat ze začarovaného kruhu, který se pořád točí dokola a dokolečka a mě už se točí hlava. Je to jako kolotoč, nasedla jsem, na očích sluneční brýle, aby mi cestou nesvítilo do očí. Kolotoč se točí a točí a točí, brýle njdou v tom průvanu sundat a mě už se to nelíbí. chci zastavit, chci slézt, zase se najíst slaďoučké cukrové vaty, políbit svýho kluka a ruku v ruce odejít, brýle sundat, hodit někam daleko, aby je nikdo nenašel. Nevím ani co to tu vlastně píšu za zmaty, nevím jaký mají tato slova význam, vlastně mi to ani nepomáhá, vlastně je to asi ztráta času, ale já to potřebovala říct. Přeju vám hodně štěstíčka a silné vůle, která mi tolik chybí, a hlavně otevřené oči a dobrý zrak, protože malé přehlédnutí znamená budoucnost, která se vám nebude muset líbit. Papa

Jsi pěkná, máš pěkný úsměv, sluší Ti to,…-tohle všechno jsem slýchávala každou chvilku, ale nikdy mi nikdo neřekl: „Máš krásnou postavu-kéž bych vypadala jako ty!“Dřív jsem se tím vůbec nezabývala, nevadilo mi, že nejsem hubená, že si nemůžu vybírat věci velikosti modelek, měla jsem kulatý zadek, silnější stehna, vypracovaný bříško, velký prsa- to všechno jsem ale měla zpevněný, protože hraju závodně fotbal, miluju sport, cvičím i individuálně. Každá holka určitě někdy držela dietu(aspoň 1x) a ani já nebyla výjimka, ale nikdy jsem nezhubla tolik.Od doby, kdy se k nám přistěhoval mámi přítel bylo doma všechno jinak.Svého pravého tátu jsem nikdy nepoznala a tak jsem ho hledala v něm, ale nenašla.I když to asi nechtěl dávat najevo, z jeho narážek jsem začala uvažovat o hubnutí.Poslední kapka byla, když mi řekl: „Ty už máš větší prdel než máma!!!!!!!!!“. Mrzelo mě to, lehla jsem si a přemýšlela jsem o tom, co mi řekl.Bylo to letos o prázdninách.První 2 týdny jsem byla stanovat se strejdou, snažila jsem se zhubnout tak, že budu držet dietu.Zhubla jsem, ale max. 2-3 kila.Chtěla jsem víc.O pár dní později jsem jela se strejdama a kamarádama na týden do jižních čech.Mezi kamarádama byla i Klárka. Bývala tlusťoučká-sice měla hubený nohy a dá se říct i ruce, ale měla velký bříško. Takhle vypadala ještě asi tak před 2 měsíci než jsme odjeli na dovolenou. Když jsme se scházeli k místu určenému odjezdu, už tam čekala i Klárka. Nemohla jsem ji poznat-už tam nestála ta Klárka, kterou jsem znávala, stála tam modelka Klárka!!!!!!!Moc jí to slušelo, zeptala jsem se jí, jak to udělala, že tak rychle zhubla a ona mi řekla, že už tak 2 měsíce jí jen ovoce a zeleninu, nejí sladký, … Chtěla jsem být jako ona, taky tak moc zhubnout, být tak krásná a štíhlá, tak jsem omezila ze dne na den sladký, rohlíky, uzeniny, zmrzliny(které k léto podle mě patří), síry,jogurty, hotová jídla, i polívky,…Jedla jsem jen ovoce a zeleninu.Ke snídani všichni měli vajíčka, jen já s Klárkou jsme se vymlouvali, že nemáme