Archive for category: Články

<p>Poruchy příjmu potravy – mentální anorexie a buli-mie – patří mezi nejčastější onemocnění mladých žen. Působí dlouhodobé obtíže nejen postiženým, ale i jejich rodinám, přátelům a zaměstna-vatelům. Postupně narušují psychický, sociální a profesionální život nemocných. Mentální bulimie je dnes stejně populární, jako byla počátkem století hysterie. Je ústředním tématem mnoha publikací, předmětem rozsáhlého vědeckého výzkumu, ale i různých spekulací, nepodložených nebo jednostranných tvrzení. Nemocní s poruchami příjmu potravy představují natolik početnou a různorodou skupinu, že jejich sledování potvrzuje i navzájem odlišné hypotézy. Výzkum je navíc často založen jen na retrospektivním sebeposouzení nemocného. Mění se společnost, její životní styl a hodnoty, a proto se mění i nemocní s mentální anorexií nebo bulimií. Některé předpoklady a hypotézy, které se ještě před několika lety zdály být nezpochybnitelné, dnes už neplatí nebo se týkají jen některých pacientů.</p> <p><b>Exkluzivní porucha</b> <p>Poruchy příjmu potravy jsou považovány za nemoc středních a vyšších sociálních vrstev. Svoji roli v tom jistě sehrály některé známé osobnosti, jako například princezna Diana, herečka Audrey Hepburnová nebo zpěvačka Karen Carpenterová, o modelkách raději nemluvě. Dieta je přepych, a tak není divu, že jejími prvními oběťmi byly dívky z vyšších sociálních vrstev. Svět se ale změnil a tělesná vyhublost se stala významnou hodnotou i pro nižší socioekonomické vrstvy, jiné rasy a kultury. Vzrostl výskyt poruch příjmu potravy v izraelských kibucech, v Japonsku a mezi přistěhovalci v západní Evropě a v USA. Ze 36 000 středoškoláků různého etnika ze státu Minnesota byly nejvýraznější známky poruch příjmu potravy zjištěny u hispánek a nejméně spokojeny se svým tělem byly indiánky a černošky. Dvojnásobně vyšší výskyt bulimie než v normální populaci byl v roce 1994 zjištěn mezi edinburskými bezdomovci. <p>Na druhé straně stále platí některé rasové a sociál-ní rozdíly, pokud jde o tělesnou hmotnost. Podle několika populačních studií dívky s bílou barvou pleti a z rodin s vyššími příjmy jsou na počátku dospívání silnější, ale koncem dospívání štíhlejší než dívky z rodin s nižšími příjmy nebo s tmavou barvou pleti. <p>Protože nadváha a redukční diety spolu souvisejí podobně jako diety a poruchy příjmu potravy, jsou dnes dívky z rodin s nižšími příjmy a s nižším vzděláním vystaveny stejnému nebo vyššímu riziku poruch příjmu potravy jako jejich bohatší či vzdělanější vrstevnice. Srovnání jídelního chování studentek Harvardu v roce 1982 a 1992 ukazuje, že r. 1992 významně méně studentek drželo redukční diety a jinak se omezovalo v jídle. Častěji jedly tři jídla denně a méně trpěly poruchami příjmu potravy než před deseti lety. Zároveň byly více spokojeny se svým tělem, přestože v průměru vážily o 2,5 kilogramu více. Podle amerického psychologa Davida Garnera to může znamenat projev nového trendu, kdy se ve společnosti začínají objevovat myšlenky, že je třeba být v souladu se svým tělem, i když neodpovídá kulturnímu ideálu. Podobné výsledky jsme zaznamenali i mezi náhodně vybranými studentkami pražských a budějovických středních škol. Studentky středních odborných učilišť byly ve srovnání se studentkami gymnázia a středních škol se svým tělem spokojeny nejméně, nejčastěji držely dietu a splňovaly i některá další kritéria poruch příjmu potravy. Dokonce 66 % z nich přiznalo, že už někdy redukční dietu držely, zatímco u studentek gymnázia to bylo „jen“ 47 %. Celkové výsledky však nebyly příliš