Vrba

…

Svět už nebude takový, jaký byl …

Existují věci, které jsou schopny změnit náš pohled na život. Možná mnozí z vás viděli drastické video obětí ostřelování Luhanska, ve kterém prochází kamera od jednoho mrtvého k druhému. Oběti leží na ulici, jsou zakryty, avšak jak se kamera přiblíží je plachta odhrnuta. A divák vidí běžné civilisty, obyčejné chodce z ulice znetvořené střepinami tak, že v mnoha případech musí odvrátit zrak. Něco tak hrozného jsem dosud ve svém životě ještě neviděl.

Z tohoto zážitku jsem byl dlouho otřesený a stále jsem to měl před očima. A když jsem pak, po nějaké chvíli šel na internet tak, jak to běžně dělám, když jsem šel na facebook či na jakoukoliv jinou stránku, všechno se mi najednou zdálo být neuvěřitelně banální, povrchní, mělké a prázdné. Zdálo se mi doslova neuvěřitelné, jak se lidé mohou bavit, smát a zajímat o tisíceré bezvýznamnosti, když je možné, aby se na světě dělo něco takového.

Možná si teď řeknete, že přece jen ať už se stane cokoliv, život se nezastaví a jde dál. Ano, život jde sice dál, ale v myslícím člověku nutně vyvstane otázka, jaký je to vlastně život? Jaký je jeho směr, jaké jsou jeho hodnoty a jaká je jeho hloubka, jestliže může v kterékoli části světa přinést něco tak mimořádně a nelidsky surového?

A navíc se to už ani neděje na nějakém vzdáleném konci světa s jinou kulturou a temperamentem, ale tady u nás, v našem evropském prostoru, kde vládnou přibližně stejné kulturní, ekonomické, společenské a politické poměry.

Každý z nás by si proto měl uvědomit že to, co se děje na Ukrajině je vyhroceným důsledkem hodnot, podstaty a principů fungování právě toho společenského systému, ve kterém v současnosti žijeme. Ve vyhrocené podobě se zde projevuje zvrácenost principů, které tato společnost uznává.

Za povrchností, plytkosti a prázdnotou každodenního života většiny lidí hraje finanční elita světa krvavé šachové partie s osudy celých národů. Politici a vlády většiny států jsou totiž pouze figurkami, kterými hýbe někdo jiný. Jsou pouze loutkami, které vykonávají vůli někoho jiného, majíce z toho samozřejmě výrazný osobní profit. Plebsu třeba dát jeho chléb a hry a my si pak můžeme nerušeně za jejich zády rozdělovat a panovat, to je princip na základě kterého to všechno funguje.

Proč to ale může právě takto fungovat a proč tomu, že to takto funguje nebudou mnozí lidé věřit, i když se jim o tom otevřeně řekne? A proč už vůbec nebudou souhlasit s tím, že právě oni sami svým postojem k životu jsou za to vinni? Že ve skutečnosti právě oni sami svým prázdným a povrchním přístupem k životu bez vyšších hodnot mohou za všechno to zlé?

Chléb a hry! To jsou hodnoty, které vždy uznávala většina lidí tohoto světa. Chléb a hry, nebo jinak řečeno mít a užívat si. To je to jediné co lidi zajímá. To „mít“ znamená co možná nejvyšší standard hmotného zabezpečení a do toho „užívání si“ lze zahrnout co možná nejefektivnější využití nabytých prostředků pro svůj vlastní prospěch a pro své vlastní potěšení.

Standardní člověk této planety je plně a beze zbytku ponořen do „hodnot“ obsažených ve slovech chléb a hry. Nic hlubšího pro něj neexistuje. Není vůbec ochoten připustit, že život by mohl mít i nějaký hlubší smysl a nějakou hlubší hodnotu.

No a mocní, ti skuteční mocní tohoto světa prostřednictvím jim sloužících médií i prostřednictvím nastavení celkového fungování společnosti podporují a živí takový druh duševní degradace širokých mas, protože právě takovýmto způsobem duševně zdegradované masy lze snadno ovládat. Proto mohou manipulativně přinutit celé národy, aby znevažovaly a nenáviděli ty, kteří jim chtějí skutečně dobře a aby uctívali a oslavovali ty, kteří je zaprodali. Je jim možné přesvědčit veřejné mínění světa, že agresor je mírotvorce a že ten, co hájí své zájmy je agresor.

V dnešním světě konzumním způsobem života duševně zdegenerovaných lidí je možné veřejnému mínění namluvit, že bílá je černá a černá bílá. Lidé tomu snadno uvěří, když se o tom bude mluvit v televizi a psát v novinách. Většina z nich je tak vmanipulovaná do falešné reality, jejíž věří aniž by věci sami zkoumali. Na to jim přece nezbývá čas, protože jsou plně zaměstnaní a vytížení svým mít a užívat si.

Lidmi se manipuluje, neboť dávají sebou manipulovat a za jejich zády probíhají zákeřné mocenské hry, v nichž nic neznamenají ani tragédie a zbídačování celých národů. Jakýkoliv zločin je totiž možné snadno omluvit, protože hloupé masy spolknou úplně všechno.

A právě tato zhoubná duševní degradace mas umožňuje mocným tohoto světa konat před očima veřejnosti věci stále arogantnejší a bezohlednější. Ba dokonce je možné tyto hloupé ovce pomalu hnát k nové světové válce, v níž se jako ve velkém divadle budou navzájem zabíjet před očima mocných.

A toto všechno se dá uskutečnit jen proto, že s lidmi si je možné pro jejich nesmírnou duševní povrchnost dělat cokoliv. Protože pro svou touhu mít a užít si ztratili schopnost samostatně myslet. Protože ztratili smysl pro vyšší hodnoty jakými jsou čest, spravedlnost, lidskost, ohleduplnost, dobrosrdečnost a skromnost. Protože se z nich staly egoisté, myslící jen na svůj vlastní chléb a své vlastní užívání si.

My sami jsme vinni za všechno špatné, co se děje ve světě! My, obyčejní lidé, kteří jsme v povrchnosti vlastního soustředění se pouze na svůj „chléb a hry“ dali volný prostor temným silám, jednajícím za našimi zády. Neboť za to, že se my ještě máme dobře nebo alespoň snesitelně blahosklonně dovolujeme, aby byli jiní vražděni, ožebračování a vykořisťováni.

Ale vězme, že to donekonečna nepůjde tak, jak to šlo doposud. Hrůzy, zabíjení a utrpení, dosud od nás vzdáleny na opačném konci světa přijdou pomalu do naší blízkosti a nakonec i k nám samotným. Přijdou k nám za naši prázdnotu a povrchnost, protože jsme zaujatí pouze vlastním egoismem neměli zájem odporovat zločinnému systému pokud jsme my sami měli dostatek a pokud utrpení bylo způsobováno pouze tím druhým. Musí to prostě všechno nakonec přijít i k nám, protože nepochopitelná nenasytnost touhy finanční elity světa po moci, po podrobováni si a zotročováni národů sáhne nakonec i na nás samotných.

Co tady může pomoci? Jedině to, abychom se znovu stali skutečnými lidmi! Lidmi, kteří se nedají oklamat tvrzeními, že černá je bílá jen proto, že jsou toho mínění takzvané autority v televizi či v novinách. Lidmi, kteří se odvrátí od plytkosti konzumního způsobu života, do kterého jsme byli cíleně vmanipulovaní.

Bariérou vůči naší duševní dehonestácii je náš opětovný příklon ke skutečným hodnotám pravého lidství. Těmi hodnotami je spravedlnost, čestnost, ohleduplnost, dobrosrdečnost, skromnost a jednoduchost.

Je samozřejmé, že bude velmi obtížné překonat společenským klimatem nastolenou, vědomě udržovanou a živenou duševní degradaci, ale jedině toto je cesta, jak je možné vzepnout se „hodnotám“ konzumního života a nenechat sebou nedůstojně manipulovat. Jedině toto je cesta, jak pochopit co se skrývá za utrpením ve světě, cesta jak se proti němu a jeho strůjcem postavit a jak zamezit tomu, že se nakonec toto utrpení dotkne nás samotných a našich nejbližších. Neboť svět už prostě dále nesmí být takovým, jako byl doposud. Už se totiž na to není možné dále lhostejně dívat!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Boj dobra se zlem

Dobro a zlo! Na kterou stranu se přiklonit? Každý z nás zná bez zaváhání ihned správnou odpověď. A přece většinu lidí jaksi stále více přitahuje to špatné. Pokud ne přímo tím, že by se oni sami vydali na cesty zla, tak určitě nepřímo tím, že se dostatečně vážně, silně a intenzivně neusilují k dobru. Že v tomto směru zůstávají vlažnými.

Zlo je temnota a dobro je světlo! A temnota může houstnout pouze tam, kde není světlo. Kde však září světlo a nabírá na stále větší intenzitě, tam nemá temnota šanci. Je to nanejvýš prostá a jednoduchá zákonitost.

Zlo tedy může pronikat vším na zemi jen proto, že v lidech není vážného úsilí o dobro. Temnotě se totiž může dařit pouze tam, kde světlo nesvítí dostatečně silně. Příčinou existence všudypřítomnosti zla, které lidi na zemi tísni a znepříjemňuje jim život je to, že právě tito samí lidé nikdy s vážným nasazením a nanejvýš důsledně neusilovali o konání dobra. Neboť pokud by se sami stávali světlým a šířily by světlo kolem sebe, temnota a zlo by přece neměli žádnou šanci se přiblížit. Odpudilo by je to tak, jak světlo odpuzuje tmu.

Při zběžném surfování na internetu může člověk spatřit a poznat ty nejfantastičtější formy zla, které proniká tímto světem. Může vidět mrtvoly civilistů, roztrhaných střepinami v ulicích měst na východě Ukrajiny. Může spatřit popravu dvanáctiletých dětí v Sýrii, nebo trest za čtení Bible v Saúdské Arábii – ruku rozsekanou tak, že se po takovém zákroku stává nepoužitelnou. Může se dozvědět o lékařce v Číně, která vylákala dítě na opuštěné místo, vyloupla mu obě oči a vyňala z nich rohovky na prodej. Může s dozvědět o povinném drogovaní amerických vojáků nasazených v bojových operacích, z nichž většina se po skončení aktivní služby stává psychiatrickými pacienty. Může se dozvědět o tisícerých jiných zvrácenostech, o kterých neměl ani ponětí, že vůbec existují.

Ano, propastné jsou hlubiny zla, které proniká tímto světem. Člověk na to hledí a je z toho zděšen. Ale to je tak všechno! Všechno skončí pouze u konstatování zla a při zděšení se nad jeho projevy. Dále jako potud se už průměrný člověk nikdy nedostane! Už se nedostane k tomu, aby se nad tím hlouběji zamyslel a vyvodil z toho ve vztahu k sobě samému nějaké důsledky. Důsledky v tom smyslu, že by si položil otázku: co mohu já osobně udělat proto, aby bylo na světě lépe?

Ano, většina lidí se omezuje pouze na konstatování zla a své rozhořčení nad ním, avšak bez toho, že by začaly hledat cesty, jak by oni sami mohli přispět k tomu, aby se věci zlepšily. Aby to všechno bylo jiné. Lidé ve své pohodlnosti totiž velmi rychle najdou sebaospravedlňujúci argument spočívající v tom, že přece oni sami jsou příliš nepatrnými na to, aby mohly něco změnit. Že jsou příliš malí a bezvýznamní a zlo příliš rozbujelé a velké na to, aby oni osobně mohli nějak přispět ke změně světa k lepšímu.

V takovém postoji se však skrývá vina! Vina za zlo, které se bez odporu rozmáhá po zemi. Vina proto, že zlu se nechává volné pole působnosti. Neboť člověk, vnímající zlo a jeho projevy, které ho obklopují zůstává vlažným, apatickým a pouze nečinně přihlížejícím. A právě takový postoj umožňuje bujení zla!

Člověk by však měl reagovat úplně jinak! Měl aktivně odpovědět vlastní, stále silnější touhou po dobře a po tom, aby on sám byl lepší. Na neúnavnost zla, jehož projevy vidí bujet kolem sebe by měl reagovat vlastní neúnavností a odhodlaností v konání dobra. Na houstnoucí tmu přece reaguje každý normální člověk tak, že zapálí světlo. Zapálí a svým příklonem k dobru neustále rozšiřuje světlo v sobě a kolem sebe.

Zlo, které vnímáme má být tedy pro nás zvýšeným impulsem k tomu, abychom konali dobro! Abychom se ještě silněji sami upnuli k dobru a rozvíjeli jej! Jedině tím přispějeme k tomu, aby bylo na zemi více světla. A čím bude více světla, tím bude méně temnoty, čili zla.

Pokud tedy člověk vidí zlo, jak ustavičně bují má se mu to stát popudem k ještě většímu zvíšení vlastního úsilí o dobro. Bujení zla se pro nás musí stát popudem k zesílení dobra. Pokud totiž budeme takto konat, dobro nakonec zvítězí!

Pokud ale zatím vítězí zlo znamená to, že naše úsilí o dobro není dostatečné! Že jsme v něm vlažnými a svou lhostejností mu přenecháváme prostor. V tom spočívá naše vina! V tom spočívá naše míra odpovědnosti za katastrofální stav výšky morální úrovně naší civilizace.

Vladimír Visockij kdysi řekl: Pravda jednou určitě zvítězí, ovšem jen tehdy, když dokáže totéž co lež.

Vzhledem k našemu tématu můžeme jeho slova parafrázovat takto: Dobro jednou určitě zvítězí, ovšem jedině tehdy, když dokáže totéž co zlo. Když neúnavnost, s jakou se dnes na zemi rozmáhá zlo bude nahrazena stejnou neúnavností a neutuchající odhodlaností v konání dobra.

Takovýmto způsobem je tedy třeba dívat na zlo, se kterým se setkáváme. Třeba se na něj dívat jako na impuls k našemu zvýšenému úsilí o dobro.

Konstatování zla a nadávání něj je totiž tolik jako nic! U piva, v autobuse, ve vlaku a ještě na mnoha jiných místech může člověk často slyšet, jak lidé nadávají na zlo, které se jich dotýká. A tím to pro ně i končí. Uleví si a to jim stačí. Nechápou, že pokud se oni sami nevydají na cestu k dobru, svou lhostejností pouze podporují rozpínání zla, které jim ničí a znepříjemňuje život.

To, jaký bude život na zemi má tedy každý z nás ve vlastních rukách. Každý z nás se totiž mírou svého vlastního příklonu k dobru může stát světlem, které potlačí sílící temnotu. Pokud to však neuděláme, temnota nás nakonec spolkne! Zhltne nás samotných i celý svět a udusí všechno světlo na této zemi.

Člověče, zaměř se proto k dobru se vší silou své bytosti. Ať jsou jedině dobru, ušlechtilosti a spravedlnosti podřízeny všechny tvé myšlenky a slova. Člověče, staň se služebníkem světla! Staň se bojovníkem světla, které nakonec porazí temnotu a zlo na této zemi.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Spravedlnost existuje!

Člověka nelze násilím udělat šťastným, i kdybychom si to velmi přáli. Má totiž svobodnou vůli, která je darem od Stvořitele a která mu umožňuje svobodně se rozhodovat pro věci dobré, nebo špatné. S každým našim svobodným rozhodnutím je však spojena odpovědnost, které se nemůžeme zbavit. Ve stvoření totiž platí železný zákon: Co kdo zaseje, to také sklidí.

Každý člověk, který chce jednat ve svém životě správně by si měl být vědom této jednoduché Zákonitosti. Měl by pochopit její prostou logiku a na základě toho by se pak měl začít rozhodovat správně a správně jednat.

Lidé si totiž ničí životy a dělají nešťastnými sebe i jiných mnohdy ani ne proto, že by snad oni sami byli až tak špatní, ale především z nevědomosti a lehkomyslnosti. Nevědomost proto třeba nahradit poznáním. Poznáním o neomylných účincích Zákona zpětného působení, vyjádřeného slovy: Co kdo zaseje, to také nutně sklidí. Zákona, jehož působení se nemůže vyhnout nikdo z nás.

Pokud někdo seje svými city, myšlenkami, slovy a činy dobro, sklidí dobro. Pokud ale někdo seje svými city, myšlenkami, slovy a činy zlo, sklidí bezpodmínečně zlo a to buď v tomto svém životě, buď po své fyzické smrti na takzvaném druhém světě, nebo při svém opětovném pozemském vtělení, protože ve stvoření platí zákonitost reinkarnace.

Každý myslící člověk by si měl proto uvědomit, že právě Zákonem zpětného účinku je dokonale zabezpečena univerzální Spravedlnost pro všechny.

Pokud tedy někoho v současnosti potkává zlo, musí si být vědom toho, že musel nutně sám kdysi zlo sít a tudíž toto zlo se ke němu vrací zpět, jako důsledek jeho vlastního, nesprávného jednání.

Moudrý člověk pak dokáže přijmout účinky neomylné Spravedlnosti jako spravedlivou odplatu za své činy, kterou, pokud je právě takovým zralým způsobem přijata, je splacen jeho karmický dluh a smazána jeho vina.

Nemoudrý člověk bude naopak zlořečit na svůj nepříznivý osud, bude mluvit o nespravedlnosti, i když mu to v konečném důsledku i tak nemůže být k ničemu platné, protože účinky zmiňované, vyšší Spravedlnosti musí přijmout i on.

Pokud se to však děje bez pochopení, svým reptáním na osud si zase seje něco špatného, co se k němu časem opět určitě vrátí. Je to pak jeden velký koloběh utrpení, v němž navazuje jedno vlákno řetězu za druhým. A tento koloběh lze přeseknout pouze poznáním a přizpůsobením se univerzální Zákonitosti ukryté ve slovech – Co kdo zaseje, to také sklidí.

Člověk si musí uvědomit, že i když se k němu bude určitý čas vracet jím samým zaseto, minulé zlo, ale on už bude od chvíle poznání výše zmíněných zákonitostí vědomě sít pouze dobro, nakonec se jeho karma vyčerpá a jeho vina bude odpykána. Pak se k nám, podle Zákona – Co kdo zaseje, to také sklidí, bude vracet už jen dobro.

No a nakonec mi nedá nevzpomenout, že člověk, který jednou poznal a pochopil neoblomnost Zákona zpětného účinku se musí s hrůzou a bolestí dívat na současný, každodenní život kolem nás a na tu neuvěřitelnou lehkomyslnost a naivitu lidí, kteří doufají, že žádná vyšší Spravedlnost neexistuje.

Proto si žijí klidně a bezohledně tak, jak je to pro ně osobně co nejvýhodněji v domnění, že za své činy nebudou nikým bráni k odpovědnosti. A tak se stále více rozmáhá lež, podvod, okrádání, pomluvy, chamtivost, nepoctivost, prospěchářství, honba za ziskem, mocí nebo slávou, zvrhlost, smyslnost, vulgárnost, arogance, namyšlenost a mnoho, mnoho jiného.

Pokud však právě takové „hodnoty“ velmi intenzivně každodenně sejeme, co asi budeme sklízet? Je opravdu hrozné na to byť jen pomyslet. V této souvislosti se vzhledem k hodnotovému žebříčku průměrného člověka dnešní doby neodbytně vnucuje jedno, jediné slovo, které bude představovat poslední tečku za nesprávným myšlením a jednáním lidí. Je to slovo „Apokalypsa“! Apokalypsa, o níž bylo tomuto lidstvu výstražně mluveno již před 2000 lety.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Jak dosáhnout štěstí?

Každý člověk chce být šťastný. Existuje množství lidí, kteří o své vlastní štěstí vysloveně cílevědomě usilují. A přece je skutečného štěstí na zemi jako šafránu. A přece je to jev zcela výjimečný, přestože po něm touží a usiluje se o něj velmi mnoho lidí.

Jak je to možné? Proč je tomu tak? Co je toho příčinou?

Jsou mnozí lidé, kteří usilují o peníze doufajíc, že když je budou mít dostatek, přinese jim to štěstí. Ale žel, většinou jim to dlouhodobé štěstí vůbec nepřináší, protože při získávání peněz obvykle ztratí zdravou míru a dostanou se do začarovaného kruhu závislosti. Do závislosti zvané chamtivostí.

Mnozí lidé hledají zase vlastní štěstí v ponoření se do práce a v kariéře. To jim sice může přinést určité sebe uspokojení, ale nikdy ne ono hledané, trvalé štěstí.

A jsou zase lidé, kteří hledají štěstí v partnerském životě a v manželství. Žel, každé druhé manželství dnes končí většinou krachem a mezi těmi manželstvími, které vytrvají není mnoho takových, které by bylo možné považovat za opravdu šťastné a které by oběma partnerům poskytovaly to, co skutečně lze nazvat pravým štěstím.

A takto bychom mohli pokračovat ještě dlouho. Kde se však skrývá a v čem spočívá tajemný a lidem nepoznaný recept na dosažení štěstí?

To velké a neznámé tajemství spočívá v poznání, že štěstí nelze paradoxně dosáhnout tím, že o něj budeme usilovat! Každému takovému lidskému úsilí se totiž pravé štěstí zdaleka vyhne!

Proč je tomu tak? Neboť v podobném úsilí se nachází velký kus osobního egoismu! A skutečné, pravé štěstí je neslučitelné s jakýmkoliv osobním egoismem. Je s ním neslučitelné, protože ono může být vždy jen vedlejším produktem. Vedlejším produktem našeho úsilí o správný život. O správný život naplněný úsilím o spravedlnost, čestnost, ušlechtilost, lidskost a dobro. Kdo usiluje o tyto hodnoty, kdo jim podřídí své jednání, svá slova, ba dokonce i své myšlení, ten žije správně a jako spravedlivá odměna za jeho správný život k němu zavítá štěstí.

Pravé štěstí je totiž odměnou opravdového života! Je samovolným a vedlejším produktem života, naplněného úsilím o dobro, spravedlnost, čestnost, ušlechtilost a lidskost. Jiné cesty k němu není!

V této skutečnosti zároveň spočívá logická odpověď na otázku, proč je na zemi tak málo opravdu šťastných lidí. Jednoduše proto, že jen málokdo ve svém životě usiluje vážně a cílevědomě o dodržování hodnot zmíněných výše. Jednoduše proto, že lidé se sobecky, ba někdy až „přes mrtvoly“ egoisticky ženou za vidinou vlastního štěstí. Pro toto všechno pravého štěstí na zemi téměř není.

Jak funguje tento princip si můžeme ukázat na konkrétním příkladu:

Miliony lidí touží po partnerovi a partnerském soužití doufajíc, že jim to přinese štěstí. Nikdo v tom nevidí nic špatného, ovšem takové jejich přání je přece jen přáním osobního egoismu, který vidí v získání partnera a v partnerském soužití s ním především prostředek k dosažení svého vlastního, osobního štěstí. Takový druh touhy však štěstí nepřináší a proto i mnohé sňatky ztroskotávají. Nestojí totiž na pravém a zdravém základě, ale pouze na osobní egoistické touze po vlastním, osobním štěstí jeho účastníků.

Jaký ale má tedy být zdravý základ pro dosažení partnerského svazku, naplněného pravým štěstím? Tím zdravým základem je touha darovat sebe sama druhému. Touha udělat vše proto, aby byl náš partner šťastný. Oním zdravým základem šťastného partnerství je nemyslet na sebe, ale především na toho druhého. Jedině pak, pokud takto myslíme a jednáme k nám může přijít pravé štěstí, protože ono je vždy jen vedlejším produktem opravdového přístupu k životu. Pokud dokažme dávat, být lidskými a usilujícími o dobro, štěstí k nám přijde samo, aniž bychom o něj nějak zvlášť usilovali.

Kristus kdysi řekl: Kdo hledá svůj život ztratí jej! Kdo ale ztratí svůj život pro mne, nalezne jej! A právě tatáž zákonitost, právě tentýž druh logiky platí i ve vztahu k lidskému štěstí. Kdo totiž hledá pouze vlastní štěstí, nikdy ho nenajde. Kdo však sobecky nehledá pouze své vlastní štěstí, komu leží na srdci štěstí jiných, kdo dokáže sám sebe dávat druhým, kdo dokáže hledět především na dobro druhých, ten štěstí najde. K tomu přiletí samo od sebe! Toho bude trvale doprovázet!

Žijme proto svůj život tak, abychom se stali hodnými pravého štěstí. Žijme svůj život správně tím, že ho naplníme skutečnými hodnotami. Jestliže tento svět není šťastný znamená to, že lidé nežijí správně. Že ve svém životě opravdu vážně neusilují o dobro, laskavost, čestnost, lidskost, spravedlnost, ušlechtilost a takovýmto způsobem jsou pak na míle vzdáleni od správného života. A proto je od nich na míle vzdálené i pravé, velké a skutečné štěstí.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Dobrý den, píši závěrečnou práci na VOŠ v Praze na téma Mentální anorexie a součástí práce jsou také výpovědi žen, které tuto nemoc prodělaly. Chtěla jsem se zeptat, zda se tady najde někdo, kdo by mi byl ochotný poskytnout jeho příběh o boji s touto nemocí (cca 1 A4, vše je samozřejmě anonymní). Příběhy můžete posílat na mail j.pittnerova@volny.cz. Děkuji moc. Jana.

Chcete mít lehkou smrt?

Smrt je jistota, se kterou musí každý z nás počítat. Zaručená jistota, ke které se každým dnem stále více přibližujeme. Žel, lidé se problematikou smrti ve vztahu k sobě samým příliš nezabývají a začínají na ni myslet až tehdy, když se přibližuje jejich čas. Potom však už bývá většinou pozdě změnit něco na jejím průběhu a zásadním způsobem ovlivnit to, zda bude lehká, nebo zda budeme muset podstoupit těžký a zoufalý smrtelný zápas. Komu to není lhostejné, měl by proto již nyní začít žít tak, aby jeho smrt mohla být opravdu snadná.

Naši problematiku si přibližme na dvou příkladech, a sice na člověku materialistickém a ateistickém, čili člověku přesvědčeném o tom, že po smrti už nic není a na člověku idealistickém, čili přesvědčeném o existenci života po smrti.

Materialista a ateista věří jen ve svůj krátký pozemský život. Nic jiného pro něj neexistuje. Dokonce ani ve svých myšlenkách nepřekračuje hranice hmotného světa, protože i ve svém nitru se zabývá pouze tím, co je podle něj reálné a co tedy má nějaký význam a nějakou cenu. Svým jednáním i všem svým myšlením je proto pevně připoután na svět hmoty. Na svůj život v hmotném světě, který podle něj smrtí končí.

Této jeho základní filozofii je přizpůsoben celý jeho život a od ní se odvíjejí hodnoty, kterým věří. A protože je skálopevně přesvědčen, že žije pouze jednou je většinou toho názoru, že si je proto třeba života pořádně užít. Že je třeba žít naplno. K tomu jsou však potřebné prostředky, to znamená peníze, které mu zajistí přístup ke všem hmotným požitkům a radostem, které život nabízí. No a proto, aby peníze k tomu potřebné a získal, neváhá mnohokrát jednat nemorálně, nečestně, nelidsky a bez soucitu. Pro něj je totiž nejdůležitější pouze jeho vlastní užívání si života. Života, který si chce užít o to víc, o co víc je přesvědčen, že smrtí všechno končí.

Čas však letí, jeho život se přibližuje ke konci a připoutání takového člověka k hmotnému světu je obrovské, protože ho svým myšlením a jednáním neustále intenzivně živil.

A najednou nadejde chvíle smrti! Přichází smrt, která mu chce absolutně všechno sebrat. Onen člověk však není schopen myslet jinak, než myslel po celý svůj život a proto se svého života křečovitě drží. On nechce zemřít. On se nechce propadnout do nicoty a nebytí. O každou minutu života zoufale zápasí.

Na jedné straně je zde tedy neodvratnost smrti a na druhé straně křečovité upínání na hmotnou existenci. Co z toho může vzejít? Nic jiného, než těžký, zoufalý a bezvýchodný smrtelný zápas. Nic jiného, než smrtelný strach před nebytím, kterému se člověk všemožně brání. Takový postoj však pouze prodlužuje jeho boj se smrtí, způsobuje těžký smrtelný zápas a bolestivou smrtelnou agonii. Každá minuta, kterou člověk ve svém křečovitém připoutáni na hmotný život získává se stává pouze další minutou jeho agónie.

Toto však rozhodně není smrt lehká a my o této závažné problematice mluvíme právě z toho důvodu, aby co nejméně lidí muselo prožívat cosi podobného.

Proto se nyní podívejme na druhý příklad a sice na člověka přesvědčeného, že smrtí život nekončí. Není vůbec důležité, jakého je tento člověk vyznání. Důležité je, že věří v pokračování života po smrti a tato jeho víra je opravdu reálná a tedy reálně ovlivňující jeho dosavadní život.

Pokud totiž člověk opravdu věřil, že smrtí život nekončí, ale dále pokračuje, musel si být vědom i určité zodpovědnosti, která se za tím skrývá a na jejímž základě bude od něj na druhé straně požadované zúčtování všech jeho činů. Velké účtování nejen za jeho činy, ale i za jeho slova a myšlenky.

Neboť skutečná víra v život po smrti je spojena se Spravedlností, před jejíž obličej jednou předstoupíme. Takové něco však od člověka doslova vynucuje určitou výšku morální a etické kvality jeho života. Člověk už totiž nemůže jednat nemorálně, nečestně, nespravedlivě, nelidsky a bez soucitu vůči ostatním když ví, že jeho pozemský život jednou skončí a on bude muset předstoupit před Spravedlnost, které se bude muset zodpovídat ze všech svých slov, myšlenek a činů.

Takový člověk sice užívá věcí hmotných, užívá svého pozemského života, avšak není k němu tak křečovitě připoután a požitky hmotného druhu nejsou pro něj jedinou prioritou.

V určitém smyslu stojí nad věcmi a má nad nimi nadhled protože ví, že všechno hmotné bude jednou muset zde na zemi zanechat. A proto nestojí o to, aby se kvůli hmotným a pomíjivým věcem vnitřně zatěžoval nečestností, nespravedlností, nelidskostí, sobeckostí a bezcitností. Neboť v hodině své smrti bude muset všechno hmotné zanechat zde na zemi a tam na druhý břeh si bude moci vzít se sebou jen svou čestnost, dobrosrdečnost, ušlechtilost, spravedlnost, lidskost a soucitnost. Hmotné totiž zůstane zde ve hmotě. Jedině to duševní, ty duševní kvality a hodnoty, které jsme se snažili žít zůstanou našim majetkem. Zůstanou pokladem našich duší, který nám nikdo a nic nemůže vzít. Ani smrt!

Jak bude tedy probíhat umíraní takového člověka? Bude více méně bezbolestné, protože duše dotyčného byla zvyklá na nadhled nad věcmi i nad životem. A proto i nyní, v hodině smrti bude mít určitý nadhled, a to dokonce i nad svou vlastní fyzickou smrtí. Bude si totiž vědom toho, že smrt je jen brána, přes kterou je třeba projít do jiné roviny bytí.

Takový člověk bude brát svou smrt jako přirozenou skutečnost, na kterou je připraven a počítá s ní. Jeho vnitřek, jeho duše proto nebude mít problém odpoutat se od umírajícího těla, trpícího bolestí. Duše takového člověka se tedy rychle odpoutá od svého těla, protože na něm až tak křečovitě nelpí. A z tohoto důvodu ani nebude pociťovat fyzické bolesti a strasti umírání své fyzické schránky.

Je však třeba podotknout, že u člověka, který je přesvědčen že smrtí život nekončí musí jít o skutečné, upřímné vnitřně přesvědčení. Vnitřní přesvědčení, jehož důsledkem byl čestný, spravedlivý a ušlechtilý život, jako i živé přesvědčení o reálnosti existence jiné roviny bytí, do které vstupujeme svou smrtí.

Na tom, jaký je náš nejvnitřnější pohled na život a jaká z něj vyplývá naše základní životní filozofie tedy záleží jakým způsobem bude každý z nás umírat. Tím totiž, co skrýváme v hloubce svého nitra určujeme, jaká bude naše smrt. Zda lehká nebo těžká. Zda to bude plynulý přechod do jiné roviny bytí, nebo bezvýchodná smrtelná agonie naplněna strachem pádu do propasti nebytí.

Člověk by proto měl snažit žít svůj život správně a naplňovat ho pravými hodnotami pokud chce, aby jeho smrt byla opravdu snadná a bezbolestná. Míra její bezbolestnosti totiž záleží do našeho životního příklonu ke skutečným hodnotám, jakož i od míry našeho přesvědčení o realitě existence po fyzické smrti.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

To co sejeme, budeme sklízet!

Ve světě kolem nás existují objektivní přírodní zákony, jejichž účinkům je podroben každý z nás. Co si však mnoho lidí nepřipouští a nedoceňuje je skutečnost, že stejně objektivnímu a důslednému dění je podrobeno i lidské nitro, to znamená naše cítění, myšlení, ale i naše řeč a jednání. Všechno toto podléhá velkému, jednotnému a zákonitému působení.

Pouze člověk sám se musí namáhat, aby tyto zákonitosti pochopil a přizpůsobil se jim, protože pokud to neudělá, jedině jemu samému to způsobí bolest a škodu.

Například pouze lidé samotní museli vlastním pozorováním přírody zjistit, kdy je třeba zasévat, aby mohli sklidit úrodu. Pokud by nezaseli v pravý čas, pokud by to ať již z neznalosti nebo lhostejnosti ignorovali, nic by se jim samozřejmě neurodilo a oni by museli trpět hladem, nebo dokonce zemřít.

Poznání a přizpůsobení se důslednému přírodnímu dění přináší tedy lidem prospěch a naopak jeho neznalost a ignorování jim musí přinést škodu a strádání.

No a tento jednoduchý princip fungování uvedených přírodních zákonů třeba pouze zobecnit na celkové působení Zákonů universa, kterým není podroben jenom náš vnější fyzický svět, ale stejně bezvýhradně i náš vnitřní život, čili naše myšlení, cítění, jakož i všechny vnější projevy naší osobnosti a to řeč a viditelné činy.

Pokud se tedy učíme poznávat Zákony univerza a v pozitivním smyslu přizpůsobujeme jejich účinkům své cítění, myšlení řeč i jednání, musí nám to přinést pouze štěstí, spokojenost, radost a mír.

Pokud ale tyto Zákony ignorujeme, byť jen v našem cítění nebo myšlení, ale třeba i v naší řeči a jednání, musí nám to přinést zlo, utrpení, bídu a konečně, pokud se v tom nezměníme, dokonce i záhubu.

Měli bychom si být proto vědomými toho, že nic k nám nepřichází náhodně. Svévolnost osudu neexistuje! To, co jsme nuceni v současnosti prožívat je pouze nevyhnutelným důsledkem příčin, které jsme kvalitou svého myšlení a cítění, jakož i své řeči a jednání vložili do soukolí Zákonů univerza. No a právě na základě nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího z nich, a sice Zákona zpětného účinku se k nám vrací přesně to, co jsme do stvoření vložili. Pokud to bylo dobré, vrací se nám dobro. Pokud to bylo špatné, vrací se nám zlo. Jaká byla tedy setba našich myšlenek, citů, slov a činů, přesně takového druhu bude i naše žeň. Je to spravedlivé až do těch nejmenších detailů.

Pokud se podíváme na jednotlivé lidské osudy i na tragické události globálního, celosvětového významu, pokud se podíváme na vše, co k nám přichází a teprve přijde mějme odvahu si uvědomit, že to všechno je jen sklizní toho, co jsme seli. Mějme odvahu přiznat si své chyby a najděme si čas, abychom pochopili, v čem jsme jednali špatně a nesprávně. A konečně vzbuďme v sobě sílu k tomu, abychom se změnily. Abychom zásadním způsobem změnili charakter svého cítění, myšlení, slovního projevu a jednání tak, aby k nám v budoucnu už nic špatného nemuselo přijít.

Pokud se totiž my lidé jako jednotlivci a nakonec i lidstvo jako celek neodvrátil od svých nesprávných cest, pokud nezačneme jednat v zohlednění neomylně působícího Zákona zpětného účinku, nebudou moci tito jednotlivci ani celé lidstvo očekávat nic dobrého. Budou totiž moci vždy očekávat jedině žeň své vlastní setby.

Měli bychom proto už jednou konečně poznat nutnost našeho podřízení se Zákonům univerza, aby naše žeň mohla být vždy jen dobrá a aby k tomu, co je jako výstraha uvedené v posledních statích Bible nemuselo zde na zemi nikdy dojít.

Nebo alespoň, aby tyto Biblí avizované události, pokud k nim pro lidskou nevoli respektovat Zákony univerza přece jen nakonec dojde, nemuseli mít pro nás až tak tragické a zničující důsledky. Naší včasnou proměnou k lepšímu můžeme totiž zlomit jejich hrot.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Nepříjemné výroky Krista

V evangeliích s nachází několik, lidem nepříjemně znějících Kristových slov. Ty jsou z tohoto důvodu křesťanskými církvemi obecně jakoby obcházena a nebývají středem zájmu kazatelů, ani obsahem jejich kázání. Jednoduše se o nich mlčí, jakoby vůbec neexistovaly.

Jedním z příkladů takových Kristových znepokojujících výroků je i toto podobenství:

Jistý člověk si ve své zahradě zasadil strom a čekal, kdy mu přinese ovoce. Čekal několik let a stále nic. Když ho už přešla trpělivost, přišel k zahradníkovi a řekl: Utni jej, vždyť nač darmo využívá půdu.

Zahradník však odpověděl: pane, počkej ještě rok, dobře se o nej postarám a pokud do roku nepřinese úrodu, potom ho dáš skácet.

O čem nám říká toto podobenství? Je to obrazné vyjádření zcela konkrétního dění, které proběhne ve stvoření.

Člověkem, který zasadil strom do své zahrady je Stvořitel. Stromem je člověk a zahradou stvoření. Stvořitel daroval člověku vědomé bytí, umožnil mu žít ve svém stvoření a celé věky trpělivě čekal na to, kdy „strom“ přinese ovoce. „Ovocem“ je plné rozvinutí spravedlnosti, čestnosti, ušlechtilosti, dobrotivosti, laskavosti, ohleduplnosti a lidskosti v člověku.

V podobenství se tedy říká, že Bůh, který stvořil člověka a umožnil mu vědomou existenci ve stvoření od něj očekává ovoce plného rozvinutí dobra. Podobenství však zároveň říká, že Stvořitel není ochoten čekat donekonečna, ale pouze určitý čas. Že každý jím zasazený „strom“ prostě musí do určité doby přinést ovoce, protože jinak bude vydán příkaz k jeho skácení, aby darmo nevyužíval půdu. Čili aby už nadále nemohl zneužívat láskyplnou možnost svého vědomého bytí ve stvoření pouze ke špatnému.

Podobenství dále říká, že lidé obecně nechtějí a nemají zájem přinášet dobré ovoce a že Stvořitel již z tohoto důvodu dal příkaz k tomu, aby byly všechny neplodné a neúrodné stromy z jeho zahrady vykáceny.

Kdo je však onen zahradník, prosící Hospodina o shovívavost, na jehož podnět byla lhůta ještě o něco prodloužena?

Tím zahradníkem je Boží Láska!

Bůh je totiž ve své podstatě přísný a spravedlivý. Avšak jeho částí je i Láska. A tato Láska ještě na nějaký čas zadržela ruku jeho Spravedlnosti! Tato Láska přišla mezi lidi v osobě Ježíše Krista a darovala jim Slovo. Slovo jim jasně ukazuje, jak mají myslet, mluvit a jednat, aby byli schopni přinést v co nejrychlejším čase ovoce, očekávané od Stvořitele.

Ovocná zahrada plná stromů, kterou je lidstvo na zemi byla tedy zkypřená Kristovým učením, aby už konečně přinesla Stvořitelem očekávané a požadované ovoce čestného, ​​ušlechtilého, spravedlivého a čistého lidství.

Tím, co však musíme mít ustavičně na zřeteli je poslední věta Ježíšova podobenství. Přednesl ji zahradník a ta věta zní: dobře se o nej postarám a pokud do roku nepřinese žádné ovoce, pak ho dej pokácet.

Lhůta určená k tomu, aby lidstvo přineslo očekávané ovoce není tedy nekonečná. Naopak tato lhůta, která byla milostivým aktem Boží Lásky už jednou prodloužena se stále více přibližuje ke svému konci. Blíží se tedy doba, kdy začnou být káceny všechny neplodné a neužitečné stromy z ovocné zahrady zvané Země.

V zahradě budou smět zůstat jen stromy, přinášející ovoce. Taková je totiž Vůle Majitele zahrady. Ten v ní už totiž více nechce trpět neužitečné stromy. Stromy, které z Lásky Boží dostali ještě poslední šanci, ale nevyužili ji.

Nemysleme si tedy, že tak, jak to všechno šlo dosud to půjde donekonečna. Nemysleme si, že nečestnost, chamtivost, sobectví, bezohlednost, podvod, lež, nečistota a neušlechtilost, které dnes vládnou na zemi se tu budou roztahovat ustavičně.

Jen z velké Lásky Boží byl nám lidem ještě darován čas na proměnu. Na proměnu k lepšímu!

Ano, Stvořitel je milosrdným, milujícím, milostivým a trpělivým, ale nikdo nemůže jeho Lásku zneužívat donekonečna. Čas, který nám byl až dosud darován jsme měli využít k tomu, abychom se stali láskyplnými, dobrotivými, poctivými a spravedlivými. Abychom prostě přinesli požadované ovoce.

Pokud však tuto Stvořitelem darovanou příležitost správným způsobem nevyužijeme a budeme neustále sklouzávat k nečestnosti, nespravedlnosti, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, neušľachtilosti, nečistotě, povrchnosti a neúctě vůči Tvůrci, čeká nás s největší pravděpodobností osud neplodného stromu zmiňovaného v podobenství.

PS. Je třeba zvláště zdůraznit, že tento text nemá spojitost s žádnou církví ani náboženstvím. Hovoří pouze o plnění nebo neplnění požadavků Stvořitele vůči člověku. A tyto požadavky byly jasně formulovány v Desateru, jako i v učení Ježíše Krista.

Není tedy rozhodující, zda je člověk v nějaké církvi či nikoliv. Rozhodující je, zda ve svém životě jedná a myslí v souladu s Kristovým učením a s Desaterem.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Zkažené ovoce západní demokracie

Zkusme se podívat na některé významné momenty zahraničně politického dění z nestandardního úhlu pohledu. A sice z hlediska reálného ovoce, které lidem přinesly. A to na základě známé věty, která říká, že po jejich ovoci je poznáme. Jaké je tedy ono ovoce, které přineslo toto dění běžným, obyčejným a jednoduchým lidem?

Podívejme se takto na události v Iráku, Libyi a Ukrajině, protože v nich můžeme najít mnoho společných styčných bodů. Ve všech případech se totiž jednalo o státy, které nebyly ve svém původním směřování výrazně prozápadně orientované. V Iráku a Libyi se z našeho západního pohledu nacházeli diktátoři, utlačující vlastní národy, a to až takovým způsobem, že se to stalo jedním z důvodů k jejich odstranění. Tím měly být tamní občané zbaveni utrpení, měla jim být přinesena svoboda a zachovávání lidských práv, zaručeno aplikováním demokracie západního typu.

Jako bojovníci za osvobození lidu zpod jha diktátorů začali tedy USA a jejich západní spojenci válečné akce, jejichž deklarovanými cíli byly pouze ty nejušlechtilejší ideály. No a teď, z odstupem času můžeme objektivně posoudit, jaké to přineslo ovoce.

Irák a Libye jsou země, ve kterých byla cíleným bombardováním systematicky ničena infrastruktura. Kromě obrovských materiálních škod měl ozbrojený zásah za následek i velké množství mrtvých, zraněných a zmrzačených.

V Iráku byla dosazena prozápadní vláda, avšak tento stát se stal státem vysoce nestabilním, plným ozbrojených konfliktů a sektářského násilí.

V Libyi vznikly dvě vlády a dva parlamenty, soupeřící mezi sebou. Kromě toho se zde nachází plno různých teroristických skupin, které hájí se zbraní v ruce své kmenové nebo náboženské zájmy. Situace v zemi nemá daleko od naprosté anarchie.

Pokud se podíváme na stav životní úrovně obyvatelstva, stav lidských práv a úroveň demokracie, toto všechno zaznamenává obrovský propad, Životní úroveň šla prudce dolů, demokracie a lidská práva jsou pouze iluzí v zemích, ve kterých se každodenně musíte bát o holý život.

Jaké je tedy reálné ovoce, které ozbrojené akce USA a jejich západních spojenců přinesly? Zničená infrastruktura, tisíce mrtvých, přetrvávající násilí a uplatňování práva silnějšího, rapidní propad životní úrovně a absolutní nefunkčnost demokracie západního typu. Národy Iráku a Libye byly vojenským zásahem USA a jejich západních spojenců vrženy o třicet, ne-li o víc let dozadu. A pokud bychom se zeptali běžných, obyčejných lidí, kdy jim bylo lépe, ne jen jim, ale i nám musí být jasné, že určitě za Husajna či za Kadáffiho.

Nikdo tím samozřejmě netvrdí, že neexistovaly určité věci, s nimiž se nedalo u těchto takzvaných diktátorů souhlasit, ale na druhé straně se zkusme objektivně podívat na to, co způsobil západ svým násilným řešením. Pokud totiž bylo tehdy špatně, dnes je mnohem hůř! Došlo k mnohonásobnému zhoršení životní situace obyvatelstva, bylo zabito a zmrzačeno množství lidí, už ani nemluvě o materiálních škodách.

Stručně vyjádřeno, ovocem jednání USA a západních spojenců je zkáza a destrukce! Ušlechtilé záměry a důvody, proč byly vojenské zásahy nezbytné je jedna věc, ovšem zcela rozvrácené země jako trpké ovoce těchto záměrů je věc druhá.

No a Ukrajina je něco velmi podobného. I tam před tím vládl režim Viktora Janukovyče, který nebyl západu nakloněn. Kvůli korupci byl tento režim násilím svržen a do vlády v Kyjevě se dostali lidé orientovaní prozápadně.

Co však je toho důsledkem a jaké to přineslo ovoce? Výsledkem a ovocem násilně dosazené prozápadní vlády je občanská válka, aktivace neofašistických elementů, tisíce mrtvých a ekonomicky zruinovaná země.

Pokud se tedy máme podívat čistě objektivně pouze na ovoce, které přineslo prosazování prozápadní orientace na Ukrajině, tak jde o ovoce nesmírně trpké, představující obrovský propad životní úrovně obyvatelstva. Jeho mužská část je ještě navíc neustálými mobilizacemi hnána do nesmyslné války.

Po jejich ovoci je poznáte! V případě Iráku, Libye a Ukrajiny přinesla násilná aplikace západních hodnot zkázu a zmar namísto požehnání!

Pokud bylo za Husajna, Kadáffiho a Janukovyče špatně, je nyní lépe? Pokud ale není lépe, ale naopak dokonce mnohonásobně hůř, o čem to svědčí? O čem to napovídá?

Realita nám ukazuje, že ovoce násilného šíření demokracie a takzvané správné prozápadní orientace se jeví jako něco mimořádně zkaženého a zlého! Je to cosi podobného tomu, jako když byly kdysi dávno šířeny křesťanské ideály ohněm a mečem. Stejně je i dnes ohněm, mečem a importovanými revolucemi šířena takzvaná demokracie.

Po jejich ovoci je poznáte! Vězte tedy, že dobrý strom nemůže v žádném případě přinášet špatné ovoce. Dobý strom přece přináší pouze dobré ovoce! Špatné ovoce však musí nutně pocházet ze špatného stromu! Jinak to přece není vůbec možné!

A ještě něco bychom si měli uvědomit. A sice upozornění, skryté ve slovech: Dávejte si dobrý pozor na ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, avšak uvnitř jsou to draví vlci!

Za dravého vlka a za synonymum všeho zla je dnes západem považováno Rusko. Avšak USA a jeho západní spojenci sami sebe staví do pozice mírotvorců a vynucovacích orgánů demokracie a lidských práv. Oni jsou těmi dobrými a tuto velkou a vznešenou pravdu svorně každodenně šíří všechny jim poplatné média. A prostí lidé, podléhající médiím, jsou ve své naivitě přesvědčování o naší západní dobrotě a o agresivním a zvlčilém Rusku.

Kdyby ale většina naší populace nepodlehla západnímu, konzumnímu způsobu života, kdyby se většina našich spoluobčanů nestala ateisty a materialisty, pak by se asi byli přece jen schopni zamyslet nad známými slovy, které nás varují: Dávejte si velký pozor na ty, kteří se tváří jako beránci, ale uvnitř jsou to draví vlci!

Draví vlci, kterým jde pouze o svůj vlastní prospěch a kterým všechno to ostatní, všechny krásné a ušlechtilé řeči o demokracii a lidských právech slouží jen jako zastěrka jejich skutečných úmyslů. A ty úmysly už ani nejsou skryté, ale otevřeně poznatelné podle ovoce, které přinášejí. Vždyť přece po tomto ovoci je můžeme dokonale poznat! Můžeme poznat, že jsou schopni jako vlci na kusy roztrhat celé národy, za účelem vlastních mocenských a kořistnickými cílů, řka přitom pouze o ušlechtilých ideálech.

Kdo proto není v dnešní době vysloveně slepý, musí za vším tím líbivě ušlechtilým, co se prezentuje navenek vidět jako na dlani skrytou a shnilou vnitřní podstatu bezohledné chamtivosti a světovládně mocenských záměrů.

Avšak žel zdá se, že svět je plný hluchých a slepých, kteří proto, aby se oni sami měli dobře drží ústa a krok, a svým alibismem schvalují zvlčile zvrácený systém, jehož součástí se svým mlčením stávají.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Jiný a zvláštní pohled na sexualitu

Nedávno jsem se setkal s velmi zajímavým textem, týkajícím se lidské sexuality, který předestírá úplně jiné rozměry a dimenze. I mě samotného přivedl k hlubšímu zamyšlení nad touto problematikou, na základě čehož vznikl tento článek.

Zmíněný text byl poměrně krátký a zde je jeho volné přetlumočení:

„Kdybyste se vzájemně tělesně nespojovali tak často, jak je to dnes zvykem, ale pouze občas a to raději méně než více, nevyskytoval by se mezi vámi ani jediný, který by nebyl minimálně jasnovidcem.

Takovým způsobem a v takovém množství, jak je to však dnes obecně zvykem, promrhávají ať už muži nebo i ženy své nejlepší síly. Těmito výstřelky se zbavují duši zušlechťujících životních sil, z nichž jim nezůstane nikdy taková zásoba, aby se prostřednictvím ní mohlo v jejich duši soustřeďovat stále intenzivněji světlo.

Z tohoto důvodu se lidé stávají stále duchovně línějšími a pouze na tělesné požitky zaměřenými bytostmi. Jsou proto zřídka schopni nějaké jasnější myšlenky. Stávají se bázlivými, zbabělými, velmi hmotnými, náladovými, vrtkavými, sobeckými, závistivými a žárlivými. Mohou jen těžko, nebo často nemohou vůbec pochopit nic duchovního; neboť jejich fantazie se ustavičně toulá v půvabu tělesnosti a nemůže se nikdy povznést k něčemu vyššímu a duchovnímu. A pokud se mezi nimi najdou lidé, kteří alespoň v okamžicích prostých tělesných žádostí vyšlou nějaký prchavý pohled nahoru, pak přijdou ihned jako černé mraky na nebi, tělesně smyslné myšlenky a zakryjí ono výšší tak, že duše na ně zcela zapomene a ihned se znovu řítí do zapáchajícího močálu tělesné rozkoše! “

Poselství tohoto krátkého textu je velmi závažné, protože se v něm hovoří o úplně jiném způsobu využití lidské sexuální energie, než je tomu obecně zvykem. Tato energie totiž představuje obrovský potenciál, který pokud není ventilován prvoplánově, ale je naopak v jistém smyslu sbírán, soustředění tohoto potenciálu je nám schopné prorazit cestu ke zcela novému rozměru bytí. Je schopno dát našemu bytí další, vyšší rozměr. Je schopno v nás probudit a aktivovat výšší danosti. Vyšší schopnosti tak významného druhu, že v minulosti takové lidi, kteří to dokázali nazývali „svatými“.

Ona takzvaná „svatost“ však není nic jiného, ​​než otevření okna do dalšího, nového rozměru bytí, čeho je ve skutečnosti možné dosáhnout úplně každému člověku, který je ochoten přistupovat k vlastní sexualitě mnohem kultivovanějším, ušlechtilejším a střídmějším způsobem.

Abychom vůbec pochopili význam toho, co tím můžeme získat představme si dvourozměrný obrázek někde v knize nebo v časopise. A teď si představme tentýž obrázek ve skutečnosti, v trojrozměrné 3D realitě. Onen rozdíl mezi dvojrozměrností a trojrozměrností je obrovský.

No a zkusme si představit rozdíl mezi realitou trojrozměrnou a čtyřrozměrnou. Takové něco je opravdu těžko představitelné, protože náš svět, ve kterém žijeme je trojrozměrný. Nicméně onen vyšší, nový, čtvrtý rozměr může dát našemu bytí právě zmíněné, kultivovanější a střídmější využití naší sexuální energie.

Obecně vládne na tomto světě určitý standard využití lidské sexuální energie, co bychom mohli považovat za jistý základním level.

Ale je třeba vědět, a lidé to vůbec netuší, že existuje i mnohem vyšší level. Pokud nám totiž prvoplánové využití našeho potenciálu sexuální energie poskytuje přežití tak mimořádně přitažlivého druhu, po kterém lidé prahnou a neustále touží, co pak říci o stavu prožívání vyššího levelu využití energetického potenciálu vlastní sexuální energie?

K naší sexualitě tedy můžeme přistupovat dvěma způsoby. Způsobem nižším nebo způsobem vyšším. Ten nižší nám dovoluje prožívat zážitky nižšího druhu a odkrývá před námi nížší a omezenější obzory, dokud ten vyšší způsob nám naopak odhaluje výšší a dalekosáhlejší obzory.

Ten nižší způsob nám umožňuje prožívat nižší kvalitu života a ten vyšší způsob vyšší kvalitu života. Ten nižší způsob nás drží při zemi a ten vyšší způsob nás zvedá k výšinám. Při tom nižším způsobu využití potenciálu naší sexuality se stáváme lidmi nízko omezeného duševního obzoru, zatímco při tom vyšším způsobu se můžeme stát lidmi, kteří dosahují skutečné výše svého lidství. Neboť v nízkosti se skrývá malost a ve výšce velikost.

Pokud se podíváme na současný život kolem sebe zjistíme, že vše v něm směřuje k tomu, aby se člověk nedokázal odpoutat od své nižší podstaty. Pokud se podíváme na televizi, na filmy, na internet, na časopisy, na knihy, ba dokonce i na módu, všude tam se nám snaží namluvit, že tím, kolem čeho se má a musí vše točit je jedině to lidsky pudově sexuální. Všude kolem nás číhá to sexuální, smyslově pudové a tělesné, jakož i různé druhy zážitků s tím úzce související.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jako by se někdo až enormním způsobem snažil o to, aby lidstvo zůstalo stále uvězněno na tomto nižším stupni. Samozřejmě se všemi radostmi, které to lidem poskytuje, ale zároveň se všemi omezeními a malostí, kterou to sebou přináší.

Nezaujatý pozorovatel může mít dojem, jakoby někomu šlo o to, aby lidé zůstávali navždy ponížení a nikdy nezvedli svůj zrak k výšinám. K výšinám ducha a skutečné lidské velikosti, ke kterým nás může pozvednout právě vysoce kultivovaný přístup k potenciálu naší sexuality. Může nás to totiž zbavit naší příslušnosti k mělké, povrchní, požitkářské a lehce ovladatelné mase. Mase, která využívá potenciál vlastní sexuality pouze nízkým způsobem a proto i navždy zůstává nízko stojící.

Pokud se zmiňujeme o slovu ušlechtilost, tak právě od něj je odvozen pojem „šlechta“. Co však znamená slovo „šlechta“ v tom pravém slova smyslu a jaké ve skutečnosti klade nároky na jeho držitele?

Šlechta představuje vyšší společenský stav, vyznačující se ušlechtilejším přístupem k životu, než je běžné. Vyznačující se ušlechtilým přístupem k úplně všem věcem v životě a tedy i k problematice lidské sexuality.

Každý člověk na zemi je povolán k tomu, aby se stal v tom nejlepším slova smyslu příslušníkem vyššího, šlechtického stavu. Příslušníkem skutečné a pravé šlechty ducha, která vnímá sexualitu jako prostředek k povznesení se k duchovním výšinám dalšího, nového rozměru bytí.

Velmi těžko však vysvětlit tomu, kdo něco takového nezažil, jak velká v tom spočívá cena. Asi tak těžce, jak nedokážete slepému zprostředkovat slovy zážitek nádhery krásného letního dne. Dokážete mu to jen popsat, ale nedokážete mu poskytnout autentickou sílu přežití.

Co dodat na závěr? Pouze to, aby se nám konečně otevřeli oči. Abychom se konečně probrali ze slepoty a staly vidoucími. Abychom se konečně odtrhli od nízkosti a vyšvihli nahoru. Každý z nás k tomu totiž vlastní silný potenciál a záleží pouze na nás, jestli ho dokážeme správně využít, nebo ho promarníme tak, jako tomu bylo vždy a jak se to zde na zemi obecně považuje za zcela normální.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Proč jsou životy mnoha lidí bezúčelné?

