Nepřítel jménem PŘEJÍDÁNÍ

Je mi 16 let. Ještě před rokem jsem byla usměvavá holka, kterou jejich 55kg při výšce 166cm nějak netrápilo. Časem jsem se začala sama sebou nějak zabývat a začala em držet dietu. Šlo to hezky. Zhubla sem na 45kg a byla sem na sebe pyšná.Najednou mi seděly i ty nejmenší velikosti oblečení..Chodila sem na nákupy, poslouchala obdivné poznámky ostatních, kteří mě chválili pro moji hubenost. Jednoho dne sem ale dietu porušila.Okamžitě sem se lekla, že přiberu. Ale nebylo tomu tak. Tak sem ji začala porušovat častěji a častěji, až to přešlo v přejídání. Váda šla samozřejmě nahoru a já přibrala skoro 10 kilo. Oblečení malých velikostí mi najednou nesedí, v zrcadle je jinej odraz a já si připadám jako vězeň ve vlastním těle, uvězněn jen se svým mozkem, neustále myslícím na jídlo. Snad tisíckrát jsem se snažila držet dietu znovu. Ale neumím už normálně jíst. Buďto jím jen málo, a když si dám jen o něco víc, musím se rovnou přejíst. není snad hodiny abych nepřemýšlela nad svoji váhou. Pozoruji lidi kolem sebe a srovnávám se s nima.V televizi se nesoustředím na to, co hlavní hrdinka seriálu právě říká, ale na to, jak je hubená a kolik asi váží a o kolik jsem asi tlustší já… O jídle se mi dokonce i zdá.. Občas se snažím jíst 5x denně a zdravě, ale je to moc těžký. Často mívám nezvladatelný chutě a pak jím, až bych praskla. Občas si strčím prsty do krku, ale nikdy se mi nepovede vyzvracet všechno… Navíc každou chvíli kupuju projímadla, na který si moje tělo už tak ,,zvyklo“ , že mi nestačí normální dávkování. Je to jako bludný kruh a já se ptám: Našla některá z vás sama od sebe cestu ven? Jestli ano, napiště prosím do komentářů… Chtěla bych totiž vědět, jestli se to povedlo alespoň někomu…Jestli tu ta šance je.. Zatím mám totiž pocit, že je to beznadějný… PS: Pokud si o tom někdo chcete popovídat, budu moc ráda když na sebe necháte kontakt..