Archive for category: Můj příběh

Zdravím vás! Bylo mi asi 14,15, začala jsem méně jíst, běhat denně pár kilometrů, cvičit a počítat kalorie. Nic drastického, zvýšit si sebevědomí a kondici. Dnes zpětně zjišťuji, že na 168cm nebylo 63kg zas tak moc a při mé tělesné konstrukci celkem optimální. Byla jsem v dobré kondici, zhubla jsem asi na 57kg a tak to mohlo a mělo zůstat. Byla bych dnes vyrovnaný a šťastný člověk třeba. Jenže se to přestalo líbit mým rodičům, začali mě nutit jíst a přesvědčovat, že nejsem v pořádku. Cpali do mě tučné jídlo po uběhnutých km, abych nezhubla, bili mě u stolu, když jsem nejedla, zakazovali mě kino, tv, chodit ven, byla jsem z toho jejich nátlaku úplně na nervy, měla jsem deprese. Strašně jsem se bránila, vždyť jsem na sobě moc makala a zhubla jsem tak 0,5 – max.1kg týdně. Jednou teta říkala tátovi:co když někde zvracím. Do té doby mě to nenapadlo, ale najednou to bylo dobré řešení-snědla jsem večeři, doma byl klid a šla jsem zvracet. Nějakou dobu to vydrželo, než na to přišli. Pak do mě cpali ještě víc jídla, já je za to nenáviděla, vzali klíč od wc a kontrolovali mě. Pořád na mě křičeli, bylo to jako když mi znásilňují duši. Pak už jsem to nevydržela a pro klid doma jsem se cpala sama, rodina byla spokojená, já nemohla zvracet. Tak jsem kynula, až jsem se do ničeho nevešla (když někdy byli naši pryč, tak jsem zvracela až do krve, někdy i ve škole). Nenáviděla jsem sama sebe i jídlo, nikam jsem nechodila, chodila jsem za školu, protože jsem se za sebe styděla, byla jsem apatická, nemohla jsem se učit a nevěděla, jak z toho ven. Čím víc jsem se nenáviděla, tím víc jsem se cpala, abych to v sobě umlčela. Pak přišli na řadu šoky, které jsem si naordinovala a které mě z toho měly dostat: začala jsem kouřit, používat laxativa a nakonec přišlo na řadu řezání žiletkou. Ta bolest a vytékající krev mě hodili trochu do reality poprvé, podruhé a pak už ani to ne. Měla jsem nízké (žádné) sebevědomí, stálé deprese a nedokázala jsem si představit, že by mě viděl někdo svlečenou. V té době jsem měla asi 170/75. Pak jsem se odstěhovala a nějakým zázrakem jsem se srovnala,no, kouřila jsem, málo jedla-nebyly peníze. Zhubla jsem na 170/62 a připadala jsem si jako člověk. Dnes už je to 10 let, co to začalo, ale stále je to tu, z toho se člověk nikdy nedostane. Zase utrácím všechny peníze za jídlo, abych se nenáviděla, kynula, stranila se všech lidí, všechny zásoby sním, abych 4x za večer zvracela a strašně se za to nenáviděla. Je to kruh, člověk je stále uvnitř, jen občas myslí, že jde rovně. Jak z toho ven? Vůbec se do něj nedostat, jinou odpověď zatím bohužel neznám. Chci tím vším jen říct, že tohle všechno mi vzalo radost ze života, krásné dospívání, první lásky, štěstí a sebevědomí. Už to nejde nikdy vrátit zpět. Proto jestli tohle bude číst někdo, kdo je na začátku nebo uvažuje jen o nějaké pitomé dietě, říkám vám, buďtě štastné za to, že se umíte radovat ze života a neblbnětě. Ukousne vám to kus života a ten zbytek už nikdy nepoběží jako dřív.

Ahoj. Ještě jsem nikdy nikam takhle nepsala, ale chci se s vámi podělit o svůj příběh a snad i slyšet nějaké vaše názory. Celou základní školu jsem sportovala a váhu jsem nikdy neřešila. Snad jsem ale začala dříve dospívat a ostatní děvčata se mi potichu posmívala. Tenkrát snad začaly i mé komplexy, které v polovině střední školy vyvrcholily tak, že jsem zhubla o 11 kilo. Ke 175 cm jsem měla 59 kilogramů. Nebyla to nízká váha, ale díky svému zdravému stravování a hlavnně sportu, který mě vždy bavil jsem se vešla do velikosti 36 a své tělo jsem milovala. Snad to zapříčinil rozvod rodičů, můj rozchod s přítelem a blížící se maturita a já začínala propadat depresím a stresu. Dokonce to došlo tak daleko, že jsem kvůli tomu skončila v nemocnici. A já začala utápět své nálady v jídle. Kolotoč se začal rozjíždět. Po každém záchvatu přejídání jsem se cítila hrozně a trestala se hladovkami. Zachvacovaly mě stále hlubší deprese. Ani nevím jak, ale nakonec jsem se dostala na vysněnou vysokou školu a myslela si, že začnu znovu. Byl to ale veliký omyl. Je mi dvacet let, nemám žádného přítele a chorobně se nenávidím. Ničí mě tyto stavy a pomalu už z ničeho nemám radost. Proto sem píšu svůj příběch. Chci za sebou zavřít dveře a vydat se správnou cestou, kterou jsem zatím míjela. Snad se mi to podaří.