Život mnoha lidí této země se míjí svému skutečnému účelu. Je nesmyslným, protože postrádá pravý smysl. Je to smutné, ale žel mnozí lidé aniž by o tom vůbec věděli, promarňují vlastní život, ačkoli paradoxně oni sami jsou přesvědčeni o opaku.

Tuto kontroverzní skutečnost si zkusme přiblížit na základě následujícího přirovnání:

Jíme jednoznačně pouze proto, abychom žili. Dostatek jídla představuje jeden z nejhlavnějších předpokladů pro život, ale i přes jeho nezbytnost není jedení pravým účelem našeho bytí. Je jen prostředkem k účelu, protože jíme, abychom žili, ale nežijeme, abychom jedli.

Nicméně žel, přece jen existují lidé, pro které se právě jedení stalo ústředním motivem, ne-li dokonce jádrem a podstatou celé jejich existence. Dobré jídlo a jeho dostatečné množství pro ně mnohdy představuje to největší životní potěšení. O podobných lidech se ale nedá říct nic jiného, ​než jen to, že se minuly pravému účelu vlastního života, protože prostředek k účelu zaměnili za účel samotný.

No a žel, existuje mnoho lidí na této zemi, jednajících stejným způsobem ve vztahu k vlastní hmotné existenci. Naše fyzická existence v hmotném světě totiž není samotným účelem našeho bytí, ale pouze prostředkem k účelu.

Neboť skutečným účelem našeho života a celé naší existence nemá být hmotný a materiální život samotný, ale něco jiného. Něco vyššího! Hledání něčeho Vyššího!

Čeho? Přece hledání Světla! Hledání Boha! Toto je hluboký smysl a skutečný účel pozemského bytí!

Smyslem a účelem života každého z nás je tedy usilovat se co nejvíce přiblížit ke zdroji a východisku všeho – ke Stvořiteli. Neboť my lidé jsme kdysi dávno vyšly z jeho rukou jako neuvědomělé jiskřičky vědomí, které mají prostřednictvím své touhy po opětovném návratu, prostřednictvím své touhy po Stvořiteli, po jeho Světle, po poznání jeho Vůle a jeho Zákonů postupně sílit ve svém sebeuvědomění. A nakonec se jako plně sebauvedomelé bytosti navrátit zpět do jeho blízkosti. Jde zde tedy o vývoj, který máme uskutečnit v hmotném stvoření. A právě v něm, v uskutečnění a naplnění vlastního duchovního vývoje spočívá vznešený účel a vysoký smysl fyzické existence každého z nás.

Touha po Světle, po Stvořiteli, čili po nejvyšším a nejvznešenějším, co vůbec existuje má totiž schopnost zvedat a povznášet celý náš život. Má schopnost dělat jej lepším. Vyvolává a způsobuje náš vnitřní, osobnostní růst, který má zároveň ten nejpozitivnější vliv na naši čistě hmotnou existenci a na naše reálné hmotné poměry.

Neboť člověk, usilující o to nejvyšší Dobro se nevyhnutelně sám stává lepším. A člověk, který se stává lepším má nevyhnutelně stále lepší a pozitivnější vliv na vše, s čím přichází do styku. A tedy i na své čistě hmotné okolí.
Tragédie lidstva však spočívá ve skutečnosti, že lidé nenaplňují pravý účel vlastního bytí a že si prostředek k účelu, kterým je hmotné bytí, zaměnili za účel samotný. Že podobně jako ti, kteří nejedí aby žili, ale žijí aby jedli, nehledají prostřednictvím své vlastní hmotné existence Stvořitele, ale svou hmotnou existenci považují za ten jediný a hlavní účel všeho.

Tito lidé tedy prostřednictvím vlastního fyzického bytí nehledají Boha, protože jejich jediným „božstvem“ se jim stala jejich současná, osobní hmotná existence. Tím ale zaměnili prostředek za účel, na základě čeho se jejich život stává nesmyslným, protože se míjí pravému smyslu a účelu. A protože duševní obzor takových lidí nepřesahuje dokonce ani jen v cítění a myšlení hranice hmotného, ​​nemá je co táhnout nahoru a posouvat osobnostně výše. Proto se neustále pohybují pouze v hranicích hmotného, ​​jako v začarovaném a bludném kruhu.

Z tohoto důvodu lidé uvízli v osidlech bezvýchodného existencionalismu a osobního egoismu. Neboť pokud je mým jediným božstvem mé vlastní já, čili moje vlastní hmotné bytí, nemůže z toho povstat nic jiného, ​​než nezdravý individualismus a přehnaný egoismus, snažící se vždy a všude prosazovat především zájmy vlastního já. Zájmy vlastního já, které pro dotyčného člověka v jeho hmotně zúženém pohledu představuje celé jeho bytí a celý jeho vesmír.

Tím ale vznikají spory, hádky, nedorozumění, sváry, napětí, násilí a války. Mezi lidmi totiž není žádného obecně sjednocujícího činitele, protože každý hájí především své vlastní zájmy. Malí „bohové“, za kterých se lidé na zemi považují přicházejí, a budou vždy při prosazování vlastních zájmů přicházet do sporů a konfliktů s jinými malými „bohy“. Takto to na zemi vždy chodilo a dosud chodí.

Jaké by to ale bylo jiné a mohlo být jiné, kdyby lidé znali a naplňovali skutečný účel vlastního života? Kdyby usilovali ke Světlu? Kdyby usilovali k Bohu, který je tím nejvyšším Dobrem, jaké existuje? Kdyby usilovali o poznání jeho Vůle a jeho Zákonů? Kdyby pochopili, že ne oni jsou „bohy“ a „pány“, ale naopak, oni sami mají usilovat co nejvíce se přiblížit k poznání Vůle skutečného Boha a Pána? Kdyby pochopili, že právě hledání a naplňování jeho Vůle představuje skutečný účel celého jejich bytí? Kdyby pochopili, že při naplňování tohoto skutečného účelu bytí jim nemohou být ostatní lidé nikdy žádnými nepřáteli ale naopak přáteli a pomocníky, s nimiž je spojuje jeden velký, stejný a společný cíl?

Ano, pravda je taková, že lidstvo se bude bez pravé snahy o přiblížení se k Bohu navždy utápět ve svých sporech, ve svém nepřátelství a nevraživosti, pramenících z mylného zbožštění vlastní hmotné existence. Avšak jedině v touze po Světle, po Bohu, po poznání jeho Vůle, jeho Zákonů a po jejich naplňování, jedině v tomto se nachází velký a sjednocující činitel, který musí všechny lidi vždy jen spojovat.

Pokud to nepochopíme, budeme si vždy nepřáteli nebo konkurenty. A pokud budeme neustále setrvávat v tomto našem nepochopení a z něho vyplývajíciho nepřátelství, nakonec sami sebe zničíme.
Neboť ten, kdo nekráčí k Bohu a k jeho Světlu, může kráčet už jen jediným možným směrem. Směrem úplně opačným! Směrem k záhubě, sebezničení a zatracení! Směrem k temnu!

PS. Pokud bylo v textu mluvené o víře v Boha, neznamená to, že tato víra musí být nutně ztotožňována s členstvím v nějaké církvi. Člověk může být v církvi, ale nemusí, protože pravá cesta k Nejvyššímu je cestou plnění jeho Vůle a jeho Zákonů. To je to nejpodstatnější, přičemž to, zda jsme či nejsme v nějaké církvi je vedlejší.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Uplatnění Božích vlastnických práv!

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Tato slova žel platila v lidské společnosti vždy a platí v ní i dnes v demokracii. Pokud jsme totiž někde zaměstnáni, musíme bezvýhradně plnit všechno to, co od nás zaměstnavatel požaduje. Pokud projevujeme s něčím nespokojenost, nebo dokonce otevřeně kritizujeme vedení může se nám snadno stát, že o práci přijdeme. Oficiálně se pak samozřejmě vždy najde nějaká obecně akceptovatelná příčina, proč jsme museli být propuštěni. Ve skutečnosti však budou všichni vědět, že k tomu došlo proto, že jsme si otvírali ústa.

Takhle nějak to v životě kolem nás reálně funguje, ať si to už chceme přiznat, nebo ne. Na kom jsou lidé závislí a dává jim práci, čili chléb, toho vůli a požadavky musí plnit. Když ji plnit nechtějí, mohou si hledat nový způsob obživy.

Pokud je však náš zaměstnavatel lidský, čestný, spravedlivý a chápavý, tehdy většinou plníme jeho příkazy rádi a zcela samozřejmě, protože jsou moudré a přinášejí prospěch oběma stranám.

S odvrácenou tváří tohoto rčení se však setkáme zejména tehdy, pokud je zaměstnavatel nelidský, nespravedlivý, nečestný a bezohledný. Ale ani tehdy si člověk většinou neporadí a musí se přizpůsobit, pokud nechce přijít o práci.

Proč o tom všem mluvíme? Protože lidstvo si dosud neuvědomovalo a nechtělo žádným způsobem připustit, že výše zmíněné úsloví, které má v lidské společnosti své diskutabilní mravní a morální limity, že toto úsloví platí absolutně bezvýhradným způsobem ve vztahu tvora k jeho Tvůrci. Tedy ve vztahu člověka k Bohu!

Koho chléb jíš, toho píseň zpívej! Obsah tohoto rčení můžeme do určité míry najít i v podtextu prvního, a tudíž nejpodstatnějšího a nejdůležitějšího přikázání, které nám dal Stvořitel.

„Já jsem Hospodin tvůj Bůh, nebudeš mít žádné jiné bohy, kterým by ses klaněl.“ Tyto zásadní slova, které si mnozí lidé dosud nedali námahu správně pochopit znamenají asi toto:

Hospodin je Stvořitelem všeho ve stvoření a tedy i tebe člověče! Toto stvoření vzniklo z jeho Vůle a z jeho Vůle v něm smíš existovat. Je to tedy jeho Vůle, která je určující a rozhodující pro vše, co se nachází ve stvoření.

Člověče, chléb z rukou Hospodina jíš, v jeho stvoření žiješ a proto si povinen respektovat jeho Vůli. Si povinen poznávat ji a podřídit se jí! To je ona píseň, kterou se musíš naučit zpívat!

Poznání Vůle Nejvyššího a tvůj život podle ní má být tedy písní chvály, kterou máš vzdávat díky Bohu, tvému ​​Stvořiteli. Dík za výsadu smět existovat v jeho stvoření. Neboť on jediný má skutečnou moc, on jediný je určující a jedině jeho Vůle je z dlouhodobého hlediska rozhodující. A protože Hospodin je Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým, člověk by s plněním jeho Vůle neměl mít absolutně žádné vnitřní problémy.

A onen Stvořitel, jako jediný oprávněný Majitel a Vlastník celého stvoření již celá tisíciletí trpělivě čeká na to, aby lidé tyto zásadní skutečnosti konečně pochopili. Nicméně oni neustále odmítali a odmítají zpívat píseň toho, koho chléb jedí a z koho milosti žijí. Takový postoj je obzvláště nepochopitelným proto, neboť jak již bylo řečeno, Hospodin je přece Pánem dobrotivým, milostivým, laskavým a spravedlivým a plnění jeho Vůle má schopnost vnést do lidských srdcí dobrotu, spravedlnost, lásku, ušlechtilost i blažené štěstí.

Čas milostiplným čekání na změnu postoje lidí však není nekonečný! Jednou nakonec skončí a Hospodin pak upře právo na chléb každému, kdo se za dlouhá tisíciletí jeho trpělivého čekání nenaučil zpívat jeho píseň. Píseň chvály plnění Vůle Nejvyššího ve svém každodenním životě!

Takovým lidem bude pak upřené právo na jejich bytí, protože všechno, co smí existovat v Božím stvoření je povinné respektovat jeho Vůli. Neboť z této Vůle stvoření kdysi vzniklo a ní je neustále udržované. A všechny ty tisíciletí života na zemi byly lidem darovány pouze k tomu, aby pochopili a ve svých životech zrealizovali tuto nejelementárnější a nejzákladnější pravdu všech pravd.

„Buď Vůle tvá, jako v nebi tak i na zemi!“ Tato Kristova slova nám přece jasně napovídají, že svatá Vůle Nejvyššího má být pro nás zde na zemi i mimo této země vždy rozhodující. Že jí máme podřídit všechno své myšlení a cítění, všechna svá slova i činy. Každý, kdo vyslovoval tato Kristova slova nimi přece sliboval Nejvyššímu, že se bude vždy právě takto snažit jednat.

Ale převážná většina lidských slibů zůstala sliby prázdnými. Nechtěli jsme a nenaučili jsme se zpívat vznešenou píseň plnění Boží Vůle, která by musela přetvořit život na zemi v rajskou zahradu.

Všichni tito proto nakonec přijdou o právo na vědomé bytí ve stvoření, které bylo lidmi považováno za samozřejmost. Přijdou o něj proto, aby ve své nepolepšitelné svévoli neustále nezraňovaly ostatních, nezpůsobovaly jim utrpení a ustavičně nevnášeli disharmonii do chtěné harmonie univerza.

Je vskutku těžko pochopitelné, proč lidstvo nikdy nechtělo zpívat tuto vznešenou píseň, ale vydalo se na cesty zla, nespravedlnosti, nelásky a neušlechtilosti. Tím se ale vzdálilo od štěstí a míru, které není schopno najít, protože nechce a neusiluje o poznání a plnění Vůle Nejvyššího.

Této svévoli lidstva je však určen konec! Smět dále setrvávat ve stvoření budou moci pouze ti, kteří zpívají vznešenou píseň plnění Vůle Nejvyššího. Jedině oni budou mít i nadále právo jíst chléb z Božích rukou.

Neboť pokud dosud v tomto směru stále měli lidé možnost svobodné volby, od určité hranice se ono svobodné „máš“ a „můžeš“ změní na nekompromisní „musíš“! Musíš, nebo ztratíš právo na další existenci!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Volné vztahy a volná láska devastují společnost

Převážná většina dnešních mužů a žen jedná ve vzájemných vztazích mezi sebou způsobem, který lze definovat jako volná láska. Nebo snad ještě výstižněji, volný sex. Mezi vzájemně se poznávající dvojicí k němu totiž dochází už po prvních setkáních, ne-li dokonce při úplně prvním osobním styku. Pár desítek let dozadu bylo něco takového ojedinělé, avšak onen takzvaný „pokrok“ nelze zastavit. Lidé moderní doby žijí rychle a ve vzájemných vztazích mezi pohlavími se už téměř natrvalo zdomácnělo to, co lze nazvat volnou a nevázanou láskou.

Ale navzdory současnému trendu jsou zde i jiné názory. Snad nemoderní, avšak opírající se o něco vyšší. Názory, snažící se klást na lidi taky o trochu vyšší nároky neponechávajíc jej napospas jejich sklonu k pudovosti, smyslnosti a tělesnosti.

Jsou to samozřejmě ony, v dnešní době tak nepopulární, ale nadčasové, základní lidsko – morálně – etické principy, obsažené v Desateru. V souvislosti s naší problematikou tam narazíme hned na dvě přikázání: Nesesmilníš a Nebudeš žádostivý ženy bližního svého. Jde o opravdu jednoduché příkazy a doporučení, srozumitelné absolutně každému, kdo se chce ve svém životě řídit vyššími principy a nechce se stát otrokem své pudovosti.

Také později ani Ježíš nijak neslevuje s těchto požadavků Světla na člověka, ale naopak, ještě je dokonce radikalizuje. Například ohledně přikázání Nesesmilníš řekl: „Bylo řečeno Nesesmilníš! Já vám však říkám: Kdo žádostivě vzhlédne na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. “

To tedy znamená, že již nečistá myšlenka na jiné pohlaví, myšlenka pouze připouštějící možnost cizoložství se cizoložství rovná. Tato myšlenka už je cizoložstvím bez ohledu na to, zda došlo i k jeho fyzické realizaci. Pokud to však dospělo až tam, pak se ještě znásobuje vina člověka ve vztahu zákonům k vyšší Moci, dávající celému bytí morálně etický rozměr.

No a oproti těmto, zcela jasně znějícím požadavkům Světla na bytost zvanou člověk stojí názory lidí takzvané moderní doby, nadbíhající lidským slabostem a sklonu k nízkosti a živočišné malosti, jejichž manifestací je to, co se obecně nazývá volnou láskou. Destruktivita takových praktik na společnost je však nepopiratelná, čehož svědectvím jsou katastrofální ukazatele rozpadu partnerských vztahů.

Pravý, začínající vztah mezi dvěma osobami opačného pohlaví nemá být totiž stavěn na vzájemné tělesné přitažlivosti tak, jak je tomu dnes, ale jeho základním předpokladem má být duševní souzvuk dvojice. Nebo jinak řečeno, splynutí duší.

No a tato duševní jednota, prostřednictvím které vzniká mezi partnery harmonické doplnění, takový stav souzvuku duší pak jednoduše vylučuje něco podobného, ​​jako nevěru. Vylučuje tělesnou touhu po jiném muži, nebo ženě.

Vylučuje ji proto, že partneři vyciťují, že prožívání takového druhu harmonie duší stojí řádově mnohem výše, než prožívání tělesného požitku při nahodilých stycích.

K tělesnému spojení by tedy mělo docházet pouze v případě dosažení zmíněné duševní harmonie. Pokud totiž taková harmonie neexistuje, žádné sexuální zážitky ji nemohou nahradit. Neboť pokud se partneři tělesnosti dostatečně nasytí, najednou zjistí, že je už téměř nic nespojuje a odcházejí od sebe. Žel, odcházejí od sebe mnohokrát pouze proto, aby hledali své štěstí v novém, stejně povrchním vztahu.

Volná láska je falešná cesta, která lidem nikdy nepřinese štěstí a požadovaný stav vnitřní, partnerské harmonie, protože prostřednictvím volné lásky nelze dosáhnout ničeho, co by bylo hodnotnějšího, nebo trvalejšího charakteru.

Z tohoto důvodu by bylo mnohem užitečnější mluvit na veřejnosti a především mladým lidem o skutečných kritériích pravého vztahu, s jejichž nejdůležitějším je vzájemná duševní harmonie a duševní soulad partnerů. Nesprávné představy o volné lásce, snažící se co nejrychleji sahat po smyslných zážitcích, mylné představy o volné lásce, jejíž jsou plné knihy, časopisy, filmy, jako i život sám totiž nemohou nikomu přinést nic dobrého, ani nic trvalejšího.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Tři stupně vnímání reality

První stupeň je stupněm konzumním a povrchním. Jde o stupeň vnímání pouze toho, co je na povrchu. Pouze vnějšku. Podle tohoto druhu lidí, kterých je žel většina, je pravdou pouze to, co je reálné a viditelné. Také pouze to, o čem se píše v novinách a mluví v televizi. Prostě to, co se prezentuje jako všeobecně uznávané veřejné mínění.

Lidé tohoto typu zvyknou často říkat: „Takhle to přece ve světě chodí.“ No a tomu, jak to ve světě chodí se snaží dokonale přizpůsobit. Své co nejdokonalejší a nejefektivnější přizpůsobení se obecnému trendu nazývají šikovností.

Šikovným přece patří svět! Šikovní v životě něco dokázali. Šikovným patří sláva, moc, peníze, úspěch, majetky a postavení. Šikovní a úspěšní tohoto světa se však v převážné míře velmi nezatěžují nějakými přehnanými morálními, nebo etickými kritérii, protože podobné zásady se vymykají jejich povrchnímu a materiálnímu stupni vnímání reality. Neboť podle jejich kritérií je přece rozhodující jen to, co je vidět. Pouze to se počítá. Není tedy vůbec rozhodující, jakým způsobem toho člověk dosáhl a co se za tím ve skutečnosti všechno skrývá.

Jde tedy o lidi oslepeny vnějškem. O lidi slepých vůči čemukoliv jinému. Jsou neschopnými něco jiného vnímat a proto je lze považovat za omezených. Za striktně omezených povrchem! Proto jim dokonale vyhovuje všechno povrchní. Povrchní knihy, povrchní filmy, povrchní časopisy, povrchní informace, povrchní zájmy a povrchní způsob života. Tito lidé jsou v podstatě jako stádo, ve kterém jde každá ovce tam, kam jdou všechny. A protože je jich hodně myslí si, že na jejich straně je i pravda. Nazvali to právem většiny.

Druhý stupeň vnímání reality lze velmi jednoduše vydedukovat z prvního. Jde totiž o stupeň, nebo lépe řečeno o schopnost vnímat věci i pod povrchem. Jde o schopnost uvažovat o věcech samostatněji a nepřijímat vše jen proto, neboť tak říkají v televizi a v rozhlase, neboť tak píší v novinách a právě takto to prezentují různé, společensky uznávané autority. Nebo proto, že tímto způsobem žije většina.

Tito lidé začínají tušit a začínají si být vědomými toho, že svým nutkáním dívat se na věci trochu hlubším způsobem vybočují z řady. Nejširší masy totiž tuto potřebu nemají.

V každém národě se vždy nachází určité procento lidí druhého stupně vnímání reality. Třeba na základě hodnocení sledovanosti televizí se jim zvykne říkat menšinový divák. Jde o diváka, který neupřednostňuje většinově povrchní a mělce konzumní způsob nazírání na život, ale upřednostňuje programy hlubšího, intelektuálního, nebo filozofického charakteru. Jde o člověka, kterého můžeme nazvat člověkem přemýšlivým a uvažujícím v protikladu s prvním stupněm vnímání reality, kteří tvoří lidé nemyslící a neuvažující. Čili tací, kterým dělá samostatné uvažování značné problémy, protože jsou na to příliš pohodlnými a dokonale jim vyhovuje všeobecně rozšířená povrchnost myšlení.

Druhý stupeň se tedy vyznačuje schopností vnímání a zaujímání se o to, co není jen na povrchu, ale i pod povrchem a co se tedy přibližuje ke skutečnému jádru a podstatě věcí. Takové vnímání reality je v dnešní době doslova dobrodružstvím, protože mnoho věcí, nebo téměř všechny jsou ve skutečnosti úplně jiné, jak se jeví na povrchu. Neboť skutečným účelem onoho vnějšího a povrchního bývá mnohdy jen dobře zamaskovat to, co se skrývá pod povrchem. To, jaká je skutečnost. Viz třeba dění v politice, kde se něco zcela jiného prezentuje navenek, než se ve skutečnosti myslí a koná. Tímto způsobem vodí politici za nos masy, čili lidí prvního stupně vnímání reality, kteří jsou schopni vidět pouze to vnější a proto se dají snadno oklamat a manipulovat.

Pokud bychom měli vzájemně porovnat zmiňované dva stupně vnímání reality, ten první lze vnímat jako slepotu, zatímco ten druhý jako začínající schopnost reálného a skutečného vidění. Je však smutné, že svět je zaplaven masami slepých. Že svět je raněn slepotou. Že je to svět, ve kterém slepí vedou slepé a proto všichni padají, narážejí, vzájemně se zraňují a nakonec společně spadnou do propasti.

Pokud ale pouze určité procento lidí z celkové populace je možné zařadit do druhého stupně vnímání reality, tak žel ještě mnohem méně je takových, kteří se dopracovali až ke stupni třetímu.

Třetí stupeň je totiž stupněm aktivního formování reality. Stupněm aktivního formování života kolem nás správným způsobem.

Správným způsobem! To třeba zvlášť zdůraznit. Neboť již při prvním stupni vnímání reality ji člověk nejen takovýmto způsobem vnímá, ale i formuje. Nicméně formuje ji nesprávně, protože ji nesprávně vnímá! Formuje ji v duchu svého nesprávného a omezeného přístupu k životu. Formuje ji sobě vlastním, povrchním způsobem, na což ostatně on sám nutně doplácí.

Podívejme se třeba například na bulvární tisk, stojící na mělkých, nenáročných a povrchních informacích. Tyto informace, vytvářené redakcemi bulvárních médií, ovlivňují široké masy obyvatelstva ve smyslu jejich obsahu. A to k povrchnosti, plytkosti a duševní nenáročnosti, ba až ubohosti. Masy čtenářů jsou podporovány ve svém povrchním přístupu k životu. Jsou v něm neustále utvrzovány a k němu směrovány.

Nicméně každý novinář, který lidi podobným způsobem ohlupuje, musí nad obsahem a formou svých článků sám neustále uvažovat, čímž se nakonec i on stává stejným.

Zmíněný příklad je ukázkou toho, jak naše nesprávné vnímání světa formuje okolní realitu nesprávným způsobem, což zase ve svých nezbytných zpětných účincích musí negativně ovlivňovat každého, kdo podobným způsobem jedná.

Člověk druhého stupně vnímání reality je tedy schopen tyto věci přehlédnout. Vidí a vnímá lež a faleš, záměrně, nebo nevědomě skrývanou pod povrchem. To je jistě pozitivní, ale nestačí to!

Ambicí člověka třetího stupně vnímání skutečnosti je realitu změnit. Neboť nestačí faleš a lhaní, nebo povrchnost a plytkost pouze vidět a vnímat, ale je třeba se jich pokusit změnit. Třeba se je pokusit přetvořit správným způsobem! Přetvořit v duchu správných hodnot! Nežít tedy v duchu „hodnot“ mělkých a povrchních, jak se to děje dnes, ale v duchu hodnot pravých a hlubokých, jak tomu být opravdu má.

Člověk třetího stupně vnímání reality tedy svůj světonázor, svůj pohled na život, svou životní filozofii a všechno své snažení staví na hodnotách pravých, skutečných a nadčasových. A sice na spravedlnosti, cti, lidskosti, ohleduplnosti a konání dobra. Jednoduše na hodnotách, schopných nasměrovat lidské bytí na cestu štěstí a harmonie. Tyto hodnoty totiž představují skutečný, pravý a nejhlubší rozměr reality. Představující podstatu a jádro reality samotné! Neboť právě na hodnotách dobra, spravedlnosti a ušlechtilosti stojí celé univerzum. Jde totiž o hodnoty, pocházející ze Zdroje, ze kterého univerzum vzniklo a kterým je neustále udržované.

Podstatou třetího stupně vnímání reality je tedy schopnost vnímat a vyciťovat Zdroj, z něhož realita vznikla a snažit se hmotnou realitu formovat v duchu vznešených hodnot, které z onoho Zdroje pocházejí. Člověk jednající uvedeným způsobem postaví celé své myšlení, cítění a jednání na pravých hodnotách a snaží se podle nich žít. Snaží se v souladu s nimi formovat úplně všechno, s čím přichází do styku.

Kéž by bylo podobných lidi co nejvíce! Pak by byla i naše každodenní realita úplně jiná!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Špatný stav duchovnosti na zemi

Mnoha lidem bude připadat takové konstatování neopodstatněné. Vždyť přece na zemi existuje velké množství různých církví a vyznání. Různých duchovních učení, proudů, směrů a filozofií.

A v každém z nich lze nalézt mnoho dobrého. Všude tam se také nachází i mnoho dobrých, čestných a spravedlivých lidí.

Jak je tedy možné tvrdit, že celkový stav duchovnosti na zemi není vůbec příznivý?

Při naivně dobré víře, ba až dobráckém pohledu, který usiluje vidět všude jen to dobré by se opravdu mohlo zdát, že je takové tvrzení neopodstatněné. Ale onen naivně dobromyslný pohled je v podstatě pohledem neobjektivním, protože všechny věci mají i svou druhou stránku. Protože pokud prostě chceme vnímat realitu objektivně, nelze vidět jen to dobré, ale nevyhnutelně si třeba všimnout i to špatné. Vždyť přece každá mince má dvě strany a stejně i každá věc svůj rub a líc. A až zvážení všech „pro“ a všech „proti“ nám může ve svém konečném výsledku poskytnout to, co se přibližuje k objektivnímu vnímání skutečnosti.

Pokud tedy uděláme přesně toto a přísně zvážíme všechny pozitivní a negativní stránky nejrozličnějších duchovních snažení lidstva zjistíme, že celkový stav vůbec není dobrý a ve skutečnosti se velmi blíží k tomu, co lze nazvat katastrofou.

V různých duchovních snahách lidstva této země je mnoho dobrého, správného a inspirativního, ovšem žel všude, ve všech církvích, duchovních proudech a filozofiích se nachází i mnoho zkreslení. Mnoho čistě lidských názorů, omylů a pokřivení. Mnoho lidské ješitnosti a domýšlivosti, která přerůstá vším tak, jako když se v zahradě rozmáhá plevel.

Rostlinky, které byly v zahradě původně zasazeny a které můžeme považovat za to dobré ve všech duchovních snahách jsou plevelem, čili oním falešným, zkřiveným a nesprávným stále více potlačované. Plevel jim bere živiny, světlo i vláhu a roste tak agresivně, že může rostlinky časem zcela udusit.

No a přesně v tomto spočívá tragédie duchovních snažení naší planety. Spočívá v tom, že ono zdravé, správné, pravdivé, konstruktivní, budující a povznášející je stále více utiskované a prorostlé nesprávným, mylným, pokřiveným, zavádějícím a falešným.

A tento plevel se agresivním způsobem rozrostl až do takové míry, že to zdravé a opravdové, nacházející se v duchovních proudech, směrech a vyznáních musí doslova živořit. A celková situace byla tak špatná, že svého času musel přijít na zem Kristus, aby lidem opět ukázal čistou a jasnou cestu k Světlu, kterou oni sami pro své omyly, pokřivení a lidské názory, vnesené do duchovních nauk již zcela ztratili, takže hrozilo udušení duchovního snažení na zemi podobně, jako plevel udusí všechno v zahradě, pokud se vůči němu nic nepodnikne.

Z lásky k lidem a z milosti Boží, aby se zabránilo takovému dalekosáhlému neštěstí přišel na zem Kristus a ve svém učení lidem daroval Pravdu v čisté, jasné a nezkalené podobě. Tím jim byla opět ukázána přímá cesta ke Světlu a klíč k čisté a pravé duchovnosti. Každý, kdo se po ní rozhodl jít a kdo se tímto způsobem rozhodl myslet, cítit a jednat mohl bez překážek stoupat duchovně vzhůru a tím naplňovat smysl svého bytí ve stvoření.

Nicméně stalo se, že zlo, kterému nejde o blaho člověka ale o jeho zničení, zaselo plevel i do čisté zahrady plné ušlechtilých rostlin Kristova učení. A po dlouhých dva tisíce letech se plevel nesprávných, falešných a pokřivených názorů a omylů rozbujel tak, že znehodnotil původní velikost a čistotu Kristova učení. Nesprávné a mylné nabylo takovou sílu, že utlačuje a dusí zdravé a opravdové přesně tak, jak se to na zemi stalo každému duchovnímu učení.

Šlo totiž vždy o stále stejnou strategii temných sil. Chyby, omyly, zavádění a nepravdy byly infiltrovány do podstaty každé duchovní nauky a otrávili ji. Cíleně ji znehodnotily tak, aby už prostřednictvím ní nevedla cesta k Světlu a k duchovnímu vzestupu. Takovými jsou proto dnes všechny duchovní učení, proudy, směry, náboženství a filozofie na zemi, křesťanství nevyjímaje. Proto lidem duchovně nepomáhají, ale naopak spoutávají jich, vážou a stahují dolů, jak popínavé rostliny plavce, který se snaží doplavat ke břehu.

A žel dnes opět tak, jak za časů Krista hrozí, že duchovnost na zemi bude zcela udušená. Opět hrozí, že plevel toho chybného a nesprávného nakonec udusí i poslední zbytky světla a pravdy, přetrvávající v duchovních snahách a že nakonec zůstanou už jen čistě lidské názory a omyly, prostřednictvím kterých už nebude možné najít cestu k Světlu a k skutečnému duchovnímu vzestupu. To by bylo pak duchovní smrtí této planety, po které by muselo nutně následovat i její fyzické zničení, protože opodstatnění pro život ve stvoření má jen to, co se duchovně usiluje vzhůru. Kde duchovního úsilí není, tam už nemá další bytí žádný smysl. Lidstvo nemůže zachránit nic, jen čistá Pravda, protože všechny jeho duchovní učení jsou znehodnoceny.

Z nepochopitelné Lásky Boží a jako poslední možnost záchrany byla proto zemi opět darována čistá a nezkalená Pravda. Stalo se tak po třetí a naposled!

Poprvé to byl Mojžíš, jehož učení lidé znehodnotily tak, že už nevedlo ke Světlu a proto musel přijít Kristus, aby jim cestu vzhůru znovu prorazil. Nicméně totéž, co se stalo s Mojžíšovým učením se časem stalo i s učením Krista. Proto potřetí a naposledy byla zemi darována Pravda, která nás jako jediná může vysvobodit. Kdo ji chce hledat a chce se z ní napít, ten ji určitě najde.

Žel, během staletí však došlo k tomu, že lidé si zvykli na plevel lidských názorů mnohem více, než na pravdu, protože onen plevel nesprávných názorů pochází od nich a je jim proto bližší. Bližší a pohodlnější, protože pohotově vychází vstříc všem lidským slabostem. A proto dnes, byť je čistá Pravda opět zakotvena na zemi, lidé ji nepoznávají. Mnohem srozumitelnější a přijatelnější jsou jim učení různých duchovních učitelů, kazatelů a mistrů, hluboce přerostlé plevelem omylů, dokud čistá, jasná, nezkalená Pravda zůstává nepovšimnuta.

Pokud jsou však lidé vnitřně znehodnocení tak, že už nedokážou najít a rozpoznat Pravdu, pokud jim už ani vůbec nechybí Pravda, která jediná je může zachránit a ukázat jim cestu ke Světlu, pak je s nimi konec. Pak jsou již duchovně mrtví.

Zůstává pouze na lidech samotných, zda Pravdu najdou a chopí se jí jako záchranného lana, nebo nechají i nadále zarůstat zahradu své duše plevelem lidských omylů, kterými jsou znehodnocené všechny duchovní snahy na zemi. Plevelem, který nakonec udusí veškerý duchovní život a způsobí definitivní duchovní záhubu. Ta je totiž konečným záměrem toho, kdo semena jedovatého plevele rozséval.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Začátek konce Evropy?

Situaci, která v Evropě nastala v souvislosti s uprchlickou krizí lze v jistém smyslu připodobnit k období pádu Římské říše. Římská říše byla totiž ke svému konci už tak prohnilá a mravně zdegenerovaná, že ji nakonec porazili hordy barbarů. Zdolali ji hordy barbarů, které sice stály kulturně mnohem níže, avšak právě pro své nízké vývojové postavení měli celý svůj další vývoj stále před sebou.

Římská říše tehdy i my dnes jsme dosáhli jakéhosi vrcholu vývoje, který lze dosáhnout čistě hmotným, racionálním a materialistickým snažením a dále už nemáme co nabídnout. Dosáhli jsme relativně vysoké míry blahobytu, která ale měla za následek vznik náboženství konzumu a užívání si. A tato touha po užívání si se stala jedním ze základních hodnot evropské civilizace, s nimiž kráčí ruka v ruce mravní zkaženost, chamtivost, bezohlednost, nečestnost, nespravedlnost a tak dále, a tak dále. Už jednoduše vývojově nekráčíme do kopce, ale z kopce.

Ve své touze mít stále víc, ovládat jiných a nejlépe celý svět, vykořisťovali Západní země Afriku i arabské státy a pokud se jim postavili na odpor, zničili jich vojenskou silou. A z těchto, za vydatného přispění Západu ekonomicky a vojensky zruinovaných zemí se k nám, jakoby v nezbytných zpětných účincích valí masy novodobých „barbarů“, aby položili, dorazili a pohltily morálně prohnilou Evropu. A Evropa je už tak morálně zdevastovaná, že ani není schopna vnímat, co je v tomto případě pro ni dobré a co špatné. Už ani není schopna chránit se.

Pokud ale nechceme dopadnout jako Římská říše, která se hodnotově vyčerpala a pro ztrátu všech vyšších a ušlechtilejších hodnot padla a byla pohlcena barbary, pokud takovému něčemu chceme v našem případě opravdu zabránit, musíme se opět obrátit k pravým hodnotám. Musíme tedy pomyslným způsobem začít opět kráčet ve svém vývoji do kopce, to znamená směrem ke spravedlnosti, čestnosti, duchovnosti a k Bohu.

Vždyť například Evropa ztratila kvůli své poživačnosti i schopnost vlastní reprodukce. Mladé páry totiž nemají v převážné míře více, než jedno dítě, protože více dětí by jim již bránilo v možnostech dalšího, nerušeného užívání si života. A tento populační deficit je také jednou z příčin, pro který Němci přijímají uprchlíky. Nicméně takové uprchlíky, kteří se kulturně nikdy nepřizpůsobí, ale naopak, budou ke svému obrazu přetvářet Evropu.

Evropě může pomoci pouze jediné! A to její návrat k pravým hodnotám a odvrácení se od tupého materialismu a prázdného, ​​konzumního způsobu života, který ji dohnal k rozvratu a relativizaci všech hodnot, že už v nich má takový zmatek, že není schopna rozlišovat dobré od špatného. Že už ani nevidí a není schopna vnímat to, jak si řeže větev sama pod sebou.

Nicméně každý, kdo si je vědom jediné cesty k záchraně, spočívající v příklonu k pravým hodnotám, by měl začít za ně bojovat. Bojovat v první řadě v sobě samotném! A pak i ve svém okolí, protože jen toto jediné může zabránit našemu pádu, ke kterému musí nutně dojít, pokud se hodnotově nevzpamatujeme. Neboť vše vývojově neperspektivní se musí v zákonech tohoto univerza jednoho dne nutně zhroutit, aby na jeho troskách mohlo vzniknout něco jiného a perspektivnějšího.

PS. Pokud používám slovo „barbaři“, které by se snad mohlo někoho dotknout třeba si uvědomit, že tímto slovem označovali starověcí Římané kulturně zaostalejší národy. Nicméně paradoxně, národy Římany označované jako barbaři se na úsvitu Římské říše ukázaly být vývojově mnohem životaschopnější a progresívnější než ti, kteří sami sebe považovali za nositele světové kultury. Na sklonku Římské říše se totiž nakonec stali morálními barbary samotní Římané a pro jejich vlastní, morální barbarství jich nakonec porazili a zničili právě ti, které oni označovali za méněcenné. I v těchto skutečnostech můžeme najít paralelu se současným děním v Evropě.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Proč vládne světu útlak?

Přesto, že žijeme v 21. století, vládnou na naší planetě různé formy útlaku. Existuje například skupina lidí, kteří tvrdí, že největším světovým utlačovatelem jsou USA. Ty prý mají prsty ve všech ozbrojených konfliktech po celém světě za posledních 60 let. Říká se, že USA jsou světovým hegemonem, který se snaží dostat všechny národy do svého područí, aby je mohli ovládat a profitovat z nich.

Malé národy mají pouze dvě volby. Buď se stanou vazaly dobrovolně, a to prostřednictvím USA financovaných a řízených, jakože demokratických revolucí, nebo nedobrovolně, a to prostřednictvím přímé vojenské intervence.

Odolat mohou pouze silné národy, které se na jedné straně dokáží vyhnout vlastní vnitřní destabilizaci, řízené prostřednictvím velvyslanectví USA v daných státech, prostřednictvím různých nevládních organizací a podobně. Na druhé straně jsou to národy, jejichž vojenský potenciál nedovolí USA a jejich západním spojencům šířit jejich typ demokracie prostřednictvím bombardování a vojenské síly.

Kromě toho ale existuje jiná skupina lidí, která považuje za potencionálního světového hegemona Rusko. Rusko, kde podle jejich názorů v současnosti vládne diktatura a nesvoboda.

Dalším velkým světovým hráčem je Čína. Čína patří k jedním z notoricky nejznámějších porušovatelů lidských práv, což však USA, Evropské unii, ani Rusku nebrání v čilé hospodářské a obchodní spolupráci.

Všude, kde se jen podíváme je tedy vidět útlak, nespravedlnost a porušování lidských práv. Miliony lidí žijí pod stálým ekonomickým tlakem, bohatí stále více utlačují chudé, aby se na jejich úkor stali ještě bohatšími. Stále více se stupňují požadavky a zvýšené nároky na zaměstnance, oficiálně nazývané racionalizací.

Na člověka dneška tedy ze všech stran doléhá útlak. Velkou otázkou však zůstává, kdo za to může? USA? Rusko? Kapitalismus? Krize? Zbohatlíci a finanční skupiny? Kdo z nich je skutečným původcem útlaku současného člověka? Kdo nese hlavní vinu?

Pravda obvykle bolí! Pravda bývá totiž trpká. No a touto pravdou je skutečnost, že nikdo a nic z toho, co bylo jmenováno není hlavní příčinou našeho útlaku. Není to ani USA, ani Rusko, ani kapitalismus, ani krize, ani zbohatlíci, ani finanční skupiny. Tím nemá být řečeno, že prostřednictvím nich na nás nedoléhá útlak, ale oni nejsou hlavní příčinou. Oni jsou jen důsledkem! Důsledkem příčiny, která tkví hluboko v lidech samotných! Důsledkem příčiny, která zplodila tyto strůjce útlaku.

Podstata totiž spočívá v tom, že jediné, co může člověku zaručit skutečnou svobodu je svoboda ducha! Svoboda jeho ducha, usilujícího vzhůru! Nahoru, směrem k výšinám! Směrem k Bohu!

Skutečně svobodný je tedy jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím žití těch nejvyšších duchovních ideálů, kterými jsou čest, dobro a spravedlnost. Skutečně svobodným je jen člověk, který usiluje k Bohu prostřednictvím života podle jeho Vůle a jeho Zákonů.

Kdo takto nejedná, ztrácí svobodu! Stává se z vlastní vůle nesvobodným! Spoutává totiž svého ducha, který v něm touží po Světle. A tato jeho vlastní vnitřní nesvoboda, toto jeho vlastní spoutání ducha v jeho rozletu je onou nepoznanou, pravou příčinou jeho vnější nesvobody. Neboť na základě této vnitřní nesvobody se postupně formují vnější a viditelné důsledky, které prostřednictvím útlaku obírají lidí o svobodu vnější.

Z vnitřní nesvobody člověka, z vnitřní nesvobody jeho ducha, kterému je trvale bráněno v jeho přirozeném pohybu směrem nahoru, právě z takové dobrovolné vnitřní nesvobody vyrůstá košatý strom velkého množství vnějších nesvobod, které lidi drtí.

Mezi oblíbenou argumentaci materialistů a ateistů patří tvrzení, že oni se přece také snaží o dobro, spravedlnost a čestnost, aniž že by k tomu potřebovali Boha.

Pokud je pravdou, co o sobě tvrdí, mohou být považováni za dobrých lidí, ovšem žel, už ne za lidi duchovně svobodných. Nejsou duchovně svobodnými, protože jejich duch je utlačován a potlačován nesprávným nahlížením na realitu. Jejich rozum, reprezentován ateistickým a materialistickým názorem na život totiž potlačuje jejich ducha a zamezuje mu volný, svobodný vzlet směrem k výšinám. Směrem k Bohu. A právě v této rozumem způsobené neschopnosti naplňovat potřeby vlastního ducha se skrývá jeho útlak a nesvoboda.

Ano, člověk může nejrůznějšími způsoby utlačovat svého vlastního ducha. Může tak činit svým materialismem a ateismem. Může tak činit tvrdošíjným setrváváním ve svých chybách a nedostatcích. Může tak činit upnutím se na nesprávné postoje a názory. Může tak činit svou nečestností, nespravedlností a zlem. Může tak činit svým upnutím se na dogmata a scestné duchovní učení.

Těmito a mnoha jinými podobnými věcmi se člověk sám vnitřně spoutává, protože jimi zamezuje rozletu svého ducha, toužícího po výšinách, po dobře, ušlechtilosti a Světle.

A tento vnitřní útlak, ve kterém dobrovolně žije většina lidí dává rozhodující podnět k postupnému formování se, a nakonec i zformování se útlaku vnějšího. A tak, v logickém chodu dění se nakonec to vnitřní zhmotní navenek. Vnitřní útlak ducha se promítne do útlaku vnějšího.

Nicméně to vnější, co nás tísni není příčinou! Je jen nevyhnutelným důsledkem skutečné příčiny, kterou je naše dobrovolné spoutání ducha.

Dokud se člověk nestane duchovně svobodným a nezačne směřovat k Bohu, k naplňování jeho Vůle a jeho Zákonů, tedy tam, kam v něm touží kráčet jeho duch, do té doby ho budou utlačovat všichni vnější utlačovatelé, protože on sám trestuhodně utlačuje vlastního ducha.

Bylo totiž napsáno: „Oko za oko, zub za zub!“

Tato slova nemluví o ničem jiném, než o spravedlivém Zákoně zpětného účinku, který v praxi znamená, že za zlo se nám nevyhnutelně navrátí zlo, za nečestnost budeme sami postižení nečestností, za nespravedlnost se i nám dostane nespravedlnosti a za útlak útlaku! To, co člověk přechovává v skrytu svého nitra, to, jaký vnitřně opravdu je, to ho bude nakonec bít navenek! Taková je Spravedlnost Nejvyššího, ale zároveň i jeho Láska. Láska, spočívající v tom, že pod bolestnými údery zvenčí má člověk poznat, jaký ve skutečnosti vnitřně je. Má poznat, jaké omyly a chyby skrývá ve svém nitru. Vnější údery osudu mu to napomáhají rozpoznávat až příliš reálně.

Pokud tedy trpíme útlakem, největší míru viny za to nenesou jeho vnější strůjci. Největší míru viny za to neseme my samotní! Neboť útlakem vlastního ducha jsme si zaseli a živíme útlak vnější, který nás tísni a nedopřeje nám volně dýchat.

Zbavit se ho můžeme jen tehdy, pokud se zbavíme jeho vnitřní příčiny. Pokud se ale vnitřní příčiny nezbavíme, můžeme donekonečna bojovat proti všem našim utlačovatelům a nic na tom nikdy nezměníme. To, co změníme budou vždy jen vnější formy. Pokud totiž odstraníme jedněch, na jejich místo přijdou druzí. Pokud změníme jeden systém, upadneme do útlaku systému druhého, protože my sami jsme se vnitřně vůbec nezměnily. A proto se nám ve smyslu Zákona: „oko za oko, zub za zub“ bude za naši vnitřní nesvobodu dostávat nesvobody vnější.

Bylo by však velkým omylem vidět v našich utlačovatelech jakési vykonavatele Vůle Nejvyššího. Tak to není! Utlačování jiných je zločinem, na který se je třeba dívat ve smyslu Ježíšových slov, určených Jidášovi: Syn Boží sice kráčí cestou, kterou jít musí, ale běda každému, kdo jej zrazuje. Amen pravím vám, bylo by pro něj bývalo lepší, kdyby se nebyl vůbec narodil.

Pokud přizpůsobíme tato slova našemu tématu, budou znít asi takto: Vnější útlak je nevyhnutelným důsledkem útlaku vnitřního, kterým si lidé samotní spoutávají vlastního ducha. Běda však všem utlačovatelům, protože důsledky jejich zvráceného jednání, které jim jednou Boží Spravedlnost vrhne do obličeje, budou muset být pro ně zničující.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Nemějte despekt před křesťanstvím

Existuje mnoho věcí, na které jsou lidé alergičtí. Mimo jiné velmi často i na to, co má nějaké spojení s církví, nebo křesťanstvím. V takové chvíli začnou okamžitě mluvit o prodávání odpustků, o inkvizici, o křižáckých válkách, o nekalých mocenských praktikách Vatikánu, o zneužívání mladistvých, o církevních restitucích a ještě o mnoha jiných věcech.

Pokud se tedy řekne slovo Stvořitel, pokud se řekne Bible, pokud se vzpomenou přikázání, podobenství a učení Krista, okamžitě to v nich vyvolává doslova alergickou reakci. Ihned začnou oponovat zmíněnými výhradami a pak mnohdy už ani nejsou schopni uvažovat o smyslu toho, o čem se vlastně mluví. Jejich zaujatost je tak velká, že úplně všechno, co pochází z církevně křesťanského prostředí a má s ním byť i jen malou spojitost je pro ně apriori špatné. Mnozí nakonec zavrhují absolutně všechno duchovní a stávají se materialisty.

U lidí, kteří duchovno nezavrhnou se to zase projevuje odklonem od křesťanských hodnot a příklonem k jiným duchovním směrům a učením, které se pro ně stávají přijatelnějšími. Přijatelnějšími a zároveň zajímavějšími, než je křesťanství s jeho hodnotami.

V takovém principiálním odmítnutí křesťanství však chybí objektivita. Jde totiž o jednostrannou zaujatost bez hlubšího zkoumání, protože křesťanství, ačkoli zkompromitováno, zneváženo, všední a zdánlivě nezajímavé, je přece jen vrcholem všech duchovních snažení na naší zemi. Nebo lépe řečeno, ne křesťanství jako celek, ale to skutečné, pravé a zdravé jádro, z něhož povstalo a které se v něm stále nachází. Pravé a zdravé jádro křesťanského učení tedy nelze spojovat s různými omyly, chybami, zaváděním, úchylkami a kompromitujícím chováním mnohých těch, kteří se ke křesťanství hlásí.

O potřebě rozlišování zmíněných skutečností nám přece jasně hovoří i fakt, že v Ježíšově blízkosti se našel zrádce. Jidášovou zradou a jeho bezcharakterním jednáním však nebyla ani těm nejmenším způsobem dotčena velikost Ježíšova poselství. Šlo zde přece jen o selhání jednotlivého člověka, který byl s tímto učením spojen.

A to jsou dvě naprosto rozdílné věci! Pokud by tedy někdo tvrdil, že Kristovo učení je nesprávné a špatné, protože jeho nejbližším spolupracovníkem byl zrádce, šlo by o tvrzení neobjektivní. O neobjektivní tvrzení, spojující dvě rozdílné věci v jedinou.

Velikost, výjimečnost a nesmírný duchovní význam Kristova učení zůstává ve své čisté a původní podobě navždy vysoce hodnotným. Vše špatné, co bylo s tímto učením během dlouhé historie lidstva spojené, byly pouze osobní selhání jednotlivých lidí, či celých velkých skupin. Šlo o selhání, které vznikly na základě jejich ješitnosti, vypočítavosti, bezcharakternosti, touhy po moci a na základě mnoha jiných negativních vlastností. To samozřejmě znehodnotilo křesťanství jako celek, ale nijak nemohlo poškodit, ani znehodnotit velikost původní a čisté Kristovy nauky.

Kdo je tedy schopen zachovat alespoň jakou takovou objektivitu, nemůže si tyto dvě rozdílné skutečnosti zaměňovat. Kdo však není schopen dívat se na věci objektivně, nebo se na ně objektivně dívat vysloveně nechce, ten je navzájem spojuje dohromady a zajímá odmítavý postoj vůči křesťanství jako celku.

Abychom tento problém pochopili mnohem konkrétněji, uveďme si příklad z našeho každodenního života a podívejme se třeba na profesi lékaře. Zvykne se říkat, že to není jen obyčejná profese, ale poslání. Žel, existují však i lékaři nepoctiví, bezohlední a bezcitní, kteří berou úplatky, nebo, pokud uvedeme extrémní příklad, kteří třeba napomáhají nekalému obchodu s orgány, určenými k transplantaci.

No a když se z času na čas veřejnost dozví o činu nějakého konkrétního nečestného lékaře, nikoho ani nenapadne považovat za nemorální a nečestný celý lékařský stav. Je to bráno jen jako osobní selhání jednotlivce.

Nicméně paradoxně, v souvislosti s křesťanstvím to tímto způsobem nefunguje. V souvislosti s křesťanstvím bývá často vše zpochybňováno jako celek.

Je proto obrovskou škodou pro každého, kdo na základě toho, že on sám není schopen objektivně rozlišovat od sebe odvrhne křesťanství jako celek. Tím ale od sebe odvrhává to nejvyšší a nejdokonalejší, co v oblasti duchovních snah na této planetě vůbec existuje. Duchovně usilující člověk tím pak poškozuje jen sám sebe, protože se pak utíká k duchovním naukám a snahám, které ani zdaleka nedosahují výšky, jakou v sobě skrývá křesťanství ve své čisté, zdravé a původní podobě.

Pravá, čistá a zdravá podoba křesťanství! V tomto směru musí být člověk nanejvýš bdělým, samostatně zkoumajícím a hluboce vše svažujícím, protože v dnešní době již žel ne všechno to, co zaznívá v chrámech, je v souladu s původními Ježíšovými slovy. Neboť to pravdivé a pravé bylo z různých důvodů, ať už záměrně, nebo z nevědomosti pokřivené a tím znehodnocené. Neboť tak, jak měl Kristus zrádce v řadách svých učedníků, stejně tak mělo i křesťanství během celé své dlouhé historie ve svých řadách velké množství zrádců. Zrádců, kteří zastřely jas Kristova učení tím, že do něj záměrně, nebo i nevědomě vnesli lži a omyly, nebo jej případně zkompromitovali způsobem svého vlastního života. Z tohoto důvodu musí být proto člověk bdělý a musí se mít na pozoru, aby to byl schopen rozpoznávat. Aby byl schopen rozpoznávat pravý duchovní chléb od kamenů, nacházejících se v hojné míře ve všech křesťanských denominacích.

Nic však nesnižuje a nic ani nikdy nemůže snížit jas původního Kristova učení tak, jak nemůže snížit hodnotu drahocenné perly to, že spadne do bláta a je jím zašpiněná. Pokud ji dokážeme v blátě najít, vybrat ji odtud a pokud ji omyjeme, zazáří opět ve své původní nádheře a kráse.

Tak bude navěky nad vším na této zemi zářit drahocenná přela nesmírné ceny Kristova původního Slova, ze kterého pokud bychom byli schopni zachovávat jen jednu jedinou větu, náš svět by se změnil k nepoznání. A sice větu: Co nechceš, aby jiní činili tobě, nečiň ty jim!

V této prosté větě je vše, co potřebujeme k tomu, abychom mohli dospět k harmonii a štěstí. Nicméně proto, že takto nežijeme, nevládne na zemi ani štěstí, ani harmonie.

A přestože ani samotní křesťané takto mnohokrát nežijí, vůbec nijak to nesnižuje převratnou velikost zmíněné Ježíšovy věty, ba ani celého pravého Slova Kristova.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Snaha o pochopení příčin bezbrannosti Evropy

Člověk až žasne nad bezbranností, nemohoucností a slabostí současné Evropy. Jakoby v ní neexistovaly žádné hranice! Jakoby byla vydána napospas komukoliv! Jakýmkoliv živlům, které k nám přicházejí spolu s přílivem imigrantů a vše postupně infiltrují.

Evropské instituce mají různými předpisy ruce svázané tak, že nejsou schopny deportovat zpět do země svého původu ani ty imigranty, kterým byl zamítnut azyl. Jednoduše, kdo se dostane do Evropy, ten v ní už i zůstává!

Každý, kdo varuje před nebezpečím, před nepřizpůsobivým přívalem příslušníků jiné kultury, před ztrátou identity evropských národů, před zánikem Evropy v současné podobě a už ani nemluvě o ekonomických problémech s imigrací souvisejících, každý takový člověk dostává okamžitě nálepku nacionalistu, či extremistu. Nálepku netolerance, nebo nedostatku lidskosti. Politické elity nejmocnějších evropských států, dobře placené z daní lidí, jdou ve svých rozhodnutích proti prospěchu a dobru svých národů, které se zavázaly zvelebovat a chránit.

Zdá se, jako by se proti Evropě všechno spiklo a jakoby sám Brusel usiloval o její zničení. Evropa je ponechána doslova napospas neustávajícím proudům imigrantů. Mnozí z nich to vnímají jako slabost a proto už ani nepřicházejí jako prosící, ale jako požadující. Své požadavky si vynucují arogantním, či dokonce násilným způsobem. Podvědomě totiž tuší a vnímají, že mají převahu a že evropské instituce mají ve vztahu k nim, i prostřednictvím aktivit nejrozličnějších pseudo humanistů, jakoby spoutané ruce. A proto se už nyní, na samém začátku začínají chovat jako pánové, kterým má Evropa sloužit. Vnímají nás jako lidi, kteří ztratili životaschopnost a proto musí být pokořeni a ovládnutí. A toto jejich vnímání se žel v mnohém zakládá na pravdě.

Naše univerzum má totiž duchovní rozměr. Duchovní je v něm tím nejdůležitějším a nejpodstatnějším. Ve stvoření probíhá určitý druh duchovní evoluce, na základě které je všechno duchovně silnější a vitálnější silami univerza podporované a naopak, vše duchovně mdlé, pohasínající a ztrácející vitalitu tištěné k rozkladu. K rozkladu a destrukci, protože se to stává v požadovaném evolučním vývoji ducha neživotaschopné.

Duchovní vývoj je tedy hlavním motorem jakéhokoli rozvoje v tomto stvoření. S rozvojem ducha a vyšších duchovních hodnot, jako je spravedlnost, čestnost, lidskost, ušlechtilost a podobně je spojen i rozvoj čistě pozemský a hmotný. Je s ním úzce propojen. A tato zákonitost platí i ve vztahu k evropské civilizaci. Ta se také původně a až donedávna opírala o víru v Boha a o vysoké hodnoty, s ní související. Duchovnost Evropy byla motorem, který hnal dopředu její rozvoj materiální i hmotný.

