Vy co jste na začátku…

Zdravím vás! Bylo mi asi 14,15, začala jsem méně jíst, běhat denně pár kilometrů, cvičit a počítat kalorie. Nic drastického, zvýšit si sebevědomí a kondici. Dnes zpětně zjišťuji, že na 168cm nebylo 63kg zas tak moc a při mé tělesné konstrukci celkem optimální. Byla jsem v dobré kondici, zhubla jsem asi na 57kg a tak to mohlo a mělo zůstat. Byla bych dnes vyrovnaný a šťastný člověk třeba. Jenže se to přestalo líbit mým rodičům, začali mě nutit jíst a přesvědčovat, že nejsem v pořádku. Cpali do mě tučné jídlo po uběhnutých km, abych nezhubla, bili mě u stolu, když jsem nejedla, zakazovali mě kino, tv, chodit ven, byla jsem z toho jejich nátlaku úplně na nervy, měla jsem deprese. Strašně jsem se bránila, vždyť jsem na sobě moc makala a zhubla jsem tak 0,5 – max.1kg týdně. Jednou teta říkala tátovi:co když někde zvracím. Do té doby mě to nenapadlo, ale najednou to bylo dobré řešení-snědla jsem večeři, doma byl klid a šla jsem zvracet. Nějakou dobu to vydrželo, než na to přišli. Pak do mě cpali ještě víc jídla, já je za to nenáviděla, vzali klíč od wc a kontrolovali mě. Pořád na mě křičeli, bylo to jako když mi znásilňují duši. Pak už jsem to nevydržela a pro klid doma jsem se cpala sama, rodina byla spokojená, já nemohla zvracet. Tak jsem kynula, až jsem se do ničeho nevešla (když někdy byli naši pryč, tak jsem zvracela až do krve, někdy i ve škole). Nenáviděla jsem sama sebe i jídlo, nikam jsem nechodila, chodila jsem za školu, protože jsem se za sebe styděla, byla jsem apatická, nemohla jsem se učit a nevěděla, jak z toho ven. Čím víc jsem se nenáviděla, tím víc jsem se cpala, abych to v sobě umlčela. Pak přišli na řadu šoky, které jsem si naordinovala a které mě z toho měly dostat: začala jsem kouřit, používat laxativa a nakonec přišlo na řadu řezání žiletkou. Ta bolest a vytékající krev mě hodili trochu do reality poprvé, podruhé a pak už ani to ne. Měla jsem nízké (žádné) sebevědomí, stálé deprese a nedokázala jsem si představit, že by mě viděl někdo svlečenou. V té době jsem měla asi 170/75. Pak jsem se odstěhovala a nějakým zázrakem jsem se srovnala,no, kouřila jsem, málo jedla-nebyly peníze. Zhubla jsem na 170/62 a připadala jsem si jako člověk. Dnes už je to 10 let, co to začalo, ale stále je to tu, z toho se člověk nikdy nedostane. Zase utrácím všechny peníze za jídlo, abych se nenáviděla, kynula, stranila se všech lidí, všechny zásoby sním, abych 4x za večer zvracela a strašně se za to nenáviděla. Je to kruh, člověk je stále uvnitř, jen občas myslí, že jde rovně. Jak z toho ven? Vůbec se do něj nedostat, jinou odpověď zatím bohužel neznám. Chci tím vším jen říct, že tohle všechno mi vzalo radost ze života, krásné dospívání, první lásky, štěstí a sebevědomí. Už to nejde nikdy vrátit zpět. Proto jestli tohle bude číst někdo, kdo je na začátku nebo uvažuje jen o nějaké pitomé dietě, říkám vám, buďtě štastné za to, že se umíte radovat ze života a neblbnětě. Ukousne vám to kus života a ten zbytek už nikdy nepoběží jako dřív.