Už není cesta zpátky!

To je vážně strašný, poprvé si skutečně připouštím, že mám problém, velký problém. S mnoha příběhy tady se shoduje i ten můj, začalo to v prváku, kdy jsem z nešťastné lásky znatelně přibrala na váze, jednou jsem šla ze školy domů a omylem jsem se zahlédla v okýnku u auta – nepoznala jsem se, viděla jsem obtloustlou zanedbanou holku z který se mi udělalo špatně, tak následovaly hromady diet, které ovšem vždy skončily neúspěchem! Jídlo se prostě stalo tím nejlepším co jsem v životě měla a omezovat se nebo dokonce přestat bylo takřka nemožné! Tak jsem dostala ten spásný nápad všechno pokaždé vyzvracet, opravdu, byl to můj úmysl, já to tak prostě chtěla! A ono to fungovala, zhubla jsem a byla jsem opravdu hezká, všichni mě začali obdivovat a já si našla krásnýho kluka a tak jsem si řekla že je čas skončit, tehdy to ještě nebylo vůbec těžké, prostě to zarazit a začít žít normálně…jenže v ten okamžik jsem začala opět přibírat, lekla jsem se toho, že budu vypadat zase jako tehdy a tak jsem se ke zvracení vrátila. Už jsem nikdy nebyla tak tlustá jako tenkrát, ale už jsem taky nikdy nezhubla, jsem taková holka krev a mlíko a proto by nikdo neřekl že trpím bulímií. Nikdo netuší co všechno to obnáší, když jsem zvracela do vany při puštěný vodě aby mě nebylo tolik slyšet, když jsem utratila celý svý spoření jenom za žrádlo , který následně skončilo v záchodě, když mi začaly vypadávat vlasy a mě na hlavě zbylo pár chlupů…Nikdy na to nikdo nepřišel, vždycky jsem měla dobrou výmluvu jak všechno zamaskovat. Je to neustálý kolotoč a i v případě kratší nebo větší pauzy, kdy si člověk snadno nalže, že už je všechno zlé za Vámi, je hluboko uvnitř vás pocit bezmoci. Všechno se u mě opakuje zas a znova a nikde nikdo, kdo by mi řekl, jak z toho ven. Je to boj, na který je člověk sám, úplně sám a přesto nestojí o žádnou pomoc ze strany blízkých ani odborníků, jediné o co stojím je silná vůle a znovuzrození. Je vážně děsivý, jak jednoduše se dá začít, jak naivní jsou počáteční úmysly a jak rychlý je přechod od úmyslů k závislosti. Ta závislost je smíření se vším, lehce si totiž zvyknete, že je to úplně normální věc, že to prostě patří k Vašemu životu a má to tak být. Hodně věcí se teď u mě změnilo, konečně jsem se dostala na vysokou školu, na takovou která byla vždycky mým snem a taky jsem si našla kluka a vím stoprocentně že je to ten nejlepší ze všech. Miluju ho strašně moc a vždycky když mě obejme, cítím se šťastná jako ještě nikdy. Někdy bych mu nejradši všechno řekla, ale vím téměř jistě, že mu o mém druhém já nikdy nic nepovím, protože to bych přeci přiznala svou vinu, svou nedokonalost, svou slabost…nechci aby si myslel, že jsem nějaká psychycky narušená osoba a že mě musí hlídat. Možná že právě on bude tou osobou, která mě zachrání aniž by o tom věděla. Když jsem totiž se svojí láskou, tak jím důsledně a rozhodně bych si nedovolila zvracet na záchodě, kdy mě kdykoliv může slyšet jeho máma. Teď to vypadá že se k němu přestěhuju natrvalo, tak bych konečně mohla mít šanci začít znovu. Novou šanci z těch milionů předchozích. Už to bude pět let co se snažím pochopit podstatu věci, ale pořád mi pravda nějak uniká. Víte, já vím že by bylo snadné najít odbornou pomoc, začít se léčit, ale na zázraky už dávno nevěřím…tohle je totiž zakódovaná touha po dokonalosti někde uvnitř hlavy a heslo znáte jenom vy sami. Přeju všem, co jsou tady aby zvítězili nad svou slabostí nebo se o to alespoň stále pokoušeli, aby o tom psali a nebáli se promluvit alespoň mezi svými. A těm co si naivně myslí, že přestat je jen otázka toho chtít, tak říkám: Je to prokletí, takové prokletí kde už není cesta zpátky…