Pod vlivem dosaženého blahobytu a s pyšným vědomým toho, co všechno jsme byli schopni dokázat se však začalo postupně upouštět od víry v Stvořitele i od všech vyšších hodnot. Lidé tím pyšně a lehkomyslně odvrhli základní oporu, ze které vyrostl jejich blahobyt. Začal se rozmáhat ateismus a materialismus. Duchovní motor, který dosud hnal Evropskou civilizaci dopředu pohasl. Stalo se cosi podobnému, jako když jedete rychle autem a najednou vypnete motor. Auto nezastaví okamžitě, protože má značnou rychlost. Bude pokračovat volnoběhem ještě hodný kus dál. Pozvolna však zpomalí, až nakonec zastane úplně.

Toto se přihodilo i Evropě, která vypnula motor své duchovnosti, začala upouštět od všech vyšších a ušlechtilejších hodnot a v současnosti již běží pouze na volnoběh. Blahobyt a materiální výdobytky ještě přetrvávají, ale Evropa je už hodnotově vyprázdněna. Její chod je už jen chodem ze setrvačnosti.

Vnitřní vyprázdněností a hodnotový úpadek se promítají do celkového úpadku společnosti. Způsobují mravní a morální chaos, projevující se slabostí, přemrštěnou toleranci k nejrůznějším úchylkám, zvráceným pseudo humanismem, neschopností rozpoznávat dobré od zlého a ztrátou základního pudu sebezáchovy. Dostáváme se mimo hlavní proud duchovní sil univerza a proto se stáváme neživotaschopnými a slabými.

Vždyť si jen například zkusme namátkou vybrat deset průměrných imigrantů a deset průměrných Evropanů a porovnat, kolik z nich má víru v Boha. Z deseti imigrantů to bude s největší pravděpodobností všech deset a z deseti Evropanů to budou možná dva, tři, nebo v nejlepším případě čtyři.

Na čí straně najdeme větší víru v Boha? Co musí být duchovními sílami univerza nezbytně více podporováno? V konečném důsledku tedy nerozhodne ani převaha kulturní, ani vzdělanostní, ani vojenská, či ekonomická. Nakonec rozhodne jedině převaha tahu směrem vzhůru! Směrem k Bohu! To se nakonec ukáže jako rozhodující a překoná všechno ostatní. A i proto je dnes islám na vzestupu.

Nastává čas, kdy se mohutný ještěr, neschopný obstát v dalším progresivním evolučním pokroku vývoje na naší planetě, to jest blahobytná, ateistická, konzumní a materialistická Evropa přibližuje ke svému zániku, protože hodnotově vybočuje z hlavního vývojového proudu ve stvoření.

Tato slova vyznívají pesimisticky, ale jejich účelem nemá být vzbuzování pesimismu. Jejich účelem je pochopení příčin toho, proč k nám sem dnes v moderní podobě přicházejí novodobí „dobyvatelé“, aby ovládali a nakonec i dorazili velké umírající zvíře, kterým je Evropa v současné podobě a se současnými pseudo hodnotami, které uznává.

A protože není možné najít východisko ze zmatků bez poznání příčin těchto zmatků, museli jsme být dosud pouze pesimističtí. To správné východisko však existuje! Spočívá v opětovném navrácení se Evropy k skutečným a pravým hodnotám, od kterých se tak pyšně a lehkomyslně odvrátila! Spočívá v navrácení se k hodnotám ducha! K hodnotám dobra, cti a lidskosti! K hodnotám křesťanství a víry v Boha!

Ale pozor! K hodnotám křesťanství pravého a ne toho změkčilého, mluvícího pouze o lásce! K hodnotám křesťanství, ve kterém má své pevné místo spravedlnost! Dokonalá Spravedlnost Boží, na základě které se každý jednotlivý člověk narodil přesně na tom místě na zemi, kde si zasloužil.

Tam má žít, tam má pracovat a tam má duchovně růst. Jeho život v tamních podmínkách mu byl totiž určen Zákony Spravedlnosti Boží, které dokonale posoudili všechny klady i zápory jeho duše a s neomylnou přesností a osobní nezaujatostí mu jeho pozemským zrozením určili přesně to místo na zemi, které mu přísluší.

A proto všichni lidé, všichni imigranti, kteří nechtějí toto určení vyšší Spravedlnosti akceptovat a odcházejí z domova za vidinou lepšího života někde jinde by měly být okamžitě posíláni zpět. Z celkového počtu je jich v současnosti až osmdesát procent.

Dočasná pomoc má být poskytnuta pouze těm, kteří utíkají v obavě o svůj holý život. Jakmile se však poměry u nich doma upraví, a k jejich nápravě by měla vydatně přispět i Evropa, pak se mají tito lidé okamžitě vrátit zpět a tam dále žít. Neboť právě tam je jejich místo na zemi, které jim určila zmiňovaná, vyšší Spravedlnost, o jejíž dokonalosti a nestrannosti nemůže přece nikdo pochybovat.

Evropa, tvá záchrana je pouze v pravých hodnotách! Neboť pouze respektování pravých hodnot a život v souladu s nimi je motorem rozvoje každé civilizace. Pokud Evropa dokáže tento motor znovu nastartovat, pohne se z místa a začne opět postupovat. Evropa však není žádný abstraktní pojem! Jsou to lidé, jednotlivci, z nichž každý musí začít sám od sebe!

Pokud to totiž nezvládneme, jsme ztraceni, protože se dopředu začne drát civilizace, jejíž motor duchovního snažení zůstává stále v chodu. I když v chodu nedokonalém, s mnoha chybami, projevy násilí a někdy až středověkými způsoby. Ale v chodu! V duchovním chodu, který je přece jen něčím víc, než materialismus, ateismus, bezbožnost a prázdný, konzumní způsob života současné Evropy. To se proto musí změnit, když se chceme zachránit.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Evropský pseudohumanizmus! Co je jeho příčinou?

Pokud k těm nejextrémnějším projevům islámského světa patří sebevražedné atentáty, tak k těm nejextrémnějším projevům nemohoucnosti a slabosti současné Evropy patří sebevražedná dobročinnost.

V čem se skrývá příčina tohoto stavu? Kde hledat kořeny pseudohumanizmu, který z dlouhodobého hlediska ohrožuje identitu evropských národů?

K pochopení příčin se musíme podívat do minulosti. Dnes je již Evropa ateistická a materialistická. Dnes už podlehla konzumnímu způsobu života. Ale poměrně v nedávné době tomu tak nebylo. Tehdy byla Evropa křesťanská. Věřila v Boha a duchovní snažení lidí bylo přirozenou součástí jejich způsobu života.

Avšak právě v zmiňovaném duchovním snažení došlo svého času v zásadní chybě. K velkému omylu, který v současnosti, i přes dnešní ateismus a materialismus, podprahovým způsobem prorůstá do již zmíněného,​ ​pseudohumanistického přístupu politiků a evropských institucí k imigrantům. Jde o neblahé dědictví změkčilého křesťanství, které se v současné ateistické době transformovalo do falešného principu přehnané tolerance a sebevražedné dobrosrdečnosti.

Dříve, než začneme se samotným objasňováním třeba ale zvlášť zdůraznit, že křesťanství jako takové patří k vrcholům duchovních snah na naší planetě. Vše, co Evropa dosáhla a co tu dnes máme bylo vybudováno právě na jeho základě a prostřednictvím hodnot, s ním úzce spojených.

Křesťanství ve své zdravé a pravé podobě bude totiž vždy představovat učení, které pokud je reálné aplikované do života, musí mít ten nejblahodárnější vliv na celkový osobnostní rozvoj každého jednotlivce i celé společnosti.

Je však třeba podotknout, že křesťanství musí nutně zůstat zdravé a pravé. Pokud se totiž jeho učení zakalí a dostanou se do něj různé omyly a chyby, musí pak takto znehodnocené učení přivést lidi i celou společnost do neštěstí. A tomu žel v současnosti dochází právě v podobě sebe destruktivního humanismu.

Takže pojďme k podstatě celého problému. Dokonale ho ilustruje nápis nad vstupní branou jistého chrámu, kde bylo napsáno: Bůh je Láska.

V této jediné krátké větě, kterou nikoho ani nenapadne považovat za mylnou se skrývá celá tragédie křesťanského světa, jakož i tragédie současné Evropy. Tato věta totiž není pravdivá! Neboť Bůh vždy byl, vždy je a navždy zůstane Láskou a Spravedlností! Nedílnou jednotou Lásky a Spravedlnosti!

Vždyť přece již samotné sestavení Bible tomu jasně nasvědčuje. Bible se skládá ze Starého a Nového Zákona. Starý Zákon představuje Zákon Spravedlnosti. Spravedlnosti přísné a až drsné.

Nový Zákon je Zákon Lásky. Lásky tolerantní a odpouštějící. No a to pravé a správné může vzejít jedině ze vzájemného spolupůsobení obou principů. Jedině tak může vzniknout harmonie.

Dokonce i Ježíš, jak část Boží Lásky zvlášť zdůraznil, že nepřišel Zákon zrušit, ale naplnit. Nebo doplnit! Nepřišel tedy spravedlnost Starého Zákona negovat, ale završit poznáním principu lásky k bližnímu, aby lidstvo v harmonickém spolupůsobení obou principů mohlo dospět k harmonii.

Žel dnešní křesťanství zmíněné Ježíšova slova jakoby nebralo na vědomí. Jen jděte do jakéhokoliv z křesťanských chrámů a pozorně poslouchejte. Uslyšíte hlavně a především o lásce. Princip spravedlnosti byl odsunut kamsi stranou, jako by ho Ježíš svým učením skutečně zrušil. Jakoby ho svým učením potřel. Křesťané tedy žel sklouzly přesně k tomu, před čím jich Kristus varoval: uvízli v lásce a potřeli spravedlnost.

Avšak pokud spravedlnost bez lásky musí být nutně tvrdá a přísná, naopak láska bez spravedlnosti se musí nutně stát slabošskou a změkčilou.

Správné působení těchto principů najdeme třeba v ideálním působení muže a ženy. Muž by měl reprezentovat princip spravedlnosti a spravedlivé přísnosti. Žena naopak princip lásky a laskavé tolerantnosti. No a z takového ideálního vzájemného působení muže a ženy má vzejít pravý a zdravý harmonický vztah, který je nejvhodnější půdou pro správnou výchovu příští generace.

Žel, jednostranné zaměření se křesťanství pouze na princip lásky z něj učinilo náboženství změkčilosti a slabosti. No a právě tento nezdravý postoj se v novodobé, ateistické a materialistické současnosti transformuje do slabosti a změkčilosti evropské politiky vůči imigrantům.

Sázením pouze na lásku a toleranci a odmítáním spravedlivé přísnosti se stává Evropa slabošskou a neživotaschopnou. A pastýři křesťanských církví už ani nejsou schopni vnímat smrtelné nebezpečí zániku vlastní víry, která ve své změkčilosti nebude schopna odolat rozpínavosti islámu. Islámu, jako náboženství se silným akcentem spravedlnosti, kterému žel naopak chybí právě láska.

Jak se tedy, na základě všech výše uvedených skutečností postavit k praktickému řešení problému imigrace. Jak se k němu postavit z hlediska hodnot skutečného a pravého křesťanství?

Pokud dnes představitelé církví a politici mluví o lásce k bližnímu, kterému je třeba pomáhat v jeho neštěstí je to v pořádku. Je to správné, křesťanské, lidské a humánní. Ale je to jen jedna strana mince! Pokud totiž bereme v úvahu lásku, je nutně vzít v úvahu i spravedlnost. Dokonalou Spravedlnost Boží, prostřednictvím které je každému jednotlivému člověku na této zemi určeno jeho zrozením přesně to místo na zemi, ten národ a ty poměry, které mu přísluší. Dokonalá Spravedlnost Nejvyššího totiž každému z nás určí, kde se narodí a tedy kde má žít a kde se má hmotně, osobnostně i duchovně rozvíjet.

Toto je třeba jednoznačně respektovat, protože takhle to přece určuje autorita Nejvyšší! Neboť ať jsou už poměry, do kterých jsme se zrodili jakkoli těžké, právě v konfrontaci s nimi může naše osobnost správným způsobem růst a po všech stránkách se vyvíjet.

Pokud to ale člověk nerespektuje a z nejrozličnějších důvodů odchází někam jinam, protiví se vůli Vyšší Spravedlnosti a duchovně tím ztrácí, protože v nových poměrech není jeho osobnost vnějšími podmínkami tak ideálně stimulována, jakoby to bylo pro jeho osobní a duchovní růst potřebné.

Vždyť nakonec, což je člověku prospěšné, pokud by se i měl pozemsky lépe, pokud tím uškodí své duši? Pokud sice žije v blahobytu, ale duchovně při tom ztrácí? Neboť ačkoli se i svou emigrací prozatím vyhne poměrům, které mu určila Vyšší Spravedlnost jeho zrozením na zemi, příště se bude muset ocitnout v poměrech ještě mnohem těžších. Nebo si člověk snad myslí, že je schopen přelstít dokonalou Spravedlnost Boží?

Celkem prakticky to znamená, že na základě zohlednění principu spravedlnosti je nepřípustná jakákoliv imigrace za účelem zlepšení svých životních poměrů. Takoví imigranti by měly být okamžitě posíláni domů.

Dočasná pomoc v duchu křesťanské lásky, v duchu lidskosti a humanismu má být poskytnuta pouze imigrantům, kteří utíkají ve strachu o holý život. Má jim být poskytnut dočasný azyl a to dokud se poměry v jejich zemi neupraví natolik, aby se mohli vrátit zpět. Ze strany světové veřejnosti má být proto vyvíjené úsilí, aby se životní poměry v takových zemích co nejdříve upravili.

Takovým způsobem bude pak učiněno zadost i lásce, která pomáhá jiným v jejich nouzi, ale i spravedlnosti, která dbá o to, aby každý prožíval svůj život na místě, kde se narodil.

V dodržování principů pravého křesťanství, které bere na zřetel jak Lásku, tak i Spravedlnost spočívá tedy správné řešení problematiky imigrace.

Pokud však budeme problém řešit jinak, rozumově, pseudohumanisticky, změkčile a slabošsky, v příkrém rozporu s harmonií, spočívající v jednotě principů Lásky a Spravedlnosti, přinese nám to pouze problémy, společenské pnutí, konflikty, či dokonce kulturní i hmotnou destrukci celé Evropy.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Blud multikulturní společnosti

V současnosti preferovaný multikulturalismus stojí v rozporu se zákonitostmi univerza. A je úplně jedno, jak racionálně a vzletně se budou lidé snažit tento nesprávný jev omlouvat, protože žel, výchozí pozice jejich myšlení a celkového nazírání na realitu je nesprávná. Jejich vnitřní život je totiž omezen pouze čistě hmotným a materiálním vnímáním. A podobná omezenost nemůže zplodit nic jiného, ​​než něco, co není správné.

Existuje však i jiný pohled na život. Pohled nejen zdola, od hmoty, ale také shora, z ducha. Pohled, představující určitou nadstavbu nad vnímáním většiny lidí, neschopných ani jen ve svém myšlení překonat hranice hmoty.

No a z tohoto duchovního pohledu se multikulturalismus jeví úplně jinak, protože právě duchovní Zákonitosti určují každému člověku místo na zemi. A sice místo jeho pozemského zrození, kde má žít, působit, rozvíjet se a duchovně růst.

Je to děj, probíhající na základě velkého vesmírného Zákona stejnorodosti, jehož prostřednictvím je stejné přitahováno k stejnému. Vyjádřením účinků tohoto Zákona je i známé rčení: vrána k vráně sedá, rovný rovného si hledá.

Reálné to znamená, že jednotlivé národy naší planety představují určité stupínky velké školy života. Představují určité stupně zralosti, poskytující prostor pro rozvoj lidských duší, z nichž každá se rodí do zcela konkrétního národa právě na základě Zákona stejnorodosti.

Celkem jednoduše si to můžeme představit jako základní školu s ročníky od jedna do devíti. Každé dítě, nacházející se ve svém osobnostním vývoji na úrovni prvního ročníku je automaticky zařazeno do prvního ročníku, každé dítě, osobnostně zralé do druhého ročníku je zařazeno do druhého ročníku a tak dále.

Na základní škole nikoho ani nenapadne vytvářet třídy, které by byly směsí žáků všech ročníků. Z toho by přece nemohlo vzejít nic dobrého.

Nicméně žel, ve velkém celosvětovém měřítku jednáme právě takovým způsobem a prostřednictvím multikulturalismu vytváříme cosi, co je směsí nejrůznějších národů a tedy nesourodou směsí nejrozmanitějších úrovní zralosti. Tím vytváříme nestejnorodý chaos, který není přínosem pro nikoho ze zúčastněných.

Pokud nyní začnete hledat nějaké důvody, potvrzující že multikulturalismus má přece jen své výhody, budou to vždy, tak jak již bylo zmíněno na začátku, jen důvody, zohledňující hmotné, materiální a tedy omezené hledisko. Z duchovního hlediska je to však chaos, který nepřináší nic dobrého. Chaos, který se příčí velkému vesmírnému Zákonu stejnorodosti, protože multikulturalismus je snahou o spojování nestejnorodého. Je snahou o spojování lidí nejrozličnějších a nejrozmanitějších úrovní duchovní zralosti.

Správné je však jedině to, co je přirozené! A co je přirozené určují duchovní Zákonitosti univerza. Ve vztahu k jednotlivým národům naší planety to znamená, že mají zůstat vzájemně nesmíšené a národně konzistentní. Každý z nich se má vyvíjet svým vlastním způsobem. Každý má stavět na své vlastní jedinečnosti a výjimečnosti. Každý má zůstat sám sebou. Nemá kopírovat jiných a snažit se být jako jiní.

I osobnost každého člověka je přece jiná. Každý by měl být proto samým sebou a neměl by napodobovat jiných. Stejně má i každý národ zůstat sám sebou a nemá se opičit po druhých.

Proč je to tak a ne jinak si ukažme na dvou příkladech.

Pokud někdo kupoval svým dětem plastelínu ví, že čistě nová se skládá z více barev. Červené, žluté, modré, zelené a tak dále.

Pokud se ale dítě s plastelínou delší dobu hraje, barevné kousky se vzájemně promíchávají, až nakonec po určitém čase vznikne jakási jednolitá hnědá masa, která není na první pohled příliš vábivá a která v sobě pohltila veškerou předchozí svěžest čistě nových, barevných kousků plastelíny.

No a cosi velmi podobného se děje i s příslušníky jednotlivých národů při vytváření multikulturních směsí. Tvárnost plastelíny je podobná tvárnosti lidských duší, které se mísí s rozmanitými vlivy, stále více ztrácejí svůj původní barevný odstín a transformují se do jednolité multikulturní masy. Tím zaniká původní, přirozená pestrost a vzniká konformní šeď. V multikulturním guláši je obsaženo vše, přičemž to vše se postupně a nepozorovaně přetváří v nic. Svěžest nejrozličnějších odstínů různorodosti totiž pomaličku pohlcuje multikulturně jednolitá masa.

Nebo jiný příklad. Mnozí chodí rádi do přírody, kde mohou načerpat posilu a osvěžení. Představme si třeba letní louku plnou květin. Nacházejí se na ní květiny nejrůznějších tvarů, velikostí, vůni a barev, což značí, že podstatou krásy, která nás v přírodě tak osvěžuje je pestrost a rozmanitost. Jak je tedy vidět, evoluční vývoj nesměřoval ke konformitě, ale k pestrosti. Prakticky to znamená, že zde dnes nemáme pouze jediný druh květu, který by byl jakýmsi souhrnem všech dosavadních květin, dosud existujících na zemi. Naopak, evoluční vývoj směřoval rozmanitosti a různosti druhů, přičemž tyto druhy zůstávají vždy čisté a vzájemně se nemíchají.

No a přesně stejně je to i se všemi národy naší planety. Každý z nich je zcela osobitým květem, který přispívá do krásy a obohacení celku právě svou vlastní, specifickou vůní, barvou, tvarem i velikostí. Národy země mají zůstat rozdílné, protože správný rozvoj lidské civilizace má sledovat cestu přirozenosti.

Pokud se ale lidé začnou vzdalovat od přirozenosti, pokud se domnívají být chytřejšími než to, co je přirozené a tedy normální, pokud začnou vytvářet a preferovat věci nepřirozené, pokud začnou v rozporu s velkým vesmírným Zákonem stejnorodosti prosazovat chaos nestejnorodých multikulturních směsí, dříve nebo později budou muset bolestivě poznat, že to není cesta k rozkvětu a rozvoji, ale cesta ke konfliktům, problémům a možná až tragickým společenským střetům.

Souhrnně lze říci, že každého člověka jako jednotlivce i všechny národy země může vnitřně, kulturně, ale i hmotně povznést pouze to, co koresponduje s duchovními Zákony univerza. Vše ostatní nám musí z dlouhodobého hlediska přivodit škodu, a to i tehdy, pokud by se to z krátkodobého rozumového hlediska i jevilo jako pozitivní.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Dobrý a špatný extremismus! Odhalení pokrytectví a dvojího metru EU

V životě jsme často postaveni před okolnosti, ve kterých se najednou a zcela nečekaně ukáže naše pravá tvář. Například třeba naše faleš a pokrytectví, které se nám jindy daří celkem úspěšně skrývat.

No a přesně k takovému náhlému odhalení falše, pokrytectví a dvojího metru došlo nedávno ze strany EU. Konkrétně ze strany různých, EU nakloněných, oficiálních i neoficiálních zdrojů, které vyjadřovaly své rozhořčení nad nedávnými slovenskými parlamentními volbami.

V nich se totiž do parlamentu dostala extremistická strana a obsadila v něm neočekávaně velký počet křesel. Slovensko bylo kvůli tomu oficiálně i neoficiálně pranýřováno za svůj nacionalismus, dávající do popředí původní slovenské hodnoty, za vyjádření své přízně k extremismu, zaměřenému proti Romům a migrantům, a za své odsuzování evropské politiky multikulturalismu.

V čem však zcela konkrétně spočívá ona faleš, pokrytectví a dvojí tvář EU, nečekaně odhalena její spřízněnými zdroji?

No přece v tom, že na jedné straně byl ve vztahu ke Slovensku odsouzen fašismus, extremismus a všechny jeho projevy, přičemž na druhé straně samotná EU spolupracuje s extremisty a fašisty, a v tichosti toleruje jejich řádění.

Jde zde o precedens, na základě kterého ztrácí EU v očích vnímavých lidí svůj morální kredit a s ním i právo určovat jiným to, co je správné a co dobré. Takové morální právo nemůže totiž v žádném případě spočívat v rukou toho, kdo jedná tak otevřeně dvojtvárně, jakoby již lidé byli zcela hlupáci. Hlupáci, kterým je možné namluvit cokoliv a oni, jako slepé stádo budou i tak nadále věřit „morální“ autoritě, která se jim svou očividnou amorálnosti přímo drze vysmívá do tváře.

Neboť ničím jiným, než vysloveným výsměchem soudnosti veřejnosti je, pokud někdo na jedné straně odsuzuje slovenský extremismus, avšak na druhé straně má dobré vztahy s Ukrajinskou vládou, která spolupracuje se skupinami, otevřeně propagujícími fašismus. A navíc, pokud tyto neonacistické skupiny páchají etnicky motivované vraždění, jako například upalování lidí v Oděse, či jiné, podobné zvěrstva.

Ne, prostě nemůže být pro nikoho už žádnou morální autoritou ten, kdo sice na jedné straně odsuzuje slovenský extremismus, ale na druhé straně v tichosti schvaluje udržování fašistických tradic v pobaltských zemích, kde se každoročně konají pochody sympatizantů Waffen SS, které pobaltské státy považují za své osvoboditele od ruské okupace v období druhé světové války.

Jak tedy vidíme, není fašismus, jako fašismus! Z pokrytecky morálním rozhořčením je totiž odsuzován jen ten, který se právě nám nehodí a který je zaměřen proti našim takzvaným hodnotám. Avšak na druhé straně v tichosti tolerujeme projevy neonacismu na Ukrajině, kde polovojenské oddíly, otevřeně se hlásící k odkazu fašistického zločince Banderu vraždí a páchají zvěrstva. Také EU nic závažnějšího nenamítá ani vůči udržování tradic Waffen SS v pobaltských zemích, protože jejich neofašistická nenávist je zaměřena tím směrem, který je žádoucí. To jest, proti Rusku!

Toto je však z hlediska nejelementárnější morálky postoj výsostně nekompatibilní. Jde o postoj bez pevné morální páteře. Postoj, který pracuje vědomě manipulativním způsobem s pojmy jako lidskost, lidská práva a morálka. Tyto vznešené pojmy mu však ve skutečnosti slouží pouze k tomu, aby jimi zastřel a zakryl skutečné amorální cíle, kterými jsou mocenské zájmy a neutuchající snaha ekonomicky profitovat z jiných.

Celkem otevřeně řečeno, EU se chová tak, že to, co vyhovuje nám a našim záměrům je morální a správné, a to i v případě, že je to ve skutečnosti nemorální a nesprávné. A pokud jsou vraždy a zvěrstva až příliš očividné, jako v případě Ukrajiny, zahraje se to do ztracena.

A naopak, s morálně okázalou pózou je odsouzen takový druh extremismu, který právě nám a našim záměrům nehraje do karet.

Takové něco nesmírně pokryteckého však může fungovat pouze proto, že veřejnost je příliš povrchní a mělká, a proto neschopná vidět ve všeobecně uznávané, takzvané morální autoritě, její bezprecedentní morální zvrácenost.

Pokud se totiž obyčejní lidé vědomě neusilují stát morálními, dobrými, čestnými a spravedlivými, stávají se sami jedinci bez pevné páteře. A to má v dnešní amorální době za následek, že jsou názorově nevyhranění. Že jsou jako třtina ve větru. Stávají bezmocnými oběťmi lži, propagandy, pokrytectví a dvojtvárnosti, protože jim chybí vlastní, pevná morální opora, vybudovaná na skutečných hodnotách dobra a cti, kterou v sobě nikdy vědomě nepěstovali.

Člověče, staň se morálním a čestným, protože jinak se staneš obětí nemorálních! Obětí jejich lží a podvodů! Obětí jejich krásných řečí o demokracii, humanismu a lidských právech, se kterými se vědomě manipuluje! Neboť nakonec může dojít až k tomu, že půjdeš bojovat za tyto krásné ideály, zatímco tvou víru v dobro a tvé naivní nadšení někdo pouze obratně využije k tomu, aby pod maskou krásných slov, manipulatívně stavěných do popředí, prováděl své nečisté záměry, které se ve skutečnosti diametrálně liší od navenek proklamovaných ideálů. A ty budeš ve své nevědomosti zneužit pro mocenské a zištné zájmy jiných.

Člověče, nebuď slepý a uč se rozpoznávat lež od skutečnosti! Uč se demaskovat lež a nedej se zavádět nečestností, skrývanou pod pláštíkem velkých ideálů. Neboť pokud to nedokážeš, staneš se prázdnou loutkou v rukou jiných, kteří s tebou budou vědomě manipulovat, přičemž za tvými zády se budou z tebe smát.

Je něco takového důstojné člověka?

Vlastní lidskou důstojnost a s ní i schopnost rozpoznávat faleš a pokrytectví však můžeš nabýt jedině tehdy, pokud se ty sám začneš usilovat být morálním, čestným, dobrým a spravedlivým.

Pokud se ale takovým nestaneš a pokud ti takové úsilí nebude stát za to, pak přežiješ celý svůj život ve lži a v jakési zmanipulované virtuální realitě, ve které budou ušlechtilé pojmy, jako svoboda, mravnost a lidská práva sloužit k maskování zla a chamtivosti. A ty budeš ve své nevědomosti sloužit zlu ve falešném domnění, že sloužíš dobru.

Jedním z takových smutných příkladů je třeba případ slovenských intelektuálů a kazatelů, kteří se již tradičně zvyknou pasovat do pozice jakéhosi svědomí národa a kteří po nedávných parlamentních volbách vyjádřili ve formě dopisu znepokojení nad zdrženlivým postojem církví vůči zneužívání křesťanské víry a křesťanských pojmů extremistickou stranou Mariána Kotleby.

Nicméně žel, právě tyto stejné takzvané osobnosti se svého času podepsali pod dopis na podporu současné ukrajinské vlády, jejíž počáteční, ale i současné působení je spojováno s takzvaným „Pravým sektorem“. Organizací, otevřeně se hlásící k odkazu banderovců a k fašismu, jejíž aktivity tomu plně odpovídají.

Takový pokrytecký postoj slovenských intelektuálů není tedy ničím jiným, než bezduchým kopírováním zvráceného trendu dvojího metru EU, na jehož základě se ostře odsuzuje extremismus, který nám nejde po ruce, ale v tichosti se toleruje fašismus, který je nenávistně obrácen proti odpůrcům mocenských zájmů EU.

No a na margo již zmíněného, ​​dvojího metru ještě jeden příklad. A sice Saúdská Arábie, která je přítelem a spojencem západu, přičemž humanistický a za lidská práva neustále bojující západ tiše mlčí o tom, že za homosexualitu tam hrozí trest smrti.

Nicméně stejný západ ponechal plný průchod své rozhořčené lidsko právní rétorice tehdy, když nedávno vyšel v Rusku zákon, definující vztah společnosti k homosexualitě a homosexuálům jiným způsobem, než je to standardem v západní Evropě.

I v tomto případě jde o klasickou ukázku postoje bez morální kontinuity, protože na jedné straně, u spojenců, se tiše tolerují věci naprosto nepřijatelné, zatímco na druhé straně se lidsko právně tvrdě bojuje proti Rusku, ačkoli tam homosexuálům ani zdaleka trest smrti nehrozí.

A co je ze všeho nejsmutnější, široké masy ve své povrchnosti, plytkosti a konzumnosti klidně dovolují, aby jim pokrytci a lidé bez jakékoliv páteře určovaly, co je morální a co ne.

Ve středu Evropy se opět vyměnili stráže.
A hle, zloděj a vrah lidem
o morálce káže.

inspirované veršem z písně Karla Kryla
http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Životní potřeba novodobého křesťanství

Za současné situace, kdy Evropu evidentně postupně ovládá islám a jeho vyznavači, kteří zpravidla nikdy neustupují ze svého přesvědčení, nemají Evropané v rukou vůbec nic, čím by se byli schopni rovnocenně postavit vůči živelné síle jejich vyznání.

Evropu zaplavuje islám a o jeho vyznavačích je známo, že se nejenže nikdy nevzdávají svého přesvědčení, ale naopak, vždy se intenzivně, více nebo méně nekompromisním způsobem usilují o jeho prosazení do každodenního života společnosti.

Co však může Evropa postavit proti tomu? Sílu jakého přesvědčení? Čím a jak dlouho může čelit vitální živelnosti stoupenců islámu, aniž by této síle nakonec kulturně nepodlehla? A jak je vůbec z dlouhodobého hlediska možné obstát vůči lidem, odhodlaným položit za vlastní víru i život?

Nepopíratelné vnitřní síle hlubokého přesvědčení vyznavačů islámu je možné efektivně čelit pouze stejnou silou! V kulturní a duchovní konfrontaci, která v současnosti nastává a která se bude stupňovat totiž nakonec vítězně obstojí pouze ten, kdo je vnitřně silnějším.

Kde však je ale dnes v Evropě možné najít takovou takovou sílu? Má ji snad současné pohanské náboženství materialismu, konzumu a užívání si, které je dnes všude kolem nás uctívané běžnými Evropany? Má ji snad úpadková komerční kultura, už dávno zbavená všech vyšších a ušlechtilejších hodnot? Mají ji poslední zbytky křesťanství, které v obavě, aby nepobuřovalo imigranty jiného vyznání, nebo dokonce lidí zcela bez vyznání dobrovolně odstraňuje své symboly z veřejných prostor? Nevyznívá podobná přecitlivělost snad až směšné právě vůči vyznavačům islámu, kteří se naopak vůbec netají svou snahu o duchovní ovládnutí Evropy? Takové slabošství už dokonce pobuřuje i ateisty, kteří začínají na protest vůči kulturní likvidaci Evropy nosit křesťanské symboly.

Symbol křesťanství jako symbol odporu vůči islamizaci Evropy! Je v tom cosi symbolické! Ba více než symbolické!

Je v tom nevědomé tušení jediné možné síly, jejímž prostřednictvím je možné čelit rozpínavosti islámu na území Evropy. Nicméně žel, tuto sílu nepředstavuje křesťanství v jeho současné podobě. V jeho ústupnosti a změkčilosti, ale i v jeho ztrátě spojení s mentalitou lidí současné doby. A pro svou neschopnost reflektovat současnost a životaschopně se jí přizpůsobit se stává stále méně přitažlivým pro lidi nižších věkových kategorií a tím pádem stále ztrácí už i tak slabé pozice.

Křesťanství, které bylo po celá staletí duchovní a morální oporou Evropy a ze kterého hodnotových základů vyrostl současný evropský blahobyt začalo ztrácet reálný kontakt s lidmi zejména během průmyslové revoluce. Do popředí lidského myšlení se dostával rozum, logika a účelovost, které lidi vzdalovaly od dětské prostoty úzkého spojení s přírodou a přirozené, jednoduché duchovnosti.

Lidé se tím vzdalovaly od požadavku být jako děti, to znamená být dětsky, prostě a jednoduše otevření velkým a zásadním pravdám pravého křesťanství a konec konců i celého svého bytí.

Zatímco tedy vývoj společnosti šel novým směrem, křesťanství ho nedokázalo reflektovat a zůstalo stát na jednom místě. Tím však vznikla propast mezi ním a moderním člověkem, což je obrovská škoda, protože křesťanství v sobě skrývá nesmírně duchovní hodnoty i pro lidi moderní doby. Ba vůbec pro lidi jakékoliv doby! Jeho fatální chybou však je, že se není schopno přizpůsobit současnosti. Přizpůsobit se ne ve své nejhlubší podstatě, ale ve své vnější formě. Neboť jeho pravá a nejvnitřnější podstata je spojena s Pravdou a Pravda zůstává po všechny věky stejná a neměnná.

Může se měnit pouze forma, protože tak, jak kdysi Mojžíš přinášel ve své době věčnou a neměnnou Pravdu v určité formě, odpovídající mentalitě a vnímavosti lidí jeho doby, tak přinesl později tutéž Pravdu i Ježíš ve formě, vhodné pro lidi tehdejších časů. A je velmi zajímavé, že ačkoliv šlo stále o tutéž Pravdu, rozdílnost její formy byla do takové míry jiná, že Mojžíšovi stoupenci tvrdili o Ježíši, že se rouhá Bohu.

To vše však v konečném důsledku znamená, že tytéž principy a tytéž myšlenky, které kdysi hlásal Kristus před 2000 lety, oděné do formy, srozumitelné lidem oné doby se mohou, ba dokonce mají vzhledem ke změně povahy lidstva přetransformovat do nových forem, srozumitelných a pochopitelných člověku dneška.

Problém současného křesťanství, spojený s rapidním úbytkem jeho vyznavačů není tedy problémem jeho nejhlubší podstaty, která je vysoká, vznešená a nadčasová. Jeho neschopnost spočívá ve ztrátě kontaktu s myšlením lidí moderní doby, pro které se stává jeho zastaralá forma nesrozumitelná a nepřitažlivá.

Člověk dneška už totiž není dítětem tohoto stvoření, které by s otevřeností a vděčností přijímalo. Člověk dneška je člověkem rozumu a logiky, který potřebuje věci logicky zdůvodňovat. Nicméně základní a neměnné pravdy křesťanství je možné přetransformovat do nové formy logicky odůvodnitelných duchovních zákonitostí, které budou svou novou, současníkům přijatelnou formou zprostředkovávat přesně tytéž pravdy, jako před 2000 lety. Dětskou důvěru minulosti však musí nahradit přesvědčení, plynoucí z nekompromisní logiky a věcnosti duchovních zákonitostí. No a právě takový druh přesvědčení představuje sílu, která jako jediná může čelit živelnosti víry vyznavačů islámu.

V současnosti se totiž stáváme svědky velkého duchovního boje o to, kam bude v budoucnu Evropa směřovat. Zda k islámu, nebo ke křesťanství!

Dnešní, prázdný, povrchní, mělký a konzumní způsob života, který je do jisté míry následkem nesrozumitelnosti křesťanství totiž síle islámu odolat nemůže. Současný, průměrný, slabošský a na konzum zaměřen evropský živočich je tímto pádem odsouzen k zániku.

Záchrana Evropy spočívá pouze v křesťanství! Nicméně v křesťanství, schopném zprostředkovat staré pravdy novou formou! Formou železné logiky duchovních zákonitostí, která přivede lidi k přesvědčení. K přesvědčení, že je to právě takto a že to ani nemůže být jinak! K přesvědčení, za které se lze plně postavit! K přesvědčení, při kterém by se musel člověk propadnout hanbou, kdyby se za něj nepostavil.

Křesťanství má v sobě opravdu obrovský potenciál! Vážně hledající lidé mohou už i v dnešní době najít myšlenkové proudy, které v tomto směru razí správnou cestu.

Žel, oficiální křesťanství nerozpozná zásadní životní výzvu moderní doby, brání se všemu novému a tím se stává neživotaschopným. A svou neživotaschopností strhává k záhubě celou křesťanskou víru jako takovou, s ní i své stoupence a nakonec i celou Evropu.

Proti síle přesvědčení islámu je totiž možné postavit pouze sílu přesvědčení křesťanství! Nicméně křesťanství novodobého a opírajícího se o železnou logiku duchovních Zákonů. Křesťanství schopného zprostředkovávat lidem současnosti staré pravdy novou formou.

Na závěr si uveďme krátký a jednoduchý příklad toho, jak by se asi dalo křesťanství přetransformovat do novodobé podoby. A ukažme si to na jeho nejzásadnější myšlence, vyjádřené Ježíšovou větou: miluj svého bližního, jako sebe samého.

Žijeme ve stvoření, které je dílem Stvořitele. Stvořitel, jak Tvůrce stojí tedy mimo svého díla, do kterého však zakotvil svou Vůli. Tou Vůlí jsou samočinné Zákony, prostřednictvím kterých vše ve stvoření funguje. No a mezi jeden z nejdůležitějších patří Zákon zpětného účinku. Projevuje se i ve fyzice prostřednictvím zákona akce a reakce: jaká je akce, taková bude i reakce. V duchovní rovině působí ve smyslu slov: co kdo zaseje, to také sklidí.

Ježíšovo doporučení, abychom milovali svého bližního jako sebe samého koresponduje právě s účinky tohoto Zákona. Co kdo totiž ve vztahu ke svým bližním zasévá, to nakonec ve vztahu k sobě samému sklidí.

Jinými slovy řečeno, to, co dělá člověk pro svého bližního, dělá ve skutečnosti sám pro sebe. To znamená, že Kristova slova o lásce k bližnímu jako k sobě samému nejsou jen jakousi krásnou myšlenkou. Naopak, jde o zákonitý děj, poukazující na to, že cesta štěstí a míru každého člověka vede jedině přes lásku, kterou prokazuje svým bližním.

Skutečné a pravé životní štěstí k nám tedy může přijít pouze prostřednictvím projevů naší lásky, ohleduplnosti, úcty, spravedlnosti a porozumění vůči každému z našich bližních. Tím totiž sejeme dobro a proto budeme muset dobro nutně sklízet. Jaká je totiž akce, taková je v zákonech tohoto univerza i reakce.

Pokud ale nemilujeme bližního jako sebe samého, budeme muset naši vlastní nelásku k jiným neustále a opakovaně prožívat v nepříjemných a často i bolestných událostech našeho vlastního života.

No a do takové podoby neúprosné a jednoduché logiky duchovních zákonitostí je možné přetransformovat beze zbytku celé Ježíšovo učení.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Nelítostná kritika materialismu a jeho důsledků

Když se detailněji podíváme na nejrůznější odvětví společenského, ekonomického a kulturního života, najdeme velké množství věcí, které nejsou dobré. Věcí, které způsobují problémy, pnutí a konflikty. A to platí nejen v rámci naší společnosti, ale i mezi národy a náboženstvími. Na základě toho pak často dochází k projevům nespokojenosti, násilí a teroru. Dochází k lokálním ozbrojeným střetům, ba v současnosti narůstá i hrozba opětovného, ​​velkého celosvětového válečného konfliktu. A to už není žádná maličkost!

Druhotným projevem tohoto, nepříliš uspokojivého stavu je například stále rostoucí znečištění životního prostředí, problémy s množstvím emisí, s globálním oteplováním, s rozšiřující se ozónovou dírou a s mnoha dalšími podobnými věcmi, které nám slepým již až příliš očividně naznačují dlouhodobou neudržitelnost života na naší planetě, za současného stavu uspořádání lidských záležitostí.

Kdo nežije v nějakém uměle vytvořeném skleníku mimo reality a komu není vše kolem něj naprosto lhostejné, ten si musí nutně položit zásadní otázku: Co s tím? Jak by se dala situace zlepšit? Jak by se dala zlepšit kvalita života, který žijeme? V čem se skrývá skutečná příčina toho, že mnohé věci nefungují a nejsou dobré? A jak by se dala tato příčina odstranit? Jak by bylo možné vybudovat opravdu harmonickou společnost, v níž by byli všichni lidé spokojeni? A je něco takového vůbec možné?

I když mnozí pravděpodobně zaujmou k eventuální možnosti úspěšného vyřešení všech těchto otázek postoj značně pesimistický, měli bychom přece jen vědět, že cosi takového, jako vybudování harmonicky fungující společnosti je možné. Především je však třeba pochopit skutečnou příčinu dnešního problematického stavu v nejrozličnějších odvětvích společenského života, protože bez pochopení a odstranění této skryté vnitřní příčiny prostě nenajdeme cestu ven z našich problémů.

V první řadě si musíme uvědomit, že absolutně všechno, co kolem nás prostřednictvím lidí vzniká má svůj počátek v naší mysli a v našem nitru. Každý výrobek, každý čin, ba dokonce každý náš pohyb i každé naše slovo. No a kvalita všeho, co takovým způsobem směrem zevnitř ven vzniká je přímo závislá na kvalitě vnitřního nastavení lidí. Na kvalitě hodnot, které uznávají a preferují.

Jinými slovy řečeno, vysoká morální a mravní kvalita vnitřního naladění lidí musí mít nutně za následek vysoce kvalitní vnější poměry, ve kterých tito lidé žijí a naopak, nízká kvalita jejich vnitřního naladění má za následek nepříliš kvalitní společenské poměry, které je tísní.

No a z hlediska této skryté, neviditelné, ale zásadní a vše určující kvality vnitřního nastavení lidské populace můžeme rozlišit dva základní vnitřní proudy. Dvě cesty, z nichž jedna je cestou ducha a druhá cestou materialismu.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat na každou z nich. Nejdříve na cestu materialismu, která je mnohem širší a pak na cestu ducha.

Cesta materialismu je cestou priority hmotného dobra. Je to cesta priority peněz, konzumu, osobního egoismu, kariérismu a snahy o užívání si. Lidé ní kráčející uvažují především v intencích pojmů „já“ a „mně“. Tyto dva přívlastky jsou dokonalým vyjádřením materialistického náboženství sobectví a egoismu, které vyznává většina našich současníků.

No a takový způsob vnitřního nastavení lidské populace se nutně přiměřeným způsobem transformuje a zhmotňuje do vnějších poměrů. Vnější poměry totiž nejsou nikdy ničím jiným, než dokonalým odrazem stavu nejhlubšího, vnitřního, hodnotového naladění lidí. Jde o spojité nádoby a zároveň také o zákonitost, ve které spočívá jakási velká spravedlnost, na jejímž základě jsme nuceni žít přesně v takových poměrech, jaké si zasloužíme, protože my sami jsme si je vytvořili prostřednictvím vlastního, prioritního hodnotového naladění.

No a právě pod tlakem vnějších poměrů máme pak poznat a pochopit nesprávnost hodnot, kterým věříme a které vnitřně preferujeme.

Žel, lidstvo si stále neuvědomuje tyto skryté, ale zásadní skutečnosti, a proto se často stává, že když jsou již společenské poměry opravdu nesnesitelné, vzniká tendence odstranit je. Snaha svrhnout je a vymanit se z nich. A to třeba i násilím! Tak dochází k revolucím a jiným převratům. A to buď nenásilnou, nebo násilnou formou.

A hle, co se nestane! Když lidé odstraní jedno společenské zřízení, které již bylo pro ně nesnesitelné a nastolí jiné, o kterém doufají, že se jim v něm bude žít lépe, brzy zjistí, že se dostali z deště pod okap. Že jednu formu útlaku pouze vystřídala forma jiná.

Tak jako například u nás, když jsme odstranili socialismus a nastolili kapitalismus, neboli takzvanou liberální demokracii. Avšak po čase ti vnímavější začínají zjišťovat, že diktaturu ideologie socialismu se všemi jejími negativními průvodními znaky pouze vystřídala diktatura kapitálu a chamtivosti se všemi jejími negativními důsledky.

Nemůže to být jinak, protože to nejpodstatnější, neboli lidský materiál, se vůbec nezměnilo. A proto dnes trpíme pouze novou formou útlaku. Kdo to ještě v současnosti nechápe a není si to ochoten připustit, brzy sám na vlastní kůži zažije, jak se budou negativní příznaky současného systému stále více stupňovat. A účelem tohoto stupňování bude to, aby vnější poměry svou nesnesitelnosti dotlačili lidí k pochopení zvrácenosti hodnot, které v současnosti vnitřně preferují. V poměrech, které lidé snášejí a teprve budou muset snést mají jako v zrcadle poznat sami sebe a zvrácený charakter hodnot, kterým věřili a které, zhmotněné do vnější podoby, jim udělali ze života peklo.

Lidé budou muset prostě pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít ani revolucí, ani změnou společenského systému, ba ani změnou vlády. Lidé budou muset pochopit, že ke skutečnému obrození společnosti nemůže dojít bez jejich vlastního, vnitřního hodnotového obrození. Budou prostě muset pochopit hlubokou zvrácenost principu materialismu, osobního egoismu, kariérismu, konzumu, priority peněz a snahy o užívání si. Budou muset pochopit, že existuje pouze jedna jediná cesta k trvalému rozkvětu celého lidstva a všech národů, a to cesta ducha! Cesta, spočívající v preferování a budování ušlechtilosti, spravedlnosti, cti a lidskosti.

Cesta ducha, vyznačující se všeobsáhlostí, jejíž stoupenci uvažují a jednají ve smyslu pojmů „my“ a „nám“. Cesta, ve které jde vždy v první řadě o zájmy celku, na rozdíl od materialistického egoismu, ve kterém jde v první řadě o zájmy vlastního já

A toto nové, vnitřní hodnotové naladění lidí se pak postupně začne projevovat tak, jak to dosavadní, na charakteru poměrů ve společnosti. Neboť my lidé máme prostě schopnost formovat charakter vnějšího světa podle svého vlastního, aktuálního hodnotového zaměření a utvářet vnější svět ke svému vlastnímu, vnitřnímu obrazu.

Zkusme si představit kmen, ze kterého proudí míza do všech, i těch nejmenších větviček. Jakého charakteru a kvality bude míza koncentrovaná v kmenu stromu, přesně takový druh kvality se dostane do všech větviček, ba až do všech nejmenších žilek listů.

Kmen stromu představuje charakter lidského myšlení a základního vnitřního naladění. Větvemi a větvičkami jsou všechny oblasti společenského života, do kterých se tato základní kvalita vlévá. Pokud je kmenem, to jest základem lidského myšlení jed materialismu, otráví tento jed zcela všechna odvětví společnosti přesně tak, jak je tomu dnes.

Pokud se však kmenem, to jest základem lidského myšlení a vnitřního naladění stanou vysoké a ušlechtilé hodnoty ducha, rozlije se to jako požehnání do všech oblastí života společnosti.

A právě v tomto spočívá změna k lepšímu! V tomto se skrývá zlepšení poměrů v každém národě a v každé společnosti. Neboť každá jiná cesta, která nebere na zřetel zákonitost projekce hodnotového naladění lidského nitra do vnější reality je cestou kontraproduktivní.

Pokud se totiž budeme snažit zlepšit vnější poměry pouze reformami, zákony, revolucemi, či jiným, čistě vnějším způsobem, nemůže se nám to nikdy podařit, protože naše nitro a naše myšlení zůstane stále stejné. Neboť nakonec každý zákon a každé nařízení se dá šikovně obejít a pod zdáním práva je dokonce možné klidně provádět vlastní, sobeckého egoistické záměry.

Pokud se však lidé vnitřně přeorientují na ušlechtilou cestu ducha, mnohé se zákonů se stanou nepotřebnými, protože každý bude mít přímo v sobě pevnou oporu ve vnitřní mravnosti a ve svém svědomí.

Toto je jediná cesta, která nás může vytrhnout z převeliké bídy, která se k nám blíží, protože jsme vnitřně vsadili na principy egoistického materialismu. A tento náš vnitřní postoj, zhmotněný do vnější reality postupně otravuje, až nakonec zcela otráví všechno kolem nás.

Jediná možná záchrana se skrývá ve změně naší vnitřní hodnotové orientace. Neboť věci hmotné se nikdy neměly stát cílem a smyslem lidského života. Jsou to totiž jen prostředky, které nám mají být nápomocné k naplnění a realizaci skutečného cíle a skutečného smyslu života, kterým je nabytí velikosti a vznešenosti ducha. Cesta k tomuto cíli vede přes vědomou bdělost nad čistotou a ušlechtilostí vlastní mysli a přes úsilí o naplňování vysokých a vznešených hodnot v každodenním životě.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Proč potřebují USA a západní státy vládnout světu?

Začnu fakty, které jsem zmiňoval již vícekrát. Prostřednictvím nich lze totiž dokonale pochopit zvrácený způsob uvažování, na základě kterého považují USA a západní země nutnost vlastní světové hegemonie přímo za životně důležitou.

Prvním faktem je skutečnost, že pokud by všechny národy světa žili stejným životním stylem jako západ, potřebovali bychom k tomu energetické zdroje čtyř planet podobných Zemi.

Druhým faktem je skutečnost, že 20 procent populace nejbohatších států světa má na svědomí 80 procent světového znečištění.

No a tyto dva fakta v souhrnu znamenají, že naše planeta s její omezenými přírodními zdroji by prostě neunesla takovou úroveň blahobytu a spotřeby, jaká je dnes běžná na západě. A to tedy, v egoisticky zvráceném myšlení nejmocnějších mužů světa a za nimi stojících šedých eminencí značí, že taková úroveň blahobytu není pro všechny. Že je pouze pro vyvolené! Pouze pro takzvanou lepší část světa, která představuje 20 procent světové populace, ale přivlastňuje si 80 procent všech zdrojů naší planety.

Aby takové uspořádání světa a rozdělení jeho zdrojů zůstalo zachováno, ba dokonce aby se ještě více navyšovalo ve prospěch vyvolených je třeba zcela logicky něco podnikat. Filozofie je velmi jednoduchá: čím méně se bude dařit jiným, tím více se bude dařit nám. Neboť pokud by se dařilo i jiným a ti by také prosperovaly, ujídali by tím přece z našeho vlastního koláče, na který máme právo pouze my.

Zkusme se nyní podívat přes optiku této filozofie na některé události světového dění. Najdeme v nich pochopení toho, proč se USA spolu se svým západními spojenci podíleli na množství převratů a revolucí v nejrůznějších koutech světa. Dělo se tak různými způsoby a to buď přímo, ale většinou nepřímo, s tichou finanční a materiální podporou.

Proto bylo odstraněno množství takzvaných diktátorů, ve většině případů lidí, kteří razili svou vlastní cestu a odmítali se podrobit zájmům USA a západu. Ba dokonce se věci děly i zcela opačně, jako například v Chile, kde byl svého času legitimně zvolen Salvador Allende. Protože však nechtěl jít po ruce USA, byl za jejich tichého souhlasu svržen krvavým pučem generála generála Pinocheta.

To jsou také důvody, pro které byl zlikvidován takzvaný diktátor Kadáfí a totálně zruinovaná Libye, jedna z nejvíce prosperujících afrických zemí. Proto také v současnosti brojí západní svět proti dalšímu takzvanému diktátorovi Asadovi a takzvaná umírněná opozice, finančně a materiálně podporována západem ničí dříve prosperující a nábožensky a etnicky snášenlivou Sýrii.

Ne, nikdo přece nesmí pro sebe drze odkrajujeme z koláče blahobytu a prosperity, který celý náleží pouze vyvoleným. Pouze oni smí držet ostatní národy v područí. Pouze oni je smějí ovládat a profitovat z jejich lidských, materiálních a přírodních zdrojů.

A opět pouze USA a západní mocnosti vyprovokovali a financovaly převrat na Ukrajině. Ten vyústil do občanské války. Nenávist fašistických elementů, otevřeně spolupracujících s Ukrajinskou vládou byla za tiché podpory západu obrácená proti ruské menšině.

Na Krymu bylo provedeno legitimní referendum, ve kterém jeho většinové ruské obyvatelstvo vyjádřilo souhlas s připojením k Rusku. Tím se vyhnulo osudu Luhanska a Doněcka, postižených občanskou válkou. Na Rusko však uvalilo světové společenství sankce za anexi Krymu.

Tímto takzvaným světovým společenstvím jsou opět pouze vyvolení, jejich vazalové a sluhové. A jejich cíl je stále stejný. Vyvolení přece nemohou potřebovat silné a prosperující Rusko, kterým se tato země postupně stávala pod vedením Putina.

Jinak Rusko představuje zcela osobitou kapitolu. Z pohledu vyvolených jde totiž o absolutní nespravedlnost a totální aroganci, spočívající v tom, že jeden národ zaujímá rozlohu šestiny planety, ukrývající v sobě obrovské přírodní bohatství. V této skutečnosti spočívá jedna z největších vin Ruska. A přitom jde ještě i o méněcennou rasu! O Slovany! Takový lidé přece nemají nejmenšího práva zabírat životní prostor a přírodní bohatství, zcela jednoznačně určeno pouze vyvoleným. V tomto tkví také podstata odvěké nenávisti západu vůči Rusku. A proto jakákoli záminka poškodit jej je pouze vítána.

Mimochodem, už Hitler uplatňoval zcela rozdílné kritéria vůči civilnímu obyvatelstvu, nacházejícímu se na západním a na východní frontě v Rusku. Zatímco na západě bylo civilní obyvatelstvo více méně nedotčené, v Rusku byl uplatňován princip spálené země, na jehož základě bylo například Bělorusku spálených přes 600 vesnic spolu s jejich obyvateli. Šlo totiž o méněcennou rasu, která zločinně zabírala životní prostor (Lebensraum), určený pouze vyvoleným.

Dnes je Rusko západní propagandou prohlašované za agresora a jeho ekonomika je poškozována burzovními machinacemi a hospodářskými sankcemi. A celé je to o to zákeřnější, že západ své skutečné pohnutky obratně ukrývá pod pláštíkem prosazování vysokých a vznešených ideálů humanismu, demokracie a lidských práv. A mnoho povrchních a mělkých lidí naivně skočilo na tuto jejich hru na humanismus a prosazování dobra, za kterou se ve skutečnosti skrývají zvráceně egoistické choutky vyvolených a samozvaných pánů světa.

A to, že je uplatňováním sankcí vůči Rusku zároveň poškozována i ekonomika Evropské unie přesně odpovídá logice vlčí smečky, v níž vítězí a profituje nejdravější a nejbezohlednější vlk, čili v našem případě USA. USA totiž dokonale vyhovuje jako oslabování Ruska, tak i Evropské unie, přičemž západní Evropa sama sebe degraduje pouze na jakéhosi poskoka zájmů USA, jdouce slepě proti zájmům vlastním.

Ale to je zase jen další rozměr neuvěřitelné lidské zvrácenosti, v níž politické elity západních zemí zaprodávají a zrazují vlastní národy. Možná opět právě proto, aby si na jejich úkor urvali co nejvíce pro sebe.

Celé toto velké světové dění, ve kterém se pod masku dobra skrývá lež a bezohlednost je neuvěřitelným koncertem lidské nízkosti. Koncertem obludného materialistického egoismu, ústícího do zvrácené snahy mít se stále lépe a lépe na úkor jiných.

Blahobyt na této zemi omezených možností není totiž pro všechny. Je pouze pro elitu! Ostatní jsou tu jen k tomu, aby sloužily elitě a jejím potřebám. Přesně tak, jak je tomu dnes ve východoevropských zemích, které se tomuto trendu slepě podrobily a z nichž se hrnou na západ gastarbetri, aby pokorně sloužily vyvoleným.

Jak je ale možné, že něco takto zvráceného vůbec funguje? Kde nastala chyba? Vždyť přece víme, že USA se kdysi při svém vzniku opíraly o křesťanské hodnoty a mnohé z jejich zakládajících osobností byly hluboce věřícími. Při vzniku USA je tedy možné evidentně vypozorovat přítomnost duchovního rozměru. Duchovností však není míněno konkrétní vyznání, ale elementární snaha člověka o spravedlnost, čestnost, lidskost, dobro a jeho zájem o věci vyšší a hmotu přesahující.

Žel, tento druh duchovnosti se pod vlivem racionalizace života, rozvoje průmyslu a nastupujícího materialismu začal pomalu vytrácet. No a výsledkem toho je současný bezduchý konzum a celoživotní orientace lidí pouze na věci hmotné.