Ahoj..tak….kde začít..sama nevím..nevím, jestli vůbec někdo tady chce číst můj příběh, jestli to někoho zajímá, a jestli někoho zajímám já…Můj boj s dietou a s mým tělem začal už dávno, ještě když jsem byla na základní škole v 7 třídě..tehdy jsem neměla ani tušení co je nějaká anorexie, ani vlastně nevím, proč jsem tehdy tolik zhubla, a hlavně jak jsem zhubla. Byla jsem dítě, které nepotřebovalo nic z toho, co dětem dělalo a dělá radost..tomu dítěti k tomu aby bylo šťastné stačilo, když se na něj dívali spolužáci a učitelé, kteří si o něj dělali starost a měli strach, proč zhublo. Vzpomínám si jen, že jsem byla šťastná. To moje štěstí trvalo do doby, než jsem nastoupila na střední školu, kde už o letních prázdninách, jeden, dva měsíce předtím, než jsem měla nastoupit na novou školu, mezi cizí lidi, jsem přibrala. A když říkám „přibrala“ , tak myslím opravdu hodně (cca 10-15 kg).Sama nevím, jak jsem se k tomu vůbec dopracovala. Snažila jsem se dělat, že mi to nevadí, že jsem „taková“ byla vždycky, že jsem zvyklá, a že jsem se svojí váhou a tělem spokojená. Ale uvnítř jsem strašně trpěla. Když jsem viděla ty holky, se kterýma jsem měla strávit 4 roky života, tak to bylo ještě horší. Jedna hezčí než druhá, hezké postavy, oblečení. Chovaly se ke mě hezky…ale bohužel jen v mé přítomnosti. Dozvěděla jsem se, jak si o mě povídají, že vypadám hrozně, a proč se sebou proboha něco nedělám. Chtělo se mi utéct na konec světa. Vždycky, když zkončila škola, jsem rychle utíkala domů, abych se mohla před všemi a vším schovat, aby se na mě nikdo nedíval. Po dvou letech neúspěšných diet, se cosi stalo, nevímco, jako bych to zapomněla, ale přestala jsem jíst, a zhubla jsem. Zhubla jsem 20 kilo, a cítila jsem se nádherně, šťastně, jako vítěz. Všichni kolem říkali, jak mi to moc sluší, a že bych víc už hubnout neměla. Ale já chtěla. chtěla jsem hubnout, a už nikdy nebýt ta, co by ze sebou měla něco dělat. Ty zbylé 2 roky byly krásné. Váhu jsem si držela, ani nějaké zdravotní problémy se u mě neobjevily, jen jsem možná přišla o pár vlasů, což jsem byla schopná akceptovat. Úspěšně jsem odmaturovala, a i následující léto bylo krásné. Po dalších letních prázdninách jsem nastoupila na vysokou školu. A tam se to , zase nevím proč, zkazilo. přibrala jsem , a přibírám pořád.Zase jsem nešťastná, mám deprese, a je mi strašně, když potkám někoho třeba z té oné střední školy, a on vidí, jak teď zase vypadám. Zase jsem se vrátila do starých kolejí, kdy utíkám po škole zase domů, zase se schovat před všema lidma. Čím víc chci zase zhubout, tím víc ukazuje ručička na váze, a to mě ničí. Nevím proč, ale nedokážu nejíst. nejíst a hladovět, tak jak už jsem do dokázala předtím. jenže, já nevím, jak jsem to dokázala. Nevzpomínám si. Ale moc se snažím si vzpomenout. Vzpomenout si, jak se udělat zase šťastnou. Já vím, že máte spíš opačný problém. A to, jak se z toho dostat. Můj problém je, jak se doastat zase zpátky. Potřebuju „jí“. Nemyslím na nic jiného, než jak mít znova anorexii. nemůžu se ani nikomu svěřit, nebo požádat o radu, protože kdybych tohle vypustila z pusy před někým z přátel, tak se mi vysmějou a pošlou na psychiatrii. ale já mám jenom přání. tak jako má nějaké přání každý z nás, tak mým přáním je být zase šťastná a mít radost ze života, a k tomu mi může pomoct jen „ona“, „slečna Anna“. To byl můj příběh..Vlastně ve zkratce můj život, který se od dětství netočí kolem ničeho jiného, než je moje váha, moje tělo, a „ona“. Promiňte, jestli jste došli se čtením až sem, a čekali jste něco víc, ale já to potřebovala napsat. Potřebovala jsem to někomu říct, a i kdyby si to přečetl jenom jeden člověk, tak jsem ráda, že jsem se mohla svěřit aspon jemu. Přeju Vám všem hodně úspěchů. Všem. Všem, at se splní jejich přání, a at jsou šťastní.

