Archive for category: Můj příběh

Ahojky lidičky, čtu si vaše příspěvky a tak jsem si řekla, že vám sem napíšu něco málo taky. Před rokem a půl jsem kvůli zdravotním problémům musela skončit se sportovní gymnastikou, kterou jsem dělala na dost vysoké úrovni. Pětkrát týdně jsem trénovala a o postavu se starala moje skorokaždodenní aktivita. Za dvě hodiny tréninku, jsem se potila a o jidlo jsem se starat nemusela. Teď se mi stýská, po postavě i super sportu. Přibrala jsem 4 kila, ale není to moc vidět, byla jsem dříve fakt dost vyhublá, tělo samý sval, tuku moc nebylo,tak je ze mě normální holka, teď cvičím alespoň 3-4 týdně a mám spoustu jiných aktivit, jenže na jídle jsem jak závislák. Miluju jídlo, to je nejhorší. Chtěla bych teď shodit tak 3 kila, mám totiž v plánu začít užívat antikoncepci a mám strach že po ní „nakynu“. Snažím se řídit heslem: „Nežijeme, abychom jedli, ale jíme, abychom žili!“ zkuste to taky, přeju mnoho štěstí jak při hubnutí, tak při nabírání, holky ale nepřehánějte to!! Anorektičkám to nesluší!!

ahojky lidičky, hodně dlouho jsem sem nepsala. Ze srdce doufám, že alespoň polovina z vás už od tý doby co jsem psala naposled, se nemusela na tyhle stránky vrátit, protože jste se z toho třeba dostali. Já ne, a asi ani nedostanu. Nemůžu, protože nemám odvahu něco změnit. Honí se mi hlavou spousta různých věcí, spousta myšlenek, jak něco napravit, ale chybí mi pevná vůle. Nemůžu se smát, nemůžu nic. Mám skvělej život a kazím si ho, nevím proč. Znáte někdo lék na nemoc jménem strach, úzkost… anorexie? nevím co dělat, nevím jestli jsem anorektik, nevím jestli vypadám normálně nebo ne, nevím komu to říct. Jak se dostat ze začarovaného kruhu, který se pořád točí dokola a dokolečka a mě už se točí hlava. Je to jako kolotoč, nasedla jsem, na očích sluneční brýle, aby mi cestou nesvítilo do očí. Kolotoč se točí a točí a točí, brýle njdou v tom průvanu sundat a mě už se to nelíbí. chci zastavit, chci slézt, zase se najíst slaďoučké cukrové vaty, políbit svýho kluka a ruku v ruce odejít, brýle sundat, hodit někam daleko, aby je nikdo nenašel. Nevím ani co to tu vlastně píšu za zmaty, nevím jaký mají tato slova význam, vlastně mi to ani nepomáhá, vlastně je to asi ztráta času, ale já to potřebovala říct. Přeju vám hodně štěstíčka a silné vůle, která mi tolik chybí, a hlavně otevřené oči a dobrý zrak, protože malé přehlédnutí znamená budoucnost, která se vám nebude muset líbit. Papa