Takovou ztrátu duchovnosti však nutně doprovází postupná ztráta smyslu pro spravedlnost, čest, lidskost a dobro, jakož i absolutní ztráta zájmu o věci hmotu přesahující. To má za následek stále větší bujení egoismu, sobectví, chamtivosti, bezohlednosti, lži, podvodu, přetvářky a mnoha jiných nezdravých jevů. No a žel, právě lidé takového typu patří dnes mezi elitu světa.

Nicméně celý systém ze všemi jeho zvrácenými hodnotami může fungovat pouze proto, že tyto hodnoty přijali za své miliardy lidí po celém světě. Všude vládne chamtivost, materialismus a bezohlednost. No a právě mistři těchto lidských chyb se staly vládci světa, přičemž jejich vláda velkého, obludného a bezohledného materialistického egoismu má svou pevnou oporu v egoismu a materialismu milionů lidí po celém světě. Z ní totiž vyrůstá.

Je to jako jedna obrovská pyramida, na jejímž vrcholu stojí hrstka těch, kteří všech ostatních utiskují. Tento pyramidální systém však může fungovat jedině proto, že lidé samotní tvoří jeho základnu a všechny jeho hierarchie odspodu až nahoru, přičemž všichni se řídí principem egoismu a materialismu, a uplatňují jej ve svém každodenním životě podle svých vlastních možností a schopností.

Náš svět, čili miliony obyčejných lidí tedy vytvořili a vyživují obludnou hierarchii egoistického materialismu, která je v podobě arogantních nároků vyvolených utlačuje. A utiskuje je v podstatě jen proto, že se oni sami stávají strůjci vlastního útlaku prostřednictvím osobního preferování těchto principů. V spravedlivých zákonech našeho univerza se totiž musí každému vrátit vždy to, co on sám zasévá. A v charakteru vnějších poměrů musí prožívat to, jaký on sám vnitřně je.

Pokud se tedy bude chtít náš svět tohoto útlaku zbavit, budou lidé muset začít od sebe samých. Musí se znovu navrátit k ctnostem pravé duchovnosti, čili ke snaze být spravedlivými, čistými, dobrými a lidskými. Ke snaze o pochopení a vnímání i věcí vyšších, než jsou jen ty hmotné. Jedině tímto způsobem je totiž možné začít s postupným zlepšováním současných poměrů, v nichž převládá lidská nízkost, ubohost, bezbřehý egoismus, tupý materialismus a to vše pokrytecky skrývané za vysoké a vznešené ideály.

Pokud se tedy jednoho dne zeptáš člověče, jak můžeš ty sám osobně přispět k tomu, aby bylo na zemi lépe věz, že začít třeba tebou samotným. Tvým vlastním životem, ve kterém začneš preferovat dobro, čest, spravedlnost a lidskost, a ve kterém se začneš zajímat i o věci vyšší, než hmotné. Třeba kupříkladu o to, jaký má vlastně ve skutečnosti tvůj život smysl.

A pochop také, že se musíš zároveň zbavit i vlastního egoismu a prázdného materialismu, kterým svou vlastní mírou přispíváš k vytváření obrovské pyramidy egoismu, na jejímž vrcholu trůní vyvolení, arogantně si přivlastňující nadvládu nad všemi ostatními, kteří jim mají sloužit.

A ty, jakož i všichni ostatní jim budete muset sloužit tak dlouho, a do té doby vás budou sdírat a nepovažovat za nic, pokud se osvobozením od svého vlastního egoistického materialismu nezbavíte jejich vlivu. Protože dokud tohoto nedosáhnete, budete muset neustále sklízet pouze to, co sami sejete.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Zničí nás to, co není vůbec vidět?

Člověk dneška je člověkem hmoty, uznávajícím jen to, co vidí, co dokáže ohmatat, co podle něj reálně existuje a co mu přináší nějaký viditelný a hmotný prospěch. Pouze to je hodné jeho úsilí, námahy a odříkání.

Vše ostatní, co do výše zmíněné kategorie nepatří, což tedy není možné vidět, ohmatat a co z hmotného hlediska lze považovat za neexistující, to vše je pro současných lidí bezpředmětné a nehodné pozornosti.

A přece! Přece každodenně disponujeme nesmírnou neviditelnou energií, jejímž prostřednictvím si ve svém materiálním ignorantství vůči všemu neviditelnému sami pro sebe formujeme zkázu, záhubu a zničení.

Podívejme se na naše slova a činy. Slova slyšet a činy vidět. V životě člověka existují mnohé situace, ve kterých je nucen ovládat se v tom, co řekne a co udělá. Pokud by totiž nedával pozor například na svá slova, mohl by být trestně stíhán za křivé obvinění a osočování. A podobné je to i s našimi činy. Nemůžeme si prostě dělat cokoli a chovat se jakkoliv, protože bychom se mohli ocitnout ve vězení, nebo bychom mohli ztratit dobrou pověst. Člověk se prostě musí ovládat a dbát na to, co udělá a co řekne.

Vezměme si třeba takový malý příklad nutnosti ovládání se v řeči. Existují lidé, který z určitého lokál patriotismu, nebo jen ze zvyku říkají doma nářečím, avšak na veřejnosti, v úřadech a ve školách se snaží mluvit spisovně. No a podobných příkladů, kdy se člověk dokáže, ba dokonce musí dokázat ovládat ve své řeči, jakož i ve svém jednání je mnoho. Dokáže se a musí se dokázat ovládat, protože se jedná o věci viditelné a všem reálně vnímatelné, za které nese osobní zodpovědnost.

Každý člověk však zároveň manipuluje i s mohutnými, skrytými energiemi, které dává do pohybu svým myšlením. Ale protože pro materialistického člověka dnešní doby všechno to, co se nedá osahat a není viditelné neexistuje, dovolují si lidé v oblasti vlastního vnitřního života cokoliv. Dovolují si myslet doslova na cokoliv! I na to nejbizarnější, nejfantastičtější, nebo nejskaženější domnívajíce se, že je to čistě jejich osobní věcí, pokud to nikdo nevidí.

Člověk dneška je sice schopen připustit, že jeho nikým neviditelné myšlení a inteligence existují a na vzdělání, které je čistě vnitřní, rozumovou kvalitou jsou ochotni vynaložit i nemalé finanční prostředky. Ale jakékoliv jiné, vlastní myšlenky a uvažování považují za cosi bezvýznamného a podružného, ​​co je čistě jejich osobní záležitostí a co v podstatě nemá žádnou cenu a tedy ani žádný dopad na jejich život.

Co by se tedy styděli udělat, či dokonce i jen vyslovit, tím se klidně zabývají ve svém myšlení, protože to nikdo nevidí a protože jsou přesvědčeni, že si to mohou dovolit. A tak si to dovolují!

Vnitřní myšlenkový život lidí je z tohoto důvodu plný neuvěřitelné nízkosti, malosti, špíny, povrchnosti, zvrhlosti, agresivity, závisti, chamtivosti, sobectví a ještě mnohého jiného. Vnitřní myšlenkový život lidstva se podobá stoce, plné bahna a všeho možného odpadu.

Jaké ale musí mít následky taková lehkovážnost a absolutné ignorování ovládání se v myšlení? Co to musí lidem přinést?

Jakmile zformujeme nějakou myšlenku, živá síla, proudící stvořením a pronikající všem, tedy i člověkem samotným vlije do námi vytvořené myšlenky život a vytvoří z ní zcela konkrétní formu. Konkrétní formu, přesně a bez příkras odpovídající obsahu dané myšlenky. No a tato myšlenková forma je pak po svém vzniku přitahována podle zákona stejnorodosti do centrály myšlenkových forem stejného druhu. A toto shromaždiště stejnorodých myšlenkových forem mohutní stále více a zpětně působí nejen na člověka, který do něj svou myšlenkovou formou přispěl, ale i na celé lidstvo.

A protože myšlenkový život lidí je žel v současnosti takový, jaký je, vznikly a neustále mohutní energetické myšlenkové centrály především negativního druhu, které zpětně působí na jednotlivce, kteří je vytvořili a neustále živí, jakož i na celé pozemské lidstvo.

No a lidé, nic netušící o těchto skutečnostech, lidé, domnívajíce se, že na jejich myšlenkový život clo neplatí, lidé, přesvědčeni o tom, že ve svém vlastním nitru a ve svých myšlenkách si mohou dělat co jen chtějí, tito nevědomí lidé živí prostřednictvím jemných energií svého myšlení obrovské a jejich přičiněním stále se zvětšující myšlenkové centrály závisti, chamtivosti, sobectví, nenávisti, agresivity, nízkosti, zvrhlosti a tak dále a tak dále.

No a jak již bylo řečeno, akumulováno zlo z těchto myšlenkových centrál působí zpětně na své tvůrce, ale i na celé lidstvo a podněcuje jej k špatnému. Je to jako obludný a stále rostoucí kolotoč nízkosti a zla, který ve svém ustavičném působení na lidi strhává dokonce i ty, kteří jsou lepšími. Strhává je ke zlu, které by snad oni sami nikdy nedělali a kterým by se oni sami od sebe nikdy vnitřně nezabývali.

A tak se naše země spolu s jejími obyvateli pomalu propadá do temnoty, protože temné a neustále rostoucí energetické centrály nejrozličnějších lidských nízkosti ji pomalu, ale jistě strhávají do záhuby. Do záhuby, spočívající v absolutním potlačení všeho vyššího, vznešenějšího, čistějšího a ušlechtilejšího, co se v lidech nachází. Do katastrofálního úpadku ducha a lidskosti. Do úpadku ducha, který musí nakonec vyústit do úpadku reálného a hmotného.

Toto je cesta zkázy, kterou dnes kráčí lidstvo. Cesta zkázy, skrývající se v podceňování a ignorování subtilních energií vlastního myšlení, co se navenek projevuje úpadkem všech vyšších hodnot ve vzájemných vztazích mezi lidmi a ve společnosti.

Pokud se to nezmění, čeká nás konec! Konec duchovní a hmotný. Za situace, jaká vládne na zemi dnes je to už jen otázkou času.

Změnit je to však možné pouze prostřednictvím poznání těchto skutečností. Pouze pochopením obrovské zodpovědnosti za vlastní, osobní, vnitřní život, jehož kvalita přináší rozkvět a nekvalita úpadek a zhroucení lidské civilizace.

Změna k lepšímu a zároveň cesta lidštějšímu a mnohem hodnotnějšímu životu na zemi je tedy spojena s převzetím osobní odpovědnosti každého člověka za své myšlení. Lidé si musí uvědomit, že ve svém nitru již nesmí živit nízkost a zabývat se zlem, ale naopak, že toto musí vytěsnit a ve svém nitru rozvíjet pouze dobro a dopřát pozornosti pouze ušlechtilému. Tímto způsobem se pak začnou vytvářet a sílit energetické shromaždiště myšlenek mnohem ušlechtilejšího druhu. Zároveň začnou chřadnout a zmenšovat se shluky dosavadní nízkosti a nečistoty. Ušlechtilejší myšlenkové centrály budou pozitivním způsobem ovlivňovat myšlení a jednání jednotlivců a tím se začne zlepšovat všechno kolem nás. Vztahy ve společnosti i mezi lidmi. A zem se již nebude přepadávat do temnoty, ale naopak stoupat ke Světlu.

Člověče, dbej proto na čistotu a ušlechtilost svého vnitřního života! Staneš se tím strůjcem vzestupu civilizace, ale i strůjcem vzestupu sebe samého!

Člověče, uvědom si, že ve tvých rukou a ve tvém nitru se skrývá klíč k lepší budoucnosti. K lepší budoucnosti našeho světa i tebe samého! Vykroč proto s plnou vážností tímto směrem a přestaň podceňovat význam toho, čím se zabýváš ve svém nitru. Neboť v podceňování těchto skutečností se pro tebe i pro tento svět skrývá zkáza.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Proč mě iritují předpovědi kolapsu civilizace?

Před nedávnem jsem se na internetu setkal s textem, který hovořil o možnostech přežití po kolapsu civilizace. Článek byl napsán formou testu. Podle počtu získaných bodů dostal čtenář určitý komplexní obraz o možnostech svého osobního přežití, nebo nepřežití takové krizové situace.

Otázky v testu se týkaly oblastí, jako je fyzická kondice, jídlo a zásoby, přístup k pitné vodě, zdravotní zručnost a vybavenost, možnost tepla a úkrytu, momentálně dostupná finanční hotovost, nebo zbraní a ochrany bezpečnosti.

Pokud se trochu hlouběji podíváme pod povrch světového dění, musíme chtě nechtě přiznat, že žel podobné články mají své opodstatnění. Že lidé by prostě měli být připraveni a počítat i takovou alternativou.

Co je ale pak na tom tak iritující?

Všechny informace podobného druhu, které žel vzhledem ke stavu současné společnosti mohou mít svou cenu se přece jen vyznačují určitým druhem slepoty. Slepoty, způsobené omezeným vnímáním života, zaměřeného pouze na hmotné. V našem konkrétním případě v omezení záchrany pouze na záchranu čistě hmotného druhu. Čili pouze na čistě fyzické přežití.

Mnozí si tedy na jedné straně uvědomují, že naše civilizace se řítí ke kolapsu, avšak na druhé straně jsou schopni uvažovat o svém vlastním přežití jedině stejným způsobem, kvůli kterému se kolaps přibližuje. Čili pouze způsobem hmotným, materiálním a fyzickým.

A právě v tomto tkví ona, nesmírně iritující, ba až pobuřující skutečnost. Lidé se totiž vůbec neptají na příčiny, jejichž poznáním a eliminací by se ještě dalo mnohé zachránit. Lidé uvažují jedině o zachování vlastního života a neuvědomují si, že právě jejich dlouhodobě egoistický a materialistický způsob uvažování má příchozí zhroucení na svědomí.

Nadchází však čas, kdy si budeme muset konečně uvědomit, že takto to dál jít nemůže. Kdy si budeme muset uvědomit, že člověk vždy byl a je přece jen více, než hmota a tělesné funkce. A proto jeho myšlení, snažení a životní úsilí nemůže a nesmí být zaměřeno pouze na hmotu. Takový druh omezenosti a osobnostní degradace v nás totiž aktivuje jen samé negativní vlastnosti, jakými jsou sobectví, chamtivost, bezohlednost, egoismus, konzumnost, plytkost, nečestnost, nespravedlnost a mnohé jiné.

A to pak vyvolává konflikty, nedorozumění, spory, násilí a války. Lidstvo drancuje Zemi a přírodu, znečišťuje vodu a vzduch. Preferováním scestných hodnot spějeme ve své slepotě, omezenosti a bezohlednosti k velkému celosvětovému kolapsu.

Člověk však, jak již bylo řečeno, vždy byl a vždy bude více než hmota. Člověk je totiž bytost duchovní. No a právě v našem vzdalování se od hodnot ducha a zaměřování se pouze čistě na hmotné se skrývá pravá příčina toho, že jsme to jako civilizace nakonec dotáhli až k hranici katastrofického zhroucení.

Tato příčina tedy tkví v našem vzdalování se od hodnot ducha, tvořících nejelementárnější pilíř samotné lidskosti. Tkví v odklonu se od nejpřirozenější lidské touhy po hledání čehosi vyššího a vznešenějšího, co hmotu přesahuje.

Tímto způsobem se začala vytrácet skutečná lidskost, stojící na hodnotách spravedlnosti, cti, ohleduplnosti, skromnosti, jednoduchosti, ušlechtilosti a přirozené duchovnosti.

Příklonem lidí pouze k hmotnému začali naopak bujet a rozrůstat se všechny, již jednou zmíněné negativní lidské vlastnosti, s takovou omezeností spojené, jako jsou nespravedlnost, nečestnost, bezohlednost, egoismus, konzumnost, chamtivost, povrchnost, neušlechtilost, nízkost, zkaženost a mnohé jiné.

Tak byla nastoupena cesta, která ani nemůže vést nikam jinam, než k totálnímu zhroucení. No a v tušení tohoto nezbytného konce se lidé opět mylně domnívají, že přežije pouze člověk svalů. Člověk hmoty. Člověk, který bude mít nejlepší kondici, nejvíce zásob a bude i po ostatních stránkách dobře materiálně připravený.

Vše bude ale úplně jinak! Tam totiž, kde je jen tělo, se shromáždí supi! To znamená, že pouze čistě tělesné a materiální nebude moci tentokrát obstát. Tentokrát bude totiž moci skutečně obstát pouze to, co v sobě ponese také hodnoty ducha!

Kdo totiž hodlá zachránit pouze svůj hmotný život, ztratí jej! Každý člověk bez hodnot ducha je již tedy teď v podstatě mrtvý. Avšak na druhé straně, kdyby snad někdo i fyzicky zemřel, na základě jeho vnitřního naladění k hodnotám ducha bude žít.

K vysokým a ušlechtilým duchovním hodnotám vzhlížející člověk nemůže proto v nadcházející době absolutně nic ztratit, zatímco člověk materialistický ztratí svou fyzickou smrtí absolutně všechno.

Nikdo samozřejmě nechce tvrdit, že se nemáme i hmotně zodpovědně připravit na možnou eventualitu fyzického přežití v případě velkého celosvětového kolapsu. Nicméně naše příprava nesmí v žádném případě zůstat pouze čistě hmotnou, protože pokud se zodpovědně nepřipravujeme také duchovně, nebude nám to nic platné. Rozhodující budou totiž tentokrát především hodnoty ducha.

A je tu ještě jedna velmi vážná věc, která je zvláště iritující na všech předpovědích kolapsu civilizace. Je jí skutečnost, že jejich šiřitelé si vůbec nekladou otázku, jak by se ještě dalo tomuto kolapsu zabránit, či případně, jak by se v dnešní době ještě dali minimalizovat jeho důsledky na nejnižší možnou míru. Jestliže totiž už lidstvo ve své slepotě a tupé materialistické omezenosti promeškalo možnost odvrácení kolapsu své pokřivené civilizace, možnost minimalizace jeho účinků tu stále ještě je! A tato možnost spočívá v obratu co největšího počtu lidí k duchovním hodnotám.

Je proto doslova trestuhodné, když nám někdo mluví o příchozím zhroucení civilizace a o tom, abychom se na něj dobře materiálně a fyzicky připravili, ale neříká nám o tom, že stále ještě existuje velmi výrazná možnost, jak přicházející zhroucení minimalizovat.

A právě toto by mělo být v dnešních dnech prioritou! Každý z nás osobně se totiž může stát velmi výrazným činitelem minimalizace nadcházejícího kolapsu na co nejmenší možnou míru. A to svým vlastním, vážným vnitřním obratem k hodnotám ducha. K hodnotám pravdy, cti, dobra a spravedlnosti. K hodnotám věcí duchovních, které vysoce přesahují úzké hranice racionálně hmotného omezení. Toho racionálně hmotného omezení, které lidstvo tlačí k okraji propasti.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Burknini! Lekce mravnosti nemravné Evropě!

Burkini jsou celotělové plavky muslimek, které se zejména na francouzských plážích staly jednou z nejžhavějších témat tohoto léta. Reportérka Mathilde Cousinová byla například svědkem ponižujícího pokutování ženy za to, že neměla oblečení „respektující dobré mravy a sekularismus“. Vypadalo to dost násilně, když tři policisté obklíčili dotyčnou ženu, přičemž jeden z nich držel prst na spoušti slzného plynu.

A jelikož jde opravdu o dost radikální postoj, jakým se současná moderní Evropa rozhodla chránit „dobré mravy“, podívejme se blíže na celý problém právě z hlediska mravnosti a morálky. Z hlediska toho, co je opravdu mravné a co nemravné, bez ohledu na to, zda jde o islám, nebo evropské hodnoty.

Záměrně nepoužívám pojem křesťanství, protože současná Evropa už žel nemá se skutečnými křesťanskými hodnotami téměř nic společného. A je nanejvýš paradoxní, že z hlediska problému burkin se islámský pohled na věc a skutečné křesťanské hodnoty absolutně shodují.

Pojďme však přímo k věci. Žena v islámu chodí zahalená proto, aby muže neprovokovala k smyslné nečistotě. Aby muži ženu prvoplánově nevnímali jenom jako objekt svých smyslných choutek, ale aby v ní na základě absence vnější smyslnosti byli nuceni hledat hodnoty vyšší. Hodnoty duše a ducha. Žena v islámském světě chodí tedy zahalena proto, aby chránila muže od zla a nízkosti, ale zároveň aby ​​chránila od nízkosti smyslných pohledů také samu sebe.

S velkým překvapením však zjistíme, že nejvyšší autorita křesťanství, samotný Ježíš Kristus má na věc stejný názor. V tomto ohledu totiž řekl: „Kdo chtivě vzhlédne na ženu, už s ní zcizoložil ve svém srdci. Pokud tě tedy svádí tvé oko na hřích, vyloupni jej a zahoď od sebe, protože lepší je ti vejít s jedním okem do života, jako skončit s oběma očima v zatracení“.

Pokud by se tedy Evropa dosud držela křesťanských hodnot tak, jak tomu bylo v minulosti, evropské ženy a dívky by se nemohly promenádovat po plážích a koupalištích tak, jak se po nich promenádují dnes, provokujíc muže k smyslné nečistotě.

Ale dnešní realita je jiná a tento druh obecně akceptované nemravnosti, vzdálené od původních křesťanských hodnot je v současnosti naopak považován za tradiční evropské hodnoty a za „dobré mravy“, které je třeba chránit. Třeba i násilím, pokutami a hrozbou použití slzného plynu.

A tak dochází na francouzských plážích k zvláštnímu precedentu, když se právě muslimky ve svém plážovém oděvu snaží hájit skutečnou mravnost, jakož i skutečné křesťanské hodnoty. Tím ale zároveň nepříjemným způsobem nastavují zrcadlo nemravnosti dnešní Evropy a její odklonu od vlastních, tradičních křesťanských hodnot. A naše takzvaná moderní Evropa reaguje tak, že represivním způsobem útočí na projevy skutečné mravnosti a násilím se snaží prosazovat takzvané „dobré mravy a sekularismus“, které jsou však ve skutečnosti nemravností a otevřeným výsměchem pravé mravnosti.

Uvědomujeme si vůbec, v jaké době to dnes vlastně žijeme? Žijeme totiž v době tak neuvěřitelně pokřivené a pomýlené, ve které je černé považováno za bílé a bílé za černé. V době, ve které je trestána snaha o mravnost a naopak, nemravnost evropských žen na plážích, ale i mimo ně v podobě mini módy je považována za „projev dobrých mravů“.

Je očividně evidentní, že Evropa se vzdálila a stále více vzdaluje od té nejelementárnější mravnosti a morálky. Nicméně morálka a mravnost patří mezi základní duchovní hodnoty což znamená, že vzdalováním od nich se zároveň vzdalujeme od hodnot ducha, čímž nevyhnutelně duchovně upadáme. Duchovně se propadáme do hlubin, ve kterých už ani nejsme schopni rozpoznávat černé od bílého, dobré od zlého a mravní od nemravného.

V otázce mravnosti stojí tedy současná Evropa proti hodnotám ducha. Nicméně naše univerzum, ve kterém žijeme povstalo z Ducha! A proto má v něm budoucnost pouze to, co se o hodnoty Ducha opírá a co je respektuje. Naopak vše, co tyto hodnoty ignoruje se dobrovolně vydává na cestu úpadku.

Úpadek ducha, morálky, mravnosti a spolu s nimi také například smyslu pro čest, spravedlnost, ušlechtilost a jiné vyšší hodnoty, takovýto druh všeobecného úpadku však sebou zákonitě a nevyhnutelně přináší úpadek materiální. Úpadek ducha, totožný s vnitřním rozvratem osobnosti sebou automaticky přináší rozvrat vnější.

Dnešní vnitřní hodnotový rozvrat současné Evropy tedy zcela zákonitě spouští nejrozličnější rozvratné procesy a přímo k sobě přitahuje nejrozmanitější rozvratné živly, které se mají stát vnějším, fyzickým a tedy reálným vykonavatelem tohoto rozvratu. Jedním z takových činitelů může být třeba i současný příliv imigrantů a spolu s nimi příliv islámu v jeho agresivní, netolerantní a středověkým způsobem kruté podobě.

Zastavit rozvrat je možné jedině návratem ke skutečným hodnotám! K hodnotám ducha! K hodnotám skutečné a pravé mravnosti, morálky, cti a spravedlnosti. Pokud toto Evropa nepochopí a nedokáže, je ztracena. Bude muset být ve své současné podobě absolutně rozvrácena, protože její vnější rozvrat se stane nevyhnutelným a zákonitým důsledkem její rozvratu vnitřního a hodnotového. Neboť natrvalo prostě není možné žít bláznivém bludu, že černé je bílé a bílé černé. Že dobré je špatné a špatné je dobré. A že právě evropská nemravnost je těmi „dobrými mravy a tradičními hodnotami“, které je třeba chránit. Neboť jak řekl Kristus, jedině mravnost je cestou do života, zatímco nemravnost cestou do záhuby.

PS. V čtenářích může vzniknout oprávněná otázka, na jakých pozicích to vlastně stojím, pokud na jedné straně vyzdvihuji přístup islámu k plážové módě, avšak na druhé straně mluvím o islámu jako o agresivním a středověkým způsobem krutém náboženství.

Osobně se vždy snažím stát na pozicích skutečné mravnosti a skutečných duchovních hodnot bez ohledu na jakékoliv náboženství. Pravdou totiž je, že pravá mravnost a skutečné duchovní hodnoty tvoří zdravý základ všech náboženských systémů, zatímco to scestné, pomýlené, agresivní a netolerantní do nich z nejrůznějších důvodů vnesli pouze lidé samotní. Tak byly lidskou rukou zkřiveny a dehonestovány všechna náboženství. Avšak pravá mravnost a skutečné hodnoty ducha jsou nezničitelné a nelze je nikdy zprofanovat.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Jako obyčejní lidé přivolávají třetí světovou válku?

Pokud naše civilizace bude mít ještě cosi takového, jako historii, současné období se do ní určitě zapíše. Čím? No přece krizí velmi podobnou té karibské v padesáti letech minulého století, kdy stál svět pouze na krůček od jaderné války. Dnes to však není Kuba, ale Sýrie, kde se USA a Rusko dostaly do konfliktu, který má nebezpečný potenciál přerůst až do jaderné konfrontace.

O tom, že je věc opravdu vážná svědčí fakt, že Rusové v době největší eskalace krize začali stahovat domů ze zahraničí rodiny diplomatů a že uskutečnily pro nás neslýchané cvičení civilní obrany, v němž 40 milionů lidí nacvičovalo fungování života po jaderném úderu.

Z úst amerických i ruských generálů zněly tvrdá slova na adresu protivníka, přičemž hrozné je, že od těchto mocných mužů vyššího věku bychom přece jen očekávali určitou zralost a nadhled, zatímco jejich verbální projev měl naopak charakter post pubertálních výhrůžek.

A přestože naše civilizace momentálně více méně balancuje na samotném okraji hranice, dělící nás od světové válečné katastrofy, obyčejní lidé žijí klidně svůj život a většina z nich vůbec o ničem netuší.

Nicméně člověk, který o této kritické situaci ví a pozoruje lidi kolem sebe, ponořených do svých problémů, nebo těšících se ze svých radostí, musí si po určitém hlubším uvažování uvědomit, že v jejich hlavách, myslích a hodnotách musí být pravděpodobně něco špatné. Něco zkažené, ba až zvrácené, pokud to znovu dotáhli až na pokraj vražedné války.

V našich hodnotách, v našem způsobu myšlení a v celkovém charakteru našeho životního snažení musí být něco opravdu vrcholně zvráceného, pokud navzdory první světové válce s její oběťmi a materiální devastací, navzdory druhé světové válce s ještě větším počtem obětí a ničením jsme v současné, takzvané moderní době došli až na pokraj války třetí. Války, která může být válkou poslední. A to ne proto, že bychom snad po ní natolik zmoudřeli, ale proto, že nás již nebude a že spolu s námi zmizí také zvrácené hodnoty, kterým jsme věřili. Vražedné pseudo hodnoty, které nás vedly od jedné hrozné války k druhé, až k vlastnímu sebezničení.

Nedávno jsem poslouchal rozhlasový pořad o příčinách vzniku druhé světové války. Říkalo se v ní o Versailleské smlouvě, která byla po první světové válce uzavřena takovým způsobem, že to nutně muselo vést k válce další. V relaci se také mluvilo o tom, že Anglie v tichosti tolerovala Versailleskou smlouvou zakázáno zbrojení Německa tajně doufajíc, že ​​se jeho agrese obrátí na východ směrem ke tehdejšímu Sovětskému svazu. Že ve válečném konfliktu se navzájem položí na kolena problémové Německo a komunistické Rusko, čímž získá Anglie nadvládu nad Evropu.

Hovořilo se tam také o dohodě o rozdělení Polska mezi Ruskem a Německem, k čemuž také došlo, protože několik dní po Hitlerově napadení Polska jej z východu napadla sovětská armáda a obsadila území s Německem předem smluvně dohodnuté. A mluvilo se tam ještě o mnoha jiných podrazech, tajných zákulisních jednáních, nesplněných smlouvách a všechny tyto známé i méně známé historické fakta byly prezentovány jako události, vedoucí ke vzniku druhé světové války.

Ve skutečnosti to však bylo úplně jinak! Ve skutečnosti byly totiž všechny tyto události pouze důsledky, které ve svém dalším řetězení vedly k zahájení války, zatímco jejich pravou a prvotní příčinou byla lidská věrolomnost, lidská zákeřnost, bezohlednost, nenávist, chamtivost, egoismus a ještě mnoho jiných, podobných negativních vlastností, přítomných v hlavách a myslích politiků při všech jednáních a uzavírání smluv.

Ano, právě tyto nejrozmanitější negativní lidské vlastnosti se staly skutečnou příčinou druhé světové války! Tehdejší politická a mocenská elita je totiž nesla v sobě a za jejich vydatného spolupůsobení formovala charakter všech politických jednání, plánů, záměrů, spekulací, úkladů a úskoků, které ve svém souhrnu nakonec vedly až k tragickým událostem druhé světové války.

Nicméně všechny zmíněné negativní vlastnosti politické a mocenské elity v konečném důsledku pouze věrně odrážely všechny chyby a nedostatky toho kterého národa, ze kterého tato elita jako ze základní platformy vzešla.

A přesně stejně je tomu také dnes! Ne mocní našeho světa, ne generálové, ani politici určují charakter a průběh světových událostí. Nebo přesněji řečeno, neurčují je vůbec tak přímo, jak se na první pohled zdá, ale pouze nepřímo.

Nejpodstatnějším činitelem jsou totiž ti nejobyčejnější lidé, kteří charakterem svého myšlení, svých hodnot a své životní orientace určují charakter politické a mocenské elity, která z těchto poměrů nezbytně povstává. A tato elita pak svými rozhodnutími utváří charakter a průběh světových událostí, což však znamená, že prvotní příčinou všeho, co se ve světě děje jsou ti nejobyčejnější lidé. Jejich myšlení, hodnoty, mravnost, morálka a životní orientace. Toto základní a elementární společenské podhoubí se pak zákonitě promítá do způsobu myšlení, jednání, hodnot, mravnosti, morálky, názorů a životní orientace mocenské elity toho kterého národa. A tato elita, na základě svého výše uvedeného, ​​celkového hodnotového naladění pak určuje směřování národů, jakož také charakter světových událostí.

Pokud tedy jsme dnes vystaveni hrozbě třetí světové války, nutně to musí znamenat, že téměř všechny hodnoty a celkové vnitřní naladění obyčejných lidí musí být tak negativního druhu, který ve své gradaci vede dříve nebo později nevyhnutelně k vražedným světovým konfliktům. Ke konfliktům, jejichž hlavními viníky jsou obyčejní lidé, protože negativní charakter všeho toho, co uznávají a čemu věří nevyhnutelně spěje ve svém postupném navyšování až k válečným katastrofám.

Toto je velmi jednoduchý, prostý a zákonitý děj, který byl aktivní již při vzniku první světové války, druhé světové války a je aktivním také dnes. Ale protože národy tento skrytý mechanismus dosud neznají a neustále vnitřně setrvávají ve zvrácených hodnotách, musí opětovně prožívat vlastní minulost, ledaže v novém hávu a v rozdílných formách. Z tohoto jednoduchého a prostého důvodu proto dospělo lidstvo nejdříve k první světové válce, pak k druhé a nyní spěje k třetí.

Jak již tedy bylo řečeno na začátku, cosi velmi podstatné musí být uvnitř lidí špatné. Ale co?

Podívejme se na život kolem sebe a hledejme to tam. Pokud budeme schopni nahlédnout trošku hlouběji pod zdánlivě docela dobře fungující povrch, musíme to tam najít!

Pod vnějším pozlátkem iluze současného, navenek spokojeného a bezproblémového života nemůžeme přece nepostřehnout bezohlednost, chamtivost, podvod a lež, které se pod ním skrývají. Nemůžeme nepostřehnout nečestnost, nespravedlnost a bezbřehý egoismus, jehož je svět plný. Nemůžeme nepostřehnout neušlechtilost, nečistotu, zkaženost, nemorálnost, nemravnost a zvrhlost, v nichž se lidé utápějí. Nemůžeme nepostřehnout surovost a vulgárnost, která se kolem nás šíří až do takové míry, že je to mnohými považováno již za něco zcela normální. Nemůžeme nevnímat bezduše konzumní způsob života, prázdnou poživačnost a nízkou snahu mít pouze plné břicha a plné peněženky. Nemůžeme nevidět ještě mnoho jiných, negativních a zvrácených vlastností, kterým se lidé ve velké míře oddávají.

Něčím jako Sodoma a Gomora je ve skutečnosti tento svět a tak, jak byla zničena Sodoma a Gomora, tak v podobě vraždění a apokalyptických hrůz permanentně dopadá shnilé ovoce pokřivených hodnot zpět na své původce, kteří jsou to pak nuceni prožívat na vlastní kůži v podobě válečných hrůz. Stále zas a znovu, avšak žel, aniž by se poučili. A proto se historie stále opakuje.

Na jakých jen inteligentních a vzdělaných se hrají lidé našeho světa a přitom jsou ve skutečnosti obyčejnými, nepoučitelnými hlupáky, kteří stále dokola opakují tytéž chyby a proto jich neustále a vždy v různých obměnách dobíhá vlastní minulost.

Jak je vůbec možné, že tito vzdělaní a inteligentní lidé, a zvláště našeho moderního věku dosud nepochopili, že jedině dobrem, že jedině rozvíjením a pěstováním dobra se lze vyhnout všemu zlu, a to i tomu největšímu v podobě vraždění a války, protože jedině dobro představuje cestu rozvoje a vzestupu jednotlivců, národů i celého světa.

Zlo, byť jen to nejnepatrnější vede svým nezbytným stupňováním nakonec k sebe zničujícím tragédiím a ke zničení všeho toho, co se ve vzájemném provázání se zlem vybudovalo. Jedině dobro ve svém stupňování může přinášet stále větší dobro a rozkvět. Jedině dobro je život, zatímco zlo je smrt!

No a tím dobrém není nic jiného, ​​než snaha lidí být čestnými, spravedlivými, ohleduplnými, lidskými a ušlechtilými. Lidmi, kteří nehledí pouze na zájmy svého břicha, ale také na zájmy svého ducha. Lidmi, kteří jsou si vědomými toho, že skutečný smysl bytí člověka spočívá přece jen v něčem mnohem vznešenějším, než jenom jíst, pít, mít a užívat si, čili v „hodnotách“, které v současnosti vyplňují celý duševní obzor téměř až živočišného druhu existence většiny lidí.

Boj za mír a za mnohem plnohodnotnější život v míru tedy spočívá v obratu ke všem vysokým, vznešeným a ušlechtilým hodnotám. Boj za mír a za právo prožít svůj život v míru je tedy bojem za dobro v sobě a kolem sebe. Je vědomou snahou o čistý a ušlechtilý vnitřní myšlenkový život. Je snahou o dosahování vysokých a vznešených ideálů a ctností. Neboť každá jiná cesta než tato lidí postupně obírá o mír vnitřní, aby je nakonec obrala také o mír vnější a uvrhla do víru ničení a zkázy.

http://smeromkzivotu.blogspot.sk/

Bezhotovostní platba jako cesta k totálnímu zotročení

Už jenom ti starší zažili a pamatují časy, kdy dostávali mzdu přímo na ruku, čili v hotovosti. Pak přišla doba, kdy se bylo možné rozhodnout, zda budeme dostávat peníze v hotovosti, nebo na účet. Svoboda výběru nakonec skončila celoplošnou povinností zřízení účtů v bankách.

Tento krok byl samozřejmě zdůvodňován výhodami, jaké to přinese. Argumentovalo se zejména bezpečností, spočívající v odstranění rizika nošení vysokých částek v hotovosti. Peníze bude mít totiž každý bezpečně uloženy v bance, odkud si je může kdykoliv vybírat prostřednictvím bankomatu.

Vždy, když se dělá nějaká změna podobného druhu, probíhá zpravidla podle výše uvedeného scénáře. Na jedné straně se cílená propaganda rozplývá nad pozitivy a výhodami pro běžného občana, ale na druhé straně se pokrytecky mlčí o ziscích, které banky z toho mají. Avšak nehledě od těchto zisků, šlo o jeden z prvních, ale zásadních kroků k úplnému zotročení obyvatel.

Druhým připravovaným krokem má být absolutně odstranění hotovosti, čili reálných, papírových peněz a mincí. Všechny platby by měly probíhat už jenom bezhotovostně, prostřednictvím platebních karet.

V současnosti žijeme v době, kdy je ještě možné platit i hotově, i platební kartou. Vše ale směřuje k absolutnímu odstranění hotovosti.

A opět, jako ve zmíněném prvním případě se bude propagandisticky hovořit pouze o výhodách pro lidi. A opět, jako v prvním případě to bude jenom lesklé vnější pozlátko, skrývající jiné záměry. Pozlátko, zastírající zásadní krok ve smyslu absolutního zotročení obyvatelstva, které se tímto pádem stane vydáno bankám na milost a nemilost.

Bankám? Prvoplánově ano, ale ve skutečnosti lidem, kteří jsou jejich majiteli. Jde o pár nejbohatších rodin světa, které dělají všechny výše zmíněné kroky vysloveně záměrně, za účelem absolutního ovládání všech a všeho. Za účelem absolutního a bezvýhradného ovládání lidí, jejichž finance se dostanou pod kuratelu elity. A elita, v skrytu usilující o světovládu může pak kdykoli finančně zničit každého nepohodlného jednotlivce, či celé skupiny lidí, které by se chtěly jejich záměrům postavit na odpor jednoduše tím, že jim zablokují účty. Takovým způsobem bude možné lidmi manipulovat a prostřednictvím financí je donutit podřídit se životu, nebo přesněji řečeno otroctví v souladu přáními, záměry a představami elity.

No a jelikož obyvatelstvo bude nosit platební kartu neustále u sebe, bude možné jejím prostřednictvím přesně určit pohyb každého jednotlivce, místo jeho pobytu, jakož i to, co konkrétně prodává a kupuje.

Ale protože bude docházet k případům, že někdo kartu nebo ztratí, nebo zapomene, nebo záměrně nebude chtít nosit sebou, přistoupí se k třetímu a závěrečnému kroku. Nejdříve, jak je již zvykem, pouze k dobrovolné nabídce. Později však k povinnosti dát si implantovat podkožní čip.

A propaganda bude opět hovořit pouze o výhodách. Pravý účel však bude úplně jiný. A to završení zotročení lidí, kterými bude možné prostřednictvím implantovaných čipů libovolně manipulovat. Čipy budou mít totiž mnohem významnější funkce, jako je pouze bezhotovostní platba a možnost určení přesného místa pobytu. Existují indicie, že prostřednictvím implantovaných čipů je možné lidi emocionálně a myšlenkově ovlivňovat.

Jako třeba například vy dnes ovládáte svůj televizní přijímač dálkovým ovládáním a pouhým stlačením knoflíku volíte programy, ať už zábavu, sport, film, píseň, nebo cokoliv jiného, ​​na co se budete dívat a co na vás bude vnitřně působit, přesně stejně může někdo z neznámého centra mačkat ovladač a prostřednictvím implantátu ve vás aktivovat různé psychické stavy, jako je třeba zoufalství, strach, úzkost, touhu zabíjet a tak dále a tak dále. Lidé se tímto způsobem stanou doslova roboty v něčích rukou, kterými se dá podle libosti manipulovat. A pokud elita uzná za vhodné, prostě ve vás vyvolá sebevražedné sklony a odstraní vás z tohoto světa vašima vlastníma rukama.

Jinak za účelem absolutního ovládnutí lidské psychiky byly a jsou kromě podkožních implantátů vyvíjeny taky mnohé jiné technologie, jejichž vzájemným spolupůsobením lze doslova modelovat lidskou psychiku a podle potřeby manipulovat lidským vnitřním životem.

Proč by měl každý alespoň co to vědět o těchto skutečnostech?

Proto, abychom se mohli proti ním postavit. Abychom se nenechali jako ovce manipulovat médii, ovládanými elitou, které nás budou lživě přesvědčovat, že vše co se chystá je pouze pro naše dobro a pro náš prospěch. Jen si například vzpomeňme na známou lidovou moudrost: když ptáčka lapají, pěkně mu zpívají.

Buďme si proto dobře vědomými toho, že téměř všechny oficiální média jsou v rukou elity a tato elita nemá s plebsem žádné dobré, ani humanistické záměry. Nejsme pro ně ničím! Jsme pouze masou, která má být zotročena, aby slepě sloužila elitě.

A všechno toto, co se mnohým zdá být nanejvýš absurdní se může dít jenom proto, že lidé ztratili schopnost posuzovat věci srdcem. Protože lidé se stali pouze lidmi čistého rozumu, které lze kdykoli podle potřeby oklamat rafinovanou rozumovou lží. Kdyby však více dbali na hlas svého srdce, byli by schopni vždy rozpoznat za zdánlivě navenek proklamovaným dobrem zákeřně číhající zlo, které dobro vědomě zneužívá jenom jako zástěrku. Jako zástěrku skutečných, černých a zrůdných záměrů.

Dávejte si velký pozor na všechny ty, kteří k vám budou přicházet jako beránci, zatím co ve skutečnosti jsou to draví vlci! Tyto maximálně výstižné slova nebyly nikdy tak aktuální, jako právě dnes.

Rozpoznávat vlky v rouše beránčím však dokáže jenom člověk čistého a dobrého srdce. Člověk, který vnímá hlas svého srdce, čili hlas svého svědomí a řídí se jím. Jedině takový člověk, který je spravedlivým, protože jej jeho srdce a jeho svědomí vybízí ke spravedlnosti, který je čestným, protože jej jeho srdce vybízí k čestnosti, který je ohleduplný, protože jej jeho srdce vybízí k ohleduplnosti, který je dobrým, protože jej jeho svědomí vybízí k dobru, jedině takový člověk je schopen rozpoznávat dobro od zla a zlo, které se za dobro pouze maskuje.

To, zda tedy bude a zůstane jednotlivec svobodným je přímo závislé od svobody jeho ducha. Od toho, jakou míru svobody projevu dá v sobě svému duchu, svému srdci, svému svědomí a svému citu, co ve skutečnosti jedno jest. A jeho duch, jeho srdce, jeho svědomí, nebo jeho cit jej nemohou vést k ničemu jinému, než k dobru, cti a spravedlnosti.

S takovým člověkem pak už však není možné manipulovat, protože se stává schopným ostrého rozlišování mezi dobrem a zlem. Stává se schopným rozpoznávat vlky v rouše beránčím a zlo, které se za dobro pouze vychytrale maskuje.

Jelikož ale lidé obecně nepříliš dbají hlasu svého srdce, hlasu svého citu a svědomí, které je vždy vybízí pouze k dobru, čestnosti, spravedlnosti a ušlechtilosti, protože lidé obecně mnohem více věří kalkulatívně účelovému rozumu, ztratili schopnost rozpoznávat dobro od zla a proto hromadně propadají za oběť zlu, které se zákeřně maskuje za dobro.

A toto zlo, obratně využívající fráze o svobodě, demokracii, lidských právech, multikulturalismu, pokroku, výhodách absolutního odstranění hotovosti a mnoha jiných věcech žene lidstvo jako ovce do pasti totálního zotročení. Do otroctví služby světové elitě, která sama slouží silám Temna.

Neboť žel v tomto stvoření platí neúprosný zákon že ten, kdo není svobodný v duchu, musí nakonec ztratit taky svobodu vnější.

Staňme se proto svobodnými v duchu! Dejme svobodu vlastnímu svědomí, vlastnímu citu a vlastnímu srdci. Naslouchejme jejich hlasu, který nás vede ke spravedlnosti, čestnosti, dobru a ušlechtilosti. Jedině tak se staneme lidmi, podporovanými silami Dobra a tím pádem schopnými čelit nástrahám sil Temnoty a Zla, jejichž službě se propůjčila elita našeho světa.

***

„A všichni, malí i velcí, bohatí i chudí, svobodní i otroci přijímají na pravou ruku a na čelo znak a nikdo nemůže kupovat nebo prodávat, pouze ten, kdo má znak.“

„Třetí anděl zvolal mocným hlasem: Pokud se někdo bude klaněti šelmě a jejímu obrazu a přijme znak na své čelo a svou ruku, bude pít víno Božího hněvu, které nalévá neředěné do číše svého hněvu a bude mučen ohněm a sírou …“

„A dým jejich muk bude stoupat na věky věků a nebudou mít odpočinku ve dne v noci ti, co se klanějí šelmě a jejímu obrazu, ani ten, kdo přijal znak jejího jména.“

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

O hlubokých duchovních příčinách současného světového dění

Tento text je pokusem o postižení prvotní příčiny a posledního důsledku velkého světového dění, kterým má být zotročení národů a zredukování lidstva samozvanou elitou na takzvanou zlatou miliardu.

Ano, za fatální nevědomosti výše zmíněných skutečností jsou jednotlivci i celé národy jako ovce nenápadně, ale jistě tlačeni k nastolení nového světového řádu nadvlády elit nad absolutně zotročenými masami.

Nic se však neděje náhodou a vše má svůj hluboký smysl. Pokusme se proto, jak již bylo zmíněno na začátku, najít prvotní příčinu toho, proč vůbec k podobné situaci došlo a zároveň se také pokusme pochopit, jaký hluboký duchovní význam a smysl bude mít konečné, absolutní zotročení lidstva, ke kterému to směřuje.

V první řadě si musíme uvědomit, že vše, co se děje má duchovní podtext, protože my lidé žijeme v rámci univerza, které má duchovní rozměr. A proto skutečné a prvotní příčiny toho, co v současnosti probíhá nemohou být jiné, jako duchovní.

Člověk je totiž bytostí duchovní a jeho nejhlubší duchovní jádro má své potřeby. Třeba potřebu po prožívání takového ušlechtilého citu, jako je láska. Potřebu po prožívání harmonie, dobra a štěstí. Potřebu po spravedlnosti a lidskosti. Potřebu po poznání hlubších souvislostí bytí a potřebu po Bohu.

Člověk dneška je však žel materialista a potřeby jeho vlastního ducha jsou mu víceméně ukradené. To, co jej zajímá především je hlavně naplňování a uspokojování svých hmotných potřeb. Jedině toto se mu stalo vším a o nic jiného se již nesnaží. Dokonce na nic jiného již ani nemyslí. Tímto způsobem však odsunul svého ducha i se všemi jeho potřebami kamsi stranou. Zavřel jej do žaláře a doslova jej zotročil svými, nikdy nekončícími, hmotnými potřebami.

Nicméně lidé této země nepoznali a nepoznávají, že všechno, co v sobě dlouhodobě vnitřně přechovávají a živí má nakonec tendenci projevit se zcela otevřeně a viditelně i navenek. A proto přesně tak, jak to funguje při nemoci, kdy je téměř každá jednotlivá nemoc pouze vnějším zhmotněním námi vnitřně přechovávané negativity a disharmonie, přesně stejně se naše vlastní, dlouhodobé zotročování svého ducha nakonec zhmotňuje do vnějších poměrů, v nichž se nás samotných snaží někdo reálné a fyzicky zotročit. Zotročováním vlastního ducha a ignorováním jeho potřeb si tak lidé sami sobě ukovali otrocké okovy nadvlády peněz, kapitálu, nadnárodních korporací a globalistických elit, usilujících o absolutní světovládu.

A protože lidstvo nechce nic vědět o těchto hlubokých, skrytých souvislostech a ve své slepotě nadále pokračuje v zotročováni vlastního ducha, stupňuje tím nutně i svůj vnější útlak, jehož prostřednictvím jsou lidé postupně připravováni o všechny své svobody. Smyčka na jejich krku se stále více zatahuje, třeba jen takovou snahou o odstranění hotovosti a preferováním bezhotovostního styku, čehož konečným důsledkem mají být podkožní implantáty. A to je opravdu jen jeden z příkladů připravovaného, ​​budoucího zotročení obyvatel.

Lidé jsou však maximálně povrchní a proto nic nevnímají. Dokonce se vysmívají a mají za blázny ty, kteří je na toto nebezpečí upozorňují.

Když se ale nakonec důmyslná smyčka na jejich hrdle zatáhne natolik, že zalapají po dechu, když globalistická elita plně odhalí svou antihumánní tvář skrytou za současnou humanistickou maskou, když začne podle svých zvrácených plánů regulovat počet otroků na zlatou miliardu, když se tedy současné, dobrovolné otroctví ducha obyvatelstva naší planety přetransformuje do vnější podoby obludného, ​​novodobého otroctví, spojeného s utrpením, stupňujícím se až do neúnosnosti, tehdy, i přes všudypřítomnou bolest a hrůzu bude mít toto dění svůj hluboký duchovní význam.

Když totiž lidé poznají, že jim v jejich situaci, kterou si sami zavinili, již nemůže pomoci nikdo a nic, pomalu, a jakoby v probouzení se z hlubokého spánku si začnou uvědomovat, že existuje pouze jeden jediný, na koho pomoc se ještě budou moci obrátit a spoléhat. A sice Bůh!

Bůh, od kterého Ducha se odvrátili tím, že vytrvale ignorovali existenci a potřeby vlastního ducha, tvořícího jejich nejhlubší vnitřní podstatu. Takovým drsným způsobem tedy nakonec dostanou příležitost probudit v sobě k životu duchovní jiskru, která v nich vždy tiše toužila po Bohu, po Světle a po všech vysokých, vznešených a ušlechtilých hodnotách a ctnostech.

Chápete tedy o čem je ve skutečnosti současné velké světové dění, které se odvíjí před našima očima?

Je o našem vlastním, dobrovolném zotročení ducha, které se zhmotňuje do reálné a fyzické podoby vnějšího zotročení, přinášejícího obrovské utrpení, ve kterém mají lidé ve ztrátě všech svobod, jistot a důstojnosti znovu probudit k životu svého ducha a osvobodit jej.

Neboť jedině lidé svobodní duchem si zaslouží žít ve svobodných poměrech a ve svobodné společnosti, protože oni sami si takovýmto způsobem pro sebe zevnitř navenek tyto poměry zformovali.

Neboť jedině lidé, kteří začnou uspokojovat potřeby svého ducha po osobním životě v souladu s dobrém, spravedlností, ctí a duchovností si zaslouží žít v prostředí a ve společnosti plné dobra, spravedlnosti, čestnosti a všech ostatních vysokých a ušlechtilých hodnot.

Neboť my lidé můžeme v železném a neoblomném Zákoně zpětného účinku, činném v tomto stvoření sklízet vždy jen to, co jsme zasévali. A to ve vztahu k našemu konkrétnímu tématu znamená, že za vlastní, vnitřní zotročení ducha musíme nutně sklidit zotročení vnější.

Pokud tedy chceme přežít svobodný a lidsky důstojný život ve svobodné společnosti, musí tomu nutně předcházet setba svobody vlastního ducha a naplňování všech jeho ušlechtilých potřeb.

No a o všech těchto nesmírně vážných skutečnostech je v současnosti třeba otevřeně mluvit proto, aby lidé dobrovolně nastoupily cestu ke svobodě ducha. Neboť pokud tak dnes neučiní dobrovolně, bude muset nakonec probouzet jejich ducha utrpení, o jakém se jim dosud ani nesnilo.

Pokud tedy nechceme prožít to, před čím jsme byli varováni ve Zjevení Janově, v takzvané Apokalypse, která podrobně popisuje co všechno se přihodí duchovně zotročenému lidstvu, vykročme dobrovolně na cestu k duchovní svobodě. Otevřeme se svému duchu, který k nám tiše promlouvá prostřednictvím našeho svědomí a začněme vědomě naplňovat jeho potřeby, které nás po naší smrti přivedou do výšin Ducha a během našeho života na této zemi ke štěstí, míru, spokojenosti a svobodě.

A mimochodem, víte co ve skutečnosti znamená slovo Apokalypsa? Znamená to proměna. Znamená přeměnu duchovně zotročeného lidstva v lidstvo duchovně svobodné. Žel ale, za cenu utrpení. Utrpení, které by nebylo vůbec nutné, kdyby lidstvo nastoupilo cestu ke svobodě vlastního ducha dobrovolně.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Trump! Svět dostal šanci! Využije ji?

Koncem roku 2016 svět balancoval téměř na pokraji vojenského konfliktu USA a Ruska, s tendencí jeho eskalace až do jaderné konfrontace. Atmosféra přímo hmatatelného napětí, s podtextem blízkého světového konfliktu mocností však povolila okamžitě po zvolení Trumpa prezidentem USA a v současnosti je možné pozorovat v tomto směru opravdu značné uvolnění.

To samozřejmě neznamená, že by bylo najednou všechno naprosto bezproblémové, ale minimálně o válce mocností se již jako o skoro hotové věci přestalo mluvit.

Zvolení Trumpa bylo značným šokem pro mocenskou elitu, spojenou s americkými zbrojařskými firmami. Její prezidentskou kandidátkou byla Hillary Clintonová. Byl to šok i pro všechny mediální, politické, mimovládní a mnohé další přisluhovače této elity, kteří za její peníze prosazují její agendu, bez ohledu na zájmy vlastních národů, které zrazují.

Elitě, její přisluhovačům, jakož i malým a velkým zrádcům národů to však tentokrát, i přes téměř stoprocentní ovládání velkých světových médií, i přes obrovské finanční prostředky, použité za účelem vítězství Hillary Clintonové přece jen nevyšlo

Obyčejní, prostí, pracující Američané totiž nepodlehli rozsáhlé mediální manipulaci, která se jich intenzivně snažila přesvědčit o tom, co je pro ně a pro Ameriku skutečně dobré. Obyčejní a prostí Američané již totiž začali mít plné zuby agresivní mocenské elity, která se z nadbytku peněz již zcela neumí vejít do vlastní kůže a cíleně žene svět do konvenční, nebo dokonce až jaderné konfrontace mocností.

Obyčejní a prostí Američané totiž pochopili, že právě oni by na to nejvíce doplatili, protože právě oni by se stali, jak se to říkalo v minulosti, onou „potravou pro děla“ a bezbranným cílem prvních odvetných úderů.

Obyčejní a prostí Američané pochopili, že jsou jen obyčejnými pěšáky ve velké rozehrané šachové partii mocných a bohatých tohoto světa. Obyčejnými pěšáky, kterých může být kvůli nejrůznějším geopolitickým a mocenským zájmům klidně a bez nejmenších výčitek svědomí obětovaných jakékoliv množství.

Vždyť nakonec plné právo na život má jen nejužší elita nejbohatších a nejmocnějších, zatímco všichni ostatní a všechno ostatní je tu jen k tomu, aby sloužilo jejich záměrům. A pokud se tyto záměry podaří uskutečnit, pak i tak bude přece nakonec počet všech těchto zbytečných lidí zregulovaný na „zlatou miliardu“ otroků elity, která jim milostivě dovolí živořit odměnou za to, že jí mohou sloužit.

To vše ztělesňovala prezidentská kandidátka Hillary Clintonová, přičemž ona sama byla jen poslušnou loutkou a poslušným nástrojem v bezohledných rukou elity.

Donald Trump, i navzdory všem jeho chybám představoval naopak vzpouru proti snahám arogantní mocenské elity. Představoval odpor obyčejných lidí, kteří vytvářejí skutečné hodnoty a budují Ameriku vůči elitě nejbohatších a nejmocnějších. Ti totiž mnohdy pouze spekulativně profitují z jejich práce a ve své zaslepené chamtivosti a touze po moci chtějí dohnat Ameriku i svět do nové velké války doufajíc, že ​​se na ní zase opět dobře nabalí tak, jak tomu bylo v podstatě dosud vždy ve všech posledních válkách.

Ať již je to jakkoli, ať si již byli běžní Američané všech těchto věcí plně vědomi, nebo je vnímali a vytušili jen podvědomě, každopádně se jim podařila velká věc. Podařilo se jim alespoň dočasně zvítězit nad chobotnicí moci a její propagandistickými mediálními lžemi.

A právě tímto přehlédnutím a probuzením se obyčejného amerického občana dostal svět šanci. Dostalo se mu uvolnění napětí a prostoru pro rozvíjení normálního a klidného života. Dostalo se mu toho, o co by s největší pravděpodobností přišel po zvolení Hillary Clintonové, která by v poslušném plnění příkazů elity pouze stupňovala napětí a hnala svět k sebe zničujícímu konfliktu.

