Články | Anorexie, bulimie, přejídání

Poruchy příjmu potravy – léčba

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Všude se píše, že poruchy příjmu potravy (dále jen PPP) jsou bio-psycho-sociálním onemocněním, to znamená, že nejde pouze o poruchu metabolizmu, individuálně psychickou či jen společensky podmíněnou. Od všeho něco. Také pokud se v odborné literatuře píše o příčinách, přichází v úvahu takové jako problematická rodina, v níž dcera soupeří se svou matkou; týrání či dokonce zneužívání v dětství; strach z dospívání, z mateřství, z opouštění rodiny a mnoho dalších. Přestože někdo může mít takové zkušenosti a v dospívání se u něj projevily příznaky PPP, vůbec to neznamená, že totéž platí u někoho jiného, majícího podobné potíže s jídlem. Zjednodušení problému na tělo, duši či společnost nebo pátrání po jedné příčině vzniku PPP je spíše matoucí a k pochopení a hlavně uzdravení nemocného to moc nepřispívá. PPP nejsou totiž jen odpovědí na nějaké životní trauma nebo pouze způsob řešení nějakých jiných problémů. Terapie mentální anorexie a bulimie by měla sledovat tři cíle (jejich následující pořadí nic nevypovídá o tom, je-li některý z nich důležitější než jiný): 1. léčba dlouhodobé podvýživy a tělesných obtíží, způsobených opakovaným zvracením, zneužíváním projímadel apod., 2. psychoterapie, která by nemocnému přinesla pochopení příčin jeho onemocnění a zejména pak úlohy, jakou v jeho současném životě onemocnění plní, 3. psychoterapie, zaměřená pragmaticky na změnu „špatných“ jídelních návyků případně „špatného“ životního stylu nemocného. Jednotlivé body je nutné alespoň trochu rozvézt, vezměme to tedy popořádku. Při „léčbě těla“ (tělesných obtíží) nejde pouze o záchranu tělesného zdraví, které je samozřejmě velmi důležité. Nemocné tělo má vliv také na náš duševní stav, asi nejvýraznější jsou deprese a silné pocity únavy a vlastní neschopnosti, které přicházejí jako doprovod dlouhodobé podvýživy, kterou většina anorektiček v jisté fázi svého onemocnění trpí. Dalším doprovodným příznakem nemocného těla je zvýšena labilita – náladovost, předrážděnost, neadekvátní reakce na situace, které byly dříve zvládány v pohodě. Do třetice jsou tu poruchy spánku a soustředění. V těle dochází také k hormonálním poruchám, jejichž projevem je např. ztráta menstruace. Jak je vidět, nerovnováha v organismu je sama o sobě příčinou mnoha obtíží, projevujících se v duševní rovině. Léčení těla samo o sobě ale nestačí. I když se podaří uzdravit tělo, bez uzdravení duše tělo opět po nějakém čase onemocní. Na začátku článku jsem psal, že hledání jedné příčiny vzniku PPP většinou nic nevyřeší. To ale neznamená, že bychom se neměli ptát, kde se tyto problémy vzaly, jaká je osobní historie takto nemocného člověka? Nejde tu vůbec o hledání viníka – kdo nebo co za to může, ale o rozpletení uzlů osobních zkušeností, díky kterým se člověk dostane do takovéto situace. Vyplatí se při tomto dobrodružném a často i bolestném průzkumu soustředit se na vztahy s nejbližšími, na dětské zážitky, na rodinná pravidla, v nichž tento člověk vyrůstal… Jinou věcí je, proč je po rozhodnutí nemocného uzdravit se tak těžké anorexie či bulimie se opravdu zbavit. Pak se můžeme ptát, jakou úlohu v současné době PPP v jeho životě plní, k čemu tyto způsoby chování a prožívání nemocný člověk nyní ve svém životě potřebuje? Zní to možná podivně, ale je to celkem jednoduché. Jako příklad uvedu situaci jedné dívky, která svou nemocí vyvolala takové obavy rodičů o její život, že se i přes velké neshody v manželství dokázali po dlouhé době shodnout a všichni začali vystupovat jako jedna rodina. To byla ovšem pro ni samotnou past, protože dokud si toto plně neuvědomila, byla ve své nemoci uvězněna strachem, že pokud se uzdraví, bude zase vše při starém a rodiče se nakonec rozejdou. Toto pochopení umožnilo všem hledat jiný, zdravější způsob jak situaci řešit. A konečně je tu třetí cíl terapie – změna stravovacích návyků či životního stylu nemocného. Mentální anorexie i bulimie je v podstatě formou závislosti, v níž drogou je zvládání redukce hmotnosti či záchvaty přejídání. Jednou z věcí, která nemocného v jeho závislosti udržuje, je samotné ne-mocné chování, ne-mocný způsob zacházení s jídlem a s vlastním tělem. Do této chvíle jsme mluvili o psychoterapii „zevnitř“, závislost proti ní však staví velkou úzkost ze změny (zvýšení váhy, nemožnost zvracet atd.) a proto je třeba pomoci i „zvenčí“ – nácvikem změny jídelního režimu, zmapováním situací, v nichž se obtíže zhoršují (zvyšuje se nechutenství případně strach z tloušťky nebo se spouští záchvat přejídání). K tomu existuje řada úspěšných technik s nimiž umí odborníci pracovat. Při terapii je důležité: 1. podporovat zodpovědnost nemocného za vlastní osobu, jeho aktivní přístup a motivaci ke změně, 2. dávat nemocnému informace, související s jeho onemocněním, 3. vycházet z nynější situace nemocného, 4. poskytovat nemocnému podporu při náročných změnách, kterými při uzdravování prochází Terapii, kterou zde popisuji, nelze zaškatulkovat do jednoho terapeutického směru. Je to vlastně takový výběr přístupu a technik, které se při léčbě PPP osvědčily, přičemž je třeba brát ohled na individuální potřeby nemocného. Tento článek je nahlédnutím do dílny psychoterapeuta a všem těm, kteří mají pocit, že s jejich situací nelze nic dělat, by mohl dát naději, že možností je více a nikdy není pozdě.

