Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl…

Ahoj holky, nějakou dobu už tyhle stránky navštěvuji, denně čtu všechny vaše příběhy…vlastně naše, jsou jak obtisknuté přes kopírák:( Kdyby mi někdo před čtyřmi lety řekl, že A a B budou součást mýho života, vysmála bych se mu a poklepala bych si na čelo. Byla jsem normální, 19ti letá holka, co se o to, co sní nikdy nemusela starat, klidně si mohla dát pizzu a čokoládu o půlnoci, a stejně byla hubená. Nevím přesně kolik jsem vážila, doma nemáme váhu, ale myslím, že to bylo +/- 53kg na 167cm. Úspěšně jsem odmaturovala na gymplu a chtěla na vejšku. Jenže to nevyšlo. Tak jsem se rozhodla odjet do Anglie starat se o děti. Vlastně nic jinýho jsem ani dělat nemohla – chtěla jsem studovat angličtinu a někde jsem si jí zlepšit musela…dnes to vidím jak největší chybu svýho života. Po prázdninách jsem si tedy sbalila kufry a odletěla. Rodina byla celkem v pohodě. Problém byl v tom, že nevařili a nebylo tam skoro nic k jídlu. Oni jedli přes den v práci, pro malého tam bylo jídlo extra. Sice mě brali do obchodu a ptali se, co chci, ale přišla jsem si blbě, takže jsem obvykle nic nechtěla. Na to, abych si něco koupila sama, mi vše připadalo drahé. Takže jsem toho moc nesnědla. Do toho jsem začala jezdit na rotopedu, který měli doma. Neměla jsem přes den nic moc co na práci, tak jsem jezdila hodinu. Naši doma se báli, že se vrátim jako úplný vyžle. Ostatně, já si to myslela taky… Po pár týdnech přišla domácí s návrhem, že mi bude dávat extra peníze na jídlo…což se mi líbilo a i pro ní to bylo výhodnější, než mi pořád volat, stli něco nechci… V té době jsem si začala nakupovat a vařit sama. Jedla jsem normálně, nepřejídala se. Tak jako kdybych byla doma. Že bych mohla přibírat mě opravdu nenapadlo. Hlavně jsem se o to ani nestarala, váhu sice měli, ale vážila ve stonech a v librách a přepočítat na kg jsem nedokázala. Jednou jsem byla s kámoškou nakupovat a něco si zkoušela na sebe. Na ten okamžik nezapomenu…36 mi byla malá. Navíc mi neskutečně přetíkal špek na břiše. Tak jsem řekla kámošce, že jsem asi přibrala. A ona se divila, že jsem si toho ještě nevšimla…v tu ránu jsem to všechno viděla. Byla jsem odporně tlustá. Jakmile jsem přiletěla z města domů, běžela jsem se zvážit a vida – zjistila jsem, že váha se dá přepnout na kg. Nu, byl to velkej šok – 57kg. A to jsem si myslela, že hubnu:( Málem jsem se z toho rozbrečela. A nařídila si dietu, pochopitelně. Jenže jsem v životě žádnou nedržela, byla zvyklá si jíst co jsem chtěla. Nedokázala jsem nejíst sladké…tak jsem aspoň začala víc cvičit. Hodina byla moje minimum, ale obvykle jsem na něm vydržela aspoň dvě hodiny a pak třeba ještě hodinu večer jsem cvičila… Kila dolu nešli, naopak, ještě jsem něco přibrala. Připadala jsem si chodící sud. To bylo kolem Vánoc, kdy jsem měla jet domu. To mi taky moc nedodalo, ze všech stran jsem poslouchala, jak jsem tlustá a ať se sebou něco dělam. Takže jsem celý Vánoce drřela dietu. Že to nejde? Ale jo, šlo to a zhubla jsem…za 14 dní 3 kila. Pak jsem letěla zpátky. Kila jsem okamžitě nabrala zpátky. Byla jsem zoufalá a do zrcadla se nemohla ani podívat. Jednoho dne, jsem si strčila prsty do krku…ano, pochopitelně, že jsem si řikala, že to je jenom pro jednou, že víckrát to neudělam…vždyť to znáte…brzy jsem se začala přejídat neskutečnym způsobem…byla jsem schopná sníst třeba pekáč lasaní, půlkilovej dort, 8 tvarohových dezertů, 2 pytlíky brambůrek, 4 koblihy…no neskutečný hory jídla. A pak jsem si strčila prsty do krku a všechno šlo ven. Po pár měsících jsem zvracela i 5x denně. Vlastně jsem nic jinýho nedělala. Celej den, už od rána jsem jedla a zvracela. Tváře a krk jsem měla nateklé jak bobr, úplně jsem o sebe přestala dbát, bylo mi jedno, jak vypadam, nemalovala jsem se, nečesala se…pleť se mi neskutečně zhoršila a nosila jsem skoro jen tepláky, byli nejpohodlnější. A stejně jsem nehubla. Váha se teda nehýbala, ustálila se na 58. Tak jsem do toho všeho přidala projímadla. Nejdřív jednu tabletku, pak dvě…jak přestávali účinkovat, zvyšovala jsem dávky. Taky jsem jich byla schopná sníst i 50 za den…stejně jsem jich asi většinu ale stihla vyzvracet dřív než je tělo dokázalo zpracovat… krk jsem měla tak rozškrábanej, že jsem zvracela krev. Ani nevim, proč mě ta rodina neposlala domu…byla jsem neustále nervózní a podrážděná. Malý si se mnou užil asi nejvíc…Nikam jsem