Archive for category: Můj příběh

Zdravím všechny holky i kluky, jsem moc ráda, že jsem narazila na tyto stránky, a že jsem zjistila, že skutečně nejsem absolutně jediná, kdo blbne. Ano blbne. Jinak se to nazvat snad ani nedá. Tak tedy, jak to bylo od začátku? Úplně stejně jako u všech ostatních. V 16ti jsem zjistila, že se začínám trošku zakulacovat, ačkoliv jsem vždycky byla jak „reklama na hlad“. Měřím 172 cm a vážila jsem 54 kg, což je docela hezké. Přesto mě to nestačilo. Nikdy jsem nezhubla do velkých extrémů, ale měla jsem 49 kg, docela dlouhou dobu. Nikdy jsem nezvracela. Stejně se mi začaly strašně moc kazit zuby a padat vlasy. Nikdy jsem nebyla úžasná kráska, ani jsem nějak extrémně nevynikala ve škole, všeho jsem nechala (volejbal, plavání, zpívání), takže mi toho moc nezbylo. S přáteli jsem se rozdělila odchodem na střední, nedřív jsem myslela, že je bezvadný být sám, ale není, teď už to vím. Tak jsem se začala víc zabývat tím, jak vypadám. A začalo peklo. Když jsem byla hubená, tak to bylo v pohodě, jenže pak jsem se začala hrozně přejídat, takhle to trvá doteď. Je mi už 21. Od té doby jsem několiksetkrát ztloustla a zase zhubla, začala užívat laxativa, nic mě nebaví, všechno jsem vzdala (školy), jsem spíš samotář. To mě přivedlo k myšlence, co mi to pitomý hubnutí vlastně dalo? Stres, depky, strach ze všeho, ztrátu sebevědomí, naprostý pohrdání sama sebou. Kluka samozřejmě nemám, protože kdo by stál o takovou divnou holku? Člověk po tak dlouhý době ztrácí naději. Nemyslím si, že v tomhle případě neúspěch posílí spíš naopak. HOLKY, měli by jsme si uvědomit, jestli nám nebylo líp, než tenhle kolotoč začal. I když život není peříčko, tohle nám situaci ještě ztěžuje. A NIKDY NEZAPOMENTE NA TO, ŽE V TOM NEJSTE SAMI!!!!!!!!!!!!! Chci už být v pohodě, ale…ta ..naděje……………nejěk umřela. Mějte se báječně a i když já to nikdy nerozseknu, rozsekněte to aspoň vy a řekněte si chci ŽÍT. Jsme na světě přeci tak krátce. Přeju vám všem velkou víru, nenechte naději umřít. Lucka

První věc, kterou se člověk naučí, když se narodí je dýchat a jíst. Tak, aby mu nebylo špatně…jo, někdy se z toho mimino pozvrací, někdy má prdíky, jak se říká…po nějaké době se dítě naučí jíst tak, by mu z toho nebylo ani jedno. Mě je dvacet a takovou dovednost nemám. Jak je to možný? dělám státnice z angliny, hlásím se na vysoký, mám práci a řidičák, ale NEUMÍM SE NAJÍST…co se nepovedlo??

Nechci Vám vyprávět, jak to všechno začalo.Bylo stejné jako u většiny jiných lidí s PPP.Přestala jsem jíst.Proč?Nenáviděla jsem se, jako každý s touhle nemocí. Prošla jsem si A i B, co bylo horší? Anorexie Vám dává pocit, že jste něco víc,že jste lepší, äle jen na chvíli. Bulimie pro mě však byla mnohem horší, taky trvla mnohem dýl.Pamatuju si ty nehorší dny svého života.Byly letní prázdniny a já pomalu umírala. Každý den jsem,díky alkoholu alespň trošku uvolněná, usínala s myšlenkou, že zítra už bude líp. Nebylo. Kolikrát jsem ty dny zvracela?Desetkrát, dvacetkrát?Už se to nedalo ani počítat. Tak moc jsem chtěl bojovat, ale… V hlavě jsem měla jídlo,kalorie, svoje kilogramy.Moc jsem chtěla dát to vše pryč a prostě jen žít. Žít jako dřív, bezstarostně, tak šťastně. Jenže ta klec kolem mě, jako by neměla východ.Každou minutu jsem doufala, že se někde objeví a s každou minutou byl plamínek mojí naděje menší. Tak moc jsem se bála, protože jsem před sebou viděla už jen jedinou cestu.Smrt. Nechtěla jsem to udělat, ale zdálo se mi,že už je to jediné vysvobození. Dřív jsem se 2krát pokusila o sebvraždu nebo spíš o takové to volání o pomc,ale teď jsem cítila, že jestli si znovu sáhnu na život, bude to naposledy. Ze starchu sama ze sebe, jsem se přihlásila k hospitalizaci.Moje poslední naděje, pak už jen… Nemocnice jako taková by mi asi nepomohla, kdyby se 2 týdny před nástupem hospitalizace, nestalo něco, co mi změnilo život. Potkala jsem člověka, který mi, ač to vůbec netuší, ukázal, jak moc může být svět krásný.Jak moc jsem krásná já. Měla jsem za sebou 2 dlouhodobé vztahy, aletohle bylo úplně jiné.Jako sen. Bože, jak já byla zamilovaná. Byl to týden, co jsem byla v nemocnici, kdy mě opustil.Ano, byli jsme spolu jen 3 týdny. Nebyla to ničí vina, jen nám nepřál osud. Tu chvíli si pamtuji přesně, zastavil se mi dech a podlomily kolena.Bezvládná jsem zírala do tmy.Nemohla jsem uvěřit. Další dny byly těžké, ale bojovala jsem a nevzdávala se. Bojovala jsem za to, co mě naučil. Bohužel přišly chvíle, kdy mi jedinou oporou byla láhev vína.A právě v těch chvílích jsem zoufalými hysterickými scénami zpečetila náš budoucí osud. Už o mě nechtěl ani slyšet. Až po čase jsem pochopila, že kdybych byla trpělivá, mohlo dopadnout vše jinak.Kdyby…. Je to třičtvrtě roku, jídlo už zvládám. Učím se mít se ráda se vším všudy,ale nebýt tolik sebestředná,jako dřív. Miluju svůj život a snažím se v něm lidem s podobnými problémy pomáhat. Vím,jsem dost silná a nemám strach z ničeho v životě. S klidem přecházím věci, ze kterých mají jiní starch a k problémům už se stavím čelem. A přesto, kdybych se s Ním právě teď setkala, vím, že by se mi znovu podlomily kolena a zastavil dech, přesto, že bych to chtěla úplně jinak…