Byl nám tedy všem darovaný čas. Tento čas však nesmí být promarněný. Tento čas musí být správně využit, protože destruktivní temnota, skrývající se za záměry nejbohatších a nejmocnějších našeho světa se se stoprocentní jistotou nevzdala svých záměrů.

Jak ale má svět správně využít darovaný čas?

Lidé by měli v první řadě pochopit, že tam, kam jsme se dostali na sklonku roku 2016, to jest na práh nové světové války, jsme se dostali právě prostřednictvím hodnot, které preferujeme a které obecně považujeme za důležité a prioritní.

Jaké jsou to „hodnoty“?

Peníze, majetky, kariéra, moc, postavení, sláva, užívání si a konzumní způsob života. Absolutní a bezvýhradné podřízení se těmto „hodnotám“ však sebou nevyhnutelně přináší bezohlednost, chamtivost, podvod, lež, nečestnost, nespravedlnost, nemravnost a mnoho jiného. Neboť absolutní a bezvýhradná orientace na hodnoty nižšího druhu nemůže sebou přinášet nic jiného, než nízkost a zlo. Zlo, které se nabaluje jako lavina, aby nakonec dopadlo na svět v jeho nejhrůznější podobě, ve formě válečného šílenství.

Nikdo samozřejmě netvrdí, že mít peníze, majetek, určité postavení, atd. je špatné. Nikdo netvrdí, že je špatné užívat si radostí tohoto světa. Špatné však je, pokud jsou v hierarchii lidstva tyto hodnoty na prvním místě. Pokud již nad nimi, nebo alespoň vedle nich nic není a jedině oni jsou tím nejdůležitějším, o co lidé usilují.

Pokud totiž nepostavíme vysoko nad peníze, majetky, kariéru, moc, slávu, nebo užívání si čest, spravedlnost, lidskost, dobro, mravnost a ušlechtilost, ztratíme to nejpodstatnější, co z nás dělá lidi a prostřednictvím čeho bychom mohli zlidštit svůj přístup k penězům, majetkům, moci, k užívání si radostí života, nebo k čemukoliv jinému.

Jednoduše řečeno, pouze prostřednictvím ctností se člověk stává člověkem. Člověkem, schopným přistupovat ke všemu v životě správně.

Naopak, absence ctností bere lidem potřebný nadhled nad věcmi a oni se stávají jejich otroky. Otroky peněz, statků, moci, kariéry, slávy, nebo užívání si. Tím pádem se jim však tyto věci stávají prokletím místo požehnání, protože k jejich nabytí neváhají použít jakýchkoliv menších, nebo větších nemorálností. Neváhají se stát jedni druhým vlky.

Lidstvo bez ctností je lidstvem kráčejícím cestami zla. A toto zlo postupně přerůstá celou společností a sílí až do takové míry, že nakonec vyústí do podoby zničujícího vojenského konfliktu, jako jakéhosi vrcholného bodu koncentrace všeho zla.

Pokud náš svět dokázal prostřednictvím zvolení Donalda Trumpa odvrátit toto zlo, protože lidé konečně vědomě, nebo alespoň podvědomě pochopili, že „hodnoty“ kterými žijí a kterými nás ustavičně masírují média poplatné zájmům elity nebudou asi správné, pokud jsme přehlédnutím alespoň určité části obyvatelstva získali ještě šanci, musí být tato šance využita. Bezpodmínečně využita k nabytí výše zmíněných ctností, které postavíme vysoko nad všechny ostatní hodnoty, protože jedině tak budeme stát správně, čili v principech dobra a našim údělem nemůže být pak nic jiného, jako dobro.

Pokud ale lidé opět promrhají darovaný čas a nevyužijí jej k nabytí ctností, pokud budou i nadále bezvýhradně sloužit pouze penězům, majetkům, moci, kariéře, slávě, užívání si, konzumu, nebo jiným podobným „hodnotám“ ignorujíc a přehlížejíc ctnosti, zlo takovým způsobem jimi samými živené a podporované nakonec zhoustne natolik, že se znovu po nějaké době nevyhnutelně dostaneme na pokraj toho, o co zlu vždy v konečném důsledku jde. Na pokraj zkázy a pustošení jako vrcholného ideálu zla, zhmotněného do podoby sebe zničujícího vojenského konfliktu.

Až se tedy prostřednictvím našeho vlastního života bez ctností opět dostaneme k podobnému zlomovému momentu, jako koncem roku 2016, může se nám stát, že zlo, ztělesněné snahami světové elity bude schopné převážit misky vah na svou stranu a náš svět nedostane žádnou podobnou šanci, jakou dostal v současnosti zvolením Donalda Trumpa. Pak nakonec, v nezbytném řetězení událostí může dojít k tomu, že zhoubné důsledky naší vlastní nemorálnosti a našeho vlastního ignorování ctností nás všechny, nebo alespoň převážnou část jednoduše vymažou z povrchu zemského.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Člověče buď člověkem! Také v intimitě!

Předem upozorňuji, že tento text je určen pouze lidem, kteří akceptují duchovní rozměr bytí. Mnozí z nich se totiž domnívají, že když uzavřou církví posvěcený manželský svazek znamená to, že při uspokojování své tělesnosti mohou v rámci něj dělat absolutně cokoliv. Že úplně všechno, co činí při plnění svých manželských povinností je tím pádem přípustné a počestné.

Toto je ale zásadní omyl, protože skutečnou posvátnost mohou dát vzájemnému tělesnému spojení pouze partneři samotní, přičemž různé nemravné, ba až zvrácené praktiky jejich manželskou intimitu poskvrňují a znečišťují. A žádná svátost manželství na tom nemůže absolutně nic změnit. Nemůže posvětit a očistit to, co je nemravné a nečisté.

Ti, kteří chtějí stát v tomto směru správně tak, jak by jako skutečné lidské bytosti stát měli si musí uvědomit, že k manželskému tělesnému aktu je třeba přistupovat s určitou mírou čistoty a ušlechtilosti. To může jejich pudově smyslnou vášeň pozvednout na vyšší, ušlechtilejší a lidské bytosti důstojnější úroveň.

Vezměme si například skutečnost, že zvířata zůstávají při tomto aktu čisté a přirozené. Ale lidé ne, protože právě jejich rozum, který zvířata nemají, se jim stává kamenem úrazu. Protože mnohdy právě ve své mysli a fantaziích strhují tento akt do nízkosti, ba často až do zvrácenosti.

A jedinci, kteří nejsou dosud zcela mravně necitliví to i jasně cítí, avšak pokud žijí v manželském svazku, posvěceném nějakou církví uspokojují se obvykle tím, že právě oním církevním posvěcením je to vše naprosto v pořádku. Tím ale pouze přehlušují vlastní svědomí, které každou bytost upozorňuje, že při uspokojování své tělesnosti překročila hranici od mravně, a tedy duchovně akceptovatelného, k mravně i k duchovně neakceptovatelnému. Že člověk překročil určitou hranici a klesl pod vlastní důstojnost.

Tyto skutečnosti vyciťuje opravdu každý, ať již věřící, nebo nevěřící. Záleží čistě jen na jednotlivém člověku, zda bude akceptovat tiché napomínání svého svědomí a bude se snažit i při tomto aktu zachovávat určitou úroveň mravnosti a ušlechtilosti, hodné bytosti zvané člověk, nebo bude toto vnitřní nabádání ignorovat a svým oddáváním se nemravnosti a nízkosti klesne hluboko pod vlastní úroveň.

Je třeba totiž vědět, že při vysokých kritériích mravnosti jsou lidé schopni dosáhnout až čehosi takového, jako je neposkvrněné početí. To jest početí, při kterém není vzájemné tělesné spojení poskvrněné smyslnou nečistotou, čehož nevyhnutelným důsledkem musí být úplně jiná kvalita plodu, jako při početí smyslností poskvrněném.

Bude proto určitě velmi poučné podívat se na to, jak tomu bylo ve skutečnosti v případě Marie z Nazaretu. Marie měla vnitřní vidění, ve kterém jí bylo zvěstováno, že se jí narodí Boží Syn a že bude počat z Ducha svatého.

Na zemi se však může zrodit nový člověk jedině ze vzájemného tělesného spojení muže a ženy, protože právě takto to funguje v zákonitostech našeho univerza, utvořených podle Vůle Stvořitele.

A Syn Boží, který k nám zavítal na naši zemi nakonec sám zdůraznil, že nepřišel zákony rušit, ale naplnit. A proto musel být také v případě jeho pozemského příchodu naplněn zákon nezbytného spojení muže a ženy, předcházející zrození každého nového člověka.

Tentokrát však šlo o početí neposkvrněné, neboť Maria, vnitřně silně upřena na splnění velkého zaslíbení ze Světla, přežila neposkvrněné tělesné spojení s římským setníkem Kreolem, kterého milovala. Kreolus jí slíbil, že po svém návratu do Říma požádá císaře o ukončení své vojenské služby, vrátí se do Nazareta a vezme si Marii za manželku.

Ale žel, trvalo to tak dlouho, že Maria kvůli pokračujícímu těhotenství, jakož i kvůli židovským zvykům již nemohla více čekat a proto byla duchovně přivedena k Josefovi, který se měl stát její náhradní pozemskou ochranou a záštitou.

No a nakonec v době, kdy do rostoucího dětského tělíčka vstupuje duše, do klína Marie z Nazareta sestoupil prostřednictvím Ducha svatého Syn Boží Ježíš.

Co však má být vzhledem k našemu tématu tímto vším řečeno? No přece to, že ideálu neposkvrněného početí může na zemi dosáhnout každý lidský pár, který bude při tělesném spojení dbát o čistou a ušlechtilost. A to tím, že budou lidé ve své mysli i v celém svém životě zaměřeni k vysokým a vznešeným ideálům, jako je dobro, láska, ohleduplnost, čestnost, vnitřní čistota a duchovnost.

Za takovýchto okolností je to pak nebude ani při tělesném spojení strhávat dolů, až k živočišné smyslnosti, čímž se jejich tělesné spojení, jako i početí z něj stane neposkvrněným. Neposkvrněným nízkou smyslností, ale ušlechtilé a lidské bytosti hodné.

A pokud se ušlechtilé vnitřní naladění ve smyslu výše zmíněných hodnot stane zcela přirozeným a bude tedy přirozeně pokračovat i po početí, duše, která se v příslušném čase vtělí do těla plodu nemůže být jiná, než krásná a ušlechtilá, protože budoucí matka si právě stavem svého vnitra takovou duši přitáhla. Neboť ovocem ušlechtilosti může být jen ušlechtilost, zatímco ovocem nízkosti může být jen nízkost.

Tímto způsobem mohou tedy lidé svým přístupem k intimitě posouvat náš svět k lepšímu, vyššímu a krásnějšímu. Nebo jej mohou naopak strhávat stále níž a hlouběji, až do úplné mravní a později nevyhnutelně i reálné zkázy.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Bratři Slované! Nemají nás za nic!

Víte o tom, že existuje plán elity nejbohatších a nejmocnějších našeho světa na zredukování lidstva na zlatou miliardu? A víte, jaká má být rasová a národnostní skladba této miliardy, která má sloužit elitě? Víte o tom, že její největší část mají tvořit především národy západního světa, přičemž mnohé slovanské národy mají být zcela vyhlazeny? Nebo z nich má být ponechán pouze nepatrný zlomek, určený k zajišťování základní obslužnosti území, které původně osídlovaly.

Pokud nevěříte, zadejte si do internetového vyhledávače název: „Harvardský a Houstonský projekt – Plán na likvidaci Slovanů“. Jde o mimořádně zajímavý dokument, jehož charakter dokonale vystihuje tato malá ukázka:

„Ukrajinec si bude myslet, že bojuje proti Rusku, že bojuje za svou svobodu. Bude si myslet, že nakonec dosáhl svobodu. No tehdy se dostane do úplné závislosti od nás. “

„V této válce hlupáků budou slovanští hlupáci oslabovat sebe, ale posilovat nás, organizátory vzájemných válek, přičemž v krvavých událostech nebudeme přímo účinkovat.“

Takové jsou tedy zákulisní praktiky elity západního světa, přičemž nadřazenost západu je již i dnes jasně patrná každému, kdo ji vnímat chce. Přesvědčivým důkazem toho, že jsme pro ně pouze lidmi druhé kategorie je třeba stará známá skutečnost rozdílné kvality potravin, které se ve stejném obalu, ve stejné váze a ve stejné ceně prodávají na západě a na východě Evropy.

Rozdílná je pouze kvalita! Lidem druhé kategorie musí totiž stačit i druhořadá! I odpad!

A to ani nemluvě o národech Afriky, či jiných méně rozvinutých zemích, jejichž obyvatelstvo je těmito nadlidmi považováno za bytosti třetí kategorie. Celkem otevřeně o nich totiž říkají, jako o třetím světě. Takto pěkně to mají všechno rozdělené.

Zmíněná, plánovaná cesta k našemu zotročení, ale i k zotročení jiných národů má však své fáze. První fází je zotročení ekonomické, které je víceméně realitou.

Druhou fází je zotročení mentální a třetí zotročení totální, s možností libovolného rozhodování o životě a smrti a o bytí a nebytí.

V současnosti se v plném proudu pracuje na zotročení mentálním, jehož podstatu dokonale vystihl již Goethe slovy: „Není většího otroka jako ten, který si ve svém zotročení myslí, že je svobodný.“

Tyto Goethova slova se ve své zvrácené podobě staly hlavním principem mentálního podmanění si slovanských národů střední Evropy, ale samozřejmě nejen jich. Jeho podstata spočívá v tom, že loupežník, škůdce a podvodník vystupuje navenek jako zastánce lidských práv a demokracie. Jako nositel prosperity a světlé budoucnosti lidstva.

Pod maskou podobných, krásných ideálů a za aktivní spolupráce západu poplatných, jidášských médií je mezi jednotlivými národy cíleně vytvářen a udržován takovýto klamný obraz. Jsou jim zároveň neustále mediálně podsouvány správné myšlenky, správné názory, správný životní styl i správné hodnoty.

Je až neuvěřitelné, jak snadno jsme podlehli a stále podléháme tomuto vymývání mozků. Je až neuvěřitelné, jak snadno jsme se zřekli našeho původního, hodnotného a zdravého, a přijali jsme to povrchní, prázdné a nezdravé, co hodnoty pouze předstírá. Je neuvěřitelné, jak bezmyšlenkovitě a nekriticky se mnozí klaní všemu, co k nám přichází ze západu, i samotnému západu, ačkoli ten nás v podstatě nemá za nic.

Jsou mnozí, kteří zrazují vlastní národy čistě pragmaticky, tedy pro peníze. Jsou však také mnozí, kteří tak činí ve své naivitě čistě z vlastního přesvědčení. Z jejich řad pocházejí takzvaní užiteční hlupáci, kteří stojí na straně nepřátel národa, skrývajících se za masku jeho přátel.

A protože oficiální média dávají prostor jedině podobnému, prozápadnímu typu lidí, vypadá všechno úplně jinak, než ve skutečnosti je. Podvodníci, jidáši a jejich služebníci vypadají jako nositelé krásných ideálů a ti, kteří vnímají tuto pokryteckou lež a staví se proti ní jsou označováni za nacionalisty, konspirátory, rusofoby, xenofoby, islamofoby a ještě nevím jaké jiné foby.

A tak velká většina lidí žije v úplně naruby převrácené realitě, ve které je černé mediálně označováno jako bílé a bílé jako černé. Ve které je nepřítel národa označován jako jeho přítel a jeho přítel a zastánce jako jeho nepřítel. Je to skutečně stav, rovnající se absolutnímu mentálnímu vyšinutí, které je ale samozřejmě cílené.

To však, že nás naši takzvaní západní přátelé, byli schopni takovýmto způsobem oklamat je jen naše vina. Vždyť přece již v evangeliích se jasně píše: Dávejte si pozor na všechny, kteří k vám budou přicházet jako beránci, ale ve skutečnosti jsou to draví vlci.

My jsme však ve své slovanské, dobrosrdečné naivitě, ale i ve své povrchnosti myšlení prohlédli toto upozornění a naopak, naši nepřátelé si dali a stále dávají mimořádně záležet na tom, aby vypadali jako beránci. Jsou to však opravdu vlci, kteří chtějí trhat a roztrhat! A pokud se vám zdá toto tvrzení přehnaně radikální, vřele doporučuji studium výše zmíněného Houstonského a Harvardského projektu.

Je již opravdu načase pochopit, co se ve skutečnosti děje pod navenek líbivě prezentovaným povrchem. Je načase přehlédnout realitu našeho rafinovaného mentálního zotročení, které je prováděno tak inteligentně a sofistikovaně, že zotročení, přesně v duchu citovaných Goethova slov žijí v domnění, že jsou svobodní. A ve snaze hájit svou svobodu se přidávají na stranu otrokářů, napomáhajíc tím k vlastnímu zotročení.

Pokud toto lidé nepřehlédnou, budou muset zůstat v otrockém područí a v porobě. Budou muset zůstat pouze levnou pracovní silou a lidmi druhé kategorie, krmenými potravinami druhé kategorie, jejichž mladá generace bude odcházet dělat sluhy západnímu světu. A nakonec budou zotročeni totálně a naprosto, se všemi katastrofálními důsledky, které to sebou přinese.

Zvedněte proto z prachu svou hrdost bratři východní Slované! Zvedněte hlavu a přestaňte se poníženě poklonkovat všemu, co k vám přichází ze západu. A ačkoli je tam mnoho dobrého, i vy máte co nabídnout. Nejste totiž o nic horší, než oni.

Neboť i přesto, že jste tak nepochopitelně snadno propadli zvenčí přicházející nízkosti a balastu, ve vašem nitru a ve vaší duši se přece jen ještě skrývají vysoké hodnoty. Hodnoty ducha a pravé slovanské dobrosrdečnosti. Hodnoty dobra, mravnosti, lidskosti a skromnosti. Jsou tam, v hloubce vašich duší, jenom překryty dnešním konzumním balastem. Dejte jim v sobě vyrůst a rozkvést. Nechte je přerůst do svého každodenního života.

Buďte sví a autentičtí! Staňte se velkými velikostí své vlastní, slovanské podstaty a ne tím, že se budete snažit napodobovat velikost jiných, která pro vás i tak navždy zůstane vnitřně cizí.

Neboť čas Slovanů právě přichází, zatímco čas národů západu pomalu končí. Žel, z podvědomého vnímání této skutečnosti vzniká v mnoha z nich nepřejícnost a nenávist, která způsobuje, že jsou úmyslně házeny klacky pod nohy těm, kteří mají převzít štafetu dalšího vývoje civilizace. A to jsou Slované!

Staňme se proto co nejrychleji vnitřně i navenek hodnými toho, co se k nám jako nějaké určení přibližuje směrem z budoucnosti. Neboť čím tmavší je temnota noci současného úpadku ducha a všech vyšších a ušlechtilejších hodnot, tím blíže je svítání! A my bratři nedopusťme, aby nás toto nadcházející svítání zastihlo duchovně, morálně a mravně nepřipravené.

Neboť našimi největšími nepřáteli nejsou naši nepřátelé, skrývající se za masku přátel, ale především naše vlastní nectnosti. Náš vlastní, fatální nedostatek hrdosti, se kterým se poníženě skláníme před těmi, kteří toho nejsou vůbec hodni. Před těmi, kteří nás tím více nemají za nic, čím více se před nimi skláníme.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Probuďme se! Otčenáš nikdy nebyl jen modlitbou!

Modlitba Otčenáš nebyla nikdy tím, za co ji lidé po celá staletí považovali. Nikdy totiž nebyla pouze modlitbou, to jest něčím, co má být odříkané v domnění, že právě používáním těchto slov se správně modlíme.

Otčenáš je ve skutečnosti něčím mnohem větším! Je to praktický návod, jak má člověk žít a o jaké hodnoty má ve svém životě usilovat.

Skládá se ze dvou části. V první nám je ukázáno, jak máme přistupovat ke Stvořiteli a v druhé, jak máme přistupovat ke svému vlastnímu životu. Čili, co si v něm máme především přát.

„Otčenáš, jenž jsi na nebesích!“ Tato slova znamenají, že člověk uznává otcovskou autoritu Boha, vůči které stojí a vždy bude stát jako dítě. A tak, jak je pro dítě raného věku bezvýhradnou autoritou autorita jeho rodičů, jejichž poslouchá, protože mu chtějí jen dobře, tak má být pro nás všechny bezvýhradnou autoritou náš Pán. Autoritou, před jejímž Vůlí se v hluboké dětské důvěře skláníme.

„Posvěť se jméno tvé!“ Jde o vyjádření hluboké úcty a posvátnosti, kterou máme prokazovat Pánu a všemu, co s ním souvisí. A tedy i jeho menu!

„Přijď království tvé.“ To není žádná prosba, ani žádné pokorné, alibistické očekávání. To je slib! To je závazek! To je vyjádření odhodlání k činu! Právě nimi, konkrétními činy a reálným jednáním v každodenním životě má totiž každý z nás přispět svým vlastním dílem a podle svých vlastních schopností k tomu, aby mohlo přijít na zem království nebeské. Našim vlastním přičiněním a za našeho vlastního spolupůsobení.

„Buď Vůle tvá.“ Tato slova jsou opět závazkem pro každého, kdo je vyslovuje. Závazkem, že se bude snažit ve svém životě zohledňovat Vůli svého Otce. A to nejen ve svých slovech a činech, ale i ve svých myšlenkách a citech. Vůle Otcova se tedy má stát měřítkem a kritériem absolutně všeho, co člověk činí a co se teprve učinit rozhoduje.

Její naplňování však nutně předchází její znalost. Její dokonalé pochopení, abychom mohli na základě jejího poznání správným způsobem formovat svůj život. Není totiž možné plnit něco, co neznáme, nebo co sice známe, ale pouze povrchně a nedostatečně.

Kdo nechce poznávat Vůli Nejvyššího, nemůže ji plnit a kdo ji neplní, nutně tím sám na sebe přivolává negativní zpětné účinky. Neboť jak již bylo řečeno, Otcova Vůle nám chce pouze dobro a pokud ji odmítáme, může se nám dostat jedině protipólu dobra, kterým je zlo.

Neboť následující slova: „jako v nebi, tak i na zemi“ v jejich dalekosáhlém dosahu znamenají, že v blaženosti dobra, ve které žijí obyvatelé ráje žijí pouze proto, že znají a bezvýhradně naplňují Vůli Otcovu. A na zemi může být jako v nebi jedině tehdy, pokud i zde budou lidé jednat stejně.

„Chléb náš vezdejší dej nám dnes.“ – tak začíná druhá část Otčenáše. Naznačuje nám, že se máme starat o nabývání chleba každodenního, jakož i všech svých ostatních potřeb, avšak jako na prvořadé musíme vždy dbát na Vůli Otcovu. Uspokojování našich potřeb se nám nikdy nesmí stát absolutně vším, abychom nakonec, v bláznivém šílenství jejich nikdy nekončícího naplňování zcela zapomněli na svého Otce a jeho Vůli tak, jak se to stalo lidem současné doby.

„A odpusť nám naše viny, jakož i my odpouštíme našim viníkům.“ Kdo dokáže odpustit, tomu bude odpuštěno. Kdo ale odpustit nedokáže, ten sám nemůže očekávat žádného odpuštění.

Každý z nás se ve svém životě provinil vůči svým bližním, i když někdy nechtěně. A vůči každému z nás se provinili naši bližní. Mnohdy i velmi bolestně. Pokud ale my jim nebudeme schopni odpustit jejich provinění vůči nám, nemohou být odpuštěny ani ty naše vůči druhým.

Neschopnost odpustit a ustavičné zabývání se starými ranami a vinami je totiž neštěstím našeho světa i každého jednotlivce, který tak činí. Ukažme si to na příkladu ze současnosti:

Existují země, kterým svého času Rusové ublížili, jako například Polsko, Litva, Lotyšsko, Estonsko, nebo Ukrajina. Jejich neschopnost odpustit ani po mnoha desítkách let však v současnosti přerůstá až do nenávisti. A jejich nenávist, obratně využívána lidmi se světovládně mocenskými zájmy vytvořila z těchto zemí výbušné zóny, naplněné obrovským potenciálem nenávisti, schopným přerůst až do velkého, světového konfliktu mocností.

Neboť neschopnost odpustit přináší nenávist, nenávist plodí konflikt a konflikt přináší zkázu. Na nenávisti, jako na něčem silně destruktivním není prostě možné konstruktivně budovat a je smutné, že třeba současná politická orientace Ukrajiny je postavena právě na nenávisti, pramenící z neschopnosti odpustit. Na nenávisti, opírající se o fašistickou minulost a fašistické tradice. A podobná atmosféra vládne i v pobaltských zemích.

Ano, někdy bývá opravdu těžké odpustit, pokud nám někdo velmi ublížil. Chce to čas a bylo by pokrytecké podávat si ruce, pokud to vnitřně tak necítíme. Je však třeba pracovat na odpuštění, abychom k němu mohli nakonec dojít. Hojivý čas nám může být pomocí k tomu, abychom se nakonec zbavili tíhy křivd a dokázali odpustit ve svém srdci. Neboť jedině odpuštěním lze přetnout řetěz zla, které by muselo ve svém dalším postupném navyšování až do nenávisti přinést mnoho nepředvídatelného neštěstí nám samotným i našemu okolí.

„A neuveď nás v pokušení, ale zbav nás od zlého.“ Velké je pokušení, spočívající v nadhodnocení ceny naší vlastní, egoistické, lidské vůle. Velmi velké je pokušení stavět svou malou a nedokonalou vůli nad Vůli našeho Otce. Avšak právě tímto způsobem se vzdalujeme dobru a vydáváme na cesty zla.

Je proto třeba zbavit se této prvotní příčiny zla. A to i prožíváním námi samými takovýmto způsobem přivolaným utrpením, ve kterém pochopíme, jaká falešná a nedokonalá je naše vlastní vůle. Ve kterém pochopíme, že naše svévole je v podstatě otevřenou branou ke zlu, zatímco radost, štěstí, mír a vnitřní naplnění spočívají pouze v plnění a zohledňování dokonalé Vůle Nejvyššího.

Ale protože dnes žijeme v době materialismu a absolutního odtržení od Boha, „modlí“ se současní lidé svým způsobem života následující anti otčenáš:

Něco takového, jako Bůh je jim zcela lhostejné a nepředstavuje to pro ně vůbec žádnou autoritu.

Jeho jméno jim není vůbec svaté a jsou ho proto schopni zavléci do nejneuvěřitelnější špíny.

Nezajímá je žádné království nebeské, které by se měli snažit vytvářet na zemi. Naopak, budují si své vlastní království. Království povrchního lesku a křivých zrcadel, pod jehož vnější fasádou na odiv vystavovaných ušlechtilých ideálů se skrývá faleš, nízkost, zkaženost, touha po moci a neuvěřitelná lidská malost.

Lidi nezajímá žádná Vůle Nejvyššího. Mají zájem jen o naplňování své vlastní vůle a proto nemůže být na zemi tak, jako v nebi, ale je na ní jako v pekle, plném zloby, chamtivosti, bezohlednosti, nelidskosti, egoismu, závisti, zvrhlosti a mnohého jiného.

Získávání chleba každodenního, jako i ostatní naplňování svých potřeb se provádí tak, že se bezohledně odtrhává chléb každodenní od úst jiným a nenasytná chamtivost jedněch připravuje o ty nejzákladnější potřeby druhých.

Lidé nepromíjí svým viníkům, ale naopak živí a stupňují svou nenávist. A jejich nenávist, podporovaná zvrhlými elitami našeho světa je stupňovaná až k hranici nové, celosvětové válečné katastrofy s vizí jaderné války, jako poslední tečky za historií civilizace na naší planetě, odvrácené od Vůle Boží.

Ve své domýšlivosti a pýše upadají lidé dneška do marnivého pokušení o velikosti vlastní vůle, která jako divoké zvíře utržené z řetězu žene svět do neštěstí a zkázy. Ve své slepotě nepoznávají zlo, kterému vstříc se bezhlavě ženou uctíváním vlastní vůle. Zlo, jehož katastrofální důsledky od nich nemohou být odvrácené, protože tak oni sami chtějí.

V maximálně jednoduchém souhrnu to tedy znamená, že život v souladu s moudrostí, obsaženou v Otčenáši musí lidem přinést království nebeské na zemi. A v jejich osobním životě štěstí, radost a mír.

Naopak, anti otčenáš současného způsobu života je jistou cestou, směřující k záhubě lidstva i celé naší planety. K záhubě, která se k nám všem s děsivou rychlostí přibližuje. K záhubě, ke které kráčíme vnitřně rozervaní, nenaplnění a na míle vzdáleni od prožívání skutečného, hlubokého a pravého štěstí.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Neuvěřitelné, ale doba temna stále trvá!

Čím více se člověk zabývá historií, tím více si uvědomuje, jak se až neuvěřitelným způsobem opakuje. A opakuje se proto, že lidé zůstávají vnitřně stále stejnými. To, co vykazuje změnu jsou pouze vnější reálie, vnější kulisy a kostýmy. Ale podstata je stále stejná. Současné dění je možná trochu kultivovanější, jemnější a ne až tak prvoplánové, ale rozhodně stejné.

O středověku se zvykne mluvit jako o době temna. Podívejme se však nyní na jednu z temných událostí temného středověku, která je mimořádně zajímavá tím, že je ve své podstatě plně srovnatelnou s nejsoučasnějším a nejaktuálnějším děním.

Jedná se o násilné rozpuštění řádu templářů kolem roku 1300. Šlo o řád, sdružující v sobě stav duchovní se stavem rytířským. Jeho členové žili jako mniši, ale byli zároveň válečníky, protože jejich poslání spočívalo v ochraně poutníků, směřujících k hrobu Spasitele.

Šlo o řád velmi ctěný a vážený. Každý vyšší evropský šlechtický rod si považoval za čest vstup jednoho ze svých potomků do řádu. Samozřejmě, že k přírůstku nových členů docházelo se jměním a dary, odpovídajícími jejich společenskému postavení, na základě čeho se řád templářů stal jedním z nejbohatších a nejmocnějších řádů v Evropě. Vlastnil mnoho hradů a velké materiální bohatství, které ještě rozšiřoval svými obchody.

A právě bohatství se mu stalo jeho zkázou. Ono se totiž stalo trnem v oku francouzského krále Filipa IV. Sličného. Ten se rozhodl přivlastnit si ho a naplnit jím svou prázdnou státní pokladnu.

A tak začalo ze strany Filipa IV. bezohledné a rafinované pronásledování řádu templářů, přičemž právě v tomto jeho jednání můžeme najít onu zmíněnou, neuvěřitelnou paralelu s naší současností, kdy se zloděj, usilující o přivlastnění si majetků druhého prostřednictvím jeho likvidace pokrytecky a bezostyšně staví do role ochránce práva. V případě Filipa IV. do role ochránce pravé a čisté křesťanské víry.

Jeho prvním rafinovaným krokem bylo přijetí teze, že jako křesťanský král má povinnost hájit čistotu křesťanství. A okamžitě se také razantně chopil jeho obhajoby, protože královými poskoky dosazení falešní svědci obvinili příslušníky řádu templářů z těch nejneuvěřitelnějších zvrhlostí, které prý potají praktikují. Křivá obvinění záměrně rozšířili mezi prostý lid, aby bylo veřejné mínění na straně krále, když se začne s vyšetřováním.

No a vyšetřování z podezření kacířství se chopil hlavní francouzský inkvizitor, čemuž samozřejmě plně odpovídaly i metody výslechů. Po mnoho týdenním nelidském mučení se nakonec „kacíři“ přiznali ke všem svým zvrhlostem, jen aby od sebe odvrátili další mučení. Nakonec došlo k jejich upálení a zabavení jejich movitého i nemovitého majetku.

A tak se stalo, jak již tolikrát v historii, že zloděj a vrah, sám sebe vyhlašující za ochránce nejušlechtilejších principů dosáhl manipulací práva a veřejného mínění to, že nevinné oběti byly označeny za zvrhlé kreatury a tak s nimi bylo i podle „práva“ naložené, zatímco skutečné zvrhlé kreatury byly pasovány za ochránce dobra, spravedlnosti a práva.

Tento základní model se zopakoval v dlouhé historii lidstva nespočetně krát a v nejrozmanitějších obměnách. A žel, opakuje se i v dnešní době, pouze v jiné formě a v novém hávu, přičemž podstata je stále stejná. Většina lidí je však tak povrchní a slepá, že nejsou schopni vypozorovat tentýž rukopis. A to ani tehdy, když je někdo na to přímo upozorní. Jednoduše tomu nevěří a považují to za fikci.

I dnes zde totiž máme určitou elitu nejbohatších a nejmocnějších, kteří si chtějí přivlastnit celý svět a absolutně jej ovládnout. Elitu, která sama sebe staví do pozice ochránce nejušlechtilejších ideálů. Ochránce lidských práv, svobody a demokracie. V jejich jménu má morální právo v preventivních úderech zlikvidovat a vojenský zdevastovat celé národy.

Ve skutečnosti žijeme v realitě jakéhosi spiknutí nejbohatších a nejmocnějších proti zbytku světa, protože přesně tak, jak bylo hlavním záměrem Filipa IV. Sličného pouze získání majetků a bohatství, tak je i dnes jediným záměrem elity úsilí o peníze, majetky a moc.

A jak Filip IV. nedbal na hrozné utrpení, které podstoupili ním neprávem obviněni v mučírnách inkvizice, tak se i dnes nehledí na utrpení statisíců, postižených nepokoji, válkami, nebo záměrně vyvolávanými převraty prostřednictvím takzvaných barevných revolucí.

A pokud náhodou neexistují žádné reálné důvody k rozpoutání požadovaného rozvratu, násilí, vraždění a agrese, je třeba si je jednoduše vymyslet! Tak, jak chemické zbraně v Iráku. Nebo třeba za pomoci svých spojenců uskutečnit útok pod falešnou vlajkou, jakým byl nedávný chemický útok v Sýrii a vyprovokovat napětí a reakce, jaké přispívají k neustálé eskalaci konfliktu.

Rozhodující je pouze hmotný prospěch, rozšiřování moci a geopolitické zájmy elity nejmocnějších našeho světa, přičemž veřejné mínění je moderními médii cíleně zpracováváno podobně, jako za časů Filipa IV. tak, aby podporovalo zájmy elity a aby stavělo do špatného světla všechny, kteří se odvažují vzdorovat bezcharakterní aroganci moci.

A masy, povrchní, nemyslící a konzumní sebou nechávají nedůstojně manipulovat, považujíc zločince a vrahy za dobrodince. A jejich oběti, kterých přírodního a materiálního bohatství se snaží zmocnit za nepřátele jen proto, že oprávněně hájí to své.

Lež a pokrytectví současné doby jsou obrovské. Pod médii cíleně vytvářenou humanistickou iluzí se však ve skutečnosti skrývá totéž zlo, tatáž chamtivá touha po penězích, pozemcích, územích a moci, jdoucí za svým cílem i přes mrtvoly, jaká tu byla před staletími.

Žel, pouze zlomek lidí je schopných přehlédnout lež a zmanipulovanou skutečnost, zatímco většina tomu podléhá. A podléhá tomu proto, že sami ve většině případů podléhají nejrůznějším nectnostem. Podléhají nečestnosti, egoismu, chamtivosti, bezohlednosti, mamonu, konzumu, povrchnosti a mnohému jinému, což jim v zakalení jejich duševního zraku znemožňuje rozpoznat manipulaci reality, vytvořenou na objednávku mocných. Lidé žijí v matrixu fiktivní reality a mnozí po celý svůj život nepochopí, jak jsou v ní uvězněni. Mnozí zase vědomě, nebo nevědomě spolupracují na fungování a udržování tohoto systému, na základě čeho se mají docela dobře. A proto pod prizmatem vlastního egoismu nevidí důvody, proč by byly věci třeba měnit.

Je to však všechno život v omylu! Je to tupá existence na úrovni stáda ovcí, hnaných přesně tam, kam si žádá elita. A pokud bude třeba, i na smrt! I do nové velké války! A lidé to nevnímají, protože temné břemeno vlastních nectností jim znemožňuje přehlédnout realitu manipulace, v níž se nacházejí.

Aktivně se vzepnout tomuto zlu je však možné jedině tehdy, pokud se dokážeme vzepnout zlu v sobě samých. Pokud jednoduše vezmeme vítr z plachet Zlu, kterému slouží elity našeho světa tím, že se sami staneme lepšími. Že se staneme spravedlivějšími, čistšími a ušlechtilejšími! Že se staneme nesobeckými a ochotnými pomáhat, protože jedině svým vlastním příklonem k dobru oslabíme princip Zla.

V konečném důsledku zde totiž máme jen zápas sil Zla se silami Dobra. A momentálně vítězí ty, které většina lidí živí a podporuje! To jest, síly Zla, podporované špatnými a negativními vlastnostmi milionů.

Elity a prostřednictvím nich Zlo, v současnosti vládnoucí světu má tedy svou moc pouze proto, že mu k ní my sami napomáháme. Pokud se však přikloníme ve svých myšlenkách i ve svém jednání k dobru, okamžitě tím změníme strategické rozložení sil mezi pólem Zla a pólem Dobra. Okamžitě tím oslabíme Zlo a posílíme Dobro.

Postavme se tedy za Dobro! Ale ne tak, aby se neřeklo, ale skutečně! Prostřednictvím svého čistého myšlení a spravedlivého jednání! Prostřednictvím osobního rozvinutí všech ušlechtilých a vznešených ctností! Buď to dokážeme a přičiníme se tím k vítězství Dobra, nebo nás naopak zcela všechny spolkne Zlo, protože jsme mu podléhali.

Potom však neplačme, že jsme se stali obětí nějaké bezohledné světové elity, která na zemi rozpoutá zničující síly Zla třeba prostřednictvím jaderné války. My sami budeme spolu vinni, protože svým příklonem ke Zlu a svými nectnostmi jsme tomu dali potřebný mandát.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

O bezprecedentním evolučním úpadku současné Evropy

Žijeme v univerzu, které má duchovní rozměr. Život v něm podléhá evoluci, čili vývoji od jednoduššího ke stále dokonalejšímu, jak nám o tom říká Darwinova teorie. Zároveň v něm však probíhá i velká evoluce ducha, čili postupný vývoj od duchovně nevědomého k duchovně stále vědomějšímu a od duchovně nezralého k duchovně stále zralejšímu. Toto dění je možné považovat za přirozený proces, podporovaný všemi zákonitostmi univerza.

Co však jakýmkoli způsobem odmítá akceptovat přirozený vývoj ke stále vyšší duchovnosti a duchovní zralosti je stejnými zákonitostmi univerza odsouváno bokem, na vedlejší kolej, jako duchovně neperspektivní a proto nevyhnutelně směřující k záhubě.

No a žel, právě toto je stav, ve kterém se v současnosti nachází Evropa.

A při tom Evropa kráčel po celá staletí relativně správně! Byla totiž křesťanskou a hodnoty křesťanství se její obyvatelé snažili vnášet do svých životů. Samozřejmě že více, nebo méně efektivně, přičemž nelze opomenout i mnohé negativní jevy, jakým byla třeba inkvizice, nebo náboženské konflikty a války. Každopádně však Evropa, i navzdory všem svým chybám přece jen stála v přirozeném proudu duchovně evolučního vývoje univerza.

Žel, zásadní trhlina v tomto vývoji se začala objevovat koncem 19. století a začátkem 20. století nástupem průmyslové revoluce. Množství technických výdobytků vyvolalo totiž obrovské nadšení z toho, co všechno člověk dokáže. Vyvolalo nadšení z lidských rozumových schopností a možností.

Duchovní začalo být považováno za cosi prožité, zpátečnické a nemoderní. No a výsledkem tohoto nově nastoupeného trendu je současný materialismus a ateismus. Výsledkem je vznik nového náboženství konzumu a užívání si. Náboženství plného břicha a plných peněženek.

Jak však již bylo řečeno na začátku, vše, co nastoupí destruktivní trend ztráty duchovnosti je samotné směrováno k destrukci, protože rozklad duchovnosti a s ní neoddělitelně spojené mravnosti se nevyhnutelně, dříve nebo později transformuje do podoby rozkladu vnějšího. Pokud totiž v národech ztrácí duchovnost význam, z hlediska duchovní podstaty univerza ztrácí význam existence takových národů, protože se odvrátili od chtěného evolučního vývoje.

Evropa se nyní podobá starověkému Římu těsně před jeho pádem. Římu, ve kterém v jeho začátcích vládl určitý řád a určitá morálka, zatímco pod vlivem blahobytu a peněz proudících z provincií propadl na svém sklonku dekadenci, zvrácenosti, zvrhlosti a nemravnosti. Až nakonec, kvůli svému hlubokému vnitřnímu hodnotovému rozvratu přestal být schopen čelit nájezdům barbarů.

I současná Evropa se zmítá v nemravnosti a nejrozličnějších zvrácených trendech, které evropské instituce prosazují jako normu. Ať již je to gender ideologie, registrované partnerství, předčasná sexualizace mládeže a podobně.

A stejně, jako za dob Říma začíná být i Evropa atakována novodobými barbary, kteří přicházejí, aby ji srazili na kolena.

V evangeliích se píše: kde je tělo, tam se shromáždí supi. To znamená, že vše jen čistě hmotné, bez úsilí o duchovní je ve skutečnosti mrtvé a jako mrtvé musí být odstraněno. A tak se tedy nyní v podobě migrantů a agresivního islámu slétají do Evropy supi, aby tuto duchovní mrtvolu odstranili z povrchu zemského.

Migranti k nám přinášejí islám s jeho živelnou duchovností. S duchovností středověkým způsobem krutou, ale přece jen duchovností, na rozdíl od duchovně vyprázdněné, materialistické, ateistické a konzumní Evropy. Do popředí se tedy jednoznačně tlačí to, co je schopné nést dále štafetu duchovnosti, zatímco to, co duchovnost ztrácí je zákonitostmi univerza odsouváno bokem, směrem k úpadku a absolutnímu rozvratu.

O všech těchto skutečnostech neříkám snad proto, že bych byl na straně islámu, ale proto, abychom pochopili nejhlubší příčiny současného dění a tím poznali, v čem spočívá záchrana. A záchrana spočívá jedině v našem opětovném zařazení se do proudu duchovní evoluce.

Můžeme totiž vystavět kolem celé Evropské unie pěti metrovou zeď a můžeme vyhostit úplně všechny migranty, pokud ale nezastavíme vlastní, duchovní a morální rozklad a nezařadíme se do proudu duchovní evoluce, budeme napadení jinými rozkladnými činiteli, abychom jimi byli nakonec, jako vývojově neperspektivní zcela zničení.

Alláhu akbar! S těmito slovy na rtech a v duši přicházejí uprchlíci do Evropy. A mají pravdu! Mají tisícinásobně pravdu, protože Bůh je opravdu velký! A jeho ignorování, jeho zpochybňování, jeho zesměšňování, jeho odsouvání do říše pohádek se nakonec může stát současnému, konzumnímu evropskému živočichovi osudným! V univerzu, které je duchovní se totiž prostě nelze vyhnout tlaku duchovní evoluce, což prakticky znamená, že máme pouze tři možnosti.

První možnost spočívá v opětovném návratu ke křesťanským hodnotám a k jeho kultivované duchovnosti, která plně odpovídá našemu prostředí, naší tradici a naší mentalitě.

Druhou možností je, že budeme k duchovnosti donuceni násilím, prostřednictvím kulturně, ale i mentalitou absolutně cizího islámu v jeho středověké podobě a s jeho středověkými způsoby.

A třetí možností je naše absolutně vymazání z povrchu zemského, ale i z celého tohoto stvoření, protože právo na existenci ve stvoření, které je svou podstatou duchovní má jedině to, co směrem k duchovnímu usiluje! A to platí pro každého jednotlivce osobně, jako i pro celé národy!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Jiný, úzkost vzbuzující pohled na podstatu Stvořitele

Existují období v roce, jako například Vánoce, nebo Velká Noc, kdy se v Evropě, jako nějaký archaický pozůstatek její křesťanské minulosti zvykne mnohem intenzivněji vyslovovat slovní spojení: Boží Láska. A tato Láska prý miluje absolutně všech bez rozdílu, čímž v pohodlných a konzumních lidech dneška vytváří iluzi jakési neomezené láskyplnosti, proudící k ním od Stvořitele.

S tímto uklidňujícím vědomím se pak dále oddávají všem svým přáním, žádostem a choutkám, podvědomě se spoléhaje na jistotu velké, vše odpouštějící Lásky Nejvyššího.

Slepé a bláznivé je lidstvo, které chce vidět Pána pouze takového, jak mu to vyhovuje a ne takového, jaký ve skutečnosti jest. Neboť skutečnost je úplně jiná a vůbec nevyvolává blaženou pohodu a jistotu ochraňující lásky, ale naopak, husí kůži a oprávněnou úzkost. A tato skutečná realita, v celé její nekompromisní tvrdosti zanedlouho plně dopadne na pokrytecké lidstvo.

Práva vznikají totiž jen tam, kde se plní povinnosti!

Každá bytost ve stvoření, tedy i člověk má právo na Lásku Nejvyššího, ale jen tehdy, pokud si on sám plní svou vlastní povinnost lásky k Němu! A to tím, že se snaží poznávat jeho Vůli a tuto Vůli se usiluje aplikovat do svého každodenního života.

Kdo takto miluje Pána, může zcela jistě počítat s jeho Láskou! Kdo se však o Pána nezajímá a absolutně ho ignoruje, ten naopak musí počítat s jeho Spravedlností!

Náš bezbožný, materialistický a poživačný svět tedy darmo doufá v Boží Lásku, protože právě kvůli své bezbožnosti, kvůli svému materialismu a kvůli své tupé a prázdné poživačnosti bude mít zanedlouho co do činění s Boží Spravedlností!

Spravedlnost Nejvyššího, o níž lidstvo nechce nic vědět se nad ním tyčí jako mohutný, ledový skalní masiv, přičemž z jeho vrcholu již slyšet hukot padající laviny. A řítící se lavina spravedlivých zpětných účinků dokonalých a neotřesitelných zákonů Božích zanedlouho tragicky dopadne na nás i na celou naši planetu.

Pak lidé, oddávající se svým vlastním iluzím náhle na vlastní kůži okusí všechny důsledky své bezbožnosti, svého materialismu a své tupé poživačnosti. Na vlastní kůži okusí důsledky a ochutnají shnilé, zkažené ovoce svého sobectví, chamtivosti, egoismu, závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, nečistoty, zvrhlosti, povrchnosti, plytkosti myšlení, duševní prázdnoty a mnoha jiných podobných vlastností, tak vzdálených od Vůle Pána. Od Vůle Pána, která nás přece vždy nabádala pouze k dobru, spravedlnosti, lidskosti, ohleduplnosti, ušlechtilosti, čistotě a lásce k bližnímu.

Tento svět se však každodenně vysmívá Vůli Nejvyššího a jeho požadavkům vůči lidem. Tento svět vůbec nemiluje Pána a přece se drze odvažuje počítat s jeho Láskou. Ale v tom se přepočítal, protože se mu jako konečné odpovědi dostane něčeho úplně jiného! Dostane se mu neúprosné a neoblomné Spravedlnosti, v níž zpětných účincích sklidí odpovídající žeň své vlastní setby. Sklidí ovoce svého vlastního sobectví, chamtivosti, egoismu, závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, nečistoty, zvrhlosti, povrchnosti, plytkosti myšlení, duševní prázdnoty a ignorování Vůle Stvořitele.

Za to, že jsme kdysi přibili na kříž Lásku a svou neláskou a bezohledností k jiným lidem ji na kříž přibíjíme každodenně, přibije nyní na kříž nás Spravedlnost Nejvyššího!

Za to, že jsme kdysi dohnali Lásku na cestu utrpení a svou neláskou k lidem způsobujeme každodenně utrpení jiným nás požene Spravedlnost Nejvyššího na naši vlastní, osobní Golgotu.

Za to, že jsme kdysi plivali a vysmívali se z Lásky a vysmíváme se z ní dodnes, protože ve svém každodenním životě vůbec nezohledňujeme její ponaučení, za to na nás dopadne drtivý úder Spravedlnosti Boží, po kterém se již mnozí nikdy nevzpamatují.

Jsme blázni a pokrytci, protože čím více jsme se vnitřně, ale i navenek ve svých životech vzdalovali od Lásky Nejvyššího, tím více jsme chtěli vnímat Stvořitele pouze jako Lásku. Nad obyvatelstvem planety Země však burácí drsný hlas. Volá směrem k Zemi a k lidstvu:

„Amen, amen pravím vám, čas Lásky pominul a nastává čas Spravedlnosti!“

„Neboť kdo nehledal Lásku, ten najde Spravedlnost! Kdo neprosil o Lásku, tomu se dostane Spravedlnosti! A před tím, kdo nebušil na bránu Lásky se otevře brána Spravedlnosti!“

Ano, bude to všechno tak, jak kdysi předpověděl Kristus, který dobře znal lidi. A oni se v tomto směru vůbec nezměnili. Když ho totiž vedli na Golgotu a mnohé ženy nad ním plakali pravil: „Neplačte nade mnou, ale nad sebou a svými dětmi. Neboť pokud se toto děje se zelenou ratolestí (Boží Lásky), co se bude dít se suchými?“

Co se bude dít jednotlivcům a pozemskému lidstvu, plnému sobectví, chamtivosti, egoismu, závisti, nenávisti, bezohlednosti, podvodu, nečistoty, zvrhlosti, povrchnosti, plytkosti myšlení a duševní prázdnoty?

Nehodní lidé! Ne Láska Pána všech světů se vznáší nad námi! Nad našimi hlavami se blýská meč Spravedlnosti velkého, všemohoucího Boha, připraven k úderu! Připraven k úderu, protože stále opovrhujeme jeho Láskou!

Kdo obstojí? Kdo se zachrání? Kdo unikne záhubě? Pouze ten, kdo dnes, v době očekávání oprávněného úderu ocelového meče Spravedlnosti Boží v sobě ještě urychleně dokáže vzbudit lásku k Pánu všech světů. Lásku k jeho Vůli! Lásku k dobru! Lásku k čistotě, spravedlnosti a všem ostatním vysokým a vznešeným ctnostem! A v samozřejmě, v neposlední míře lásku k bližnímu!

Kdo to ale nedokáže, nebo to projde jen s posměchem, tak příznačným pro lidi, ten je již nyní ztracen.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Jsou Slované méněcenná rasa? Z hlediska západu žel ano!

Existují věci, které podvědomě tušíte až do chvíle, kdy se setkáte s jejich jasnou verbální formulací. Přesně takto jsem se nedávno setkal s názorem jistého mladého člověka, který pracoval ve třech západních zemích a tvrdil, že všude cítil určitou nadřazenost vůči nám. Vůči Slovanům z východní Evropy.

Dá se samozřejmě namítnout, že jde pouze o názor čistě subjektivní, avšak jako pádný protiargument vůči všem potencionálním obhájcům západu bych rád předložil volně tlumočeno, mimořádně silné poselství slovenského historika Viktora Timuru:

„Pro západ jsou Slované stále cosi méněcenné, co mu má sloužit. Západ totiž vždy byl a stále je vůči Slovanům nepřející a nevraživý. Měli bychom si proto konečně uvědomit, že náš charakter a naše zájmy nejsou totožné se západními.

Základní bytostný princip západu totiž spočívá v expanzi, výbojnosti a v parazitování na bohatství poražených a podmaněných, z čehož až dosud profitoval. Hesla o svobodě, suverenitě, humanitě a lidských právech jsou pouze zastírací manévry, za kterými se skrývá agrese a expanze. A to hlavně pod vedením s USA. V současnosti se tento bytostný princip západu dostává do potíží, problémů a krizí. Proto narůstá agresivita a úsilí znovu expandovat. A to zase především na východ.

Slovanům byli vždy cizí západní principy života a bytí. Slovanský princip života a bytí totiž není založen na expanzi, výbojích a parazitování na materiálních zdrojích a přírodním bohatství podmaněných, ale na vlastní práci.

Čím více se však společenský systém na západě rozkládá, tím více investuje do expanzivních a represivních složek. Profesionální, to jest žoldnéřské armády mohou sice vyhrávat marginální bitvy, ale ne války, protože zániku rozkládající se společnosti nedokážou zabránit ani mnohočetné kordony těžkooděnců. “

Pan Timura, jako historik, zabývající se dávnou historii Slovanů dále říká, že naše historie tak, jak se o ní učí děti ve školách je pouze účelově zmanipulovaným, pangermánským obrazem skutečných dějin. Je totiž vytvořena na objednávku, aby dokonale vyhovovala mocensky politickým cílům a zájmům západu.

A já uvádím konkrétní příklad potvrzení slov pana Timuru. Je jím takzvaný franský kupec Samo, který prý sjednotil Slovany a položil základy Velkomoravské říše. Tím se však nám Slovanům nepřímo naznačuje, že jsme si nikdy nebyli schopni sami vládnout. Že ten, kdo nás dokázal sjednotit a vládnout nám musel přijít vždy jen ze západu.

V naší historii, ale i v naší nejaktuálnější současnosti tedy vládne cílená snaha potlačovat, relativizovat, ba až zesměšňovat absolutně vše, co není v souladu se západní gloriolou nadřazenosti a výlučnosti, nebo s politickými zájmy západu.

Média, jako rozhodující činitel ve formování názorů společnosti jsou v rukou západních majitelů a proto poslušně šíří jejich propagandu. A plně poplatné mocenským snahám západu jsou i média veřejnoprávní, dávající prostor lidem, kteří znevažují a relativizují to naše vlastní a národní a vyzdvihují zejména to evropské a tedy západní.

Média jsou tedy postaveny na masivní glorifikaci všeho, co se nachází od nás směrem na západ a naopak, na masivní dehonestaci všeho, co se nachází od nás směrem na východ. Na východě se totiž nachází velká, slovanská říše zla! Její největší zlo však ve skutečnosti spočívá v tom, že se odmítá sklonit před nadřazeností západu a že si nenechá poslušně vyrabovat a vydrancovat krajinu tak, jako středoevropští slovanští vazalové.

Vůči Rusku a Rusům je možné mnoho namítat. Třeba ruskou mafii, nebo ruskou vodku, kterou se opíjejí. Ano, rozhodně nejsou dokonalí a mají množství chyb. Navzdory všemu však mají přece jen cosi mimořádně cenné, co ostatní slovanské národy již téměř ztratili.

Mají hrdost! Hrdost na to, že jsou Rusové a že jsou Slované! Mají hrdost, to jest vlastnost, která se ostře příčí mentalitě otroků bez hrdosti, které z nás zformovala a stále usilovně formuje západní propaganda.

Žel, takovými politováníhodnými otroky a sluhy bez špetky vlastní hrdosti je dnes převážná většina naší mládeže, fascinované západem se všemi jeho příležitostmi, které se jim nabízejí. Skutečnou a nejhlubší podstatu této lži však již před staletími odhalil Ezop v jedné ze svých bajek:

Setkal se jednou tlustý pes s vyhublým vlkem. Pes se chlubil tím, jaké mu dává jeho pán dobroty. Chvály nebrali konce, avšak vlk si mezi tím všiml odřenou srst na krku psa. Zeptal se ho, od čeho to má?

„Přece od obojku,“ řekl pes.

„Ty býváš uvázán?“ Zeptal se vlk

„Ano, ale občas se mi podaří ujít. Tak jako dnes „.

„No, děkuji pěkně za takovou sytost,“ řekl vlk a odběhl do lesa.

A přesně takto je to také s naší mládeží, ale i se všemi ostatními, kteří odcházejí na západ. Ať již kvůli lepším pracovním příležitostem, kvůli slušným penězům, které si tam mohou vydělat, nebo kvůli vyšší životní úrovni. A přestože se jim toto všechno skutečně splní, vždy v podstatě zůstanou jenom tučnými psy, jejichž pán nesvobodně uvazuje na svém dvoře.

Vždy budou totiž jen něčím méněcenným, čemuž se milostivě házejí zbytky ze stolu hojnosti. Té hojnosti, která je ovocem parazitování na jejich vlastní práci, jakož i na práci jejich otců a matek u nich doma, kteří pracují za mizerný plat v otrockých boudách, patřících západním majitelům. A pracují tam v mnohem vyšším pracovním nasazení a za mnohem nižší mzdu, jako pracovníci v týchž firmách a na stejných postech na západě.

Kde je naše hrdost Slované? Neprodali jsme ji snad za plná břicha a za drobky ze stolu hojnosti, které nám házejí naši otrokáři? Neprodáváme ji snad za jidášských třicet stříbrných, čímž v očích otrokářů pouze potvrzujeme jejich teorii o naší méněcennosti?

Je snad opravdu méněcenný ten, kdo má schopnost poctivě pracovat? Kdo není výbojný? Kdo ze své vnitřní bytostné podstaty nikdy neusiluje žít v nadstandardu? V nadstandardu nad možnosti vlastní práce tím, že bude parazitovat na jiných?