povzbudivé. Téměř 5 % sledovaných dívek uvedlo, že zvrací častěji než jednou měsíčně, a 1,4 %, že zvrací pravidelně ve snaze zhubnout. <p><b>Nebezpečné diety</b> <p>Poruchami příjmu potravy jsou ohroženy ženy bez rozdílu společenského postavení, rasy i věku. Na počátku jejich problémů je v naprosté většině případů redukční dieta. Doporučují ji lékaři, prodává se v lékárnách a vyzkoušely si ji alespoň tři čtvrtiny žen. Většina studií zatím prokázala, že redukční die-ty zvyšují riziko vzniku mentální anorexie nebo bulimie asi osmkrát. V průměru 30 % redukčních diet přechází během jednoho až dvou let v to, čemu se říká patologická dieta. U 20 až 30 % patologických dietářek se později rozvine plný nebo částečný syndrom poruchy příjmu potravy. Tisíc londýnských středoškolaček bylo rozděleno na ty, které dietu držely, a na ty, které ji nedržely. Po roce byly opět vyšetřeny: 21 % dívek, které před rokem držely dietu, mělo výrazně narušené jídelní chování, zatímco ve druhé skupině měla podobné problémy jen 3 %. Situace už dospěla tak daleko, že mezi dívkami a mladými ženami převažuje držení redukčních diet nad normálním chováním, tedy nad jídlem bez hubnutí a strachu z tloušťky. V USA a Kanadě má ve 13 letech osobní zkušenost s dietami 80 % dívek a 10 % chlapců. V České republice podle naší zkušenosti drží redukční dietu asi 20 % šestnáctiletých dívek a kolem 60 % děvčat se o ni už někdy pokoušelo. <p><b>Příčina, nebo důsledek?</b> <p>Až dvě třetiny nemocných dávají vznik poruchy do souvislosti s nějakou „životní událostí“. Nejčastěji jako příčinu uvádějí různé narážky týkající se jejich tělesného vzhledu, životní změny nebo problémy v rodině. Podle některých autorů je však objektivita těchto údajů sporná a vyjadřuje více osobní názor nemocného, jeho rodiny a terapeuta, popřípadě zaujatého výzkumníka, než skutečnou podstatu věci. Je také obtížné rozlišit, zda zjištěné charakteristiky jsou příčinou, nebo důsledkem poruchy. Například skutečnost, že poruchy příjmu potravy se v rodinách anorektiček vyskytují až pětkrát častěji než v běžné populaci, vedla některé autory k názoru, že příčina problému může být v rodině nemocných. Jde však o genetickou dispozici, určitý rodinný problém příznačný pro tuto poruchu, nebo o nebezpečný vzor chování a nevhodný důraz na něco, co je v jiných rodinách samozřejmostí? Dosud nebylo potvrzeno, že by existovala nějaká typická anorektická nebo bulimická rodina – stejné charakteristiky jako v těchto rodinách byly zjištěny i v rodinách s jinak chronicky nemocným dítětem. Na druhé straně se lze v rodinách pacientek s poruchami příjmu potravy častěji setkat s dietami, obezitou a posedlostí zdravou výživou nebo – podobně jako u jiných psychiatrických pacientů – s alkoholizmem a s depresemi. <p><b>Nemoc z hladu</b> <p>Do souvislosti se vznikem a rozvojem poruch příjmu potravy jsou dávány i poruchy nálady a emocionální problémy. Různé depresivní a úzkostné příznaky se vyskytují zejména u mentální bulimie. Většina z nich je přímo spojena s obavami o postavu a tělesnou hmotnost. Bulimičky jsou nešťastné a cítí se provinile, když nedokáží zhubnout tak, jak by si přály, nebo když nedokáží stoprocentně kontrolovat příjem potravy. Převaha depresivních příznaků však zmizí, když se jim podaří normalizovat jídelní režim. Pokud jde o počátek obtíží, existuje shoda v tom, že negativní sebehodnocení a nedůvěra ve vlastní pocity riziko vzniku těchto poruch významně zvyšují. Ve světě nekriticky oceňujícím vyhublou štíhlost a v období nejistoty dospívání představují hubnutí a sebekontrola v jídle