Archive for category: Můj příběh

Moje problemy s jedlom zacali velmi nenapadne, experimentovanim so zdravou vyzivou, po tom, ako som asi v strnastich na lyzovacke pribrala. Hrdo som si nakupila knizky o delenej strave a spustu divnych dietnych potravin a zacala chudnut. Nepamatam si presne na okolnosti, ktore ma primali s chudnutim pokracovat? Pomaly, postupne sa vsak zo mna stal odbornik na tri druhy delenej stravy, veganstvo, vitarianstvo, posty? Rodina i kamarati si zvykli, ze som ta divna, co je len ?travu? a nechavali ma osamote stolovat i varit si, obcas s komentarmi, obcas s otazkami? Vsade som vyvolavala pozornost svojou velmi specialnou vyzivou a reformnymi nazormi, ktore som sa snazila prezentovat predovsetkym vlastnym prikladom ? bola som zdrava, stastna, stihla, uspesna? Mrkvova stava a trojdnovy post vyriesia vsetky vase problemy! Snazila som sa obklopovat ludmi, ktori mi do jedla nekecali, pripadne ktori ma za to obdivovali? Fakt, ze som cele dni bola strasne unavena a na vyletoch zostavala na chate, lebo som nevladala nic ine; a ze jedlo sa postupne stavalo celym mojim svetom, som uspesne ignorovala. Prvy velky zachvat prisiel v letnom tabore, kde som cele dva tyzdne jedla len surovu zeleninu a ovocie a posledny vecer tajne zozrala minimalne tri kila pudingov, hranoliek, chipsov, kompotov, sladkosti? Zacal prisne tajny neovladatelny kolotoc a tiez rozpoltenost mojho zivota na verejny a ozajstny. Pred vsetkymi mile a uzasne dievca s extremne zdravymi stravovacimi navykmi, doma depresivna troska, ktora nic nezvlada. Takmer uplne som prestala chodit do skoly, len aby som mohla doma ostat s kopou jedla, ist si rano nakupit do niekolkych supermarketov a vymyslat si pribehy, pre koho to kupujem a pytat sa, kolko torta vydrzi, i ked som vedela, ze cela vo mne zmizne, este nez dorazim domov. Milovala som donaskove pizze, lebo som kvoli nim nemusela ani vyjst von. Neustale som striehla na to, kedy uz vsetci pojdu spat alebo von, kazda prilezitost ostat osamote priniesla ulavu v podobe kopy jedla. Hned nato nasledovalo ukryvanie stop, prazdne obaly som skryvala vo vlastnom kosi na odpadky za svojou postelou, dokupovanie rovnakych jedal s rovnakymi cenovkami?. Vycitky som nemavala. Vedela som, ze sa mozem prejest, ale ak nasledne nasadim dietu, vsetko sa mi podari schudnut za par dni. Tato taktika sa mi však postupne vymkla z kontroly, vaha ma prestala posluchat a ustalila sa na sialene vysokej hodnote. V tom obdobi som sa uz za svoj vzhlad velmi hanbila, odizolovala sa od svojich znamych, travila cas vacsinou doma, neumyta, neucesana. Situacia sa nezlepsila ani s prvym priatelom, ani s odstahovanim sa do ineho mesta; kolotoc diety a zachvatov mi postupne vzal priatelov, skolu, prace a vlastne cely zivot sa scvrkol na styri steny mojej izby a vsetky supermarkety, pekarne, jedalne, restiky, ktorych navsteva sa stala jedinou cinnostou, ktoru som bola schopna vykonavat. Prestala som zdvihat telefony, starat sa o seba, vykonavat akukolvek cinnost okrem jedla a televizie? Ta sestrocna nocna mora prestala pred par mesiacmi, ked som si dokazala priznat, ze mam problem, ktory uz so sebadisciplinou nemá nic spolocne. Vyhladala som terapeutov, podporne skupiny, knihy, zacala bez vynimky jest pravidelne, obnovila stare priatelstva? Vdaka nim vsetkym som zistila, ze zachadzanie s jedlom je len maly zlomok celej choroby a ze sa za vsetkym skryva ovela, ovela viac. Snazim sa bojovat, ako sa len da. Viem, ze chcem zit inak, zit normalne, ako vsetci ostatni, ktori nezrusia na poslednu chvilu vsetky stretnutia a v krcme si s chutou daju slane tycinky a hermelin? Este stale bojujem s vyraznou nadvahou, nulovym sebavedomim i strasnymi depresiami, ale verim, ze kracam vpred a ze vsetko to bude dobre?. Vsetkym vam, ktore bojujete, zelam vela sily v sebaobjavovani, hladani pomoci a nachadzani toho, co vam skutocne chyba. B.

