Bude to asi trochu delší, kdo to dočte až do konce, tak tedy klobouk dolů? Trpím mentální bulimií, přiznala jsem si to už dávno a žiju s touhle hroznou nemocí skoro 4 roky. Nebo někdy spíše přežívám. O mé nemoci ví pouze pár jedinců, a to moje matka, nevlastní otec (a to už dlouho ? střídaly se etapy, kdy si mysleli, že jsem v pohodě, ale nikdy nebyla) , pak můj expřítel, se kterým jsem chodila 3 roky. Má nejlepší kamarádka, se kterou se moc už nestýkáme (vyléčená anorektička). Samozřejmě všichni lékaři, u kterých se léčím. A můj nejlepší přítel-kamarád, kterému jsem to nedávno ve své slabé chvilce řekla stále nevím, jestli jsem udělala dobře? Vyrůstala jsem v rodině, kde otec byl a stále je alkoholik. Už s ním ale nežiji. Takže o nějakém vzoru se mluvit nedá. Má výchova probíhala velmi individuálně, co si uděláš, to máš a starej se. Takže už kdysi jsem byla zvyklá na to, co chci, dostanu (nemyslím tím hodnotné věci; spíše, chci jet tam a tam ? věděla jsem, že mi to má maminka dovolí) a tak to je vlastně ještě stále i teď. Otec mě vychovával se dá říct vlastně skoro nijak. Vždycky jsem raději poslouchala mámu, táta byl na vedlejší koleji, ale respekt jsem měla pouze z něj. Všechno začalo v mých 15 letech, kdy jsem šla na střední školu. Měla jsem nějakých pitomých 62 kg na 168 cm. No samozřejmě jsem si připadala tlustá, takže jsem chtěla zhubnout, držela jsem diety, no prostě vzorový případ začínající anorexie, jedla jsem ale více, než anorektičky, spíše jsem se soustředila na ,, ZDRAVOU? stravu?to bylo od listopadu do května, tzn. Skoro půl roku, zhubla jsem nějakých 10 kg a byla moc spokojená. Chodila jsem hodně cvičit, aerobik, posilovna, běhání?všechno možné?už jsem začínala slýchávat narážky, že nic nejím, co to pořad jím za hnusy, že jsem moc hubená, atd?to už mě strašně štvalo. Měla jsem z toho nervy, myslela jsem si o všech, že oni jsou na hlavu, ne já! ,,Já jsem přece normální? Doma to bylo absolutně k nevydržení?Ted, když si na to po tak dlouhé době vzpomínám, mi je do breku a říkám si, ještě že už je to za mnou, ALE ONO TO ZA MNOU NENÍ, jen je to úplně v jiné fázi než to bylo kdysi? Takže byl květen, možná už červen a chtěla jsem závodit ve FITNESS, musela jsem ale trošku přibrat, takže začít víc papat?Velmi dobře si pamatuju na své první zvracení, jako by to bylo včera. Jedla jsem ráno. Ovoce, mussli a jogurt, strašné mi to chutnalo?párkrát jsem se toho ráno přejedla až mi bylo trochu špatně, ale zvracet mě hned napadlo, nevím odkud jsem to měla, ale ze začátku jsem to nějak zvládla. Takže jsem to vydržela. Jednou to samozřejmě přijít muselo a taky bohužel přišlo. Říkala jsem si jako všechny bulimičky, to ovládnu, přestanu, kdy se mi bude chtít?ale teď vím, že to není pravda, pokud se holka jednou vyzvrací, už v tom pěkně litá. No a tehdy to začalo a trvá až dodnes. A v této hrozné době jsem si našla přítele, který to se mnou vydržel 3 roky, za to ho strašně obdivuju a děkuju, jak se snažil mi pomoct?a někdy mi opravdu hodně pomohl. Vytrpěl si se mnou peklo?a už nikdy nechci tento problém přenášet na jiné lidi? poslední dobou mám hroznou chuť si o tom s někým promluvit, ale nemám s kým. Takže to všechno dusím v sobě a brzo se z toho asi zblázním Za ty skoro už 4 roky (pane bože) bylo pár dnů, kdy jsem nezvracela. Byly to i v kuse 3 měsíce, a to jsem si opravdu myslela, že už nikdy nezažiju pocit, který zažívám denně. Ale jednou se to zvrtlo a šlo to zase do starých kolejí. Jinak moje příčiny se různě mění, kdysi byly úplně jiné než teď. Někdy jsem zvracela jen proto, že jsem se přejedla a měla výčitky, nebo mi bylo už fakt špatně, někdy jen že se mi chtělo, nudila jsem se, nebo jsem měla dělat něco jiného.. Pamatuju si i na stavy, kdy už jsem se dopředu těšila, že se přejím?hnus. Jak jsem se těšívala na oslavy?jejda. Ale opravdu mě mrzí akce, na kterých jsem chtěla být v pohodě a celé jsem si je sama zkazila tím, že jsem je prozvrcela, stejně jako třeba dnešní krásný slunný den, který jsem mohla strávit mnohem příjemněji. Někdy mi připadá, že mám místo mozku PRÁZDNO!!!! Třeba můj svatý týden před maturitou vypadal opravdu nádherně. Měla jsem se začít učit v sobotu, měla jsem plán na každý den. Zvracela jsem až do středy a neučila se nic?díky bohu jsem ji udělala, ale kdyby ne, mohla bych si za to POUZE já sama. A to nemluvím o třeba svatbě, kterou jsem prozvracela..:-( Když se zamyslím, kolik peněz jsem do jídla, které skončilo v záchodové míse, investovala, tak mě polívá horký pot?Myslím, že bych to mohla počítat na desetitisíce a tak od 5 nahoru(tzn. 50 000 a výš) ?pak čas, který jsem tímhle strávila?. Moje statistika mi říká asi tohle?.v průměru 15 dnů ze 30, někdy 1x denně, někdy i 20x denně, v průměru si myslím, že tak 8x (a to je ještě možná málo?tzn 365 x 2 x 8 =5840 XXXXX jsem zvracela, skláněla se nad záchodovou mísou; někdy se pěkně trápila, až jsem u toho brečela, jak mi bylo špatně. Ne jednou jsem zvracela krev, to mě pak aspoň na chvíli od toho hnusu odradilo. Strašně se divím, že za celou tu dobu mě nikdo nevyrušil a neviděl přímo v akci- Co já vlastně vím, možná že jo?ale to bych se asi hanbou propadla do země.!!!! To by moje ego nikdy nepřežilo.. No prostě je to kolotoč, ze kterého neumím, nebo snad někdy ani nechci vystoupit.. Samozřejmě , že CHCI, ale kdybych přece chtěla, tak můj život vypadá úplně jinak? Někdy si říkám, že bych raději fetovala, než tohle, ale myslím, že je to asi stejný hnus a velmi podobná závislost?ale stejně bych to asi vyměnila. Kdyby to jen tak šlo. Už nevím jak si pomoct, zkoušela jsem se léčit sama, chodím k psycholožce, k psychiatrovi. Brala jsem dokonce i prášky?sama se moc snažila?Vydržím to třeba nějakou dobu, ale pak to stejně sklouzne?.do :?!!! Jestli chcete, napište. Diky
Podporujeme Záchrannou stanici pro divoká a exotická zvířata. Pomoci můžete i vy.