Prevence poruch příjmu potravy

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Můžeme své děti nějak ochránit před mentální anorexií a bulímií? Lze poruchám příjmu potravy nějak předcházet? Léčba poruch příjmu potravy bývá náročná a s nejistým výsledkem. Jako u všech problémů těla i duše, bylo by i v tomto případě nejlepší těmto poruchám předcházet. Pokusím se zde postupně popsat některé způsoby chování či návyky v rodině, které se podle mého názoru mohou spolupodílet na pozdějším vzniku anorexie či bulímie. Jsem také otevřený pro diskusi nad myšlenkami v tomto článku, můžete se ptát nebo sdělovat vlastní názor či zkušenost. Takováto diskuse může naše téma výrazně obohatit. Problémy poruch příjmu potravy (dále PPP) můžeme shrnout do těchto tří bodů: ? manipulativní zacházení s jídlem ? problémy kontroly a sebekontroly ? problematický vztah k sobě Dnes se chci věnovat prvnímu bodu – manipulativnímu zacházení s jídlem. Slovem „manipulativní“ se rozumí takové zacházení či chování, kterým se snažíme změnit chování nebo prožívání někoho jiného, v tomhle případě jiného člena rodiny. Nebudu ani moc přehánět, když řeknu, že pomocí jídla se může snažit rodič ovládat své dítě a naopak. V dětství jsme často jídlem odměňováni – dostaneme nejrůznější sladkosti či jiné dobroty v případě, že si je nějak zasloužíme. Když ale neposloucháme, nedostaneme nic – odepření dobrot je pro nás trestem. Tak se už odmala učíme, že jídlo není jen k obživě nebo k příjemným pocitům, ale také k prosazování vůle rodičů. Není nic špatného na tom, když svému dítěti koupíme za odměnu něco dobrého nebo mu to za trest naopak nekoupíme. Problém nastává tehdy, je-li na způsob odměňování a trestání prostřednictvím jídla kladen příliš velký důraz, když se prostě zapomíná, že jsou i jiné vhodné způsoby, jak své dítko odměnit či potrestat. Dalším jevem, který souvisí jak s manipulacemi, tak také s učením sebekontroly, je dojídání. Povinnost sníst vše, co je na talíři, patří k rodinným zvyklostem – někde se na to klade důraz, jinde se o to nikdo příliš nestará. Věta „Dokud to všechno nesníš, od stolu neodejdeš!“ není v některých rodinách vůbec neobvyklá. S tím také souvisí vyjádření radosti, pochvaly nebo alespoň úlevy rodiče, když jeho dítě nakonec svou porci přeci jen zdolá. Dítě se tak učí hned dvě věci. Jednak jasně vnímá, že má v rukou pocity radosti nebo vzteku svých rodičů, záleží na tom, jestli dojí nebo ne. Navíc, množství jídla, které dítě sní nezávisí na jeho potřebách a pocitech hladu či sytosti, ale na úsudku rodičů. U PPP jsou manipulace s jídlem typické. Nemocný člověk dokáže, aniž by si to uvědomoval (!), ovládat odmítáním jídla nebo přejídáním své nejbližší okolí – rodiče, partnera. Má také velký problém s uvědomováním si vlastních přání a potřeb a s jejich prosazováním zdravým, nemanipulujícím způsobem. Co by z toho mohlo vyplývat pro prevenci? ? Odměna a trest pomocí jídla by neměla být příliš častá, jsou i jiné způsoby odměňování a trestání. Namísto toho by měla být důležitá jiná funkce jídla – společné stolování může být příjemně prožitým časem pro celou rodinu. ? Dítě by se nemělo nutit za každou cenu vše sníst. Pokud toho sní málo, nemělo by mít možnost dojídat se pak sladkostmi, čímž dítě zjistí jednoduchou věc – když se pořádně nenají, bude mít hlad.

Psychoterapie – potřebujeme ji?