lákavou cestu, jak posílit sebevědomí. Přísné diety, nadměrné cvičení nebo zvracení dávají nemocným pocit, že se dovedou kontrolovat, a vytvářejí iluzi úspěchu. Problém je „jen“ v tom, že se to nedá dlouho vydržet. To, co jim mělo přinést osvobození (dieta, zvracení, vyhublost), je postupně stále více ovládá. <p>Pozoruhodná je i podobnost mezi prožitky nemocných s poruchami příjmu potravy a lidí, kteří byli delší dobu nuceni hladovět. Zřejmě nejsystematičtěji zkoumali účinky hladovění na psychiku člověka vědci z Minnesotské univerzity. Jejich pokus spočíval ve sledování mladých mužů, kterým byl po dobu šesti měsíců omezen příjem potravy zhruba na polovinu. U většiny z nich se v důsledku vyhladovění projevily významné emoční změny. Udávali přechodná nebo i dlouhodobá období deprese a stavy úzkosti. V testovém vyšetření se významně zvýraznily známky depresivity, hysterie a hypochondrie. Tyto emoční odchylky, zejména popudlivost a negativizmus, přetrvávaly období hladovění ještě o několik týdnů a srovnaly se až s úpravou tělesné hmotnosti. Nevyhnutelným důsledkem hladovění bylo i dramatické zvýšení pozornosti věnované jídlu a pocit ztráty kontroly nad jídlem spojený s výčitkami svědomí. Původně družní muži byli stále uzavřenější, nápadně ztráceli smysl pro kamarádství a pro humor. <p><b>Rozdílnost pohlaví</b> <p>Jedním z nejvýznamnějších rizikových faktorů pro rozvoj poruchy příjmu potravy je ženské pohlaví. Stačí být ženou a riziko mentální anorexie je desetkrát vyšší. Jen čtyři až deset procent všech nemocných s poruchami příjmu potravy jsou muži. Poměrně vzácný výskyt anorexie a bulimie u mužů vedl některé autory k předpokladu, že tito muži mají sklon k homosexualitě nebo že mají jinak narušený sexuální život. Příčinná souvislost mezi poruchou sexuálního zaměření a příjmu potravy se neprokázala. Homosexuální muži jsou však těmito poruchami ohroženi více, protože jsou méně spokojeni se svým tělem a častěji se snaží zhubnout. Chudý sexuální život – ať už u mužů nebo u žen – souvisí s dlou-hodobým hladověním, podvýživou a řadou obtíží, které přesouvají pozornost nemocného jiným směrem. Podobně jako u žen je i u dospívajících mužů možné pozorovat nadměrný zájem věnovaný tělesným proporcím, fyzickému vzhledu a výkonu, přestože si většinou přejí zesílit. Dlouhodobě nadměrná a jednostranná sebekontrola však i v jejich případě vede k nevhodným extrémům ohrožujícím zdraví. Například ve srovnání s ostatními skupinami sportovců a s normální populací bylo u kulturistů zjištěno významně nižší sebevědomí, rostoucí sklon k perfekcionizmu, strach z dospívání a mnohem vyšší nespokojenost s vlastním tělem. Téměř polovina kulturistů sledovaných v různých studiích užívala steroidní hormony, na jejichž předávkování zemřelo už mnoho dospívajících chlapců chodících do posiloven. <p>Ženské tělo je tradičně důležitější a tělesné proporce hrají v životě ženy jinou roli než u muže. Už například dvanáctileté dívky jsou ve vztahu k svému tělu úzkostnější a snadněji se cítí být nadváhou ohroženy. Ženy vždy zajímal tělesný tuk a krása, zatímco muže spíš svaly a síla. Kulturní pohled na muže, ideální představa o něm a role ve společnosti se ale nemění zdaleka tak rychle jako ideál ženy. Kromě kulturních rozdílů jsou tu i rozdíly biologické. Ženy všech věkových skupin a ras mají větší tendenci tloustnout než muži. Během dospívání přibývají na tělesném tuku, zatímco muži spíše na svalové hmotě. Jinak řečeno dívky se spíše „zakulacují“, chlapci „vytahují“. Ženy hodnotí vzhled jako významně důležitější hodnotu než muži, i když zároveň