Ahojky!!! Je mi 21, měřím 160 cm a vážím zhruba 43 kg. No, žádná sláva! Nemyslim, že trpím přímo mentální anorexií, ale nějaká porucha příjmu potravy to zřejmě bude. Skoro nejim. Ne, že bych nechtěla, dokonce bych chtěla strašně moc, ale nějak to nejde. Mívám období, kdy jim celkem normálně, pravidelně, několikrát denně. Sice téměř nic nepřibírám, ale aspoň nehubnu!! Po čase se však něco stane, nějaká událost, po které se dostaví deprese (jako třeba nyní problémy s přítelem). Popravdě jsem dost citlivá a rozhodí mě téměř všechno:)! A pak se prostě bloknu a skoro nic nesnim. Vím, že je to z nervů, ale nemůžu si pomoct. Začínám hubnout a to je konec. Moc mi nepomáhají ani reakce okolí. Mnoho lidí si o mě myslí, že jsem anorektička a občas to dají i patřičně najevo. Jsem štíhlá už od mala a vážně bych si tak 3 kila přála přibrat. Je to ale docela těžký když má člověk rychlý metabolismus a musel by jíst od rána do večera, aby se mu to třeba za půl roku podařilo:)!!!A to bych jěště musela mít jen dobrou náladu:)! Takže pokud tu je někdo, kdo by mi poradil, jak se z toho kolotoče dostat budu jen ráda! Krásný den všem! Jinak vim, že tenhle příběh sem až zas tak nepatří, ale potřebovala sem se někomu svěřit.

Já nevím,nechápu sama sebe,ale i přesto mě něco nutí napsat sem svůj příběh….. Jako malá holka jsem kašlala na svou váhu a na to jak vypadám,jedla jsem kolik jsem chtěla a bylo mi jedno,když se mě někdo ptal ,,Nepřibrala jsi?“ v tu dobu jsem to prostě neřešila.Později jsem ale pod tlakem sebe samé a s pomocí rodičů chtěla držet dietu.Zkoušela jsem to hodněkrát,ale nikdy jsem neměla dost silnou vůli.Můj boj se sebou samou vždycky skončil fiaskem. Na konci sedmičky jsem toho už ale měla dost a přes prázdniny jsem začala držet dietu a…….dokázala jsem to.Zhubla jsem a byla jsem šťastná.držela jsem svou váhu celou osmičku ale o dalších prázdninách jsem zase přibrala,ne moc ale přece.Začala jsem znovu a vrátila se ke své předešlé váze. Od té doby se stále snažím zhubnout.Říkám si….ještě 2 kila nebo 3 a pomalinku nenápadně jím trochu míň,ale nedaří se.Moje tělo najednou odmítá.Všichni mi tvrdí ať už nehubnu,podle nich jsem hubená až dost,ale to si nemyslím.Mám přece oči a jim věřím víc než komukoli jinénu…. Je mi 15 let,měřím 170 cm a vážím 52 kg a to musíte uznat,že tuhle váhu anorektičky opravdu nemají…..Trochu mě děsí,že jsem už od června nedostala menstruaci a mám poškozené vlasy….ale když se podívám na fotky anorektiček říkám si,že tak daleko to rozhodně zajít nenechám.Nakonec já jím dost např ted o Vánocích jsem rozhodně odolat nedokázala a myslím,že to snad ani nejde =) Věřím,že všichni dokážete vyhrát nad jídlem a nad svým tělem a budu vám všem držet palce,tak do toho…..

