Životní období

/0 Komentáře/v /přidal

Není nikoho z nás, kdo by neprožíval určitá životní období. Každý jsme jednou nahoře, jednou dole. I já jsem takovéto období prožívala. Avšak nebylo to nijak veselé období. Pamatuji si přesně, kdy to začalo. Školní rok se pomalu chýlil ke konci a všichni nedočkavě vyhlíželi prázdniny. Byla jsem mezi těmi, kdo už měl školy plné zuby a chtěl si odpočinout, polehávat na sluníčku, koupat se, seznámit se a spousty dalších věcí. Brzy se to ale mělo změnit. Nedošlo mi na začátku, co se děje, ale jak se u nás dona situace zhoršovala, začala jsem si uvědomovat, co vlastně prožívám. Po první hádce rodičů mi bylo velmi úzko. Tak, jako dnes se ještě nepohádali. Byl to velmi zraňující pocit. Žijete společně, pět osob v jedné domácnosti. Normální idyla, řeknete si. Jenže to by to muselo v rodině fungovat. Kdyby spolu všichni normálně vycházeli, bylo by to fajn. To je to, po čem tajně toužím. Za co se večer co večer v posteli modlím, za co prosím Boha. Prosím za šťastnou, při sobě držící rodinu. Prosím za zdraví celé mé rodiny, prosím o ochranu. Troufám si říct, že jsem se ze svého doposud nejhoršího životního období již dostala. Ne pouze sama, bylo potřeba léčitelů, aby mě z tohoto období vytáhli, hrozila mi totiž vážná nemoc. Jen tak tak jsem to ustála, jinak bych nedejbože možná teď ležela v nemocnici na kapačkách. Byli to rodiče, kteří mi pomohli se z toho dostat, ale to hlavní, ten hlavní kus cesty záležel jen a jen na mě. Nechci předbíhat, takže jak to všechno začalo: Hádají se, už zase se hádají! Přemítám si v hlavě, zatímco se ze spodního patra ozývají křičící hlasy rodičů. Sedím u sebe v pokoji a dívám se z okna. Po tvářích mi stékají slzy, slzy bolesti. Je trochu přehnané říct ,,dívám se z okna? ,neboť přes uslzené oči nic nevidím. V hlavě mám zmatek. Přemýšlím, kdo jsem, co jsem zač? v hlavě mám prázdno. Je to jako velká propast mezi mnou a zbylým světem. Jsem sama na osamělém břehu. Sama v hloubi svého trápení. Nechce se mi nikomu svěřovat, zbytečně bych přidělávala starosti ostatním lidem. Hluk dole utichl. Ani mě nenapadne myšlenka, že by se snad usmířili. To si jen šel každý svou vlastní cestou. Schází dolů po schodech, abych si umyla zarudlý obličej. Nevím, zda to pomůže, ale třeba na mě nic nepoznají. Nepoznali. Každý je zaneprázdněn svými starostmi, proč by je mělo něco takového jako trápení jiných rozhodit? Nikdo s nikým nemluví. Nezáleží na tom, co kdo právě teď dělá, jestli něco říká, nebo co jí. Nikdo si nikoho nevšímá. Ani my sourozenci mezi sebou nemluvíme. Každý se trápíme, ale nemáme chuť mluvit. Nepohádali jsme se, ale na tom nezáleží. Na každého z nás to nějakým způsobem dolehlo. Máme v sobě usazené to, co jsem před chvíli všichni vyslechli..Pokud se toho nezbavíme a nezačneme se radovat, bude se to kupit a my neustojíme. To jsem si říkala před rokem. Bráchové to přešli, ale na mě se to podepsalo a dost krutě. Takováto atmosféra u nás doma trvala celé tři týdny. Dlouhé tři týdny, nejhorší doba mého života. Rodiče spolu nemluvili, projevilo se to na našich známkách ve škole, na psychice a na zdraví. Především u mě. Neustála jsem se trápila, přestávala jsem komunikovat, kamarádi se odě mě začali odvracet, ale to nebylo zdaleka všechno. Omezila jsem příjem potravin. Nepřestala jsem jíst, pomalu jsem přecházela na zdravou stravu a to bylo zcela proti srsti rodičům. V tu chvíli jsem si to neuvědomila, ale za nějaký čas, když jsem si to přemílala v hlavě mi přišlo ubohé, jak se mnou jednali a s jakým přístupem. Nerada to přiznávám, ale bylo to kvůli nim. Nezačala jsem jíst zdravě kvůli štíhlé linii, ale kvůli stresu, nervům a trápení. Celé hodiny jsem dokázala přemýšlet nad svým trápením, kdybych nic nemusela, dokázala bych dny proseděl u okna a koukat do neznáma. Po chvíli vás to unaví, jen na něco koukat, ale stejně se pořád díváte na jedno a to samé místo. Díváte se na vzduch. Nevidíte nic konkrétního, jen vzduch. Připadá vám, že se hýbe, ale je to jen domněnka. To vy se hýbete, on zůstává stát. Ztrácíte se, hluboko v podzemí. Nevíte, kudy kam, nevíte, co bude dál, ale stále přemýšlíme. Ze své zkušenosti mohu říct, že to nemá cenu, jenže vy se nemůžete odtrhnout. Když se vracím zpět do té určité etapy života, připadá mi, jako bych tu dobu žila jiný život. Jako bych byla něčím pomocí vůle ovládaná, jako bych to ani nebyla já. Jenže to si neuvědomíte. Prostě žijete, chodíte do školy, učíte se, ale nejste to vy. Je to zvláštní, ale téměř nerozpoznatelný pocit. Až když se nad tím do hloubky zamýšlíte, přijdete na to, co jste. Jde to říct jen jedním slovem: TROSKA. Stává se z vás troska.Nikdo vás neuchrání, pokud nechcete- tedy, ono to ani nejde, jste zmanipulovaní. Teď poznávám, že jim to zcela nemůžu dávat za vinu, ale předtím to tak bylo. Jsem ráda, že jsem se zcela vyléčila a teď už jsem na tom dobře, ale vy vlastně nevíte z čeho? Říkáte si o čem to pořád píše, z čeho se vyléčila? Co jí bylo? Něco vážného? Ano, bylo to vážné, ale až po měsíci, dvou, kdy jsem zhubla o pět kilo. Není to drastické, já jsem dřív byla oplácaná, ale neustála jsem to. Neviním se za to. Stresem, zdravým životním stylem a cvičením jsem za dva měsíce zhubla o pět kilo. Rodiče to poměrně dost vyděsilo, začali mě vážit, kontrolovat a já jsem si připadala jako trestanec. Hrozila mi bulímie. Jídlo jsem nezvracela, jedla jsem několikrát denně v malých porcích, ale lhala jsem jim. V jídle. Bylo to ode mě opravdu hnusné, ale nemohla jsem jinak. Nikdy dřív jsem jim nelhala a už bych ani nechtěla, ale prostě mi v tu chvíli nic nezbývalo. Vlastně jsem je chtěla uchránit. Nevím od čeho, možná od nervů, od problémů, od zbytečných hádek, co já vím???? I když jsem zhubla, vážila jsem při svých 158 cm 46 kilo. A to se mi OPRAVDU nezdá jako porucha příjmu potravy, či jiná, možná podobná, možná odlišná diagnóza. Teď již chápu mladé holky, proč chtějí být štíhlé. Touha po kráse, líbit se klukům? NEBUDU VÁS, HOLKY VAROVAT. Vím, že bych neuspěla a nemělo by to cenu, stejně tak, jako rodiče neuspěli u mě. Mohli mi ukazovat fotky VYCHRTLÝCH MODELEK V NOVINÁCH, V TELEVIZI, NA INTERNETU? Nebylo to nic platné. Když si člověk něco umane, většinou za tím jde. Alespoň já jsem takový typ. Neustále jsem poslouchala narážky od rodičů, jak jsem hubená, že ze mě bude kost. Věřila jsem svým prarodičům, ale když i oni na mě začali naléhat s tím, jak jsem hubená, zhroutila jsem se. Bylo to před tím, než jsme jeli na víkend s RODINOU do Karlových Varů. Nejen z tohoto nepodařeného víkendu, ale z celého života jsem nic neměla. Žila jsem proto, že jsem musela. Musela jsem chodit do školy, musela jsem poslouchat, musela jsem? prostě vše pro mě byla nutnost. Nejradši by mi bylo doma, kdybych nikam nemusela, nikam jsem nechtěla, vše pro mě bylo obtížné. A strava? S tou se to táhlo dál. Téměř jsem ze svého jídelníčku vysadila tuky, cukry a jiné životu potřebné látky. Na den, kdy jsem ležela v posteli a téměř jsem se nemohla ani hnout nikdy nezapomenu. Zvonil telefon. Nevolal nikdo jiný, než moje máma. Mluvila s léčiteli a oba jí potvrdili, že mám sklon k anorexii. V u chvíli, kdy mi to říkala jsem nebyla schopná myslet, jen jsem si přála, aby to byl OPRAVDU ŠPATNÝ SEN. Bohužel nebyl. Nečekejte, že mě litovala, nebo snad že mě začala uklidňovat, že vše bude dobré. Kdybych vedle ní v tu chvíli stála, byla bych určitě zmlácená. A ne mírně, za vyučenou, ale pořádně, aby to ze mě vymlátila. Děkovala jsem bohu, že v tu chvíli nestojí vedle mě, ale že je pouze ,, na dráte?.

Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl…

/3 Komentáře/v /přidal

Ahoj holky, nějakou dobu už tyhle stránky navštěvuji, denně čtu všechny vaše příběhy…vlastně naše, jsou jak obtisknuté přes kopírák:( Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl, že A a B budou součást mýho života, vysmála bych se mu a poklepala bych si na čelo. Byla jsem normální, 19ti letá holka, co se o to, co sní nikdy nemusela starat, klidně si mohla dát pizzu a čokoládu o půlnoci, a stejně byla hubená. Nevím přesně kolik jsem vážila, doma nemáme váhu, ale myslím, že to bylo +/- 53kg na 167cm. Úspěšně jsem odmaturovala na gymplu a chtěla na vejšku. Jenže to nevyšlo. Tak jsem se rozhodla odjet do Anglie starat se o děti. Vlastně nic jinýho jsem ani dělat nemohla – chtěla jsem studovat angličtinu a někde jsem si jí zlepšit musela…dnes to vidím jak největší chybu svýho života. Po prázdninách jsem si tedy sbalila kufry a odletěla. Rodina byla celkem v pohodě. Problém byl v tom, že nevařili a nebylo tam skoro nic k jídlu. Oni jedli přes den v práci, pro malého tam bylo jídlo extra. Sice mě brali do obchodu a ptali se, co chci, ale přišla jsem si blbě, takže jsem obvykle nic nechtěla. Na to, abych si něco koupila sama, mi vše připadalo drahé. Takže jsem toho moc nesnědla. Do toho jsem začala jezdit na rotopedu, který měli doma. Neměla jsem přes den nic moc co na práci, tak jsem jezdila hodinu. Naši doma se báli, že se vrátim jako úplný vyžle. Ostatně, já si to myslela taky… Po pár týdnech přišla domácí s návrhem, že mi bude dávat extra peníze na jídlo…což se mi líbilo a i pro ní to bylo výhodnější, než mi pořád volat, stli něco nechci… V té době jsem si začala nakupovat a vařit sama. Jedla jsem normálně, nepřejídala se. Tak jako kdybych byla doma. Že bych mohla přibírat mě opravdu nenapadlo. Hlavně jsem se o to ani nestarala, váhu sice měli, ale vážila ve stonech a v librách a přepočítat na kg jsem nedokázala. Jednou jsem byla s kámoškou nakupovat a něco si zkoušela na sebe. Na ten okamžik nezapomenu…36 mi byla malá. Navíc mi neskutečně přetíkal špek na břiše. Tak jsem řekla kámošce, že jsem asi přibrala. A ona se divila, že jsem si toho ještě nevšimla…v tu ránu jsem to všechno viděla. Byla jsem odporně tlustá. Jakmile jsem přiletěla z města domů, běžela jsem se zvážit a vida – zjistila jsem, že váha se dá přepnout na kg. Nu, byl to velkej šok – 57kg. A to jsem si myslela, že hubnu:( Málem jsem se z toho rozbrečela. A nařídila si dietu, pochopitelně. Jenže jsem v životě žádnou nedržela, byla zvyklá si jíst co jsem chtěla. Nedokázala jsem nejíst sladké…tak jsem aspoň začala víc cvičit. Hodina byla moje minimum, ale obvykle jsem na něm vydržela aspoň dvě hodiny a pak třeba ještě hodinu večer jsem cvičila… Kila dolu nešli, naopak, ještě jsem něco přibrala. Připadala jsem si chodící sud. To bylo kolem Vánoc, kdy jsem měla jet domu. To mi taky moc nedodalo, ze všech stran jsem poslouchala, jak jsem tlustá a ať se sebou něco dělam. Takže jsem celý Vánoce drřela dietu. Že to nejde? Ale jo, šlo to a zhubla jsem…za 14 dní 3 kila. Pak jsem letěla zpátky. Kila jsem okamžitě nabrala zpátky. Byla jsem zoufalá a do zrcadla se nemohla ani podívat. Jednoho dne, jsem si strčila prsty do krku…ano, pochopitelně, že jsem si řikala, že to je jenom pro jednou, že víckrát to neudělam…vždyť to znáte…brzy jsem se začala přejídat neskutečnym způsobem…byla jsem schopná sníst třeba pekáč lasaní, půlkilovej dort, 8 tvarohových dezertů, 2 pytlíky brambůrek, 4 koblihy…no neskutečný hory jídla. A pak jsem si strčila prsty do krku a všechno šlo ven. Po pár měsících jsem zvracela i 5x denně. Vlastně jsem nic jinýho nedělala. Celej den, už od rána jsem jedla a zvracela. Tváře a krk jsem měla nateklé jak bobr, úplně jsem o sebe přestala dbát, bylo mi jedno, jak vypadam, nemalovala jsem se, nečesala se…pleť se mi neskutečně zhoršila a nosila jsem skoro jen tepláky, byli nejpohodlnější. A stejně jsem nehubla. Váha se teda nehýbala, ustálila se na 58. Tak jsem do toho všeho přidala projímadla. Nejdřív jednu tabletku, pak dvě…jak přestávali účinkovat, zvyšovala jsem dávky. Taky jsem jich byla schopná sníst i 50 za den…stejně jsem jich asi většinu ale stihla vyzvracet dřív než je tělo dokázalo zpracovat… krk jsem měla tak rozškrábanej, že jsem zvracela krev. Ani nevim, proč mě ta rodina neposlala domu…byla jsem neustále nervózní a podrážděná. Malý si se mnou užil asi nejvíc…Nikam