Takový člověk není přece vůbec méněcenný! Naopak, je mnohem cennější! Neboť v konečném důsledku vůbec nezáleží na tom, jestli je někdo ze západu, nebo z východu! V konečném důsledku záleží pouze na tom, jaký je kdo člověk! Jako hodnotný je člověk! Jak vysoké hodnoty uznává! Zda je to člověk, spoléhající se na plody vlastní práce, projevující až naivní důvěřivost k jiným, nebo je to naopak člověk, žijící si v blahobytu, který on, jeho otcové a dědové nezískali jen vlastní prací. Nicméně on se z výšky tohoto nakradeného blahobytu dívá na jiných jako na méněcenných.

Je opravdu bezpředmětné a směšné rozdělovat lidi na lidi ze západu a z východu. Lidí totiž lze ve skutečnosti rozdělit jedině na dobrých a méně dobrých. Na hodnotných a méně hodnotných. To jest na ty, kteří uvažují a jednají ve smyslu lidsky konstruktivních hodnot a tímto způsobem také žijí a na ty, kteří uvažují a jednají jinak. A sice destruktivně a paraziticky vůči jiným.

Avšak každá destrukce se musí nakonec obrátit proti tomu, kdo na ni sází. A přesně tak se morálně a mravně destruktivní způsob myšlení západního světa začíná pomalu měnit v destrukci reálnou. V reálný rozklad společnosti, která nespoléhala na lidsky a duchovně dostatečně konstruktivní hodnoty.

Kdo totiž mečem bojuje, musí i mečem zahynout! A musí zahynout proto, aby uvolnil cestu tomu, co je duchovně a hodnotově konstruktivnější. Co je lepší! Co je vnitřně zdravější! Co stojí hodnotově výše!

Současnému rozkladu západního světa, kterému předcházel jeho vnitřní, mravní, hodnotový a duchovní rozklad nedokáží opravdu zabránit žádné žoldnéřské armády, ani žádní těžkooděnci. Neboť jednoduše to, co z hlediska nastavení výšky hodnot elementární lidskosti dlouhodobě nekráčí správně, musí časem zdegenerovat a padnout tak, jak nezbytně padá shnilé jablko ze stromu. Strom tohoto univerza totiž ponese pouze vnitřně a hodnotově zdravé jablka, která pokud dozrají, přinesou bohatou úrodu.

Proto se tedy mohutná říše západu, stojící na hliněných nohách nekonstruktivních hodnot pomalu, ale jistě hroutí, aby se tím uvolnil prostor pro dosud utlačované Slovany, kteří jsou nositeli mnohem zdravějších a konstruktivnějších hodnot z hlediska skutečné lidskosti.

Ale namísto snahy o pochopení příčin současného stavu a následnému hodnotovému obratu západu směrem k lepšímu se pouze stupňuje jeho agresivita a restrikce. Neboť navyklý model jednání není tak snadné změnit. Jak se totiž říká, kůň, který se chystá zdechnout nejvíce kope. A tento kůň, nacházející se v agonii chce ještě nakonec dokopat svět do nové, velké války s Ruskem.

Slované, zvedněme již přece své hlavy! Mějme hrdost sami k sobě, protože pokud ji my mít nebudeme, nebudou ji k nám mít ani cizí!

Slované, postavme se třeba v tichém odporu vůči aroganci západu, který nás i přes naše protesty nadále krmí podřadnými potravinami. Potravinami, které mají sice stejný obal, ale diametrálně rozdílnou kvalitu na západě a na východě.

Mějme přece hrdost a nekupujeme to! Kupujme raději naše vlastní výrobky! Kdo si totiž nedokáže vážit své vlastní, mnohem kvalitnější, ten si pak opravdu zasluhuje, aby ho cizí krmili odpadem.

Kdykoli zapneme televizi a otevřeme noviny, buďme si dobře vědomi toho, že jde o nástroje západní propagandy, protože jejich vlastníky jsou západní majitelé. Přestaňme již konečně věřit tomu, co nám říkají! Přestaňme se klanět výlučnosti západu, pod ochrannými křídly jehož prý musíme zůstat navždy, protože bychom nikdy nedokázali být zcela samostatnými!

A tisíckrát opakovaná propagandistická lež o naší méněcennosti se pro mnohé naše bratry stala pravdou! Manipulujícím způsobem vnucenou pravdou, aby je nikdy ani ve snu nenapadlo zvednout hlavy a osvobodit se z nedůstojného vazalství západu. Proto jsou také uměle vnášené rozkoly do řad Slovanů a proto jsou štváni proti Rusku.

Prohlédněme konečně všechny tyto manipulující lži bratři a vzpamatujme se!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Katastrofální letní vedra jako varování lidstvu!

Absolutně nikdo nemohl přehlédnout mimořádné, téměř doslova africká vedra tohoto léta. Byla největší po celou dobu hydrometeorologických měření na našem území. Sucho, které je doprovází, negativně poznamenalo množství i kvalitu obilovin v letošní sklizni a s největší pravděpodobností negativně poznamená i úrodu podzimních plodin.

A právě během jedné z vln těchto obrovských veder se v médiích objevila zpráva, že 2. srpna jsme vyčerpali ekologický limit naší planety na rok 2017 a od tohoto dne začínáme žít na takzvaný enviromentální dluh. To znamená, že spotřebováváme více přírodních zdrojů, než biosféra může nahradit jeden rok.

Tento průlom nastává každým rokem o několik dnů dřív, co naznačuje, že naše „potřeby“ se neustále zvyšují. A i když ekosystémy jsou v podstatě velmi odolné, pokud se dostanou za určitý „bod zlomu“, mohou se zhroutit a přestat fungovat. A my se k tomuto bodu naším bezohledným jednáním každým rokem více a více přibližujeme.

S ohledem na výše uvedené skutečnosti je však velmi důležité pochopit jejich vzájemné, hluboké propojení. Propojení mezi extrémními vedry na jedné straně a stále se zvyšujícím, enviromentálním dluhem na druhé straně, protože právě prostřednictvím veder, sucha a jiných přírodních anomálií začínáme být stále intenzivněji konfrontováni s nezvratnými splátkami našeho dluhu vůči ekologickým zdrojům planety Zem. Je to prostě nezbytná daň za její bezohledné drancování. A pokud se nevzpamatujeme a nezastavíme, ani příroda se nezastaví ve svém hromadění stále větších, extrémních klimatických jevů.

Nejdůležitější otázkou tedy je, zda jsme schopni v této souvislosti vyvodit sami vůči sobě nějaké konkrétní důsledky? Zda jsme ve svém životě ochotni něco změnit? Zda jsme ochotni přehodnotit hierarchii svých hodnot a svůj způsob života tak, abychom našim vlastním dílem přispěli ke zlepšení celkové situace? Zda jsme ochotni omezit naše potřeby natolik, že se stanou environmentálně přijatelnými?

Lidé však žel nemění absolutně nic ve svém myšlení, ve svých hodnotách, ve svých potřebách, ani ve svém přístupu k přírodě a k jejím zdrojům, protože podle jejich názoru mohou něco změnit pouze ti, kteří mají skutečnou moc, skutečné bohatství a tím pádem i největší podíl na drancování planety.

Je sice pravdou, že ti nejbohatší, nejmocnější, nejchamtivější a nejbezohlednější mají největší vinu na tomto drancování, avšak právě k jejich životnímu stylu, právě k jejich „hodnotám“, k jejich blahobytu, k jejich konzumu, k jejich plýtvání a k jejich rozhazování vzhlížejí obyčejní lidé jako k ideálu. Jako k něčemu velkému. Jako k něčemu, co by taky rádi dosáhli, kdyby měli to štěstí.

Pro většinu obyčejných lidí je tedy tento životní styl ideálem. Považují jej doslova za nejdůležitější hodnotu života! Za hlavní hodnotu bytí!

A žel, právě tímto způsobem se prázdné, ubohé, materialistické a sebevražedné hodnoty nejbohatších, nejmocnějších, nejbezohlednějších a nejchamtivějších stávají hodnotami celého lidstva. Hodnotami celé civilizace! Hodnotami téměř každého jednotlivce, s výjimkou několika jinak uvažujících.

Ne každý samozřejmě tohoto cíle dosáhne, ale téměř každý tyto hodnoty vnitřně uznává a usiluje se o ně, což se navenek projevuje vzrůstající chamtivostí, bezohledností, materialismem a konzumem. Projevuje se to touhou po penězích, majetku, moci, kariéře a touze mít více a více.

Toto jsou „ideály“ našeho světa, představující zásadní hodnotovou platformu většiny lidí, což má za následek ničení a drancování naší planety, protože každý jedinec se snaží uplatňovat tyto „ideály“ na té pozici, na jaké se právě nachází, se snahou vyšvihnout se co nejrychleji k elitě.

A všichni tito obyčejní lidé, spolu s elitou nejbohatších jsou škůdci planety Země. Jsou vinni za zhoršování klimatických poměrů na Zemi, protože k tomu přispívají svým vlastním dílem a podle svých vlastních možností. Neboť ve svých životech, ve svých názorech, ve svém myšlení a ve svém jednání usilují přesně o ty samé „hodnoty“, jako bohatí. Nicméně vedry, které jsme měli možnost zažít během tohoto léta nám příroda jasně ukazuje sebevražednou zvrácenost „hodnot“, které náš svět uznává.

Pokud nechceme svou planetu zničit a tím pádem zničit také sami sebe, čili již jenom čistě kvůli vlastnímu přežití bychom se měli zříci zvrácených hodnot materialismu, kariérismu, užívání si a nenasytné touhy mít stále více a obrátit se ke skutečným hodnotám. K hodnotám ducha! K hodnotám ducha, jejichž hromaděním a nabýváním nebudeme kolem sebe nic drancovat a ničit, ale naopak, vše povznášet.

Ne tedy mít, ale být! Snažit se v každé situaci o dobro, spravedlivost, ohleduplnost a skromnost. Usilovat o to být člověkem vysokých a ušlechtilých hodnot, v jehož hodnotové hierarchii stojí tyto hodnoty mnohem výše, než hodnoty materialismu a proto nemůže sklouznout do materialistického otroctví, plného zla, nespravedlnosti a bezcharakterností vůči ostatním kvůli dosahování hmotných výhod.

Záchrana života na planetě Zemi tedy spočívá ve změně hodnotové orientace! Hodnoty čistě hmotné, konzumní a materiální, které jsou hodnotami destruktivními, když stojí na prvním místě musí být proto na vrcholu hodnotové hierarchie každého člověka nahrazeny hodnotami ducha a vysokých, ušlechtilých ctností. Hodnotami dobra, spravedlnosti, lidskosti, skromnosti, jednoduchosti a nenáročnosti v potřebách!

A toto je přesně tím, co může, ba musí udělat každý člověk sám za sebe pokud chce, aby nás přírodní dění, které se již začíná bouřit vůči naší arogantní bezohlednosti nakonec všech nesmazalo z povrchu zemského.

Nikdo není tak malý a nevýznamný, aby tohle nemohl udělat sám za sebe. Aby nemohl přispět ke zlepšení celkové situace tím, že změní svou vlastní hodnotovou orientaci. Aby se nemohl uskromnit ve svých potřebách. Aby nemohl brát více ohled na přírodu a její možnosti.

Neboť jak již bylo řečeno, jedině pokud svou životní energii vlijeme do hromadění pokladů ducha, čím více je budeme nabývat, tím bude na zemi líp.

Pokud však nasměrujeme veškerou energii ke hromadění hmotných hodnot, nikdy nebudeme mít dost a vždy budeme chtít ještě víc. A prostřednictvím těchto svých, stále rostoucích sobeckých nároků budeme ničit a drancovat všechno kolem sebe, dokud nakonec svou rodnou planetu a tím pádem i sami sebe zcela nezničíme.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Člověče nešťastný, neodsuzuj křesťanství!

Je žel objektivním faktem, že křesťanství během dlouhé historie způsobilo mnohé zlo. Že má na svědomí spoustu bolesti, neštěstí a dokonce lidských životů. Můžeme vzpomenout třeba křižácké války, inkvizici a tak dále. No a právě kvůli této negativitě, historicky objektivně prokazatelné dnes mnozí lidé křesťanství odvrhují. Odvrhují jej jako celek, přičemž si ale neuvědomují, že tím zároveň odvrhují i vysoké duchovní učení, které by jim mohlo výrazně pomoci v jejich osobním, čistě lidském vývoji, ale především v jejich vývoji duchovním.

Položme si totiž zásadní otázku: je možné odsuzovat křesťanství, to jest učení Ježíše Krista, přicházející na Zemi z nejvyšších výšin, přímo od Stvořitele a ke Stvořiteli směřující za to, že jeden z nejbližších Ježíšových spolupracovníků byl zrádce? Vrhá snad Jidášova zrada nejmenší stín zakalení na čistotu Ježíšova učení?

Odpověď je více než jednoznačná: nevrhá!

A přesně toto platí také v celém historickém kontextu. Na jedné straně máme totiž vysoké, ušlechtilé, čisté a nezničitelné ideály původního křesťanství. Na druhé straně však máme stovky bezcharakterních lidských jedinců, pokolení Jidášů v řadách křesťanství, kteří tyto ideály vždy jenom zneužívali ve svůj vlastní prospěch. Ve svůj prospěch osobní, finanční, mocenský, politický nebo, jakýkoliv jiný.

Těmto jedincům byli v podstatě ideály pravého křesťanství vždy ukradeny. Ve skutečnosti jim byli dobré pouze proto, aby mohli jejich prostřednictvím účinně jiných ovládat, manipulovat s nimi a profitovat z nich.

Tato dvě fakta se musí lidé naučit rozlišovat při posuzování křesťanství. Na jedné straně totiž křesťanství vždy bylo a vždy bude nositelem těch nejvyšších a nejušlechtilejších ideálů, avšak na druhé straně se v jeho řadách nacházelo, a žel i nachází mnoho bezcharakterních jedinců, kteří tyto ideály pouze zneužívají pro své vlastní, zištné záměry.

Žel, dnešní lidé jsou převážně povrchní. A protože nejsou ochotni hlouběji nad věcmi uvažovat, ve své povrchnosti všechno toto spojují dohromady a tím pádem odsuzují křesťanství paušálně, jako jeden celek. Ale tím vylévají společně s vodou také dítě. Tím totiž odvrhují spolu s jeho objektivně historicky prokazatelnými negativy i vysoké duchovní učení, kterým původní a zdravé jádro křesťanství stále je a stále zůstane.

Řekněme si proto nyní něco o dvou základních pilířích křesťanství, které i navzdory všem jeho chybám přece jen představují cestu, která musí vést každého člověka duchovně pouze nahoru. Cestu, která jej musí vést ke Světlu a k Stvořiteli, pokud bude v tomto smyslu mluvit, jednat, myslet a žít.

Dva základní principy, nebo pilíře křesťanství jsou ve skutečnosti velmi jednoduché. Jejich pochopení a život v souladu s nimi nevyžaduje náročné teologické studium. Jsou prosté, protože jsou v souladu s jednoduchostí, kterou Ježíš zdůraznil slovy: být jako děti. Proto je nejhlubší podstata křesťanství přímo dětsky jednoduchá a spočívá v lásce k Bohu a v lásce k bližnímu.

Ježíš geniálně shrnul toto jádro do jediné věty: Miluj svého Boha celým svým srdcem, celou svou myslí, celou svou silou a miluj bližního svého, jako sebe sama.

To je podstatou všeho! V tom je celý zákon a proroci! V této jedné větě je skrytá podstata celé hrubé Bible, to jest Starého a Nového zákona.

Řekněme si však něco blíže o těchto dvou pilířích křesťanství, abychom pochopili, jak je třeba správně vnímat a správně ve svém životě uplatňovat.

Především pár slov o lásce k Stvořiteli. Ta spočívá v úsilí o poznání a plnění jeho Vůle. Ve vážné osobní snaze o znovu nalezení zdravého jádra pravého křesťanství, očištěného ode všech zlovolných pokřivení a dogmat, které do něj účelově vnesli nejrůznější Jidáši a zrádci, aby mohli tímto způsobem snadněji a efektivněji ovládat jiných a manipulovat nimi. Proto je skutečně nutné vyvinout vážné úsilí, abychom poznali autentické křesťanství v jeho čisté podobě, jak jej kdysi skutečně hlásal Kristus. V současnosti třeba opravdu vyvinout maximální snahu o poznání pravé Vůle Nejvyššího, definované Ježíšem, protože během staletí byla v řadách křesťanství naopak vyvíjena maximální snaha, aby byla tato Vůle pokřivená. Aby nevedla lidi ke Světlu, ale pouze do područí církví, které se staly pouze světskými mocenskými organizacemi.

A co druhý pilíř křesťanství, kterým je láska k bližnímu? Všichni přece dobře víme, jak máme rádi sami sebe. A právě takovou míru lásky, jakou máme vůči sobě se musíme naučit prokazovat také vůči našim bližním V praxi to znamená, že nikdy nemáme dělat jiným to, co nechceme, aby jiní dělali nám.

Tyto dva principy, tedy láska k Bohu a láska k bližnímu jsou tedy ve skutečnosti nejhlubší podstatou učení křesťanství. Každý, kdo v souladu s nimi žije a myslí, kráčí ke Světlu. A ať již chodí do kostela, nebo ne!

Chodit do kostela není totiž nutnou podmínkou cesty ke Světlu, ale samozřejmě, není to ani na překážku. Jediné, na čem skutečně záleží, je poctivé úsilí naplňovat lásku k Stvořiteli a lásku k bližnímu v každodenním životě. Křesťanem je tedy každý, kdo se tak chová, nebo alespoň se o to snaží, protože pravé křesťanství se projevuje skutky.

Kdo se ale tak nechová, ani se o to nesnaží, může být evidován třeba v deseti církvích současně, nikdy nebude pravým křesťanem.

Může snad drahocenná perla ztratit svou cenu, pokud padne do bláta? Je sice špinavá, ale její cena zůstává nezměněna! A právě takhle to je také s drahocennou perlou dvou základních a nadčasových pilířů pravého křesťanství, které nemohou v žádném případě ztratit svou velkou hodnotu. Ani když jsou ponořeny do bahna této Země.

Proto každý rozumný člověk, který si je vědom této skutečnosti, dokáže vyjmout klenot z bahna a očistit jej tak, aby čistý a jasný mohl zazářit v jeho dlani, v jeho srdci a v jeho duši. Aby člověku jasem svého ušlechtilého lesku neustále ukazoval správnou cestu ke Světlu.

Nerozumný je však každý člověk, který znechucený bahnem, vytvořeným lidmi samotnými, ponechá tuto drahocennou perlu bez povšimnutí, nebo ji ještě dokonce svou antipatii zadupe hlouběji do bláta. Nerozumný je ten, kdo ji nezvedne a nemá snahu ji očistit. A proto nikdy nezazáří v jeho dlani, ani v jeho srdci, ani v jeho duši. Proto mu neukáže cestu ke Světlu a on bude muset bloudit v temnotě této země, aby v ní nakonec zahynul. Zahynul nejenom smrtí těla, ale i smrtí navěky zatracené duše!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Holá pravda o válečných štváčích! Netušíte, kdo všechno mezi ně patří

V dnešní době pravděpodobně málokdo sleduje ruské filmy o boji proti německému fašismu během druhé světové války. Filmy na toto téma vznikají v Rusku také v současnosti, a navzdory určitým věcem, které by se jim daly vytknout, protože nakonec každému filmu se dá něco vytknout, jsou obecně nositeli jednoho velmi hlubokého poselství.

Ukazují, jak obyčejní lidé, kteří doposud žili především ve smyslu nižšího dobra, zaměřeného na svůj vlastní prospěch, dokázali překonat sami sebe. V hraniční situaci se totiž stali schopni položit své vlastní životy, všechny své naděje a všechno své vlastní současné a budoucí potencionální dobro za dobro vyšší. Za dobro národa, který byl napaden dobyvateli. Za spravedlnost, lidskost a mír!

Neboť pokud odhlédneme od vysoké politiky a všech ostatních, zákulisních politických machinací, válka milionů obyčejných ruských vojáků proti rozpínavosti německého fašismu, který náhle vpadl do jejich vlasti byla válkou spravedlivou, protože byla válkou obrannou.

Ale také němečtí vojáci obětovali svůj život! Nicméně, ve válce dobyvačné a tedy nespravedlivé. Ve válce, způsobené nadměrně vystupňovaným, nacionálním egoismem, který si právem nadřazené rasy dělal nárok na nový životní prostor na úkor jiných, rasově méněcenných.

Vojenský konflikt mezi fašistickým Německem a tehdejším Sovětským svazem má tedy hlubší a dosud nerozpoznanou dimenzi. Ukazuje nám totiž, kam to až může dospět, pokud se zaměříme pouze na dobro vlastní, egoistické a tedy nízké. Pouze na dobro hmotní a materiální, a to třeba i na úkor jiných.

Ukazuje nám, že preferencí tohoto druhu „dobra“ pouze roste lidská bezohlednost, lidská chamtivost a lidská nemorálnost. Ukazuje nám, že to všechno musí nakonec vést ke konfliktům a válkám.

Ukazuje nám tedy, že maximální vystupňování principu nízko stojícího dobra vždy zákonitě rozbíhá vojenskou mašinérii, která může být zastavena jedině tehdy, pokud se lidé stanou opět schopnými vyšvihnout se k dobru vyššímu. Když jsou lidé schopni obětovat své vlastní dobro a svůj život za dobro vyšší. Za dobro obecné! Když jsou lidé schopni umírat ve jménu spravedlnosti, cti, lidskosti a míru.

Neboť jedině ve vyzvednutí dobra celku, dobra obecného, dobra vysokých a ušlechtilých ctností, kterými je spravedlnost, čestnost, lidskost a morálka spočívá konstruktivní princip bytí. Princip, který dokáže zvítězit nad zlem a eliminovat jej! Princip dobra ducha, který kdyby byl lidmi trvale preferován v každodenním životě, naše civilizace by neznala konflikty a války, a žila by v harmonii.

Pokud ale lidé ve své nepochopitelné neschopnosti poučit se ustavičně preferují pouze ono nízko stojící dobro osobního, hmotného prospěchu, ve snaze o jeho nabývání začínají vždy stále více stupňovat svůj egoismus. A spolu s ním se stupňují ty nejhorší lidské vlastnosti, až to nakonec vše vyvrcholí v neštěstí válečného konfliktu, ve kterém se jedni snaží násilím dosáhnout „dobra“ a prospěchu na úkor jiných.

No a pak, pokud nemá být celý svět absolutně podmaněn, zotročen a zpustošen tímto typem „dobra“ a jeho přisluhovači, musí se lidé ve svém odporu vůči němu vždy opětovně hrdinsky vyšvihnout k dobru vyššímu. V mezní situaci agresivního vystupňování zvráceného principu nízko stojícího dobra musí být nejednou ochotni obětovat své vlastní životy za vysoké a vznešené principy, jakými je spravedlnost, čestnost, lidskost, morálka, nebo právo přežít lidsky důstojný život na zemi bez otrocké smyčky na krku. Pokud by ale lidé dokázali žít v takovémto vysokém mravním a morálním naladění natrvalo a vždy opět nově neklesali k uctívání nízkého, osobního dobra jako středobodu všeho, žádné války by nikdy být nemusely.

Když se ale i v naší současnosti zcela vážně hovoří o válce mocností a když se na ni intenzivně připravuje, je to jen a jen svědectvím toho, že v lidech naší moderní doby se opět začínají na maximální míru stupňovat všechny negativní vlastnosti, spojené s uctíváním a vyzdvihováním zmíněného, nízkého stupňe „dobra“.

A aby nebyl svět opět uvržen do zkázy válečného šílenství, musí lidé dneška v sobě dokázat mobilizovat princip vyššího dobra a všechny, s ním spojené vyšší a ušlechtilejší hodnoty. Neboť pokud to nedokážou teď, na úsvitu nové války, budou k tomu donuceni ve válečných hrůzách, které se na naší Zemi pravidelně opakují vždy z týchž důvodů.

Záleží na každém jednotlivci, zda se rozhodne dát svému životu vyšší rozměr. Rozměr ducha, rozměr dobra obecného, které je jediným skutečným dobrem, nebo mu dá jen nízký rozměr dobra čistě egoistického a materiálního. „Dobra“, které se nakonec vždy ukáže, jako to nejzhoubnější zlo!

Uvědomme si tedy, že není dobro, jako dobro! Uvědomme si, že existuje dobro vyšší, nás a naše vlastní, osobní zájmy přesahující a dobro nižší, zohledňující jedině naše vlastní, hmotné a materiální zájmy.

No a v závislosti na tom, k jakému druhu dobra se přikláníme, je nás samotných možné zařadit mezi lidi vysoko, nebo nízko stojících. A podle toho, kterých z nich je většina se utvářejí dějiny této civilizace.

Žel, dějiny naší civilizace jsou dějinami válek, vražd a neslýchaného utrpení, způsobeného jedněmi lidmi druhým. Toto je jasným svědectvím ubohé nízkosti takzvaného „dobra“, které preferujeme a které je pouze dobrem čistě materiálně egoistickým, bez vyššího, duchovně morálního rozměru. Bez ohledu na dobro obecné. Na dobro pro všechny bez rozdílu.

A proto každý, kdo takto nízko myslí a jedná je podporovatelem a strůjcem války, protože jím podporované, nízké a egoistické materiální „dobro“ ve svém nezbytném stupňování vždy dosud zákonitě vyústilo do konfliktních situací, do agresivity a válek.

Strůjcem míru a harmonického, udržitelného způsobu života na Zemi je jedině ten, kdo ve všem, co myslí a činí bere vždy v úvahu dobro vyšší. Dobro obecné! Dobro ducha, stojící na preferování vysokých a ušlechtilých ctností. Jen takovýto člověk je opravdu člověkem, který chce mír a proto si také mír zaslouží.

Kdo však uctívá zlo svým nízkým a egoistickým pojetím dobra, toto ním živené zlo bude nakonec muset tvrdě dopadnout na jeho vlastní hlavu, aby se v hrůzách a bolesti přece jen vyšvihl ke skutečnému, vyššímu dobru, které jej přesahuje a které je jediným pravým dobrem.

Nebo, když to nedokáže, bude muset v těchto hrůzách a bolestech zahynout. Zahynout nejen smrtí těla, ale také smrtí nenapravitelně hodnotově zvrhlé duše.

Konečný závěr: Člověče, žij čestně, spravedlivě, skromně a lidsky! Neboť pokud takovým nebudeš, tvá nečestnost, nespravedlnost, neskromnost a nelidskost tě nakonec dotlačí k tomu, že budeš muset s nasazením vlastního života bojovat za čest, spravedlnost a nejelementárnější lidskost na Zemi.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Co bylo podstatou původní duchovnosti dávných Slovanů?

Jaká byla duchovnost našich slovanských předků před příchodem Cyrila a Metoděje? Je opravdu jen nějakými bájemi to, v co věřili, co uctívali a co považovali za realitu? Kdo byli ve skutečnosti jejich takzvaní „bohové“?

Všem nám je jasné, že lidé v minulosti žili v úplně jiném vztahu k přírodě, jako my dnes. Můžeme to vidět třeba na životě našich předků před sto lety. A to samozřejmě již ani nemluvě o lidech před více než tisíc lety, tedy v období Velké Moravy, o kterém budeme hovořit.

Pro tehdejší lidi byla příroda přirozeným partnerem. Byla jim soupeřem, se kterým bylo třeba počítat a jehož nebylo hodné podceňovat. Naši předkové měli vůči ní patřičnou úctu, cítili k ní bázeň, ba dokonce až určitou posvátnost.

No a právě prostřednictvím tohoto svého postoje začali časem nabývat schopnost reálně vnímat vědomou inteligenci, stojící za správou přírodního dění.

Pouze my dnes si totiž myslíme, že v přírodě se vše děje jaksi samo od sebe. Že po jaru samo od sebe přichází léto, pak podzim a zima. Že sám od sebe přichází déšť, vítr, atd.

To je ale omyl, protože nic se neděje jen tak samo od sebe. Za všem přírodním děním stojí vědoma inteligence, která jej spravuje, řídí a udržuje.

Jen si třeba zkusme vzpomenout na staré lidové pohádky. Najdeme v nich množství zmínek o různých vílách, rusalka, vodnících, skřítcích, nebo jiných bytostech, které jsou spojeny s určitým konkrétním přírodním děním.

Tyto bytosti však nejsou žádným výmyslem, jak se my dnes domníváme. Jsou ve skutečnosti personifikací a zosobněním vědomé inteligence, spravující přírodní dění, protože naši předkové ji mohli vnímat, komunikovat s ní a částečně s ní také spolupracovat.

Celkem prakticky to tedy znamená, že třeba vědomou inteligenci, kterou vnímali za správou vodstva nazvali vodníky. Vědomou inteligenci, stojící za spravováním rostlin a stromů nazvali elfy. Vědomou inteligenci, stojící za péčí o půdu nazvali gnómy. Vědomou inteligenci, schopnou hýbat pohořími nazvali obry, a tak dále, a tak dále.

Podstata duchovnosti našich slovanských předků tedy spočívala v uctívání vědomé inteligence, stojící za přírodním děním.

A pokud se podíváme na přírodu, na její nádheru, účelovost a pořádek, na to, že v podstatě umožňuje život člověka na Zemi, musí nám být jasné, že inteligence za ní stojící může být jen pozitivní. Že může stát jedině v službách Světla!

Když totiž čteme v evangeliích, že bez Vůle Stvořitele nespadne na zem ani lísteček ze stromu, tak je to právě tato vědomá inteligence, stojící za přírodním děním, která Vůli Stvořitele ve světě přírody reálně naplňuje. Představuje to tedy nespočet věrných služebníků Nejvyššího, naplňujících v přírodním světě jeho Vůli.

Zkusme se nyní podívat na některé konkrétní služebníky, a podívejme se na ně nejen z hlediska slovanské mytologie, ale také s průnikem do mytologie starogermánské, řecké, nebo římské, protože všechny tyto dávné národy měli své vlastní kontakty s onou vědomou inteligencí a samozřejmě, nazvali ji svými vlastními jmény. Při hlubším pozorování je ale zjevné, že zde vždy jde stále o totéž.

Nejvyšším slovanským vládcem živlů byl Perun, správce hromů, blesků a bouří. Jeho obdobou v starogermánské mytologii byl Thor. V řecké mytologii zase Zeus a v římské Jupiter.

Nejvyšší vládce světa přírody, nazvaný různými národy různými jmény měl své sídlo na určité hoře. Ve starověkém Řecku se jmenovala Olymp, zatímco staří Germáni ji nazvali Valhalla.

Ale vraťme se zpět k slovanským jménům vládců nejrozmanitějšího přírodního dění. Tak například Svarog byl vládcem Slunce a ohně, čili vědomou inteligencí, stojící za spravováním Slunce a ohně.

Morena byla vládkyní zimy a smrti.

Vesna vládkyní jara, mládí a života. Zaháněla Morenu, oživovala zmrzlou přírodu a přinášela svěží zeleň.

Devana byla Perunova dcera a vládla světlu nebeskému i světlu pozemskému.

Ve světě vědomé inteligence přírody však vládlo určité hierarchické uspořádání. Začínalo to od správy nejmenších rostlin, pak stromů, pohoří a pokračovalo to přes zprávu živlů, až po správu těch největších celků. A tak existuje například také vědomá inteligence, která má na starosti planetu Zemi a nazývá se Erda, nebo inteligence, spravující Měsíc, nazvaná Luna.

Starověké národy však prostřednictvím svého jemnějšího vidění dospěli ještě k vyššímu poznání. A sice, že určitý druh vědomé inteligence stojí i za správou všech vysokých a ušlechtilých ctností.

Tak například starověcí Řekové nazvali inteligenci, stojící za spravováním ctnosti moudrosti Pallas Athéna. Inteligenci, stojící za spravováním ctnosti cudnosti Artemis. Inteligenci, stojící za spravováním ctnosti věrnosti a mateřství Héra, a tak dále, a tak dále.

Dávné národy tedy neuctívali pouze vědomou inteligenci, stojící za správou přírodního dění, ale také inteligenci, stojící za spravováním vysokých a ušlechtilých ctností. A tyto skutečnosti, ať již přímo, nebo nepřímo kladli na stoupence tohoto typu duchovnosti požadavek zachovávat vysoké a ušlechtilé ctnosti ve svém každodenním životě. V podstatě zde tedy šlo o všestranný osobnostní růst jednotlivců prostřednictvím rozvíjení ušlechtilých ctností.

Máte dojem, že všechno toto jsou pouze nějaké výmysly, jejichž reálné potvrzení nelze nikde najít? Pokud ano, tak se mýlíte, protože o těchto skutečnostech existují dokonce historické písemné zmínky. V určitých klíčových momentech dějin totiž výše zmíněná inteligence zasahovala reálným a viditelným způsobem do vývoje věcí lidských. Uveďme si konkrétní příklady:

V evangeliích můžeme najít příběh o tom, jak se učedníci plavili s Ježíšem v loďce po moři a on usnul. Po čase se strhl vítr a začaly se vzdouvat velké vlny, až hrozilo, že se loďka potopí. Tehdy přišli učedníci za Pánem a řekli: „Pane, ty si tu spíš a nedbáš, že hyneme“. A Pán vstal, pohrozil větru i moři, takže okamžitě nastalo velké ticho.

Tento příběh popisuje zázrak, ale my dnes můžeme znát charakter tohoto zázraku, který nebyl ničím jiným, než vědomou komunikací s inteligenci, stojící za spravováním živlu větru a moře. A tato inteligence, stojící ve službách Stvořitele musela okamžitě uposlechnout příkaz toho, který sám přímo od Stvořitele na Zemi přišel.

Nebo další příklad z Bible, a sice přechod Izraelitů přes Rudé moře, když prošli jeho středem suchou nohou a jak je psáno: „voda stála jako zeď po jejich levé i po jejich pravé straně“.

Jde zde opět o krásnou ukázku toho, jak inteligence, nacházející se za přírodním děním ochraňovala národ, který byl povolán k přímé službě Stvořiteli.

Nebo ještě jiný příklad z naší nejaktuálnější současnosti. Je tomu pár let dozadu, kdy asijské země zasáhla vražedná vlna tsunami, která měla na svědomí tisíce lidských životů. Ba šlo to dokonce až do desítek tisíců.

Zajímavé ale je, že všechny volně žijící zvířata se dokázaly včas vzdálit do bezpečí, takže se jim nic nestalo. A tak paradoxně, ten nejmenší šneček se bezpečně plazil pár centimetrů od místa, kam až dosáhla vražedná přívalová vlna, která měla na svědomí tisíce lidských životů.

Proč se zvířata zachránily, ale lidé ne? Protože zvířata mají své spojení s inteligencí, stojící za správou přírodního dění a ta je včas varovala a dala jim přesně vědět, kolik stovek metrů od pobřeží se nachází bezpečná zóna.

A tato inteligence by samozřejmě varovala také lidi, kdyby byli otevřenější. Ale žel, lidé jsou přece realisté! Lidé přece nevěří v žádné pověsti, bajky a pohádky! A proto tito racionální lidé dnešní doby museli vlastními životy zaplatit na svou nevíru.

Nebo se podívejme třeba na léčivé rostliny, které každodenně používáme. Myslíte si, že jejich léčivé účinky byly objeveny pouze náhodně?

Vůbec ne? Toto poznání k nám přišlo prostřednictvím vnímavých jedinců, schopných komunikovat s inteligenci, stojící za správou přírodního světa, která jim prozradila, jaké konkrétní rostliny mají léčivé účinky na ten, nebo onen lidský neduh.

A dalších, podobných příkladů by se dalo samozřejmě uvést ještě mnohem více.

Co dodat na závěr? Snad jen to, co kdysi řekl Kristus: „Pokud byste měli víry byť jen jako hořčičné semínko a řekli byste této hoře: vstaň, zvedni se a vrhni se do moře, amen pravím vám, stane se tak!“

Pokud se ale takové a jim podobné věci dnes na zemi nedějí, neznamená to, že by se dít nemohly. Znamená to pouze, že lidem chybí podobná víra. Lidé totiž nemají ani jen za máček skutečné a pevné víry v Stvořitele, a již vůbec ne víru v nějakou vědomou inteligenci, stojící za správou přírody, která je však právě zde na zemi schopna ve světě přírodního dění reálně naplňovat Vůli Nejvyššího, v určitých zlomových momentech rovnající se zázrakům.

A proto realističtí lidé dneška mají pouze své vlastní zázraky. Zázraky svého rozumu, vědy a techniky, které jsou však žel pouze ubohou náhradou toho, co by byl člověk na Zemi schopen dokázat prostřednictvím své pravé a pevné víry v Páně a za podpory, pomoci a spolupráce vědomé inteligence, stojící za správou přírodního dění.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Demaskování pokrytectví charity, přijímání migrantů a ekologie

Žijeme v době maximálního rozkvětu pokrytectví a tento fakt nebude žádnou novinkou pro nikoho, kdo je jenom trochu vnímavý. A jedním z nich je například to, že lidé, kteří svým bezohledným jednáním způsobují jiným zlo se zároveň často staví do role humanistů a dobrodinců. Vždy ale řeší jenom důsledky a nikdy se nezaměří na samotnou podstatu problému. To by totiž znamenalo nutnou změnu chování jich samotných, což dosud nikdo z těchto takzvaných dobrodinců neučinil.

Ale abychom jen neteoretizovali, uveďme si pár konkrétních příkladů tohoto specifického druhu pokrytectví. Prvním z nich bude charita.

Charita je pomocí nejchudším. Ale kde se vzali tito nejchudší? Ne všichni si to totiž zavinili sami!

Nemají snad bídu těch nejchudších na svědomí právě ti nejbohatší? Ti kapitalisticky nejdravější a nejbezohlednější?

Není snad celý současný společenský systém uzpůsoben tak, aby se v něm bohatí stávali stále bohatšími a chudí stále chudšími? Aby bohatí a mocní byli v jejich bezohledném a bezcharakterním hromadění zisků zákony nepostižitelní?

Není snad už téměř nepsaným pravidlem, že čím více někdo má, tím větší je pravděpodobnost, že to nabyl nepoctivě? Že se za tím často skrývá podvod a mafiánské praktiky?

Takto se žel v dnešní době nabývá a zvelebuje bohatství na jedné straně, ale zároveň vytváří bída, nouze a chudoba na druhé straně.

Ale i takový bezohledný člověk má přece jen svědomí, které se v něm alespoň čas od času pohne. A aby ho uspokojil, vyčlení ze svého nečestně nabytého bohatství nepatrnou špetku a tuto, se vší možnou mediální pompou ušlechtile daruje těm nejpotřebnějším. Těm nejchudším, z nichž mnohých on sám vyprodukoval svým vlastním, bezohledně nečestným chováním, zatímco tisíce ostatních chudých a nuzných i tak zůstávají bez jakékoliv pomoci.

Toto jsou dobrodinci naší doby! Toto jsou humanisté a osobnosti plné lidskosti, pomáhající těm nejpotřebnějším, které můžeme vidět na televizních obrazovkách! Toto jsou lidské kreatury, které dokázali pošpinit ještě i takový ušlechtilý počin, jako je charita.

Nebo další příklad. Příklad nanejvýš aktuální. Je jím pomoc uprchlíkům. V současném pojetí je to opět jenom řešení důsledků, bez snahy řešit skutečné příčiny. To velké pokrytectví spočívá v tom, že Evropa se na jedné straně stylizuje do symbolu humanismu a přijímá tisíce uprchlíků.

Ale na druhé straně tato jistá Evropa spolu s USA, jménem vlastních mocenských a geopolitických zájmů neváhá destabilizovat, vojensky zasahovat, nebo jinými způsoby bezohledně rozvracet země, jako je Libye, Sýrie, Ukrajina a mnohé jiné.

A z těchto, nebo přes tyto západem rozvrácené země pak proudí do Evropy migranti, jejichž přijímání je považováno za projev humanismu.

Obrovské pokrytectví tohoto humanismu je tedy v tom, že pokud by Evropa a USA skutečně uplatňovaly humanistický a rovnoprávný vztah ke všem národům světa, pokud by je nechaly jít svou vlastní cestou a násilím se jim nesnažily vnutit absolutně cizí systém západní demokracie, pokud by ve vztahu k přírodnímu bohatství jiných zemí neprosazovaly své bezohledné geopolitické a mocenské záměry, k žádnému problému s uprchlíky by nikdy nedošlo.

Takový je tedy ve skutečnosti takzvaný humanismus západu. Jeho pravá tvář je tváří chamtivé, vypočítavé, agresivní a zištné, mocensko geopolitické bezohlednosti. A tuto svou pravou, ohyzdnou tvář se snaží pokrytecky maskovat takzvaným humanistickým přijímáním uprchlíků, čímž pouze částečně kompenzuje své špatné svědomí. Miliony, západní agresí zbídačených lidí nakonec i tak nakonec zůstávají doma a trápí se bez pomoci. A to jsou ti nejchudší! Ti nejvíce potřební pomoci!

Ale pojďme dál a demaskujme další pokrytectví. A sice pokrytectví ekologie!

Možná si řeknete: co je na ekologii špatné? Na ekologii jako takové nic, ale ve skutečnosti zde jde opět pouze o řešení těch nejvypuklejších důsledků a ne skutečných a hlubokých příčin.

V 60. letech 20. století využívalo lidstvo 75 procent všech přírodních a energetických zdrojů naší planety. V současnosti však využívá už 170 procent, což znamená, že těch 70 procent navíc jsou procenta, vyjadřující plenění naší planety nad její možnosti. Nad možnosti jejich obnovitelných zdrojů.

Odčerpání těchto zdrojů navíc tedy nedokáže příroda už nikdy sama obnovit, což musí mít dříve nebo později za následek environmentální zhroucení všech ekosystémů.

No a jak jinak, vedoucí postavení v tomto sebevražedném trendu drancování zajímají USA a západní Evropa. Jejich blahobyt totiž vytváří takový tlak na přírodní zdroje, jaký je z dlouhodobého hlediska enviromentálně neudržitelný. A ještě navíc, všichni ostatní se tento životní styl snaží napodobovat a co nejdříve dosáhnout.

Pokrytectví západního světa tedy spočívá v tom, že kvůli stále větším ziskům a zvyšování své životní úrovně neváhá drancovat přírodu až na samotný pokraj jejích možností, nebo až dokonce nad její možnosti, no a potom, na uklidnění svého špatného svědomí vyčlení nepatrný zlomek z těchto přírodě uloupených zdrojů na její ochranu. A za takovéto pokrytectví jsou západní země ještě mediálně oslavovány, jako vzor ekologického cítění.

Kdyby ale západ bezohledně nedrancoval všechny přírodní zdroje a dokázal by žít mnohem skromněji, na úrovni pro přírodu enviromentálně snesitelné, nebyly by v podstatě ani zapotřebí žádné velké ekologické aktivity.

Ale žel, hromadění zisků za jakoukoliv cenu a sobecké, blahobytné užívání si patří k samotné podstatě kapitalismu, který tímto způsobem žene svět přírody i celou naši planetu k ekologickému kolapsu, protože uskromnit se ve svých potřebách je pro bohatý západní svět cosi nepředstavitelné a nereálné. Uskromňovat se mají pouze jiní, ale v žádném případě ne oni!

Pokud se tedy podíváme souhrnně na problematiku charity, migrantů a ekologie, vše toto jsou ve skutečnosti pouze vnější, v zásadě vlastní podstatu neřešící náplasti, které maskují bezohlednou a neukojitelnou chamtivost.

Neboť charita je jen chabou náplastí na bezohledné, kapitalistické parazitování na jednotlivcích, nebo na celých národech. Parazitování, které programově produkuje lidí odkázaných na charitu.

Přijímání migrantů je jen náplastí na bezohledně agresivní rozpínavost západního světa, která kvůli svým geopolitickým a mocenským záměrům neváhá ničit a rozvracet jiné země.

No a ekologie je zase jen náplastí na bezohledné drancování přírodních zdrojů planety Země, příliš vysoko nastavenou životní úrovní zejména západního světa, které se však západ nehodlá v žádném případě zříci.

Pokud by tedy neexistovala všudypřítomná, bezbřehá a bezohledná touha po penězích, moci a užívání si, překračující všechny hranice únosnosti, nebylo by vůbec třeba téměř žádné charity, žádného přijímání migrantů, ani žádné ekologie.

Všechno toto však má své nejhlubší příčiny. A právě po nich třeba pátrat!

Co je tedy nejhlubší příčinou bezbřehé a bezohledné touhy po penězích, po moci a po užívání si, jedoucí za svým cílem i přes mrtvoly?

Tou příčinou je nevědomost! Lidé totiž zapomněli kým jsou a na co tady jsou! Že jsou ve skutečnosti bytostmi světla a ducha, a proto jim pravé štěstí a vnitřní naplnění může přinést pouze naplňování hodnot světla a ducha.

V hmotnosti světa jsme zapomněli na svou pravou, světlou podstatu. A ve své nevědomosti jsme se začali mylně domnívat, že štěstí a vnitřního naplnění můžeme dosáhnout pouze prostřednictvím hmoty. Pouze prostřednictvím naplňování svých hmotných tužeb, potřeb, žádostí a požitků.

A tak jsme v nevědomosti o skutečné podstatě našeho bytí začali roztáčet kolotoč hromadění věcí a kolotoč oddávání se nejrůznějším materiálním požitkům.

To nám však nedokáže darovat skutečné, hluboké štěstí a vnitřní mír, protože se ve svém fatálním materialistickém omylu snažíme pouze čistě materiálním způsobem nasytit také základní potřeby svého ducha.

Ale žádnými požitky hmoty nelze nasytit hlad jiskřičky světla v nás. Tu totiž můžeme sytit jedině našim odříkáním se nectností a zušlechťováním se v ctnostech. Jedině tím roste světlo v nás a rozhořívá se ve stále větší plamen. V pochodeň světla, kterou to neodolatelně vnitřně přitahuje k říši Světla. Z ní jsme kdysi vyšli a do ní se můžeme navrátit jedině tehdy, pokud se staneme plnohodnotnými bytostmi světla, zdokonalenými ve všech ušlechtilých ctnostech. Jedině toto přináší člověku štěstí a dává plnost jeho bytí!

Honba lidi za stále větším bohatstvím a blahobytem není tedy ve skutečnosti ničím jiným, než svědectvím jejich hluboké nevědomosti o podstatě sebe samých. Je svědectvím jejich nesmírné vnitřní chudoby. Chudoby jejich ducha, který v nich trpí nedostatkem a hladoví, protože ho není možné nasytit ničím, co je hmotné. Protože ho lze nasytit jenom tím, co je duchovní. Co je duchovně hodnotným! Pouze hodnotami Ducha! A těmi je spravedlnost, čestnost, dobro, lidskost, ohleduplnost a skromnost, které v sobě rozvíjíme, kterými se ve svém životě řídíme a kterými jsou prodchnuty všechny naše slova, činy a myšlenky.

Pokud tedy dáváme tělu, co mu patří, dávejme také duchu, co mu patří! Jedině pak budeme šťastní! Jedině pak bude v našem bytí více světla a míru. Jedině pak budeme rozhojňovat jiskru světla v sobě a tím naplňovat smysl našeho bytí.

Pokud ale podlehneme iluzi, že hmota je vším, pokud budeme chtít naplňovat potřeby našeho ducha hmotnými náhradami, šťastní nikdy nebuďme! A kvůli tomuto svému omylu se nakonec staneme ničiteli. Egoisticky bezohlednými ničiteli lidí, národů i celé planety Země.

A nakonec, ve své neschopnosti dosáhnout skutečného štěstí a naplnění zanevřeme i na Stvořitele. Toho však už zničit moci nebudeme, protože Ten, za všechno naše bezohledné ničení nakonec zničí nás. Rozemele nás na prach, jako nepotřebné stavební kameny, které svými prázdnými životy samy dokázaly, že se nehodí do jeho mírumilovné výstavby.

Ze všech sil proto využijme zbývající drahocenný čas na to, abychom se užitečnými a potřebnými stavebními kameny stali. Nežijme už v materialistickém bludu, ze kterého se nakonec přece jen jednou probudíme, ale to už může být pozdě. Pozdě pro nás i pro tento svět.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

Kde se vzal duch člověka? Poznávejme sami sebe, svůj původ a svou cestu!

Duch člověka je jiskra nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás. Ale pozor! Tato jiskra je pouze potenciálem nesmrtelnosti! Pouze možností jejího rozvinutí, což znamená, že pokud v sobě tento potenciál plně neaktivujeme a nerealizujeme, zahrabeme to nejcennější, co máme. Promrháme totiž svou šanci na dosažení nesmrtelnosti ducha tím, že svůj život promarníme honbou za věcmi druhořadými a podružnými. Za věcmi hmotnými.

Odkud se ale vzal v člověku tento poklad? Odkud pochází ona drahocenná perla duchovního potenciálu nesmrtelnosti, která se skrývá v každém z nás, i když ne každý z nás ji v sobě plně rozvine?

Lidský duch! Už tento pojem samotný nám napovídá, že jeho původ je v říši Ducha. Čili v duchovní říši, která je totožná s královstvím nebeským, nebo s rájem.

Podívejme se na celou věc nejdříve zdola, od pozemského člověka směrem nahoru. Pokud žijeme na zemi ve fyzickém těle, disponujeme v sobě třemi složkami. Tělem, duší a duchem.

V křesťanství je zažitý pojem takzvaného očistce, to jest určité úrovně bytí, ve které naše duše, smrtí zbavena fyzického těla tráví kratší, ale zpravidla delší dobu za účelem potřebného očištění a zdokonalení do takové míry, abychom byli nakonec schopni vstoupit do říše ducha. Očistec je tedy jakýmsi přechodným místem, nebo jakousi mezi úrovní mezi hmotností a říší ducha. Do očistce tedy vstupuje člověk ve své čistě duševní podobě po odložení fyzického těla. Je tomu tak proto, že po fyzické smrti je málokdo duchovně natolik rozvinutý, aby mohl jít přímo do říše ducha, čili do ráje.

Taková je cesta lidské bytosti směrem zdola nahoru. A nyní se podíváme na její cestu shora směrem dolů, abychom pochopili, odkud se vzal náš duch.

Duch každého z lidí žil ve věčné duchovní říši v jakémsi nevědomém stavu. Ve stavu nevědomého duchovního zárodku, nebo nevědomé duchovní jiskry, která projevila touhu po plném sebe uvědomění. Tímto prvotním popudem věčné jiskry našeho ducha, touto prvotní touhou po sebe uvědomělém bytí začíná duchovní pouť každého z nás.

Na základě toho tedy malá jiskřička světla, jiskřička ducha tryská z věčné říše Ducha směrem dolů do hmotnosti. Rodí se do hmotnosti, aby v ní rostla a sílila, prostřednictvím rozvoje vysokých a vznešených hodnot Ducha. Hodnot spravedlnosti, cti, dobra, nezištnosti, ohleduplnosti a mnoha jiných. Tím se z malé, světlé jiskřičky stává stále jasnější plamen dozrávající duchovní osobnosti, která se má rozvinout až do takové míry světlosti a duchovní zralosti, aby mohla nakonec vstoupit do ráje a žít tam, jako vědomá osobnost.

Toto je účelem zrození duchovního zárodku do hmotnosti. Toto je skutečným smyslem bytí každého z nás. Máme se, podobně jako bájný pták Fénix, vznést jako zářiví duchové z hmoty do království nebeského.

Ale vraťme se k sestupu duchovního zárodku z duchovní říše do hmotnosti. Při jeho sestupu to není hned hmotnost nejhrubší, ale nejdříve ta jemnější, kterou je proto možné nazvat jemnohmotností. Svým vstupem do jemnější hmotnosti si duchovní zárodek obleče jako šaty jemnohmotný obal. A tento obal se nazývá duše. No a potom, v dalším sledu se onen duchovno duševní člověk zrodí na zemi ve fyzickém těle.

Žel hmotnost, čili ta hrubá v její fyzické rovině, nebo ta jemná v její duševní rovině, se vším co nabízí, se stává lidským bytostem pastí, ve které zapomínají na to, kým jsou, odkud přišli a proč přišli. Zapomínají na to, že jsou duchovní jiskry a že jediným smyslem jejich bytí je plné rozvinutí vlastního světelného duchovního potenciálu.

Lidé se tedy stávají pouze lidmi duševno tělesnými, kteří berou ohled pouze na tyto dvě složky své osobnosti. Pouze ty rozvíjejí a jejich potřeby naplňují.

V tělesné oblasti to zahrnuje obrovské množství uspokojování hmotných potřeb a hmotných požitků. V duševní oblasti to zahrnuje uspokojování potřeb duševních, jako je třeba hudba, literatura, dramatické umění, výtvarné umění a podobně.

Skutečným smyslem celého našeho bytí je však jedině náš rozvoj duchovní. Ten musí být proto vždy na prvním místě!

Pokud si ale přestaneme být tohoto vědomi, pokud zapomeneme na svůj cíl, kterým je opětovný návrat do říše ducha, stáváme se lidmi mrtvými. Žijeme sice na úrovni těla i na úrovni duše, ale duchovně jsme mrtví, protože nás zajímají pouze věci hmotné. Věci hmotné z hlediska dobra našeho fyzického těla, nebo věci jemno hmotné z hlediska dobra naší duše.

Když ale člověk nehledí na zájmy svého ducha, když se nezdokonaluje ve ctnostech a nezbavuje nectností, když neustále nezhlíží ke Světlu a k jeho Zdroji, kterým je věčný Bůh, když se nesnaží poznávat Vůli tohoto Jediného a neusiluje se podle ní žít, když žije jen životem těla a duše, podle svých vlastních představ a podle své vlastní vůle, když žije pouze ve světě hmoty hrubé a hmoty jemnější a jedině v těchto hranicích se pohybuje všechno jeho myšlení, všechny jeho touhy a všechny jeho cíle, když iluzi života v hmotě považuje za skutečnou realitu a naopak, skutečnou realitu věčného bytí v říši ducha za iluzi, musí to mít pro něj katastrofální následky.

Hmota totiž, ať již ta hrubá, nebo i ta jemnější, jako vše co je hmotné, podléhá koloběhu vzniku a zániku. Tak je to s každým tělem, tak je to s naší planetou a tak je to i s celým naším okolním hmotným vesmírem. A to i z jeho jemnohmotnou částí.

A ty katastrofální následky spočívají v tom, že pokud včas nestihneme rozvázat všechny své vazby s hmotou, pokud včas nestihneme duchovně dozrát a vstoupit do říše ducha, budeme muset být podrobeni zániku všeho hmotného, se kterým zůstáváme svázáni. Tenhle nezbytný zánik osobnosti každého člověka, svázaného s hmotností je totožný s věčným zavržením.

Člověk je tedy určitou jiskřičkou světla a tato jiskřička v něm je tím největším pokladem, jaký má. Je ale jeho povinností rozzářit ji. Rozjasnit ji v zářivé světlo čistoty a ušlechtilosti ctnostné bytosti ducha, která se tak může vrátit zpět do říše Světla.

Člověče, buď jsi tedy tohoto stále vědom! Jednej podle toho v každé chvíli a budeš žít!

Pokud však zapomeneš, odkud jsi, zahyneš! Zahyneš v hrůzách rozkladu hmoty, kterou jsi považoval za to jediné a proto s ní zůstaneš až do samého konce pevně svázaný! Tuto pevnou vazbu, která tě bude táhnout k definitivní záhubě můžeš přetnout jedině tehdy, pokud poznáš odkud jsi a ze všech sil se vynasnažíš dostat tam, odkud jsi přišel. Dávej si však dobrý pozor člověče, aby si to nakonec stihl!

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š

O principu manipulace revolučními davy na Slovensku. Poučme se!

Tisíce slušných lidí, protestujících proti vládě na Slovensku má dojem, že na náměstí přišli sami a dobrovolně vyjádřit svou osobní nespokojenost. A přece to není pravda! A přece jsou skrytými silami v pozadí manipulováni jako stádo ovcí, které naivně bojuje za temné cíle těch, kteří jej manipulují. Procitněme proto a pochopme, na jakém principu to funguje.

Neuvěřitelně propastné jsou hlubiny zla a normálnímu, slušnému člověku je nepochopitelné, čeho všeho jsou schopní lidé, sloužící tomuto principu. Jaké jsou schopni lsti, zákeřnosti, přetvářky, podvodu a lži. Takové něco se doslova vymyká pochopení dobrosrdečných, slušných lidí, kterým jsou podobné věci bytostně cizí. Avšak právě proto jsou v současnosti služebníky tohoto destruktivního principu slušní lidé na Slovensku nedůstojně manipulováni!

Většina z nich přichází na náměstí vyjádřit své lidské a občanské rozhořčení nad vraždou novináře Jana Kuciaka a Martiny Kušnírové. Zároveň přicházejí vyjádřit svou nelibost vůči současné vládě, která již delší dobu selhává v základních mravních principech.

A mají pravdu! Mají pravdu v tom, že vláda je prohnilá, protože dlouhodobě kryje nekalou činnost vícero svých členů, jakož také mnohých, vládě blízkých osob. Vládě Roberta Fica se dostává také z hlediska vyšších zákonitostí přesně toho, co si ve své aroganci moci, nerespektující základní mravní principy zaslouží. Neboť jak se říká, Boží mlýny melou pomalu, ale jistě!

Proto slušní lidé na náměstích zcela oprávněně požadují novou kvalitu a čisté ruce. A právě v této změně nekvality za novou kvalitu vidí oprávnění a hlavní účel všech demonstrací, které v současnosti probíhají na Slovensku.