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Psychoterapie je slovo, které dnes skloňujeme ve všech pádech. Není velkou výjimkou, dozvíme-li se, že někdo z našich známých či z rodiny navštívil psychiatra a ten mu nabídl „léčbu duše“. K čemu psychoterapie je a jaké jsou její možnosti – na tyto otázky se pokusí stručně odpovědět tento článek. Psychoterapie – léčba duše – je stručně řečeno způsob, kterým může „odborník na duši“ (psychiatr či psycholog) pomoci s problémy člověku, který za ním přijde. Každý kdo chce terapii provádět, musí mít speciální vzdělání, výcvik a praxi – to vše by mělo zaručit nám všem kvalitní odbornou pomoc. Dnes existuje celá řada nabídek péče o naši duši – od různých výtvarných, tanečních či relaxačních technik až třeba po jógu. Psychoterapie mezi ně jistě patří, je více méně spojena s péčí lékařskou a sama má mnoho podob. Kdy můžeme být psychoterapie pro nás užitečná: 1. jsme-li v krizi a chceme si nechat poradit od odborníka, 2. trpíme-li nějakými duševními příznaky jako např. depresemi, úzkostmi, fobiemi a nespokojíme-li se pouze s pojídáním prášků, 3. trpíme-li nějakou neurózou nebo psychosomatickým onemocněním jako např. mentální anorexií či bulímií, 4. chceme-li se lépe poznat a svobodněji se pak v životě rozhodovat či naučit se změnit některé věci ve svém životě, které se nám opakovaně nedaří, 5. potřebujeme-li podporu při závažném duševním či tělesném onemocnění Tento výčet jistě není kompletní, ovšem naznačuje velice široké uplatnění psychoterapie v životě moderního člověka. I v Čechách už nastal čas, kdy se lidé za návštěvu psychologa či psychiatra přestávají stydět a v některých vrstvách se to naopak stává módou. Jaké jsou formy a směry psychoterapie? Formou rozumíme způsob, jakým terapie probíhá. Buď můžete jít na sezení s terapeutem z očí do očí – celou hodinu se věnuje jen vám, nikdo další není přítomen. To má své velké výhody – o některých věcech se těžko mluví i ve dvou, natož pak s více lidmi. Další výhodou je to, když víte, že terapeut se věnuje v tuto chvíli pouze vám a nikomu jinému. Má to i své nevýhody – je to dražší (pokud musíte terapii platit) a dostane se vám názoru či pohledu na věc pouze od jednoho člověka. Jiné tomu je ve skupinové terapii – počáteční rozpaky sdílet své problémy s více lidmi se časem rozplynou a vy můžete ve skupině již známých tváří získat velkou oporu, porozumění, názory a zkušenosti více lidí, můžete také získat nové sociální dovednosti – například se naučit lépe se prosadit v kolektivu. Směrů – tedy škol – je v psychoterapii poměrně dost a rozhodně se nedá říci, který je lepší či horší. Spíše záleží na druhu problému a na vaší osobnosti (co je vám bližší). K jednotlivým směrům a k jejich praktickému užití bych rád něco napsal podrobněji v příštích článcích, zde se ještě zmíním krátce o tom, kam za psychoterapií. Můžete se ptát, kolikrát na takové psychoterapeutické sezení půjdete? I to je různé, záleží na typu problému a také na počtu sezení do týdne (měsíce). Při krizové intervenci navštívíte terapeute třeba jen jednou, při krátkodobé terapii možná desetkrát. Dlouhodobá terapie může trvat i několik měsíců až let, vždy záleží na vás, zda máte pocit, že ještě potřebujete na terapii chodit.