jsem nechodila, styděla jsem se vyjít mezi lidi. Jediný, kam jsem chodila moc ráda byli supermarkety…ironicky říkám, že za peníze, co jsem projedla a prozvracela bych si s přehledem zaplatila liposukci celýho těla… Svoje světlo na konci tunelu jsem viděla s návratem domu. A povedlo se. Ta troska, co se vrátila z Anglie, najednou neměla čas ani myslet na jídlo, natož se přejídat a zvracet. Sice jsem byla tlustá, ale aspoň jsem nezvracela. Tohle mi vydrželo celý 3 roky. Na celou tuhle dlouhou dobu jsem se bulimie zbavila. Váha šla pomalu sama dolu…sice pomalinku, ale šla. Úspěšně jsem udělala přijímačky na VŠ… Jelikož studuju angličtinu, je nutný neustále mluvit…sice ve škole toho máme hodně, ale pořád to není dost. Tak jsem se rozhodla odjet minulé léto zas jako au-pair. Bála jsem se hodně, že se stará známá zase ozve, ale odjela jsem… Tak jsem se pro jistotu už od začátku hlídala. Váhu měli všelijakou, na to jsem byla upozorněná hned na začátku, takže jsem na ní moc nedala. Strašně jsem se bála, že zas přiberu. Poslední měsíc jsem se začla občas přejídat. Hlavně sladkýma věcma. Nikdy jsem to ale nešla vyzvracet. Už jsem vážně chtěla domu, řikala jsem si, že být tam dýl, tak do toho vlítnu znova. Pár dní před mym odjezdem koupili novou váhu. Málem jsem se zbláznila štěstim, zhubla jsem skoro 2 kg. Tak jsem se vrátila jenže ono mě to přejídání nepustilo…naopak, stupňovalo se. U babičky mi váha ukázala 55. Tak jsem se rozhodla řešit to trochu rádikálněji. Sedla jsem si k počítači a zadala heslo adipex. Za dva dny jsem si ho jela koupit. Vlastně to byla úžasná pilulka…neměla jsem ani jeden vedlejší příznak, kromě toho, že první noc jsem nespala. Nejedla jsem, neměla jsem chuť vůbec na nic, energie jsem měla jako nikdy… Takhle to šlo asi 10 dní…pak jsem si řekla,že bych něco sníst měla…jako něco výživnějšího, než ovoce, zeleninu a jogurty… tak jsem si koupila musli na snídani. Jenže jsem ho snědla podle svýho pošahanýho mozečku moc…a skončila jsem s prsty v krku na záchodě. Od té doby adipex přestal fungovat. Začla jsem se přejídat neskutečnym způsobem, nezvracela pokaždý, jenom občas. Bála jsem se, že mi zas natečou tváře a krk…do toho se přidali deprese, přestala jsem kamkoliv chodit. Okolí si začlo všímat, že něco je KO, ale na všechny jsem byla protivná. Adipex nefungoval, tak jsem si sehnala Meridii…stejnej účinek jako adipex…tentokrát jsem se vydržela nepřejídat už asi jen 4 dny… Deprese byly pořád horší a horší. Jednoho dne jsem to nevydržela a celý to vyklopila svojí spolubydlící. Byla naprosto úžasná, hned druhý den šla se mnou mě objednat k psychologovi i psychiatrovi. Přístí den jsem to řekla doma rodičum. Táta se zachoval suprově, sice moc nechápal, co mu to vlastně řikam, ale od začátku se mi snažil pomoct. Máma byla větší oříšek. S ledovym klidem mi řekla, ze věděla, že už tenkrát jsem měla bulimii. Moje kámoška jí potají zavolala a všechno jí řekla. Na otázku, proč nic teda neudělala, mi odpověděla, že jsem se jí zdála pohodě. Musim říct, že nic asi mojí dušičku nezranilo víc než tohle… že vlastní máma se vykašle na to, že její dítě má problém a prostě nad tim mávne rukou. Tátovi to vůbec neřekla. Tak jsem skoro jíst přestala…ze dne na den, přestala jsem se přejídat…a konečně zhubla… Tohle všechno je teprve 3 měsíce zpátky. Váhu si držím na 48kg, už ale nemám menstruaci, vlasy mi padaj ve velkym a hodně se mi zhoršila plet. Celý moje okolí si potají šušká, že mam anorexii, ja si hubená ale pochopitelně nepřipadam. Chodim na skupinové terapie, ale nemyslim, že by mi nějak pomáhali…byla jsem i psychiatra, tam jsem okamžitě dostala antidepresiva pro anoretičky, prej že po nich přiberu. Ta pani musí být blázen, když si myslí, že je dobrovolně budu jíst… Na meridii jsem se stala svym způsobem závislá…neúčinkuje sice, ale prostě pro ten pocit…snažim se toho zbavit, ale nikdy to nevyjde…na to, abych ji vzala a spláchla do záchodu nemam… Připadam si jak na horský dráze…někdy je mi strašně dobře, hlavně když mi všichni řikaj, jak jsem strašně hubená…pak zas přijde deprese a já sedim, jako teď – místo toho, abych byla v sobotu večer venku- u počítače a přijdu si tak odporně tlustá, že ani nemůžu jít mezi lidi… Jestli jste to vydrželi dočíst až sem, tak vám moc děkuju:) stejně tak jako budu moc vděčná za jakejkoliv váš názor nebo radu nebo pokud se najde někdo, kdo se z toho taky potřebuje „vykecat“, tak se ozvěte:)