Jsi pěkná, máš pěkný úsměv, sluší Ti to,…-tohle všechno jsem slýchávala každou chvilku, ale nikdy mi nikdo neřekl: „Máš krásnou postavu-kéž bych vypadala jako ty!“Dřív jsem se tím vůbec nezabývala, nevadilo mi, že nejsem hubená, že si nemůžu vybírat věci velikosti modelek, měla jsem kulatý zadek, silnější stehna, vypracovaný bříško, velký prsa- to všechno jsem ale měla zpevněný, protože hraju závodně fotbal, miluju sport, cvičím i individuálně. Každá holka určitě někdy držela dietu(aspoň 1x) a ani já nebyla výjimka, ale nikdy jsem nezhubla tolik.Od doby, kdy se k nám přistěhoval mámi přítel bylo doma všechno jinak.Svého pravého tátu jsem nikdy nepoznala a tak jsem ho hledala v něm, ale nenašla.I když to asi nechtěl dávat najevo, z jeho narážek jsem začala uvažovat o hubnutí.Poslední kapka byla, když mi řekl: „Ty už máš větší prdel než máma!!!!!!!!!“. Mrzelo mě to, lehla jsem si a přemýšlela jsem o tom, co mi řekl.Bylo to letos o prázdninách.První 2 týdny jsem byla stanovat se strejdou, snažila jsem se zhubnout tak, že budu držet dietu.Zhubla jsem, ale max. 2-3 kila.Chtěla jsem víc.O pár dní později jsem jela se strejdama a kamarádama na týden do jižních čech.Mezi kamarádama byla i Klárka. Bývala tlusťoučká-sice měla hubený nohy a dá se říct i ruce, ale měla velký bříško. Takhle vypadala ještě asi tak před 2 měsíci než jsme odjeli na dovolenou. Když jsme se scházeli k místu určenému odjezdu, už tam čekala i Klárka. Nemohla jsem ji poznat-už tam nestála ta Klárka, kterou jsem znávala, stála tam modelka Klárka!!!!!!!Moc jí to slušelo, zeptala jsem se jí, jak to udělala, že tak rychle zhubla a ona mi řekla, že už tak 2 měsíce jí jen ovoce a zeleninu, nejí sladký, … Chtěla jsem být jako ona, taky tak moc zhubnout, být tak krásná a štíhlá, tak jsem omezila ze dne na den sladký, rohlíky, uzeniny, zmrzliny(které k léto podle mě patří), síry,jogurty, hotová jídla, i polívky,…Jedla jsem jen ovoce a zeleninu.Ke snídani všichni měli vajíčka, jen já s Klárkou jsme se vymlouvali, že nemáme hlad, že si pak vezmem-ale nevzali.Ostatní svačili, my jsme hráli vyřazováka, Ostatní obědvali salám s rohlíkem a rajčetem, my jen rajče, donesli zmrzku a meloun, my měli jen meloun, no a večeři jsme vyhazovali, dávali psům, ostatním kamarádům a když už jsme to museli sníst, tak jsme to pak šli vyzvracet na záchod. Měla jsem strašně dobrej pocit. Když jsme se vrátili domů, tak mi lidi říkali, že jsem zhubla a že mi to moc sluší, to se mi strašně líbílo. Konečně jsem začala slýchat, že mám kráslnou postavu a tak. Čas ubýhal a já jedla pořád jen tamto.Začala škola a ostatní si toho všimli, bylo to fajn.6.9.2004 jsem jela se školou do Chorvatska, tam jsem nejedla už skoro ani to, byla jsem na sebe hrdá. Když jsem přijela domů, tak mi můj kluk řekl, že zajdem na večeři, ale já řekla, že max. na salát.Začal něco tušit. Chtěl mi pomoct, ale já odmítala, všechny jsem odmítala. Dne 3.10.2004 jsem měla zápas, ale neměla jsem se tam jak dostat, je to od domova tak 10-15km.Šla jsem teda pěšky, už 3 dny jsem nepila a 15 dní nejedla.Běžela 20min a já zkolabovala na hřišti, přijela pro mě sanita(až na hřiště), odvezla mě do nístní nemocnice.Ze začátku se mnou dělali vyšetření, cvičili, vážili a tak.Dali mě na pokoj a do žíli na ruce pod prsty mi zavedli jehlu s výživou.Byla jsem na kapačkách. Pořád jsem odmítala jíst a pít.Byla jsem tam 2dny.Doktor mi oznámil, že tady už mi nepomůžou, že mě převezou do Plzně.Myslela jsem, že to bude nemocnice, která se zabývá anorektičkama, ale víte kam mě odvezli?Sice to byla fakultní nemocnice v Plzni, ale oddělení Dětské psychiatrie!!!!!!Kdybych to věděla, tak se aspoň trošku napiju.Na psychárně jsem byla od 5.10.2004-16.11.2004.Pro mě to byla celá věčnost.První dny jsem jen jen brečela, každýmu jsem volala,ať mě vezmou domů, že sem nepatřím.Nebyl tam nikdo s mim problémem.Jeden se chtěl uškrtit nabíječkou, další se předávkovali, jiní měli deprese, mlátili s sebou o zeď, zvláště jeden kluk(12let)si furt vylíval zlost na asi sedmiletou holčičku,táhl ji po koberci až měla obratle na zádech úplně krvavá. Předtím než jsem začala jsem vážila 62kg, když jsem zkolabovala tak 49,1 a na psychárně jsem zhubla na 46,9kg.V tu chvíli mi zakázali odjet na výkend domů.Dávali mi prášky, předepsali nutridrinky,musela jsem se každou noc vážit, musela jsme používat čípky proti zácpě.Měla jsem stále nízký tlak a když jsem třeba půl dne nepila, byla jsem bíla a bylo mi špatně.2x jsem tam zkolabovala.Ke konci už jsem začala jíst.Ke snídani jsem jedla půl celozrn.rohlíku a activii(bílou nesladkou),svačina jablko, oběd jak kdy, někdy polívku, někdy activii, a někdy nic.Svačina jablko, večeře rajče.Většinu z toho jsem vynechávala.Ty prášky mi dělali větší chuť k jídlu tak jsem je plyvala do kytek.Pustili mě, když jsem dosáhla 50kg.