hlad, že si pak vezmem-ale nevzali.Ostatní svačili, my jsme hráli vyřazováka, Ostatní obědvali salám s rohlíkem a rajčetem, my jen rajče, donesli zmrzku a meloun, my měli jen meloun, no a večeři jsme vyhazovali, dávali psům, ostatním kamarádům a když už jsme to museli sníst, tak jsme to pak šli vyzvracet na záchod. Měla jsem strašně dobrej pocit. Když jsme se vrátili domů, tak mi lidi říkali, že jsem zhubla a že mi to moc sluší, to se mi strašně líbílo. Konečně jsem začala slýchat, že mám kráslnou postavu a tak. Čas ubýhal a já jedla pořád jen tamto.Začala škola a ostatní si toho všimli, bylo to fajn.6.9.2004 jsem jela se školou do Chorvatska, tam jsem nejedla už skoro ani to, byla jsem na sebe hrdá. Když jsem přijela domů, tak mi můj kluk řekl, že zajdem na večeři, ale já řekla, že max. na salát.Začal něco tušit. Chtěl mi pomoct, ale já odmítala, všechny jsem odmítala. Dne 3.10.2004 jsem měla zápas, ale neměla jsem se tam jak dostat, je to od domova tak 10-15km.Šla jsem teda pěšky, už 3 dny jsem nepila a 15 dní nejedla.Běžela 20min a já zkolabovala na hřišti, přijela pro mě sanita(až na hřiště), odvezla mě do nístní nemocnice.Ze začátku se mnou dělali vyšetření, cvičili, vážili a tak.Dali mě na pokoj a do žíli na ruce pod prsty mi zavedli jehlu s výživou.Byla jsem na kapačkách. Pořád jsem odmítala jíst a pít.Byla jsem tam 2dny.Doktor mi oznámil, že tady už mi nepomůžou, že mě převezou do Plzně.Myslela jsem, že to bude nemocnice, která se zabývá anorektičkama, ale víte kam mě odvezli?Sice to byla fakultní nemocnice v Plzni, ale oddělení Dětské psychiatrie!!!!!!Kdybych to věděla, tak se aspoň trošku napiju.Na psychárně jsem byla od 5.10.2004-16.11.2004.Pro mě to byla celá věčnost.První dny jsem jen jen brečela, každýmu jsem volala,ať mě vezmou domů, že sem nepatřím.Nebyl tam nikdo s mim problémem.Jeden se chtěl uškrtit nabíječkou, další se předávkovali, jiní měli deprese, mlátili s sebou o zeď, zvláště jeden kluk(12let)si furt vylíval zlost na asi sedmiletou holčičku,táhl ji po koberci až měla obratle na zádech úplně krvavá. Předtím než jsem začala jsem vážila 62kg, když jsem zkolabovala tak 49,1 a na psychárně jsem zhubla na 46,9kg.V tu chvíli mi zakázali odjet na výkend domů.Dávali mi prášky, předepsali nutridrinky,musela jsem se každou noc vážit, musela jsme používat čípky proti zácpě.Měla jsem stále nízký tlak a když jsem třeba půl dne nepila, byla jsem bíla a bylo mi špatně.2x jsem tam zkolabovala.Ke konci už jsem začala jíst.Ke snídani jsem jedla půl celozrn.rohlíku a activii(bílou nesladkou),svačina jablko, oběd jak kdy, někdy polívku, někdy activii, a někdy nic.Svačina jablko, večeře rajče.Většinu z toho jsem vynechávala.Ty prášky mi dělali větší chuť k jídlu tak jsem je plyvala do kytek.Pustili mě, když jsem dosáhla 50kg.