Prosím,odepište…

/0 Komentáře/v /přidal

Mám dotaz,prosím moc o odpověď! Už od listopadu 2006 nemám menstruaci.Prostě mi vynechala a do dneška ji nemám.Nevím proč a dost mě to štve. Byla jsem i na gyndě a doktor řekl,že je to normální,že do 17 let to může být nepravidelné a že jsem zdravá.Ale přes to mě to dost štve,už bych to chtěla dostat.Myslela jsem ,jestli to není váhou,v poslední době jsem zhubla a dost si váhu držím,ale moje BMI je 18,1-čili normální.Ale stejně se bojím,protože při věku 15 let,by moje váha měla být tak 53,přičemž já mám tak 51(občas kolísám,někdy mám 52,jindy 50,ale snažím si to držet na té 51).Myslíte,že to může být tím?Netrpím žádnou poruchou příjmu potravy,ale váhu si hlídám,to ano.No prostě bych se chtěla zeptat,co na to asi řeknete,docela mě trápí ta má menstruace.Bojím se,že to bude z té váhy.Prosím odepište na * * *…

Nový život

/0 Komentáře/v /přidal

Ahoj všichni, je mi 17 let a již dlouho mám problémy s příjmem potravy.Asi tak před čtyřmi lety yjsme se konečně rozhodla že zhubnu. V dětství jsem trpěla nadváhou a bylo mi to předhazováno ze všech stran – ve škole, doma..prostě všude, ale já jsem to neřešila, jídlo mi chutnalo, tak proč se toho vzdávat a proč? Ale kolem 14 let jsem jako asi každá dívka zatoužila najít si kluka, ale věděla jsme že se nikomu nelíbím, a že když budu vypadat takhle, tak můžu na všechny kluky zapomenout. Nejdříve jsme hubla pomalu a s rozumem. V této době jsme se nemusela zas tolik omezovat, protože jsem rostla..Stačilo se nepřejídat.Ale mě to nestačilo, chtěla jsme být ještě hubenějsí. Tak jsem začala jíst méně a méně. Hubla jsme rychleji a byla jsem spokojená. Každě ráno jsme se dívala do zrdcadla a zkoumala jsem svou postavu.Čím jsem byla hubenějsí, tím jsem byla šťastnějsí. I narážky ostatních, že jsme už hubená moc a t přestanu mi dávali ještě větší sílu jít dál a dokázat všem, že na to mám. Až jeden den, už nevim co přesně způsobilo takový obrat v mém myšlení, jsem si řekla, že už si chciužívat života a konečně normálně jíst. Ale po takové dlouhé dietě ani mě tělo nevědělo, co ot normálně jíst znamená, takže jsme se přejídala. Pořád jsme si říkala, že jsem hubená, že si to můžu dovolit. Ale po někajké době tohoto způsobu stravování jsme si všimla, že již tka hubená nejsem. A co jiněho mohlo následovat, než kolotoč obvi0nování sama sebe a depresí. Nyní je to již tka 2 roky, co si plus minus držím svou váhu. Ale je to neustálý boj přejídání, zběsilého sportování a samozřejmě depresí. Vždy když se přejím, mám hroznou depresy a jdu šlapat na náš rotoped(ještě že ho máme) a pak už třeba celý večer nic nejím. Ale další den nastane to samé. Mé tělo je vysílené z jízdy na rotopedu, která trvá většinou tka hodinu a půl a přejím se ještě více. O stravování jsme přečetla spoustu článku a vím, jak by měl člověk správně jíst a tak dál, ale já to prostě už neumím. vzpomínám na doby mého dětství, když jsme jedla co jsem chtěla nepřemýšlela jsem nad každým soustem, jestli ho smím sníst nebo ne. Tento týden se mi docela dařilo. Chodila jsem běhat, jedla tka nák normálně, i přišlo takové jedno přejezení, ale když jsem již pak nevečeřela, tka jsem šla spát celkem příjemně nasycená a ne předená. Ale dnes ráno to na mě opět přišlo. Včera jsme byli s kamarády v hospodě a když jsem přišla domů, měla jsme po tom pivu hrozný hlad, ale dala jsem si jen kousiček samotného rohlíku a šla hned spát. Ale celou noc jsme myslela na to jak vstanu a najím se, pořádně se najím. Kvůli tomu jsem vstávala již v půl sedmé a první co jsme udělala, když jsme přišla do kuchyně bylo že jsem se vrhla na buchtu, které jsem včera celé odpolende odolávala.Snědla jsme jí hrozně množství, ale to mi nestačilo, musela jsem si dát ještě ot vonavé zapečené musli se sušeným ovocem a k tomu kakao. Už jsem byla hrozně nafouklá, břicho jak těhotná a co mohlo jiného následovat než deprese, která ve mě vyprovokovala pocit, ještě si něco dát. Tak jsem ještě ujídala tu buchtu, až jsem jí snědla velkou část plechu. Když vstali rodiče, tak jsme samozřejmě ještě něco málo pojedla a nimi. Nyní vím co bude následovat, půjdu nahoru do pokoje, kde máme rotoped a pojedu. Budu mít dobrý pocit, že jsme pro sebe něco udělala, jenom kdybych se předtím nepřežrala jak prase. Ach jo, a toto zažívám tak třikrát týdně. Myslím si , že díky tomu sportu mám vcelku dobrou fyzičku. S postavou jsme v tuto chvíli také celkem spokojená, ale bojím se abych nepřibrala z toho přejedení ráno. Doufám, že se mi jednou podaří se naučit jíst normálně a být spokojená se svou postavou. Ach jo, jsem z toho všeho už hrozně unavená, pořád je to to samé dokola….