, co jsem začala být posedlá svou postavou. Příčinou byl příchod nového kluka k nám do třídy – osmička. Ani nevím, ale od první chvíle mě k němu něco vedlo. A zrovna v tom stejném období mi všichni doma začali říkat, jak jsem tlustá a že bych s tím měla začít něco dělat. Přišlo to prostě samo od sebe a já přestala jíst. Teda skoro. Za den jsem snědla třeba jenom jablko nebo nějakou müsli tyčinku a o pití ani nemluvě,a aby toho nebylo málo začala jsem jezdit každý den na roropedu. Měsíce ubíhaly a já ztrácela přebytečná kila. Možná si říkáte, jak to, že to nebylo nikomu podezřelý? No jednoduše – rodiče žijí asi 50 km od Brna. Bydlím s bráchou a ségrou. Oba jsou mnohem starší než já, no a věčně nejsou doma. Postupem času to bylo na mně vidět. Při výšce 164 cm jsem vážila okolo 48 – 50 kg. Všichni mi teď pro změnu začali říkat, jak jsem vychrtlá a že bych měla přibrat. V tu chvíli jsem si říkala, tak co po mně vlastně chtějí? když jsem byla tlustá, tak měli řeči a když jsem podle nich byla hubená, tak se jim to taky nepozdávalo. I když ručička na váze ukazovala 49 nebo 50 kg, pořád mi to připadalo moc. To stejné při pohledu do zrcadla. žádnou změnu jsem prostě neviděla. No a jak to bylo s tím klukem. nikdy jsem to s klukama moc neuměla. prostě jsem nevěla o čem s nima mluvit. Doufala jsem, že když budu aspoň hubená, tak že si mě všimne. Ale smůla. Rok byl pryč a já nemyslela na nic jinýho než na něj a na to,jak vypadám. Co mi dodalo sílu ještě víc bylo, že ten dotyčný začal chodit nejprve s jednou a pak s druhou mou dobrou kámoškou. Nezbývalo mi nic jiného než to překousnout. Byl konec devítky a já si říkala, jo teď to bude dobrý, už ho nebudu vídat každej den a postupem času na něj zapomenu. A tak se téměř stalo. Začala jsem chodit na střední, přibrala asi 4 kila, našla si nový kámošky a bylo to vcelku dobrý. Ale představy o dokonalé postavě mě pořád pronásledovaly. Došlo to až tak daleko, že jsem začala zvracet. Ze začátku se mi honilo hlavou, že to nejde, že to není správný, ale pak jednoho dne to prostě přišlo. Neměla jsem a ani nemám takové ty záchvaty přejídání, ale co jsem vždy snědla jsem se snažila dostat zase ven. Teď se snažim tak nějak přežívat. Skoro na nic nemám čas. Vybrala jsem si náročnou školu, samý učení a nic jinýho. Občas mi to leze krkem, ale stějně nemám jiné zájmy (kromě mého psa, pro kterého udělám cokoli na světě). Diskotéky nebo se chodit někam opíjet, tak to mi nic neříká. S klukama je to pořád stejný. Nedokážu s nima navázat žádnej kontakt. Mám dojem, že je to ve mně nějak zakotvěný. Byla jsem malá, všichni mi (respaktive brácha)říkali, že jsem tluťoch, což mi fakt přidalo na sebevědomí. Mám pocit, že se na mě lidi pořád dívají a říkají si ta je ale… Nerada chodim mezi lidi, nerada na sebe někde moc upozorňuju, takže jsem ta, která sedí mlčky v koutě a jen poslouchá. Nevím jestli se toho pocitu a těch představ o dokonalé postavě někdy zbavim. Nevim nijak si nepřipouštim, že mám problémy, ale ony tu asi budou a nevim jak se jich zbavit. Kdykoli něco snim nebo … začnou se mi hlavou honit všelikajý myšlenky. No a aby toho nebylo málo, tak toho onoho kluka ze základky jsem dneska po dvou letech potkala na zastávce, naštěstí si mě nevšiml. Vypadal fakt dobře, ale minulost je minulost. Asi vám to bude připadat jako nějaká slohová práce, ale já jsem moc ráda, že jsem to konečně mohla někomu říct, ptotože o mých problémech nikdo neví ani kámošky. Tvářim se a chovám se, jako by bylo všechno ok, ale přitom se uvnitř užírám. Takže moc díky a jestli byste mi chtěly něco napsat, tak můžete na meil lucyra@seznam. cz díky Lucy

Nevim jak vy ostatní, ale já bych řekla,že těch špatností za celej svuj krátkej život, jsem zažila dost. Počínaje braním drog a konče bulímií. Toho prvního jsem se během dvou let zdárně zbavila, to druhé se se mnou snad taky rozloučí.Pevně v to doufám.Přece nejsem takovej slaboch…? Upřímně, oboje dvoje je závislost,tak proč je to s bulímií tak těžký? Jedno vim jistě….zatím co drogy mi hodně braly a to dost viditelně.Bulímie je větší mrcha.Uspokojuje mě,je stále se mnou,nic mi nevyčítá.Proč,když vim co je to za neřáda,znám všechny její praktiky,vím čím je živená i co mi bere…jí neumím říct sbohem? Je to otřepaná fráze-chtěla bych být zdravá…,když vím,že ta část mozku ovládaná nemocí PPP je proti. Bojim se,že se jí nikdy nezbavim i toho,že mě opustí. Jak rozpolcení osobnosti. Pomalé umírání.