Anorexie a bulímie – tři pověry o našem těle

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Kdo je hubený a kdo už tlustý? Kolik musí kdo vážit, aby „vypadal dobře“? Jak to všechno začalo? Pocity nespokojenosti s vlastním vzhledem, především pak se svou váhou, možná nějaká ta poznámka spolužáků či rodičů k postavě, touha nějaké kilo ubrat, dokázat všem, že své tělo mám pod kontrolou? V psychologii existují teorie, které říkají, že hlavní činností našeho rozumu v každodenním životě je hodnocení. Hodnotíme svět kolem nás, naše blízké okolí a také sami sebe. Podle svého hodnocení pak předjímáme, co můžeme od ostatních i od sebe očekávat. Při svém hodnocení jsme zatíženi svou vlastní minulostí – zkušeností, také náladou, strachem a samozřejmě reakcí svého okolí. S tím se někdy shodneme, jindy ne. Většina z nás má tendenci spíše shody dosáhnout – alespoň s někým. Sebehodnocení podléhá úplně stejným zákonům jako hodnocení čehokoliv jiného, jen se nás to týká o něco víc. K sebehodnocení patří také náš vztah k vlastnímu tělu – a lze to říci i naopak, své tělo hodnotíme s ohledem na to, jak se vnímáme „celí“. Toto je velmi důležité, neboť tak můžeme získat porozumění pro ty, kdo veškerou svou pozornost, vůli i čas věnují svému tělu. Tělo i duše jsou dvě spojené nádoby, s tím se dnes už smířila i západní medicína. Vztah k vlastnímu tělu, jeho hodnocení, vnímání toho, co je krásné a co ošklivé, to vše je práce duše vedená duchem doby, vulgárně řečeno společenskými normami. Že takový duch doby existuje si může každý ověřit sám na vlastní oči, stačí navštívit galerie obrazů či výstavy sochařského umění a prohlédnout si ideály krásy v historii světových kultur. Kromě estetických zážitků si z takové výpravy odneseme jistý nadhled nad normami dneška, nad relativitou jejich platnosti. První pověrou je, že ideál krásy je objektivní skutečnost, které stojí za to věnovat celý svůj život. Cituji z dopisu: „Začala jsem sledovat svou váhu asi před čtyřmi lety. Bylo mi 13 let, začal mi v té době růst zadek a prsa, připadala jsem si taková oplácaná. Neuměla jsem tou dobou zapadnout mezi spolužáky tak jak by se mi líbilo a myslela jsem, že je to mou nadváhou. Začala jsem tedy omezovat stravu, vážit se a počítat kalorie. Dnes měřím 165 cm, vážím – jak kdy, momentálně 43 kg. Asi jsem nemocná, všichni to říkají, ale stejně mám pocit, že jsem ty kila přemohla. Je to to jediné, co jsem v životě opravdu zvládla dokonale – zhubnout.“ Toto je jeden z mnoha příběhů, jejichž hrdinka se ve snaze zlepšit své sebehodnocení (což si zpočátku sama neuvědomovala) vydává na cestu boje se svým vlastním tělem. Je to cesta askeze (někdy střídaná záchvaty „dopřávání si všeho“), neustálého sledování a počítání,vše ostatní přestává být důležité. Lidé, o něž zpočátku stála, s nimiž se chtěla cítit lépe, se pomalu ztrácejí a na míst nich přichází váha a zrcadlo. Strach z jídla a strach z kil. Každé jídlo v sobě nese potenciální nebezpečí vyššího čísla na váze, jeho chuť přestává být pro naši hrdinku důležitá. Ještě větším strašidlem se pro ni stává slovo tuk. Ten považuje za vrchol něčeho nezdravého, za nadbytek v těle, který ho jen hyzdí a přináší tak nepříjemné pocity. Do tuku si tak vlastně promítá vše, co považuje pro svůj život za nepřijatelné, čeho se chce za každou cenu zbavit. Dávám zde čtenáři k zamyšlení, čím bychom v našem životě tuk jako symbol něčeho zavrženíhodného nahradili? Co je pro náš život nepřijatelné a přitom je to nadosah? Druhou pověrou je, že tuk v našem těle nemá co dělat! Přiměřená hladina tuku plní v těle životně důležité funkce – pomáhá udržovat tělesnou teplotu, tlumí klouby, chrání orgány, uchovává vitamíny a pomáhá tělu při nedostatku potravy. Zvýšená hladina tuku může být samozřejmě zdraví škodlivá, v této oblasti se ale při sledování příběhu naší hrdinky rozhodně nepohybujeme. Většina lidí si myslí, že hladinu tuku ve svém těle může objektivně sledovat na své váze. I naše hrdinka si myslela, že méně kilogramů znamená více krásy a více zdraví. Tělesná hmotnost v sobě zahrnuje ovšem i zcela jiné složky našeho těla – kosti a svaly. Můžeme mít jinak rostlou – a tedy i těžkou kostru než jiný, stejně vysoký člověk, stejně tak se lišíme i objemem svalové hmoty. Proto všechna čísla, vycházející z měření tělesné hmotnosti a výšky vzrůstu jsou jen orientační. Příkladem toho je počítání Indexu tělesné hmotnosti (Body Mass Index, BMI). Pomocí jednoduchého vzorce dostaneme na desetiny přesné číslo, které dosazením do normativních tabulek vypovídá, jak jsme na tom s hmotností vzhledem k normě. To je v pořádku, počítáme-li však s BMI jako s přesnou hodnotou, vyjadřující míru naší tloušťky či hubenosti, jsme na velkém omylu. Třetí pověrou je, že číslo na váze je přesným vyjádřením naší tloušťky či hubenosti, že přesně vypovídá o míře tuku v našem těle. Toto nám nesdělí ani BMI či jiné přepočty. Hmotnost je pouze orientační číslo, které se často mění. Začal jsem ideály, končím poněkud prozaičtěji u kilogramů. Pověr samozřejmě existuje mnohem více. Jednu ještě přeci jen přidám na konec – mnoho lidí, kteří svůj svět zúžili na starost o své tělo a především o své kilogramy, si myslí, že tento svět je jediný, v němž umějí žít. Člověk dostal do vínku velký dar a tím je možnost změny. A tu má samozřejmě i hrdinka z dopisu, možná by mohla začít své dobrodružství změny rozlišováním pověr od skutečností. Musí ovšem překonat strach z nového. A to bych jí přál.

