můj dávný příběh

Ahoj čtenářky těchto příběhů. Všechny nás tu něco spojuje, je to trápení s postavou, s váhou a věčný boj to nějak zvrátit, vyřešit a hlavně – navždy. Všichni, co tu jsme, se cítíme nepěkně, nepřitažlivě, tlustě a máme pocit, že se svýma postavama pomalu nemůžeme vylést ven. Já sama jsem ze sebe moc nešťastná a musím říci,že to se sebou nemám vůbec jednoduché. Svou váhu řeším celý svůj život. Měla jsem různé postavy s různými hodnotami kil – 74,60,55,50,49… dodnes nevím, jaká je moje NORMÁLNÍ váha. Myslím si, že ta 55-kilová, protože tu jsem si držela několik let téměř bez problémů. Jídlo jsem si sice hlídala, občas jsem si i zahřešila, ale s mírou a samozřejmě jsem cvičila. Cvičení patři k mému životu už z dob základní školy, takže hýbat se, mi přijde úplně normální. Jakýkoliv výkyv váhy mám spojený s něčím nepříjemným, se složitou životní situací, která mi bere pevnou půdu pod nohama a vždy jsou za tím muži. Největší prostor dostala moje ppp v době, kdy jsem se po 7 letech rozešla s mým tehdejším přítelem, který mě posléze vyhodil z mého vlastního bytu a nastěhoval se do něj se svojí milenkou. Celá tato nepříjemnost trvala 4 měsíce, než se to vyřešilo a já plná zoufalství, jsem jedla, jedla a jedla. Jedla jsem bezmyšlenkovitě, hltavě a hlavně vše, co bylo po ruce. Jídlo jsem nevychutnávala snad ani moc nekousala, ale jedla jsem opravdu až do úplného přejedení, kdy jsem se pro plnost břicha nemohla ani narovnat. Pak jsem se jen svalila do postele a spala. Vůbec jsem nechápala, co se se mnou děje, ale jídlo se mi postupně začalo vkrádat do mysli a nebylo možné ho z ní dostat. Po těchto záchvatech se samozřejmě dostavily pocity úzkosti a viny. Těchto záchvatů přibívalo a já si připada jako blázen, protože jídlo mě doslova ovládalo. Za 2 měsíse jsem tímto způsobem nabrala 20 kilo, nebylo mi oblečení, úplně se mi změnila tvář, byla jsem oteklá, padaly mi vlasy a přestala mi menstruace. Lidé na ulici mě nepoznávali a když už mě poznali, očividně se hrozili. Propadala jsem panice a tím více zabředávala do záchvatů přejídání. Vůbec jsem si s tím nevěděla rady. Přestala jsem chodit ven, přestala jsem se ozývat svým kamarádům, přestala jsem cvičit, přestala jsem být dobrá v práci, odmítala jsem zakázky, přestala jsem o sebe dbát, myla jsem se po tmě, abych neviděla své tělo a jen jsem jedla, jedla a jedla. Celé to trvalo více jak půl roku – přesně nevím, ale pamatuji si přesně ten okamžik, kdy jsem byla na skutečném dně. Kdy jsem si vzala v práci dovolenou a zavřela se doma, abych nemusela ven mezi lidi. Byla jsem neskutečně unavená, zoufalá a opuštěná. Ještě stále jsem netušila, že by mohlo jít o nějakou poruchu v příjmu potravy. Na to mě navedla až moje gynekoložka, ke které jsem v době mého dobrovolného uvěznění zašla. Ta mi napsala doporučení k psycholožce s tím, že je moc dobrá a pomůže mi. Já jsem, ale místo k psycholožce vyrazila do knihovny, kde jsem si půjčila knihy o ppp a všechny je přečetla. Dá se říci, že v té chvíli jsem to celé pochopila, pochopila jsem svojí ppp a vůbec to všechno, co se mi stalo. Nikdy na to nezapomenu, protože to byl můj odraz ode dna. Okamžitě jsem to chtěla řešit a nemohla jsem se dočkat prvních výsledků. Udělala jsem si svůj vlastní plán, který jsem důsledně dodržovala. Bod č.1 byl – nemít doma žádné jídlo a nakupovat chodit s minimem peněz, protože to si pak rozmyslíš, co koupíš. Jídlo jsem přesně odvažovala a jedla 6x denně. Zašla jsem za úplně cizí slečnou, o které jsem věděla, že se také trápí s váhou a nabídla jí, jestli by se mnou nechtěla chodit cvičit. Dnes jsme výborné kamarádky 🙂 S ní jsem překonala veškeré své krize lenosti i žravosti. Občas jsem měla velké krize a strašně jsem se chtěla přejíst, prostě jen tak, jakoby mi chyběl ten pocit plného břicha nebo co. Ale má vůle byla neskutečná. Takto jsem se po roce vrátila na svá původní kila – tedy na 54 kilo. V době, kdy se mi tohle dělo, mi bylo 28 let. Dalšího muže jsem si do svého života pustila až po třech letech – ale jen na chvíli. Dnes je mi 34 a celou tuto dobu se strachuji o svou váhu a jakákoliv poznámka na mou postavu mě vyvádí z míry. Dnes mám 54 kilo při výšce 169cm, ale někdy si připadám tak velká a nepěkná, že váhu stahuji na 52 nebo 50 kilo. Dodnes nevěřím mužům, celou tu dobu na sobě strašně dřu. Stala jsem se hodně samostatnou, nezávislou a tak trochu workoholickou. Nevím přesně, co mě žene vpřed, ale asi je to pocit, že spolehnout se můžu jen sama na sebe. Ale to je zase na jiné vyprávění. Každopádně mě ppp hodně změnila. Hlavně v přístupu k sobě samé a pocit, že tu stále někde je, mě neuvěřitelně znervozňuje. PPP nesužuje jen mladé slečny, o kterých by si kde kdo mohl říci, že to jsou akorát rozmazlené děti, které už neví, jak by na sebe upozornily. Je to problém i dospělých žen…. vlastně to vůbec není o věku, prožíváme to všechny stejně….