Archive for category: Články

Dívky s mentální anorexií a mentální bulimií vedou svoji největší bitvu proti svému tělu, ženskému tělu, které je jim největším nepřítelem. Na tělo orientovaná terapie / práce s tělem / se zaměřuje na tělesné prožitky explicitně ? ne pouze na verbální rovině. Naše práce s pacientkami je inspirovaná psychoterapeutickým směrem somatické psychoterapie ? biosyntézou, která zahrnuje tři hlavní terapeutické procesy ? uzemnění / grounding /, centrování / centering / a facing. Mezi hlavní terapeutické cíle práce s tělem u pacientek s PPP patří objevení a prožívání tělesných pocitů a impulsů, které se rodí v pacientkách samých a schopnost vyjádřit je. Tělo se tak stává jak zdrojem, tak jazykem emocí. Tento způsob práce napomáhá pacientkám, aby tělo patřilo opět jim samotným, aby se stalo součástí jejich vlastní identity. Práce s tělem podporuje schopnost vyjadřování pocitů k druhým a tak napomáhá k zlepšení sociálního kontaktu s okolím, rozvíjí interakci pacientek s druhými. Pro pacientky s mentální anorexií je typické narušené vnímání vlastního těla. Dalším cílem terapie je dát do většího souladu představu o vlastním těle a realitu, napomoci přijetí vlastního těla. Charakteristickou anorektickou hyperaktivitu nahradit za pohyb, který bude opravdu potěšující aktivitou, podpořit schopnost relaxace. <p> Terapeutické cíle Práce s tělem u pacientek s PPP je tedy zaměřena na čtyři specifické cíle: znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla, prožívání radosti z vlastního těla, omezení anorektické hyperaktivity, rozvoj sociálních dovedností.<br> Pro některé pacientky s PPP, které zápasí se svou nemocí řadu let, může být práce s tělem velmi konfrontační. Je důležité poskytnout bezpečný a strukturovaný rámec, ve kterém každý zná pravidla. Postoj terapeuta je sdílný a empatický. Terapeut by se měl zdržet komentáře tělesného schématu pacientek a je potřeba, aby byl opatrný na tělesný kontakt. Vnímání dotyku může být blokováno také kvůli negativní sex. zkušenosti. <p> 1/ Znovuvytvoření realistického pohledu na sebe sama a přijetí vlastního těla<br> Hilda Bruchová jako první popsala fenomén narušeného vnímání vlastního těla u pacientek s mentální anorexií. Pacientka s mentální anorexií vnímá sebe samu jako příliš tlustou i přes svou vyhublost. Její tělo je buď předmětem ohrožení nebo pasivním, necitlivým břemenem, které musí s sebou neustále vláčet. Tělo je pro ní zároveň špatné i fascinující. Vnímání vnitřních stimulů je zkresleno. Pacientka neví, kolik jídla její tělo potřebuje; nemá již normální pocit hladu, sytosti ani únavy. Zároveň často dochází k popírání nebo potlačování sexuálních pocitů nebo se pacientky vyhýbají intimním zážitkům. Tvrdohlavě bojují s chutí k jídlu, potěšením a sexuální touhou. Selvini ? Palazzoli popsal popření těla následovně: žena trpící mentální anorexií bojuje nejvíce s vlastním tělem, s ženským tělem, které se jí při vyvrcholení její nemoci zdá být trestuhodným , dokonce až odpudivým ?předmětem?. Podmínkou uzdravení je vytvoření si realistické představy o vlastním těle. Prvním krokem je znovu přijít ?do styku? s vlastním tělem. Cílem této fáze terapie je znovuobjevování a znovuprožívání těla. Tělo musí opět patřit pacientce, být součástí její identity a autonomie. Podstatou léčby je vést pacientky k tomu, aby si uvědomily pocity a impulsy, které se v nich objevují a své postavení jakožto jedinců, kteří jsou schopni cítit, myslet a jednat za sebe samé. K podpoře realistického vnímání vlastního těla přispívají kromě postupů zaměřující pozornost přímo na tělo také zpětná vazba pomocí videa ? video feedback .