Toto vše je však pouze částí celkové pravdy! Je to pouze lícová strana mince! Ale jak víme, každá mince má také svůj rub! Avšak právě tento rub, tuto odvrácenou tvář současného dění není většina slušných lidí schopná vnímat, protože se ve své zvrácenosti jednoduše vymyká hranicím chápání průměrného, pozitivně uvažujícího člověka.

Oním tragickým a děsivým rubem současného dění je skutečnost, že síly, bažící po moci a dokonale znalé naivity dobrosrdečných lidí, promyšleně a rafinovaně manipulují jejich legitimním rozhořčením ze společenské a politické situace, aby dosáhly své vlastní cíle. Vědomě tedy manipulují s jejich legitimním odporem vůči prohnilé vládě a také s jejich oprávněným rozhořčením nad vraždou dvou mladých lidí. Lidé byli vyburcováni, aby vyšli do ulic, svrhli vládu a vyvolali rozvrat společnosti. A v tomto rozvratu se má vyprofilovat nová státní moc, která bude mnohem více nakloněna prozápadním, a vůči Slovensku destruktivním snahám.

Současné demonstrace, na kterých projevují slušní lidé své oprávněné rozhořčení se tedy ve skutečnosti dějí v režii transatlantických struktur a jejich domácích přisluhovačů, kteří se touží dostat k moci a okrást národ o vše, co mu ještě zbylo. O pitnou vodu, o půdu, nebo o podniky ve vlastnictví státu. Jde zde tedy ve skutečnosti jenom o boj o moc a o geopolitický vliv, přičemž k dosažení tohoto účelu dokonale posloužilo promyšlené zneužití oprávněného rozhořčení slušných lidí z vraždy novináře a z prohnilé vlády. A slušní lidé ve své naivní dobrosrdečnosti nepoznávají, jak se tímto způsobem stali pouze nástrojem v cizích rukou, určeným k dosažení vytčených cílů. Dále bude následovat už jenom dění v duchu slov: po použití odhodit!

Jde o osvědčený postup, který byl už mnohokrát v různých částech světa úspěšně aplikován. Ať už v Libyi, v Sýrii, nebo na Ukrajině. No a konečným cílem toho osvědčeného, manipulujícího zneužívání oprávněné nespokojenosti slušných lidí, v režii transatlantických destruktivních sil nebylo dosud nic jiného, než destrukce. Destrukce společnosti a národa, z níž vždy nakonec profitují pouze tyto zákeřné skryté síly a jejich poslušní domácí lokajové. Ale nikdy ne národ, protestující za zlepšení domácích poměrů.

Mnozí ze slušných lidí, kteří jsou dnes na Slovensku ve svém oprávněném rozhořčení ze současné vlády takto manipulováni jsou věřící. A tito věřící, ale také všichni ostatní by měli vědět, že Kristus, dokonale znající zákeřnou záludnost zla, nás před ní varoval slovy: Dávejte si dobrý pozor na všechny, kteří k vám budou přicházet jako beránci, ale uvnitř to budou draví vlci!

A přesně takovými vlky jsou současní opoziční, nevládní a západní beránci, nabádající slovenský národ ke svržení vlády. Jsou to vlci, kteří slušné lidi oklamali svým rouchem beránka a prostřednictvím jejich oprávněných protestů se snaží dosáhnout svých dravčích cílů. Štvou národ proti současné vládě mafiánů a zlodějů, aby po jejím násilném svržení sestavili svou vlastní vládu ještě horších zlodějů, mafiánů a lichvářů. A navíc zaprodanců a slepých poskoků západu.

Milí slušní lidé, protestující na náměstích! Vaše oprávněná nespokojenost se stala pouhým nástrojem v rukou transatlantických struktur, jejichž lokajové, to jest většina opozičních poslanců, nevládní organizace, mainstreamová média, herci, spisovatelé a jiní pseudo intelektuálové se snaží o převzetí moci. O nic jiného tu nejde! Nejde vůbec o vaše dobro, ani o dobro slovenského národa! Jde jen o nastolení takové vlády, která by byla mnohem vstřícnější záměrům transatlantických sil k dosažení úplného zotročení a rozkradení Slovenska, než byla současná vláda Roberta Fica.

Kdysi dávno žil národ Inků. Inkové sami sebe nazývali dětmi Slunce. A přestože šlo o národ maximálně dobrosrdečný, bílí dobyvatelé mu přivodili strašný konec. Tento národ byl totiž tak dobrosrdečně naivní, že nedokázal čelit lsti, přehnanosti a zákeřnosti bílého člověka, s jeho touhou po zlatě a moci. Byli totiž jednoduše jako beránci, neschopní čelit vlkům.

Poučení, které by si z toho mohli vzít všichni současní slušní lidé na Slovensku je následující: člověk může být sám o sobě dobrý, slušný, čestný a mravní, ale protože žije ve světě zla, lstivosti a bezohlednosti, musí být zároveň nutně ostražitý! Má žít ideálu dobra, ale musí si být také vědom úkladů, úskoků a zákeřnosti zla! Musí se mít před ním na pozoru, protože jinak, ve své dobrosrdečné naivitě utrpí nevyhnutelně škodu. Svým nedostatkem ostražitosti a bdělosti totiž umožňuje zlovolným, aby ho oklamali, aby jím manipulovali a jeho dobrosrdečnosti zneužili k dosažení svých vlastních, zištných, mocenských a bezohledných cílů, zaměřených v konečném důsledku právě proti těmto dobrákům.

A mimochodem, pokud mluvíme o osudu indiánů, zejména těch severoamerických ve vztahu k bílým dobyvatelům, je to něco víc než symbolické. Mezi bělochy a indiány bylo uzavřeno mnoho vzájemných smluv, z nichž běloši porušili více než devadesát procent, což je historicky dokázáno. Indiáni totiž smlouvám naivně důvěřovali, zatímco pro bělochy to byli téměř vždy jenom akty lstivosti, prostřednictvím kterých postupně připravovali naivní indiány o další a další území. Až je nakonec zákeřně zbavili jakýchkoliv práv na svou vlastní zemi a zvřeli do rezervací.

A tento princip falešné lstivosti, jehož prostřednictvím služebníci principu zla dosahují svých vlastních zištných cílů se stal v posledních desetiletích nedílnou součástí americké zahraniční politiky. Jde o princip, který je již samozřejmě moderním způsobem sofistikován, ale ve svém základním rysu je to stále stejné. Právě takovýmto způsobem to bylo efektivně uplatněno vůči mnohým národům světa, které byli nakonec zbaveny všeho ekonomického a přírodního bohatství a stali se cizinci na svém vlastním území.

A tento osvědčený princip lsti, kdy jedna strana naivně prvoplánově věří, že věci se dějí ve jménu dobra a spravedlnosti, zatímco druhá strana od samého začátku zneužívá tuto dobrosrdečnou naivitu na dosažení svých vlastních, nekalých cílů, tento osvědčený princip manipulující lstivosti se v současnosti odvíjí před našima očima v přímém přenosu na náměstích na Slovensku.

A nakonec ještě jedna důležitá věc. Skutečný vzestup národa se nikdy nerodí z pokřiku davů! Skutečný vzestup národa se odvíjí jedině od vnitřního, duchovního, morálního a mravního vzestupu každého jednotlivce, tvořícího základní buňku národa.

Neboť jedině národ, usilující o dobro, spravedlnost, lidskost a ušlechtilost může doufat, že se mu dostane společenské a politické reprezentace stejných kvalit. Právě takto to totiž funguje na základě železné logiky zákona zpětného působení, činného v našem univerzu, jehož prostřednictvím se každému jednotlivci, ale také každému národu dostane přesně toho, co si zaslouží. Bez zásadní vnitřní změny k lepšímu je proto jakákoliv vnější změna vlády vždy jenom kosmetická a kontraproduktivní.

V roce 1989 jsme byli nespokojeni se socialistickým zřízením a svrhli jsme ho, protože jsme se cítili být utlačováni a doufali jsme, že bude lépe.

Dnes, v roce 2018 jsou lidé opět na náměstích, protože nejsou spokojeni s vládou a doufají, že když vládu svrhnou, budou se mít lépe.

Je však téměř stoprocentně jisté, že se tím nic zásadního nezmění, protože lidé samotní se duchovně nezměnili a zůstávají stále stejnými. A proto tak, jako jsme v roce 89 změnili jenom tehdejší formu útlaku ideologie na novou formu útlaku kapitálu a peněz, tak v roce 2018 změníme pouze Ficovu nemorální vládu, za novou vládu přesně stejných, ne-li ještě více nemorálních lidí s jediným zásadním rozdílem: že budou mnohem více vycházet vstříc záměrům transatlantických struktur, které se v skrytu samy, prostřednictvím svých nastrčených a financovaných loutek podílejí na organizování nepokojů.

Změnou vlády se tedy v podstatě vůbec nic nezmění, pokud se nezmění současný politický systém. Ve světě již existují dobré a fungující příklady, jak by se to dalo po novém. Třeba princip přímé demokracie ve Švýcarsku.

Ale ani to není samospasitelné, pokud národ samotný neprocitne duchovně, morálně a mravně. Neboť pouze morální, mravní a duchovní pozvednutí národa mu může přinést spravedlnost, čestnost a lidskost, za které v současnosti bojuje na náměstích. Tohoto cíle však nikdy nedosáhne skandováním, ani demonstracemi, ale jedině snahou každého jednotlivce, nebo minimálně alespoň větší části národa o spravedlnost, lidskost a čestnost. Jedině pak budeme moci mít nakonec takovou vládu, která bude sama reprezentovat všechny tyto kvality.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š.

Slušní lidé nepotřebují dělat žádné revoluce!

Tento článek je hloubkovou analýzou toho, proč jsou také z duchovního hlediska všechny pouliční protesty kontraproduktivní a nikdy nemohou přinést žádné zlepšení situace. Je už totiž nejvyšší čas, aby konečně padl mýtus o tom, že hlavní odpovědnost za všechno zlé, co prožíváme u nás doma, nebo i ve světě mohou politici, pak velké nadnárodní korporace a nakonec světová elita nejmocnějších a nejbohatších.

Vše je však úplně jinak a my si ukažme, jak ve skutečnosti vzniká výše zmiňovaná, mocenská hierarchie bezohlednosti, která opravdu utlačuje obyčejné lidi a oni mají dojem, že jsou pouze bezbrannými oběťmi. Oběťmi bezcharakterních politiků, oběťmi dravého nadnárodního kapitálu, nebo oběťmi úzké světové elity, která má s lidstvem své vlastní temné plány.

Otevřeně a bez obalu je třeba zdůraznit, že obyčejní lidé nejsou žádnými nevinnými oběťmi systému a poměrů, které musí snášet. Obyčejní lidé totiž zplodili tento systém, podporují ho a stále ho udržují při životě!

Jak to celé funguje?

Představte si spoře a provokativně oděnou ženu, kráčející po ulici, která na sebe doslova přitahuje chlípné pohledy mužů. Ba nejednou provokuje i vulgární poznámky. Jde samozřejmě o opravdu nízké mužské jednání, které nelze ospravedlnit, ale třeba si uvědomit, že největší podíl na tom nese především ten, kdo tomu dává prvotní podnět. Ten, z koho pohoršení pochází!

Proč o tom mluvíme? Protože na základě zcela stejného mechanismu vznikají i vnější poměry, ve kterých musí lidé žít!

Lidé jsou totiž žel obecně většinou povrchní, mělcí a materialističtí. Upoutali se pouze na sebe a svůj vlastní prospěch, za kterým jdou slepě, jako jakési obrovské stádo ovcí. A tyto ovce, tato masa ve své povrchnosti a plytkosti života, zaměřeného úzkoprse jenom na sebe doslova provokuje jinou kategorii lidí, takzvaných „chytrých“ k tomu, aby těžili z jejich obecné plytkosti a malosti. Aby tuto negativní povahu mas obratně vyžili na jejich ovládání a zotročení, prostřednictvím jejich vlastních chyb a nedostatků.

Protože masy přitahuje živočišná tělesnost, dopřejme jim ji štědře ve filmech, v knihách, v časopisech, nebo na internetu, ať se do ní ponoří tak intenzivně, že už nebudou mít zájem o nic jiného.

Protože masy přitahuje mělká, až primitivní zábava nejrůznějšího druhu, dopřejme jim ji. Ať už v televizi, v rozhlase, nebo v bulvárním tisku. Ať jim vyplňuje celý jejich volný čas a celý jejich duševní obzor, abychom my, ti šikovnější, mohli potom poza jejich záda dělat, co se nám jen zlíbí.

Masy chtějí žít v iluzi, že se někdo snaží o jejich dobro a proto jim bohatě, ale pouze slovně dopřejme tuto iluzi a neustále je bombardujme pojmy jako lidská práva, demokracie, mír, multikulturalismus, boj proti terorismu, nebo jiným světovým hrozbám a nepřítelům. Živme v nich takovou iluzi dobra, přičemž pod její pláštíkem si dělejme, co jen chceme. Vždyť oni jsou tak naivní a nemyslící, že nikdy nepoznají naše skutečné úmysly. A pokud se někdo myslící mezi nimi najde, většina i tak neuvěří jeho takzvaným konspiračním bludům

Současný systém se podobá stupňovité pyramidě. Její základ, její první stupeň tvoří obyčejní lidé se všemi, výše zmíněnýma chybami a nectnostmi. No a každý další stupeň pyramidy představuje o trochu vyšší, hierarchický stupeň moci, profitující z negativních vlastností mas.

A tak to jde od jednoho stupně pyramidy k druhému, stále výš a výš. Až se nakonec v tomto stupňování moci dostaneme k našim domácím politickým špičkám a pak k politickým lídrům světového formátu, stojícím nad nimi. Ti jsou zase ovládání mocnými nadnárodními korporacemi, a tyto jsou ovládány takzvanou elitou, čili nejbohatšími lidmi světa, stojícími na samém vrcholu pyramidy a soustřeďujícími ve svých rukou obrovskou moc.

Avšak stabilita každé pyramidy, ba každé stavby je možná jedině tehdy, pokud stojí na pevném základě. No a tím pevným základem, na kterém stojí současný pyramidální systém moci je plytkost, povrchnost, konzum, materialismus, nízké vášně a ubohý duševní a duchovní obzor obyčejných lidí, kteří jdou jako slepé stádo jedině za svým vlastním prospěchem.

Toto je základ, na němž celá stavba vznikla a který celou stavbu drží. A pokud se i střídají různí vládci, různé společenské systémy, nebo různá politická garnitura, charakter ovládání mas zůstává stále stejný. Stále stejný, protože to nejpodstatnější, to nejzákladnější, čili lidé ze svýma chybami, nedostatky a nízkostmi zůstávají stále stejní.

Je to tedy celé tak, že ti nahoře se všemi jejich negativními vlastnostmi ve skutečnosti lidem nevládnou, ale obyčejní lidé samotní svýma chybami a nízkostí své duše umožňují, aby jim vládli právě lidé takovéhoto druhu. Lidé plní bezohlednosti, chamtivosti, egoismu, pokrytectví, kariérismu a touhy po neomezené moci.

Z poznání všech těchto zásadních skutečností ale zároveň vyplývá, že k obratu k lepšímu může dojít pouze zdola. Pokud se totiž hodnotově změní základ, neboli obyčejní lidé, změní se tím absolutně všechno. Pokud se tedy změní směrem k vyšším a ušlechtilejším hodnotám první stupeň pyramidy, musí být také nezbytně nahrazena celá stará hierarchie moci lidmi nové hodnotové linie.

Netřeba proto vůbec žádných revolucí v dosavadním slova smyslu! To, co je třeba, aby se celkový život lidí změnil k lepšímu je jedině velká, revoluční změna hodnot! Revoluční změna hodnotového zaměření mas, která je schopna změnit tvář celého nynějšího světa, protože pokud se změní základ, musí se nutně změnit také všechno to, co bude stát na tomto základě. A to od základu až po samotný vrchol pyramidy.

Pochopme už přece konečně jednoduchou pravdu a dětsky jednoduchou zákonitost, že spravedlnosti se může přece dostat jedině tomu, kdo je sám spravedlivý! Že dobra se může dostat jedině tomu, kdo je sám dobrý! Že lidskosti a ohleduplnosti se může dostat pouze tomu, kdo je sám lidský a ohleduplný! Že čestně může být přistupováno pouze k tomu, kdo je sám čestný! A tak dále, a tak dále.

Avšak všeobecný sklon lidí k nečestnosti, zlu, nespravedlnosti, bezohlednosti a jiným nízkým negativním vlastnostem musel nutně zplodit právě takovýto negativní a zvrácený systém moci, jaký nám vládne v současnosti.

Lidé! Obyčejní, prostí lidé změňte se! Změňte se k lepšímu a tím změníte všechno! Tím přivodíte tu nejzásadnější změnu v dějinách, protože pohnete základem, na kterém všechno stojí! Neboť jedině ve změně jednotlivců, těch nejobyčejnějších lidí, v jejich hodnotovému obratu k vyššímu, lepšímu a ušlechtilejšímu se skrývá klíč k zásadní změně charakteru lidské civilizace na planetě Zemi.

O tom, v koho rukách se skrývá skutečná moc se však zarytě mlčí! Je naopak intenzivně živeno přesvědčení, že jednotlivec a takzvaný obyčejný člověk nic nezmůže. A dělá se ještě mnoho jiných věcí proto, aby lidé nikdy neprocitli a zůstali žít navždy v bludu, že jim skutečně vládnou ti, kteří stojí na nejvyšších příčkách pyramidy moci.

Mocní našeho světa srážejí nejrůznějšími způsoby obyčejné lidi dolů a všemožně jich duševně a osobnostně devalvují, jen aby neprocitli k poznání moci, která se skrývá v jejich rukou. V neuvěřitelné moci změnit svět prostřednictvím změny sebe samých!

Ano, skutečná moc nespočívá v rukou těch, kteří nám vládnou, ale v rukou těch, kteří je nechávají vládnout! A proto budou takzvaní mocní tohoto světa donekonečna, ať už mediálně, nebo mnoha jinými způsoby podvádět masy a duševně je degradovat, jen aby to nepochopili. Aby nikdy nepochopili, že jedině oni sami mají v rukou skutečnou moc! Moc měnit a změnit věci kolem sebe! Moc změnit celou společnost i celý svět!

Takovéhoto procitnutí jednotlivců se doslova hrozí současná hierarchie moci, profitující z toho nejnižšího, co v lidech existuje a všemožně to podporující, protože příklonem obyčejných lidí k lepšímu, morálnějšímu, vyššímu, spravedlivějšímu, čestnějšímu a ušlechtilejšímu by nevyhnutelně povážlivě zakolísala pyramida současného systému moci, aby se následně zcela zhroutila a navždy pohřbila celý tento zvrácený systém pod sebou.

Aby konečně na nových, obrozených základech dobra, spravedlnosti, ušlechtilosti a podobných vysokých lidských a duchovních hodnot mohla vyrůst nová pyramida úplně jiného druhu. Pyramida, která vynese na vrchol mistrů všech těchto ctností, zatímco žel dnes stojí na jejím vrcholu pouze mistři všech našich vlastních chyb, nízkosti a nectností. Neboť v konečném důsledku má a bude mít naše civilizace i každý národ na svém vrcholu vždy jenom takové lidi, takové vlády a takové společenské elity, jaké si zaslouží a jaké dokonale odrážejí základní hodnotovou orientaci nejširších mas obyvatelstva.

PS. Takzvaní slušní lidé a další, s nimi spřízněné iniciativy bojují v současnosti na Slovensku za výměnu morálně nevyhovujících politiků za morálně více vyhovujících. Neuvědomují si však zákonitost, že tito politici jsou pouze dokonalým odrazem celkového morálního a hodnotového klimatu ve společnosti. A pokud se v tomto směru nic nezemní a vše zůstane při starém, noví politici, kteří nahradí staré budou stejní.

Pokud by ale opravdu všem těmto iniciativám takzvaných slušných lidí šlo o dobro společnosti, nesoustředily by se s takovou vehemencí pouze na výměnu jednotlivých osob ve vládě, která prakticky nic nezmění, i kdyby se tam dostala opozice, ale bojovaly by za systémovou změnu celkové hodnotového a morálního klimatu ve společnosti, zakotveného jednak do podoby konkrétních zákonů a jednak do změny hodnotových společenských priorit. Jedině takovéto pozitivní změny by pak postupně samy o sobě začaly generovat mnohem slušnější politickou garnituru.

Z hlediska všech těchto zákonitostí se revoluční dění slušných lidí, bojujících za slušné Slovensko jeví jako pokrytectví, které sice požaduje změnu nevyhovujících lidí, ale ne změnu morálně a hodnotově nevyhovujícího systému, který musí vždy nutně produkovat pouze tomu odpovídající, morální a hodnotovou lidskou nekvalitu.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Odkaz všem starým lidem: nejste zbyteční!

Stáří přináší mnoho problémů. Jak fyzických, tak psychických. No a jedním ze zásadních psychických problémů bývá to, že mnozí staří lidé se po ukončení svého aktivního života nedokážou dlouhodobě vypořádat se silným pocitem zbytečnosti. S pocitem, ještě navíc podporovaným charakterem současné doby, která vidí celý smysl lidského bytí jedině v schopnosti vytváření materiálních hodnot. Je pak samozřejmě snadno pochopitelné, že pokud někdo tuto schopnost ztratí, cítí se zbytečný. Cítí se na obtíž. Cítí se, jak se říká, už jenom do počtu. Toto trápí mnohé staré lidi a vnitřně jich to užírá.

Vše je však ve skutečnosti úplně jinak a dokonce také zcela nemocný člověk, odkázán na cizí péči, může být za určitých okolností pro náš svět a naši planetu mnohem užitečnější, než tisíce lidí v nejproduktivnějším věku.

Tyto skutečnosti jsem si velmi silně uvědomil při slovech jistého starého člověka, kterého opravdu hluboko trápilo, že je už jenom do počtu. Ale co když právě on patří do počtu spravedlivých, kteří světlou hodnotou své spravedlnosti stále udržují opodstatnění trvání lidské existence a bytí na naší planetě?

Naše planeta, ale v širším kontextu také celé naše univerzum je totiž velkým jevištěm boje dvou protichůdných sil. Síly Světla a síly temnoty. No a každý z nás, jednotlivců, se svými postoji, myšlením, hodnotami a jednáním vždy zařazuje do první, nebo do druhé kategorie.

Jinými slovy řečeno, vždy se stáváme buď služebníky Světla, nebo služebníky temnoty. Vždy se musíme nakonec rozhodnout, na kterou stranu se přidáme, protože na obou židlích se dlouhodobě sedět nedá. Vždy totiž musíme tak, jak se píše, pouze „jednoho z těchto dvou pánů milovat a druhého nenávidět“. No a to, na kterou stranu se přidá většina lidí, většina národa a většina světové populace pak formuje konkrétní osud každého jednotlivce, každého národa, nebo celé naší planety.

Pokud se tedy většina z nás rozhodne pro Světlo a jeho hodnoty, budeme určitě kráčet ke světlé budoucnosti. Pokud se ale rozhodneme pro temnotu a její hodnoty, čeká nás nevyhnutelně temná budoucnost.

Světlem a jeho hodnotami je spravedlnost, ušlechtilost, dobro, nezištnost, lidskost, ohleduplnost, skromnost, úcta, čestnost, mravnost, vnitřní čistota a v reálném životě žitá duchovnost.

Temnotou a její hodnotami je nespravedlnost, zlo, bezohlednost, nečestnost, lež, podvod, chamtivost, kariérismus, nemravnost, vnitřní nečistota, formální duchovnost, ale také bezmyšlenkovitost, konzum, plytkost a nízký materialismus.

Většina lidí našeho světa se svou hodnotovou orientací dobrovolně rozhodla kráčet cestou temnoty a proto svůj osobní osud, osud vlastního národa i osud celé naší planety směřují do temnoty. Do temnoty zničení! Do temnoty a zkázy naší planety, ale i do absolutního konečného rozkladu vlastní osobnosti. Toto musí být jasné každému, kdo žije v současném světě a vnímá jeho základní hodnotové směřování.

No a za situace, kdy si většina obyvatelstva světa vybrala cestu temnoty, směřující ke zničení, je nesmírně cenný každý člověk, jednotlivec, který si naopak svou celkovou životní orientací zvolil cestu Světla. Cestu pozitivních, konstruktivních a budujících hodnot dobra, které drží náš svět a zabraňují jeho totálnímu zhroucení.

Bez těchto lidí by se už totiž muselo všechno dávno sesypat, protože oprávněnost existence života a bytí na každé planetě je podmíněna pouze zachováváním konstruktivních a budujících hodnot Světla. Bez nich ztrácí oprávnění své existence jakýkoli život a jakékoliv bytí. Bez nich musí proto vše nevyhnutelně samovolně směřovat do zkázy a sebe destrukce.

Pokud ho od ní nezadržuje odpovídající počet spravedlivých!

Neboť jedině tento, relativně malý počet spravedlivých drží při životě i naši planetu a zabraňuje zániku všeho, co se na ní nachází. Taková je žel realita, aniž by si její nesmírnou závažnost uvědomovala většina lidí, sloužících temnotě.

Pokud se ale máme vrátit zpět k našemu tématu o starých lidech, kteří se cítí být zbyteční a už jenom do počtu, měli by si hluboko uvědomit, že vůbec nejsou zbyteční a vůbec nejsou do počtu, pokud svou celkovou životní hodnotovou orientací patří právě do toho počtu spravedlivých, kteří drží naši Zemi a zabraňují jejímu zániku. A to je nesmírně cenné! To totiž přináší Světlo na Zemi! A toto Světlo rozhání temnotu, která by se jí chtěla zmocnit úplně.

Proto není zbytečný život žádného člověka, který je v tomto smyslu nositelem Světla. Ať by byl jakkoli starý a jakkoli nemocný. Nejvíce rozhodující kritériem kvality života a jeho skutečné hodnoty není totiž nic jiného, než právě míra Světla, kterou jsme schopni kotvit a zprostředkovávat svou existencí.

To je skutečná hodnota! To jsou skutečně hodnotní lidé! Jediný takový člověk, i kdyby byl jakkoli nemocný, nebo starý, je ve skutečnosti mnohem větším přínosem pro naši planetu, jako tisíce jiných lidí v produktivním věku, ponořených do průměrného, standardního sobectví své služby temným hodnotám.

Proto bylo také řečeno, že první budou poslední a poslední první. Neboť prvními ve světě temných hodnot se stávají především lidé, kteří sami tyto temné hodnoty preferují. Velká čest všem výjimkám!

Pravé hodnoty a tím pádem i opravdu hodnotní lidé jsou naopak našim světem odsouváni bokem, až na poslední místo, i když právě oni jsou ve skutečnosti těmi prvními. Prvními v linii Světla, dávající ještě opodstatnění životu na zemi. Jsou prvními, protože jsou skutečně lidmi! A lidskost, pravé lidství člověku propůjčuje pouze jeho úsilí o hodnoty Světla.

Tam totiž, kde tohoto úsilí není se postupně ztrácí také lidskost, až se nakonec ztratí úplně. Pak zůstane už jenom živočich temných hodnot, stále více stahující do temnoty sebe samého i celý svět. Jedině vznešené hodnoty Světla mohou dát vysokou hodnotu každému člověku, který se na ně orientuje bez ohledu na to, jakého je věku.

No a právě k této vysoké metě, k této hluboké životní moudrosti by měl dospět na sklonku svého života, ve svém stáří každý člověk. Neboť jedině ten žil správně, kdo dospěl až sem, i když třeba v mladším věku určitý čas holdoval falešným hodnotám.

Není ale nic smutnější, když starý člověk na sklonku svého života nedozrál k takovémuto druhu moudrosti. Když nakonec zůstal pouze malicherným, hádavým, trvale nespokojeným a plným negativity, kterou vrší na svém okolí. Takovýmto způsobem se pak žel v jistém smyslu stává mnoho starých lidí opravdu přítěží. Ne však svým věkem, ani svou nemohoucností, ale svým ustavičně negativním duševním naladěním, bez pravé moudrosti. Tím se totiž přidávají k obecnému směřování našeho světa do zkázy úplně stejně, jako většina ostatních lidí v produktivním věku, vědomě nebo nevědomě sloužících temnotě.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Minulost a současnost ovládání mas elitou. Změnilo se jen málo!

Už v dávné minulosti lidstva se vyprofilovaly tři základní společenské vrstvy, přetrvávající až dodnes. První je na vrcholu stojící, úzká elita. Třetí jsou masy, které se elita snaží co nejefektivněji ovládat a držet v područí, ba až v otroctví, nejlépe s možností rozhodování o životě a smrti.

No a druhou, mezi nimi stojící vrstvou je společenská vrstva výkonné moci elity, reprezentující různé stupně řízení společnosti, která reálně uskutečňuje nejšpinavější práci směrem k ovládání a zotročování mas. Odměnou za to je vyšší příjem a vyšší společenské postavení.

V různých dobách se tato základní struktura uplatňovala různým způsobem a úspěšně se uplatňuje dodnes. To jediné, co se vždy měnilo byly jen vnější formy, ale podstata zůstává stále stejná.

Už ze starých egyptských maleb je známé zobrazení tří otroků, pracujících na poli, jejichž pohánějí do práce čtyři dozorci. Šlo o dobu otevřeného a bezohledného zotročení mas elitou, přičemž rozdíl mezi otrokem a obyčejným, chudým, manuálně pracujícím svobodným člověkem byl pouze minimální.

Elita vládla lidu tvrdou rukou a samozřejmě vždy se našlo dostatek dobře placených poskoků, kteří drželi masy v poslušnosti prostřednictvím hrubého fyzického násilí. Tyto bezohledné lidské kreatury, i když samy pocházely z mas, se kvůli svému vyššímu finančnímu příjmu a společenskému postavení neváhali stát krutým nástrojem v rukou elity a její bezohledné nadvlády nad obyčejným lidem.

Po nástupu feudálního systému vše dále pokračovalo, jen v trochu jiné, změněné podobě. Masy, zejména venkovského obyvatelstva, už sice nebyly otroky, měly však povinnost odpracovat zdarma určitý objem práce na majetcích tehdejších elit. Ale protože šlo o objem mimořádně vysoký, byly nutné donucovací složky, které bezohledně a pod hrozbou tvrdých fyzických trestů zajišťovaly plnění těchto povinností.

Zajímavé však je, že feudalismem vstupuje do hry kromě dosavadní, tvrdé formy nadvlády elit nad masami také prvek mentálního ovlivňování. Jeho účelem bylo již v zárodku, v myšlení lidí potlačit narůstající, přirozený odpor vůči nespravedlnosti.

Žel, k této roli se propůjčila církev, která namísto svého poslání hájit spravedlnost, lásku k bližním a práva slabých, působila v zájmech silných, za co získávala peníze, majetky a vysoké společenské postavení.

Feudalismem však do určité míry končí epocha tvrdé a otevřené nadvlády elit nad masami a začíná epocha nová. Epocha nadvlády měkké, v níž pozvolna začíná nabývat stále větší převahu mentální manipulace a mentální ovládání. Zdánlivě se tedy vše jakoby zhumanizovalo, avšak ve skutečnosti se změnila pouze vnější forma, přičemž cíl zůstal stále stejný.

Jakýmsi přechodem k novodobé epoše měkkého ovládání mas jsou dva společenské systémy dvacátého století, ve kterých to bylo ještě půl na půl. To znamená, že se vyznačovaly jednak tvrdým vynucováním absolutní poslušnosti mas prostřednictvím státního teroru a jednak intenzivním propagandistickým ovlivňováním obyvatelstva požadovaným ideologickým směrem. Šlo o komunismus a fašismus.

Po druhé světové válce, možná také trochu důsledkem hrůz, jaké musel svět prožít, se postupně začíná zejména na západě dostávat do popředí měkká forma ovládání mas, jejíž vrchol prožíváme v současnosti.

Cíl však zůstává stále neměnný. Je jím dosažení co nejefektivnější poslušnosti mas a jejich co nejefektivnějšího zotročení. Jediný rozdíl je v tom, že v minulosti byly nástrojem tohoto zotročení reálné fyzické okovy a řetězy, zatímco v současnosti jde o okovy a řetězy duší a myslí. Toto novodobé spoutávání vědomí obyvatelstva se totiž děje prostřednictvím médií, nebo jiných, především nevládních organizací, s možností vlivu na společenské povědomí.

Probíhá to tak, že zejména mediálně, ale i mnoha jinými způsoby jsou do povědomí společnosti cíleně vnášeny různé destruktivní prvky, jejichž implementace má za následek dezintegraci osobnosti, protože s osobností, vnitřně dezintegrovanou se dá mnohem snadněji manipulovat a dostat ji právě tam, kam elita potřebuje.

Jedním z takovýchto dezintegračních prvků, zaměřených už na děti útlého věku je prosazování gender ideologie. Ta tvrdí, že dosavadní základní členění pohlaví na chlapce a dívku podle očividné fyzické stavby je již zastaralé a moderní době nevyhovující. Takovýto názor dokonce spadá do kategorie škodlivých rodových stereotypů a musí být překonán možností svobodné volby jedince z padesáti dalších rodů, z nichž si lze volně vybírat a identifikovat se s nimi.

Konfrontace osobnostně ještě nevyzrálých dětí a mladistvých s těmito skutečnostmi má však za následek, ba přímo způsobuje jejich vnitřní dezintegraci. Dítě totiž začíná být na pochybách, kým vlastně je. Začíná tápat v základních věcech, které byly dosud jasné a o kterých se nepochybovalo.

Osobnost dítěte a jeho vnímání reality je otřeseno. Bez pevné opory v samém sobě se pak stává snadno manipulovatelným jedincem. A to je cíl! O dosažení populace právě takovéhoto typu jedinců elitám jde, přičemž toto je jenom jeden ze způsobů cíleného, destruktivního vlivu na současnou mládež.

Úspěšným výsledkem dlouhodobého, širokospektrálního sociálně inženýrského působení je stav dnešní mládeže, která v Čechách ve formě protestů proti prezidentovi Zemanovi, nebo na Slovensku ve formě protestů za slušné Slovensko, vytváří atmosféru společenského neklidu a snaží se prosadit zájmy nadnárodních elit, jdouce proti reálným zájmům vlastního národa .

Mezi další prvky, cíleně otřásající integritou osobnosti je odstraňování a potlačování národních kořenů prostřednictvím multikulturní rozmanitosti. Prosazování imigrace a snaha o rasové míchání bílých Evropanů s tmavým obyvatelstvem je opět pouze sociálně inženýrským pokusem elit o vytvoření nové, národně i rasově dezintegrované masy, která, vytržená z vlastních kořenů, bude mnohem snadněji ovladatelná a manipulovatelná.

V jisté moudré knize je totiž psáno: „Původ dává oporu pro celé bytí každého jednotlivce.“ A tak také náš národní původ a naše národní identita mají velký význam pro celé naše současné pozemské bytí. Cílem všech multikulturních snah není tedy žádný humanismus, ale je jím snaha o odstranění nejpřirozenější a nejelementárnější opory bytí člověka a dosažení jeho národní dezintegrace.

Dalším z takovýchto osobnostně a mentálně destruktivních prvků je takzvaná společenská korektnost. Médii a dalšími tvůrci veřejného mínění v rukou světových elit bylo cíleně vytvořeno společenské povědomí toho, co je správné, co se má a co se může. A zároveň povědomí toho, co je nesprávné, co se nemá a co nemůže. No a každý, kdo vybočí z tohoto elitami nastaveného rámce je okamžitě společensky znevažován označeními jako islamofob, homofob, xenofob, nacionalista, konspirátor a podobně.

Pokud tedy například v socialismu vládla přímá státní cenzura, tak v současnosti úplně stejně vládne elitami mentálně vynucená autocenzura, na jejímž základě si lidé dovolí mluvit a psát jenom to, co je společensky korektní. Pokud jsou totiž třeba nějak politicky, nebo společensky činní, nebo chtějí něco znamenat, nemohou přece riskovat, aby byli obviněni z politické nekorektnosti a tím pádem mohli být profesionálně, morálně, nebo jinak znemožnění.

I když tedy lidé vnímají mnohé věci jako nesprávné a nemohou se s nimi vnitřně ztotožnit, proti svému vlastnímu přesvědčení o nich hovoří jedině v souladu s politickou korektností. Jinak myslet a jinak mluvit však v dlouhodobějším horizontu vede opět pouze k určité míře dezintegrace osobnosti.

Dalším destruktivním prvkem, s cílem dezintegrace celého společenského povědomí je prosazování homosexuality, jako čehosi úplně normálního, s možností adopce dětí homosexuálními páry.

Není samozřejmě správné přechovávat nevraživost vůči homosexuálům, ale stejně není správné, aby úchylku, kterou homosexualita přece jen je, začala většinová společnost akceptovat jako normu. Ba dokonce, jak se to děje v současnosti, cosi víc, než normu. Kdo totiž například není v umělecké branži homosexuál, není téměř žádnou osobností, hodnou mediální pozornosti.

Společným cílem všech výše zmíněných, ale také mnoha jiných praktik, jako je třeba každodenní záměrné šíření myšlenkového a hodnotového balastu v médiích, který ohlupuje osobnost, jako je úpadková pop kultura, a tak dále, a tak dále, je vyprodukovat vnitřně absolutně a po všech stránkách dezintegrované masy, podobné třtině, která se bude vždy poslušně ohýbat v souladu s tím, kam vane vítr přání světových elit.

A to ještě není všechno, protože do budoucna jsou připraveny mnohé další kroky, zaměřené na dosažení absolutní kontroly nad masami a jejich slepé a bezvýhradné poslušnosti. Je to třeba elitami připravovaný bezhotovostní styk, který bude znamenat absolutní odstranění reálných papírových peněz a mincí. Jde o trend, podporovaný bankéři, politiky, ekonomy, médii a ostatními, dobře placenými poskoky elit, s cílem dosáhnout absolutní kontrolu nad lidmi prostřednictvím absolutní kontroly nad jejich finančními prostředky a nad každou jejich obchodní transakcí.

Pokud totiž někdo vlastní hotovost, je relativně finančně svobodný. Kdo ale hotovost nemá, je bankám vydán na milost, protože v případě potřeby může být zcela lidsky eliminován zablokováním účtu a tak dokonce zemřít hlady.

V souvislosti se současným povinným čipováním psů na Slovensku možná ještě zmínit, že po tomto zákeřném kroku, kterému jak se zdá, povrchní masy vůbec neodporují, bude logicky následovat další krok, který byl avizován již v Janově Apokalypse, kdy budou také lidé samotní na povel elit čipování jako psi. A jako se psy bude pak s nimi také zacházeno!

Jak se všem těmto věcem bránit?

V dobách tvrdé nadvlády elit nad masami se lidé často stavěli vůči jejich bezohlednosti a nespravedlnosti se zbraní v ruce a platili za to vlastními životy.

V současnosti, v období měkké nadvlády elit nad masami, se je proti tomu možné postavit poznáním. Poznáním toho, co se vlastně děje, jakým způsobem je cíleně rozkladná osobnost lidí a jaké se k tomu používají konkrétní prostředky. Hlavními sociálně inženýrskými nástroji v rukou elity jsou média, nevládní organizace, ale třeba také moderní, konzumní, úpadková pop kultura. Tito všichni společně se snaží o dosažení požadované úrovně osobnostní dezintegrace jednotlivců, kteří se mají změnit na tupé, poslušné a nemyslící konzumní stádo, sloužící jedině elitě a jejím zájmům.

Myslím, tedy jsem!

Kdo se v dnešní době měkkého ovládání mas elitami na principu mentálních manipulací nesnaží samostatně kriticky myslet, kdo pouze naivně přijímá to, co pro něj vymysleli jiní a nabízejí mu to v médiích, kdo se bez jakéhokoliv odporu zařazuje do povrchní a živočišné mělké masy konzumních spotřebitelů, ten v podstatě ani nežije! Ten není žádnou skutečnou a samostatnou osobností. Ten je jen bezduchým produktem promyšleného, sociálně inženýrského mechanismu, který bez vlastního vědomí slouží elitě, přičemž tato elita ho sérií postupných kroků žene do absolutního otroctví.

Pravda vás vysvobodí!

Částí velké, osvobozující Pravdy je také poznání podstaty a charakteru současné manipulace a ovládání mas elitami, které dává každému člověku možnost osvobodit se a vymanit se z těchto manipulací. Dává mu možnost nabýt vlastní lidskou důstojnost prostřednictvím plného rozvinutí schopnosti samostatného, kritického myšlení a zvažování.

A pokud člověk dá nejen na rozum a rozumové zvažování, ale zapojí do toho také vlastní cítění, nebo jinak řečeno tušení, které vyvěrá z největších hlubin jeho osobnosti, stane se opravdu schopným rozlišit skutečné dobro od dobra domnělého a skutečnou pravdu od pravdy domnělé.

Široká cesta sebevražedné plytkosti mas, nekriticky podléhajících mainstreamovým médiím je širokou cestou, vedoucí k úplnému zotročení každé takovéto nezralé osobnosti v područí elity.

Jenom úzká cesta je cestou ke svobodě! Je jí cesta vlastního zvažování a zohledňování impulsů svého citu. Toto je cesta, vedoucí k svobodnému bytí člověka na Zemi bez otrockých okovů, kterými spoutává v současnosti elita duše a vědomí většiny lidí.

A zcela na závěr otázka pro čtenáře. Kam podle vás směřuje dnešní elita masy a dění na naší planetě? Myslíte si, že k míru, k porozumění mezi národy, ke spolupráci a k harmonii, nebo naopak ke sporům, ke konfliktům, k napětí a k přípravě nového světového válečného požáru?

Odpovědí na tuto otázku dostáváme odpověď na to, co je vlastně současná elita zač. Jsou to služebníci Temnoty, kteří pod pláštíkem pěkně znějících slov směřují celý náš svět do temnoty a sebezničení. A právě proto se je třeba vymanit ze všech jejich manipulací a nejít cestami, které nám ukazují všichni současní mediální, političtí, umělečtí, intelektuální, duchovní a jiní služebníci elit jako jedině správné.

PS. V současnosti je na celém světě aktivně využívána rozličná míra tvrdého, nebo měkkého ovládání mas, v různých vzájemných kombinacích.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Horúčavy odhaľujú obludný egoizmus našej civilizácie

Vonku, v prírode vládnu extrémne horúčavy a medzi ľuďmi vládne zase extrémna hlúposť, ktorá pramení z ich nekonečného sebectva. Chcete dôkaz? Na vlastné uši si ho môžete vypočuť takmer vždy, keď si naladíte nejaké komerčné hudobné rádio. Súčasťou tohto typu rádií totiž bývajú krátke správy s predpoveďou počasia. No a práve o predpoveď počasia ide! Jednu z nich som si vypočul a musel som okamžite napísať tento text.

Všetci vieme, že prázdninové mesiace sú obdobím vrcholu leta, čo sa prejavuje horúčavami a suchom. Tak tomu bolo aj 17.7. 2018, kedy som náhodou zachytil inkriminované správy. Vonku všetko pomaly vysychalo, chradlo a živorilo. Už dlhšie výdatne nenapršalo, bolo veľmi teplo a sucho, s výrazným deficitom vlahy. Kukuriciam sa od sucha stáčali listy, vysychali tekvice, zemiaky i ostatné plodiny. Celá príroda až doslova prahla po vlahe a čakala na ňu ako na požehnanie.

No a za tohto stavu oznamoval v predpovedi počasia bodrý hlas moderátora, že žiaľ, počasie sa zhorší, zamračí sa a na väčšine územia bude hroziť dážď.

Tieto jeho slová sú svedectvom neuveriteľného sebectva a fatálneho odtrhnutia od reality. Dotyčný pán a jemu podobní totiž vnímajú každý dážď počas leta ako hrozbu.

Ale hrozbu čoho? No predsa ich osobných voľnočasových aktivít! Ako nebezpečnú hrozbu ich piknikov, výletov, grilovačiek, žúrov, hudobných festivalov a iných príjemných spôsobov letného užívania si. Podľa tohto druhu konzumne zameraných ľudí by bolo najlepšie, keby stále svietilo slnko s teplotou okolo tridsať stupňov. To by bolo leto, aké má byť a aké by im dokonale vyhovovalo. Dážď je pre nich hrozba, pretože im znepríjemňuje ich plány, alebo ich dokonca dakedy celkom znemožňuje.

Títo ľudia totiž vôbec netušia, a ani ich to nezaujíma, že rastlinné produkty, ktoré sú pestované pre našu obživu potrebujú optimálny počet slnečných dní, ale aj optimálne množstvo zrážok a vlahy. A to kvôli tomu, aby mohlo byť všetkého hojnosť na našom stole.

K jednoduchosti takéhoto pochopenia však títo ľudia nikdy nedošli, pretože oni predsa nakupujú v obchodných reťazcoch a tam je vždy dostatok všetkého. Súvis dažďa s týmto dostatkom vôbec nechápu a ani nad tým nikdy neuvažovali.

Ale všetko je inak! Avizovaná „hrozba“ dažďa, ktorá sa potom naozaj na základe spomínanej predpovede počasia naplnila, nebola vôbec žiadnou hrozbou, ale požehnaním. Veľkým požehnaním pre prírodu a všetko rastlinstvo, ktoré mohlo konečne doplniť aspoň časť svojho deficitu vlahy, a ktoré si po ochladení mohlo aspoň na chvíľu odpočinúť od horúčav.

Celá táto záležitosť nám ale ukazuje oveľa viac, než sa na prvý pohľad zdá. Ukazuje nám neuveriteľnú hĺbku sebectva mnohých súčasných ľudí, ktorí vnímajú realitu života jedine cez prizmu toho, čo je pre nich osobne výhodné, pričom nie sú schopní chápať širšie súvislosti života.

Nie dážď je hrozbou milí priatelia! Vy sami, s vašim úzkoprsým zmýšľaním a sebectvom ste hrozbou pre tento svet! Lebo vo svojom egoizme a absolútnej odtrhnutosti od reality vidíte hrozbu tam, kde ide v skutočnosti o požehnanie. Vidíte teda zlo tam, kde ide o dobro. A naopak, to čo vy osobne považujete za dobro, je v skutočnosti len vašim vlastným sebectvom, a teda zlom.

Je však katastrofou, že tento konkrétny príklad, ktorý tu spomíname, je obrazom vzťahu mnohých ľudí k celému životu ako takému. Podobne sebeckým spôsobom totiž neuvažujú len vo vzťahu k počasiu, ale vo vzťahu ku všetkému. Je tým poznačená celá ich štruktúra myslenia, ako aj ich základná hodnotová orientácia.

Po celý svoj život preto žijú v kráľovstve krivých zrkadiel, v ktorom im ich egoistické zameranie iba na seba samého kriví vnímanie skutočnej reality. A preto v mene svojho sebeckého kultu takzvaného „dobra“ pustošia prírodu, drancujú planétu a vykorisťujú ľudí. Deje sa tak pre ich „dobro“ a ich blahobyt, ktoré sú v skutočnosti len sebeckou bezohľadnosťou, neschopnou vnímať, ako všetkému okolo seba ubližujú.

Takáto je pravda o našom svete a na našej civilizácii. Takáto je pravda o egoisticky bezohľadných ľuďoch nášho sveta, ktorí chcú žiť naplno a užívať si. To je pre nich hlavným meradlom vecí! To je rozhodujúce! Všetko ostatné je vedľajšie a nezaujímavé.

Ako ale nazvať takéto bytosti? Ako ich označiť a ako ich pomenovať? Sú to naozaj ľudia? Lebo pravá ľudskosť, skutočná ľudskosť začína až tam, kde sme schopní povzniesť sa nad svoje vlastné, sebecké záujmy.

Pravá ľudskosť začína až tam, kde sme schopní vnímať všetko živé okolo nás v širších súvislostiach a nie iba cez prizmu vlastných sebeckých prianí. V súvislostiach toho, že nie moje priania sú stredom vesmíru a meradlom všetkých vecí, ale že každý z nás je drobnou súčasťou veľkého celku univerza. A podstata ľudskosti spočíva v chcení dobra tohto veľkého celku. V chcení dobra, ktoré prináša požehnanie všetkým bytostiam a berie ohľad na všetko, čo je jestvuje.

Hľadieť iba na svoje vlastné dobro a svoje vlastné priania bez ohľadu na čokoľvek iného je naopak nešťastím a hrozbou nášho sveta. Je to niečo úbohé a nízke, čo nás ľudsky devalvuje a znehodnocuje.

Buďme preto ľuďmi a nie sebcami! Myslime ako ľudia, hovorme ako ľudia, jednajme ako ľudia a vnímajme svet ako ľudia!

A zároveň nebuďme povrchnými! Povrchne neprijímajme najrozličnejšie konzumné hlúposti, ktoré sa do nás snažia zo všetkých strán hustiť a ktorých nekritickým prijímaním pozvoľna degeneruje naša ľudskosť.

Buďme ľuďmi a nikdy nezabúdajme, že skutočná ľudskosť začína až tam, kde je v mysli, vo vedomí a v jednaní rozhodujúce dobro celku. Lebo keď sa bude dariť celku, bude sa dariť aj všetkým jeho častiam, teda aj nám osobne.

Ak však budeme poškodzovať celok našimi osobnými prianiami, ak ich budeme uskutočňovať na jeho úkor, nepredstaviteľná sila celku univerza sa začne pozvoľna stavať proti nám. Začne sa proti nám búriť, začne nás biť a nakoniec, ak sa ani pod údermi prírodných síl nespamätáme a nezbavíme vlastného sebectva, budeme musieť byť v prirodzenej sebaobrane celku vymazaní z povrchu zemského, i celého tohto stvorenia, ktorému svojim egoistickým vnímaním dobra iba škodíme.

http://kusvetlu.blog.cz/ v spolupráci s M.Š.

Řiďte se svým instinktem!

Dejte na svůj instinkt! Tato a podobná slova lze občas slyšet v amerických filmech, v nichž se hlavní hrdina snaží v určitých vypjatých situacích správně rozhodnout. Onen takzvaný instinkt je něco spontánní, něco okamžité a bleskurychlé, co jde mimo rozum a běžně svažující myšlení. Jde tedy o velmi rychlý, okamžitý impuls, kterým když se lidé řídí, vždy jednají správně.

A protože jde o velmi zajímavý fenomén, zkusme se na něj podívat trochu podrobněji a ukažme si, o co tu vlastně ve skutečnosti jde.

Ačkoli je to v amerických filmech nazváno instinkt, ve skutečnosti to není žádný instinkt, protože ten mají pouze zvířata. U člověka to můžeme nazvat intuicí, tušením, nebo vyciťováním.

Zvíře postrádá rozumovou složku osobnosti a proto je celé jeho jednání pouze instinktivní. Instinkty jsou impulsy nejvnitřnější podstaty zvířete, které mu signalizují, jak v dané situaci jednat co nejsprávněji. A protože, jak již bylo řečeno, zvíře postrádá racionální složku osobnosti, koná vždy jenom na základě instinktů. A proto koná vždy správně! To jest tak, jak v dané situaci nejlépe umí. Z tohoto důvodu jsou zvířata vždy přirozená, spontánní a pokud žijí ve volné přírodě také zdravá. Vždy totiž jednají v souladu se sebou samými, čili se svou nejvnitřnější podstatou, kterou prostřednictvím instinktů bezvýhradně respektují.

Ze znalostí těchto skutečností se může člověk poučit a využít je ve svůj prospěch. Ve svůj prospěch v tom smyslu, že pokud bude také on vždy jednat v souladu se svou nejvnitřnější podstatou, bude také jednat vždy správně a bude správně zvládat i ty nejkomplikovanější a nejnebezpečnější životní situace stejně úspěšně, jak se to daří mnohým hrdinům amerických filmů.

První, co si je ale třeba uvědomit je skutečnost, že nejvnitřnější podstata zvířete a nejvnitřnější podstata člověka jsou rozdílné. To je na první pohled zřejmé. U zvířat jde o podstatu bytostní a u člověka podstatu duchovní.

Zvířata i lidé žijí sice ve hmotném světě a mají hmotná těla, ale jejich vnitřní podstata není ani u jednoho, ani u druhého z tohoto hmotného světa. Zvířata se svou bytostní vnitřní podstatou pocházejí z bytostné říše a lidé se svou duchovní podstatou z duchovní říše. A tato podstata zvířat a podstata lidí vstupuje do hmotného světa, aby se v něm vyvíjela, rostla a dozrávala prostřednictvím zdolávání těžkostí, překážek a výzev hmotného světa.

Pokud zvířata, ale také lidé zůstanou ve hmotném světě ve spojení se svou nejvnitřnější podstatou, jejich podstata, pocházející ze světa nadhmotného a proto schopná nadhledu nad hmotou, jim bude vždy neomylně ukazovat, kudy mají vést jejich cesty hmotností, aby se jim dařilo a aby na nich správným způsobem vnitřně rostly a zrály.

Zásadní problém u lidí však spočívá v tom, že na rozdíl od zvířat mají také rozum, který jim má usnadňovat jejich život ve hmotnosti. Avšak u všech pozitiv, které rozum lidem přinesl, se stal pro ně zároveň neštěstím v tom, že jim jeho nadměrné používání znemožnilo jejich čistý a bezprostřední kontakt s vlastní, nejvnitřnější duchovní podstatou. Lidský myšlenkový život se stal totiž až tak velmi intenzivním, že přehlušil všechno ostatní. Z lidí se stali jen lidé rozumu, bez spojení a kontaktu se svou nejvnitřnější duchovní podstatou. Namísto dvou darů, které měli aktivně využívat ke svému prospěchu, čili daru rozumu a daru ducha, využívají jenom jeden a ten druhý zapudili.

A proto dělají lidé všechny své zásadní životní rozhodnutí už jenom na základě svého rozumového zvažování, protože své spojení s vlastní nejvnitřnější podstatou prostřednictvím impulsů citu, prostřednictvím tušení, prostřednictvím intuice i prostřednictvím svědomí ztratili.

Jak už ale bylo naznačeno, rozum je nástrojem k usnadnění života člověka ve hmotnosti. Rozum dokonale rozumí hmotě a dokáže ji ovládat, protože on sám je hmotný. To je na jedné straně klad, ale na druhé straně zároveň zápor, protože rozum nemá potřebný nadhled nad hmotnými a materiálními věcmi, a proto na vše nahlíží pouze z krátkodobého a ohraničeného hlediska. Rozum je zároveň chladně racionální a nevnímá morální rozměr věcí a celého bytí jako takového. Chladná rozumová racionalita bez patřičných morálních mantinelů však vyprodukovala takové lidské vlastnosti, jako je bezohlednost, nenávist, nespravedlnost, závist, chamtivost, zvrhlost a mnohé jiné. No a život v souladu s těmito „hodnotami“ přináší lidstvu neustále konflikty, násilí, války, drancování, vykořisťování, vraždění, bídu, nesnášenlivost, a tak dále, a tak dále.

Z uvedených negativních skutečností je tedy zřejmé, že člověk na rozdíl od zvířat nekráčí svým bytím správně, protože nevytváří svět harmonie, jako je tomu v přírodě.

A přece z času na čas, třeba v některém z amerických filmů vyvstane z hlubin zapomnění ta nejzásadnější pravda lidského bytí, spočívající v poznání, že člověk se má řídit svými instinkty. Že jedině takto je to správně a jedině toto může přinést zdar.

My už nyní víme, že u člověka to nejsou žádné instinkty, ale podněty ducha ve formě intuice, tušení, svědomí a impulsů citu. Jejich prostřednictvím je nám vždy ukázán správný směr, kterým máme ve svém životě kráčet.

A protože naše nejvnitřnější jádro je duchovní, bude nás vždy navádět na cesty ducha. Bude nás navádět, abychom každou situaci ve svém životě řešili v zohlednění vysokých a vznešených hodnot ducha.

Naše nejvnitřnější jádro nás bude tedy vždy svými impulzy nabádat k tomu, abychom jednali spravedlivě, čestně, ohleduplně, lidsky a ušlechtile. To je způsob, jakým máme přetvářet hmotný svět a formovat jej v souladu s hodnotami ducha, a tak vytvářet pozemský odlesk harmonie a štěstí, který vládne v říši našeho původu, v říši Ducha.

Zvíře má instinkty, na základě kterých jedná a člověk má tušení, cítění, intuici a svědomí, na základě kterých má také jednat. Souhrnně byly všechny tyto impulzy naší nejvnitřnější podstaty pojmenovány hlasem Božím v nás. Člověk má tedy kráčet ve svém bytí a zohledňovat ve svých rozhodnutích především to, co mu napovídá tento hlas. Potom bude kráčet cestami, které jsou Boží, a pak se stane schopným vybudovat království nebeské také na zemi.

Žel, člověk namísto království nebeského, království harmonie, království ducha, porozumění a míru vybudoval na zemi království rozumu. Království vypočítavosti, království bezohlednosti, království chamtivosti a království nemorálnosti. A to proto, že nekráčel a nekráčí cestami ducha a ve svém životě nezohledňuje a nebere na zřetel jeho impulzy.

Začněme proto skutečně řídit svýma „instinkty“, jak nám to doporučují hrdinové amerických filmů. To znamená, začněme se řídit impulsy svého ducha, abychom jednali správně a abychom kráčeli tam, kam nám ukazuje a kam nás vede naše nejvnitřnější podstata.