oproti mužům mají v průměru nižší sebehodnocení na základě vzhledu. Stejně tak se zdá, že ženy mohou být se svou postavou spokojeny, a přesto chtějí být ještě štíhlejší. Podle různých výzkumů 20-70 % mladých žen není se svým tělem spokojeno. A pokud ženy nejsou spokojeny s tělem, vždy chtějí zhubnout (kdežto nespokojení muži chtějí přibrat, respektive zesílit). <p><b>Společenský teror</b> <p>Příčinu rostoucího počtu poruch příjmu potravy však vidí většina odborníků v rychle se měnící kultuře, která nekriticky oslavuje štíhlost a jednostrannou sebekontrolu. Studie z Hongkongu, Japonska nebo Argentiny ukazují, že společnost, která se přizpůsobuje západním standardům krásy, velmi rychle začne trpět pocitem tloušťky. Tato nespokojenost pak vede k dietám a v extrémních případech k poruchám příjmu potravy. Módní průmysl, filmy, časopisy a televize rozšiřují názor, že i mírná nadváha je zdraví škodlivá a že štíhlost je nejdůležitějším aspektem fyzické přitažlivosti. Zejména ženy jsou vystaveny stále většímu tlaku sdělovacích prostředků, které je přesvědčují o tom, že nejen krása, ale i jejich osobní štěstí a vlastní hodnota závisí na tom, jak jsou vyhublé. Zdravotní výhody štíhlosti jsou přeháněny, kdežto škodlivým důsledkům omezování v jídle je věnována jen malá pozornost. Přitom tyto vlivy jsou stále destruktivnější a ohrožují stále větší část veřejnosti. Zatímco obyvatelé ekonomicky rozvinutých zemí světa tloustnou, ideál ženské krásy hubne. Jak ale zhubnout, když dieta je v naprosté většině případů stejně účinná jako sázení na hracích automatech? Pro vyděšené a po dietách tloustnoucí dívky pak může být mentální anorexie nedostižným snem a další hladovky nebo zvracení východiskem z nouze. Naopak v ze-mích, kde hladovění není dobrovolné, ale je nepříjemnou životní skutečností (a nadváha nepředstavuje estetickou vadu ani mravní selhání), ztrácejí poruchy příjmu potravy onen „estetický“ motiv. <p>Anorexie a bulimie jsou tedy důsledkem vlivu sociálních a kulturních faktorů, nepříznivých životních událostí, chronických obtíží, nedostatečných sociálních a rozhodovacích dovedností, a nakonec i biologických a genetických faktorů. Podobně jako u některých jiných duševních poruch se na jejich vzniku a rozvoji podílí řada různých faktorů. Když někdo začne s redukční dietou, je bulimií ohrožen více, jestliže prochází zmatkem a nejistotou dospívání, trpí nedostatkem sebevědomí a má špatné mínění o svém těle, a navíc je jeho otec alkoholik nebo hypo-chondr, matka neustále drží diety a sestra se léčí s mentální anorexií. Ani přítomnost všech zmíněných vlivů ale nemusí stačit. Podle britsko-amerického týmu výzkumníků se mentální bulimie rozvine jen tehdy, když je jedinec vystaven rizikovým faktorům pro držení diet a zároveň některým dalším vlivům, které jsou nebezpečné i pro rozvoj jiných psychiatrických poruch. Pokud jde o diety, poukazuje se na sklon k obezitě, nevhodné jídelní návyky, a zejména na společenský tlak. Z obecně rizikových faktorů je vyzdvihován vliv negativního sebehodnocení a v souvislosti s mentální anorexií i perfekcionizmus. Z faktorů, které před poruchami příjmu potravy chrání, vyzdvihují současné studie aktivní řešení problémů, nízké užívání alkoholu, nízké užívání diet a vyrovnanou náladu. K těmto vlastnostem bychom ještě mohli přidat trpělivost a smysl pro humor. <p> <hr> PhDr. František David Krch (*1951) vystudoval psychologii na Filozofické fakultě UK. Na psychiatrické klinice Všeobecné fakultní nemocnice v Praze se zabývá poruchami příjmu potravy. Je členem předsednictva Institutu Danone.