Již 10 let se mnou žije paní Bulimie

/26 Komentáře/v /přidal

Ahojky všem! Jsem obyčejná holka, je mi 25 a už od svých 15cti let si ničím život bulimíí. Jak to začalo? Na gymplu, doma…Otec mě od malička nenáviděl, naši se v té době rozváděli, oba mě mlátili,mamka pila, nikdo si mě nevšímal, jen můj pes. Z ledničky mizeli obrovské množství jídla a nikdo si toho nevšíml. Prosila jsem Boha o pomoc a ona přišla. Jednou mě mamka nachytala jak zvracím. Nadala mi do debilu, prý nejsem normální, takže me v tom, co jsem si myslela ještě utvrdila. Po rozvodu přišlo stěhovani do města na druhé straně republiky. Ztratila jsem všechny kamarády, byla jsem sama. Mamka měla přítele, sestra žila s babičkou. Tak bylo jen Já a jídlo. Dokázala jsem sníst dva polárkové dorty a dva litry pudinku, pecen chleba. To nebyl problem.Vůbec nechci vidět, jak moje tělo zevnitř vypadá…. Potom mě mamčin přítel taky nachytal jak zvracím a vzal mě k psychiatrovi. Ta mi pomohla, ale jen na chvili. Potom to začalo na novo. Našla jsem si přítele, ten mi pomáhal, zvracela jsem už jen tak 2x do měsíce. Po rozchodu zase a zase. Normálně jsem uplně veselá holka, co miluje život, ale vždy, když propadnu bulimii, chce se mi umřít a nenávidím se a nikoho nechci vidět. Kvůli jídlu a zvracení dokážu udělat hrozné věci, být nepříjemná na své blízké, nejít ven s přáteli a raději sedět doma na zadku a cpát se neuvěčitelným způsobem, zvracet, jíst, zvracet,…neustále dokola. Dokázala jsem na pár měsícu přestat, můj život se změnil, byla jsem štastná. Pak stačilo , že mi někdo řekl, že jsem přibrala nebo se přítel otočil za hubenou. Byla jsem na šílených dietách, chodila cvičit několikrát denně. Obvykle jsem vážívala na svých 170cm 62kg, pak jsem se dala na dietu, zhubla na 55kg, ale to jsem opravdu skoro nic nejedla, potom jsem byla v Americe a tam jsem přibrala i při denodenním zvracení spojeným s alkoholem na 72kg které mám doted. Bylo to hrozné, kolikrát jsem se tak opila, že jsem si ani nepamatovala, že jsem vyčistila ledničku a pak všechno vyzvracela. Až ráno jsem se probudila totálně opuchlá, bez energie, s bolestí hlavy a totálním odporem k životu a sobě sama…ale musela jsem jit do prace a smát se na hosty. Nyni jsem už doma v CR a snazim se zacin normalni zivot, ale bulimie me porad ovlada. I ted tu sedim u pocitace v praci, boli me hlava, spatne se mi dycha a mam opuchly krk i oblicej. Je mi 25 let. Nejlepsi leta. Vím, že je to všechno moje chyba, nemám vůli. Ale nevzdávám to. Nikdy!!! Jsem sama, moc bych si přála kluka. Nechci se litovat. Jen bych si o tom ráda s někým popovídala…. Děkuju Vám všem, kdo si to přečtete a třeba i zareagujete. Musela jsem to ze sebe dostat! Holky, já moc dobře vím, jak se cítíte, je to hrozný co děláme, jak se ničíme…. Kéž bych nikdy nezačala, kéž bysme NIKDY NEZAČALI!!! Prosím nevzdávejte to a bojujte! Myslím na Vás!!! 🙂

