Vzpomínky

Sedí vedle mně krásnej kluk. Směju se. Nacházím se ve středu kolektivu současných spolužáků i učitelů a vzrušeně vyprávím. Mám v sobě nějaký ten alkohol. Hlava se mi točí, všechno se točí. Má to tu správnou jiskru. Všichni mizí. Jsem sama s tím klukem. Pořád jsem vysmátá, kecáme, užíváme si, uspokojení duše; orgasmus v přítomném čase. Ne fyzicky, ale „jen“ psychicky. Hledím do okna. Pozoruju oblohu, jako bych ji viděla poprvé. Naprosto vážně a zaujatě na ni hledím. Tak se mě ptá, co se děje. Kde je ten život, smích, kde jsem já. A já upínám zrak stále na okno; jako zhypnotizovaná. Říkám, to jsou vzpomínky. „Na co?“ Nemám sílu odpovědět, myslím si. Vtom to bolí. Myšlenky se pohybují mezi smrtí a životem. Chci žít, ale ty staré vzpomínky ne a ne zmizet. Zážitky, pocity, bolest. Nespravedlnost. Běžné věci, nebo kuriozity? Mám chuť je rozřezat. Jenomže to je jen prohlubuje… A tak se vracím ve vzpomínkách. *Je horký den. Celé hodiny nic nejím. S lidmi se bavím poskrovnu, nuceně. Rychle se loučím ve škole a těším se domů. Snědla bych cokoliv. Přicházím domů a beru si prášek na spaní… *Je neděle. Nic nejím. Jdu na hodinu spinningu od 17 do 18 hodin. Tentýž den od 19 do 20 hodin. Oba dva stíhám. Potom ještě jedu do Tesca… *Dopoledne. Jdu pěšky na zastávku podél Vltavy. Najednou se mi zrychluje dech, propuknu v pláč, který ale hned zastavím. Všimne si toho takový postarší pán. Zrychluji tempo. *Slunné odpoledne, víkend. Sedím „na samotě u lesa“. Nikde nikdo, jen já a kolo opřené o tlustý kmen. Sedím na pařezu a přemýšlím o životě. V žaludku mám tatranky. Snažím se představit si něčí blízkost, pomáhá mi to zotavit se. Před pár minutami jsem se přidržovala kmene a ukazováček měla přilepený na jícen. Nešlo to. Teď sedím, namlouvám si, „není to potřeba“. To slunce, to slunce. Připadám si jako cvok. *Všední den. Psí počasí. Přišla jsem ze školy. Posbírám všechny sladkosti a odnáším je do pokoje. Všechno sním na posezení a celé odpoledne zvracím do koše. Nejdřív nic…Ale potom to jde samo. Třese mnou napětí, máma je doma. Vchází do pokoje, ale už je po všem. Nic nepoznala. Mluví na mne, chtěla by si povídat. Ale já mám panický strach, aby si nevšimla nebo neucítila zápach. Pomalu ji vyháním. Opět ten pocit. Jsem nemocná. Cítím lítost, pocit viny. Ale pro tu chvíli jsem vězněm. *Provinilost. Škola. Profesor se ve mně zklamal. Prý „časté návštěvy nočních klubů“. Žádné kluby nikdy nebyly. Mám jen deprese. Nemůžu mluvit. Nemůžu nic říct. *Ráno. Dvě a půl hodiny před začátkem školy. 20 kilometrů na rotopedu každý den. Mistička ovesných vloček, jablko, rizoto, odpoledne obdobně. Šlapat znova a znova. Než se vypotí cit. *Hádka. Připadám si jako největší mrcha. Ve škole. Doma. Nemám nikoho. Chci být tichá myška, ale nejde to. *Noc. K večeři čtvrt pekáče buchty s pudinkem. Je křehká, chutná, výborná. Skořicová. Sním ji do posledního drobečku. Hladím si podbradek. Však já ji nějak strávím, jen jestli můj mozek ji stráví. (Ta by šla dobře zvracet) *Dívám se do zrcadla. Štíhlost je pryč. Nevěřím svým očím. Nevěřím ani váze. To nemůže být pravda, je to špatný sen. Řežu si žiletkou do tlustých rukou. Chci to vrátit zpátky. *Noc. Poslouchám ty samé písně stále dokola. Chytá se mně nostalgie. Při tvrdých tónech tiše rozevírám ústa do prázdna a tlačím ven slzy ničeho. Exploduji celým svým tělem pro těžkost všech svých periodicky se opakujících vzpomínek. Mám pocit, že víc už žít nejde… „Na co?“ „Ale, nic, jen jsem se tak zamyslela.“ Můj pohled se odpoutá od okna. Kdybys věděl….