Včera jsem opět měla svou zvracecí náladu… Včera jsem akorát zvracela, když někdo přišel domů. Jo momochodem- zvracim ve vaně, protože přes dveře našeho vécé je slyšet prakticky vše… A tak jsem usoudila, že to je můj osmiletý bratr, který je v tomto směru neškodný. A tak jsem vesele blila dál. Ale když jsem vyšla z koupelny, čekalo mě hrůzné překvapení- ta osoba, která je doma, není můj neškodný bratr, ale docela nebezpečná máma… Modlila jsem se, aby se neptala, proč jsem se dvacet minut sprchovala, ale bohužel, mé motlitby vyslyšeny nebyly. Kupodivu jí stačila odpověď, že jsem se včera večer nestačila vysprchovat. Dneska mě vezla k zubákovi, a celou cestu měla divný narážky. Ptala se mě, co bylo k obědu, já, že maso s rejží, a ona, že ne vždycky najíst se znamená opravdu se najíst. Což jsem vážně nepochopila. Napadlo mě, jestli nenaráží na tan včerejšek, ale to jsem připisovala tomu, že jsem patrně paranoidní, jak by tohle mohlo mámu napadnout… Zbytek cesty do mě pořád rejpala, a mě bylo dost jasný, kam tim míří… Doma jsem našla svůj deník, který deno denně obohacuji trapnými žvásty z mého života bulimičky, v jiný pozici než ráno… ale myslim, že i kdyby si ho nečetla, tak jí moje včerejší návštěva koupelny napověděla leccos… Zvracela jsem od listopadu 03 do dubna 04, pak pauza (s lehkou formou anorexie) a pak od Vánoc až do včerejška… Musim říct, že v posledních dnech sem blila jenom proto, že mi bylo blbý s tim teĎ přestávat, když už jsem v tom zaběhnutá a popravdě- rok přece nebleju pronic zanic… Teď po dnešku to ale nabralo úplně jinej směr, než to mělo doposud. Najedla jsem se, a zvracet jít nechci. Tím, že mi na to máma přišla to zvracení už nemá takový „kouzlo“. Zní to hůř jak blbě, ale jít zvracet teď, když o tom ona ví, je blbý. Mam pocit, že jsem vlastně dosáhla toho, čeho jsem chtěla. Po roce a půl ppp. Třeba se tim, že o tom ví, spousta věcí vyřeší. Dneska muj život má ale úplně jinou budoucnost, než měl včera. Jasnější, hezčí, vyrovnanější… takhle si představuju život bez bulimie…

Ahojky všichni. NEvím co napsat na úvod. Snad jen že padám a padám, zas níž a níž a všechno se opakuje. NEdávno jsem byla docela přesvědčena o tom, že jsem za vodou, jedla jsem v pohodě, přibrala asi dvě kila, byla jsem šťastná. Však štěstí je jen muška zlatá, roztáhne křídla a z ničeho nic ti uletí. Poslední dva dny nepřemýšlím nad ničím jiným než jak shodit ty dvě kila a mnohem víc. Už zase sháním peníze na prášky na hubnutí, protože si říkám, že můj kluk mě přece nemůže vidět tlustou. Vím,že o to abych přibrala mu vlastně jde, a já mu to slíbila, ale nejde to, padám a padám, zas níž a níž. Znova jezdím na kole v myšlence že to snad bude lepší. KDyž já jen chci vypadat jako dřív. NA jednu stranu mě děsilo když jsem si mohla spočítat vlastní žebra, ale chci to zpátky. CHci znova aby se mi z hladu točila hlava, chci klidně počítat každou kostičku na mém těle, chci jen vypadat zase tak, jak to má být. Zní to… no zní to stupidně, ale já nemůžu jinak. JDe mi jen o to, aby se za mnou zase lidi otáčeli, možná ze soucitu, ale chci zase postavičku vychrtlých modelek, jen už nevím jak. Znova ztrácím optimismus. Jediné co mě drží je láska, které však ubližuji. Ubližuji sama sobě, ale tak jako je alkoholik závislý byť na jediné kapičce vodky, jsem já závislá na každém kile navíc, chci se ho zbavit, chci žít, jen nevím jak. Dneska jsem zase snědla rohlík a oplatek a to je teprve jedenáct hodin ráno. A co zbytek dne? Zase budu jíst a jíst, a nikdy nezhubnu. připadám si odporná sama sobě. Přijde mi odporné že nemám kouska vůle, a jím a jím ale s takovou se nikam nedostanu. CO dělat? snad jen sehnat ty peníze a jíst jeden prášek za druhým. A budu dál padat níž a níž ale budu šťastná.