Sestra anorektička

Sestra anorektička Vždy je těžké se vracet k něčemu, co je nám málo příjemné, ale mě už nebaví se s tímto problémem utápět samu v sobě. Začátky jsou vždy nejhorší, tak s nimi začnu hned, ať už to mám za sebou. Mojí rodině nikdy nic nechybělo, byla šťastná a dokázala se vyrovnat skoro se vším. Starší sestru každý považuje za vzor mladší a tak to mělo být původně i u mě. Ale něco se vždy zkazí a přesně takhle to začalo. Už jako malá byla moje starší sestra Jana velice tvrdohlavá, ctižádostivá a taky se o sebe neuměla moc postarat? Začalo to, když jí bylo asi devatenáct let. Uvědomila si, že je příliž tlustá. Ale tohle nebyla pravda, nikdy nebyla tak tlustá, aby se z ní stalo, to co je teď ? anorektička. A tak si postavila hlavu, že musí zhubnout. Když si teď na ty časy matně vzpomínám dělá se mi z toho nanic. Nikdo s ní nic nenadělal a ona si jela prostě podle svého. Nestalo se jí nic špatného, jen se jí až nenormálně zvedlo sebevědomí a se svojí vadou = údajně tloušťkou (vážila asi 47kilo) začala obtěžovat celou rodinu. Poklidná rodinka se změnila na rozhádanou a většně ve střehu společnost. S Janinou jsem ještě před tím měla hodně věcí společných, ale to vše se změnilo k nepoznání. Začala na mě nějakým svým způsobem žárlit a to přešlo až k chorobné žárlivosti. Neříkám, že by mi někdy provedla něco špatného, ale vzpomínám si na její diety a na to,jak mi dělala obědy až s přemrštěným přidáváním oleje a tím se asi její svědomí z jedení vyrovnávalo. Nevzpomínám si, že by měla porci někdy větší než já. Když jsem se dostala do věku, ve kterém jsem začala chápat o co tu vlasně jde, začala jsem odmítat jí dělat kralíka, který se pomalu začal zakulacovt. Když zjistila, že jsem třeba měla jen o trochu méně jídla, začala mi sporostě nadávat do tlusťošky, že nikdy nebudu vážit mín než ona a také že kdyby mi půjčila oblečení vytáhla bych jí ho. Také rodičům říkala a pokaždé žalovala, co jsem dělala a nedělala, jedla a nejedla, prostě teror na mojí psychiku. Nevím, jak vám to připadá, ale já z ní mám hrůzu ještě teď. Díky ní jsem zhubla 12 kilo a nejde to zpět. Chtěla bych to všechno vrátit zpět a postavit se k tomu jiným způsobem?nějakým rozumnějším než se stát mentální anorektičkou, ale už několikrát jsem se přesvědčila, že čas se prostě za žádnou cenu vrátit nedá. Kvůli ní jsem dopadla tak, jak jsem dopadla. Musím chodit k psycholožce a na pozorování váhy k různým doktorům. Nevím, proč se to muselo vymstít zrovna mně a ne jí, která má na svůj věk úplně nemožnou váhu. Mám občas sto chutí si to s ní všechno vyříkat, ale nakonec to vzdám, protože předem už vím, jak to vše dopadne a znovu se to bude opakovat. Už nikdy z ní nebude ta super starší sestra Janina, kterou jsem měla tak moc ráda a rozumněla si s ní. Teď už je jen sice na povrchu hrozně milá, přetvařující se a tahající lidi za nos, ale v jádru je zkažená, zakomplexovaná a naprosto k ničemu nepoužitelná. Chtěla bych jí pomoct, ale nejde to. Teď se sice musím léčit já, ale doufám, že tím čím trpí jí taky jednou dojde a někdo jí snad z toho problému pomůže se dostat. Jedno vím ale jistě. Už ode mne nemůže čekat pomoc, Janina mi zkazila moje dospívání a to jí nikdy ale vážně nikdy neodpoustím.