Dokazu to

/0 Komentáře/v /přidal

když čtu vaše příběhy, tak sem se rozhodla ze sem taky napisu.MAm problem s prejidanim,nebo spis sem mela.Vzdycky jsem mela sklon k pribirani,v dubnu minuli rok sem se rozhodla ze se svymi 86 kili neco udelam,a tak sem zacala jist jen jedno jidlo denne treba zeleninovy salat a jen vyjimecne sem jedla vic hlavne o vikendech to sme musela i obedvat a ono se mi za mesic podarilo zhubnout skoro 10 kilo,takze sem mela okolo 76,a byla jsem spokojena,pak sem zacala chodit s klukem a prestala se kontrolova.NAopak sem zacala cim dal vic jist. Jeste pred tremi mesici mi bylo uplne jedno jak vypadam,mam kluka ktery me ma rad takovou jaka sem.a ja sem ze sebeou byla taky spokojena,to se ale zmenilo kdyz mi doma zacali rikat ze bych mela ze sebou neco delat, ze sem tlusta a ze to vsichni vidi jak sem pribrala a ze sou ze me nestastni.A meli pravdu.Za 8 mesicu se mi podarilo pribrat na 90 kilo rovnych. Po nekolika jejich poznamkach ktere me strasne stvali jsem se rozhodla ze teda zacnu jist zdrave a do toho budu denne cvicit a chodit plavat.Kdyz sem po dvou mesicich stoupla na vahu a zjistila ze mam jen o dve kila min,sem se rozhodla ze zacnu zase omezovat jidlo na jedno denne a to na svacinu do skoly,aby mi nekrucelo v brise.Atak to delam uz druhy tyden,vim ze to neni dobry postup a ze to neni ani zdravi,ale ja to jinak nedokazu.Kfdyz si stoupnu po tydnu na vahu a zjistim ze mam 4 kila dole to je pro me nejvetsi motivace.Nemam totiz velkou trpelivost a vsechno chci co mozna nejrychlejc.A tak mam ted hroznych 85 kilo,neustale mi v hlave behaji poznamky nasich a ja sama se necitim vubec dobre a nejradsi bych ani nechodila mezi lidi,vzdyt prece kazdy vidi jak sem pribrala.A chci rychle zhubnot aspon na 60-65 kilo abych vsem dokazala ze to jde a ze jsem silna a ze to dokazu a aby mi vsichni rikali jak mi to slusi.

Anorexie jako následek incestu

/0 Komentáře/v /přidal

Teď?. Mít tělo, naslouchat svým pocitům a potřebám je fajn. Je príma zacvičit si, vykoupat se, jít na procházku, dát si normální snídani, svačinu, oběd, večeři, svačinu. Sladkost, když na ni mám chuť. Je úžasné moci se spolehnout na své tělo, že mne donese na výletě bez křečí až na vrcholek vyhlídky. Je nádherné, že vnímám ptáčky, vůni listí, že přemýšlím o tom, jak dlouho jsou už asi vzhůru žluťásci a nemyslím na to, kdy zas budu moct jíst a co a jestli nejím víc než kamarádka. Je to velká úleva. Dříve? Neměla jsem tělo ráda, protože patřilo tátovi. Lehal si na něj a dloubal do něj? (V terapii se ukázalo, že k nějaké formě zneužití docházelo už od dvou let, k úplnému styku asi od osmi do sedmnácti). A já si trhala vlasy, abych cítila jinou bolest než tu tam dole. Dívala jsem se na tapetu na stěně, abych se nemusela dívat na něj. Kdykoli chtěl, sáhnul na mne, třeba když jsem myla nádobí. Chtěla jsem to tělo utrápit k smrti, nechat ho vyhladovět. Patřilo by mu to, stejně není moje?. Nikdy nebude čisté? A jediné, co mi maminka řekla, když jsem se v sedmnácti zhroutila a vše řekla bylo, že ji se mnou podváděl. Jediné, co mi řekl bratr bylo, ?že se mám zase s někým vyspat a pak ho udat?. Byla jsem sama, nepochopená nejbližšími, nevyslyšená, smutná. Opakované pokusy o sebevraždu mne nikdy neodnesly z tohohle světa. Z nějakého důvodu jsem měla žít?. :o)) Pro Vás: Kdo máte poruchu příjmu potravy jako následek sexuálního zneužívání v dětství, nebojte se terapie. Nebojte se mluvit o tom, co bylo, (i když jste už možná skoro všechny vzpomínky potlačily a zapomněly, abyste mohly žít dál) a přijmout podporu, ale i terapii, která není ťuťuťu, protože pomáhá najít naši vlastní vnitřní sílu, pomáhá postavit se na vlastní nohy, za sebe, mít se ráda, věřit si, věřit, že tady na tom světě má každý své nezastupitelné místo. Máte ho i vy. Užijte si života naplno :o)))) Ahoj a všem přeji krásné dny a hodně síly a radosti.

Chci nebo ne???