Ahojky, jsem na těchto stránkách poprvé, kuriozně jsem sháněla info o petici Doc. Papežové, pro svou seminární práci na gender studies, právě o Kultu štíhlosti. Začetla jsem se tu ale do různých příběhů, které k tomu mému mají hodně blízko. Až mi vyhrkly slzy, když jsem četla tak podobné věci a uvědomila jsem si že já v sobě tyto problémy dusím, tak jsem rozhodla přidat jeden odstrašující, zoufalý příklad. Začalo to v 9. ročníku na základce byla jsem, taková klasická boubelka, i když jsem sportovala, Občas jsem samozřejmě zaznamenala narážky spolužáků, kluků na mou postavu. A tyto občasné narážky mě dohnaly k tomu že jsem za 2 měsíce shodila 26 kg tedy přesně z 85 na 59 a to při výšce 180 cm. Celé dny jsem nic nejedla vůbec nic, pila jsem jen vodu, jednou jsem tak vydržela 5 dní a ten pátý den jsem se už nemohla zdvihnout ráno z postele. Pamatuju si, že jsem byla bezradná, pořád mi bylo na omdlení, byla jsme bledá, ale strašně zabejčená měla jsem v sobě ještě dost síly, nakonec jsem se zvedla. Doma nic nepoznali, byla jsem ještě oplácaná, pak už spíš oteklá o víkendech jsem však jíst musela aspoň oběd s rodinou, to jsem pak začala jídlo zvracet. Také jsem strašně cvičila, jezdila na kole, vyrážela jsem na celé dny, hlavně víkendy abych nemusela jíst. Neměla jsem žádnou energii, byla jsem nervní. Klasika. Když už to na mě začalo být vidět, máma začala mít podezření, začala mě sledovat. Rvala do mě jídlo a vyhrožovala mi psychiatrií, hlídala mě jestli to jídlo nevyzvracím. Hubnutí se na chvíli zastavilo. Pak přišla střední a nemohla mě tolik hlídat. O to víc jsem začala sportovat, byla neustále nalezlá v posilovně, jídelnu jsem za ty čtyři roky neviděla zevnitř, každý konec roku jsem musela doma vysvětlovat proč jsem nechodila na obědy. Vždycky jsem to okecala. V prváku mě kamarádky daly přezdívku mori=jako smrt, byla jsem bílá, kostlivec místo břicha kráter. Ale pořád jsem byla nešťastná, mám strašně velkou mohutnou kostru po tátovi, široké boky, připadla jsem si strašně tlustá. Kluka jsem žádnýho neměla, prý se mě všichni báli oslovit, že jsem vypadala jak nafoukaná modelka. Ale přesto jsem nějaké lásky měla, pak přišla větší, které jsem ten problém řekla, snažili jsme se to řešit. Docela to šlo přibrala jsem 65 kg, přestala jsem hladovět a začala jsem normálně jíst, ale pak jsem přibrala další tři kila. Můj ex přítel mi začal říkat že bych měla zhubnout. To mě teda dorazilo. Začala jsem všechno zvracet, něco jsem vyzvracela a dvakrát tolik jsem toho zase snědla. Snažila jsem se mu zalíbit, ale když jsem pak zase shodila už jsem mu nevěřila, že vypadám dobře. Tu nedůvěru mám dodnes, i ke svému nynějšímu příteli. Do čtvrťáku jsem měla váhu +- 65 – 70 víc ne. Ale 4 měsíce před maturitou jsem si zlomila páteř, byla jsem 3 měsíce upoutaná na lůžku. Přebalovali mě jak mimino, a samozřejmě krmili, chodit jsem nemohla, byla jsem bezmocná. Přibrala jsem 15 kilo, do té doby mě neznámou celulitidu, ochablo mi veškeré svalstvo. To bylo před třema rokama dnes chodím, sedím jen s kruhem, nemůžu už sportovat tak jako kdysi, mám každej den bolesti, přežírám se zvracím. Připadá mi to už jako rutina po těch sedmi letech, nejhorší je že to není jen nemoc která mi huntuje tělo, ale taky peněženku. Kdybych měla spočítat kolik jsem utratila za jídlo, bude to úctyhodná částka. Přes všechno se pořád snažím nejíst vůbec nic, hubnout, když to poruším cítím se jak zpráskanej pes . Je to začarovanej kruh ze kterýho je dost těžký vystoupit. proto fandím všem který z něho právě vystupují. A odrazuju všechny kdo by se chtěli postavit na jeho okrah nebo vstoupit do něj.