<br> Druhým krokem je přijetí těla. Zvláště fázi přibývání na hmotnosti mohou pacientky trpící mentální anorexií prožívat jako pouhé pasivní přibírání, což vyvolává obnovené napětí a strach ze ztloustnutí. Za velkým strachem ze ztloustnutí stojí strach ze ztráty ovládání. Jejich pokusy udržet všechno ve svém životě / fungování na fyzické i duševní úrovni / pod kontrolou, ukazují na podstatu jejich problému: paralyzující pocit bezmoci, vtělenou neschopnost žít. Je potřeba , aby si pacientky zvykly na své fyzicky vyspělejší tělo. Prostřednictvím postupů zaměřených přímo na tělo, konfrontace s ostatními členy skupiny a zpětné vazby mohou pacientky pozorovat , jaké možnosti tělo nabízí, a zároveň si všimnout problémů, které pro ně nebo pro ostatní představuje vyšší nebo nižší hmotnost. Toto uvědomění je zásadní, má-li se prolomit popírání jejich nemoci. <p> 2/Radost z vlastního těla<br> V rámci terapie se zaměřujeme na to, aby anorektické pacientky přehodnotily své tělo jako potenciálně příjemné. Je třeba vést pacientky k tomu, aby se opět byly schopny radovat z fyzických počitků a vyjadřovat své pocity: tělo může být zdrojem i jazykem emocí. Pozitivní fyzické prožitky lze stimulovat, nabídneme-li pacientkám nové možnosti, kdy se pohyb sám o sobě stává skutečně příjemnou aktivitou / např. aktivní formy relaxace, bioenergetická cvičení, volné vyjádření při tanci /. <p> 3/Omezení anorektické hyperaktivity<br> Charakteristickým znakem mentální anorexie je neustálý neklid nebo nutkání k pohybu. Místo aby anorektičky využívali pohyb funkčně jako prostředek relaxace a potěšení, stávají se kořistí jakého si neosobního, egodystonního nutkání k pohybu. Cílem je přeměnit anorektickou hyperaktivitu v kontrolovanou formu pohybu, kdy je pacientce umožněno pohybovat se intenzivně pouze do míry určené terapeutem. Toho lze dosáhnout např. zpomalením tempa pohybů a vsouváním tzv. stop-momentů. Postupně může být kontrola terapeuta nahrazována vlastní kontrolou pacientky. Cílem je umožnit pacientce ovládat napětí a uvolnění. To jí dá naoplátku pocit bezpečí a jistoty v jejím těle. Užití bioenergetických cvičení, a dalších postupů na tělo orientovaných, které níže uvádíme, může učit pacientky jak vyrovnat anorektickou hyperaktivitu odpočinkem a relaxací <p> 5/Rozvinutí sociálních dovedností<br> Skupinová práce s tělem podporuje u pacientek vyjadřování pocitů (pozitivních i negativních) a impulsů směrem k druhým, empatii a tím tak napomáhá k zlepšení jejich sociálních dovedností. <p><p> Jak jsme již zmínili, k výše uvedeným cílům práce s tělem u pacientek s PPP využíváme především tři hlavní terapeutické procesy ? uzemnění/ grounding /, centrování / centering / a facing . <br> Uzemnění (grounding) má vztah s rytmem našeho pohybu a stavem našeho svalového napětí. Uzemnění znamená vitalizaci toku energie směrem po páteři dolů a odtud do ?pěti končetin?, tzn. obou paží, obou nohou a hlavy. Terapeut pracuje na uvolnění energie napjatých svalů tím, že přeměňuje napětí do projevitelného pohybu. Pracujeme s širokou paletou poloh těla, z nichž některé mají jistou podobnost se stresovými pozicemi v bioenergetice nebo s asanaci v józe. Tedy vše co má vztah s pohybem, s prožíváním a cítením svého těla, s nabitím a pohybem energie, pomáhá zvyšování groundingu. Jde o pocit – jsem živý, moje energie pulsuje v těle, má volný průchod ? opak je blok / ztuhlá energie, neproudí tam, kam má, tak jako u PPP, např. studené ruce /. <p> Při centrování se jedná o proces, který napomáhá člověku najít a prohloubit pocit vlastního středu. Práce s dechem je jeden z prostředků, který napomáhá dostat se do kontaktu se svým středem. Dech rovněž pomáhá dostat