Moje problemy s jedlom zacali velmi nenapadne, experimentovanim so zdravou vyzivou, po tom, ako som asi v strnastich na lyzovacke pribrala. Hrdo som si nakupila knizky o delenej strave a spustu divnych dietnych potravin a zacala chudnut. Nepamatam si presne na okolnosti, ktore ma primali s chudnutim pokracovat? Pomaly, postupne sa vsak zo mna stal odbornik na tri druhy delenej stravy, veganstvo, vitarianstvo, posty? Rodina i kamarati si zvykli, ze som ta divna, co je len ?travu? a nechavali ma osamote stolovat i varit si, obcas s komentarmi, obcas s otazkami? Vsade som vyvolavala pozornost svojou velmi specialnou vyzivou a reformnymi nazormi, ktore som sa snazila prezentovat predovsetkym vlastnym prikladom ? bola som zdrava, stastna, stihla, uspesna? Mrkvova stava a trojdnovy post vyriesia vsetky vase problemy! Snazila som sa obklopovat ludmi, ktori mi do jedla nekecali, pripadne ktori ma za to obdivovali? Fakt, ze som cele dni bola strasne unavena a na vyletoch zostavala na chate, lebo som nevladala nic ine; a ze jedlo sa postupne stavalo celym mojim svetom, som uspesne ignorovala. Prvy velky zachvat prisiel v letnom tabore, kde som cele dva tyzdne jedla len surovu zeleninu a ovocie a posledny vecer tajne zozrala minimalne tri kila pudingov, hranoliek, chipsov, kompotov, sladkosti? Zacal prisne tajny neovladatelny kolotoc a tiez rozpoltenost mojho zivota na verejny a ozajstny. Pred vsetkymi mile a uzasne dievca s extremne zdravymi stravovacimi navykmi, doma depresivna troska, ktora nic nezvlada. Takmer uplne som prestala chodit do skoly, len aby som mohla doma ostat s kopou jedla, ist si rano nakupit do niekolkych supermarketov a vymyslat si pribehy, pre koho to kupujem a pytat sa, kolko torta vydrzi, i ked som vedela, ze cela vo mne zmizne, este nez dorazim domov. Milovala som donaskove pizze, lebo som kvoli nim nemusela ani vyjst von. Neustale som striehla na to, kedy uz vsetci pojdu spat alebo von, kazda prilezitost ostat osamote priniesla ulavu v podobe kopy jedla. Hned nato nasledovalo ukryvanie stop, prazdne obaly som skryvala vo vlastnom kosi na odpadky za svojou postelou, dokupovanie rovnakych jedal s rovnakymi cenovkami?. Vycitky som nemavala. Vedela som, ze sa mozem prejest, ale ak nasledne nasadim dietu, vsetko sa mi podari schudnut za par dni. Tato taktika sa mi však postupne vymkla z kontroly, vaha ma prestala posluchat a ustalila sa na sialene vysokej hodnote. V tom obdobi som sa uz za svoj vzhlad velmi hanbila, odizolovala sa od svojich znamych, travila cas vacsinou doma, neumyta, neucesana. Situacia sa nezlepsila ani s prvym priatelom, ani s odstahovanim sa do ineho mesta; kolotoc diety a zachvatov mi postupne vzal priatelov, skolu, prace a vlastne cely zivot sa scvrkol na styri steny mojej izby a vsetky supermarkety, pekarne, jedalne, restiky, ktorych navsteva sa stala jedinou cinnostou, ktoru som bola schopna vykonavat. Prestala som zdvihat telefony, starat sa o seba, vykonavat akukolvek cinnost okrem jedla a televizie? Ta sestrocna nocna mora prestala pred par mesiacmi, ked som si dokazala priznat, ze mam problem, ktory uz so sebadisciplinou nemá nic spolocne. Vyhladala som terapeutov, podporne skupiny, knihy, zacala bez vynimky jest pravidelne, obnovila stare priatelstva? Vdaka nim vsetkym som zistila, ze zachadzanie s jedlom je len maly zlomok celej choroby a ze sa za vsetkym skryva ovela, ovela viac. Snazim sa bojovat, ako sa len da. Viem, ze chcem zit inak, zit normalne, ako vsetci ostatni, ktori nezrusia na poslednu chvilu vsetky stretnutia a v krcme si s chutou daju slane tycinky a hermelin? Este stale bojujem s vyraznou nadvahou, nulovym sebavedomim i strasnymi depresiami, ale verim, ze kracam vpred a ze vsetko to bude dobre?. Vsetkym vam, ktore bojujete, zelam vela sily v sebaobjavovani, hladani pomoci a nachadzani toho, co vam skutocne chyba. B.