Ahoj. Je mi 18 a pul, letos koncim gymnazium, mam fajn rodice, bydlim s pritelem a celkove si myslim ze me lidi maji radi. To je takovy kratky seznameni se mnou. Nemam vlastne zadny duvod k tomu co delam. Uz od zacatku prvniho rocniku gymplu trpim bulimii. Teda tak stridave. Poprve jsem tenkrat zkousela zvracet. Pamatuju si ze mi to prislo pekne hnusny a rekla jsem si ze se radsi nebudu cpat nez tohle. Byla jsem tenkrat trochu pri tele a vubec jsem se sebou nebyla spokojena. Potom v zime(kolem vanoc) jsem zacala chodit se svym stale jeste pritelem. Byl to oblibeny a hlavne o pet let starsi kluk nez jsem ja a ja jsem se mu samozrejme chtela libit aby se mnou byl co nejdyl. On porad ze spolu zacneme behat a tak, ale ja jsem si propadala pred nim trapne a rekla jsem si ze to zvladnu sama. Prestala jsem jist. Kdyz jsem mela opravdu hlad, tak jsem snedla treba jenom dve male misticky ryce, maximalne s jablickem. Bylo to fajn. Konecne jsem za ten pulrok..asi do leta zhubla a konecne jsem si pripadala skvele. Potom v lete uz jsem byla asi moc hubena, sama to nedokazu posoudit. Ale muj pritel mi i pri milovani rekl ze ty mije kosti jsou hrozne at s tim neco delam, at koukam zacit jist, ze radsi bude mit trochu silnejsi holku, nez takovou jako jsem ja. Zacala jsem tedy. Dala jsem si zavazek ze aspon snidani a obed za den nesmim vynechat. Slo to perfektne, mozna az moc. Postupne jsem se“rozezrala“ tak ze jsem snedla neskutecne mnozstvi jidla a tak jsem zacala zvracet. V tu dobu to mamka i moje babicka vedeli a ja jsem jim pod pohruzkou ze to reknou memu priteli musela slibit ze toho necham. Zvracenim jsečm sice nebyla tak moc hubena jako predtim, ale pribrala jsem a od te doby vypadam jako normalni, mozna malinko stihlejsi holka.Vahu mam porad tak stejnou, ale bulimie jsem se nezbavila. Ted uz je to tri a pul roku a porad skoro vsechno co snim vyzvracim. Musim ale take rict, ze jsem si nikdy nevzala jedinej prasek podporujici hubnuti nebo projimadlo, jak jsem tady cetla. Pokud jsme s pritelem nekde na veceri nebo tak tak ne. Ale pokud jsem doma nebo u pribuznych..tak je to zle. Jsem schopna za jidlo utratit spoustu penez a kolikrat si rikam ze je to strasna skoda, ale priste to stejne zase udelam. Mrzi me to, ale na druhou strana si myslim ze diky tomu vypadam tak jak vypadam a da se rict ze toho co dela nelituju(diky sve postave). Nekdy mam dny, kdy jsem dost naladova a hadava a rekla bych ze je to kvuli tomu. Taky se mi zacali dost kazit zuby..no ale jak mam prestat a zustat takova jaka jsem? Poradi mi nekdo?

Začal školní rok, a já od začátku školního roku pořád držím nějaké diety. Měřím 161cm a vážím tedy vážila 50kg. Ty diety byli dosti přísné. Zhubla jsem vždycky na 47kg a pak jsem to už nevydržela, začala jsem hodně jíst. Bylo to pořád dokola, měla jsem deprese, sotva příjdu ze školy hned se rozbrečím, když držím nějakou dietu, jsem slabá, nervózní, na nohy se nemůžu skoro ani postavit, motá se mi hlava atd… Ale najednou!!! Jak jsem přišla ze školní jídelny, měla jsem hlad. Nechtěla jsem si nic vzít, až pak jsem si uvědomila že jsem blbá. Šla jsem si vzít krajíc chleba, namazala jsem si ho, pak další krajíc, a další…snědla jsem celkem 8krajíců chleba a nakonec jsem si uvědomila co dělám, rozbrečela jsem se. Někdy jsem šla na záchod abych to všechno vyzvracela, ovšem že to nešlo. Tak se to točilo pořád dokola. Ale pak jsem zkoušela 5krát denně jíst. Za několik dnů jsem se přejídala a přejídala. Stoupnu si na váhu a vidím jen jak váha stoupá. 51kg, 52, 53kg. Tedka se sama učím jíst malé porce aby jem si zvykla, nepřejídat se. Jednou jsem tu četla příběh, od jedné holky která popisuje něco podobnýho, až nakonec zhubla strašně hodně. Jednou jsme v rodinné výchově probírali o ppp. Pořád jsem se jenom já hlásila. Až jsem se tam málem rozbrečela. Kamarádka se mě pak ptala jak to všechno vím. Třeba že se ničí sklovina zubů když se zvrací. A nakonec mi řekla že to beztak dělám sama. Protože ví, jak se přežírám.