Archive for category: Můj příběh

Ahojky.Pročítám si vaše příběhu tak jsem se taky rozhodla napsat sem ten svůj. Táhne mi na 15.Začalo to asi před 4 měsíci.Vždycky jsem byla tlustá a při výšce 160+(nevím to přesně) jsem vážila 64kg. Všichni se mě smáli,spolužáci mě jenom uráželi(i když máme ve třídě holku,která je mnohem tlustější než jsem byla já).Vždcky mě to mrzelo,ale nikdy jsem si z toho nic nedělala a když jsem si řekla,že budu držet dietu tak mě to drželo maximálně 1 den.No jenomže jednou i mamka řekla,že bych se s sebou měla něco dělat.Řekla jsem si:JÁ TO DOKÁŽU ZHUBNU NA 50KG!!!Ze začtku to šlo velmi dobře.Snídaně,svačina,oběd a pak třeba nějaké jablko.Byla jsem pořád lehčí a šťastnější.Pak se ručička na váze zastavila 55kg a trvalo to asi měsíc. Začala jsem vynechávat obědy a vůbec jsem se vyhýbala jídlu.Svoje školní obědy jsem dávala kámošce.Jenomže jednou jsem měla pocit,že musím jíst.Snědla jsem toho opravdu hodně.Asi 5 krajíců chleba.Jenomže když jsem si stoupla na váhu,zděsila jsem se!Měla jsem o kilo víc!!!Jediné co mě napadlo bylo,vyzvracet to!!!No a ond té doby to se mnou jde tak pořád.Přejím se,jdu zvracet,druhý den celý nejím a pak je to to stejný.Odhlásila jsem se z obědu,ale jak to zjistili naši domluvili mě obědy u babičky a já se vymlouvám jak jenom to jde.Pořád se s rodiči hádám kvůli jídle.Taťka mě obviňuje z toho,že je to začátek anorexie,že vůbec nic nejím.Je to hrozný neustále myslet na svoji postavu.Moje nejlepší kamarádkou se stala kalorická tabulka a váha. Teď vářím 51kg.Ještě 1kg a budu mět svoji vysněnou váhu,ale pořád si připadám tlustá jako prase.A taky mám zakazaný už hubnout.Nemám skoro menstruaci,bývá mi zima,točí se mě hlava,je mi nevolno.Tak se ptám…Mám já tu nemoc které se říká bulimie??Prosím ozvěte se někdo.Budu Vám moc vděčná.Pa

Proc nejim? Protoze se nenavidim. Nesnasim se. Jsem odporna, zla, neschopna holka. Mela bych byt stastna. Byt vdecna za zdrave nohy, oci, ze vidim zeleny hory a slysim zpivat ptaky. A nejsem. Prijdu si jako Lojzicka, nespokojena holcicka. Znate tu pohadku? Je o holce, ktere bylo vsechno malo, nic nebylo dost. Porad chtela to, co zrovna nemela. Ale to bohuzel nejde. Nejde to!!!! Zacala jsem hubnout, abych dotahla svou dokonalost do puntiku. Byla jsem dobra studentka, mela krasnou plet a supr vlasy. 10 kilo navic. Proc s tim neco nedelat? Vzdyt to zapreni sama sebe nestoji tak moc. Stoji. Stoji to vlasy, nehty, pupinky, jatra, krev, cely telo to stoji. Dostavam se do minusu s psychikou, placu, rezu se, hadam se. Zabijim nejkrasnejsi leta zivota. CHCI ZMIZET! NEBYT VIDET! Byt tak tenounka jak list papiru a nezit! Jsem blazen! Jsem zruda! Jsem vseho vinna, nemam pravo nadavat na zivot a stejne to delam. Hnus. Hnus. Hnus. Ja jsem hnus! Tak takove myslenky mi probehly hlavou 20.4.2005 v 22:56. Neberte je vazne.

