Existuje východ

Ahoj, rozhodla jsem se, že přispěju svým příběhem…. a nebudu psat hacky carky jako tu prvni vetu,aby me to nerusilo:)… Vsichni tu pisi vesmes takove ty smutne pribehy, co cloveka rozbreci, co ho mozna i hodi na dno, co si rekneme: a ja na to mam? …….. A ja chci prispet mym pribehem, ktery doufejme nekomu pomuze nabrat sily. Rict si, ze to jde.. Muj pribeh je se stastnym koncem nebo chceme-li -zacatkem… Bylo mi 15let…. První vazna laska… Moc zamilovanosti…prvni doteky…. A najednou, nevim jak se to stalo…prisel strach.. Ze nejsem dost sexy, ze ho nemuzu pritahovat..Ty stehna, ty boky, ta baculata tvaricka…to brisko..spicky… a furt se neco pridavalo..Mozna…mozna to odstartoval jeden jediny vyrok kamarada ze tridy, ktery pronesl: “ hele, ten zadek, kdyz sedi“…Mozna to spustilo to, ze ta ma prvni laska byl dominantni kluk, co chtel vsechno nejlepsi..a pred vsema daval najevo, ze JA to teda fakt nejsem….Kazdopadne vysledek byl takovy, ze jsem si rekla. neco se sebou udelam… Jeho ponizovani me jen tlacilo neprestavat…zacal me bit, a tak jsem si rikala, delam to spatne, sem blba, on mi jen pomaha, vzdyt on me ma tak rad… Patri mi to, treba mi to ted pujde lip… Kdyz mi malem rozbil hlavu o beton, rekla jsem si: a dost..to nema cenu..akorat mu ublizuju-jak absurdni, ze? mela jsem si rict,ze me akorat takhle zabije..ale ne,, mozek uz myslel jinak.Rozesli sme se.Presto, ze jsem ho stale milovala….. A teprve ted sem se do sebe pustila,jak to slo. Kazdy den 4hodiny usilovneho brusleni, behani po schodech na cas do desateho patra- za muj vykon by se snad sportovec nemusel stydet(3:15) az nahoru:))), posilovala jsem 90sedu lehu denne i nekolikrat…. Nejedla jsem….porad jsem ubirala druhy jidla… Nejdriv sladky ne, pak to ne a to ne..vsak to znate… do detailu to nema cenu psat. Pak prisla doba, kdy jsem si furt rikala, ze sem neschopna a zacala jsem si ublizovat fyzicky rezanim:( . To uz jsem znala meho ted uz manzilka a tatinka naseho syna.O nicem nevedel, ale zase prislo ty prvni doteky noveho vztahu a ja si pripadala strasne spinava…strasne moc. Nedokazala sem vydrzet jeho dotek…..me rezne rany byly vsude…hlavne tam, kde je nemohl hned videt, takze pozdeji nebylo mozne nechat se svleknout na nejake romanticke hratky, to opravdu neslo…videl by vsechny ty jizvy a to sem nechtela..samozrejme tohle nejde skryt.. vysvetlete svemu klukovi, ze vas nemuze svleknout, protoze……???? Takze se na vse prislo…do te doby mi stacilo tvrdit, ze nemam zaludek, ze ja nepotrebuju tak casto jist a tak..vesele sem se tomu smala…. Porad sem netusila, v cem hroznem litam..Jeho maminka je magistra v lekarne a tak nejak me asi odhalila, kdyz jsem byli na prvni veceri s jeho rodicema a ja si jidlo rozkrajela na milimetrovy kousicky a uplne se mi zvednul zaludek, kdyz sem se blizila s tim malym kouskem do pusy….To byl asi zlom. Pak si me maminka zavolala, jestli nahodou netrpim anorexii ci bulimii.. Ja vesele rekla: jezisi, to ne…nic takovyho….. nemela sem paru…pak sem ale premyslela, neco si o tom