Je třeba uznat, že pokud se počítání kalorií provádí, je tento výpočet vždy velice teoretický, a dokonce zcela přibližný, a to z těchto důvodů: <ul> <li>Porovnáváme-li jednotlivé tabulky, zjistíme, že se hodnoty uváděné pro tutéž potravinu mezi jednotlivými knihami podstatně liší.</li> <li>Kalorická hodnota potravin se podstatně liší podle toho, zda jsou konzumovány syrové nebo tepelně zpracované (s tukem či bez tuku). <li>Podíl tuku (který kalorickou hodnotu podstatně mění) se může výrazně lišit od kusu ke kusu, jako je tomu například u masa. Závisí totiž na způsobu výkrmu živočicha, na způsobu přípravy a na způsobu tepelného zpracování. <li>Výpočet (teoretický) kalorií nebere nikdy v úvahu podmínky absorpce lipidů a glycidů v tenkém střevě, které se výrazně liší podle toho, zda pokrm obsahuje vlákninu či nikoliv. Absorpci těchto kalorií může totiž podstatně snížit výrazný podíl vláknin (zvláště rozpustných) pocházejících ze zeleniny, z luštěnin apod. <li>Pokud jde o kvašené sýry (ementál), práce L. Falcambiho dokázaly, že jsou bohaté na kalcium a toto kalcium je pastí na část tuků, k jejichž absorpci tak nedochází. Příslušné kalorie nalezneme tedy ve stolici. <li>Na osud kalorií má vliv i jejich „povaha“: tuky s obsahem nasycených mastných kyselin se například ukládají snáze, zatímco tuky obsahující kyseliny polynenasycené (zvláště typu omega-3) se snáze využívají, a jsou tedy spáleny. <li>A konečně, prostý kalorický výpočet nebere v úvahu čas, kdy jsou potraviny tráveny. Bylo dokázáno, že se absorpce glycidů, lipidů a proteinů liší podle denní hodiny, a dokonce podle ročního období (chronobiologie), ale závisí i na chemickém prostředí, s nímž se potraviny při vstupu do střev setkají, a toto prostředí závisí zase na povaze živin, na pořadí jejich přísunu a na jejich objemu.</li> </ul> Proto je tedy absurdní každý kalorický propočet, který nebere v úvahu tyto přídatné parametry.

Můžeme své děti nějak ochránit před mentální anorexií a bulímií? Lze poruchám příjmu potravy nějak předcházet?<br> <br> Léčba poruch příjmu potravy bývá náročná a s nejistým výsledkem. Jako u všech problémů těla i duše, bylo by i v tomto případě nejlepší těmto poruchám předcházet. Pokusím se zde postupně popsat některé způsoby chování či návyky v rodině, které se podle mého názoru mohou spolupodílet na pozdějším vzniku anorexie či bulímie.<br> <br> Jsem také otevřený pro diskusi nad myšlenkami v tomto článku, můžete se ptát nebo sdělovat vlastní názor či zkušenost. Takováto diskuse může naše téma výrazně obohatit.<br> <br> <b>Problémy poruch příjmu potravy (dále PPP) můžeme shrnout do těchto tří bodů:</b><br> ? manipulativní zacházení s jídlem<br> ? problémy kontroly a sebekontroly<br> ? problematický vztah k sobě<br> <br> Dnes se chci věnovat prvnímu bodu – <b>manipulativnímu zacházení s jídlem</b>. Slovem „manipulativní“ se rozumí takové zacházení či chování, kterým se snažíme změnit chování nebo prožívání někoho jiného, v tomhle případě jiného člena rodiny. Nebudu ani moc přehánět, když řeknu, že pomocí jídla se může snažit rodič ovládat své dítě a naopak.<br> <br> V dětství jsme často jídlem odměňováni – dostaneme nejrůznější sladkosti či jiné dobroty v případě, že si je nějak zasloužíme. Když ale neposloucháme, nedostaneme nic – odepření dobrot je pro nás trestem. Tak se už odmala učíme, že jídlo není jen k obživě nebo k příjemným pocitům, ale také k prosazování vůle rodičů.