Pravda o vílách.

Příběhy.. ..jeden vedle druhého stejné…jen s malými obměnami jeden jako druhý. Jsem úplně stejná, i moje cesta byla podobná. Je mi z toho trochu smutno. Už několikrát jsem si uvědomila, jak je pro mě nevhodné všechny ty povídání vyhledávat. Ale nemůžu si pomoct, neumím odolat. To jemné šimrání..předzvěst něčeho vzrušivě a přitažlivě strašidelného. To, co mě od malička fascinuje. Pokušení. Zlobení. Trýznění. Vzrušení, kdy se vám na zadečku dělá husí kůže a začnete se trochu potit a zrychlí se vám tep. Myslím, že zdaleka už nejsem takový blázen jako dřív. Možná, že mi už jen stačí se pohybovat ve světě fantazie. Ve světě plném lehounkých poloprůsvitných šedostříbrných vílích princezen s dlouhými stužkami zářivých vlásků. Ve světě chladných neskutečných nadpozemsky křehkých magických vil. Poletujících nepohádkových bytostí, které odvane a rozpustí i teplý lidský dech. Skřítků živících se jen jarní rosou a vůní rozehřátých květin. Jednou jsem jednu takovou opravdu viděla. Jen zdánlivě byla nepodobná mým vílám ze snů. Zahlédla jsem ji kdesi..a měla tu možnost s ní strávit pár chvil. Nemluvila. Její tělíčko bylo podivně zkroucené a už dávno ztratilo svou stříbřitou perleť. Oči měla zavřené, hlavu zakloněnou, na záda jí splývaly mokré havraní vlasy. Kůže jejího těla byla jako ten nejtenčí pergamen pod kterým prosvítal vílí skelet. Bříško měla ta malá poutnice neuvěřitelě nafouklé, plné jantarové tekutiny. Zvědavost mě hnala dál do jejího nitra…proč se má vílí princezna tak změnila? Plíce byly temně rudé, plné hnisu a zpěněné krvavé tekutiny. Játra velká a žlutá. Žaludek malý s prokrváceno stěnou, střeva ochablá, prázdná a bledá. Ledniny zcela holé, bez tukového pouzdra. Byla jsem hrozně zmatená, uvnitř nebyla moje pohádková víla vůbec pěkná a ani trochu podle mých představ. Znovu jsem pohlédla na její tělesnou schránku. Na patách, zádech, loktech měla obrovské neskutečné zapáchající kráterovité boláky. Naposledy jsem pohlédla na její ruce. Pohled klouzal po fialových nehtících a křehounkých kůstkách prstů až k zápěstím. Obě byla zčásti obroužena několika stříbřitými náramky, hluboce zarytými. Nevím, jak dlouho je tam měla. Nevím, jestli víly něco cítí..jestli ano, muselo ji to kdysi neskutečně bolet. Moje víla. Musela jsme ji tam nechat. Myslím, že se pomalu rozplynula… když jsem tu místnost navštívila znovu, už jsem ji tam nenašla. Možná, že budu mít zase někdy štěstí. Mám malé tajemství…nechala jsme si malý kousek jejího statečného srdce na památku. Je to můj amulet. Kouzlo, které mohu použít, až se budu chtít sama proměnit.