Život je boj

Ahoj holky, už sem sem asi dvakrát psala, jenže se pořád nic nelepší Všechno začalo v září tim, že sem chtěla schodit „pár“ kilo. A proč? To sem vlastně ani nevěděla. Asi sem si nepřipadala dostatečně hezká… No tak sem začala s hubnutim, ale jak už všichni tušíte, ne zrovna moc dobrym, ale samozřejmě sem nasadila hladovku. Předem je jasný jak všechno později dopadlo. Začala sem se přejídat, ale strašně moc. (na začátku tohodle blbnutí sem měla 50kg na 158cm, takže sem vlastně tlustá nebyla). A pak pokračoval ten známý kolotoč týden dieta, dva týdny přejídání no prostě strašný. Váha sem mi pohybovala mezi 50 – 56 kg. Po Vánocích sem začala znova hubnout, a dostala sem se zpátky na svých 50 kg. Všechno by bylo ok, kdybych se zase nezvážila. Vždycky když se zvážim a zjistim, že sem něco zhubla začnu znova žrát. Pak se ale stalo něco, co mě mohlo z tohodle všeho dostat. Poznala sem skvělýho kluka, byl moc fajn a já najednou přestala řešit kolik toho jim a i přejídat sem se přestala. Všechno bylo fajn jedla sem vždy když sem měla hlad , no kéž by to tak zůstalo…. Konečně sem byla šťastná, měla sem pocit, že o mě má někdo zájem. Sice sem s nim nechodila ale to nevadilo, rozumněli sme si a bylo to super. Jenže i když tvrdil, že mě má rád, tak se nakonec vrátil ke svojí bývalý holce. Prostě na ní nedokázal zapomenout. No a mě to srazilo k zemi. Připadala sem si zase sama, nebyl tu nikdo , pro koho bych měla být hezká. V době kdy sem se přejídala, sem ani nechodila ven mezi kamarády, aby nikdo neviděl, jak sem tlustá, takže sem o kamarády přišla, kluk , kterýho sem měla ráda se na mě vykašlal no a to bylo něco na moje nervy. Může za to vlastně on, zase se přejídám, kvůli němu. Jídlo je totiž to jediný co mě nikdy nezklamalo. Mam pocit, že mi nikdo nerozumí a nikdo mě nemá rád. Zjistila sem , že se přejídám jenom , když mam problémy nebo sem smutná, což teď je. Jediný rozdíl je v tom, že dřív mi to jídlo chutnalo a cpala sem se pořád a pořád, ale teď už mi to ani nechutná, nic mi nechutná a stejně se přejídám a to mě na tom nejvíc děsí. Asi se z toho sama nedostanu, občas i zvracím, a přitom si řikám, že sem snad už dost velká na to abych problémy řešila, timhle způsobem, a vim , že bych měla mít rozum. Myslim si že z tohodle mě může vysekat jedině nákej kluk, až nákýho normálního potkám. Jídlo je prostě pro mě droga a čim víc nechci tim víc jim. Teď už vim, že sem tenkrát začala hubnout kvůli tomu, že sem si připadala sama a myslela sem si , že když zhubnu budou mě mít všichni rači, že když budu mít postavu jako modelka, tak že budu šťastnější. Způsobila sem si jenom problémy, mam divnou postavu, i ségra mi řikala, že vypadám nezdravě. Kazim si život. Kéž bych to mohla vrátit a nezačala hubnout…. Omlouvám se , že je to tak dlouhý ale musela sem to ze sebe dostat. Snad už ani nepotřebuju slyšet žádný rady, protože je mi jasný, že bych měla jíst pravidelně 5 krát až 6 krát denně malý porce, no jo ale ono je to vážně těžký… Ale když budete chtít tak mi něco napiště budu moc ráda a třeba mi někdo porádíte co mam se sebou dělat. protože já už nevím, ale vzdát to nesmim to vim. Když to dokážu , budu zase zdravá a o to mi jde! Díky za to , že ste to dočetli až do konce. Mějte se krásně a držim vám palce, aby ste se dokázali poprat se svojí nemocí, protože PPP nemoci sou a hnusný…