Jak sdělovací prostředky ovlivňují vaše sebepojetí

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Nechat se ovlivnit časopisy a televizí je poměrně snadné. Vezmete například do ruky časopis a z obálky se na vás usmívá dokonalá fotomodelka Dana – velké modré oči, perfektní pleť, oblé rty a svůdný pohled. A vás napadne: Takhle bych měla vypadat. Jenže já mám nos nahoru a křivé zuby – vypadám hrozně. Nebo uvidíte reklamu na opalovací krém. Leoš – svaly jako kulturista, do bronzova opálený – brázdí na sudu s přehledem vlny a ze břehu se na něj culí houf obdivovatelek. A co si řeknete? „Nemám ani zdaleka takové svaly, sport mi vůbec nejde – nemůžu nikdy s nikým chodit.“ Musíte si ale uvědomit, že se díváte na něco, co neexistuje. Redaktoři časopisů chtějí mít všechno dokonalé. Dokonalost ale neexistuje. A tak si ji vytvářejí pomocí počítačů. Daně vybělí zarudlé očí, vymažou pupínek na bradě, vlasům přidají dvojitý lesk – a trochu jim na obrazovce změní odstín. Na tom samém počítači Leošovi zvýrazní svaly a doplní pozadí s mořem a příbojem. Leoš má totiž ve skutečnosti z vody hrůzu a na sudu stál jen ve studiu. Fotky v časopisech nejsou skutečné. Ale vy ano. A nejdůležitější je, abyste se měli rádi takoví, jací doopravdy jste.