/2 Komentáře/v /přidal

Chci nebo ne??? no-ana Začalo to, když jsem nastoupila do prváku. Uháněl mě kluk, fakt strašným způsobem, nesnášela jsem svou „nejlepší kamarádku“ – bylo toho na mě moc…Začala jsem se přejídat a zvracet a pak jsem přestávala jíst. Né, že bych nejedla vůbec, to ještě ne, ale bylo to takový nahlý…Dny a měsíce utíkaly a najednou to byl rok, co už jsem pořádně nejedla, ale to nejhorší přišlo až v létě. Loňské léto jsem strávila tím, že sem za den snědla 2 rajčata, vážila jsem 45kg/170cm, hádala se s přítelem, přestala mít chuť na sex – začala jsem to úplně nesnášet – byla jsem alergická na to, když se mě někdo dotknul. Pak začala zase škole, trochu jsem přibrala, v listopadu jsem se rozešla s přítelem-ale pak jsme se zase dali dohromady-naštěstí-Marek mi strašně pomáhá… Jenže pak přišli Vánoce a s tím nejhorší přežírací období-odhaduju, že jsem měla tak 55kg… Nelezla jsem několik týdnů, spíš pár měsíců na váhu, když jsem si na ní stoupla a viděla tam pak 53kg, málem jsem se zbláznila. Všechny kalhoty, které mi byly volné jsem měla obeplé jak nějaký prase…A tak si cítím i teď. Dny kdy vůbec nejím, střídají noční nájezdy a někdy ani ne noční. Jenže jakmile se víc najím – i normálně jako ostatní- můj žaludek to nepřijme a já zvracím… Najednu stranu bych se chtěla stát zase tou normální holkou co si užívá toho, že má nejlepšího přítele na světě, báječnou rodinu…Ale pak se podívám na svoje stehna, a vzpomenu si jak vypadala tehdy v létě – byla štíhlounká, malinká, hubeňounkou – jako celá moje postava. A já takovou postavu zase chci mít, ale moje vůle je malá. Nezvládám to!!! Třeba teď – celý den sem jedla jen ovoce, a pak…sušenku, čokoládu, celozn.rohlík, jenže toho bylo moc – tak jsem to vyzvracela. Ani jsem se k tomu nemusela nutit, jen se předkloním a je to venku….Prosím jestli je tu někdo, kdo se vyléčil sám, bez pomoci odborníků, napište mi jak…Prosím… P.S. – Musela jsem si změnit mail. Takže sem dávám svůj příběh znova. =)

Jsem vítěz:-) jupí

/2 Komentáře/v /přidal

Hezký den všem, (je to dost dlouhý ale přečte si to pls 🙂 Bude tomu skoro rok, co jsem dostala nápad, že bych mohla shodit několik kg. Je mi 19 let, měřím 175cm a nyní vážím 62 kilo. Tolik jsem vážila i před rokem. během asi 3 měsíců jsem shodila cca 9 kg, ale pořád jsem si připadala tlustá. Potom jsem se začala přejídat, jak to tak bývá po dietách. ale je zajímavé, že jsem se dostala na svou původní váhu, ani o kilo víc, začala jsem mít výčitky jak jsem si to mohla tak pokazit a rozhodla jsem se že začnu znova hubnout, když už jsem to jednou dokázala. Opět jsem zhubla, tentokrát 12 kilo, ale stejně jako předtím se jednoho dne něco zlomilo a začala jsem se přejídat. vůbec to nešlo zastavit.(kam se poděla ta vůle?) Nastestí neumím zvracet, takže jsem se alespon nedostala do bludného kuhu. dnes mám zase zpátky ,,svojí,, váhu, a pořád ve mě hlodá myšlenka, že kdybych shodila alespon 5 kg, tak budu mít ideální postavu… chci ná Vás všechny apelovat, abyste nezačínaly s dietama!! já jsem byla hodně hubená ale NEVIDELA jsem to!! připadala jsem si pořád tlustá! vaše tělo si vaší váhu pamatuje, a bude si jí držet, za každou cenu, takže po každém strádání přijde kompenzace v podobě přejídání… každej si tohle ale musí projít a zkusit sám. já jsem byla taky chytrá když mi všichni řikali že už mi to sluší a at si to udržuju cvičením… bohoužel miluju jídlo, a vím, že když zhubnu, tak to stejně naberu zpátky protože se nevzdám prohřeškům s přítelem u televize, čokolády atd… to si radši všecno tohle dopřeju, ale CVICIM… to je důležitý. Ted už cvičím pro zábavu, ne proto, abych spálila kalorie. Dám si výbornou bábovku, a pak jdu na brusle, poslouchám mp3, a nemyslím na to jak moje hnusný ,, tlustý,, tělo zabavuju kalorií, ale jak mě to baví a skvěle se odreaguju… tohle si musí každej uvědomit. co je to 5 kilo navíc? mám krásný prsa, tvarovaný nohy a trochu špíček na břiše, a co??? musím se začít mít ráda, a to je základ všd ho. kdybych začala znova hubnout, tak budto: – zhubnu zase moc, ale budu si připadat pořád tlustá – začnu se zase přejídat a vrátí se mi to – utrpí tím sebevědomí – začnu se nenávidet za to že nemám vůli když se na to podívám objektivně, myslela jsem si, že když zhubnu, tak budu konečně stastná. ale opak je pravdou. statsná jsem ted, když jdu s holkama chlastat, bavím se a nemyslím kolik mám alkohol kalorií, jdu grilovat, dám si na co mám chut, ale taky si zacvičím a je vše ok. takže holky, prosím vás, v***e se na poznámky všech co se týče váhy, mě taky táta řekne, že mám zse špek, přítel mi řekne ty muj buřtíku. a já ho v tu chvíli tak nenávidim… ale tím se nesmíte nechat ovlivnit jako jsem to udělala já. myslím že kdybych zase začala hubnout tak by mě nějaká ppp neminula a už jsem kolem toho i prošla. takže se toho bojím. nenechte se nikým zviklat!!! cvičte co to jde, musí vás to bavit a uvidíte za pár měsíců výsledky… cvičení je na celej život, ale dieta ne, takže když jí přestanete držet, tak se vám to vrátí někdy i s úroky… nedávno jsem viděla zvláštní srovnání, které mě taky utvrdilo v tom, kašlat na diety.. byly to obrázky žen na obálkách mužských a ženských časopisů… na těch mužských byly samý krásný (jak jinak) ale hlavně zdravě štíhlý souměrný ženský, a na tech dámskejch? proste chcíplotiny když se to srovná, samý vychrtlý bílý průsvitný modelky… v tu chvíli mi to došlo. že proste zenská musí mít prsa, trošku zadek a boky. ale tak nějak akorát. a o tom to všechno je… ale proč nám cpou ty vychrtliny? když se to vlasne chlapům ani nelííb? je to nezdravý, a my je napodobujeme a máme pak akorát problémy? rozhodla jsem se že Já už na ně kašlu. chci mít postavu akorát a nezabejvat se každým kilem. Myslím si že mám stestí že jem začala takhle uvažovat, a pomalu zapomínám na to když se mi líbíly moje vyčnívající kosti… už se těším až bude hezky a budu se opalovat a cpát se jahodama, a ne si je vážit a trápit se stím kolik si jich Můžu dát, protože mi to nějakej hlas v hlavě přikazuje, neposlouchejte ho…prosím věřte, že když zhubnete tak nebudete štastný!! budete si naopak připadat jeste hůř.. milujte život a sebe netrestejte tím že nebudete jíst!! Vaše Anetka M.