<br> <br> Není nic špatného na tom, když svému dítěti koupíme za odměnu něco dobrého nebo mu to za trest naopak nekoupíme. Problém nastává tehdy, je-li na způsob odměňování a trestání prostřednictvím jídla kladen příliš velký důraz, když se prostě zapomíná, že jsou i jiné vhodné způsoby, jak své dítko odměnit či potrestat.<br> <br> Dalším jevem, který souvisí jak s manipulacemi, tak také s učením sebekontroly, je dojídání. Povinnost sníst vše, co je na talíři, patří k rodinným zvyklostem – někde se na to klade důraz, jinde se o to nikdo příliš nestará. Věta „Dokud to všechno nesníš, od stolu neodejdeš!“ není v některých rodinách vůbec neobvyklá. S tím také souvisí vyjádření radosti, pochvaly nebo alespoň úlevy rodiče, když jeho dítě nakonec svou porci přeci jen zdolá.<br> <br> Dítě se tak učí hned dvě věci. Jednak jasně vnímá, že má v rukou pocity radosti nebo vzteku svých rodičů, záleží na tom, jestli dojí nebo ne. Navíc, množství jídla, které dítě sní nezávisí na jeho potřebách a pocitech hladu či sytosti, ale na úsudku rodičů.<br> <br> U PPP jsou manipulace s jídlem typické. Nemocný člověk dokáže, aniž by si to uvědomoval (!), ovládat odmítáním jídla nebo přejídáním své nejbližší okolí – rodiče, partnera. Má také velký problém s uvědomováním si vlastních přání a potřeb a s jejich prosazováním zdravým, nemanipulujícím způsobem.<br> <br> <b>Co by z toho mohlo vyplývat pro prevenci?</b><br> ? Odměna a trest pomocí jídla by neměla být příliš častá, jsou i jiné způsoby odměňování a trestání. Namísto toho by měla být důležitá jiná funkce jídla – společné stolování může být příjemně prožitým časem pro celou rodinu.<br> ? Dítě by se nemělo nutit za každou cenu vše sníst. Pokud toho sní málo, nemělo by mít možnost dojídat se pak sladkostmi, čímž dítě zjistí jednoduchou věc – když se pořádně nenají, bude mít hlad.<br>

Kdo je hubený a kdo už tlustý? Kolik musí kdo vážit, aby „vypadal dobře“? Jak to všechno začalo? Pocity nespokojenosti s vlastním vzhledem, především pak se svou váhou, možná nějaká ta poznámka spolužáků či rodičů k postavě, touha nějaké kilo ubrat, dokázat všem, že své tělo mám pod kontrolou?<br> <br> V psychologii existují teorie, které říkají, že hlavní činností našeho rozumu v každodenním životě je <b>hodnocení</b>. Hodnotíme svět kolem nás, naše blízké okolí a také sami sebe. Podle svého hodnocení pak předjímáme, co můžeme od ostatních i od sebe očekávat. Při svém hodnocení jsme zatíženi svou vlastní minulostí – zkušeností, také náladou, strachem a samozřejmě reakcí svého okolí. S tím se někdy shodneme, jindy ne. Většina z nás má tendenci spíše shody dosáhnout – alespoň s někým.<br> <br> Sebehodnocení podléhá úplně stejným zákonům jako hodnocení čehokoliv jiného, jen se nás to týká o něco víc. K sebehodnocení patří také náš vztah k vlastnímu tělu – a lze to říci i naopak, své tělo hodnotíme s ohledem na to, jak se vnímáme „celí“. Toto je velmi důležité, neboť tak můžeme získat porozumění pro ty, kdo veškerou svou pozornost, vůli i čas věnují svému tělu.<br> <br> Tělo i duše jsou dvě spojené nádoby, s tím se dnes už smířila i západní medicína. Vztah k vlastnímu tělu, jeho hodnocení, vnímání toho, co je krásné a co ošklivé, to vše je práce duše vedená duchem doby, vulgárně řečeno <b>společenskými normami</b>. Že takový <b>duch doby</b> existuje si může každý ověřit sám na vlastní oči, stačí navštívit galerie obrazů či výstavy sochařského umění a prohlédnout si ideály krásy v historii světových kultur. Kromě estetických zážitků si z takové výpravy odneseme jistý nadhled nad normami dneška, nad relativitou jejich platnosti.<br> <br> <b>První pověrou je, že ideál krásy je objektivní skutečnost, které stojí za to věnovat celý svůj život.