Psychiatrie léků zbavená

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Psychoterapeutické oddělení pro neurózy na oddělení 18b psychiatrické léčebny v Kroměříži, známé jako ?osmnáctka?, funguje již téměř 28 let na principu terapeutické komunity. Lékař, psycholožka, staniční sestra, která řídí provoz, a pět vycvičených pracovníků se středním zdravotnickým vzděláním. Tak vypadá terapeu tic ký tým na kroměřížském oddělení. Je určeno pro pacienty, které sem písemně doporučí psychiatři, psychologové nebo i praktičtí lékaři obeznámení se systémem zdejší léčby. Pacienty podle volného místa objednává staniční sestra, která je zároveň zkušenou psychoterapeutkou. Od ní také dostávají pacienti před nástupem leták s podrobnými informacemi. V ideálním případě slouží polovina z dvaceti osmi lůžek mužům a polovina ženám (většinou bývá více žen). Doba hospitalizace je pevně stanovena na 6 týdnů. V rámci komunity většinou fungují dvě samostatné uzavřené skupiny. Nová skupina pacientů přichází vždy v polovině pobytu ?starší? skupiny. Jen v letním prázdninovém období se obě skupiny spojují do jedné velké otevřené skupiny, z níž každý pátek odchází několik pacientů a následující pondělí je nahrazují pacienti noví. Skupina Nejdůležitější částí programu je skupinová psychoterapie, která probíhá každý den odpoledne od pondělí do soboty a trvá jeden a půl hodiny. Obě skupiny mají ve stejnou dobu se svými terapeuty v různých místnostech program. Kromě lékaře a psychologa se programu účastní i koterapeuti z řad vycvičených spolupracovníků. Skupinová sezení bývají zaměřena různě, podle fáze vývoje a podle okamžité potřeby skupiny a jejích členů. Zpočátku převažuje orientace biografická, probírají se životní osudy jednotlivých pacientů. Později se objeví témata společná více členům skupiny. Posléze se pozornost zaměřuje na interakce ?tady a teď?, na kterých se mohou ozřejmit problémy vyskytující se v jejich životě ?tam?, tj. doma či v práci, a odhalit i souvislosti s tím, co se stalo ?tehdy?, a co ovlivnilo prožívání a chování jedince ve směru, který se nepříznivě uplatňuje v jeho současném životě ?tam i tady?. Večer se pak provádí nácvik asertivity nebo řešení problémů. V terapii se kombinuje přístup dynamický, který má pacientům pomoci odhalit souvislosti jejich současných problémů v mezilidských vztazích s jejich zkušenostmi v minulosti, a přístup kognitivně behaviorální, který aktivně pomáhá odstraňovat problémy měněním nevhodného chování a myšlení a nacvičováním chybějících dovedností. Spolupráce koterapeutů ve skupinovém sezení se řídí ?pravidlem světových stran?. Terapeuti oblečení v civilu nesedí vedle sebe, ale sedí na různých stranách v pacientském kruhu. Netvoří ani ?rodičovský model?, ani ?jednotnou frontu?, ale vystupují jako autentické osoby s diferencovanými pocity a komentáři. To jim umožňuje vciťovat se do různých stránek prožitků a názorů pacientů a vyjadřovat i vzájemný nesouhlas při snaze o hlubší proniknutí do jejich problematiky. Mohou představovat model kooperativního zpracování rozporů. Podle potřeby uměřeně zasahují pomocí vhodných technik, vystupují v roli moderátorů, nebo zůstávají zticha, když skupina pracuje samostatně. Stupeň aktivity a direktivnosti nebo empatie terapeutů závisí také na individualitě každého člena koterapeutického týmu a na jeho koncepci práce. Někdy se proto obě paralelní skupiny ve svém přístupu i dosti výrazně liší. Psychogymnastika, psychodrama a jiné aktivity Skupinovou psychoterapii, probíhající většinou ve dvou skupinách, doplňují dopolední programy společné pro celou komunitu. Jejich náplň se střídá. Nejvíce jsou ceněny psychogymnastika a psychodrama. V psychogymnastice vyjadřují pacienti neverbálně pomocí pantomimy své pocity, postoje a vztahy. Jednotlivcům, dvojicím i skupinám jsou zadávána různá témata ke zpracování. Některá témata mají charakter pantomimických her (na vláčky, na školku, na maškarní ples, na soupeřící království nebo na ztroskotání na pustém ostrově). Ostatní pak následně komentují, jak se do ?akcí? promítly navyklé formy chování nebo minulé zkušenosti pacienta. V psychodramatu přehrávají pacienti pohybem i slovy problematické scény ze svého života, od kterých se tak mohou ?odreagovat? a přijmout alternativní verze chování, jimiž by mohli problémy účinněji zvládnout. K dalším oblíbeným technikám patří projektivní arteterapie, ve které se problémová témata, ale i silné stránky jedince a jeho perspektivy ztvárňují kresbou nebo malováním. Výtvory pak opět všichni společně prodiskutují. Někdy pracuje skupina i na společném díle a učí se kooperativnímu chování. Středeční dopoledne je věnováno tzv. velké komunitě, společnému sezení, které nahrazuje tradiční vizity. Každý pacient podává subjektivní zprávu o svém pokroku za uplynulý týden a pacientská spoluspráva i další pacienti jej hodnotí z vnějšího pohledu. Jednou týdně pak pacienti připravují sami program společného večera. V polovině léčby se skupina věnuje jeden týden rodinné terapii. Pacienti si mohou pozvat rodinného příslušníka, s nímž by si přáli zlepšit své vztahy. Ten může být přijat na několik dnů na oddělení a účastnit se všech programů. Skupina tak pozná partnera svého člena a je schopna lépe porozumět jeho problémům i ?z druhé strany?. V řadě případů tento přístup také napomůže nalézt společné řešení přímo s partnerem. I takto lze léčit Skupinová psychoterapie, která je spolu se všemi pomocnými aktivitami používána v léčbě, usiluje o pochopení vlastního podílu pacienta na jeho problémech a konfliktních situacích i o pochopení příčin jeho současných nepřizpůsobivých forem chování z jeho životní historie. Za významný se považuje nejen rozumový ?náhled?, ale také emoční prožitek, jak ve smyslu katarze, očištění, tak emoční korektivní zkušenosti. Neméně důležitý je nácvik nového chování, a to jak nácvik vhodnějšího mezilidského chování, tak nácvik zaměřený na jednotlivé individuální příznaky, např. nácvik asertivity při nesmělosti, nácvik samostatného chození do města při agorafobii, nácvik překonávání obsesí apod. Všichni pacienti se mají během pobytu naučit autogenní trénink, aby si uměli navozovat potřebný stav rovno váhy a klidu a zadávat vlastní autosugestivní formulky. Organizační rámec terapeutické komunity s bohatým celodenním programem, ve kterém je pamatováno i na užitečnou pracovní činnost a sport, poskytuje široké možnosti předvedení navyklých způsobů reagování a zároveň přecvičování těch forem chování a prožívání, které se ukázaly jako problematické a neadaptivní. Od roku 1971 do poloviny roku 1999 prošlo oddě le ním již více než pět tisíc pacientů. Výsledky léčby se po řadu let systematicky hodnotily v ukazatelích sympto ma tického zlepšení, získání náhledu a změny chování, a to jak bezprostředně po léčbě (zvlášť z pohledu terapeuta a zvlášť pacienta), tak v roční katamnéze za pomoci rozesílaných dotazníků. Z publikovaných výsledků vyplývá, že podstatný zisk má z léčení bezprostředně asi 60 % pacientů (připočteme-li i mírné zlepšení, tak 90 % léčených) a za rok 50 % těch, kteří ?osmnáctku? absolvovali.