precetla…a uznala sem, ze to tak asi je.. Bohuzel to neznamenalo krok dopredu,ale krok zpet, protoze jsem se do toho oprela jeste vic, zacalo se mi to libit, zacala jsem si uvedomovat,ze se nicim a libilo se mi to:(.Bohuzel mi bylo jedno,jak ublizuju ostatnim.Byla jsem JA a MOJE anorexie, kterou jsem mela plne ve svych rukou..zvracela jsem do toho …a to snad vse..i jeden kousanec do susenky…. byla sem to jen ja, kdo mohl jit, kousnout si a jit na zachod….byl to tehdy skvely pocit..a jak to vsechny zname, ovladlo me to doslova uplne…nic jineho me nezajimalo..jen to, ze sem panem sveho mysleni..avsak to byl uplne nekdo jiny nez ja….dve osoby.zname to… dve mysleny…rozum vidime, slysime ale anorexie je stale silnejsi…Ma moc. Kdyz jsem pomalinku ztracela sve okoli, pritele, maminku,tatku, pratele……dost jsem premyslela… Nejake navstevy psychiatru mi vubec nepomahaly mimochodem..nekomu mozna ano, ja emla smulu na lidi. jen antidepresiva me asi pomohla,abych si nevzala zivot, o coz jsem se nekolikrat pokusila… Nakonec z toho vseho pro me vyslo najevo, ze strasne chci miminko, nekoho, o koho se budu starat,kdo me bude potrebovat…neco, co me take od vseho dostane pryc a to daleko..v zivote nastane rad, ktery se dodrzuje….To se mi stalo motivaci k tomu, abych zacala bojovat..holky, jakmile se nektera rozhodnete, jste dobry! rekla bych ze to je to nejtezsi!!! Pak nasleduji situace, kdy se neco nepovede, jeste preci nevime, kolik je malo, kolik hodne a co je normalni..Je skvele mit nekoho, s kym to muzeme probrat. mnozstvi jidla a tak..promluvit si, co je normalni… zacit pomalu..pridavat asi tak, jako jsme odebirali jidlo…najednou se to meni..clovek se citi hnusne..jako by neprirozene..je v nem NECO…jidlo a musi tam byt….divne a hnusne zezacatku… chce to vydrzet..zaspat to a tak…ja to tak delala..nebo jit nekam, kde nemuzeme zvracet…do metra a tak:) …postupne clovek citi, ze se mu vraci sila a myslim, ze to dost pomuze psychice..Telo i mysl pozna,ze je to takhle spravne.. u me se od ty doby zlepsilo uplne vse. A moc mi pomohl manzel, ktery me porad hlidal, jak papama kolik…strasne me to stvalo..to vite, vratit se zpet, mit vse pod svou kontrolou-obrazne receno, bylo lakave…porad to byla jistota… ale takhle jsem se dostala z toho nejhorsiho.Porad byla motivace miminko.. Moc nam to tedy neslo, ale po 2,5letech se zadarilo, to uz jsme byli manzele…svatba byla krasna..a ja moc statsna ated sjem uplne nejstastnejsi, protoze mam naseho Tomaska a to je nase zlaticko… I kdyz je to tezke a na jidlo neni taky moc casu, porad uz ve me je nejaky ten budicek: JIDLOOOO, honeeem, najez se…. a to je super.protoze hlad, kdyz vyresime jidlem, tak to je to nejlepsi…verim, ze uz se anorexie nikdy nevrati, ze se nidky nevrati to, abych ublizovala svemu telu a svym blizkym..meli kamenne nervy… Vim o anorexii,ano, clovek se toho nikdy nezbavi.vim o ni,vim ze muzu kdykoliv do toho zpet..vim o cem je rec a o co tu bezi o cem to je….ale ….ja uz nechci…. preji vsem to same..hodne sil a holky, jde to zvladnout!