Ahojte, ja neviem, ľudia mi hovoria, že som chuda, že som schudla a aj môj manžel mi to hovori. Poradte mi, kto ma podobne skusenosti, či som normalna. Mam 26 rokov, meriam 170 cm a vážim 45 kg, niekedy aj 46. Jem iba ovocie a zeleninu – surovu a sojove tofu. A aj to si sledujem, aby som zjedla od 4000 do 6000 Kj denne a aj to si myslim, že je veľa. Tak sa snažim cvičiť. Denne chodim na hodiny aerobiku – tyždenne 8 hodin, tiež doma posilujem s činkami alebo cvičim bez nich, denne tak pol hodiny a ked je pekne, idem aj na korčule. Ked zjem jedno jablko, idem si spočitať o kolko kalorii viac som zjedla. Aj si jedlo nakupim – ovocie, zeleninu a potom nan pozeram že ho nemôžem zjesť. Neviem, prečo to robim, snažila som sa byt vzdy dokonala, mala som od zakladnej až po vysoku len same jednotky, našim som sa snažila pomahat, do roboty chodim o 2 hodiny skôr než mám a ešte aj doma robim – ak necvičim. Niekedy sa snažim, že budem jesť bielkoviny, aby mi narastli svaly, tak zjem tofu. Ale ratam si potom, aby som 2 hodiny nejedla a ked som hladna, tak sa idem napiť vody. Potom, ked si nakoniec dam jedno jablko alebo jeden banan, som strašne najedena a v duchu si tak vyčitam, že som to jedla, ale chuti mi to zasa, ovocie mam rada, len si ho odopieram stale. Vidim, že som schudla, všetko oblečenie mi je velke, nohavice visia na mne, prsia sa mi zmenšili, aj sa hanbim za to, chcela by som v tom vyzerat dobre, ale bojim sa mat vyššiu hmotnosť že všetci budu na mna pozerat a hovorit – pribrala si tušim, tak to mi vadi. Všade su len članky o dietach, ako schudnut, kolegyne v robote hovoria, že večer nič nejedia, len aby schudli a ja mam stale pocit, že veľa jem. Mavala som takych 52 kg a stale to ide dolu. Neviem, možno teraz sa to už zastavi, neviem. Bojim sa neist cvičiť, lebo by kamaratky hovorili, ako oni super cvičili a spalili kalorie … a ja nič??? Ešte som to vlastne nikdy takto nepovedala verbalne, ale teraz si uvedomujem, že to tak je… Manžel mi nehovori nič alebo iba nadava, aby som jedla. Rodičia su teraz zaujati bratom, ktorý maturuje a ma toho vela, ked mi nahodou telefonuju, tak len aby som mu niečo pomohla alebo mi hovoria, ako sa on ma a tak. Alebo mi hovoria, ako sa ma sestra, ako je jej smutno a tak. Nehovorim, opytaju sa aj ako sa mam ja, ale ked im poviem, že stale rovnako, tak sa viac nepytaju. Oni ma beru tak, že som silna a že sa zakusnem a prekonam problemy. Ano, vždy som bola taka – aj teraz – nechcem nikomu odhalovat svoje vnutro – som predsa silna a nikto nemusi vediet, že ma niečo trapi. Len ked tak niekedy rozmyslam nad sebou, asi to nie je to najlepsie, asi to nie je celkom v poriadku. Ale ja sa bojim, že keby som niekomu blizkemu povedala, čo ma trapi, tak ma vysmeje alebo ohovori. Citim totiž, že kolegyne sa zo mna smeju, ako vyzeram. Niekedy som viac podraždena, ale snazim sa byt mila, nedat najavo, že som z niečoho nervozna, len niekedy na manželovi vybijam svoju zlosť. A to mi je luto. Bojim sa, že priberiem a bojim sa, že budem anorektička. Poradite mi? Som už anorektička?

Chtěla bych vám něco říct: Nikdy jsem nebyla holka s mírami modelek, ale všemi způsoby jsem toho chtěla dosáhnout i v době, kdy jsem potkala svého prince. Měl mě rád, takovou jaká jsem a já byla nejšťastnější dívka na světě. Máme spolu dvě holčičky a já jsem se po druhém porodu stala pro sebe nežádoucí a neatraktivní. Měla jsem pocit, že se mu nemůžu líbit a tím začalo mé trápení. Přestala jsem jíst a moje váha šla rychle dolů, já byla šťastná. Jenže jsem se změnila. Bez důvodů jsem křičela na děti, už to nebyla ta usměvavá maminka, která si hraje, povídá pohádky…nebyla jsem to já. A můj muž? Přestal si mě všímat, hladit..,až jednou mi řekl, že na mě nená co hladit, nechce nervozní a ukřičenou ženu. Tehdy jsem zjistila, že je lepší mít kilo na víc a mít úsměv na tváři, než postavu svých snů a uplakané děti, kterým maminka nevěnuje jediný úsměv, protože neustále zvrací a je jí zle. Ne všem mužům se líbí ženy s mírami 90-60-90!

„Kolikrát ještě … “ Kolikrát ještě se budu sklánět nad záchodem? Kolikrát ještě budu polykat projímadla? Kolikrát ještě nebudu celé dny jíst? Kolikrát ještě odeženu kluka co mě má rád? Kolikrát ještě probrečím noc do polštáře? Bývala jsem veselá a pořád se smála. Už to tak není. Jsem náladová, protivná, odháním lidi, kterým na mě záleží. Sedávám celý dny doma a trápím se. Měřím 165cm a vážím 52kg. A chtěla bych zhubnout. Nesnesu, když mi někdo říká, že jsem hubená a krásná holka, protože se tak nevidím. Někdy celé dny nic nesním. Jindy se cpu a zvracím. Nesnáším to, ale nemůžu si pomoct. Chtěla bych se dokázat vidět očima ostatních lidí. Být zase taková jakou mě mají rádi. Měla bych se léčit, najít si pomoc. Vím to. A pak je tu jedno ALE. CHCI ZHUBNOUT!!!! NECHCI SE RÁNO PROBOUZET A VIDĚT V ZRCADLE TO SVÉ ŠPEKATÉ TĚLO!!!! Před čtyřmi roky jsem vážila 78kg a byla se sebou spokojená. A teď??? Už ani nevím proč to všechno začalo. Kolikrát si ještě řeknu: „Dnes je to naposled??“