Pozor na diety

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Tak jako auto potřebuje k jízdě palivo, potřebuje i tělo ke svému fungování energii. Pro naše tělo jsou palivem potraviny, které mu umožňují, aby správně fungovalo – srdci, aby rozvádělo krev do celého těla, plicím k dýchání, svalům k pohybu a mozku k myšlení, zkrátka umožňují nám žít. Jestliže sníte přesně to množství, které tělo potřebuje k vykonávání svých funkcí, máte stálou váhu. Jestliže dodáte tělu paliva (jídla) mnoho a tělo ho na svou činnost nespotřebuje, mění si energii z potravin na tuk, ukládá si ho na různých místech těla a Vy tloustnete. Každý má v těle nějakou zásobu tuku – i hubení – to pro případ, kdybyste nemohli dodat tělu živiny. Krmíte-li však tělo moc, ukládá si stále více a více tuku a následky už znáte sami. Je to jako v bance – čím víc si do svého těla uložíte, tím víc tam toho máte. Jak se ale tuku zbavíte, když jste byli spořiví a máte ho v těle uloženo větší množství? Jedině tak, že vydáváte více energie než přijímáte v potravě, a chybějící energie musí pak být brána z tukových zásob. Můžete tedy redukovat váhu tím, že budete méně jíst, nebo tím, že budete vydávat více energie pohybem. Je pravda, že nelze příčiny obezity redukovat jen na nekázeň v jídle a nedostatek pohybu, u někoho jsou regulační mechanismy narušeny. Když však spojíte oba přístupy – méně jíst a více se hýbat, alespoň dílčího úspěchu dosáhnete. Pojďme tedy na to. Nejčastěji se lidé pokoušejí hubnout pomocí přísných diet. I když základní požadavek pro hubnutí – snížení energie dodané tělu – je splněn, má tento způsob řadu úskalí. <ul> <li>Když nadměrně omezíte příjem potravy, Váš organismus si zvykne na snížený příjem energie, sníží se Vám bazální metabolismus, tedy množství energie potřebné k základnímu fungování Vašeho těla. Je to výhodné, pokud jste na pustém ostrově a potřebujete přežít, ale ne když hubnete v moderní společnosti obklopeni spoustou jídla. <li>Při rychlém hubnutí odchází z Vašeho těla nejenom tuk, ale ztrácí se i svalová hmota. Když přestanete držet dietu, tělo si ukládá z přijímané potravy zvýšeně tukové zásoby na případnou další hladovku. Bylo to chytře zařízeno, aby lidé přežili hladomory, ale v současnosti je tento atavismus již škodlivý. Při kolísání váhy se Vám tedy zvyšuje i při stejné váze procento tuku v těle, a tím se dále snižuje bazální metabolismus a vydáváte tedy trvale méně energie. <li>Kolísáním váhy se mohou zvětšovat nerovnoměrnosti v rozložení tuku ve Vašem těle. Mnohý z Vás má už jistě vyzkoušené, že celkovým hubnutím nemůže docílit, aby víc zhubl na určitých místech těla, kde to potřebuje. <li>Jak z vědeckých studií, tak ze zkušeností hubnoucích vyplývá, že dodržování přísných diet doprovázejí záporné emoční reakce. Strádáte tedy nejen na těle, ale i na duši. Jste obecně labilnější, nervóznější, podrážděnější, občas na Vás padnou i chmury, netečnost, slabost.</li> </ul> Pokud se extrémně omezujete v něčem, co Vám přináší libý pocit, pocit uspokojení, musí zákonitě dojít ke zvratu. Vyhladovělé tělo i duše touží po vysokoenergetických potravinách a dochází k „záchvatům žravosti“. A co následuje potom? Většinou pocity viny. A znovu začínáte s novými zaručenými a drastickými dietami a bludný kruh pokračuje. Tento kolotoč nejen snižuje Vaše sebevědomí, ale je i jednou z vážných příčin zvyšujícího se výskytu poruch příjmu potravy – bulimie a mentální anorexie. Není to dostatek důvodů k tomu již provždy se přísným dietám vyhnout?