se do kontaktu s emocemi. Dýchání a emoce jsou v tak vzájemně hlubokém vztahu, že každá emocionální změna je spojena se změnou dechového rytmu. Existují určité vzory dýchání, které jsou spojovány se strachem, hněvem, smutkem, nadějí, radostí, touhou atd. Práce s dechem má často za následek / hlavně u člověka se silnou racionální kontrolou / podporu emocionálního uvolnění nebo v jiném emocionálně labilním člověku emocionální ?upevnění?. Práce s nádechem je smysluplná při stavech strachu, bezmoci, slabosti , smutku. Při stavech silného ovládání se, zadržování hněvu a zvýšeného napětí je užitečná práce s výdechem. Často se člověk ocitá ve stavu, kdy v zájmu rovnováhy je potřeba, aby po jednom typu práce následoval opačný typ práce <p> Facing rozvíjí všechny výrazové prostředky, které může člověk používat při kontaktování okolního světa. Vedle pohybového projevu jsou hlavními cestami navazování kontaktu oči a hlas. Fasing rozvíjí schopnost člověka vidět a hlasem se vyjadřovat, ale i schopnost vnímat pohledy a hlas druhých, což napomáhá k odstranění event. bloku mezi člověkem a druhými. <br> Práce s hlasem vychází z poznání, že existuje úzký energetický vztah mezi vydaným tónem a svalovým napětím. Hovoříme o kvalitě hlasu / sounding /, jako rozvoji hlasové rezonance, jako o výrazově silném nástroji. Zlepšení uvolněnosti hlasu se spojuje se zlepšením svalového tonu. Kvalita hlasu podporuje grounding. Práce s hlasem je nejtěsněji spojena s prací s dechem. <p> V biosyntéze se ukázalo užitečné spojovat dotek se čtyřmi tradičními živly ? zemí, vodou, ohněm a vzduchem. Dotek země ? zde jsou používány ruce, podobně jako ostatní části těla, jako prvek opory. Snažíme se zprostředkovat zážitek pevnosti. Dokázat, že spolehlivým ?základem? může být nejen země, ale také druhý člověk. U lidí, vyznačujících se přílišnou nezávislostí používáme principu opory, abychom jim pomohli věřit více druhým lidem a být schopni přijmout péči a pomoc. Snažíme se o to, aby získali důvěru k prvkům opory / záda, nohy, paže /. V druhém významu je dotek země zvláště smysluplný u lidí, kteří mají slabé hranice nebo jsou neuzemněni a příliš úzkostní. Dotek vody ? zde se snažíme zprostředkovat zážitek proudění, cirkulace, uvolnění proudu energie. Jde o pohyby typu kmitání, třepání apod. Tento druh doteku napomáhá uvolnění svalů tak, aby svalový tonus byl opět uveden do rovnováhy. <br> Dotek vzduchu- jde spíše o ?nekontaktní?, symbolický druh doteku. Např. foukání nebo jemné ?ometení? dlaněmi části těla po ukončení masáže apod.<br> Dotek ohně ? jeho principem je regulace tepla a teploty těla. Ruce mohou v tomto případě fungovat jako ?radiátory?, aby bylo vnitřní teplo převedeno na povrch těla. To může nastat bezprostředně zahřátím chladných oblastí těla nebo přímo prací na energetickém poli v prostoru nad staženou oblastí těla. <p><p> Přístup, který jsme zde prezentovali, není konečnou odpovědí na tak složitý jev jako PPP. U žádné jiné psychofyziologické poruchy se totiž složité vzájemné působení biologických, psychologických i sociokulturních faktorů neprojevuje tak jasně jako při genezi a udržování mentální anorexie a bulimie. Vhodná je léčba založená na multifaktoriálním pojetí této poruchy, kde vedle skupinové práce je neméně důležitá též individuální a rodinná terapie. Literatura:<br> ? Vandereycken, W., Depreitere, L., Probst, M. : Body-Oriented Therapy for Anorexia Nervosa Patients. American Journal of Psychotherapy, č. 2, 1987.<br> ? Probst, M, Coppenolle, H., Vandereycken, W.: Body experience in Anorexia nervosa patients: an overview of the therapeutic approaches.<br> ? Boadella, D. : Biosyntéza. Středisko psychologických služeb, Brno, 1993<br> ? Lowen, A.: Bioenergetika, Portál, 2000<p><b>Privátní praxe, DPK FN Motol, Praha 5 a PK VFN, Praha 1</b> </p> <p>Adresu a telefon najdete v <a href=“http://www.pppinfo.cz/kontakt_list.asp“>rubrice Kontakty</a>

