Chci být zdravá

Je před Vánoci, tak jsem se rozhodla napsat svůj příběh, i když ještě není u konce. Ještě asi před rokem jsem vážila 60kg na 176cm, což byla jistě ideální váha. Ráda sportuju a začala jsem dělat akrobatický tanec. Byla jsem tam největší holka a asi taky nejtěžší. Občas mi naznačili, že bych mohla něco shodit. Taky moje máma, která je hrozně hubená (asi 171/52) mi občas řekla, ať tolik nežeru (tátu už nemám). Přidělili mi partnera, který mě unesl, tak jsem to moc neřešila. Jinak řečeno, už tenkrát bych ráda zhubla, ale chyběla vůle. Můj taneční partner byl fajn, ale je o 8 let starší, měl svojí holku a mě považoval za kamarádku. Já se do něj zamilovala. On to poznal, ale ignoroval. Před minulými Vánocemi měl těžkou autonehodu. Byl dlouho v nemocnici a jeho „bejvalka“ se s ním rozešla. Já za ním chodila do nemocnice, držela ho za ruku, vyznala lásku. On to nejdřív odmítal, bál se, že se nevyléčí. Pak mě začal mít taky rád. Když po 4 měsících přišel z nemocnice, hned jsme se milovali. Tancovala jsem dál a dostala jsem nového partnera v mém věku. Stěžoval si, že mě neunese. Bejvalka mého miláčka byla taky strašně hubená a já věděla, že se mu hubený holky líbí. Byly hned dva důvody, proč zhubnout. Dlouho mi to nešlo. Vždycky jsem dva dny nejedla nic, pak se zase nacpala. Ale mám silnou vůli. Na jaře jsem začla jíst jen jogurty, ovoce, zeleninu. Asi za měsíc jsem si na to zvykla a přestávala jsem mít hlad. Začala jsem hubnout a všichni mě obdivovali. Přítel, máma, v kroužku, i ve škole. Ale v létě začli všichni říkat, že už to stačí. Že jsem hubená moc, ať to nepřeháním. To bylo okolo 50kg. Máma začla šílet, nutit mi jídlo. Chvíli se mi jí dařilo šidit. Ona mívá odpolední, já paradoxně dost ráda vařím. Tak jsem udělala jídlo, zamazala talíř. Ona přišla, najedla se a myslela, že jsem taky jedla. Do školní jídelny jsem samozřejmě nechodila. Pak všechno prasklo. Máma mě chtěla tahat po doktorech, tak jsem utekla k příteli. On mě má rád a z jeho chování, pohledů, hlazení vím, že jsem se mu líbila i jako kostlivec. Jenže není hloupý a viděl, že moje tělo to nevydrží. Naléhal, sliboval a nakonec pohrozil rozchodem. Byl nešťastný a vyčítal si, že to možná zavinil. Tak jsem mu slíbila, že budu přibírat. Nakonec jsem zjistila, že se spojil i s mámou. Jsem mu moc vděčná, bez něj bych tu možná už nebyla. Četla jsem vaše fórum a v té době jsem taky něco napsala. Uvedla jsem taky výšku a váhu, ale pro jistotu jsem si 2kg přidala. Měla jsem už jen 41. Někdo vyjádřil pochybnost, že tak hubená nemůžu být. Tak jsem uveřejnila svoji fotku a pak další. Strhla se lavina odsuzujících vzkazů. Byla jsem překvapená, protože na fóru anorektiček jsem čekala pochvalu a obdiv. Pochopila jsem, že jsem v hubnutí sama a že se ničím. Jsem vděčná i za výjimečné pozitivní ohlasy, ale ty negativní mi taky pomohly. V té době jsem překvapivě byla docela fit. Chodila jsem tancovat, i když i trenér mi dal ultimátum. Začala jsem pomalu jíst. První dny to byla hrůza. Přítel mě držel za ruku a já jedla. Ale po pár dnech jsem si zase zvykla. Začala jsem chodit do školní jídelny na obědy. Spolužáci, kteří si mysleli, že asi umřu, mě hrozně podporovali. Nejdřív jdem vůbec nepřibírala a nebýt přítele bych to vzdala. V té době bylo pro mě pohodlnější nejíst. Do svého svátku 1.12. jsem přibrala 5kg a měla 46. Udělala jsem kachnu, knedlík, zelí. Pozvala mámu a přítelovi rodiče. Chtěla jsem se předvést, jak jím a přehnala to. Večer mě přapadla bolest břicha a v nemocnici diagnostikovali zánět slinivky. Kromě toho anorexii. Měla jsem několik dní hadičku v žaludku a zhubla jsem to skoro zase zpátky. Zavolali na mě psychologa a ten po rozhovoru se mnou a s přítelem pochopil, že hubnout nechci. Jinak by mě z nemocnice nepustili. Vyšetření dopadly docela dobře, ale zatím to vypadá, že nebudu moct mít děti. Ale další testy to ukáží, až přiberu. Je mi hrozně líto, co jsem udělala. Příteli jsem nabídla, ať si najde zdravou holku, ale on mě neopustil. Má mě ještě radši. Když jsem přišla z nemocnice, tak jsem se prohlídla v zrcadle. Poprvé jsem viděla kostru potaženou kůží s propadlým břichem. Přesně, jak jste psaly na fóru. Obdivuju svého miláčka, že se mnou je. Teď jím, co se do mě vejde. Kvůli slinivce musím malé porce a pořád. Už mám 47kg. Teď budou Vánoce, moc se těším. Snad budu mít v lednu 50. Pak bych nemusela do nemocnice. Napsala jsem to, abyste věděli, jak to se mnou je. Jsem ráda, že se z toho dostávám. Holky, mě se to nejdřív líbilo, ten hubenej pas a tak. Ale je to hrozná blbost. Já jsem snad vyklouzla hrobníkovi z lopaty, ale některá z vás by nemusela. Moc mě mrzí, že jsem všem udělala tolik starostí. Nebýt Ivoše a mámy, tak jsem tu asi nebyla. Iva