A protože je to podstata duchovní, nemůže nás vést nikam jinam, než k výšinám Ducha! K výšinám lidskosti a pravého člověčenství! K výšinám naplňování těch nejušlechtilejších ctností! K výšinám naší osobní lidské zralosti, jakož i k výšinám celé naší lidské civilizace. Jedině to je cesta hodná člověka! Jedině k ní nás budou vždy směrovat všechny impulzy naší nejvnitřnější podstaty, na které bychom měli už konečně začít dbát.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Tragické důsledky nepochopení skutečné podstaty vzkříšení Krista

Pokud lidé vnímají určité zásadní věci nesprávně a podle toho se pak ve svém životě řídí, musí nutně kráčet nesprávnou cestou, na jejímž konci je čeká tragédie. A přesně tak je tomu také s pohledem na vzkříšení Krista. Víra křesťanů totiž v tomto případě nekoresponduje se zákony univerza, to jest s tím, jak ve skutečnosti vstal Ježíš z mrtvých.

Křesťané věří, že vstal ve svém hrubohmotném, fyzickém těle. A toto své přesvědčení potvrzují třeba katolíci na každé mši, kde se ve vyznání víry (Credo) modlí: „věřím ve vzkříšení těla a v život věčný“. Věří tedy, že stejně, jako podle nich vstal Ježíš ve svém fyzickém těle, stejně také oni vstanou z mrtvých ve svém současném, fyzickém těle, a v něm budou žít věčně.

Zkusme však nyní podrobit jejich víru hlubšímu zkoumání a polomu si otázku: Je možné fyzickému a materiálnímu tělu člověka projít přes zamčené dveře? V evangeliích je totiž zaznamenáno, že když se učedníci po smrti Krista tajně setkali, ve strachu před židy zamkli za sebou dveře. A jak se začali modlit, najednou se mezi nimi objevil jejich Mistr.

Mnozí jistě namítnou, že Ježíš dělal během svého života mnoho zázraků, takže něco takového by pro něj nemělo být problémem. Na tomto místě je ale třeba zdůraznit, že zázraky, které dělal Pán, byly ve skutečnosti zcela jiného charakteru, než se lidé domnívají. Nešlo totiž o žádné činy libovůle, ale o přísně zákonitý děj. Vše se vždy dělo v dokonalém zohlednění zákonů, na jejichž základě funguje univerzum. Ať už jde o zákony fyzické, nebo o zákony duchovní. Obojí byly do podstaty fungování stvoření vloženy samotným Stvořitelem. A jeho Syn Ježíš zvlášť zdůrazňoval, že na Zemi nepřišel žádné zákony rušit, ale naopak naplňovat. Proto se narodil jako člověk, proto byl podroben hladu, žízni, únavě, i všemu ostatnímu, čemuž je podroben každý z nás ve fyzickém těle.

A to tedy znamená, že pokud nikdo z lidí nemůže projít do místnosti přes zdi, nebo přes zamčené dveře, nebylo to možné ani Ježíšovi v hrubohmotném těle, respektujícím fyzikální zákony jeho Otce.

Ale pozor! Je velmi jednoduché a snadné procházet přes zamčené dveře v těle jemnohmotném! A právě v tomto jemnohmotném těle vstal Ježíš Kristus z mrtvých! Právě v tomto jemnějším těle mu bylo možné po čtyřiceti dnech vystoupit na nebesa tak, jak ho viděli jeho učedníci, aby nakonec, v těch nejvyšších výšinách odložil i své jemnohmotné tělo, a ve své čisté, boží podstatě se znovu sjednotil s Bohem Otcem, po pravici jehož kraluje na věčné věky.

No a jedině tímto způsobem, jakým byl vzkříšen Kristus a vystoupil na nebesa, jedině tímto způsobem může být vzkříšen a vystoupit na nebesa každý člověk, který žije podle jeho učení! To znamená, že také on bude po své fyzické smrti nejdříve vzkříšen v jemnohmotném těle, aby v něm pak začal pozvolna stoupat k výšinám, a nakonec, aby v těch nejvyšších výšinách odložil i své jemnohmotné tělo a vstoupil ve své čisté duchovní podstatě do blízkosti Nejvyššího. Do jeho království nebeského! Do věčné říše Ducha!

Neboť do království Ducha je možné vstoupit pouze duchu člověka! Vždyť přece fyzické, materiální a hrubohmotné tělo je jenom z prachu země a na prach se nakonec také obrátí.

A právě proto je nesmírným neštěstím, pokud lidé věří, že budou k životu věčnému vzkříšení ve svém hrubohmotném těle, a v tomto zásadním omylu se neustále utvrzují, jako třeba katolíci v modlitbě vyznání víry. To však musí mít za následek, že si tito lidé po fyzické smrti odnesou své přesvědčení také do jemnohmotnosti. A jejich mylné přesvědčení je bude zadržovat od skutečného duchovního vzestupu. Nedovolí jim totiž stoupat k výšinám Ducha, ale bude jich stále držet pouze tam, kde očekávají splnění svého vzkříšení. Čili v blízkosti nejhrubší hmoty.

Pohnout se dál a odpoutat se z dosahu nejhrubší hmotnosti však budou moci jedině tehdy, pokud se zbaví svého chybného přesvědčení. Ale to bude nesmírně těžké, protože tak se to přece modlili na každé mši a takto je to učili nimi respektovány, duchovní autority.

Svým dlouhodobým setrváváním v blízkosti nejhrubší hmotnosti se však vystavují velkému nebezpečí. Nebezpečí definitivního zániku vlastní osobnosti! Vše hmotné je totiž podrobeno vzniku a zániku. Neboť tak, jak vznikne naše fyzické tělo a potom zanikne a promění se v prach, tak se stane i s tělem zvířete i s každou rostlinou. Ale stejně to dopadne i s naší planetou, s naší sluneční soustavou, ba dokonce i s jemnohmotnými světy, obydlenými lidskými dušemi. A proto bude muset být podrobeno zániku také každé vědomé lidské já, které se nedokázalo včas odpoutat od hmoty a zůstalo s ní svázané. Svázané buď prostřednictvím různých omylů a dogmat, kterým křečovitě věří, nebo prostřednictvím různých materialistických vášní, žádostí a sklonů, od kterých se nedokáže odpoutat.

Uniknout osudu rozkladu hmoty může jen ten, kdo dokáže zrealizovat své vlastní vzkříšení z hmoty tak, jak nám to svým vzkříšením ukázal Kristus.

To znamená, že pokud bude na Zemi žít, myslet a jednat v souladu s učením Spasitele, po fyzické smrti začne ve svém jemnohmotném těle okamžitě stoupat na nebesa, aby v nejvyšších výšinách odložil i jemnohmotné tělo, a ve své čisté duchovní podstatě vstoupil do království Ducha, které je věčné, a proto v něm už nic nepodléhá vzniku ani zániku tak, jak je tomu ve hmotném, nebo v jemnohmotném světě.

Vzkříšení Ježíše Krista a jeho nanebevzetí musí být proto poznáno tak, jak k němu opravdu došlo a jak to koresponduje se zákony univerza, vloženými do něj jeho Otcem nebeským.

Kdo ale tyto věci odmítá poznat, kdo se křečovitě drží omylu, protože tak ho to učí duchovní autority, odnese si svůj omyl sebou na takzvaný druhý svět. A pokud svůj omyl ani tam nedokáže prohlédnout a zříci se ho, stane se mu nakonec záhubou a zničením, protože ho bude neustále zadržovat v blízkosti nejhrubší hmoty až do chvíle, kdy se hmotné světy začnou hroutit sami v sobě. A konečný zánik hmotnosti, to jest její hrubohmotné i jemnohmotné části, bude pak nevyhnutelným zánikem každé osobnosti, která v hmotnosti z jakéhokoliv důvodu uvízla, a nedokázala se od ní včas odpoutat a uniknout do bezpečí království nebeského.

Názvosloví:

Hrubohmotnost: Fyzická a materiální realita, v níž se nacházíme v současnosti.

Jemnohmotnost: Jemná materiální realita, do které odchází naše vědomí po fyzické smrti. Křesťané ji nazývají očistcem.

Jemnohmotnost má mnoho úrovní a každý se dostane do takové, která přesně odpovídá mravní a duchovní výši jeho osobnosti. Existují jemnohmotné úrovně nízké, totožné s takzvaným peklem a jemnohmotné úrovně vysoké, plné radosti a ušlechtilosti. Přesto to však stále není nebe, ani takzvaný ráj. Jsou to jen vysoké úrovně jemnohmotnosti.

Ráj, nebo duchovní říše: Nachází se nad hmotností, konkrétně nad její jemnohmotnou částí. Dostat se do ráje může jen člověk, který se ve vysokých jemnohmotných úrovních zušlechtí natolik, že může odložit i své jemnohmotné tělo, a ve své čisté duchovní podstatě vstoupit do ráje

Celé je to velmi podobné tomu, jako když na zemi fyzicky zemřeme. Tím dochází k odložení našeho fyzického těla a našemu vzkříšení v jemnohmotnosti, nebo na takzvaném druhém světě. Stejně tedy také ve vysokých úrovních jemnohmotnosti, po svém maximálním zušlechtění odložíme i své jemnohmotné tělo a prožijeme vlastní vzkříšení v říši Ducha. A právě toto naše vzkříšení z hmoty do věčné říše Ducha je skutečným smyslem celého našeho bytí.

Poslední soud: Čas začátku přirozeného rozkladu hmotného univerza, a to jak jeho hrubohmotné, tak i jemnohmotné části. Kdo se do této doby z jakéhokoli důvodu nedokáže odpoutat od materie a vstoupit do věčné říše Ducha, odsuzuje sám sebe k zániku v nezbytně následujícím, rozkladném procesu hmotného světa.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Něco zásadního o Stvořiteli, určeno ateistům

Milí ateisté, materialisté a všichni ostatní, kteří se z jakéhokoliv důvodu stavíte proti existenci Stvořitele víte, proč nejste schopni ho vnímat? Víte, proč se domníváte že neexistuje, a své mylné domněnky se tak vehementně držíte? Tento text vám dá odpověď.

Pochopení se skrývá v poznání principu klasického rozhlasového vysílání. Existuje mnoho různých typů rádií, která vysílají v rozhlasovém éteru na různých vlnových délkách. Nebo jinak řečeno, na rozličných frekvencích. Kdo chce poslouchat rádio dle vlastního výběru, musí vlastnit rozhlasový přijímač a na něm si naladit příslušnou frekvenci. Pokud bude mít čistý příjem a rozhlasový signál mu nebude nic rušit, může pak nerušeně poslouchat vysílání zvolené rozhlasové stanice.

No a tento jistý princip funguje také ve vztahu ke Stvořiteli, jehož jsoucnost vyzařuje, nebo vzhledem k našemu příkladu o rozhlase vysílá na zcela konkrétní a specifické frekvenci. Každý, kdo chce zachytit jeho vyzařování, nebo vysílání, se prostě musí naladit na stejnou vlnovou délku. To však ale zároveň znamená, že každý jedinec, který není schopen, nebo ochoten naladit se na odpovídající frekvenci, nemůže v žádném případě jeho vysílání zachytit.

A přesně toto je případ materialistů a ateistů, jejichž osobnost je vnitřně naladěna na úplně jiné frekvence, než je frekvence vysílání Stvořitele. Proto zcela logicky jeho vysílání nezachytávají.

Avšak na základě toho, že jsou oni sami neschopní správně se naladit nelogicky tvrdí, že žádný Stvořitel neexistuje. Neboť oni prý nikdy žádného Stvořitele neviděli, ani neslyšeli. Nechtějí totiž pochopit, že hlavní příčina spočívá v nich samotných. V jejich osobní neschopnosti naladění se na odpovídající frekvenci přesně tak, jak je tomu při rozhlasovém vysílání. A proto jsou přesvědčenými ateisty a materialisty.

Taková je realita, ale abychom neskončili pouze při jejím konstatování ukažme si, jakým způsobem by se mohli tito materialističtí a ateističtí lidé dokázat naladit na odpovídající vlnovou délku a zachytit vyzařování jsoucnosti Stvořitele, na základě čeho by sami v sobě poznali, že skutečně existuje.

Absolutně prvním a zásadním krokem je vůbec připuštění reality existence Stvořitele. Neboť pokud například pro porovnání již v zásadě nevěříme, že existuje nějaký český rozhlas s velkým množstvím pracovníků, který vysílá čtyřiadvacet hodin denně, pak si ani nekoupíme rozhlasový přijímač. Pak se ani nenaladíme na frekvenci českého rozhlasu a proto si nikdy v životě žádné jeho vysílané nevyslechneme.

Absolutně první podmínkou je tedy připuštění možnosti, že Stvořitel existuje. A když už tedy tuto možnost v zásadě striktně neodmítáme, druhou podmínkou je pořízení rozhlasového přijímače.

S tím si však nemusíme dělat starosti, protože oním přijímačem je naše vlastní osobnost. Jsme jím my samotní, konkrétně naše vědomí. A protože tento druh rozhlasového přijímače vlastní automaticky každý z nás, zbývá už jenom jeho naladění na odpovídající vlnovou délku. Jeho naladění na odpovídající frekvenci.

Zde je však trochu rozdíl, protože ovladačem rozhlasového přijímače dokážeme naladit požadované vysílání okamžitě, zatímco naladění naší osobnosti na frekvenci vyzařování Stvořitele je proces poněkud dlouhodobější. Spočívá v pochopení, že Stvořitel představuje určitou kvalitu a tato kvalita tvoří také podstatu jeho vyzařování. Stvořitel zastřešuje nejvyšší kvalitu dobra, lásky, spravedlnosti, čisté ušlechtilosti a všech ostatních vysokých a vznešených ctností, jako je čestnost, nezištnost, skromnost, lidskost, a tak dále, a tak dále. Všechny tyto a jim podobné prvky tvoří podstatu vyzařování Nejvyššího a jsou od něj směrem ven neustále vysílány do celého stvoření.

No a každý, kdo se chce naladit na tuto frekvenci a zachytit toto vysílání, musí začít ladit svůj přijímač, čili svou osobnost a své vědomí do souladu s principy dobra, spravedlnosti, pomáhající lásky a čisté ušlechtilosti. A čím více se bude člověk vnitřně stávat právě takovým, tím jasněji a čistěji bude zachycovat „rozhlasový signál“ vysílání Stvořitele do stvoření.

Na samém začátku, když naše osobnost stojí ještě mimo základních principů vyzařování Stvořitele, zmíněných výše, budeme nutně zachycovat pouze šum přesně stejně, jako když ladíme rozhlasový přijímač a nemůžeme na něm nic chytit. Pokud nás to ale neodradí a svou osobnost a své vědomí budeme dále postupně ladit do souladu se zásadami vyzařování Stvořitele, začneme v „rozhlasovém éteru“ něco zachytávat. Bude to sice zpočátku jen slabé a nejasné, budou to jen nejasné záblesky a slabé tušení, ale pokud neustaneme ve svém úsilí o dosažení osobní ušlechtilosti, bude se náš rádiový signál stávat stále jasnějším a silnějším.

Znamená to tedy, že úměrně s růstem dobra, spravedlnosti, lásky a ušlechtilé čistoty v člověku roste také jeho schopnost zachycovat vysílání, nebo vyzařování všeobsáhlého principu Dobra, Spravedlnosti, Lásky a nejvznešenější ušlechtilosti Stvořitele. No a lidsky dokonalý jedinec, skutečně pevně stojící v těchto principech zachycuje již jen čistý a jasný signál. Jasně vnímá vyzařování a jsoucnost Nejvyššího, protože se dokázal ve strukturách své osobnosti a svého vědomí dokonale naladit na frekvenci jeho vysílání. Pro takového člověka jsou pak směšná, ale zároveň také smutná všechna tvrzení nevědomých, že Stvořitel neexistuje, protože on přece jasně vnímá jeho vyzařování. Asi tak, jako každý z nás jasně slyší vysílání českého rozhlasu, když na něj správně naladil svůj rozhlasový přijímač.

Lidé, žijící na zemi jsou jako rozhlasové přijímače, které jsou v současnosti naladěny na různé rozhlasové stanice. Charakter jejich osobnosti, charakter jejich vědomí, jejich myšlení a jejich hodnoty představují frekvenci, která určuje, o jaké konkrétní rozhlasové stanice jde. Nejvíce lidí dneška poslouchá rozhlasovou stanici „Peníze“, protože právě na její frekvencí se pohybuje jejich myšlení, vědomí, vnímání světa a žebříček hodnot. Další nejposlouchanější rozhlasovou stanicí je rádio „Užívání si“, na jehož vlnových délkách se také pohybuje obrovské množství lidí. A mezi další poslouchané rozhlasové stanice patří rádio „Smyslové požitky“, rádio „Majetek“, rádio „Kariéra“, rádio „Materialismus“, rádio „Osobní prospěch“, rádio „Zisk“, rádio „Konzumní způsob života“ a mnohé jiné, podobné vysílače. Lidé je poslouchají, protože právě na jejich vlnové délce jsou oni sami hodnotově a osobnostně vnitřně naladěni.

A mnozí věrní posluchači všech výše zmíněných rádií jsou ateisty a materialisty, kteří tvrdí, že žádné rádio „Stvořitel“ neexistuje.

Milí zbloudění přátelé, neexistuje, protože jste naladěni na úplně jiných frekvencích a na zcela jiných vlnových délkách. Kdybyste se však dokázali vnitřně hodnotově přeladit na frekvence rádia „Stvořitel“, zcela určitě byste také vy zachytili jeho vysílání přesně tak, jak v současnosti zachycujete a posloucháte mnohá jiná, mnohem podřadnější rádia.

Vše je v rukou člověka. Pouze on sám svým hodnotovým zaměřením a charakterem svého myšlení určuje frekvenci, na základě které bude k němu proudit vždy určitý druh vysílání, nebo záření. Existují frekvence nízké a frekvence vysoké. A existuje také frekvence nejvyšší, kterou je Stvořitel.

Kdo však není schopen se na ni naladit, nebo se na ni naladit nechce, ten ať raději mlčí, protože svýma slovy o neexistenci Stvořitele dává jasné svědectví o vlastní hodnotové nedostatečnosti, která jedině jemu samému osobně znemožňuje navázat spojení s vyzařováním Nejvyššího, a tak se přesvědčit, že skutečně existuje.

PS. Tento text je zároveň také odpovědí na to, proč Stvořitele nelze nalézt čistě rozumem, ani vědeckým bádáním tak, že se staneme vzdělanými lidmi, nebo erudovanými vědci. Stvořitele lze hledat a najít pouze morálně a mravně tak, že se staneme morálními a mravními lidmi. Jedině toto nám může otevřít brány k poznání Boha.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Nebojte se! Je možné zlomit zlý osud i špatné záření hvězd!

V současnosti je dost rozšířeným, neblahým zvykem obracet se na různé věštce. Jde o spornou věc z několika důvodů. Třeba proto, že předpověď špatného osudu ještě vůbec neznamená, že vás zlý osud také postihne. Každý z nás je totiž pánem nad vlastním osudem až do takové míry, že ho dokáže změnit v pravý opak. A to dokonce i tehdy, kdyby mu nějaký věštec předpověděl blízké neštěstí.

A podobné je to také s astrologickými předpověďmi. Člověk je totiž za určitých okolností schopen překonat i objektivně negativní záření hvězd a odvrátit od sebe neštěstí, které bylo pro něj zapsáno ve hvězdách. A takto je to také s jinými věšteckými předpověďmi, protože každý z nás disponuje obrovskou silou, schopnou zlomit je. Žel, o této síle nevíme a nevyužíváme ji.

Podívejme se proto nyní na dva příběhy z různých historických období a poznejme, v čem spočívá výše zmíněná síla a jak ji lze vyžít.

První příběh:

Jistá žena byla u lékaře a ten jí diagnostikoval rakovinu, s prognózou dvou až tří let života. Když vyšla z ordinace byla v šoku a točil se s ní celý svět. Vyšla na ulici a kráčela po ní jako v nějakém špatném snu. A najednou se ocitla před dveřmi kostela. Vešla do něj a strávila v něm dvě hodiny. A když vyšla opět na ulici, s jistotou věděla, že nad nemocí zvítězí a bude žít.

Příběh druhý:

Za dávných časů onemocněl jistý židovský král. Dal si zavolat Hospodinova proroka a zeptal se ho, jestli se uzdraví, nebo zemře. Prorok mu řekl, že mu zbývají poslední tři dny života. Po jeho slovech se král obrátil ke zdi a modlil se:

„Pane, vím že jsem nežil správně. Vím, že jsem provedl mnoho špatného a býval jsem nespravedlivý. Vím, že jsem vždy poctivě nekráčel Tvými cestami a nežil podle Tvé Vůle.

Pane, kdybys mi ale daroval ještě několik let života, změnil bych to. A zároveň si nyní, před tváří smrti hluboko uvědomuji, kolik dobrého bych ještě mohl vykonat pro vlastní národ.“

Prorok právě procházel nádvořím hradu a vycházel na ulici, když najednou v sobě jasně zaslechl Pánův hlas: „Obrať se a jdi za králem. Vyslechl jsem jeho modlitbu a dávám mu sedm let života“.

Ano, čtete dobře! I kdyby vám samotný prorok Hospodinův předpověděl vaši smrt do tří dnů tak, jak je to zaznamenáno v Bibli, jste schopni to změnit! Je však ale samozřejmě nutné ujasnit si, za jakých okolností a jakým způsobem.

Zaprvé je třeba zdůraznit, že byly schválně uvedeny dva příběhy. Jeden z dávné minulosti a jeden ze současnosti, aby nám bylo jasné, že tyto věci stále fungují absolutně stejně, bez ohledu na staletí, nebo tisíciletí. A jak asi konkrétně to funguje, naznačuje příběh o židovském králi. No a něco velmi podobné musela po dobu dvou hodin, strávených v chrámu učinit také paní z našeho druhého příběhu ze současnosti.

Oč celkem konkrétně tu tedy jde?

Každý člověk kráčí svým životem určitou cestou. Cestou určité konkrétní, specifické hodnotové orientace. Pokud je jeho hodnotová orientace negativní, falešná a pokřivená, musí to dotyčného nevyhnutelně dříve, nebo později uvrhnout do neštěstí, do nemoci, nebo do jiných, vážných osobních problémů.

Nesprávná hodnotová orientace znamená podléhání nenávisti, závisti, chamtivosti, bezohlednosti, nespravedlnosti, nečestnosti, nemorálnosti, vnitřní nečistotě, lži, podvodu, bezduchému materialismu a mnoha jiným, podobným negativním vlastnostem. Pokud má někdo schopnost nahlížet do života a do osudu takového člověka, musí v něm nutně vidět blížící se neštěstí, nemoc, nebo i smrt, ke kterým dotyčný s jistotou směřuje svou vlastní, nesprávné nastavenou hodnotovou orientací.

Za dané situace musí být potom samozřejmě předpověď budoucnosti zcela logicky velmi negativní, a to ať už ve větším, nebo menším časovém horizontu. Život dotyčného totiž směřuje právě k tomuto cíli jako po ocelových kolejích.

Nicméně v momentě, kdy se dozví, jaký osud ho čeká, má dvě možnosti. Hodnotově, vnitřně i navenek setrvat na své nesprávné cestě a tím dojít k osudu, který byl předpovězen, čímž se proroctví naplní.

Druhá možnost spočívá v přesměrování výhybky ve formě hodnotového přeorientování se na mnohem pozitivnější dráhu. A tato okamžitá, zásadní a pozitivní změna životního směrování musí mít okamžitě také radikálně odlišné, konečné důsledky. Důsledky, samozřejmě mnohem pozitivnější, což znamená, že původní negativní předpověď se nenaplní.

Je to celé přesně tak, jako když vlak, jedoucí do záhuby, přehodí na své cestě výhybku, čímž změní směr a záhubě se vyhne. Jakkoliv špatná věštba se pak stává bezpředmětnou a nevyplní se.

Znamená to tedy, že žádný špatný osud, žádné vyzařování hvězd, ani žádné negativní věštby nemají nad člověkem moc, pokud sebere jejich varování vážně a zásadním způsobem změní svou dosavadní hodnotovou orientaci, která ho vede do neštěstí. Pokud ji ale nezmění, negativní proroctví bude pravdivé a vyplní se.

Vraťme se však ještě k oběma našim příběhům, ale zejména k tomu o židovském králi a ukažme si, v čem se skrývá nejzásadnější klíčový moment předpokladu vítězství nad jakoukoli negativní prognózou, věštbou, nebo proroctvím.

Onen klíčový moment spočívá ve spojení vůle člověka s Vůlí Stvořitele! V odhodlaní člověka žít a řídit se Vůlí Nejvyššího, protože dosavadní život podle jeho vlastní vůle ho přivedl na pokraj neštěstí.

Neboť Vůle Pána, která byla lidem zprostředkována ve formě Mojžíšova Desatera a Ježíšova učení jim ukazuje cestu dobra. Ukazuje jim cestu pozitivní hodnotové životní orientace, která nemůže nikoho, kdo po ní kráčí, přivést k ničemu jinému, než k míru, štěstí a k dobrému osudu. Vůli Nejvyššího, jasně definovanou do srozumitelné podoby pro novodobého člověka můžeme najít také v Poselství Grálu.

No a výše zmíněný židovský král, nebo paní ze současnosti nemocná na rakovinu, dokázali uskutečnit takovou zásadní proměnu vlastní hodnotové orientace, spočívající v odvrácení se od svých dosavadních falešných cest a v odhodlání žít po novém. V odhodláni ztotožnit svou vlastní vůli s Vůlí Nejvyššího a s jeho požadavky vůči všem lidským bytostem, které jsou obsaženy v Desateru a v Ježíšově učení. Takto dokázali změnit svůj osud.

No a tímto způsobem je každý z nás schopen změnit svůj vlastní osud. Tímto způsobem je lidstvo schopno změnit osud vlastní civilizace, která se v současnosti řítí do záhuby po železných kolejích nesprávné hodnotové orientace. Záhubu lidstvu předpověděli nespočetné prastaré i novější proroctví. A tato proroctví se budou muset nevyhnutelně vyplnit, pokud lidé nezmění své nesprávné, špatné a falešné hodnotové směřování.

Záleží jen na nás, a dá se říci, že na každém jednotlivci, zda se negativní proroctví vyplní, nebo ne. Pokud vše půjde tak, jako dosud, naplní se určitě!

Pokud ale chceme, aby se osud naší civilizace změnil, musíme nutně změnit směr své cesty, a to zásadní změnou naší základní hodnotové orientace, protože jedině tímto způsobem změníme také charakter cílové stanice, ke které nakonec dojdeme. Jedině takto se můžeme vyhnout neštěstí, katastrofě a tragédii nevídaných rozměrů.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Katastrofa, zvaná vnitřní život jednotlivce!

Existují věci nesmírně důležité, jejichž dosah podceňujeme. Věci, kterým nepřikládáme velký význam, avšak ve skutečnosti právě oni zásadním způsobem ovlivňují celý náš život. Nevědět o nich, nepřikládat jim význam a podceňovat je pak musí mít nevyhnutelně katastrofální dopad na celé naše bytí.

No a jednou z takovýchto věcí je také náš vlastní, osobní vnitřní život, zahrnující naše cítění a myšlení. Abychom byli schopni pochopit, o čem konkrétně je řeč, uveďme si názorný příklad:

Představme si člověka, který si koupil byt. Nový byt nejprve celý nanovo vymaluje a pak si do něj velmi uvážlivě a pečlivě vybírá každý kus nábytku, aby ho měl co nejútulnější a aby se v něm co nejlépe cítil.

Představme si ale jiného člověka, který si také pořídí byt, ale dále už jedná úplně jinak, než by bylo normální a správné. Jde totiž na smetiště, kde se probírá a postupně zaplňuje svůj byt starými, poškozenými, špinavými a zapáchajícími věcmi.

Určitě není třeba zdůrazňovat, který z těchto dvou majitelů nového bytu prožívá ve své domácnosti vyšší kvalitu života. To je nám přece okamžitě každému jasné.

Nicméně paradoxně to, co je nám v tomto konkrétním příkladu tak jasné, nám není vůbec jasné ve vztahu k našemu vlastnímu, vnitřnímu životu. V této oblasti totiž jednáme úplně stejně, jako onen člověk, který vnáší do svého bytu nejrůznější odpad.

Neboť také náš vnitřní život je možné považovat za jakýsi osobní, vnitřní „bytový“ prostor, do kterého s neuvěřitelnou lehkomyslností a naivitou dovolujeme vstupovat té největší nečistotě a tomu největšímu balastu. Své nitro totiž důvěřivě otevíráme všem, i těm nejnečistějším podnětům, přicházejícím k nám zvenčí. Ať již prostřednictvím knih, filmů, internetu, nebo mnoha jiných věcí. A tento balast, odpad a nečistota se pak stává součástí našeho vnitřního života. Součástí naší vnitřní domácnosti.

Měli bychom tedy už konečně začít vnímat také prostor našeho vnitřního života podobně, jako náš osobní bytový prostor a měli bychom naprosto stejným způsobem rozhodovat, co si do do něj vneseme a co musí navždy zůstat venku za dveřmi.

Naše nitro je totiž místo, kde má svůj počátek vše, co z nás vychází. Ať již v podobě slov, nebo v podobě činů. Všemu tomuto předchází náš citový, nebo myšlenkový impuls.

Pokud ale máme své nitro zavalené různými odpadky a špínou, jaké pak mohou být naše slova, činy a celé naše jednání? Pokud totiž máme naše nitro nečisté, nevyhnutelně to ovlivňuje kvalitu všeho toho, co z nás vychází, protože vycházet z nás může vždy pouze to, co je stejnorodé kvalitě našeho vnitřního života.

Většina lidí dneška, kteří sice žijí v útulných a hezky zařízených domácnostech vůbec netuší, že vnitřně žijí mezi špínou a odpadky, které kvalitativně velmi negativně ovlivňují jejich osobnost, jakož také absolutně všechno, co z nich vychází.

Proč nejednáme ve vztahu k „bytovému“ prostoru našeho vnitřního života stejně, jako každý normální člověk ve vztahu k vlastnímu bytu, který si do něj vědomě a důkladně vybírá pouze věci krásné a vkusné, aby se mezi nimi dobře cítil?

Člověk by proto měl do svého nitra vpouštět pouze to, co je hezké, dobré a ušlechtilé. A naopak, měl by bránit vstupu tomu, co je ošklivé, nečisté, nemravné, neušlechtilé, zvrhlé a obscénní. Takovému něčemu by neměl v žádném případě dovolit vstupovat do osobního prostoru svého vnitřního života. Měli bychom si tedy vědomě vybírat! Vědomě vpouštět do svého nitra pouze věci dobré a ušlechtilé, a nekompromisně přibouchnout dveře onoho pomyslného bytu před vším zkaženým a nečistým, co by se chtělo dostat dovnitř.

Neboť vědomým výběrem toho, co prostřednictvím nejrozličnějších vnějších podnětů vpouštíme do svého nitra můžeme ze svého vnitřního života udělat nádherně a vkusně zařízený byt, ve kterém se budeme výborně cítit. Nebo dokonce jsme z něj schopni udělat chrám!

Avšak my z něj ve své naivitě a nevědomosti děláme místo plné nejrozličnější špíny a odpadků. A naivně si myslíme, že takové něco nemá žádný zásadní vliv na kvalitu celého našeho života. Že to nemá žádný zásadní vliv na naši současnost a naši budoucnost. Na celou naši osobnost a celý náš osud.

Existuje mnoho lidí, kteří se aktivně snaží hledat východiska z bídy a problémů našeho světa. Jde o politiky, státníky, vědce, žurnalisty, nebo umělce. Jejich snahy jsou častokrát upřímné, avšak přesto nejsou schopni dát světu jasné vize a najít cestu ke skutečně lepší budoucnosti.

Tito lidé totiž nevědí, že základním předpokladem k tomu, aby jejich úsilí mohlo být úspěšné, je snaha o čistotu a ušlechtilost vlastního vnitřního života. Pokud tak totiž oni sami nečiní a podceňují to, okna bytu jejich vnitřního života jsou nevyhnutelně zanesená nečistotou, přes kterou není vůbec vidět, nebo je vidět jenom velmi matně. A proto jim ani nelze nalézt a spatřit pravou, pozitivní cestu vpřed.

Tuto pravou cestu vzestupu mohou totiž národu a společnosti ukázat pouze lidé, jejichž vnitřek je čistý! Lidé, jejichž okna bytu jejich vnitřního života jsou čisté a proto přes ně vidí jasně a daleka. Až tam, kam má lidstvo směřovat a oni jsou schopni ho tam vést. Nikdo jiný toho schopen není! Žádné jiné schopnosti a předpoklady to nezaručí!

Budoucnost a dobro lidstva jsou tedy přímo závislé od čistoty a ušlechtilosti našeho vnitřního života. Jedině v tomto a v ničem jiném se skrývá naše naše lepší, hezčí a lidsky mnohem hodnotnější budoucnost. Všechny ostatní cesty jsou jenom slepými uličkami, po kterých je sice možné určitou dobu kráčet a na kterých se nám může i nějakou dobu zdánlivě dařit, ale na jejich konci se vždy nachází neprostupná zeď v podobě nejrozličnějších krizí, recesí, konfliktů a agresí.

Náš svět si totiž myslí, že budoucnost je ve vzdělanosti a ve vědě. V učených, vzdělaných a inteligentních lidech. Toto je ale zásadní omyl! Pokud totiž vnitřek lidí nebude čistý, není možné v žádném případě zaručit, že vzdělání, kterého se jim dostalo, bude opravdu použito správně, čili ke prospěchu všech.

Znamená to tedy, že jakékoli vysoké vzdělání, jakékoliv vysoké poznatky a schopnosti budou lidmi vždy používány pouze způsobem, přesně odpovídajícím kvalitě jejich vlastního vnitřního života. Čili v současnosti způsobem ne nejčistším, nejspravedlivějším a nejmorálnějším.

Neboť každý člověk může jednat pouze tak, jak mu dovoluje stav jeho nitra. Nijak jinak! To je logická zákonitost. Skutečná realita je proto dnes žel taková, že nekvalita vnitřního života většiny lidí navzdory všem našim poznatkům, znalostem, vzdělanosti a blahobytu směřuje naši civilizaci do propasti.

Člověče, jestli chceš osobně přispět k tomu, aby se stal svět lepším místem pro život, dbej o ušlechtilost a čistou svého vlastního vnitřního života! Vpouštěj do něj pouze to, co je dobré, pěkné a ušlechtilé, a uzavírej ho před nízkým a nečistým. Vnitřně se nezaobírej žádnou nečistotou a neživ ji! Tím velmi pomůžeš sobě samému, ale i celému našemu světu.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Dva důkazy toho, že jsme bytostmi citu

Existují miliony lidí, kteří jsou přesvědčeni, že se máme řídit především rozumem. Že právě rozum v nás má být to nejdominantnější a nejvíce rozhodující. Jsou toho názoru, že cit je cosi příliš neurčité a nespolehlivé, o co se nelze s jistotou opřít. A navíc ještě existují také city nízké, jako například závist, nenávist a podobně, takže tvrzení, že člověk je bytostí citu a má se jím proto ve všem řídit dostává vážné trhliny.

Jak je to tedy? Více, než složité vysvětlování poslouží příklady. A my se proto nyní podívejme na dva z nich.

Prvním je existence lásky. Lásky, jako čehosi nehmotného a neuchopitelného. Jako čehosi obtížně definovatelného, ale přesto tak silného a zásadního, že to rozhodujícím způsobem ovlivňuje celý náš život. Na základě lásky uzavírají lidé partnerství a na základě lásky přicházejí na svět děti, které milujeme celý život.

Proč je láska tak silná a co je to vlastně láska? Láska je cit a cit je projevem našeho ducha. Je projevem naší nejvnitřnější duchovní podstaty, která se projevuje citem.

Nejdříve si něco řekněme o lásce pravé. Čili o lásce, která skutečně pochází z našeho ducha. Její poznávacím znakem je ušlechtilost a když vznikne, obdarovává člověka těmi nejušlechtilejšími vlastnostmi a ctnostmi.

Jednou z nich je například nezištnost. Nezištné dávání ve vztahu k tomu, koho milujeme. Jde o ctnost nezištnosti, bez vypočítavého kalkulování co za to a kolik za to, jak jsme dnes zvyklí.

Jinou ctností je ochota ke službě. Ke službě milované, nebo milovanému až do takové míry, že jsme jim ochotni snést byť i modré z nebe. Prostě, že jsme pro ně ochotni udělat cokoliv.

No a snad tou nejzásadnější pozitivní vlastností, kterou v lidech vzbuzuje pravá láska je schopnost popřít vlastní ego tím, že dobro našich milovaných stavíme výš, než své vlastní. Tak člověk překonává své dávné, živočišně egoistické sobectví a stává se konečně lidskou bytostí, zapomínaje na sebe ve službě jiným.

O takové lásce se píše také v evangeliích. A sice, že člověk musí odumřít sám sobě, aby nakonec sám sebe našel. To znamená, že člověk musí odumřít svému vlastnímu, egoisticky živočišnému, sobeckému já, aby našel vznešenou velikost vlastního lidství, spočívající v zapomínání na vlastní já ve službě, v pomoci a podpoře jiných. A tuto velkou duchovní ctnost zcela automaticky, a jen jakoby mimochodem generuje pravá láska.

Ušlechtilá láska je totiž základní kvalitou ducha a probouzí se v nás čistým citem lásky k partnerovi, k partnerce, k dětem, k sourozencům, k rodičům, k přátelům, k vlasti a podobně. A tento silný cit lásky, ačkoli nehmatatelný a neuchopitelný, ale přece tak neuvěřitelně reálný, formuje v lidech ty nejušlechtilejší vlastnosti, zmíněné výše. Taková je tedy láska, kterou se prostřednictvím ušlechtilých citů projevuje naše nejvnitřnější duchovní podstata.

Ale pozor! Láska může být také padlá, nečistá, žárlivá, sobecká, nebo prodejní. Jak je to ale možné a kde se v člověku bere tento zkažený druh lásky?

Vzniká v nás tak, že v našem nitru začne převažovat rozumová složka naší osobnosti a spolu s pudy a špatným chtěním strhne pravou lásku z její původní duchovní ušlechtilosti. Tak je potom perla čisté lásky nahrazena city nečistými.

Jako konkrétní příklad nám může posloužit třeba prostituce, která je parodií na lásku. Je výsměchem lásky. Prostituce je totiž čistě rozumovou kalkulaci s nejnižšími pudy a jejím účelem je finanční zisk. No a symbolem takovéto padlé a nízké lásky bývá červené neonové srdce nad vchodem do nevěstince.

Srdce je však symbolem citu. Je symbolem citově duchovního člověka, jehož pravá láska obdarovává svět těmi nejušlechtilejšími lidskými vlastnostmi.

Jakmile však lidé začnou ve svém nitru stavět do popředí rozum a postaví ho na nejvyšší místo své osobnosti, chladně racionální vládce rozum strhne čisté cítění člověka dolů a s pravé, ušlechtilé lásky vytvoří její rozumově pokřivenou verzi. Tak pak vzniká láska žárlivá, láska zvrhlá, láska sobecká, nebo láska pudů.

A tato nečistá láska, vytvořena špatným chtěním a nadřazením rozumu, sahá pak svýma špinavýma rukama také na symbol duchovnosti člověka, kterým je srdce. A v podobě neónového srdce nad vchodem nevěstince z něj dělá symbol zvrhlosti a nízkosti.

Pravá láska je postavena na principu dávání a láska stržena dolů a zmaterializovaná rozumem chce především brát. Toto je nejjednodušší kritérium pro odlišení pravé lásky od lásky padlé a zkažené.

A mimochodem, když mluvíme o srdci, ať si každý čtenář právě v této chvíli, při vyslovení slov: „to jsem já“ dobře všimne, kam bude směřovat jeho ukazováček. Se stoprocentní jistotou právě do oblasti srdce. Do oblasti solar plexus, nazývané také sluneční pleteň, kde skutečně reálně sídlí naše pravé já. Naše duchovní jádro, komunikující s námi a projevující se v nás ušlechtilými city. A tedy také ušlechtilou láskou.

Pokud ale chceme své duchovní jádro vnímat a řídit se jeho impulsy, měli bychom dbát na tři věci.

V první řadě bychom neměli dopustit, aby se rozum stal pánem naší osobnosti, protože postupně zdegraduje vše citové v nás tak, jak jsme si to ukázali na názorném příkladu lásky. To znamená, že z lásky čisté a ušlechtilé udělá lásku sobeckou, nečistou, žárlivou a podobně.

Zadruhé bychom měli dbát, aby naše chtění bylo vždy jen dobré, no a zatřetí, aby naše myšlenky byly vždy jen ušlechtilé.

Pokud splníme tyto tři body a budeme je stále dodržovat, umožní nám to v každé chvíli jasně vnímat impulsy našeho čistého citu, které k nám vysílá naše nejvnitřnější duchovní podstata. Tak se pak staneme lidmi ducha, lidmi citu a lidmi čisté lásky. Tak se pak staneme skutečně lidskými bytostmi, ke kterým se nikdo z nás nemůže počítat, dokud nezačne naslouchat impulsům vlastního ducha a řídit se jimi.

A ukažme si nyní ještě jeden příklad velikosti citu a malosti rozumu. Bude jím umění. Konkrétně hudba. Třeba hudba Vivaldiho, Bacha, nebo Mozarta. Jde o hudbu nadčasovou, v každé době nádhernou, a dá se říci věčnou.

Proč je tomu tak? Protože v umění, a zvláště v hudbě je dominantní cit. Protože hudba je něčím, co oslovuje zejména náš cit. A nádherná a ušlechtilá hudba vzniká tak, že se autoři při jejím komponování zaměřili právě přes své cítění směrem nahoru, a ve své inspiraci zachycovali tóny vyšších sfér. Zachycovali sférickou hudbu ducha, znějící ve výšinách, kterou pak zhmotnili a zmaterializovali do notové partitury.

No a taková hudba, přijatá prostřednictvím citu pak automaticky působí právě na city posluchačů, a tedy na jejich ducha. Rozechvívá v nich cosi krásného, povznášejícího a dává jim procítit a prožít nádheru vysokých úrovní univerza, které nás svou nádherou volají k sobě.

A protože duch je věčný, propůjčuje hudbě také prvek věčnosti. A proto dobrá hudba nezestárne ani o sto, ani o pět set, nebo tisíc let.

Pokud tuto skutečnost srovnáme třeba s čistě racionálně rozumovým výrobkem, jakým je automobil, jeho životnost je podstatně nižší. Zcela nové auto je po deseti letech ojeté a po třiceti letech jde do šrotu. Jde totiž jen o rozumově materiální výrobek, a protože materie nemá v sobě prvek věčnosti ducha, směřuje rychle k úpadku a zániku, který má ve své podstatě zakódován.

A proto racionalistický výrobek z kovu, plechů, skla a plastů, jakým je auto, má mnohem nižší životnost než hudba, napsána prostým perem na papír, která však v sobě nese prvek věčnosti ducha a proto je aktuální a svěží i o tisíc let.

Samozřejmě, může být také hudba padlá, nízká a neušlechtilá. A to tehdy, když je inspirace jejího autora stržena dolů jeho vlastní rozumovostí, jeho inklinováním k nízkým pudům a jeho nízkým chtěním a nízkými hodnotami. Toto vše strhuje osobnost autora hudby dolů a on ve svém citovém zakalení čerpá prostřednictvím své tvůrčí inspirace z nízkých sfér univerza.

Na základě zmíněných dvou příkladů, čili na základě lásky a umění můžeme tedy vidět, jak vysokou hodnotu má všechno to, co je prodchnuto ušlechtilým citem. Ušlechtilým citem, protože jen ušlechtilé city jsou projevem naší nejvnitřnější duchovní podstaty. A když její impulsy vložíme do čehokoliv, ať už do lásky, nebo do hudby, nebo kdekoliv jinde, vždy vznikne něco krásné, ušlechtilé, povznášející a věčné.

Pokud ale dopustíme zakalení svého ušlechtilého cítění tím, že klademe příliš velký důraz na rozumovou složku své osobnosti, nebo tím, že podléháme pudům, nebo tím, že naše chtění není dobré, znečišťujeme své cítění tak, že jeho vnější projevy jsou pak už jen málo ušlechtilé a jsou jen karikaturou toho, jaké by vše mělo a mohlo být.

Usilujme proto, aby byl celý náš vnitřní život ušlechtilý a aby z nás na základě toho mohla proudit směrem zevnitř navenek pouze původní ušlechtilost a vznešenost našeho ducha, projevující se třeba v pravé lásce, nebo v pravém umění, jakož také ve všech ostatních věcech. Neboť absolutně všem věcem je schopen dát náš duch svou ušlechtilostí mnohem vyšší rozměr, než je tomu v dnešní době.

Neboť žel tisíce věcí, vycházejících z lidí a vznikajících lidskýma rukama, nesou smutnou vnější pečeť znečištění citové schopnosti jejich ducha. A to především proto, že lidé nedbají na čistou a ušlechtilost vlastního vnitřního života, že podléhají pudům a že jejich chtění není vždy bezpodmínečně pouze dobré.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š

Je možné chodit po vodě? Poznejte mechanismus zázraku!

Také v dnešní moderní době existují mnohé věci, které se udály jednotlivým lidem a které lze považovat za zázrak. A to proto, že se nejednou velmi radikálně vymykají z toho, co je považováno za normální a běžné. V převážné míře se jedná o různá zázračná uzdravení, ale také o mnohé jiné zázračné pomoci v nějakých kritických nebo vypjatých situacích.

Ale i když se v dnešní době stále dějí takovéto věci, málo se o nich mluví a píše, protože jde o něco, co přece jen stojí mimo rámec moderní medicíny, moderní fyziky, nebo moderního, materialisticky ateistického světonázoru. A tím není dobré otřásat a zbytečně znepokojovat obyvatelstvo. Proto vládne tendence odsouvat tyto věci bokem a lidi, s nimi nějakým způsobem spojené, považovat za slušně řečeno „jiné“. Čili za méně normální a jistým způsobem vyšinuté.

Každopádně však takovéto věci zde jsou a stále budou. A lidé by měli vědět, že v podstatě nejde o žádné zázraky, ale o zcela zákonité dění. O zákonité dění za spolupůsobení vyšší duchovní reality, schopné ovlivňovat hmotnost až do takové míry, že se to jeví jako zázrak.

No a my se nyní zkusme detailněji podívat na tuto problematiku a zároveň zkusme poodhalit určité základní zákonitosti mechaniky jejího fungování.

My lidé žijeme v univerzu, ve kterém jsou činné a navzájem propojené dva základní principy. A sice princip materiální a princip duchovní.

Princip materiální představuje to fyzicky hmatatelné a materiální, co všichni tak důvěrně známe. A jakýmsi vrcholovým reprezentantem tohoto principu je rozum. Rozum, který poznává materiální svět a který se snaží jeho fungování logicky vysvětlit a zdůvodnit. Rozum, který zkoumá zákonitosti hmoty a jejich poznání dokáže využít v reálný, materiální prospěch lidstva.

No a rozum samozřejmě dokonale zná, co je ve hmotném světě reálné, co je možné a co je naopak nemožné, neuskutečnitelné a nereálné, protože fyzikální zákony materiálního světa to nedovolují.

Ale jak již bylo řečeno, v našem univerzu je činný a aktivní také princip ducha. Princip ducha, opírající se o existenci Stvořitele. O existenci Tvůrce všeho, a tedy také světa hmoty. Svět ducha se nachází blíže ke Stvořiteli, zatímco svět hmoty je od něj více vzdálen. Avšak to, co je Stvořiteli blíž, je nezbytně nadřazeno tomu, co je od něj vzdáleno. Co je Stvořiteli blíže stojí tedy výše a co je od něj vzdáleno stojí celkem logicky níže.

A právě proto, že princip ducha stojí nad principem hmoty, může duch v mnoha věcech hmotu ovládat. A když někdy k takovému činu dojde, jeví se to pak jako zázrak. Jako zázračné vyléčení, nebo jako jev, přesahující určité fyzické zákonitosti.

No a v tomto prostoru, čili mezi principem hmoty a principem ducha žije člověk se svou svobodnou vůlí. A právě na základě své svobodné vůle se on sám rozhoduje, ke kterému ze dvou základních principů se ve svém životě přikloní. Na každém jednotlivci záleží, který z nich se rozhodne považovat ve svém životě za dominantní. Na člověku záleží, zda se ve své svobodné vůli bezvýhradně přikloní jenom ke hmotě, nebo bude schopen respektovat oba tyto principy v pochopení, že to duchovní stojí výše, než hmotné. A proto to má mít také v našem životě vyšší prioritu.

Kdybychom měli vyjádřit ideální stav procenty, orientace lidí na oba zmíněné principy by měla být padesát na padesát. Takto by to bylo správné a vyvážené.

Ale žel, vnitřní obzor většiny lidí naší planety, čili celých sto procent jejich zájmu se zaměřuje pouze na princip hmotný. Existují samozřejmě určité skupiny obyvatelstva, pro které má duchovní princip význam. Ale má pro ně význam třeba jen v rozsahu deset procent, zatímco na devadesát procent jsou také oni zaměřeni na hmotu. U jiných je to zase dvacet procent zájmu o duchovní a osmdesát procent zájmu o hmotné. Ty poměry jsou různé a vznikají na základě svobodné vůle lidí ve výběru toho, kolik důležitosti jsou ve svém životě ochotni přisoudit jedné, nebo druhé straně.

No a po tomto nezbytném úvodním vysvětlení se už konečně dostáváme k objasnění mechanismu fungování zázraku. A ukažme si to na konkrétním příkladu, uvedeném v evangeliích. Na příběhu Petra, kráčejícího po moři.

Když se jednou v noci plavili učedníci v loďce na moři, jdouce po hladině se k ním blížil Kristus. Z dálky na ně zavolal, by se nebáli, že je to on. A tehdy ho Peter poprosil, zda by mu nemohl jít vstříc. A tak, se souhlasem Páně skutečně vystoupil z loďky a kráčel mu naproti po mořské hladině. A nějakou chvíli se mu to také dařilo, ale pak se lekl a okamžitě začal tonout. Ježíš přišel k němu, podal mu ruku, vytáhl ho do loďky a řekl mu: „Proč jsi zapochyboval, ty ty malověrný?“

Tento příběh nám říká o tom, že člověk je schopen za určitých okolností chodit po vodě. Nebo v širším slova smyslu, že člověk je schopen za určitých okolností dělat zázraky.

Otázka je za jakých okolností? A tady je odpověď:

Hmotná a materiální zkušenost, reprezentovaná rozumem tvrdí jednoznačně, že po vodě se chodit nedá. Avšak učedníci byli prostřednictvím osoby Ježíše, kráčejícího po moři, konfrontováni s realitou velikosti ducha, vycházející s existence Stvořitele.

Peter, vidoucí Ježíše kráčet po moři, celou hloubkou své bytosti uvěřil v realitu ducha a pomyslná ručička jeho svobodná vůle se plně posunula do této polohy. Ve své svobodné vůli si jednoduše dovolil uvěřit, že po vodě se kráčet dá. A jeho momentální silná víra v moc reality ducha mu skutečně umožnila po vodě také kráčet.

Během tohoto zázraku se však ručička Petrovy svobodné vůle pod tlakem dlouholeté zkušenosti reality hmoty přesouvá do opačné polohy. Projeví se to jako pochybnost a on začne tonout.

Kristus řekl: „Kdybyste měli tolik víry, jako hořčičné semínko a řekli byste vrchu, aby se zvedl a vrhl do moře, stane se tak!“

To znamená, že kdybychom dokázali přesunout ručičku barometru své svobodné vůle do reality ducha a naše pevná víra by se nezachvěla pod tlakem argumentů hmotných zkušeností rozumu, mohli bychom činit zázraky. Mohli bychom chodit po vodě, ale co je mnohem podstatnější, mohli bychom si vyléčit mnoho nemocí, nebo alespoň výrazně eliminovat jejich příznaky.

Při čtení Starého Zákona mi utkvělo v mysli jedno místo, kde Hospodin vytýkal jistému židovskému králi, který byl nemocný a dal si k sobě zavolat ty nejlepší doktory: „Proč ses spoléhal více na lékaře, jako na Mě?“ Čili: „Proč si podlehl tlaku reality hmoty a neměl si dostatek silné víry v moc reality ducha?“

A to, co dokáže realita ducha s mnoha lidskými chorobami je popsáno v evangeliích v podobě mnoha zázračných uzdravení. Když je Ježíš konal, vždy se ptal dotyčného, zda věří, že to může udělat. A když se nemocní uzdravili a jásali nad svým uzdravením říkal jim: „Vaše víra vás uzdravila!“

To znamená, že když nemocný uvěřil v nadřazení reality ducha nad realitou hmoty, když uvěřil, že uzdravení, přicházející z ducha může zvítězit nad nemocí těla, jeho víra, čili jeho vnitřní posun barometru svobodné vůle do reality ducha mu přinesl uzdravení.

Proč o těchto věcech mluvíme? Protože ani po staletích se na nich nic nezměnilo! Protože tyto možnosti tu máme stále! Neboť jedině my ve své svobodné vůli rozhodujeme, která ze dvou realit se pro nás stane klíčová.

Žel, většina lidstva věří jen v realitu hmoty a rozumu. Jedině tímto směrem trvale ukazuje ručička barometru jejich svobodné vůle. Pro co se však rozhodli, to také mají a v tom také žijí. A proto se spoléhají především na lékaře.

Netuší a nevěří, že ve stvoření proudí dobrotivá, léčiva, hojivá a uzdravující síla Páně, a že každý člověk může ve své vroucí prosbě o ni poprosit a přijmout její blahodárné účinky. A míra jeho čistoty, pokory a víry určí, jakou intenzitu této síly bude moci přijmout.

Když bude jeho pokora hluboká, jeho prosba čistá a jeho víra silná a neochvějná, léčivá síla Světla se v něm bude moci naplno projevit a stane se zázrak.

Když bude jeho pokora méně hluboká, jeho duše i jeho prosba méně čistá, a jeho víra méně silná, může dojít alespoň k částečnému zlepšení jeho problémů.

Pokud ale nebude mít žádné pokory před velikostí a jsoucností Páně, pokud bude vnitřně vzdálený od čistoty a nebude mít žádné víry v sílu vítězství ducha nad nemocí těla, pak se musí spoléhat už jenom na lékaře.

Miliony lidí se ze své svobodné vůle přimkli k realitě materie a rozumu. A to až do takové míry, že nejsou schopni vnímat, ba ani jen připustit existencí reality ducha se všemi jejími možnostmi doslova zázračného vlivu na svět materie. To hmotné a rozumové jich dokonale duševně uvěznilo a argumentací rozumu všemožně brání jejich osobnosti, aby se pozvedla k velikosti a moci vyšší reality.

Rozum těchto lidí najde tisíc důvodů, proč se něco nedá a proč je to nesmysl. Rozum totiž nechce ze svých spárů nijaký způsobem pustit takto uvězněnou osobnost člověka v strachu, aby poznáním velikosti reality ducha nakonec radostně nezboural všechny vězeňské zdi, které kolem něj vystavěl rozum. Aby se v žádném případě nestal pánem nad hmotou, prostřednictvím svého plného příklonu k realitě ducha. Ale také pánem nad vlastním rozumem, omezujícím jeho osobnost.

PS. Mluvili jsme o tom, že člověk má ve svém životě věnovat padesát procent své pozornosti věcem materiálním a padesát procent věcem duchovním. Co ale konkrétně má obsahovat těch padesát procent pozornosti, zaměřených na realitu ducha?

V první řadě to zahrnuje osobní rozvoj všech vysokých a ušlechtilých ctností, jako je například spravedlnost, čestnost, dobro a podobně. Kromě toho to má být také rozvoj poznání Vůle Páně, která se promítla do stvoření ve formě zákonů univerza. A je základní povinností člověka poznávat tyto zákony a naučit se žít s nimi v souladu. Naučit se je zohledňovat ve svém každodenním životě.

Pokud totiž bude člověk takto činit, pak pozná, že zázraky, v nichž duch vítězí nad hmotou nejsou žádnými činy libovůle, ale důsledně logickým děním, probíhajícím v rámci výše zmíněných zákonů stvoření. Neboť absolutně nic, co se děje ve stvoření, proniknutém zákony Nejvyššího, se nemůže dít mimo rámec těchto zákonů. V jejich rámci je duchovně znalý člověk schopen učinit mnoho opravdu neuvěřitelných věcí, které se z hlediska současné, obecné materialistické omezenosti jeví jako zázraky.

Avšak takový znalý člověk si je zároveň dobře vědom, že není v žádném případě proveditelné to, co nějakým způsobem přesahuje rámec těchto zákonů. Co je jen obyčejnou fantazií a neopírá se o jejich účinky. Takové zázraky, totožné se svévoli, bez opory v zákonech stvoření není tedy možné vůbec uskutečnit, a člověk na určité duchovní výšce si je toho dobře vědom. Avšak na takovou duchovní výšku se lze vypracovat jedině vlastní, vážnou snahou o poznání fungování zákonů univerza, které jsou projevem Vůle Nejvyššího.

http://kusvetlu.blog.cz/ ve spolupráci s M.Š