Lidé, kteří chtějí být dokonalí, se stanou dokonale nešťastnými a dokonale otravnými. Perfekcionismus odsuzuje člověka k tornu, aby se stal svým vlastním největším nepřítelem. Život s sebou přináší příliš mnoho krizí a vyžaduje příliš mnoho riskování, než aby si člověk uchovával nerealistickou touhu být neomylným. Bůh odpouští; perfekcionisté nikdy. <p> Rudolf Dreikurs (1971), zakladatel moderních rodičovských hnutí, svým žákům radil, aby si vybudovali „odvahu být nedokonalí“. Aby se lidé přizpůsobili nevyhnutelným zklamáním a neúspěchům, musí přijmout, že život se nebude starat o jejich přání, ani se nepřizpůsobí jejich požadavkům. Tedy, když se jim do cesty postaví překážky, musí svobodně zareagovat, vydat se neprošlapanými cestami a přijmout riziko, které může vést k proměně. <p> Bez odvahy být nedokonalý se lidé budou zbytečně sami zatracovat za své chyby; přijdou na ně deprese a nemoci a budou méně ochotní podstupovat riziko, které vede k osobnímu růstu, ale také může vést k potenciálnímu neúspěchu. <p> Epiktétos kdysi poznamenal, že „veškeré neštěstí pramení ze snahy ovládat události a druhé lidi, které člověk nemá ve své moci“. Dříve či později se většina lidí naučí, kdy s životní bouří bojovat a kdy stáhnout plachty a nechat ji přejít.

Článek by mohl pomoci těm, kteří mají problém s přejídáním – trpí bulímií nebo nadváhou. Myslím, že je dobré si svátky vánoční prožít tak, aby nám z nich pak zůstal příjemný pocit odpočinku a spokojenosti namísto výčitek či obav z kil navíc. <p> Dříve než popíšu některé praktické pomůcky, jak udržet jedení na uzdě, chtěl bych ještě přidat pár slov o tom, co může vaše úsilí komplikovat.<br> <br> Riziko pro přejídání představuje během předvánočního shonu v první řadě stres. Stresu se někdy prostě nevyhneme, ale měli bychom být sami na sebe trochu hodnější a po čase pracovního či nákupního vypětí si dopřát trochu relaxace. Zavzpomínejte tedy, jaké způsoby odpočinku vám vyhovují a pokud se vám vybaví dortík v cukrárně nebo pytel brambůrků u televize, hledejte dál. Přejedení (a pro ty, kteří trpí bulímií i zvracení) přináší pocity uvolnění, které jsou ale velmi krátkodobé, situaci neřeší a naopak přináší spoustu potíží.<br> <br> <b>1. rada: Zvýšená chuť k jídlu a jeho zvýšený příjem může být váš pokus, jak se vyrovnat se stresem. UVOLNIT SE VŠAK MŮŽETE I MNOHEM ZDRAVĚJI.</b><br> <br> Dalším rizikem pro přejídání je deprese. Tu může zapříčinit únava, někdy až vyčerpání ze všech těch aktivit, které si na sebe během vánoc vymyslíme. Vánoce jsou ale také časem setkávání a můžeme se někdy prostě cítit osamělí. O vánocích – především pak na samém konci roku také často bilancujeme. Přísun jídla bývá někdy náhražkou příjemných pocitů, které nedostáváme ve vztazích s druhými lidmi.<br> <br> <b>2. rada: Mohu-li něco doporučit, pak radím – neprožíváte-li zrovna šťastnější období svého života, pak BILANCOVÁNÍ NA KONCI ROKU SI ZAKAŽTE. O svém životě můžete přemýšlet kdykoliv jindy, když budete „psychicky silnější“.</b><br> <br> A teď několik konkrétních návodů, jak dostat své jedení více pod kontrolu. Vyžaduje to od vás určité odhodlání. Výsledek ale stojí za to. Důležité je zabránit nekontrolovanému pojídání v průběhu celého dne. A proto:<br> <br> <b>3. rada: Chcete-li mít větší kontrolu nad tím, co přes den sníte, pořiďte si bloček a do něj si PIŠTE VŠE, CO BĚHEM DNE JÍTE + čas + místo, kde jíte + co při jedení děláte. Moc času to nezabere a divili by jste se, jak to může pomoct.