Hodný pejsek na voditku

/6 Komentáře/v /přidal

Nikdy by me nenapadlo, ze sem budu psat svuj pribeh i ja, a to ty vase ctu uz hodne dlouho. Můj příbeh se možná až tak neliší od vašeho, sama nevím, jsem zmatená. Ale zacalo to stejne. Loni v lete jsem lezela na posleli,hezka holka se zdravou vahou, dlouhy nohy, hezky bricho…, byla jsem proste normální.Ale zakoukala jsem se na svoje stehna, chytala se za „speky“ a rekla jsem si, ze s tim musim neco delat, a ze to dokazu, jako jsem dokazala uz tolik. Bylo mi 14 let, samé jednicky samozrejmostí, maminka se dmula pýchou, byla/a jsem vzorem mnohých lidí. Zacala jsem samozrejme hubnout a ze svých 65kg/178cm, jsem se dostala az na 54kg. Podotýkám, ze jsem vzdycky jedla, alespon trikrat denne, i kdyz jen trochu. Zpocatku jsem byla stastná a cítila jusem se tak silná. hlavne, kdyz jsem videla, jak moje byvala nej. kamoska, se kterou jsem driv jidavala pizzy, hranolky a uzivala si zivota, videla, ze JA MAM VULI, ona ne, JA MAM CILE, ona ne, JA MAM uspech atd….. Zpocátku jsem s ni jeste jaks taks vychazela, i do spolecnosti jsem chodila, ale pak uz me to nezajímalo. Jeste predtim jsem ale chtela pribrat a konecne se z toho dostat, a tak jsem vazne jedla, abych udelala vsem radost, mamce, brachovi…..Ale pak prisel ten moment (mela jsem zrovna 56kg a psychicky se s tim srovnavala) muj nejvetsi vzor-starsi bratr, mi rekl, jestli jsem se nahodou nespravila, ze vypadam lip. Myslel to dobre, to vim, mel o me strach. Ale moje druhe nemocne ja to nepochopilo a ja spadla jeste hloubeji nez predtim (hlavne dusevne)……Je to asi mesic, ma vaha se pohybuje mezi 53-55kg. V mem zivote neexistuje uz nic. Jen JIDLO a muj stereotip, ktery nesmi nikdo narusit. Nemam zadne kamarady, jsem stale sama, nechci nikam chodit, myslim jen na jidlo, kdyz mame nehodou navstevu zrovna v DOBE ME vecere, jsem schopna u sebe v pokoji mlatit do stolu, brecet valet se po zemi, jen ze zoufalství, ze byl narusen muj plan. Jsem protivna, naladová, mám hruzu, ze me nekde budou nutit jíst. Na maminku porad hazim takove hnusne pohledy, sedavam u ni koukam ji do oci, tisknu ji ruka, jen aby si vsimla, ze uvnitr kricím: Pomoz mi!!! Ale marne. Vzdycky jsem byla trochu samorost, resila si vse sama, a proto nas vztah neni takovy, abych ji byla schopna neco rict. Presto, ze me miluje nic nevidi….Nemám menstruaci, padají mi vlasy, mam deprese, jsem slabá atd atd…. Ale ji staci, ze jsem skvela ve skole, vsichni me chvali. Proste rozumna, chytra, sectelá dcerunka s obrovskou budoucností. a to me dohání k šílenství….že NIKDO nic nevidí. Mamka si jen planuje, jak pujdem oslavovat, az me vezmou na gymnazium a nechce nic slyset o tom, ze o to zkratka nespojim, ONA se na to tesí, a já budu ten predmet „teseni“. V zadnem pripade nechci mamku nejak obvinovat, ona je jinak skvela, chytra zenska a myslim, ze ani nevi, jak mi ublizuje. Vim , ze kdyz na ni mluvim, tak neposloucha,jiste vím jen, ze bude mit radost z mych uspechu. Pripadám si vazne jako ten hodny, krasny pejsek na voditku, kterého vsichni obdivuji, jaky ma krasny kozisek, ale nikdo nevidi oci, jez volaji o pomoc, trochu lasky a pochopeni, protoze bez pomoci brzy zemre. Ted uz jim zase trochu vic, ale psychika je horsi a horsi. Vikendy jsou pro me utrpenim, protoze nemam svuj skolni stereotip, utapim se v sebelítosti, myslenkach na smrt a vecnem hledani smyslu zivota, ci nalezeni motivace…..Tim, jak si me malokdo vsima mam pocit, ze vlaste nejsem tak nemocna a nezaslouzim si pomoc, takze si ted pripadám trochu provinile, ze sem ted pisu. Zkrátka nejsem ve stavu, abych pochopila, jak na tom jsem.Doufam, ze vas muj pribeh alespon trosku zaujal a jestli si ho nekdo prectete, budu ráda, protoze doufam, ze nekdo z vas me malicko pochopi, nebo uzna, ze asi nebudu v poradku, coz je pro me obrovska uleva. Konecne jsem se sverila, i kdyz jsem urcite spoustu veci, ktere mam na srdci, zapomnela. Jsou proste v zivote veci, ktere vratit nelze a budou vas strasit stale a anorexie je jedna z nich….Presto bojujte, bojujtë, perte se, pokud vidite neco, za co vam to stoji…..Je obrovske stesti mit v zivote neco, pro co chcete zit. Budte silne a neztracejte nadeji jako já……. (i kdyz porad verim, ze se kousek nadeje nekdne schovava i pro me a ja doufam, ze ho jednou najdu, driv, nez bude pozde…..)