nechodila, styděla jsem se vyjít mezi lidi. Jediný, kam jsem chodila moc ráda byli supermarkety…ironicky říkám, že za peníze, co jsem projedla a prozvracela bych si s přehledem zaplatila liposukci celýho těla… Svoje světlo na konci tunelu jsem viděla s návratem domu. A povedlo se. Ta troska, co se vrátila z Anglie, najednou neměla čas ani myslet na jídlo, natož se přejídat a zvracet. Sice jsem byla tlustá, ale aspoň jsem nezvracela. Tohle mi vydrželo celý 3 roky. Na celou tuhle dlouhou dobu jsem se bulimie zbavila. Váha šla pomalu sama dolu…sice pomalinku, ale šla. Úspěšně jsem udělala přijímačky na VŠ… Jelikož studuju angličtinu, je nutný neustále mluvit…sice ve škole toho máme hodně, ale pořád to není dost. Tak jsem se rozhodla odjet minulé léto zas jako au-pair. Bála jsem se hodně, že se stará známá zase ozve, ale odjela jsem… Tak jsem se pro jistotu už od začátku hlídala. Váhu měli všelijakou, na to jsem byla upozorněná hned na začátku, takže jsem na ní moc nedala. Strašně jsem se bála, že zas přiberu. Poslední měsíc jsem se začla občas přejídat. Hlavně sladkýma věcma. Nikdy jsem to ale nešla vyzvracet. Už jsem vážně chtěla domu, řikala jsem si, že být tam dýl, tak do toho vlítnu znova. Pár dní před mym odjezdem koupili novou váhu. Málem jsem se zbláznila štěstim, zhubla jsem skoro 2 kg. Tak jsem se vrátila jenže ono mě to přejídání nepustilo…naopak, stupňovalo se. U babičky mi váha ukázala 55. Tak jsem se rozhodla řešit to trochu rádikálněji. Sedla jsem si k počítači a zadala heslo adipex. Za dva dny jsem si ho jela koupit. Vlastně to byla úžasná pilulka…neměla jsem ani jeden vedlejší příznak, kromě toho, že první noc jsem nespala. Nejedla jsem, neměla jsem chuť vůbec na nic, energie jsem měla jako nikdy… Takhle to šlo asi 10 dní…pak jsem si řekla,že bych něco sníst měla…jako něco výživnějšího, než ovoce, zeleninu a jogurty… tak jsem si koupila musli na snídani. Jenže jsem ho snědla podle svýho pošahanýho mozečku moc…a skončila jsem s prsty v krku na záchodě. Od té doby adipex přestal fungovat. Začla jsem se přejídat neskutečnym způsobem, nezvracela pokaždý, jenom občas. Bála jsem se, že mi zas natečou tváře a krk…do toho se přidali deprese, přestala jsem kamkoliv chodit. Okolí si začlo všímat, že něco je KO, ale na všechny jsem byla protivná. Adipex nefungoval, tak jsem si sehnala Meridii…stejnej účinek jako adipex…tentokrát jsem se vydržela nepřejídat už asi jen 4 dny… Deprese byly pořád horší a horší. Jednoho dne jsem to nevydržela a celý to vyklopila svojí spolubydlící. Byla naprosto úžasná, hned druhý den šla se mnou mě objednat k psychologovi i psychiatrovi. Přístí den jsem to řekla doma rodičum. Táta se zachoval suprově, sice moc nechápal, co mu to vlastně řikam, ale od začátku se mi snažil pomoct. Máma byla větší oříšek. S ledovym klidem mi řekla, ze věděla, že už tenkrát jsem měla bulimii. Moje kámoška jí potají zavolala a všechno jí řekla. Na otázku, proč nic teda neudělala, mi odpověděla, že jsem se jí zdála pohodě. Musim říct, že nic asi mojí dušičku nezranilo víc než tohle… že vlastní máma se vykašle na to, že její dítě má problém a prostě nad tim mávne rukou. Tátovi to vůbec neřekla. Tak jsem skoro jíst přestala…ze dne na den, přestala jsem se přejídat…a konečně zhubla… Tohle všechno je teprve 3 měsíce zpátky. Váhu si držím na 48kg, už ale nemám menstruaci, vlasy mi padaj ve velkym a hodně se mi zhoršila plet. Celý moje okolí si potají šušká, že mam anorexii, ja si hubená ale pochopitelně nepřipadam. Chodim na skupinové terapie, ale nemyslim, že by mi nějak pomáhali…byla jsem i psychiatra, tam jsem okamžitě dostala antidepresiva pro anoretičky, prej že po nich přiberu. Ta pani musí být blázen, když si myslí, že je dobrovolně budu jíst… Na meridii jsem se stala svym způsobem závislá…neúčinkuje sice, ale prostě pro ten pocit…snažim se toho zbavit, ale nikdy to nevyjde…na to, abych ji vzala a spláchla do záchodu nemam… Připadam si jak na horský dráze…někdy je mi strašně dobře, hlavně když mi všichni řikaj, jak jsem strašně hubená…pak zas přijde deprese a já sedim, jako teď – místo toho, abych byla v sobotu večer venku- u počítače a přijdu si tak odporně tlustá, že ani nemůžu jít mezi lidi… Jestli jste to vydrželi dočíst až sem, tak vám moc děkuju:) stejně tak jako budu moc vděčná za jakejkoliv váš názor nebo radu nebo pokud se najde někdo, kdo se z toho taky potřebuje „vykecat“, tak se ozvěte:)