</b><br> <br> K tomu je třeba ještě dodat, že nejlepší by bylo, aby ve vašich zápisech nejčastěji u položky „co při jedení děláte“ stálo „nic, jen jím“.<br> <br> <b>4. rada: Snažte se VYVAROVAT jedení u televize, při čtení, práci s počítačem a jiných činnostech, kdy se věnujete něčemu jinému než samotné konzumaci. Předejdete tak překvapivému zjištění, že plech s cukrovím jste během filmu zcela vyprázdnili.</b><br> <br> Někdy, zvláště trpíte-li bulímií, je důležité si připravit na ty nejkritičtější dny jídelníček předem a toho se pak snažit držet. Všechny mé rady jsou dlouhodobě prověřené při léčbě bulímie a nadváhy a funguje to. Ovšem problém bývá s nedostatkem pevné vůle. Když ale svému snažení dáte nějaká pravidla, ta vás mohou podržet a dodat vám trochu jistoty, že vaše snažení jde správným směrem. Vaše námaha bude odměněna dobrým pocitem ze sebe samých. Hodně štěstí!<br>

Osoba, u níž byla diagnostikována mentální anorexie, je dokonce i po letech ohrožena zlomeninou kosti dvakrát více než lidé bez této poruchy. Dokazuje to alespoň nová studie z Dánska publikovaná v odborném časopise International Journal of Eating Disorders. <p> Nové závěry naznačují, že poškození kostí způsobené poruchami příjmu potravy může být stálé. Je však možné, že pacienti zmínění ve studii dosud s tímto onemocněním bojují a to brání kostem získat původní sílu. <p> Dřívější studie zjistily, že lidé s poruchami příjmu potravy, jako jsou anorexie nebo bulimie, mohou trpět oslabením kostí v důsledku špatné výživy. To podle odborníků může zvyšovat riziko osteoporózy a zlomenin. <p> Během nejnovějších výzkumů se vědci z Aarhusovy univerzitní kliniky v Dánsku zaměřili na 2149 pacientů s mentální anorexií, 1294 lidí s bulimií a na 942 osob s jiným typem poruchy. Všichni pacienti, z nichž více než 90 procent byly ženy, byli srovnáváni se skupinou asi 4000 zdravých jedinců. <p> V porovnání s nimi byla u nemocných zaznamenána dvakrát vyšší pravděpodobnost zlomenin a toto riziko zůstalo vysoké i v období deseti let po zjištění poruchy příjmu potravy. Nejvyšší ohrožení přitom bylo zjištěno u anorektiků. <p> Badatelé se domnívají, že anorexie může způsobit stálé poškození kostry, které později doprovází ztráta kostní hmoty v důsledku stárnutí. Na druhé straně vědci poukázali na to, že ani po diagnostikování a léčbě nemusí být tato porucha zcela odstraněna, což způsobí trvalý deficit důležitých látek v těle.

Nechat se ovlivnit časopisy a televizí je poměrně snadné. Vezmete například do ruky časopis a z obálky se na vás usmívá dokonalá fotomodelka Dana – velké modré oči, perfektní pleť, oblé rty a svůdný pohled. A vás napadne: Takhle bych měla vypadat. Jenže já mám nos nahoru a křivé zuby – vypadám hrozně.<br> <br> Nebo uvidíte reklamu na opalovací krém. Leoš – svaly jako kulturista, do bronzova opálený – brázdí na sudu s přehledem vlny a ze břehu se na něj culí houf obdivovatelek. A co si řeknete? „Nemám ani zdaleka takové svaly, sport mi vůbec nejde – nemůžu nikdy s nikým chodit.“<br> <br> Musíte si ale uvědomit, že se díváte na něco, co neexistuje. Redaktoři časopisů chtějí mít všechno dokonalé. Dokonalost ale neexistuje. A tak si ji vytvářejí pomocí počítačů. Daně vybělí zarudlé očí, vymažou pupínek na bradě, vlasům přidají dvojitý lesk – a trochu jim na obrazovce změní odstín.<br> <br> Na tom samém počítači Leošovi zvýrazní svaly a doplní pozadí s mořem a příbojem. Leoš má totiž ve skutečnosti z vody hrůzu a na sudu stál jen ve studiu. Fotky v časopisech nejsou skutečné. Ale vy ano. A nejdůležitější je, abyste se měli rádi takoví, jací doopravdy jste.