Chtěla bych…

… být zdravá. O tom teď sním každý den, protože mám pocit, že mi zdraví odjíždí v rychlíku, který zastavit můžu a chci, jenom neumím. Těžko říct, jak to všechno začalo. Asi tak před pěti, možná čtyřmi lety – začala jsem hubnout, protože moje stehna a zadek jsou geneticky naprogramovaný na míry, který jsem nechtěla. Chtěla jsem se totiž cítit dobře a sebevědomě. V té době jsem vyhrála soutěž Miss školy a měla jsem pocit, že to byl jenom blbý vtip. Já a miss? Se 49 kg na 159 cm? Najednou jsem měla pocit, že si každý za mými zády šeptá, že nechápe, jak jsem mohla vyhrát, když mám tak velkou prdel! Ale spíš to asi už šeptalo to cosi v mý hlavě:-(. Přestala jsem jíst sladké a po 17 hodině. BYlo to hodně těžký, v naší rodině se vždycky dost jedlo a já taky… Ale držela jsem se a váhu jsem dostala na 47, dál to ale už nešlo! Byla jsem vyděšená – 47 je přece stále hrozně moc! Byly dny, kdy jsem nejedla vůbec a dny zoufalství, kdy jsem se nažrala. Tenkrát jsem ještě nezvracela. Trvalo asi rok, než jsem se zvládla během dvou týdnů hladovění a pití jen džusů a coly light dostat na 44. Řekla jsem si, že by to mohlo stačit, ale moje vysněné džíny na mě stále vypadaly jako na slonovi. Asi nemá cenu popisovat, jak dny hladovění a jezení, výčitek a sebeizolace pokračovaly… jenom musím dodat, že nejnižší váha nikdy nebyla nějaká tragická… na 165 cm, ke kterým jsem dorostla jsem měla nejméně 42… a nejvíce 53!!!:-(… Poslední rok je pro mě o to větší peklo. Zase jsou dny, kdy hladovím třeba týden a pak to přijde – cíleně si nakoupím spousty jídla, všechno sežeru a vyzvracím. Klidně i pětkrát denně, když jsem sama doma… Jsem zoufalá, smutná, unavená a připadám si bezmocná, ikdyž vím, že to mám všechno ve svých rukou. Jako kdyby nic jiného, než jídlo nedokázalo zaplnit některý části mého života a jako kdybych na ničem jiném nezáleželo… A všechny následky na sobě pozoruji, děsím se a zároveň pokračuji… 🙁