Bulimie a anorexie – informace o léčbě

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Informace pro pacientky a jejich příbuzné Vážená slečno, paní, vážený pane, dovolte, abychom Vás informovali o naší jednotce a některých organizačních opatřeních z posledních let, tak aby se vám co nejdříve dostalo péče, jakou potřebujete. Doufáme, že tyto informace pomohou zkvalitnit naši spolupráci především s postiženými dívkami, ale i s jejich rodinou či přáteli, kteří jim chtějí pomoci. Kritéria pro přijetí na JSPPPP Jednotka přijímá pacientky starší 18ti let, v kompenzovamém somatickém stavu (stav bezprosteředního ohrožení života je řešen na interních metabolických jednotkách nebo odděleních dle místa bydlište). Protože podmínkou úspěchu léčby je motivace pacientek, dáváme přednost žádostem o hospitalizaci od dívek samotných. Hospitalizace přichází v úvahu většinou u pacientek, u kterých ambulantní léčba byla neúčinná, nebo mají další závažná onemocnění. Pacientky po sebevražedném pokusu bývají přijímány na uzavřená oddělení a posléze mohou být po dohodě přeloženy na naší jednotku. Při současné diagnóze závislosti na návykovch látkách vetšinou přijímáme pacientky, které prošly léčbou závislosti, po dohodě s terapeuty daného zařízení. Doporučení k hospitalizaci U pacientek, které potřebují hospitalizaci doporučujeme, aby jejich ambulantní psychiatr zaslal na adresu jednotky doporučení k hospitalizaci, které by mělo obsahovat adresu bydlište nemocné a telefoní číslo, základní osobní a anamnestické údaje, průběh nynějšího onemocnění a případnou další psychiatrickou či tělesnou nemoc. Sociální pracovnce, paní Dlouhá, doporučení zařazuje, po diskusi týmu o naléhavosti přijetí do čekacího listu.Čekací doba je v současné době v průměru tři měsíce. Termín nástupu je oznámen písemně na uvedenou adresu pacientce, kterou požádáme, aby telefonicky potvrdila, že má ješte o hospitalizaci zájem. Z historie a filozofie JSPPPP Jednotka byla založena v roce 1983 na základě zkušeností Jednotky pro PPP v belgickém Kortenbergu. Během 16ti let činnosti naší jednotky stoupl počet hostitalizací trojnásobně. V současné době nejčastejší diagnózou je mentální bulimíe (60% pacientek jednotky), 5% z hospitalizovaných tvoří muži. V 80% hospitalizací jde o první pobyt na naší klinice, u 20% se jedná o příjem opakovaný. Náš program je založen na biopsychosociálním pojetí onemocnení, proto se snažíme o komplexní přístup. Režim oddělení a práce týmu Na prvním místě v léčbě stojí režimová opatření a psychoterapie, v indikovaných případech používáme léky. Oddělení funguje na principu terapeutické komunity a zvláštní důraz proto klademe na skupinové aktivity pacientů. Při přijetí je s pacientkou uzavřena písemná smlouva týkající se jídelního režimu, cílové váhy a dodržování pravidel oddělení. Významnou součástí terapie je poučení o správném stravování a jeho nácvik, což zajištuje specializovaná sestra přítomná při všech jídlech. Dívky jsou seznámeny s psychologickými, tělesnými a dalšími důsledky hladovění, dvakrát týdně stolují s psychologem jednotky. Pacientky se účastní dynamicky orientovaných skupin (jednou týdně), kognitivně-behaviorální skupinové terapie (dvakrát týdně) a skupiny arteterapeutické (jednou týdně). Nedílnou součástí programu je také autogenní trénink, relaxační cvičení (jednou týdne 15 minut), léčebná tělesná výchova (dvakrát týdně) a pracovní terapie (dvakrát týdně). Účast na některých společných aktivitách, stejně jako např. víkendová propustka jsou podmíněny dosažením určité minimální hmotnosti podle terapeutické smlouvy. Pobyt na jednotce trvá většinou šest až osm týdnů. V závěru pobytu se zaměřujeme na postupný přechod pacientky do jejího běžného prostředí a možnosti dodržování jídelního režimu během aktivního života. Významnou a nedílnou součástí léčby je spolupráce příbuzných a blízkých, se kterými se snažíme navázat kvalitní kontakt a poskytnout jim informace eventuelně možnosti rodinné či partnerské terapie, která může být v některých případech velmi důležitá. Při propuštění s pacientkami projednáváme nutnost následné péče, a snažíme se poskytnout kontakty na adekvátní zařízení. Výsledky hospitalizace Výsledky hospitalizace lze na základě dlouhodobého sledování srovnat se specializovanými centry vyspělých zemí. Jsou stále sledovány i v rámci některých výzkumných projektů, kterých se pacientky mohou účastnit. JEDNOTKA SPECIALIZOVANÉ PÉČE PRO PORUCHY PŘÍJMU POTRAVY(JSPPPP) Psychiatrická klinika LLF UK Ke Karlovu 11, Praha 2 Tel 24914120-335, Fax 24910577

Denní stacionář pro PPP v Praze

15.3.2014/0 Komentáře/v Články/přidal admin

Denní stacionář pro poruch příjmu potravy byl otevřen k 1.5.2002. Psychiatrická klinika tím vyhověla vzrůstajícím po�adavkům na léčbu poruch příjmu potravy (předev�ím anorexia a bulimia nervosa). Přestavba stacionáře, umístěného v několika místnostech původního zavřeného oddělení Psychiatrické kliniky, byla umo�něna převá�ně díky sponsorským darům a spolupráci s Asociací pro pacienty s PPP a jejich rodinné příslu�níky. Vznikla za velkého pracovního nasazení personálu Centra pro PPP pod vedenim MUDr. H.Pape�ové Csc.. Terapeutický koncept a program vznikl na základě zahraničních zku�eností vedoucí oddělení a vychází z moderních principů (standart) léčby tohoto onemocnění. Daląí informace najdete v rubrice Kontakty. Stacionář má nové personální obsazení: Vedoucí lékař: Doc. MUDr. Hana Papeľová, CSc. Oąetřující lékař: MUDr. Jana Peichlová Psycholog: PhDr. Lucie Pelková PhDr. Frantiąek David Krch Mgr. Jan Soukup Mgr. Jana Tomanová Specializovaná sestra: Irena Spurná

Poruchy příjmu potravy – léčba

Prevence poruch příjmu potravy

Psychoterapie – potřebujeme ji?

Anorexie a bulímie – tři pověry o našem těle

Jak sdělovací prostředky ovlivňují vaše sebepojetí

Psychiatrie léků zbavená

Pozor na diety

Bulimie a anorexie – informace o léčbě

Denní stacionář pro PPP v Praze

Pošťák

Ověření

ODKAZY

ČTYŘLÍSTEK DOBRÉHO PSYCHOLOGA

Podporujeme

Základní informace

Pošťák

Ověření

ODKAZY

ČTYŘLÍSTEK DOBRÉHO PSYCHOLOGA

Podporujeme

Rubriky

Základní informace