</b><br> <br> Cituji z dopisu: „Začala jsem sledovat svou váhu asi před čtyřmi lety. Bylo mi 13 let, začal mi v té době růst zadek a prsa, připadala jsem si taková oplácaná. Neuměla jsem tou dobou zapadnout mezi spolužáky tak jak by se mi líbilo a myslela jsem, že je to mou nadváhou. Začala jsem tedy omezovat stravu, vážit se a počítat kalorie. Dnes měřím 165 cm, vážím – jak kdy, momentálně 43 kg. Asi jsem nemocná, všichni to říkají, ale stejně mám pocit, že jsem ty kila přemohla. Je to to jediné, co jsem v životě opravdu zvládla dokonale – zhubnout.“<br> <br> Toto je jeden z mnoha příběhů, jejichž hrdinka se ve snaze zlepšit své sebehodnocení (což si zpočátku sama neuvědomovala) vydává na cestu boje se svým vlastním tělem. Je to cesta askeze (někdy střídaná záchvaty „dopřávání si všeho“), neustálého sledování a počítání,vše ostatní přestává být důležité. Lidé, o něž zpočátku stála, s nimiž se chtěla cítit lépe, se pomalu ztrácejí a na míst nich přichází váha a zrcadlo.<br> <br> Strach z jídla a strach z kil. Každé jídlo v sobě nese potenciální nebezpečí vyššího čísla na váze, jeho chuť přestává být pro naši hrdinku důležitá. Ještě větším strašidlem se pro ni stává slovo <b>tuk</b>. Ten považuje za vrchol něčeho nezdravého, za nadbytek v těle, který ho jen hyzdí a přináší tak nepříjemné pocity. Do tuku si tak vlastně promítá vše, co považuje pro svůj život za nepřijatelné, čeho se chce za každou cenu zbavit. Dávám zde čtenáři k zamyšlení, čím bychom v našem životě tuk jako symbol něčeho zavrženíhodného nahradili? Co je pro náš život nepřijatelné a přitom je to nadosah?<br> <br> <b>Druhou pověrou je, že tuk v našem těle nemá co dělat! Přiměřená hladina tuku plní v těle životně důležité funkce – pomáhá udržovat tělesnou teplotu, tlumí klouby, chrání orgány, uchovává vitamíny a pomáhá tělu při nedostatku potravy.</b><br> <br> Zvýšená hladina tuku může být samozřejmě zdraví škodlivá, v této oblasti se ale při sledování příběhu naší hrdinky rozhodně nepohybujeme. Většina lidí si myslí, že hladinu tuku ve svém těle může objektivně sledovat na své váze. I naše hrdinka si myslela, že méně kilogramů znamená více krásy a více zdraví. Tělesná hmotnost v sobě zahrnuje ovšem i zcela jiné složky našeho těla – kosti a svaly. Můžeme mít jinak rostlou – a tedy i těžkou kostru než jiný, stejně vysoký člověk, stejně tak se lišíme i objemem svalové hmoty. Proto všechna čísla, vycházející z měření tělesné hmotnosti a výšky vzrůstu jsou jen orientační. Příkladem toho je počítání Indexu tělesné hmotnosti (<b>Body Mass Index, BMI</b>). Pomocí jednoduchého vzorce dostaneme na desetiny přesné číslo, které dosazením do normativních tabulek vypovídá, jak jsme na tom s hmotností vzhledem k normě. To je v pořádku, počítáme-li však s BMI jako s přesnou hodnotou, vyjadřující míru naší tloušťky či hubenosti, jsme na velkém omylu.<br> <br> <b>Třetí pověrou je, že číslo na váze je přesným vyjádřením naší tloušťky či hubenosti, že přesně vypovídá o míře tuku v našem těle. Toto nám nesdělí ani BMI či jiné přepočty. Hmotnost je pouze orientační číslo, které se často mění.</b><br> <br> Začal jsem ideály, končím poněkud prozaičtěji u kilogramů. Pověr samozřejmě existuje mnohem více. Jednu ještě přeci jen přidám na konec – mnoho lidí, kteří svůj svět zúžili na starost o své tělo a především o své kilogramy, si myslí, že tento svět je jediný, v němž umějí žít. Člověk dostal do vínku velký dar a tím je možnost změny. A tu má samozřejmě i hrdinka z dopisu, možná by mohla začít své dobrodružství změny rozlišováním pověr od skutečností. Musí ovšem překonat strach z nového. A to bych jí přál.